Zmetci

1. Addie (1)

----------

1

----------

==========

Addie

==========

Žiju se smečkou nepřizpůsobivých.

Se skrčky a kořistí. Zjizvenými a deformovanými. Albíni a na opačném spektru ti s melanismem. Lumpové, vyhnanci, blázni, vzácní, malí a slabí. Všichni jsme ve smečce Aberrantů vítáni. Ve světě, kde jsou respektováni pouze kvintesenční měňavci dravci, není život k těm z nás, kteří jsou jiní, vždy laskavý.

A nejde jen o jiné měňavce. Dokonce i některé z ostatních paranormálních, arkánních ras - neboli Kaneů, jak si všichni říkáme - se na nás dívají svrchu. Jediní lidé, kteří nás neodsuzují, jsou lidé, ale to jen proto, že nevědí, co jsme zač.

Většina z nás by nejspíš byla nešťastná nebo mrtvá, kdyby Hugo nezaložil tuhle smečku a nepřijal nás mezi sebe. Kromě toho, že je to nejlepší alfa, jakého znám, je to albínský jaguár. Ví, jaké to je být nechtěný.

Když se narodil, vůdce smečky ho prohlásil za aberanta. Ale v jejich smečce byl ten titul jako nakažlivá nemoc; něco, co je třeba nenávidět a čemu je třeba se vyhýbat. A to jen proto, že jeho srst a oči měly jinou barvu než jeho příbuzní.

Hugo byl neustále napadán ostatními jaguáry a má na to jizvy. Jakmile byl dost starý na to, aby mohl požádat o status tuláka, odešel a už se nikdy neohlédl. Založil Smečku Aberrantů jako velké "fuck you" svému starému vůdci a od té doby se u jeho dveří tvořily fronty nešťastníků.

Na rozdíl od jiných alfů, kteří vládnou strachem, Huga miluje a respektuje každý člen jeho smečky.

Naše smečka možná není nejsilnější, ale rozhodně vyhráváme trofej za nejrozmanitější smečku. Je nás tady v severní Kalifornii něco přes sto a jsme směsice bizarních zvířat, která spolu nejspíš vypadají divně, ale hodíme se k sobě. Vzájemně si kryjeme záda a jsme zarytě loajální ke své nesourodé smečce.

Máme svou vlastní kapsu v pohoří Sierra Nevada, kde je spousta místa k potulování. Každý, kdo žije v naší malé provizorní komunitě, přispívá buď prací, kterou vydělává peníze, nebo prací kolem komuny. Já dělám to první, protože manuální práce není moje silná stránka. Já sám jsem spíš typ pracovníka, který pracuje uvnitř s klimatizací.

Beth, bankovní úřednice, která pracuje vedle mě, zaklapne zásuvku a omotá si kolem zápěstí šňůrku na klíče. "Dávám si pauzu," zamumlá.

Je první den v měsíci, takže dneska bylo až směšně rušno. Bolí mě nohy z celodenního stání a jediné, co bych chtěla, je vplížit se dozadu a sníst svou krabici sušenek, ale máme málo lidí a frontu až dozadu, takže nemůžu.

Roztržitě na ni kývnu a dál počítám peníze zákazníkovi. "Čtyřicet, šedesát, osmdesát, sto."

Starší žena přede mnou si dává na čas a všechno přepočítává. "Je tu jen osmdesát dolarů," obviní mě a střelí po mně pohledem. "Vy mě šidíte!"

Posunu ruku a oddělím dvě bankovky, které se k sobě přilepily. Rozzářeně se na mě podívá, jako bych ji nějak podvedl. Střelím po ní vítězným úsměvem. "Můžu pro vás dneska ještě něco udělat, paní Laneová?"

Něco nesouvisle zabručí, sebere bankovky a odejde. Ještě pořád se usmívám, když volám dalšího zákazníka. "Můžu pomoct dalšímu člověku," řeknu a odvrátím tvář od počítače, abych ho pozdravila.

