Moje nejhorší noční můra

Kapitola 1 (1)

========================

První kapitola

========================

"No tak," prosila jsem prskající kohoutek vany, jako bych mohla přimět vodu, aby se sama ohřála tam, kde se mi na ruku vylila ledově studená. "Už zase."

Aby toho nebylo málo, trubky hlučně zaskřípaly a voda z kohoutku kapala ne o moc víc než v pramínku. Povzdechla jsem si a vstala z místa, kde jsem seděla na okraji vany s ručníkem kolem sebe, ohnivě rudé vlasy svázané do drdolu na temeni hlavy. Štípla jsem se do kořene nosu. Jakkoli jsem tuhle luxusní vanu s drápky milovala, nebyla mi moc platná, když se ta zatracená teplá voda zase rozbila. Nebyla jsem ani zrovna oblíbená nájemnice svého domácího, už kvůli těm krvavým skvrnám na kobercích, které viděl jen jednou!- a s opravou ohřívače vody si dával na čas. A nejspíš mi to připočte k nájmu. Nikdy jsem si neměla pronajímat byt od křížence sprita.

Prostě další den v ráji alias levné části Warwicku v Yorku.

Takže to vypadalo, že mě dnes čeká pirátská koupel v umyvadle, abych se připravila do práce. Do práce jsem se ale dostavila v horších stavech, takže jsem si byla celkem jistá, že nikdo ani nemrkne. Zavřela jsem vodu a opláchla si obličej v umyvadle, pak jsem vycupitala z koupelny, abych si natáhla pracovní uniformu - pokud se tomu vůbec dalo říkat uniforma -, která na mě čekala na gauči.

"Kámo, vážně? Na pět vteřin se otočím zády." Položil jsem si ruce na boky a zúžil oči na pachatele.

Oscar, můj černý kocour, nevypadal ani trochu rozrušeně z mého podrážděného výrazu, ani z toho, že se ho snažím zapálit pohledem, zatímco na sobě mám jen funkční sportovní podprsenku a spodní prádlo. Dokonce ani nevypadal, že by ho můj naštvaný výraz znepokojoval. Dramaticky zívl, pak vstal, zabořil tlapy do látky mé mikiny, protáhl se a seskočil z gauče.

"Děkuju," řekla jsem, když jsem si prohlížela nový zádrhel v látce, kde měl drápek. "To je skvělé. Jsi nejlepší."
Oskar se s mrskajícím ocasem odpotácel do kuchyňky, kde měl jídlo. Moje garsonka byla o pár metrů čtverečních větší než malinká, jak se sakra Oscarovi vždycky podařilo dostat se mi do oblečení, když jsem byla otočená zády? Moc místa jsem ale nepotřebovala, do garsonky se vešla moje postel v rohu, stejně jako gauč, prastará televize se zabudovaným DVD přehrávačem (velmi důležité pro dny po práci, kdy jsem ležela s podivným zraněním a potřebovala se párkrát podívat na Top Gun) a konferenční stolek, který plnil trojí funkci - konferenčního stolku, jídelního stolu a kancelářského stolu.

Vana s dřevěnou podlahou byla opravdu jedinou pěknou věcí v bytě a byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pronajmout si tohle studio. Dobře, víc než jen část. Myslela jsem, že si v téhle pasti na krysy zasloužím aspoň jeden luxus. A teď zase netekla ta zatracená teplá voda!

Zatahala jsem za pracovní džíny (dost elastické na to, aby někoho koply do obličeje, ale ne tak elastické, aby mi sklouzly po bocích) a obyčejnou černou mikinu s kapucí, ve které se Oscar povaloval. Černá byla funkčním pracovním oblečením a také zakrývala kočičí chlupy. Otevřela jsem ledničku a zamrkala nad neutěšeným stavem věcí. K snídani byl sýr. Bože, vážně jsem potřebovala dostat zaplaceno. Zbývalo mi odevzdat dva scénáře z posledních zakázek - to by mi stačilo aspoň na zásobu v lednici a na pořádnou snídani dole u Mannyho.

