Známé tváře v davu

1

Když za soumraku zazvoní školní zvonek, Ava Brooksová si sbalí tašku a chystá se opustit třídu; po škole je školní areál plný lidí, chodby a bulváry jsou plné studentů mířících domů a Ava sleduje proud dopravy, jako by to byla tuba zubní pasty. Ava byla zvyklá zažívat takové davy každý den. Zítřek se však zdál být jiným druhem dne, než je obvyklý šrumec.

"Ten chlapík mi je povědomý." V davu Ava náhle zahlédla známou postavu a nemohla si pomoct, ale povytáhla obočí: "Kdo je to?" "Nevím," odpověděla. Její mysl se rychle otočí zpět a snaží se pročistit myšlenky. "Když o tom tak přemýšlím, je to on!" Ava vzrušeně vykřikla, čímž na sebe upoutala pozornost okolí. Nemohla si pomoct, ale když si uvědomila zvědavé pohledy lidí kolem sebe, napadlo ji, že se pokusí proklouznout pryč, jenže zjistila, že dav je jako přílivová vlna a znemožňuje jí uniknout. Avě nezbývalo než mrkat a dál se usmívat. Naštěstí lidé kolem ní brzy obnovili konverzaci a začali se soustředit na to, aby se dostali domů, Ava si oddechla, ale měla pocit, že ti lidé ji museli považovat za psychopatku, což byl pořádný průšvih! Poškrábala se na hlavě a povzdechla si.

"Ježíšmarjá, já ho nemůžu přestat hledat!" Ava si pro sebe pomyslela. Zrovna když chtěla vykročit vpřed, uvědomila si, že dav je tu jako turistická atrakce během Národního dne a je dost obtížné pohnout se o krok. Úzkostlivě se na něj dívala kousek od sebe, úzkostlivě téměř podupávala nohou. Zrovna když byla Ava v koncích, dav se náhle pohnul a ona se nechala strhnout silou přívalu za mužem a málem do něj vrazila! Než stačila zareagovat, slova jí uvázla v hrdle.

Když došla ke školní bráně, Ava po dlouhém přemýšlení usoudila, že už se tím nemůže dál zabývat, a natáhla ruku, aby muži jemně poklepala na rameno. Osoba se otočila, Ava spatřila známou a poněkud zvláštní tvář, ale nemohla si pomoci a ztuhla. Osoba se na Avu dívala upřeným pohledem, takže byla chvíli zmatená z toho, co má říct. Nakonec sebrala odvahu a zeptala se: "Liame, znám tě?" "Ano," odpověděla. Srdce jí bušilo, jako by se dusila, a Liam neodpověděl hned, jako by přemýšlel. Po několika vteřinách řekl: "Avo Brooksová, jsi to ty, že?"

"Ano, máš pravdu." Ava šťastně odpověděla a její srdce mělo pocit, že prošlo dlouhým křtem času a že pár vteřin uplynulo jako století.

Ava se chystala něco říct, když najednou uslyšela, jak za ní někdo křičí: "Co to děláš? Co to děláš? Ztráta času řečmi o lásce, jdi z cesty, pospěš si, pospěš si! Já spěchám domů!" Ten náhlý hlas ji vyděsil a ona nestačila zareagovat, Ava vpadla Liamovi do náruče a zrudla jako krevetka. Údy měla ztuhlé, v hlavě prázdno, nevěděla, co má dělat.

Zatímco Ava bojovala se svou nejasnou úzkostí, Liam zašeptal: "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Předtím jsme se nepotkali, nechal jsem se unést." Ava se usmála. V jeho hlase zazněl smích, když pomalu objal Avu v náručí a začal kráčet vpřed. pocit Avy v jeho náručí byl čím dál úžasnější, její mozek jako by byl ochromený, naprosto neschopný reagovat.
"Už můžeš vyjít ven." Znovu se ozval Liamův hlas s lehkým žertem. "Ach, ach!" Ava se spěšně vymanila z jeho náruče. Neodvážila se podívat přímo na Liama, držela hlavu skloněnou a hlas se jí zadrhával nervozitou: "Promiň, já ......"

"Nebuď nervózní, haha." V uších jí zazněl Liamův lehce bezmocný smích. "To je v pořádku, on, ehm, on odešel první." Ava ostře odpověděla a pak se spěšně otočila k odchodu, přičemž při chůzi málem znovu vrazila do Liama. v uších jí zazněl Liamův smích, po kterém Ava zrudla ještě víc, jako by byla zmatený jelen na útěku. v uších jí zazněl Liamův smích, po kterém Ava zrudla ještě víc, jako by byla zmatený jelen na útěku.

"Příště si dávej pozor, ať zase do někoho nevrazíš!" Liam ji s humorem varoval. "Mám to!" Ava souhlasila, když běžela s hlavou skloněnou k zemi a bez úspěchu vrazila do několika lidí. Teprve když zmizela Liamovi z dohledu, vzhlédla.

"Uf, to bylo vážně trapné!" Ava cítila, jak ji pálí tvář, srdce jí bušilo jako hrom, bylo těžké se uklidnit. "Bože, já jsem tak naštvaná." Nemohla si pomoct, ale vykřikla a okamžitě se vzpamatovala. "O nic nejde, není to jen boule, jen se uklidni, jakou scénu ještě neviděla!" Po těchto slovech si Ava potřásla vlasy a vydala se směrem k domovu. Lidé kolem ní se na ni opět dívali podivnými pohledy, jako by se změnila v jinou osobu, takže vypadala jako psychopat.

"Zmatená jako vždycky." Liam se usmál na Ethana vedle sebe a v očích se mu objevila trocha přízně. "Hele, Liame, s kým jsi byl? Viděl jsem tě, jak objímáš nějakou holku, kdo to byl? Neuvědomil jsem si, že tvoje velkolepá image je vlastně tak nekomplikovaná." "A co?" zeptal se Liam. Ethan se zeptal zvědavým tónem, Liam si ho nevšímal, pokračoval v chůzi vpřed a jen mu chladně odpověděl: "Se mnou to nemá nic společného." "Cože?" zeptal se Ethan.

"Páni, Liam je tak chladný, nepočítáš mě ve svém srdci za dobrého kamaráda?" "Ne," řekl Ethan. Ethan zabručel, když se vydal za Liamem s pusou na zámek.

