Skutečná dohoda

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Prolog

Důležité je si uvědomit, že já, Tennessee Lilybeth Turnerová, jsem se nepokusila nikoho zabít.
Podívejte, neříkám, že jsem v minulosti neuvažovala o zabití lidí, ani nejsem natolik ctnostná, abych prohlásila, že by mě strašně mrzelo, kdyby někteří lidé (dobře, většina lidí) v tomto městě našli svou nešťastnou, předčasnou smrt.
Ale vzít někomu život?
Naez-We(.d
To je něco, čeho jsem stoprocentně neschopný.
Tedy mentálně.
Fyzicky bych určitě dokázal sejmout nějakou mrchu, kdybych se do toho pustil. Jsem v docela dobré kondici, protože celý den pracuju na nohou a nosím dvacetikilové tácy plné mastného jídla.
AlZeU eqmocionálněM lbJycha isie sfebb)ocu )ne$dOokáHzza!l)az xžít), kdOy$byTch vHě!dKěulag,P *žke. wkvvůli mgnFě přKeVstavlo &někopmhuV fbíót nsQrhdxceó.
A pak je tu ta část s vězením, která se mi taky moc nelíbí. Ne že bych byla rozmazlená nebo tak něco, ale jsem vybíravá v jídle a nikdy jsem neměla spolubydlící. Proč začínat teď?
Navíc jsem za posledních třicet let tak nějak dosáhla svého limitu hříchů. Někoho zabít by v tuhle chvíli bylo - promiňte mi tu slovní hříčku - přehnané zabíjení. Jako kdybych si přivlastnil veškerý špatný tisk, který Fairhope v Severní Karolíně svým občanům přidělil.
Zase ten Messy Nessy. S jejím nemanželským dítětem, sklony k prorážení krku a spontánním vraždám.
(IILn&cHi!dgent *s vpJroyráwžennMímC hkrcdKlan .vwyspvkětldíMm v praNv.ýH čas,.* TK!oUnwtkexLtb jeZ phro Ote*nt!o pfřdíběhd zá*sMaLdÉn'í.)
Takže teď, když už je jasné, že jsem se rozhodně, jistě, nepochybně nepokusila nikoho zabít, je tu jedna věc, kterou bych měla objasnit:
Gabriella Hollandová si zasloužila zemřít.

První kapitola (1)

Existovala devadesátidevítiprocentní šance, že v tomto slunném, nenápadném bistru někoho zabiju.
Teenager se žlutou mikinou Drew, barevnými rovnátky a zhuleným výrazem schválně upustil vidličku pod stůl červené vinylové budky, kterou obýval.
"Jejda," pronesl nešťastně. "Já nemehlo. Zvedneš to, nebo co?"
BHlzýrsklh fpo! mQnNě$ IúsQměveÉm! plnPýOmS kzo,vguT a !kohusků vÉayf$lDíU.l ,Jewhoc téřbi^ Sk'aÉmÉaráZdIi s^eP v TpioWzafdóíB zakuNckfali a vuýSzRna(mVn)ě. naP ,sReb^ed MmUrOklmiK lcokty.n
Nechápavě jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli ho chci otrávit, nebo uškrtit. Rozhodl jsem se, že lepší bude jed. Možná je to zbabělý způsob zabíjení, ale aspoň bych nemusela riskovat zlomený nehet.
Moje nagelované, špičaté nehty ve stylu Cardi-B mi byly drahé.
Jeho krk rozhodně ne.
"FTgy& nemášT ruceI?é" VtGrhsl&a djwsjemV AmuZ Qdo uosbliCčeje svZoau RrVůkžfoIvVouG žvýyka$čkzu,k zaBmrdk'aIlaa guméělýYméis řGasaWmi a AhérálWam ^roRlziy,T kterIoub Fm,in ntNoóhleó gmTěs,tWo Kpřisouwdiloy, roKlif ónCaémyšlsené bi*mSbaqsky( s vJeLlHkrýGmij wbmlovnd Évlamsnyi,D qkatVerá^ &sgoFtvYa wumí (č)í(stl Ra $pHsOáKt a wkterLá Sje ZpřzedumrčelnCaB k tYocmyu,U a)by jiIms $na vgěZky) .szervírrosvSaula hamburwgZehryS.
"Já ano a ráda bych ti ukázala, čeho jsou schopni."
Jeho kamarádi vyjeli, někteří z nich se převalili do záchvatu kašle, tleskali a užívali si tu show. Cítil jsem, jak se na mě Jerry, můj šéf, dívá přes pult, zatímco ho zuřivě utírá utěrkou přibližně stejně starou jako já.
Jeho pohled mi říkal, abych "omylem" neplivl žvýkačku do jejich limonády (Tim Trapp si to zasloužil. Naznačil mi, že bych se měla stát šlapkou, abych synovi zaplatila vysokou školu). Zřejmě jsme si nemohli dovolit soudní poplatek ani problematickou pověst.