Tolik jsem si zasloužila.

Vytáhla jsem si vlasy z drdolu a rychle je svázala do rozcuchaného copu, který mi visel přes jedno rameno - nebyl to můj oblíbený vzhled, ale byl to nejjednodušší způsob, jak to zvládnout, když jsem jela na kole.

"Drž se dole, Oscare," řekla jsem přes rameno. Mňoukl, vyskočil na postel a schoulil se do prohlubně, kterou jsem tam nechala.

"Dobré ráno, Tempie. Včera jsi měla dlouhou noc?" zeptal se můj soused Bob a zvedl obočí nad hrnkem kávy. Ležel na kempinkovém křesle, které měl vždycky před vchodovými dveřmi, nohy vykopnuté na zábradlí naší úzké společné verandy. Sdíleli jsme společnou stěnu našeho čtyřbytového domu, v horním patře domu, který byl přestavěn na čtyři byty.
"Co je ti do toho?" Řekl jsem bez horka. Bob se mi pořád snažil lézt do zelí, protože neměl nic lepšího na práci. Takový byl život důchodce bez koníčků.

"Zatracená kočka dělala včera večer moc velký hluk," řekl Bob. "Ty tu zatracenou věc krmíš?"

"Samozřejmě, že krmím. Jen se nudí," řekl jsem a spěchal po schodech dolů.

"Tak mu sežeň nějakou hračku, než se k němu vloupám a udělám z něj papuče!" Bob se rozkřičel.

"Jo, jo," mávl jsem rukou. "I tobě přeji dobré ráno."

Bob něco zamumlal, co jsem z nadhledu neslyšel, a bylo to slyšet ještě méně, když jsem si na hlavu natáhl motocyklovou helmu a sklopil hledí.

"Taky si na tu věc pořiď nový tlumič!" Bob křikl a já se pro sebe ušklíbl, nahodil motor a namířil motorku směrem k centru.

Můj zaměstnavatel - přesněji řečeno klient - společnost Get Out of Jail Bonds sídlila v suterénu oprýskané cihlové kancelářské budovy, jen pár bloků jižně od čtvrti barů a klubů v centru města. Ve Warwicku bylo několik takových míst, jako je Get Out of Jail, protože se tam odehrávalo poměrně dost vzrušujících a často dráždivě nadpřirozených zločinů.

Když se před pětadvaceti lety nadpřirozené bytosti poprvé dostaly do povědomí lidí, byla to tak trochu logistická noční můra. V dnešní době byly systémy docela dobře zavedené a fungovaly, no, asi tak dobře, jak jsem mohl doufat. Dost dobře na to, aby život běžel hladce, ale ne tak dobře, aby se mi nadpřirozená rada zbytečně pletla do mých záležitostí.

Během procesu vyrovnávání společnosti však došlo k několika... jak bych to nazval... městským obětem. Nebyly to oběti na životech, ale města byla, no, restrukturalizována. Warwick byl jedním z měst, které ovládli nadpřirození lidé natolik, že téměř převýšili počet lidí, kteří ve městě stále žili. V důsledku toho občas docházelo ke sporům mezi lidskou a nadpřirozenou policií, takže se případy nevyřešily tak hladce, jak by si člověk přál. Věci se protahovaly a stály hodně peněz a spousta problémů se řešila načerno nebo je řešili externisté pracující mimo policejní jurisdikci.

Kapitola 1 (2)

Zaparkoval jsem kolo na svém obvyklém místě (nelegálně, jen kousek od kanceláře, ale dlouho bych tu nepobyl) a sundal si helmu. Kolo bylo ideální pro pohyb po Warwicku - rychlé, obratné a celkem nenápadné vzhledem k šíleným autům, kterými tu někteří supermani jezdili. Nikdo se na mě ani nepodíval, což se mi líbilo.

Bylo ještě docela brzy, takže v ulicích byl klid, i když jakmile se slunce začne nořit k obzoru, aktivita se jistě zvýší. Přikrčil jsem se v kancelářské budově a zamířil do kanceláře v suterénu, jezdecké boty mi ztěžkly na vratkých schodech.