Ava přišla domů a rovnou se svalila na postel. Její matka ji uviděla, vyšla z kuchyně a zaklepala na dveře: "Co se děje, Avo, proč jsi mě zítra nepozdravila?" Když k jejím uším dolehl matčin hlas, Ava se překulila a neochotně odpověděla: "Mami, zítra mi bude asi tak trapně, že nechci vidět vůbec nikoho." Po těchto slovech se zatvářila, jako by se chtěla rozplakat. Když to matka viděla, vrhla na ni bezmocný pohled a jemně, ale pevně řekla: "S tím se musíš smířit." Pak se otočila a beze stopy náklonnosti odešla.

"Hej, mami, co se děje? Jsem tvoje vlastní dcera!" Ava se z hloubi duše zeptala. Když na chvíli zapomněla, co se ve škole stalo, šla se matky znovu zeptat. Po dlouhé době se jí konečně dostalo kýžené odpovědi a Ava se hodlala před matkou hádat a tajně byla ráda, že ji Liamův úsměv nehypnotizuje.

2

"Evo, Evo, říkám ti, co se stalo? Avo, Avo, říkám ti to!" Bella se skláněla nad Aviným stolem a vyptávala se.

"Bello, nic, opravdu se nic nestalo." Ava bezmocně zvedla oči, aby se podívala na Bellu, a opakovala.

"Nevěří tomu, nevěří tomu, jak se mohlo nic stát! Jak je to možné!"

"Jak je to nemožné? Vždyť je to jen pozdrav od starého spolužáka." Ava psala na svůj stůl a na Bellu se moc nedívala.

"Aha, tak takhle to je~" Když to Bella uslyšela, líně odvrátila hlavu a lehla si jako zombie.

"Tak co? Nic zvláštního." Ava bezstarostně odpověděla, hluboký význam v jejích očích zakrývaly řasy.

"Ach, Avo, opravdu jsem promarnil jeho city, myslel si, že se něco děje!"

"Sestro, on není ten, jehož city jsem promarnila, a kdyby mi to řekl, sama bych si to představovala!"

"On jen, on jen spoléhá na mě." Bella se zatvářila pohoršeně.

Ava se podívala na Bellin výraz, který vypadal, že se chystá hodit záchvat vzteku, a nemohla si pomoct, ale tečkovaně se usmála: "Dobře, dobře, je to všechno jeho vina, obviň ho z toho. Slečinko Předchůdkyně, příště je na řadě hodina slečny Thompsonové, určitě se na ni budeš těšit." Ava se na ni usmála.

"Rozhodně se mám na co těšit, a co paní Thompsonová? Cože, třída slečny Thompsonové? Proboha, Avo, proč jsem ti to neřekla? Ale ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

"Vyčítej mu to, stejně jsem byl u jeho stolu, není to tak, že by mě nutil." Ava se klidně dívala, jak se Bella hemží a vypadá, jako by se chystala vypít šálek čaje.

Bella viděla, že Ava je tak klidná, ještě víc se zlobí, že umře: "Ava ......"

Jen co nedořekla, vešla do třídy slečna Thompsonová, když zazvonilo, Bella se spěšně připravila k odchodu, otočila se a mlčky ukázala Avě prostředníček.

Ava si všimla Bellina dětinského chování, usmála se a podívala se za okno. "Liame, jak je to vlastně mezi ním a mnou?" zeptala se Bella.

Během vyučování Bellu nešťastně vyvolala slečna Thompsonová, což mělo samozřejmě katastrofální následky. Mimochodem, slečna Thompsonová byla známá jako "Vyhlazovačka" z toho prostého důvodu, že to byla tvrdohlavá a přísná učitelka, a kdybych nesplnil její úkol, co by se stalo? Nezemřu, ale bude to horší než mrtvý. A tak Bella prošla cestou vyznamenání. Slyšela jsem, že dopoledne strávila psaním díla s názvem "Cesta do Šu", a zeptala jsem se jí, jak to ví, protože samozřejmě sledovala, jak to Bella píše.

Ava počkala, až Bella vyjde z toalety, a znovu uviděla postavu.

"Liame, ještě jednou ahoj." Ava si v duchu pomyslela, ale nevěděla, jak ho pozdravit. Když viděla, jak Liam sestupuje po schodech, neměla Ava odvahu na něj zavolat, Liamova postava zmizela na schodišti, v Aviných očích se mihl náznak zklamání. "Zapomeň na to, tak pojďme." Ava si povzdechla, připravená se otočit a počkat na Bellu. Právě když se otočila, ozval se hlas: "Avo, ještě jednou ahoj."
Ava po hlase otočila hlavu a uviděla Liama.

"Myslela jsem, že odcházím?" Ava se na něj překvapeně podívala, otázka jí vyšla z úst.

"Co se děje, že odcházíš? Právě jsem tě viděla." Liam se zeptal, Ava se mu podívala do očí, byly plné zmatku. Ale Ava si pomyslela, že Liamovy oči jsou opravdu čisté, fascinující, zvlášť v tuhle chvíli, jako by se v nich odrážela ona sama.

"O nic nejde, to jen ...... asi se na to špatně díváš." "Aha," odpověděla. Ava řekla mírně rozladěně.

"Aha, to je pravda, možná jsem se spletla." Liam se usmál, Ava měla pocit, že omdlí, ten úsměv byl faul.

"Aha."

"Je pryč, spolužáci na něj čekají."

"Aha, dobře."

"Tak zatím."

"Ahoj." Ava sledovala, jak Liam a jeho spolužáci odcházejí.

"Avo, s kým jsi to mluvila?" Red Ink vyšel z toalet a uviděl, jak se Ava a Liam baví, jako by se kolem nich dvou naplnily růžové bubliny.

"Prostě jsme se náhodou potkali, nic." Ava se na Red Inka podívala červeným pohledem.

"On o tom nemá ani tušení? Proč se červenáš, pořád říkáš, že o nic nejde?" Red Ink se koketně usmál.

"Kam spěchám, přece se nemůžu červenat! Hodina už skoro končí, pospěš si a jdi!" Ava zvedla nohu a vykročila směrem ke třídě, ani se na Bellu nepodívala.

"Hele, já na něj počkám, já se vůbec nečervenám, proč by mi lhal, Avo, ségra! Já na něj počkám, ano?"

"No tak, hodina skončila, paní Thompsonová mě právě potrestala na půl hodiny!"

"Já vím. Počkám na něj."

"Liame, ptám se tě, kdo je sakra ta holka?" Ethan Liama zastavil a naléhavě se zeptal.