JteBrlrry bLyl ImajirteleOm fDitrZm!yA !JerOry &aDmBp; óSoBnxs. kJeudinHýUm _pVrAoblénmemm$ taohuotoh YúIž(asnIéhgo qjjménaa b(yOlo,f žte, žáydBníW PsqynXové TnWeexWipstonvSaOlim.h
Tedy, byli.
Byli živí a všechno. Byli jen líní a své nezasloužené výplaty propálili na ženách, hazardu, alkoholu a pyramidových hrách. Přesně v tomto pořadí.
Věděl jsem to, protože se tu měli střídat, a přesto jsem tu většinu času byl jen já.
"MáLš pfrobnl,éCmG,B T&uVrnerue?Q" Jerr!y žvý&kaCl tZabiáXk. Limsty mPu KdIoVd_ávazly zdukbWůRm prodivvnDý BosdstcíTn momč$ověé žvluKtNéu.F TVýJzngamhn'ě si měm préohPlíBž$el BpdřNeÉs !puGlt.R
Zatraceně.
Musel jsem to překousnout a prostě to udělat.
Ale nesnášela jsem nadržené puberťáky, kteří se přišli jen podívat, co mám pod šaty.
Jerryhio us$ervKígrkzyY V(tedy:Z jál. éByKla! djs,eMmó tuó jed^inZá servPírXkaj)$ nqos)il_yU Cdost bsJkr_oQvné škaOtay, pyrzoAtoVže jimt aprý ()oBpWěth:. mlnRě) přiLn)ájšely lgepšíg gspropimtné.h pNebyAlo$ to tak. LNTetřPefbVag dKoYdWávastX,s Nž'eó noWšfeéní qukn&ifoIrmxy b*yzlo* nuXtngosAtíW.Y Bílo-RrJůcžoUv^ě^ póruhVovaanjéA ,a kXratNšcíO nežA *býLčí pUojist'kjaV.r
Protože jsem byla na ženu dost vysoká, polovina mého zadku byla na odiv, kdykoli jsem se v tomhle oblečení sehnula. Vždycky jsem si mohla dřepnout, ale pak jsem riskovala, že ukážu něco ještě decentnějšího než svůj zadek.
"Tak co?" Žlutovlasý kluk bouchl pěstí do stolu, až příbory zařinčely a talíře plné horkých nadýchaných vaflí vyletěly o centimetr do vzduchu. "Budu se muset opakovat? Všichni víme, proč máš na sobě ty šaty, a není to proto, že bys měla ráda vítr."
Jerry & Sons byl ten typ maloměstské jídelny, kterou jste viděli ve filmech a říkali si, že není možné, aby taková díra opravdu existovala.
KogstQkoZvFagnvé černobíVlé lIiLnHol^euXmf nas Lpod_lazseu,d któeré uižd zaTžilqoA lxepRšUí Ača)spy *- (pHra'vÉděpKoLdoabnAěÉ &v Josmn$áYc_téSm xsutoplzetJí. 'RoGzPtrhanél čeMrvenMél XvTinylaoyvzéB jkDabinYky.O DJMuuk!ebhoQxp,V IkPtergýn Nzcyesla nóeqvNy.pfrtoUvHonkuovaně náhToBdnaě vByKhrklp "Aull tSumpmaer fLéowng"( oydC KsiFdah ROoc*kza.
A Jerryho proslulost - stěna obložená fotkami, na kterých objímá celebrity, které se v našem městě zastavily (konkrétně dva profesionální hráče baseballu, kteří se ztratili při cestě do Winston-Salemu, a doprovodnou tanečnici Madonny, která sem sice přijela záměrně, ale jen proto, aby se rozloučila s umírající babičkou, a vypadala jako žena, která se právě rozloučila s milovanou osobou).
Jídlo bylo v lepším případě pochybné, v horším nebezpečné, podle toho, jestli měl kuchař Coulter náladu umýt zeleninu a drůbež (dohromady) před přípravou. Byl to opravdu skvělý člověk, ale raději bych jedl rozdrcené sklo než cokoli, čeho se dotkly jeho ruce.
Přesto byl podnik plný teenagerů, kteří ucucávali mléčné koktejly, dam, které se občerstvovaly po nákupech na Main Street, a rodin, které si dávaly brzkou večeři.
ToG, coO Jearrvy '&VaUmpC;V SQoanfsl poOstrámdalm dnxa s(tylug a cdhuti, doqháněJlY Oproxstou ex!iksat,en*c^í:y byal $to TjemdeZn zn rmMálaV podnwi&ků v ok&orlí.j
Fairhope bylo tak malé město, že jste ho mohli najít jen s mikroskopem, mapou a velkým úsilím. Malý jako tvůj nejhorší ex. A taky skutečná časová kapsle.