Úsměv mi z tváře spadne, když můj nos zaznamená jeho vůni. Měňavec, a ne ten z mé smečky. Okamžitě se narovnám a očima ho prohlédnu odshora dolů. Pěkné oblečení, světlé vlasy, vítězný úsměv. Všechno na něm křičí přátelský kluk odvedle, ale já mu na to neskočím. Před ostatními měňavci jsem vždycky ostražitá.

"Jak vám mohu pomoci?" Zeptám se a snažím se přinutit, aby se mi na tváři objevil úsměv. Zjistila jsem, že je lepší nejdřív hodnotit jako přítel, než se chovat odměřeně jako nepřítel. Ale upřímně řečeno, spousta měňavců dělá přesný opak. Jsme od přírody velmi teritoriální a nedůvěřiví k cizím lidem.

Měňavec se přitočí k mému okénku pokladny. "Hele, potřebuju si vybrat nějakou hotovost," řekne a podá mi lístek na výběr peněz a občanku.

Úplně ignoruju fakt, že je směšně sexy. Dobře, možná ne úplně. Ale mám skvělý pokerový výraz. Upřímně řečeno, myslím, že je to jeho opálení, co mě opravdu rozpaluje. Mám ráda, když chlap vypadá, jako by byl na sluníčku, a ne zalezlý doma. Je na tom něco neodmyslitelně sexy.

Jeho světlé vlasy a oříškové oči pěkně doplňují odstín jeho pleti, ale jeho obličej? Ten se dá olíznout. A já nechci olizovat jen tak někoho. Ale on? Kvůli němu bych riskovala bacily.

Všimnu si, že si mě také prohlíží, nepochybně cítí, že jsem také měňavec. Nevšímám si jeho zkoumání a beru si jeho lístek na odebrání. Začínám psát na počítači, abych se o něj mohla co nejrychleji postarat, protože i když je ten chlap sexy, pořád je to outsider.

Když zadám číslo jeho účtu a vytáhnu jeho profil, ruka mi na klávesnici ztuhne, protože ouha. Ten chlap je nabitý.

Nenápadně si rukou protřu oči, abych se ujistila, že se mi čísla nerozmazávají. Někdy se mi řasy pokryté řasenkou slepí a udělají to. Ale ne. Je tam opravdu tolik číslic.

Rychle pustím ruku a nasadím svůj profesionální výraz bankovní úřednice, abych mohla předstírat, že sedmimístná čísla jsou úplně normální. Dokonce nudné. Milionář? Prosím tě. Pořád to samé. Jestli čeká na mou reakci, tak se jí nedočká. Profesionální. Banka. Prodavač.

Zkontroluji jeho průkaz, jestli se jmenuje. Penn Weiss. "Chtěl byste to na stovky, pane Weissi?" Ptám se ho.

Zvýšil se mi snad hlas o oktávu?

Bože, myslím, že se mi potí i dlaně. Stačí jeden sexy a opálený cizinec se směšně tučným bankovním kontem a už jsem zřejmě celá nervózní. Nevím proč, ale bohatí lidé mě znervózňují. Vlastně jsem to o sobě až do této chvíle nevěděla, ale co, sebeuvědomění je dobré. Možná pracuju v bance, ale myslím, že jsem v tomhle malém městě ještě neviděla, že by měl někdo najednou víc než pět cifer.

1. Addie (2)

Pan Sedmimístný se na mě podívá od svého telefonu. "Jistě. Můžete přihodit i nějaké dvacky."

Rychle přikývnu a snažím se vypadat normálně. "Okie dokie."

Pod nosem si odfrkne a střelí po mně pohledem. "Okie dokie?"

Jeho oříškové oči se posměšně lesknou. Moje vlastní oči se zúží. A moje nervozita je pryč. "Děláš si ze mě legraci?"