"Ahoj, Carlo," řekl jsem, když jsem otevřel dveře. "Řekni mi, že je tu káva."

Carla se na mě podívala přes zlaté obroučky svých kulatých brýlí. "I tobě přeji dobré ráno, Tempie. Posluž si."

Dnes měla tmavé kudrny stažené do culíku a její make-up byl jako vždy bezchybný. Jak to, že na to měla čas doslova každé ráno? Pokusila jsem se potají očichat svou mikinu, i když jsem věděla, že jsem cítit potem a výfukovými plyny z kola.

Zvedla obočí, protože si toho čichu určitě všimla. Střelil jsem po ní vítězným úsměvem. Její stůl stál v přední místnosti kanceláře, byl to jediný kus nábytku kromě ošoupaného gauče a prastarého kávovaru na zaprášené polici. Nalila jsem si kávu do jednoho z polystyrenových hrnků, pořádně si lokla a pak dolila, co jsem právě vypila. Okamžitě jsem se cítila lépe, když mi v žilách kolovala dávka kofeinu.

"Dlouhá noc?" Carla se zeptala a opřela se lokty o stůl.

"Proč se mě na to lidi pořád ptají?" Zeptala jsem se. "S těmi kruhy pod očima si myslím, že bych se na to měla ptát spíš já tebe."

Carla předstíraně otráveně zalapala po dechu a pak se jí tvář rozzářila úsměvem. "Možná jsem se včera večer trochu pobavila."

"Ty pse," řekla jsem. "Koho jsi sundala tentokrát?"

Strčil jsem ruku do boční kapsy svých pracovních džínů (ano, cargo kapsy - tenké, ale funkční!) a vytáhl skripta.
Carla si zasněně povzdechla a podepřela si bradu rukou. "Znáš barmana u Candy? Toho, co tam pracuje v pátek?"

Strávili jsme s ní v tom baru víc než pár nocí, vyměňovali si panáky a nic moc jiného. Carla byla milá a v jiném světě bychom se s ní možná i spřátelili. Takhle jsme byly přátelské, ale ne blízké. Náš vztah se většinou omezoval na vzájemné vtipkování, což se mi líbilo. Měla mě ráda dost na to, aby se ujistila, že moje šeky vždycky projdou, a já ji měl rád dost na to, abych nevyprázdnil celou tuhle konvici kávy, zatímco jsem čekal, až mi bude vyprávět jakoukoli špinavou historku, kterou pro mě teď má.

"Ten vysoký chlap? S tím velkým tetováním na krku? Jak hluboko sahá?"

"Hodně hluboko," řekla. "Až dolů."

Hvízdl jsem. "A?"

"Měla jsi pravdu. Nebyl to were, ale měňavec."

"Řekni mi, že zůstal ve své lidské podobě."

"Tempie! Nejsem tak protivný."

Zvedla jsem obočí přímo proti ní.

"Dobře, dobře, možná mě honil po bytě ve vlčí podobě... Ale jenom honil!"

Zasmála jsem se tak silně, že jsem si málem vyklopila kafe z polystyrenového hrnku. Představa Carly, jak opilá poskakuje po bytě a v patách jí doslova šlape vlk, byla skoro až příliš velká.

"Ty si je vážně umíš vybrat," řekla jsem. "Horké jako čert..."

"A hloupá jako hlína," dokončila a s úsměvem na mě zamávala propiskou.

"Znáš svůj typ."

"S chytrými kluky je moc práce," řekla. "Tenhle chlapík je taky obzvlášť potrhlý, když se převlékne z vlčí podoby. Je to vynikající."

"Předpokládám, že se s ním zase scházíš?" Posunul jsem skripta po stole.

Carla se trochu zarazila. "Uvidíme."