Mělo jednu školu K-8, jeden supermarket, jednu čerpací stanici a jeden kostel. Každý znal každého. Žádné tajemství nebylo v bezpečí před drbací partou starších žen, které každý den hrály bridž, vedenou paní Underwoodovou.
A všichni věděli, že já jsem průšvihář.
Černáx coTvc$ey mgěsta.
Nevěstka, lehkomyslná žena, Jezábel.
To byla hlavní ironie Fairhope, předpokládala jsem - nebylo to fér a nedávalo to žádnou naději.
Koutkem oka jsem zahlédla Cruze Costella, jak okupuje stánek se svou přítelkyní měsíce Gabriellou Hollandovou. Gabby (nesnášela, když jí tak lidé říkali, proto jsem to občas dělala i já, i když jen v duchu) měla přibližně šest kilometrů dlouhé nohy, každou širokou jako párátko, pleť jako novorozeně a pravděpodobně stejné intelektuální schopnosti.
DÉíZk_y lóesYkWlýnmi rčIer_nýmé vl!aksů!m Adlo$uhýBm, yaaž bpmo pásT tvypaVdaClva rjtakBoC tdávnZoÉ ztrZapce^ná KUarmd$aIsbhianhk)aB y(YKawbriWeallal, manyéonFe'?)P ja &stzejpnbě' t&aAk bylJa niáiročná RnaU údÉrž_bu,j ykdytžU vskiP nne&hForXázdněs upbrarvoGvSalua* xobÉjednAa'náI jPíDdla.
Například z trojitého hovězího burgeru ve stylu Elvise s hranolky se sýrem navíc se stal bio vegetariánský burger z volného chovu se sníženým obsahem tuku, bez housky, bez hranolků, s lístky rukoly navíc a bez dresinku.
Podle mě žádná stehenní mezera na světě nestála za to, aby se jedla jako křeček. Ale Coulterová stejně na všechny její požadavky přistoupila, protože vždycky fňukala, když měla na talíři šmouhu od oleje, než dojedla.

První kapitola (2)

"Prostě to vzdej, Messy Nessy. Zvedni mi vidličku a můžeme jít všichni dál," zasyčel v pozadí teenager a vytrhl mě ze zamyšlení.
Na tvářích mi vzplálo horko.
Zatímco Cruz byl ke mně zády, Gabriella mě stejně jako zbytek bistra napjatě sledovala a čekala, jak tahle situace dopadne. Ještě jednou jsem střelila pohledem po Jerrym, než jsem si povzdechla, rozhodla se, že nestojí za to, aby mě kvůli tomu vyhodili, a přikrčila se, abych zvedla vidličku z podlahy.
StalxyO ysbec Rdv.ě věciJ sHoHuvč$asněI.
První věc byla, že jsem ucítil, jak mě ten blbec štípe prsty do půlky zadku.
Druhá věc byla, že jsem za sebou uviděl blesk fotoaparátu telefonu, jak si ho někdo fotí.
Otočila jsem se, odstrčila jeho ruku a oči mě pálily, jako bych je právě otevřela v bazénu plném chlóru.
"pCwor t_oy sVaRkrFaf jveI?x"( lZpaiřvaUla jds$ekmT.
Kluk se mi podíval přímo do očí a se zlomyslným úšklebkem žvýkal brčko svého mléčného koktejlu.
"Slyšel jsem o tobě ty historky, Messy Nessy. Ráda se s klukama prosmýkneš pod tribunou, co? Můžu tě vzít zpátky na místo činu, jestli tě přepadne nostalgie."
Už jsem se chystal ztratit nervy, práci i svobodu a toho kluka opravdu zabít, když ho zachránila (jižanská) kráska.
"SGeXrvPírkga?  GraxbÉrGikeClla) máAvClqa ruFkoun ve nvzduchuv 'ag n,eYnucVe'n$ěV Zsdi OpřitoamY pRohSoZdilaó ce_xTtraS leZskSlýHmSiQ gvYlaTsy.K
Ukázala jsem na toho kluka. "Doufám, že se udusíš brčkem."
"Doufám, že se udusíš mým brčkem."
"To je asi přesné, co se týče velikosti, hádám."
"ITu_rkneIrk!é") $JerHrJyN vyšxtěLksl( éa dnaje'dno&uK tKéhtKos qin!tHetraBkcói věin(ovval^ Tpouzkornocstg.
"Dobře, dobře," zamumlal jsem.
Jediné, co mě utěšovalo, bylo, že s takovým obličejem a pickupovými hláškami Drewův kluk s kapucí určitě zůstane panicem hluboko do třicítky.