Koutek rtů mu cukne. "Jen jsem neslyšel nikoho říkat okie dokie asi od svých sedmi let."

"Lidi to říkají pořád," řeknu rázně. "Možná bys měl víc chodit ven."

Na tváři se mu objeví úsměv. Bože, co to používá za zubní pastu? Jeho zuby se zatraceně lesknou. "Víš co, dej mi vědět, v kolik hodin končíš, a můžeš se postarat o to, abych chodila víc ven, až tě večer vyzvednu."

Teď je řada na mně, abych si odfrknul. "Jo, ne."

Nakloní na mě hlavu. "To bylo ano, nebo ne? Řekla jsi tak nějak obojí."

"Ne."

Cvakne jazykem. "Eh, nejdřív jsi řekla 'ano', takže se přikláním k tomuhle."

Zavrtím hlavou. "Ne, to ne. Protože všichni vědí, že záleží na tom, jaké poslední slovo řekneš."

Je to pravda. Zeptej se kohokoli.

Nakloní se dopředu a opře se předloktími o pult přede mnou a moje oči automaticky sjedou na jeho hruď, která je teď vystavená na odiv. Podle toho, co vidím, je tam dole svalnatý a stejně tak olizovatelný. Taky má skvělou klíční kost. Ne že bych si prohlédla mnoho klíčních kostí. Nebo nějaké jiné, kromě té jeho. Ale stejně. Jeho je prvotřídní.

"Ty... se mi díváš pod košili?" zeptá se a hlasem se mu rozlehne smích.

Zvednu oči k jeho tváři. "Cože? Ne," odpovím příliš rychle.

Ten kretén se mi vysměje, až se mi rozžhaví obličej. Nereaguju dobře, když si ze mě někdo dělá legraci. Říkejte tomu třeba návrat z příšerného dětství.

Mrkne oříškovýma očima na mou jmenovku. "Dobře, Aderyn Locke. Budeš mi muset koupit pití za ten pohled s vytahaným tričkem, který jsi mi právě ukradl."

Mohla bych se pokusit zapřít, ale nejsem lhářka.

Zavrtím hlavou. "Dobrý pokus."

Udržuje si na tváři pobavený úsměv a rozhlíží se, jestli není někdo dost blízko, aby to zaslechl. Všichni ostatní, kdo tu pracují, jsou lidé a já nemám zrovna nejlepší čich, ale jsem si celkem jistá, že ostatní zákazníci ve frontě jsou na tom stejně. Když si je jistý, že nás nikdo neuslyší, ztiší hlas a řekne: "Cítím, že jsi měňavec." "Aha," řeknu.

"Hm," řeknu nesmlouvavě a zadám do počítače další čísla. V tuhle chvíli vlastně nic nedělám. Padesát procent téhle práce je jen předstírání, že na počítači dělám blbosti, abych se vyhnula trapným výměnám názorů se zákazníky.

Ale čím déle přede mnou stojí, tím víc ho cítím. Nevím, co je to přesně za měňavce, ale Penn Weiss voní zatraceně dobře. Dokonce ani nepatřím k těm měňavcům, kteří šílí po vůni, takže to o něčem svědčí.

Zvedne ruku a prohrábne si popelavě světlé vlasy. "Já a pár kámošů jsme se sem právě přistěhovali. Dřív jsme byli součástí Měsíční smečky v Arizoně," řekne důležitě.

Uf. Vynechání jména smečky. Vnitřně protočím oči.

Když se hned nerozplývám, na chvíli se odmlčí, strčí si ruce do kapes a vypadá nejistě. "Předpokládám, že jsi o nich slyšela?" vybídne mě.

Předstírám přiměřený dojem a mile se usměju. "Samozřejmě. Každý měňavec v západních státech o nich slyšel."

Koketně se ušklíbne. Ten úsměv je příjemný. Ten nafoukaný? To už tak moc ne.