Prohlédla si scénáře, chvíli ťukala do své obrovské klávesnice a mžourala na prastarý monitor. Pak vytáhla ze zásuvky stolu šek, vyplnila ho, podepsala a podala mi ho. Kývl jsem na částku - zhruba takovou, jakou jsem očekával. Nic velkého, ale koupím si za to aspoň nějaké jídlo a budu mít energii začít obtěžovat domácího kvůli teplé vodě.
"Co pro mě ještě chystáte?" Zeptal jsem se a zastrčil šek do kapsy.

"Nemám nic. Ale..."

"Zdálo se mi, že jsem tě tady slyšel, jak se směješ." Todd vystrčil hlavu ze dveří své kanceláře a svraštil na mě huňaté obočí. "Hned jsem tady."

"Ježíši," řekl jsem. "Můžeme to udělat u Mannyho? Dneska jsem měl jenom sýr a kafe."

"Ne, citlivá informace," řekl. "Jdeme, jdeme."

Dramaticky jsem si povzdechla a znovu si dolila kávu, než jsem následovala Todda do jeho kanceláře.

"Zavři za sebou dveře, ano?"

Už jsem to dělala - nebyla jsem typ, který by za sebou nechával otevřené dveře. Todd si povzdechl a pohrával si s papíry na stole, a hochu, bylo jich tam kurevsky hodně. Nebyl zrovna nejpořádnější šéf, to bylo jisté. Stěny jeho úzké kanceláře lemovaly police napěchované knihami a kartotéky přetékající záznamy. Byl vysoký a širokoplecí, s plnou hlavou šedivých vlasů a ostrýma očima posazenýma vedle hlubokých vrásek a neustálých vrásek.

Pracoval jsem pro Todda tak dlouho, jak jsem byl ve Warwicku, a nikdy mě nevedl špatně. Neřekla bych, že jsem mu věřila - nevěřila jsem nikomu - ale bylo to docela blízko.

"Posaďte se," řekl Todd a kývl směrem k ošoupané židli na druhé straně stolu. Byla v nějak horším stavu než jeho pojízdná kancelářská židle, a kdybych si na ni sedla, určitě by se pod mou vahou rozštípla. Navíc jsem neměla příliš velký zájem zjišťovat víc o té podivné skvrně přímo uprostřed.

"Dobře se mi stojí," řekla jsem. "Máš pro mě další práci? Protože se mi zase rozbil ohřívač teplé vody a rozhodně by se mi hodil..."

"Tohle je vážné," řekl Todd.

Jeho ostrý tón upoutal mou pozornost a vykolejil můj tok myšlenek uprostřed řeči. Když Todd mluvil vážně, znamenalo to, že jde o pořádné peníze. A vážné peníze znamenaly pro mě vážnou výplatu.

Kapitola 1 (2)

"Ahoj, Carlo," řekl jsem, když jsem otevřel dveře. "Řekni mi, že je tu káva."

Carla se na mě podívala přes zlaté obroučky svých kulatých brýlí. "I tobě přeji dobré ráno, Tempie. Posluž si."

"Dlouhá noc?" Carla se zeptala a opřela se lokty o stůl.

"Proč se mě na to lidi pořád ptají?" Zeptala jsem se. "S těmi kruhy pod očima si myslím, že bych se na to měla ptát spíš já tebe."

Carla předstíraně otráveně zalapala po dechu a pak se jí tvář rozzářila úsměvem. "Možná jsem se včera večer trochu pobavila."

"Ty pse," řekla jsem. "Koho jsi sundala tentokrát?"

"Ten vysoký chlap? S tím velkým tetováním na krku? Jak hluboko sahá?"

"Hodně hluboko," řekla. "Až dolů."

Hvízdl jsem. "A?"

"Měla jsi pravdu. Nebyl to were, ale měňavec."

"Řekni mi, že zůstal ve své lidské podobě."

"Tempie! Nejsem tak protivný."

Zvedla jsem obočí přímo proti ní.

"Dobře, dobře, možná mě honil po bytě ve vlčí podobě... Ale jenom honil!"

"Ty si je vážně umíš vybrat," řekla jsem. "Horké jako čert..."

"A hloupá jako hlína," dokončila a s úsměvem na mě zamávala propiskou.

"Znáš svůj typ."