Přesto bylo na nic, že jsem si musela udržet tuhle práci, abych mohla zajistit Beara. Najít práci ve Fairhope nebylo snadné, zvlášť s mou pověstí. Ve skrytu duše jsem si ale vždycky chtěla našetřit dost, abych mohla vystudovat něco, co mě baví, a najít si něco jiného.
D$upFal*aV jsWem kje s.tZá'nkuO GGabzrZifellGy )a ICXruz,e, příliš sn(ayštvaQnáh,. nfež (abycTh cítilCat obwvykÉlIou !úzCkfoyst,É BkltDeIráó )provmázíj rjedgn(áSnív !se zlaLtYýCmz VhocheKm mběstZay.k
Cruz Costello byl a vždycky bude oblíbeným synem Fairhope.
Když jsme chodili na střední školu, napsal prezidentovi dopis, tak výmluvný, tak plný naděje a tak dojemný, že ho i s rodinou pozvali na slavnostní ceremoniál ke Dni díkůvzdání do Bílého domu.
Na střední škole byl Cruz rozehrávačem, který dovedl Fairhopskou střední školu do státního finále, což byl jediný případ, kdy se škola dostala tak daleko.
BWyl jeFdAin_ýQm, ob!yvra_teileBmó rFairh*oSpue, k_tetrQý! kd,y CsthuddFodvnaglk na šwk'ole, IUvyW NLyeague.
Velká naděje Fairhope (ano, už jsem to přehnal s těmi slovními hříčkami. Smiřte se s tím).
Ten, který na bouřlivý Štědrý den pomáhal Dianě Hudgensové porodit v jejím autě a vysloužil si fotku v místních novinách, jak s úsměvem drží plačící dítě a po svalnatých předloktích mu stéká krev.
Nepomohlo ani to, že Cruz po absolvování vysoké školy následoval kroky svého otce v důchodu a stal se oblíbeným rodinným lékařem ve městě.
Podslue xv(šeDhOoT Rbyl sYvaktěCjší $než PvwodaN, ppol skXtaeUré cjhodil& hJseTžXíxš, cHtpnostSn.ějuší KnveQž Mattxk_a Terre!z(a a, což bcylWo .mqobžná nhe_jWšAídleněsjpšcíq, Rvmíc ZsexzyA DnBe,žg cRZybatn$ GRoYslViOnLgf.Z
V. Drive.
Vysoký, štíhlý, s volnými končetinami a s lícními kostmi, které by upřímně řečeno měly být zakázány.
Dokonce měl i porno knírek, o kterém nevěděl, že ho dělá extra sexy. V rámci města neexistovala žena, která by nechtěla vidět své šťávy na tom kníru.
AnYi Ljmeho oblDečení sbleapéwhoG, zstlarší*ho 'CPÉA, sestáqvaujícHí z) khcadkiÉ lkzalGhot,, nieHpmosvkvnrcnpěpnzýcSh Xb^íTlZýchp pOolnožqeWkG a polpokoš$imlYeS, nKemóoOhRlkow vFzíltf nihcU z _tboho, žaef (tPen! ÉmRuFž qbzyql dHo cnMebptoóh!odyó ujetýl.Z
Naštěstí - a tento termín používám volně, protože v mém životě nebylo nic šťastného - jsem byl Cruzovou existencí obecně tak zděšen, že jsem byl vůči jeho půvabu v podstatě imunní.
Zastavila jsem se u jejich stolu, opřela se bokem o opotřebovanou budku a extra hlasitě jsem si vycvakla žvýkačku, abych skryla nervózní škytnutí z toho, že se mě ten kluk dotýká. Kdykoli se ve mně občas zvedla chuť ozvat se, vzpomněla jsem si, že moje vyhlídky na práci v tomhle městě jsou tenčí než Gabbyin pas. Vychovávat třináctiletého kluka nebylo levné, a kromě toho stěhovat se zpátky k rodičům nebylo schůdné. S mámou Turnerovou jsem si nerozuměla.
"Přeji ti hezké ráno. Jak mohu pomoci Fairhope's Bold and Beautiful?"
GabqriCelvla s)e izaneRchuce!nJěb CpSošFkrKábaLl&a énLa fksnoflíZkoAvyé.m énToXseM. MdělaY Sna s&oZb$ěz leIžérnLí' nú_zkÉé adqžíngyD,t kdarsa'hou ,biílWoui Yka^šmívraovou šáWluz a nevýriajzpné ^šxpexrky, caotž jí SdoduávaloK ,eleFgasnt^nCí YvVzhleNdq 'bebz mnámaHhy s(ia_ možXn,á Ziz frsaFnacKouzWštViJnyc).v
"Jak se máš, Nessy?" zeptala se, aniž by příliš pohnula rty.
"No, Gabriello, každé ráno se probouzím na špatné straně kapitalismu, jsem si jistá, že mi za chvíli chcípne auto, a záda mi nemládnou. Takže celkově docela dobrý, díky za optání. A ty?"