"Nikdo." Liam Ethana odstrčil a pokračoval v cestě.

"Nikdo, myslel jsem si, že jsi hloupý, byl jsem dole a zpátky, není to pravda?" Ethan na Liama rozčileně křičí.

Liam se v duchu uklidní, vzdálí se od Ethana na metr a odhrne si z těla neexistující prach: "Jen blbnu idioty."

"Ach, Liame, jsem snad člověk? Říkal jsem, že je blbej, a měl jsem mu to za zlé." "Cože?" zasměje se.

Liam sledoval, jak Ethan vybuchl, koutky úst se mu mírně zahákly, když se na něj podíval: "Nemyslíš si, že je hloupý? Když víš, že tě nazývá hloupým a nemá tě rád." "To je pravda.

"Liame, já, a on se tím nebude trápit." Ethan se snažil uklidnit a říkal si, aby se nerozčiloval.

"Uh-huh." Liam nenuceně odpověděl a šel dál.

"Co na to říct, určitě se mi ta holka nelíbí, asi nerad říkám, že ne, ale určitě se mi nelíbí ten typ kluků, co se vrací a zdraví lidi. Podíval se na mě a myslel si, že se mi to líbí..."

"Aha."

"Že jo? Hmm?" Šokovaný Ethan přiběhne k Liamovi a nejistě se zeptá: "To jsem právě přiznal?"

"Aha." Liam jen chladně odpověděl. Ethanovi to obrátilo svět vzhůru nohama, Liam skutečně přiznal, že se mu ta holka líbí, neuvěřitelné.

"Jsem si jistý? Opravdu se mi ta holka líbí?" Ethan se znovu nejistě zeptal.

"Ano, Liam má tu dívku velmi rád." Liam se zastaví, podívá se Ethanovi do očí a řekne vážně.

"Dobře, dobře ......" Ethan si ta slova opakoval. Po dlouhé době, jako by Ethan našel svůj jazykový systém, se otočil k Liamovi a řekl: "Nemám strach, když se mi líbí, určitě mi pomůže ji uhnat." S tím si přehodil nohu přes Liamovo rameno.
Liam se na něj podíval, odstrčil mu nohu na rameni a řekl: "Ne, bojím se, že jsem čuník." Pak pokračoval v cestě.

"On jede! Liame, co ti tak dlouho trvá!" "Co se děje?" zeptal se Liam.

"Kdo ví, samozřejmě, že jsem šel." Liamův hlas se ozval zepředu.

"To sakra ne, už se těším, až budu slavný s tebou!" Ethan se hnal za Liamem a znovu ho zastavil, ale Liam se neodstrčil.

3

"Ah~ Konečně osvobozená, Avo, pojďme dnes spolu!" Bella se protáhla a otočila se na Avu Brooksovou.

"Jistě, ale proč chceš najednou jít dneska se mnou?" Ava se na Bellu zmateně podívala.

"Ježíši, nic takového jako proč neexistuje! Už je to dlouho, co jsme spolu šly, takže je to vzácná příležitost." Bella si rychle sbalila věci a přitom si povídala s Avou.

"To je všechno?" "Vždycky se najde nějaký ďábel, když se něco pokazí," zeptala se znovu Ava.

"Aigoo, Avo, jak bych mohla být jiná! Pospěš si a sbal si věci, jdeme, jdeme, jdeme." Ava se usmála. Bella si dobalila věci a šla Avu znovu vytáhnout.

"Dobře, dobře, dobře, dobře, dobře, to je dobré." Ava byla oslněná tím, že ji táhne, a tak si spěšně dala knížky do tašky.

"Pojďme, pojďme, dobře."

"Dobře, běž, běž, běž, běž, běž, pospěš si!" Bella táhla Avu ven jako divoký kůň! "Hej, co je to s tebou, zpomal, zpomal!" Ava klopýtala, jak ji Bella táhla za sebou.

"Jsi blázen!" Ava si pomyslela, ale než jí to došlo, Bella se najednou zastavila a Ava do ní málem vrazila.

"Co to děláš? Proč ses najednou zastavila, Bello! Ty nevíš, že jsem do tebe málem vrazila!" Ava se zarazila. Avin tón byl trochu naštvaný, ale víc než to ji znepokojovalo, že kdyby do ní vrazila, Bella by byla ta, která by to odnesla.

"Co se děje, nic jsi neřekla, vyděsila ses? Nejsi tak rozzlobená." Ava čekala půl dne a stále neslyšela Bellinu odpověď, začala si v duchu mumlat.

"Myslím, že jsem se jí opravdu nenechala vyděsit." Čím víc o tom Ava přemýšlela, tím víc se cítila provinile. Protřela si zamotanou hlavu, podívala se na Bellu, které se z prudkého brzdění trochu točila hlava, a ztuhla: tohle nebyla cesta domů, a nebylo to na Sportovišti? A Bella je tam nehybná, zdá se, že na něco zírá, tvář také prošla náznakem zarudnutí, oči také mrkají.

"Bello, Bello." Ava se podívala na takovou Bellu, nemohla si pomoct, ale zachvěla se a zavolala na ni. Ale Bella stále neodpovídala, Ava volala ještě několikrát, ani nikdo neodpovídal, jen aby se vzdala tohoto nápadu, začala Bellu hledat a hledat věci.

Ava sledovala Bellin zrak, jenže našla skupinu kluků, kteří hráli basketbal, obklopenou skupinou dívek. "Tch, takže to je jenom trucování." Ava si v duchu pomyslela: "Děti rostou, už je nemůžu kontrolovat. Musím se podívat, které nešťastné dítě padlo Belle do oka." Ava se usmála.

Ava se rozhlédla po skupince chlapců. "To je on, ten je tady taky." Avin pohled se upřel na jednoho z nich.

"Liame, podívej, kdo je támhle!" Jacob šťouchl do Liama Cartera, Liam se podíval směrem, kterým Jacob ukazoval, a oči se mu najednou rozzářily. "Co tady dělá, je u mě na návštěvě? Ne, ona neví, že jsem tady, nejspíš je tady za někým jiným?" "Ne," řekl Liam. Světlo v Liamových očích při té myšlence okamžitě pohaslo. "Je to nuda." Liam řekl Jacobovi a vrátil se ke hře.