"S chytrými kluky je moc práce," řekla. "Tenhle chlapík je taky obzvlášť potrhlý, když se převlékne z vlčí podoby. Je to vynikající."

"Předpokládám, že se s ním zase scházíš?" Posunul jsem skripta po stole.

Carla se trochu zarazila. "Uvidíme."

"Nemám nic. Ale..."

"Zdálo se mi, že jsem tě tady slyšel, jak se směješ." Todd vystrčil hlavu ze dveří své kanceláře a svraštil na mě huňaté obočí. "Hned jsem tady."

"Ježíši," řekl jsem. "Můžeme to udělat u Mannyho? Dneska jsem měl jenom sýr a kafe."

"Ne, citlivá informace," řekl. "Jdeme, jdeme."

Dramaticky jsem si povzdechla a znovu si dolila kávu, než jsem následovala Todda do jeho kanceláře.

"Zavři za sebou dveře, ano?"

Pracoval jsem pro Todda tak dlouho, jak jsem byl ve Warwicku, a nikdy mě nevedl špatně. Neřekla bych, že jsem mu věřila - nevěřila jsem nikomu - ale bylo to docela blízko.

"Dobře se mi stojí," řekla jsem. "Máš pro mě další práci? Protože se mi zase rozbil ohřívač teplé vody a rozhodně by se mi hodil..."

"Tohle je vážné," řekl Todd.

Kapitola 1 (3)

Zkřížila jsem ruce na prsou. "Aha?"

Todd vytáhl ze stolu manilovou složku a podal mi ji. Vzal jsem si složku a otevřel ji. Uvnitř byla fotka krátkovlasé ženy na prahu středního věku, která vypadala, že si opravdu prošla životem. A pod ní byla fotka z místa činu, u které jsem překvapením vycenila zuby. Tohle bylo hnusné.

"Greyson Wheels," vysvětlil Todd. "Zavražděn ve svém domě v den narozenin své ženy."

"Zdá se, že zavražděná a počmáraná," zamumlala jsem. "Co bylo dřív?"

Odložil jsem fotku stranou, abych si prolistoval policejní zprávu, ale ta byla jako obvykle většinou k ničemu.

"Rituální stopy, ano," potvrdil Todd. "Ani SP neví, co bylo zamýšleným rituálem."

Přikývl jsem, ani to mě nepřekvapilo. Nadpřirozená policie byla stejně zbytečná jako lidská, ale o něco méně kokotská než lidská, takže jsem ji měl radši. Pokud se ovšem nepletli do mých záležitostí. "A ta žena?"

"Žena," řekl Todd. "Sandra Wheelsová. To je tvoje skokanka."

"Manželka je podezřelá?"

Todd přikývl. "Tvrdí, že v době vraždy nebyla doma - byla na oslavě narozenin s přáteli a čekala na Greysona v baru. Přátelé to potvrdili, ale časové údaje nejsou dokonalé a žádné další stopy nemáme. Byla zatčena poté, co zavolala policii a nahlásila vraždu. Tvrdí, že je nevinná, a my jsme ji dostali ven na kauci pět milionů."

Pět milionů. Takže to bylo opravdu vážné. "Je tak nebezpečná?"

"Nevím," řekl Todd. "Ale zmizela. A jestli je pryč, tak i mých pět milionů." Ve tváři se mu objevil hromový výraz. "To by pro tenhle obchod nebylo dobré. Vůbec ne."

Kancelář byla v tak podělaném stavu, že jsem vždycky předpokládal, že Toddovi chybí jedna podělaná kauce, aby se mu firma rozpadla pod rukama, ale to se zatím nestalo. S pěti miliony by to mohlo být jinak.

"Nejsi typ, který by obvykle skládal tak vysokou kauci," řekl jsem.

Promnul si rukou čelo. "Něco mi na ní nesedělo," připustil, "ale je to člověk. Lidé kauci nevynechávají, zvlášť když jde o SP. Navíc byla tak neústupná ohledně své neviny, že jsem si myslel, že si prostě sežene dobrého právníka, aby se to všechno uzavřelo." Zaklepal si patou ruky na čelo. "Blbost."
"Já ji dostanu, Todde, nedělej si s tím hlavu." Zavřel jsem složku, ale nevrátil ji. "Jaká je platba?"