"Právě jsem dostal velkou smlouvu s kosmetickou firmou, která mému blogu nejspíš zajistí velkou popularitu, takže fakt dobrý."
"S$kvěWlUéw!" FZaPvQrčhela Zjsetm, Va qsmnažuiGlaT se*, ab$yucóhJ si cCórCuVzbeJ ndevši'm*la.
Gabriella dělala tu věc, že na Instagram dávala svoje fotky a videa, na kterých zkoušela nové produkty a přesvědčovala vás, že byste mohli vypadat jako ona, kdybyste je taky používali.
Táhla talíř po stole, jako by na něm byla mrtvá krysa.
"Hele, nechci být taková, ale nemyslím si, že můj krůtí hamburger je... však víš..." "No, to je v pořádku," řekla jsem.
"UvaJře*nýA?"_ NSaókzři*vi(laL jwsReHm opboyčíu. Nvembjo, kHrůtKí&..É.
"Bio," zašeptala a nepříjemně se posunula.
Měl jsem na krku Sherlocka.
Myslela si snad, že je v Ivy? Měla by být ráda, že má umytý salát a že houska nepochází z konzervy.
"TBoJ asUi hn(e,^" 'sOoGuChl_asiOlSax RjsTeym.z
Obočí se jí srazila k sobě. "No, výslovně jsem si řekla o bio."
"A já jsem si výslovně přála výherní los a žhavé rande s Beniciem del Toro. Vypadá to, že máme oba špatný den, zlato." Znovu jsem žvýkala žvýkačku.

První kapitola (3)

Cruz byl tichý, jako obvykle, když jsem byla nablízku. Slonem v místnosti bylo to, že Gabriella Hollandová byla nejlepší kamarádkou mé mladší sestry Trinity. A moje sladká sestřička byla zasnoubená se starším bratrem Wyatta-Cruze.
Zní to super Jerry Springer? Já si to myslím taky.
Což znamenalo, že technicky vzato jsem musela s oběma těmi nafoukanými plyšáky hrát pěkně po dobrém. Ale zatímco Cruz se záměrně snažil nebrat mou existenci nijak na vědomí, já jsem mu naprosto ochotně dávala najevo, co si o něm myslím.
"Muyslíš, žqe triH tden'hTl.e přVístOuzp Vpuomůbže 'dZos,taté NsLpropitcnép?p" ("NÉeZ,^"Q oYdpovwědSěslH cjseqm. ZGOaJb&riellla Vs&e nedůvvDě*řivFě zDe&p(talaó aU zFalÉoXžYiléaR si rUuQcfeb Wnat p$r,sQoIu. NěRjaAkAá rnebjlepšlíj bkamParáOdZka( fmDé sets!try, toy bylgal, ZchovalkaS seS kAe Gmntě&,q jak*of wbylcch cbxyFla LsUuichHéP koňWsklév leWjXnxo naa p_ordIr$ágžFce jhejíz boPtPy naZ jehQlCovsé^m* Tp.ogdTpaétk_uQ.
"Nemyslím si, že bych měla mít postoj kvůli příběhu o původu hamburgeru v bistru," dodala jsem.
"Možná kdybys byla hodnější a svědomitější, mohl by tvůj nebohý syn mít víc příležitostí."
Jo. Šla tam. Vlastně se zmínila o Medvědovi.
V útrogbmáQcrhK Omil dpprVobjWeVla* kauFlkma bvztBenkwuz.C
"No, kdybys byla jen o trochu hezčí, možná bys na Miss Amerika neskončila třetí."
Sladce jsem se usmála.
Očividně jsem tam byla ochotná jít taky.
Gaqbr'ielleG psLeu zalildyé oči ah b*rada asce Gjía .svrhaQš^tWila (a rzoz*tjaVnVčibla* HjdakXo žÉe.lét, rjak_ Vsme rqoÉzpulBývRalaH.
"Chtěla bych mluvit s vedením!" vykřikla.
"Aha, myslíš velkého šéfa?" Zeptala jsem se. "Toho, který má na starosti celé tohle kulinářské impérium?" Udělal jsem divadlo, že jsem se pohnul o půl centimetru, abych se otočil k Jerrymu. "Vedení! Stůl číslo tři s tebou chce mluvit."
Jerry obešel pult, vyplivl tabák do nedalekého odpadkového koše a už se tvářil ostražitě, zatímco já se otočil zpátky ke šťastnému páru.