Jeho nadávání na jména mi ale nedává najevo jen to, že je arogantní. Také mi napovídá, jaký typ měňavce je. Měsíční smečka v Arizoně je obrovská, tvoří ji převážně vlci, medvědi, kojoti a pumy.

"Jo. Byli jsme jedni z nejlepších vymahačů, které měli. Ale loni jsme se rozhodli rozvětvit. Začali jsme cestovat na vlastní pěst. Chtěli jsme se sem přestěhovat s menší smečkou." Vlk se na něj podíval.

"To je od vás hezké."

Mezi jeho tmavě blonďatým obočím se objeví čárka, jak se na mě zamračí. Ups. Asi se mi moc nedaří předstírat přiměřenou fangličku. Jsem si jistá, že je zvyklý na to, že měňavky šílí po jeho slavné bývalé smečce. Já? Já jsem jen opatrná. Nevinně na něj mrknu, než vytáhnu peníze a začnu mu je přepočítávat. Když skončím, strčí si balík do peněženky.

"Jestli jsi skončil, fronta za tebou je pěkně dlouhá a..."

"Vlastně," přeruší mě. "Potřebuju informace o místních balíčcích. S kámošema se chceme k nějakému přihlásit. Byli bychom skvělým přínosem," řekne a přísahám, že napne svaly.

To je ale nástroj. Ale pěkný nástroj. Chtěl bych si vzít do ruky jeho kladivo.

"Určitě jsi velmi působivý," řeknu suše.

Jeho zamračený výraz se prohloubí. Jo. Moje hra na předstírání je rozhodně slabá. "Jo... hm, takže vlastně, ke které smečce patříš?" zeptá se.

Můj výraz okamžitě ztvrdne a já úplně opustím předstíraný úsměv. Nemám ráda, když se mě někdo ptá na mou smečku. Ne proto, že bych se styděla, ale protože jsem zatraceně ochranitelská.

Vím, co se stane, když se o smečce Aberrantů dozvědí draví frajírci, jako je tenhle chlap. Smějí se. Posmívají se. Šikanují a vyhrožují. Proto se moje smečka musela tolik stěhovat, hlavně na začátku, když byl její počet nízký. Ve světě měňavců jsme poněkud proslulí. Ostatní měňavci se nám rádi posmívají.

Ale na tomto území jsme už deset let - tak dlouho, jak jsem jeho součástí já. Dokud větší kreténské smečky nevědí, kde jsme, nemohou přijít a napadnout nás kvůli našemu území nebo zabít naše členy.

Naštěstí je poblíž jen jedna - smečka Skalní hlava. Ne tak naštěstí, je to moje stará smečka. Odešel jsem, jakmile jsem dosáhl samostatného věku, v den svých patnáctých narozenin. Říct, že je mezi námi zlá krev, je mírně řečeno. Moji pokrevní příbuzní nejsou moje rodina. Nejsou jimi od chvíle, kdy jsem se poprvé přestěhoval. Smečka Aberrantů je pro mě větší rodina než kdokoli, s kým mám společnou krev.

"Proč tě zajímá, v jaké jsem smečce?" Zeptám se.

Nakloní hlavu a zkoumá mě, nejspíš ho zajímá, proč se tak bráním. "Možná jsem jen zvědavý."

1. Addie (3)

"No, nejsem tu proto, abych uspokojil vaši zvědavost. Jsem tu, abych pracoval."

Jeho huňaté obočí překvapeně vystřelí vzhůru. "Páni. Děvče na zemi," řekne pobaveně a škubavě se ušklíbne. "Ty jsi ale kousavá. Co jsi zač? Vlk? Liška?"

Jo, s jeho otázkami jsem skončila. "Hezký den, pane Weissi."

"Ale no tak," řekne. "Hele, mrzí mě, že jsme vykročili špatnou nohou. Dovolte mi začít znovu. Ahoj," řekne a natáhne ruku.