"Aigoo, Liame, ty ze všech lidí, proč jsi nudný, vždyť nejsi ......" "Sklapni!" Než Jacob stačil dokončit větu, přerušil ho Liam. "Do prdele, Liame, ty jsi nemocný! Do prdele!" Odpovědí mu byl tentýž basketbalový míč.
Po nějaké době basketbal skončil a Ava nenašla kluka, kterého měla Bella na mysli, protože se soustředila na Liama. Když viděla Liama odcházet, cítila se trochu ztracená. "Ach, na co myslíš? Prostě jdi pryč, co je na tom tak smutného." Liam se usmál. Ava se odsoudila. Podívala se na Bellu a viděla, že je stále ztracená v myšlenkách, a tak natáhla ruku a zamávala jí před sebou. "Hele, babi, lidi už jsou pryč, ty pořád tupě zíráš!" Ava se usmála.

Ava se na Bellu bezradně podívala. "Aha." Bella se při Avině zavrtění konečně vzpamatovala a otočila hlavu, aby se na ni podívala, a stále se tvářila nechápavě. ava si nemohla pomoct, ale rozesmála se.

Ava si nemohla pomoct a musela se smát. "Předkyně, už ses vzpamatovala? Tohle není nymfomanka, to se ti zdálo celý život! Dokonce jsi vymyslela jméno pro své dítě!" "To je pravda," odpověděla. Ava si ho dobírala. Ava se škádlila.

"Jak to myslíš, že jsi vymyslela jméno pro dítě, já jsem vymyslela jméno pro svého vnuka!" řekla Bella se samolibým výrazem ve tváři. Řekla Bella se samolibým výrazem ve tváři.

"Já půjdu!" Ava se při Belliných slovech málem udusila. "Vnuku, no, vypadá to, že se ti opravdu stýská po sexu, není divu, že jsi mi najednou zavolal, abych šla s tebou, a byl jsi tak nadšený." Ava se zatvářila vědoucně.

Bella zaslechla Avino škádlení a konečně zareagovala. "Jaké pomluvy, Avo, jak bych mohla toužit po sexu! Co tě to napadlo!"

"No, ty přece nemyslíš na sex, ty jenom přemýšlíš o jménech pro svá vnoučata." Ava to řekla klidně.

"Já, Avo!" řekla Bella, byla naštvaná a chtěla dát Avě pěstí.

Ava se jí snadno vyhnula a s úsměvem řekla: "Moje slečinko, proč mě biješ, vždyť jsem neřekla nic špatného." Ava se usmála.

"Já, ty! Hmph!" Bella otočila hlavu na stranu a Avu ignorovala.

"Chystáš se mě vysmát k smrti?" Při takovém pohledu na Bellu si Ava nemohla pomoct a začala se nahlas smát: "Ty se pořád zlobíš, já se ani nezlobím, že mi to můj oblíbenec neřekl! Nezlobím se, že jsi mě sem zatáhla, abych s tebou strávila odpoledne, to je vážně ztráta času, nezlobím se." Ava se přestala smát a vážně se na Bellu podívala.

"Ty jsi mi taky neřekla, jestli se ti Liam líbí?" "Ne," odpověděla. Bella tvrdohlavě odpověděla.

"Šla bych s tebou domů, vážně, to je, to je ......" Ava se opřela o zábradlí a usmála se na Bellu.

"Jen co?" Bella naléhala.

"Je to jako zastavit se cestou domů na basketbalovém zápase!" Bella to nesouvisle vysvětlila.

"Mimochodem?" Ava zvedla obočí.

"No, jen tak mimochodem."

"Bello, co to kecáš! Řekni mi, kdo se ti líbí!" Ava přitáhla Bellu k sobě a chytila ji za límec.

"Já, já, ups, řeknu ti to večer doma." Bella se od Avy odtrhla a běžela dopředu, jak nejrychleji mohla.

"Řekla jsem, proč utíkáš!" Když Ava viděla, jak Bella utíká, bezmocně se chytila za čelo. "Hej, počkej na mě!" Po těchto slovech ji také spěšně následovala.

4

"Bello, buď ke mně upřímná, kdo se ti líbil?" Ava poslala Belle zprávu, jakmile se vrátila domů.

"No, jenom toho jednoho, kterého znám~" Chvíli trvalo, než Bella poslala odpověď, samozřejmě bez toho, aby přímo řekla, kdo to byl.

"Zná spoustu lidí, jak by mohl vědět, o kom mluvíš, no tak, o kom?" "O kom?" zeptala se. Ava dychtivě naléhala.

"Jejda, to je ten Tim, co k nim chodil do třídy!" "Aha," odpověděla. Bella se konečně přiznala ke své oblíbené osobě.

"Sakra, ten! To je ale osina v zadku, čau!" Ava znechuceně odhodila telefon stranou s tím, že už s ní nechce mluvit.

"Ai! Co se děje? Proč ho ignoruješ?!" Bella se překvapeně zeptala.

"Aha, ignoruješ mě, to je překvapení!" Ava znovu zvedla telefon a poslala další.

"Aha, co se děje?"

"Nic, nic, hlavně že je dědeček spokojený, ustoupil, domácí úkoly, domácí úkoly. Ahoj!"

"Dobře, půjdu, ahoj." Bella poslala další bezmocný emotikon.

"Dobře, ahoj."

Ava hluboce zapochybovala o sobě: "Jak by ho Bella mohla mít ráda, panebože! Tohle je na nic, tohle je na nic, prostě si udělej domácí úkol, udělej si domácí úkoly." Když si Ava vytáhla učebnici, aby si udělala domácí úkol, s překvapením zjistila, že si nepřinesla práci, kterou jí zadala slečna Thompsonová. "Usmívej se, usmívej se, nerozčiluj se, zůstaň v klidu, nespěchej." Ava se usmála. Ava se utěšovala: "Ale jak mám nespěchat! Třída slečny Thompsonové, mám hotovo, mám hotovo." Ava se nadechla.

Ava vyběhla z ložnice a křikla na mámu: "Mami, jdu ven, hned se vrátím." "Aha," řekla.

"Em, proč jdeš ven zrovna teď, vždyť už je skoro čas večeře." Zeptala se jí máma.

"Já vím, já vím, hned jsem zpátky, nejdřív se najíme, nečekej na mě." Po těchto slovech Ava vyběhla ven. "To děcko, co je s ní, pořád někam spěchá, vůbec není stabilní." Ava se usmála.