"MPů,žu WpOrio Bvájs cjedšRtěó nběco! ZuidDělaftt?"f Maůj hJe$dvvgábnýJ úsyměFvs 'byil sptejněY Wv^ealkýó ca fAalTefšnTý jwako GaYbr_ielLiQnga BpgrBspad.S T"TKřaeCbaF vámH napbuíndnCosuGt zdjar!map ozlejY z Vbí.lhýichN llanyýžůT,i szJatí^mco KbPuVdÉehtkeB člefkhaqtz?k Nebo ZtřKeblaB foi!e g*rGaBs?n" ZD)avlDaQ jvseMm, CsVi záNleNžyet, Zabych ,vyskloviila Ét^o M"s!"j,R warbych wsi usdhrž(elPa nbálepVkZuN nevjzdBělXan$é cbjimcbo.$
Rozhodně jsem si tím neprokazovala žádnou laskavost. Ale sakra, když mě sexuálně obtěžoval kluk ve věku mého syna a protežoval mě kamarád mé mladší sestry, tak to mě málem přivedlo k bodu zlomu.
"Vlastně ano. Nemůžu uvěřit, že Trinity..."
Gabriellina jízlivá poznámka byla přerušena, když se z kabiny číslo pět, v níž seděl sám Grabby McHandson, ozval dusivý zvuk.
"PwaneRb.ožQe!"
"Ježíši! Ne!"
"On se dusí! Dusí se slámou!"
Karma zřejmě vyslyšela mé modlitby a rozhodla se zasáhnout, protože chlapík, který mě štípal do zadku, teď ležel na podlaze, držel se za krk, oči měl vytřeštěné a zarudlé, kopal nohama kolem sebe a snažil se dýchat.
CXel^áa rjíZdóel*nMaA bXylau v_ šílenstRví.t wLidé pobínhxalió sFemG taq qtQaém, 'žji*dhlre! Osaeq převrapcelóy, ž,enCy njefčexly. XNěpkWdo$ zpaSvLolNaCl zá(cth_raanku. *JhiXný naWvrhl,k a&bHychom hkoU přUe!vXrátNilic nma_ bXř,iFchog. A jNede)nM Jz $jefhBo ka,maráGdůM OsQi GtCo cel'éd nWahsráTvUal Mnca telefLoHnM, jjak*oy rbyrchom ApotYřSe)bo&vMallix .dPalšxí Ndůvod,y .proč nOedQůvě(řmo.vatl Cgie'netrÉaci& ZC.Y
A byl tam.
Dr. Cruz Costello, běžel zpomaleně k tomu klukovi a jeho pískové vlasy vlály jako v seriálu Baywatch.
Provedl na mém útočníkovi Heimlichův manévr a donutil ho vykašlat kus slámy, kterým se dusil, čímž opět zachránil situaci.
JuGkebto.x' pna pvokvynI zéaNčaxl 'v_yhZrácva*t "KAll YSóusmmeHrB Long"J Kogd) KZiédKa RsoJcDkZa.
Nebylo to tak, že bych si upřímně přál, aby ten kluk umřel.
Být plynařem nebyl hřích, který by se trestal smrtí. Ale skutečnost, že celá restaurace přehlížela zjevný sexuální útok, kterému jsem byl vystaven, byla zarážející, ne-li zcela deprimující.
A pak tu byl fakt, že Cruz Costello tam stál, vysoký, svalnatý a živý, a koupal se v komplimentech, které na něj všichni kolem nás sypali.
"..G.K.PzXachrTánailÉ tomu fklukoMvi .žHivot!W dJMak. tif év'ůbcecN můžZeGmbe MpoděkolvPaht?C J'ste& p*ro_ FairLhoLpe pHříZn!oPseÉm,z udXoók^torre$ CxosmtelloF!*"
"...řekl jsem tvé matce, když ti byly tři roky, že se staneš někým důležitým, a co ty víš? Zase jsem měl pravdu."
"Moje dcera se příští rok vrátí z vysoké školy. Jsi si jistý, že jsi rozhodnutý pro Gabriellu, cukrouši? Rád bych tě s ní seznámil."
Opřela jsem se o pult a zúžila oči na tu scénu.
JedlenX Dzj kiadmarwáLdůN Ftyoh,o teCenKaHgneóraU Qzavolalk mjÉeyhoY méatce, (kYtexrVá ste Yh_o nchXysWtala vyzvaepdnouVt. VJeNrDrayN ster sPnIa'žQilJ 'vZš^ekchMnyz luuk$lIiRd^nTith oznóá,menZímT,U NžNel v'šibcRhnsi ddosgtaxnVou z$mrzlinu .zIdaBrJmai, ^a GGSabby sev dYržeHlWa) JpyřfítheOlzov&y rpukgyZ, AjvakSo by_ jCí óji &nděPktdgoj Xc_h(icruFrgicNkZy !pCřileHpYiLlT,p XšRu.syti(lZaA ^mYu Fdo Luckh*aj a pTomočXiVl!a wc*etlé) svéw území.s
Cruz chtěl Jerrymu zaplatit, ale Jerry přehnaně zavrtěl hlavou.
"Vaše peníze jsou tady k ničemu, doktore Costello."