Chvíli přemýšlím, že ji odmítnu přijmout, ale pak vidím, že mě z kanceláře pozoruje můj manažer. Rád lidi sepisuje, když zjistí, že naše interakce nejsou k zákazníkům dostatečně přátelské. Neochotně mu podám ruku, abych si s ním rychle potřásla, a pak ji hned upustím, protože jak všichni posunovači vědí, máme slabost pro doteky. Opravdu nás to rozčiluje. Jsme citliví a naše zvířata se k nám někdy dokážou přimknout.

"Já jsem Penn. Kojotí měňavec," řekne a potvrdí tak mou domněnku, že je predátor. "Rád tě poznávám, Aderyn Locke," řekne jako zatracený gentleman. Zúžím na něj oči, abych mu dala najevo, že si toho nevážím. On se na mě jen usměje, jako bych mu připadala roztomilá, což mi pořádně zvedne žluč. "Slibuju, že obvykle takhle špatný první dojem nedělám," řekne mi.

"Jak to víš?" Vyzývám ho.

Podívá se na mě. "Já to poznám," řekne ujištěně.

"Možná dáváš špatný první dojem pořád, ale ty to prostě nevíš, protože ten druhý tě vždycky snadno zklame."

Koutek úst mu zaškube. "To je to, co děláš, Aderyn? Necháváš mě na holičkách?"

"Kdybych tě zklamávala těžce, poznal bys to," řeknu s přehnanou sladkostí. "Hezký den." Pak se otočím a podívám se na dalšího člověka čekajícího ve frontě. "Další!"

Zůstane stát u mého pokladního okénka a otevře pusu, aby se hádal, ale když za ním přijde další zákazník, nezbývá mu než se otočit a s bručením pod nosem odejít. Právě jsem překonal dravce a je to zatraceně dobrý pocit. Rty se mi vítězoslavně nakloní vzhůru... jen aby vzápětí zase klesly, když mi někdo do obličeje vrazí pistoli.

2. Addie (1)

----------

2

----------

==========

Addie

==========

Není nad pohled do hlavně zbraně uprostřed pracovního dne. A když si pomyslím, že jsem před dvaceti minutami zívala a přemýšlela o tom, že si po práci zdřímnu. Teď je to z okna.

"Dej ty zasraný ruce nahoru, ať na ně vidím!"

Rozšířenýma očima přejíždím po břehu a zjišťuji, že vykřiknutý rozkaz pochází od druhého střelce. Skvělé.

Trochu zvednu nos do vzduchu, abych zachytil jejich pach. Měňavci to nejsou. Vlastně ani žádný druh Kaneů. Oba jsou to lidé a podle toho, jak ten z nich křičí na všechny, aby si lehli na zem, mají oba komplex nadřazenosti. Znáte ten typ - napřažené ruce, houpající se jako gorila, brada nakloněná nahoru, aby se mohl na všechny dívat shora. Pravděpodobně jezdí ve zvednutém náklaďáku s dostatečně velkými pneumatikami, aby mohl svůj obrovský pocit oprávněnosti vozit všude s sebou. A když má chlap velký pocit nároku, obvykle to znamená, že má velmi malý... no, penis. Nemá smysl chodit kolem horké kaše.

Oči mi těkají na Penna Weisse, pana Hotshot Coyota. Momentálně leží na zemi u dveří s ostatními zákazníky, ale vidím, že jeho tělo je napjaté a připravené k akci.

Jako by na sobě cítil můj pohled, najednou se na mě podívá a jeho pohled se s mým spojí. Když vidí, že mi právě mířím pistolí do obličeje, rty se mu zkroutí v chrapláku. Snažím se mu pohledem sdělit, aby nedělal nic šíleného, protože by to mohlo vyvolat paniku ozbrojenců a postřílet nevinné lidi.

"Hej, děvko," řekne střelec číslo jedna a mává mi pistolí před hrudí sem a tam, aby si znovu získal mou pozornost. Zjevně nemá rád, když ho někdo ignoruje.