Ava ji v tu chvíli zřejmě neslyšela, protože byla na cestě do springfieldské střední školy. "Copak nevíš, že je škola zavřená? Bože, prosím tě, nezavírej, nebo je konec." "Cože?" zeptala se. Rozjela se po silnici na kole. No, ne včas, škola byla zavřená a zamčená a uvnitř nebyl ani brouk, natož člověk! "Ach jo, jsem v háji, zítra je to katastrofa." Ava se podívala na zavřené dveře a sedla si na kolo, z očí jí skoro tekly slzy.

"Co je to se mnou? Proč jsem ještě neodjela?" Avě zakryl výhled stín, setřela si slzy z tváře a vzhlédla, byl to Liam. "Aha." Oplatil jí jemný úsměv. ava se v tu chvíli podívala na Liama, už se převlékl do sportovního oblečení, červené košile a černých kalhot, vlasy měl stále rozpuštěné na čele, při měsíčním světle si ava připadala jako princ na zámku.

"Em, proč si nevezmu uniformu? Bojíš se trestu?" Ava se na to z nějakého důvodu zeptala, po těchto slovech ztuhla: "Co to říkám, Avo!" "Co to říkáš?" zeptal se.

Liam při jejích slovech ztuhl a pak se rozesmál: "Já ji taky nenosím."

"Právě se vrátil z domu." "Co má společného se mnou?" Ava zavrčela, její reakce byla jako: "Co má společného se mnou?" "Ne," odpověděl Liam. "Právě se vrátil domů? Co tady děláš, chybíš ve škole?"

"Nepřinesl si domácí úkoly." Při zmínce o této smutné události se Avě zhroutila nálada a sklonila hlavu jako vypuštěný balonek.
Liam se na Avu díval jako na vypuštěný balonek, podvědomě natáhl ruku a dotkl se její hlavy. Oba ztuhli.

"Liam......" Ava na něj zavolala.

"Ehm, nezapomněla jsem nějaký domácí úkol?" Liam se zeptal.

"Aha, aha, slečna Thompsonová si nepřinesla papír."

"Slečna Thompsonová?"

"No, to je učitelka jazyků pro jejich třídu." Ava se ušklíbla. "Ví, že jsem to o ní řekla?"

"Nemám tušení." Liam se tiše zasmál.

"Hmm. Na to jsi zapomněl?"

"Jen ten papír, na kterém je napsáno 'Jazyk 6'."

"Ten mám, pojď."

"Co?" Ava otočila hlavu, zmatená, co tím Liam myslel.

"Běž si to vytisknout!" Liam se podíval na Avin nechápavý obličej a nemohl si pomoct, aby ji nepraštil do čela.

"Kdo je hloupý, Liame, proč jsem ho praštila? Já jsem zodpovědná za jeho hloupost!" Ava si třela místo, kam se odrazila, a vztekle řekla.

"On je za to zodpovědný." Liam se na Avu podíval a usmál se, Ava cítila, jak jí hoří tvář, viděla, že jeho čisté oči ji obsahují, a v srdci se jí vzedmulo teplo, které ji skoro dusilo.

"Ehm, pojďme, pospěš si, spěchá si udělat úkoly." "Aha," řekla. Ava odstrčila oči a tlačila kolo dopředu.

Liamův úsměv se rozšířil, když sledoval Avinu reakci. "Dobře." Rychle ji následoval. Měsíční světlo se rozlévalo po zemi, celý svět byl jemný, měsíční světlo té noci bylo jako sen, vítr byl také jemný.

Po opsání papírů šli Liam a Ava bok po boku cestou domů. "Ach, proč mluvíš tak rozpačitě?" Ava naklonila hlavu, aby se na Liama kradmo podívala, a v duchu přemítala.

"Proč se na mě díváš?" Liam si všiml Avina pohledu a naklonil hlavu, aby se zeptal: "Co se děje?"

"Ale nic, jenom přemýšlím, proč jsem si sbalila tolik oblečení, vzala jsem si s sebou oblečení do tělocvičny, ale nevzala jsem si školní uniformu, a teď se předvádím v outfitu." Ava řekla po pravdě, podívala se před sebe a pokračovala v chůzi.

"Jak mám vědět, že má oblečení na tělocvik?" Liamův hlas byl zabarvený zmatkem.

"Uvidíš mě hrát zítra v poledne." Ava se zeptala a náhle zastavila auto.

"Já, já jsem tě viděla hrát." "Tak co se děje?" Liam s nadšeným výrazem ve tváři přikývl.

"Nic, nic, jen jsi byl trochu překvapený, viděla jsem tě hrát." Ava zamrká a snaží se to skrýt.

Liam propukne v široký úsměv: "Těšil jsem se, že se podívám, jak hraješ, nikdy předtím jsem to neviděl, a teď se usmívám jako blázen."

"Ale no tak, vážně, ráno si nedopíše domácí úkoly." "To je v pořádku. Ava řekla a tlačila vozík svižným tempem dál.

"Tak jo, jeď domů." Liam ji následoval.

"Liame, copak já nejdu domů? Proč mě sleduješ?" Ava se bezradně podívala na muže vedle sebe.

"Ach, on mě vede domů, v noci to není bezpečné." Liam odpověděl o půl úderu pomaleji.

"Avo, co se děje, od dřívějška jsi roztržitá, jsi nemocná?" Společná jízda umožnila Avě, aby si s Liamem v klidu promluvila, stejně jako předtím.

"Nic, nejdřív mě odvez domů." Liam se tvářil neklidně.

"Dobře, tak se nebudu vymlouvat."

O několik okamžiků později se Ava vrátila domů, jak si přála. liam byl cestou zaujatý. "Viděla mě hrát, tak za mnou přišla? Bude mě mít ráda? Ne, co mě to napadlo, viděla mě jen tak mimochodem. Ne, musím se jí zeptat, ale je to moc trapné, co mám říct, když se mě zeptá?" "Ne," odpověděl jsem.
Ava se vrátila domů, Shenova matka za ní přišla před televizní program a řekla: "An Ning, proč ses vrátila tak pozdě, jídlo je studené."

"Ano, proč jsi přišla tak pozdě." Šenův otec se ozval.

"Jejda, mami a tati, nevzala jsem si úkoly, tak jsem si pro ně šla." Ava se vmáčkla mezi Šenovu matku a otce a trucovala.

"Aha, tak to jsi přišla pozdě, vrátila ses s klukem, že jo?" Shenova matka se na Avu podívala s úsměvem.