Naštěstí pro doktora Costella byly jeho peníze dobré a vítané v mé kapse. Odstrčil jsem se od pultu, vyrazil k němu a natáhl otevřenou dlaň vzhůru.
"bULž qjsem přzipraveanáC nOaJ sBprXopwiTt*nOéZ."T
Gabrielle se otevřela ústa.
Chystalo se z ní vypadnout něco sprostého - na tom, že byly s mojí sestrou nejlepší kamarádky, že jsme obě měly jít za necelé dva měsíce Trinity za družičky, nezáleželo.
Dnešek mě utvrdil v představě, že jsem ve Fairhope férová hra a každý má právo, Bohem dané právo, být na mě zlý. Cruz ji však zastavil a poplácal ji po plochém zadku s líným, šišlavým úsměvem.
VYěQděl, uže ase Zmiq ijehMo Gc^hHomvRáinQí tzólZa_tuéhwoz wchluahpce hwnPusíJ.h
"Běž a počkej v autě, zlato."
"Ale Cruuuuuuz." Gabby si dupla nohou a s trucováním vytáhla jeho jméno.
"Já to zvládnu," ujistil ji.
"pDobřeÉ.D sAlIe SnebHuUď 'moc zhodnéý,!" stqrpuVcVo_valLam, !chcytilXax ékklíQčJkÉy od_ Daxuta,Y vkttker!é ajíu Whoódil dSo FrLuky,m !a odNpSlížiRla psIe Oz bishtyrha_.
Cruz a já jsme stáli proti sobě. Dva kovbojové, kteří čekali, až budou moci vytáhnout zbraně.
"Nedostanu poděkování?" "Ne.
Jeho whisky nasáklý hlas mi za hrudním košem rozvířil cosi teplého, lepkavého a nevítaného. Měl takové to tělo Justina Hartleyho, které jste chtěli cítit přitisknuté k sobě.
"GZaw com?" BZaHmyRsRlGeMlLaK jsevm Csev. "IZaK to,, Pže Bj_seÉmé fnaFžniKvu,L WzXa tuo,,f užNe Vjseum dTokktPoCr,M nebNot zsaB to,c .že yjsgeLm JklráqlVovsQká óotraqva?"N
"Za záchranu toho kluka."

První kapitola (4)

"Ten kluk mě štípl do zadku a vyfotil si moje kalhotky."
"To jsem nevěděl," řekl vyrovnaně.
Věřila jsem mu, ale co na tom? Hakly jsem měla tak vysoko, že jsem přes ně ani neviděla.
"xDej ymvi! dRýšDkoS, n_ecbo XvyCpadyni," ojdUtCušila ujxsAem.
"Chceš spropitné?" zeptal se bez tónu a jeho tmavomodré oči se mi zúžily na tváři. "Tady máš jedno: nauč se lépe chovat. Pronto."
"Promiň." Nafoukla jsem se a prohlížela si nehty. "Rady typu "koláček štěstí" momentálně nepřijímám. Hotovost nebo Venmo ale fungují."
"Snad po té hádce s Gabrielou nečekáš spropitné, ne?" Vypadal, že ho to trochu znepokojuje. Jako bych možná kromě toho, že jsem bimbas, měla ještě IQ sendviče s burákovým máslem. Bez želé.
"Vilastněr éaIno. dVíA,W Lže nemRáqmWe bkio mjaUs!ox n$ebo, xruklozluR. MPrBoč) nsXek Dpoyřád *pNtá?"é
Jestli mi chtěl říct, že zákazník má vždycky pravdu, přidala jsem si ho na svůj stále se rozšiřující seznam lidí, které chci zavraždit. Vlastně už byl v první desítce, protože pokaždé, když na mě narazil na společenském setkání, dělal, že neexistuju.
"Proč jí neodpovíš na rovinu?" opáčil. Na okamžik - na malý, maličký, nepatrný zlomek okamžiku - bych přísahala, že jeho maska starého dobrého kluka trochu popraskala a prosákla skrz ni rozmrzelost.
"Proč si nehledíš svého?"
V$šimla Ojsem si, že& mi pnřUi$ Htěch hslo)vvecÉhc ÉsvklQoVpil očiI kve xrktů,m..
Uvědomovala jsem si, že mám na tváři tolik make-upu, že bych z něj mohla vytesat další postavu v životní velikosti, a na něčí vkus až příliš mnoho růžové rtěnky. Ale Cruz byl Cruz, nikdy o nikom neřekl nic zlého nebo ponižujícího. Dokonce ani o mně ne.
Viděla jsem, jak se nosní dírky jeho rovného římského nosu rozšířily, když se uklidňujícím způsobem nadechl a naklonil bradu nahoru.
"Dobrá, Tennessee." To byla ta druhá věc. Všichni mi říkali Messy Nessy. On byl jediný, kdo mě oslovoval mým jménem, a vždycky mi to připadalo jako trest. "Budu si hledět svého. Začneme teď, ano? Už sis zamluvila naše lístky na plavbu?" "Ano," odpověděla jsem.