Todd po mně střelil naštvaným pohledem, ale pak si povzdechl. "Padesát tisíc. V hotovosti. A bonus, když budeš rychlý."

Šokovaně jsem se odmlčel a pak jsem zavřel pusu. Padesát tisíc za lidský skok? Zaprvé jsem skoro nikdy nepřiváděl lidi - šel jsem výhradně po supermanech, protože za ně byly větší výplaty a já měl schopnosti, jak je zvládnout. Lidské skipy obvykle přenechávali jiným, méně zkušeným dodavatelům.

"Ani se nepokoušejte smlouvat," řekl Todd.

"Nechceš jít na šedesát?" Napůl jsem se ušklíbl.

"Nabízím ti tuhle práci, protože jsi nejlepší," řekl Todd. "Dávalo by větší smysl, kdybychom na to vzali partu kontraktorů, abychom pokryli co největší vzdálenost."

"Ale to ty neděláš," řekl jsem zvědavě.

"Nevím, co máš za lubem," řekl Todd, "ale ať je to cokoli, potřebuju to, abych dostal tuhle značku. Měl jsem věřit svému instinktu, když jsem si myslel, že je na ní něco divného. Takže teď věřím svému instinktu. Udělej to."

Pevně jsem stiskl rty. Todd už dávno vzdal pokusy vylákat ze mě jakékoliv informace o tom, co se mi "děje". Před lety mě viděl dělat něco-něco a nikdy to nedokázal pustit z hlavy. Pořád jsem něco divného popírala a on mi pořád nevěřil. Teď už to patřilo k naší rutině.

"Najdu ji," řekla jsem.

"Já vím, že najdeš," řekl Todd a propustil mě.

"Zatím, Carlo," řekla jsem polohlasně, když jsem odcházela, a znovu jsem prolistovala složku, kterou mi Todd dal.

"Uvidíme se v pátek?" zeptala se.

Mávla jsem rukou bez odpovědi a vyšla po schodech zpátky nahoru na ulici. Nezdálo se, že by to byl tak složitý případ. Člověk skrývající se před policií města York a nadpřirozenou policií? Hledala ji spousta lidí a lidé vždycky dělali chyby, když byli pod takovým tlakem. Tohle nebude těžké najít; když už, tak jsem se musel starat o to, abych ji sbalil dřív než policajti a mohl dostat tu výplatu.
Když už mluvíme o výplatě, měl jsem v kapse díru a extra křupavá slanina u Mannyho mě volala. Nacpal jsem spis do sedlové brašny svého kola a nasadil si helmu.

Přehodil jsem nohu přes kolo a chystal se vyrazit k Mannymu, když mi po kůži od zátylku dolů po páteři přeběhl známý pocit píchání. Následoval slabý ostrý zápach ozónu, jako když se v dálce blíží bouřka. Ztuhl jsem na kole a zúžil pozornost na ten pocit, pak ven, sledujíc jeho zdroj.

A tím zdrojem byl muž. Vysoký, štíhlý, v tmavé kožené bundě s rozcuchanými světlými vlasy, které mu odstávaly z čela. Okamžitě jsem stáhla svou pátrající pozornost a to malé množství síly, které jsem použila, jsem znovu pevně sevřela v hrudi, aby to ten chlap nevycítil - pokud by to dokázal. Měla jsem schopnost číst lidi podle jejich aury, ale nebyla to schopnost, kterou by měl každý. Většinou jsem dokázal z vibrací supermanů vyčíst, zhruba - jak jsou mocní a jakou mají sílu. To se rozhodně hodilo při lovu odměn.

Možná bych získal víc informací, kdybych se trochu víc vyzpovídal o auře tohohle chlápka, ale nehodlal jsem to riskovat. Už jen z toho pichlavého pocitu jsem poznal, že je mocný. Opravdu mocný.