"Jak ti můžu pomoct?" Zdvořile se zeptám. Protože jsem profesionální bankovní úřednice, i když mě někdo okrádá.

Oba ozbrojenci mají na sobě lyžařské masky - jak neoriginální - takže tomu přede mnou nevidím do tváře, kromě jeho modrých očí. Tedy modré oči podlité krví a jeho zorničky jsou obrovské. Ten chlap je vyšší než pásek u maminčiných džínů. Což znamená, že bude ještě pravděpodobněji reagovat na věci, aniž by si je nejdřív promyslel.

"Otevři ten zasranej šuplík," nařídí a cítí se za svou zbraní a maskou dost mocný.

Nakloním se dopředu a snažím se k němu přičichnout, ale ve skutečnosti zachytím jen nějakou boží kolínskou. Myslím, že jsem si omylem nakrčila nos, takže abych tu reakci zakryla, rychle popadnu klíče a třídím je, abych našla ty správné. Trvá mi to trapně dlouho, vzhledem k tomu, že tu pracuju už čtyři měsíce. Ale vážně, těch klíčů je strašná spousta.

"Tady to je," cvrlikám. Vložím klíč do zámku a... ne. Rozhodně to není ten správný klíč. "Sakra," řeknu. Zamrazí mě a podívám se na střelce. "Ne střílet střílet, jako ta zbraň," řeknu mu rychle. "Myslel jsem střílet jako hovno. Špatně jsem zvolil slovo," zamumlám.

On se na mě jen nechápavě podívá. "Mrcho, otevři tu zásuvku, nebo tě 'zastřelím'." "To je v pořádku," řeknu.

Nervózně se usměju a snažím se uklidnit situaci. "Jasně," řeknu. Pak ale udělám tu nejhloupější věc na světě a udělám na něj prstem pistoli. V tu chvíli mě překvapí, že mě skutečně nezastřelí. Naštěstí se další klíč, který do něj zasunu, úspěšně otočí a umožní mi otevřít zásuvku.

Druhou rukou, kterou nedrží pistoli, mi pistolník hodí do obličeje igelitový sáček, takže se mi odrazí od tváře. "Vyprázdni ten zasranej šuplík. Dej mi to všechno," vyštěkne.

Moje kolegyně Beth se vrací z odpočívárny právě ve chvíli, kdy začínám strkat hromádky peněz do igelitky. Snažím se jí rukou za zády naznačit, aby se šla schovat, ale on si jí všimne. "Hej, píčo, vidím tě! Hejbni prdelí a vyprázdni i svůj šuplík!"

Chudák Beth spěchá dopředu k oknu a málem zakopne o vlastní nohy, když na ni dál křičí. Druhý střelec mezitím terorizuje všechny bankéře na druhé straně budovy a já vidím, jak huláká na mého manažera, aby přišel otevřít trezor.

"Tak," řeknu a naskládám do něj poslední hotovost. Vytrhne mi tašku a rozmáchne se pistolí, aby ji namířil na Beth, která se třese jako osika, zatímco jí dál nadává.

Když vidím, že začíná plakat, mé blonďaté obočí se stáhne do zamračeného obočí a můj pohled se upře na blbce. "Kámo, děláme to, co jsi chtěl. Přestaň se chovat jako debil," řeknu mu.

V odpovědi na mě pistolník zakrouží a pak zvedne zbraň k hlavě.

Na. Můj. Hlavu.

Rty se mi zkroutí vzteky a jen tak mimochodem mi rupne v bedně.

Pohnu se rychleji, než stačí mrknout. Kuličkou dlaně ho udeřím do ruky, takže zbraň zamíří vzhůru. To ho vyděsí, takže jeho prst, který má spoušť, stiskne spoušť a ozve se výstřel, jak kulka proletí vzduchem a dopadne na strop. Z vyděšených zákazníků a zaměstnanců se ozvou výkřiky a sádrokartonové desky se seshora rozprsknou a vzduch se zapráší škodami.