"Přísahám, že jsem opravdu jen šla pro testy, hned po zavíračce školy, zrovna jsem potkala spolužáka, přinesl testy, tak jsem si je okopírovala, nevěř, že cítíš, tenhle testový papír vydává silnou vůni inkoustu." Ava řekla a držela testový papír před Shenovou matkou.

"Běž, běž, Šen An, podívej se na mou dceru." Shenina matka se zatvářila znechuceně a odstrčila hlavu.

"Aj, co je s mojí dcerou, není to dobře, splní, kdy řekne, že splní." Šen otec hrdě řekl.

"Uh-huh, táta má pravdu, jak nám může lhát." Ava ho následovala.

"Ano, Jing, já své dceři věřím." Šenův otec byl plný hrdosti.

"Šen An! Šen Anning! Opravdu jsi nás naštvala, jdu si lehnout." Šenova matka se otočila a odešla.

"Dobře, mami, dobrou noc." Ava a otec Shen se usmáli.

"Dobrou noc, co, Shen Anning, já tě přivezu na večeři, dneska už se do svého pokoje nevrátíš." Z dálky se ozval zvuk bouchnutí dveří a křik.

"Dobře, už jdu." Ava pospíchala k večeři s poskakováním, jemně poplácala otce Shen po rameni a pak odešla: "Opatruj se, tati!"

"Jsem bezcitná, táta nemá náladu." "Ahoj. Šenův otec se na Avu bolestně podíval.

"Ájo, táta mi určitě poskytne podporu, to je v pořádku. Vždycky mi bude silnou oporou!" Ava udělala povzbudivé gesto.

"Šen An Ningu, zrovna jsem se chtěla zeptat, kdo je ten kluk?" Šenův otec se pomalu otočil a tvářil se na ni obzvlášť vážně.

"Prosím tě, neptej se, řeknu to mámě, řekla by, že se málo učím, abych se zamilovala." Ava se pokusila odbočit.

"On, starý Shen, jak bych mohla!" Ava málem vyplivla rýži a spěchala k Šenovu otci.

"Starý Šene, co to dělám!"

"Komu říkáš starý Šen? To říkáš mně?"

"Tak jsem to nemyslela, Starý Šen, nemůžu ho najít, ale takhle ne, on mou dceru nepustí." Ava se rozzlobeně pohádala s otcem Shenem.

"Co se děje? Ty nemůžeš? Kdo je ten chlapec?" Zdálo se, že Shenův otec dostal nějaké odhalení, na jeho obočí se objevila pýcha.

Ava si však bezmocně povzdechla: "Nemám slov." Ava se zasmála.

"Rychle řekni, co je to nemluvný nemluvný!" Šenův otec se zeptal.

"Jen spolužáci."

"Spolužáci? Spolužáci se tak pozdě nevracejí, rychle řekni, kdo to je." Šenův otec se tvářil nedůvěřivě.

"Ch, nevěř tomu, komu máš věřit, pojďme se najíst." Ava vykulila oči a odešla.

"Aj, dítě moje, ona mi to neřekne!" Šenův otec zavrtěl hlavou.

"Jak jsem řekl, nevadí mi to." Ava lhostejně mávla rukou.

"Hm, on se dívá na televizi!" Shenův otec se otočil a sám se díval na televizi. ava se po jídle na otce zatvářila a vrátila se do ložnice. Pokud jde o to, co se stalo poté, co se Shenův otec vrátil do svého pokoje, Ava řekla, že to nemůže vědět.
"Zítřejší měsíc je krásný a vítr je také mírný?" Ava si tuto větu zapsala do deníku a při vzpomínce na chvíle, které strávila s Liamem následujícího rána, si nemohla pomoct, ale pohladila si hlavu a usmála se. "Mám ho taky ráda?" Ava si v duchu zamumlala, ale v hlavě měla prázdno.

"Možná je příliš něžný, jak ho může mít ráda! Takový, jaký obvykle bývá, běda, proč by ho nemohl mít rád? Tak má ho rád? Co mám dělat? Zapomeň na to, zapomeň na to, zapomeň na to, přiznej se a nebudeš ani kamarád, ale on nepotřebuje kamarády! Mám jít?" Čím víc o tom Ava přemýšlela, tím víc byla zmatená, a nakonec si jen lehla na postel a dál o tom přemýšlela a celou noc nespala, stejně jako Liam, ani ona se pořádně nevyspala.

Druhý den přišla Ava do školy s tmavými kruhy pod očima a při ranní hodině čtení byla ospalá.

"Avo, Shen Anningová, co je s tebou, jsi ospalá jako idiot." Ava se na ni podívala. Bella k ní otočila hlavu a zeptala se jí.

"Bello, jsem tak ospalá, v noci jsem se špatně vyspala, jdu si na chvíli zavřít oči, promluvíme si později." Po těchto slovech Ava sesedla.

"Šen An Ning, nespěte, chci se zeptat na tu věc, co se vám včera stala!" Bella úzkostlivě vykřikla, ale nedostala žádnou odpověď.

"Dobře, dobře, nebudu se ptát." Bella zavrtěla hlavou a sama si zakryla obličej.

Liam, který se také špatně vyspal, byl v dobré náladě, což bylo v ostrém kontrastu s Avinou letargií. "Ethane, položil jsem otázku, řekl jsem, že holka, která nemá odpor k mým dotekům a pořád se dívá, jak si hraju, co ke mně cítí?"

"Jo jo jo, kdo je ta holka? Je to ta samá holka, kterou jsem minule pozdravil?" "Ano," odpověděl jsem. Ethan si ji dobíral.

"Ne, odpověz mi." Liam byl trochu netrpělivý.

"Ježiš, to nesmí být ona, no dobře, podle mých letitých zkušeností, když holka nemá odpor k mým dotekům a pořád se dívá, jak si hraju, tak mě asi nemá ráda, ale co se týče toho, že se jí to líbí, tak to nevím. Počkej, dotyk, kurva, co to Liam včera večer udělal!"

"Vážně?" Zdálo se, že Liamovi je Ethanův šok úplně jedno.

"Liame! Něco jsem udělal! Proč jsem nezareagoval hned!"

"Nic, jen jsem ji včera potkal a odvezl domů."

"Sakra, Liame, jsem v pohodě!" Ethan byl tak šokovaný, že si nemohl pomoct.

"Říkal jsem ti, že se jí nemusíš líbit, tak proč bych měl být v šoku?" Liam klidně otočil stránku.