Co sakra takový chlap dělal, když šel do programu Dostaň se z vězení?

Přejel mě další pichlavý pocit, ale tentokrát to byla obyčejná lidská úzkost. Myšlenka, že by ten chlap byl v kanceláři s Carlou a Toddem, mi neseděla. Měl jsem sto chutí vtrhnout zpátky dovnitř a požadovat, aby mi řekl, co si sakra myslí, že má za lubem.

Ale Todd se mohl bránit. Jistě, byl to člověk, ale věděl jsem, že má v té své kartotéce schované nějaké divné věci. Ty by byly v pořádku.

Ale sakra, byl jsem zvědavý. Zeptal bych se na to Carly, až do ní později dostanu pár panáků. Právě teď jsem se musel najíst. Plán si udělám, až se mi trochu zvýší hladina cukru v krvi. To byl nejspíš důvod, proč jsem byl neklidný.

Musel jsem být.

Kapitola 2 (1)

========================

Kapitola druhá

========================

"Ahoj, zlato," řekla Dotty s širokým úsměvem, když jsem vešla do bistra. "Už je to nějaká doba! Chceš svůj obvyklý stánek?"

"Ano, prosím," řekla jsem s nesmírnou vděčností.

Dotty byla kurva nejlepší. Vedla Manny's pevněji než námořní loď, a proto bistro přežilo, a dokonce vzkvétalo, když se krajina Warwicku změnila. Byla to malá jídelna pár bloků severně od kanceláře, s červenými vinylovými kabinkami a nedotčenou linoleovou podlahou a s jídelním lístkem, který se nezměnil už půl století. Kuchyni za pultem vedl Dottyin manžel Earl a gril začal syčet, jakmile jsem otevřela dveře.

Dotty se ani neobtěžovala vyjít zpoza pultu, ani mi nepřinesla jídelní lístek. "Dáte si to, co obvykle?" zeptala se.

"To víš, že jo."

"I když ještě není ani poledne?"

"Hlavně proto, že není ani poledne. Já slavím."

"Zdá se, že vždycky slavíš, zlato, to se mi na tobě líbí." Dotty se ohlédla přes rameno. "Slyšíš to, Earle?"

"Jasně," řekl Earl.

V bistru bylo dnes ticho, jen pár hostů u pultu a v ostatních boxech. Rozložil jsem si spis na stolek před sebou a Dotty mi přinesla šálek kávy a položila mi ho k lokti. Zamručela jsem poděkování a podrážděně zírala na fotografie rozložené na stole. Naštěstí jsem tuhle práci dělala dost dlouho na to, aby mi hrůznost fotek z místa činu nijak neublížila na chuti k jídlu.

A byly hrůzné. Oběť, Greyson, ležela roztažená na něčem, co vypadalo jako jejich kuchyňský ostrůvek. Odporné. Byl svlečený do naha a jeho tělo bylo od hlavy až k patě pokryté něčím, co vypadalo jako runy. Runy, které jsem nedokázal přečíst. Ale očividně šlo o něco rituálního a podle toho, jak vypadala kuchyně, byli lidé, kteří to dělali, zatraceně bohatí.

Policejní zpráva byla sepsána, jako by to byl obyčejný zločin, prostě jenom blázni, kteří se navzájem porcují, jak to občas ve Warwicku dělali. Ale tohle zjevně nebyly náhodné řezy. A nedostatek informací od policisty v hlášení mě svrběl. Něco tu nesedělo. Opravdu něco.
Dotty přišla ke stolu s mým jídlem a já jsem položil dlaň na důkazní fotografie, abych té chudince nepřivodil infarkt, když mi právě zachraňovala život. "Zase pracuješ?" zeptala se.

"Pořád," řekla jsem a vzala jí z rukou jahodový koktejl s dychtivostí pětiletého dítěte. "Díky, Dotty."