Ale já už se hýbu.

Natáhnu se přes pult, popadnu toho chlápka za zátylek jeho pitomé masky a praštím toho zmrda obličejem do pultu tak silně, že slyším, jak mu praskne nos.

Vykřikne a upustí pistoli na pult. Hřbetem ruky ji mrsknu na podlahu za sebe. Pak vyskočím na pult a skočím za ním dolů na druhou stranu. Z nosu mu teče krev a on si ho opatrně svírá, ale já ho rychle otočím a kolenem ho udeřím do koulí. S výkřikem dopadne na zem.

"Ty zasraná děvko!"

Mám jen asi vteřinu triumfu, než mi pistolník číslo dvě namíří na hlavu další zbraň. Opravdu nemám rád, když mi někdo míří na hlavu.

"Za to zaplatíš, ty děvko!"

Střelec číslo dvě zvedne pažbu své zbraně, aby mě zasáhl, ale než se stihne dotknout mé hlavy, náhle odletí dozadu a tvrdě dopadne na podlahu. Penn ho drží na břiše v krutém škrcení dřív, než si pistolník uvědomí, co ho zasáhlo. Snaží se mávat kolem sebe, ale Penn je příliš silný. Spousta měňavců se může pochlubit mimořádnou silou. Nebudu lhát, vidět, jak se Pennovy svaly napínají, když muže přemáhá, je dost sexy. Pistolník, který není schopen Penna odhodit, nakonec podlehne a omdlí. To vše trvá méně než minutu.

2. Addie (2)

Penn odhodí lupičovo bezvládné tělo na podlahu, vstane a přejde k druhému ozbrojenci, který mi stále kleje a krvácí u nohou. Penn mu strhne masku a strčí mu ji do úst, aby ztlumil jeho hlas. Stačí, aby se na něj jednou zuřivě zamračil, a střelec okamžitě přestane vydávat zvuky a vzdávající se lehne na podlahu. Byl to docela působivý úšklebek.

Penn si na něj znechuceně odfrkne a pak se otočí ke mně. Tváří se rozzuřeně a dělá agresivní dusno, které z nějakého důvodu v mých bedrech pořádně zažehne oheň.

"Jsi v pořádku?" zeptá se a prohlíží si mě nahoru a dolů.

"Jo. Díky, že jsi sundal idiota číslo dvě."

"Kdykoliv. I když to vypadalo, že bys zvládla oba," řekne a v jeho tónu se mísí překvapení a obdiv.

Znovu přikývnu. "Jsem drsňák."

Zasměje se, ale když vidí, že to myslím vážně, snaží se odkašlat, aby to zakryl.

"Nedělala jsem si legraci," trvám na svém. "Jsem drsňák."

"Jasně. Samozřejmě," odpoví rychle, ale já vidím, že se mu oříškové oči rozzářily pobavením.

"Chceš se prát?" Vyhrknu.

Jeho obočí se stáhne. "Cože?"

"Snad si nemyslíš, že bych tě zvládla. Vidím ti to na očích."

"Umm..." Tře si zátylek, jako by nevěděl, jak odpovědět. Začne se rozhlížet po místnosti, jako by doufal, že se objeví další střelec, kterého by mohl sejmout jako rozptýlení, aby mi nemusel odpovídat.

"Jsem drsňák," řeknu mu znovu, protože z nějakého důvodu mám vždycky ráda poslední slovo.

Ozbrojenec u našich nohou kýchne a potřísní mi boty krví. Povzdechnu si. "Tyhle byly můj oblíbený pár," řeknu mu s úsměvem.

Něco zamumlá do lyžařské masky, kterou má přilepenou na ústech, zatímco Penn se dívá dolů na moje nohy potřísněné krví. "Tyhle nevypadají jako obuv pro bankovní politiku," dobírá si mě.