"Přesně to jsem si myslel. Kámo, jdi do toho, i když vím o její rodině, je těžké ji pronásledovat!" Ethan se na Liama vesele usmál.

5

"Je těžké ho honit?" Liam Carter se podíval na Ethana Blacka.  

"Vůbec ne, všichni to vědí. Je opravdu těžké ji pronásledovat, ale kupovat květiny mi připadá trochu uspěchané a mohlo by ji to vyplašit. Myslím, že bych se k ní měl postupně přibližovat a nejdřív se s ní spřátelit. Pak to bude mnohem snazší, ne?" Ethan postrčil Liama, aby šel napřed, a živě si povídal, jako by to byl on, kdo se snaží někomu dvořit.  

Liam zůstával naprosto lhostejný a nic neříkal. Ethan však vypadal nevzrušeně, ztracený ve svém vlastním světě.  

"Avo, můžeš být zticha? Avo, snažím se to vyřešit." Bella Thompsonová hravě zatahala Avu Brooksovou za rukáv.  

Ava, která se cítila mírně podrážděná, jí odtáhla nohu a odsunula židli.  

Když si Bella všimla Eviny reakce, cítila se najednou trochu dotčená. S náznakem chvění v hlase řekla: "Copak si nezasloužím mít taky někoho ráda? Proč všichni ostatní někoho mají, a já ne?" "Ne," odpověděla.  

Avu Bellin nečekaný výbuch na okamžik zaskočil. Při pohledu na svou kamarádku si mohla jen povzdechnout.  

"Bello, opravdu si myslíš, že to takhle cítíš jen proto, že mám ráda Tima Johnsona?"  

"Co jiného by to mohlo být? Vždyť ho úplně ignoruju!" Bella odvážně prohlásila a poukázala na Avinu domnělou vinu.  

"Možná ho to nezajímá právě proto. Zrovna včera, když jsem se s ním snažila mluvit, mě smetl," odpověděla Ava a její tón nečekaně zostřil.  

"Ale proč?" Bella se zeptala a v jejím výrazu se mísil zmatek a obavy.  

"Chci říct, že od chvíle, kdy vešel, se ho snažím zaujmout, ale zdá se mi tak odtažitý. Celou dopolední hodinu čtení jsem s ním strávila v tichosti," vysvětlila Ava a najednou si uvědomila, jak malicherně se s Bellou hádá. Usmála se a uvolnila si předtím napjaté obočí.  

"Aha, on nic neřekl, protože tě má rád! Vsadím se, že se bál, že na něj budu křičet, a nemá se komu svěřit. Ale teď, když to vím, si o tom chce nejspíš jen promluvit," odpověděla Bella, sklopila zrak a v jejím hlase se ozvala zášť.  

"Dobře, udělal chybu. Můžeme se dohodnout, že odteď s ním budu mluvit já? Jen se necítím špatně, ano?" Ava si přisunula židli blíž a jemně držela Bellu za nohu a nabízela jí útěchu.  

"Jo, říkal něco o Timovi..." Ava si rezignovaně povzdechla, když viděla, jak se Bellina nálada opět zvedá, a uvědomila si, že v hloubi duše je Bella stále stejná, zdánlivě nevinná dívka.  

Zatímco Bella brebentila o Timovi, Ava se v myšlenkách vrátila k postavě v červené košili z předchozí noci, ozářené měsíčním světlem. Náhle se jí rozbušilo srdce a cítila, jak se jí do tváří vkrádá teplo.  

"Avo, co se děje? Proč máš tak červený obličej?" Bella si všimla Aviny nepozornosti a mávla před sebou nohou.  

"Ehm, co se děje?" Ava mírně nadskočila, polekaná Belliným pohybem.  

"Jak to myslíš, co se děje? Avo, proč mám tak červený obličej? Jsem nemocná?" Bella se zeptala a její hlas byl plný obav.  

"Ehm, je to tak? Ne, ne, to nic není. Jen je mi možná trochu horko." Ava se nervózně zasmála a tajně přemýšlela, jestli na ni opravdu něco leze - možná zamilovanost.  
"Je to tak? Dobře. Předtím jsem ho ignoroval, řekl něco, co jsem přehlédl?" Bellin výraz se náhle změnil na znepokojivý.  

"Ehm, no, možná ti neuniklo všechno." Ava se ho pokusila setřít a odvrátila pohled, když si nenápadně odkašlala.  

"Avo Brooksová!" Bella vykřikla a náhle k ní přiskočila.  

Málem Avu srazila, když uslyšely, jak někdo volá: "Třídní, třídní učitelka tě potřebuje vidět v kanceláři."  

"Aha, dobře. Hned tam budu, díky," mávla Ava pohrdavě rukou a udělala na Bellu hloupý obličej, než se vydala ke kanceláři.  

"Paní učitelko, volala jste mě?" Ava zaklepala na dveře a dostala potvrzení, že může vstoupit.  

"Á, Avo, jsi tady. Zrovna jsem tě hledal," přivítal ji srdečně pan Collins, třídní učitel. Byl oblíbený a přístupný, což studentům usnadňovalo komunikaci s ním.  

"Potřebujete něco, pane učiteli?"  

"Nic důležitého. Učitel dějepisu ze třetí třídy je na pár dní pryč a já za něj dodávám nějaké domácí úkoly. Potřebuji, abys informovala zástupce třídy, že tento týden bude součástí hodiny dějepisu i pop-kvíz. Musí si to zopakovat," řekl pan Collins s přátelským úsměvem a podal jí štos úkolů.  

"Jistě, rozumím. Postarám se o to, pane učiteli." Ava přijala úkoly a chystala se vyrazit.  

"Dobře, brzy se uvidíme," přikývl pan Collins a při jejím odchodu se věnoval známkování papírů.  

Ava spěchala ven a očima hledala pana Bennetta, učitele fyziky. Byl známý svým přísným přístupem, zejména ke studentům, kteří měli v jeho předmětu problémy. Ava byla ve fyzice obzvlášť hrozná, bylo pro ni téměř nemožné držet krok. Proto se setkání s panem Bennettem aktivně vyhýbala.  

Právě když zahnula za roh, uslyšela jeho hlas.  

"Avo Brooksová, proč běžíš tak rychle?"  

"Ale ne," sevřelo se Avě srdce. Zdálo se, že pokaždé, když se pokusila utéct, měl s ní osud jiné plány.  