"Dej mi vědět, až budeš potřebovat doplnit kávu," řekla s úsměvem a položila na stůl zbytek mé obvyklé objednávky: slaninový cheeseburger s extra křupavou slaninou, který mě strašil ve snech, a košík hranolek s chilli sýrem, dost velký pro celou rodinu. Ukousla jsem si obrovské sousto hamburgeru a se šťastným povzdechem se usadila o něco hlouběji do kabinky. Člověče, tenhle burger byl opravdu jako z říše snů. Téměř okamžitě jsem cítil, jak mi mozek začíná lépe fungovat. Byl tak dobrý, že jsem si myslel, že snad samovolně získám schopnost rozumět runám.

Pak lahodnou chuť mého burgeru mírně zhoršil ostrý zápach ozónu, který prořízl domáckou atmosféru bistra.

"Můžu si přisednout?" zeptal se mě tichý sametový hlas.

Váhavě jsem odložila hamburger a narovnala se v boxu.

Blonďák na mě zvědavě pozvedl jedno obočí a s jistým zájmem nebo možná nedůvěrou si prohlížel rozložené jídlo přede mnou. Vyzývavě jsem zvedla hranolky s chilli sýrem a nacpala si je do pusy.

"Kdo jsi?" Zeptala jsem se.

Jeho zvědavý pohled sklouzl na složku. Zaklapla jsem ho.

"Jsem tvůj nový parťák," řekl.

"A sedím na tajném portfoliu akcií z počátku investic do Amazonu," řekl jsem.

Nezdálo se, že by ho to pobavilo. "Corbin Frost," řekl, když navzdory mému nepřijetí vklouzl do kabinky. "Jsem ze dvora UnSeelie."

Oči se mi rozšířily. Zkrotila jsem šok a další emoci, která rozhodně nebyla strach, ani náhodou. Ale vysvětlovalo to ten pocit - píchání, ozón a známý záblesk v Corbinových jantarově lesklých očích.

"Dobře ti tak," řekla jsem. "A teď, jestli ti to nevadí, musím se soustředit na hranolky se sýrem."
Odmítavě jsem k němu mávla rukou.

"Tohle není nabídka, Temperance," řekl Corbin chladně. "Na tomhle případu budu pracovat s tebou. Vzhledem k, hm, kuriózním podrobnostem tohoto případu chce soud, aby se to co nejrychleji uzavřelo a vyřešilo."

A chtějí mít jistotu, že si lidé udrží čistý nos, pomyslela jsem si. Vzhledem k tomu, jaké svinstvo se ve Warwicku dělo, chtěli fae nejspíš zmíněné kuriózní detaily udržet co nejpřísněji pod pokličkou. A to bylo všechno v pořádku, ale to neznamenalo, že si nechám tohohle osla - osla s urážlivě pěknou stavbou kostí, zatracení UnSeelies - jen tak naběhnout a rozšlapat mi případ.

Navíc partner znamenal menší odměnu. Na to kašlu.

"Neříkej mi Temperance," řekla jsem. "Takhle mi může říkat jenom moje babička. Je to Tempie."

"Jako ten veganský protein?" Usmál se.

"Ne, Tempie, jako Tempie ti strčí nohu do zadku, když si nedáš pozor," zabručela jsem. "Kdo přesně tě do tohohle případu pustil?" zeptal jsem se.

"Pan Leary," řekl Corbin. "Todd?"

Zírala jsem na něj. "Děláš si srandu?"

"Proč bych to dělal?" Corbin se zeptal.

Ukázal jsem na něj ukazováčkem. "Počkej chvíli. Musím si jít zavolat. Nedotýkej se mých hranolků."

Sebrala jsem ze stolu složku s případem a se složkou v podpaží jsem přešla na druhý konec pultu, kde jsem Corbina stále viděla, ale snad jsem byla mimo doslech.

"Obtěžuje tě ten chlap, Tempie?" Earl se zeptal a naklonil se přes kuchyňskou linku.

Zatnula jsem zuby. "Ano, ale chápu to, Earle."

"No, jestli mu potřebuješ nakopat zadek, tak ho nejdřív odveď dozadu, jo? Nechci vyděsit ostatní návštěvníky."

"Nebudu ho kopat do zadku. Zatím."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moje nejhorší noční můra"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