Podívám se na své černé Converse a pokrčím rameny. "Zákazníci mi nevidí na nohy, když jsem za výlohou." "Ne," řeknu.

"Koupím ti nové boty," řekne Penn.

"Tyhle jsem sehnal na internetu."

Povzdechne si a se smíchem si přejede palcem po čelisti. "Sakra. Tebe je těžké přesvědčit."

To opravdu nejsem. Přitažlivosti si vážím stejně jako každá jiná dívka, ale dravcům, jako je on, se zpravidla snažím vyhýbat. Naštěstí už nemusím nic říkat, protože mě zachrání blikající světla venku, když se dovnitř řítí policie. Podívají se na přemožené lupiče a pak jim rychle nasadí pouta a odvedou je pryč, zatímco ostatní policisté začnou všechny organizovat k výslechu.

Povzdechnu si. A je po mém dřívějším půldni. Budu muset dlouho odpovídat na otázky.

Když jsou zaměstnanci a zákazníci rozděleni k výslechu, ztratím Penna z dohledu, což je nejlepší. Je to výborná pastva pro oči, ale rozhodně ne někdo, s kým bych si chtěla zahrávat. Což si říkám pořád dokola, zatímco moje libido se krčí v koutě.

Všichni zaměstnanci musí podat písemné i ústní výpovědi pro policii, což trvá celou věčnost. Než jsou otázky policistů uspokojeny, je po páté hodině. Všichni zákazníci jsou už dávno pryč, když zaměstnanci konečně dostanou povolení k odchodu. Než se mi podaří utéct, vedoucí mě odtáhne stranou.

Je to fajn chlap. Plešatý a nosatý Tom má přes kalhoty na šaty pořádné břicho. "Slečno Lockeová, mohla byste jít do mé kanceláře, prosím?"

Beth po mně střelí soucitným pohledem a mávne mi na rozloučenou, zatímco já vnitřně zasténám. "Jistě, šéfe."

Následuji Toma do jeho kanceláře a on za námi zavře dveře. Když se posadí za svůj stůl, povzdechne si. "Aderyn, musím tě propustit."

Blednu na něj, úplně mě to zaskočí. "Cože? Proč?"

Podívá se na mě. "Znáš přece protokol. Porušila jsi snad všechna pravidla, která máme, když jde o loupež. Svým jednáním jsi ohrozil sebe i všechny v bance."

Ušklíbnu se a opřu se v křesle. "Nechtěl jsem je nechat, aby někoho zastřelili, včetně mě. Kromě toho jsem mu ty peníze předal, jak jsem měl." "To je v pořádku.

"Byl jsi agresivní. Odmlouval jsi a provokoval jsi ho."

"Rozbrečel Beth!"

"A pak jsi ho napadla," připomene mi nevzrušeně.

"No, jo. Mířil mi pistolí na obličej. Jak jsem měl reagovat?"

Tom otráveně zavrtí hlavou. "Já ti řeknu, jak jsi neměl reagovat! Neměl jsi na něj zaútočit, aby ta zbraň vystřelila! Měl jsi dát ruce nahoru a vzdát se jako normální člověk." Tom se na něj podívá a řekne mu: "To je v pořádku."

Nejsem ani normální, ani člověk. Ale to samozřejmě neříkám. "Omlouvám se, dobře?"

Zavrtí hlavou. "Tohle není v mých rukou, Aderyn. Tvé činy jsou pod dohledem. Banka si tě nenechá. Jsi příliš velkou přítěží."

Žaludek se mi sevře. Sakra, já tuhle práci vážně potřebuju. Můj alfa bude strašně naštvaný.

Zatnu zuby. "Fajn. Děkuju za příležitost," řeknu vyrovnaně.

Vstanu, hodím mu klíče a otevřu dveře, abych odešla.

"Poslední šek ti přijde poštou," řekne mi do zad.

"Díky," zamumlám si pod nos.

Dneska prostě nemám svůj zasranej den.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zmetci"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️