"Proč tu jen tak stojíš? Pojď sem, rychle!"  

Ava zaslechla stále přátelštější příkaz, zatnula zuby a s nuceným úsměvem se otočila.  

"Co se děje, pane Bennette?"  

"Zase máš práci, pomáháš svému třídnímu učiteli, co? Copak neví, že tě nemůže pořád posílat na pochůzky, když nemá žádného zástupce?" Pan Bennett se tvářil podrážděně, když se podíval na hromadu úkolů v Aviných rukou.  

Pan Bennett byl známý svou přísností, ale měl i humornou stránku. Kvůli jejím potížím v hodinách Avu bedlivě sledoval a často si přál, aby se víc učila.  

"Ha, já jen pomáhám panu Collinsovi roznášet nějaké papíry. Nebude to trvat vůbec dlouho," odpověděla Ava s ovčím úsměvem.  

"Vím, že jsi silná a taky třídní vůdkyně. Ale pořád jsi studentka; ani v prvním ročníku se pracovní zátěž nedá přehlížet. Musíš držet krok se studiem - rozumíš?" Pan Bennett vážně poučoval.  

Už je to tady, pomyslela si Ava tiše a vnitřně vykulila oči. Zachovala však poslušný výraz a poslušně přikývla, když ji káral.  
"Jistě, rozumím," ujistila ho Ava s mírným úsměvem.  

"Pokaždé to říkáš, ale nezdá se, že bys to myslel vážně. Tentokrát to vyřešíme jednou provždy. Pokud u nadcházející měsíční zkoušky nezískáš alespoň sedmdesát bodů, tvoje pracovní zátěž se zdvojnásobí, rozumíš?" Pan Bennett se na ni podíval s mírným, ale pevným výrazem.  

"Aha!" Ava měla pocit, jako by se jí najednou zhroutil svět pod nohama.  

"Co myslíš tím 'ah'? Máme dohodu," uzavřel pan Bennett přísně a nechal Avu, aby se utápěla v náhlé sklíčenosti.  

"Pane Bennette..." Instinktivně se za ním hnala, ale hromada papírů ji tížila a do další hodiny zbýval čas. Neochotně se s tímto nespravedlivým stavem smířila.  

"Fuj, to je tak otravné!" Ava zabručela a podupávala nohou, když se zadívala na svůj těžký náklad úkolů. "Skvělé, teď to budu muset vydržet," povzdechla si a konečně se smířila s realitou, když začala kráčet ke třídě tři.  

"Promiňte, hledám zástupce této třídy z dějepisu," zaklepala Ava na dveře.  

"Hej, zástupce dějepisu má návštěvu!" Někdo zevnitř zavolal.  

"Liame, někdo je tu pro tebe," šťouchl Ethan do Liama Cartera, který se soustředil na svou práci. "Vypadá to, že ten člověk je podobný dívce, která se mi líbí."  

"Ani náhodou, ta by sem nepřišla, a i kdyby, nevěděla by, že jsem v téhle třídě," odpověděl Liam, odložil pero a vstal.  

"Fajn, fajn, chápu, jak to je," zakoulel očima Ethan a propustil se.  

Když Liam vycházel ze dveří, živě si vzpomněl na Avinu postavu z dřívějška. Na tvář se mu nečekaně vkradl úsměv.  

"To je ale náhoda, co?" Pomyslel si Liam a vnitřně se ušklíbl.  

"Ahoj, nepotřebuješ něco?" Liam se snažil hrát klidného a maskovat své poznání, když nasadil formální tón, který jen stěží zakrýval jeho pobavení.  

"O nic takového nejde, Liame! Já jsem Ava, zástupkyně třídy třetího ročníku z dějepisu!" Ava vykřikla a překvapení ji přemohlo, jakmile se otočila a našla ho. Její myšlenky na okamžik ztuhly.  

"No, nemyslel jsem si, že tady na tebe narazím." V Liamově hlase zazněl tón zalíbení, když se na ni jemně usmál.  

"Uh, heh," zasmála se Ava rozpačitě a nevěděla, jak odpovědět.  

"Čemu se šklebíš? Je něco legračního na tom, že jsem tady?" Liam si ji dobíral a nedokázal potlačit nutkání si z ní vystřelit.  

"Ale ne! O to nejde. To jen pan Collins mě požádal, abych přinesla úkoly z dějepisu pro naši třídu. Tady, tohle je pro tebe." Ava mu rozpačitě podala štos papírů.  

Liam si je bez námahy vzal. "Mám to, díky, Avo."  

Najednou Avino srdce, které se při pohledu na Liama rozbušilo, opět ztěžklo.  

Jen spolužáci, že? Vnitřně se sama sebe ptala.  

"Vlastně o nic nejde. Jen rychlá dodávka," přinutila se Ava k úsměvu a rozpačitě mávla rukou.  

"Dobře, já už půjdu," odpověděl Liam.  

Chtěl ještě něco říct, ale zaváhal, protože si uvědomil, že nemá právo se ozvat. Nakonec mlčel.  
"Dobře, uvidíme se." "Tak zatím." Ava se na něj zářivě usmála.  

Liam sledoval, jak se Avina postava vzdaluje, a přistihl se, že se ztrácí v myšlenkách. Měl v plánu se vrátit, jakmile zmizí za rohem, ale najednou se její obraz z téměř mizejícího místa otočil zpět. V srdci se mu zachvěl záchvěv radosti.  

"Co se to děje? Proč ses vrátila?" Liam se zeptal s rozzářeným úsměvem, oči plné jisker.  

"Zapomněla jsem se zmínit o jedné věci - pan Collins říkal, že máme dát spolužákům vědět, aby si zopakovali látku na zítřejší pop-kvíz," řekla Ava, mírně zadýchaná z toho, jak běžela zpátky.  

"Dobře, už to mám. Ale vážně, příště bys mohla zpomalit. Vypadáš vyčerpaně a zarudle! Co by se stalo, kdyby..." Liam si uvědomil, že vypustil nepříjemnou myšlenku, a rychle zavřel ústa.  

"Co by se stalo?" Ava se zeptala, zvědavá na jeho nedokončenou větu.  

"Nic!" Liam se rozpačitě odvrátil a odmítl se setkat s jejím pohledem.  

"Aha." Ava zamrkala, ztracená v myšlenkách.  

"Dobře, asi už půjdu."  

"Jo." Liam přikývl a nedíval se jejím směrem.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Známé tváře v davu"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️