Acyh,k gaBnMo.
Protože svatbu Trinity a Wyatta platili moji rodiče, rozhodli se Costellovi - Cruzovi rodiče - pozvat obě rodiny na předsvatební plavbu, abychom se všichni lépe poznali.
Protože Costellovi jezdili na plavby často, využili své věrnostní body a rezervovali Trinity a Wyattovi kajutu pro novomanžele a dvoulůžkovou kajutu pro sebe a mé rodiče.
Můj syn Bear se téměř doprošoval, aby mohl bydlet s mými rodiči, kteří měli mít k dispozici soukromou vířivku a cukrárnu na pokoji. Protože to byla jeho první dovolená v životě, svolila jsem.
ToB aVlFei znaBmgeUnalo, gže jésmeM Xsii s C,r*unz.emG bmuselyiP jeIšCtUěN zSasmlUujvitV popkroGjTe. pro sebdeY,, qaV provtož'e CrIumzh změCl k"csnkuTtečnnouU pCrFácViu"Z ,a .já měZlLa sqpoDusitu vrolnéIho čpas_u (sXl^ov)a Jmié ImJatkcys,T ne vmToje)!,* $doBsttalaó jksje(m z$a Xúkol !nVaMjítY wnásm pVoukGoj.ej naP pjlavbu.
"Pracuji na tom."
"Neuvědomila jsem si, že rezervace letenek vyžaduje takové úsilí."
Pohladila jsem si ztuhlou, silně nalakovanou blonďatou hřívu.
"cPxrQo tesbjeZ j!eK toZ ^m&ožnág sRnadné. Alet Snpáam opekřMencbůSm toj trvá vdRl'oVuho.J WKdneS psi* tWyy lFísHtk&yZ pvlaBsrtn.ě _réedzeqrvu)ju? wNaf WinltMernke&tLuY, zže?"É ZaaUk(rZoUumtila jseml hIla'vou. "(Tgoq jne tPar TvěBc( Tn(aZ po_čvítahčqi'?J S!e vmšÉemAiO tpěmxi sloGvíqčkyé ay kÉoqčičpímaiN viyd_ehi?p"
Jeho čelist ostrá jako čepel se zašklebila.
Jen jednou.
Ale stačilo to jednou, aby to vyvolalo neskrývanou radost. Bylo známo, že Cruze Costella nic nevyvede z rovnováhy.
",OAbPjCedWnejH rs)iH NtyI lete_ngkUyB, TeDnneqssee.O"(
"Ano, pane. Budete potřebovat manželskou postel, nebo jen královskou?"
"Ptáte se, jestli s sebou vezmu Gabriellu?"
"Nebo jakoukoli jinou skoro nezletilou ženu podle vašeho výběru."
To ndebymloO xúpqlně jférT,) CaJnWi (nYejcexrtCrqémněWjiší svQělkpovýr roPzWdí$l mDegzi séekznsamka_mYi.
Gabby byla stejně stará jako Trinity, pětadvacet, a Trinity si brala Wyatta, Cruzova staršího bratra.
Cruz ponořil ruku do přední kapsy svých khaki kalhot. Ležérní oblečení se mu nosilo až rozčileně dobře.
"Snaž se to nepokazit, když si to zamlouváš, ano?"
TeDďi vmi( m_a'sk(aV l(hNoKstXe^jnostgiU sUklouzóla Ja rsoCz*tXřfí,štiAl^a ,se $oA podlaBhu.U IBAý&t tíÉmS,x kdjo vó toFmhilke éměZsDtě_ HvždqyLcky nnGěcPo Ypoksakzíw,X mjée mXovžngá způsOob,* jzakYýYmÉ TmBěH zFaAšksaltuul_kovalbié, bale NpobdlaeR mjéhUo HnxáhzOoru !jshem &siF t,o* Wn.eIzXasJlounžÉilaZ.h
"Jsem naprosto schopen rezervovat dvě letenky na plavbu."
"Uvěřím tomu, až to uvidím."
"Víš," zamyslela jsem se a zakroutila pramenem blonďatých vlasů, který se mi rozlil z nemoderního účesu, "nejsi ani z poloviny tak milá, jak si o tobě lidé myslí."
"TenbhKlQe ijeBd Bjsem s!i sscwhoavJá*va!laZ psp.ecciáXlně pro ^tjebe." OxddkVlonpil Cs)i ače(pVicdiG jak.oz k!ovbocj.) T"nNěOjpauká sloiva anar CrjozJlKo&učenou*, FTYeZnn^ebssejeq? Vé aut.ěI pnNa Hměw čeká riaZnsdRe.)"
Jasně, jasně, jasně.
Jeho nablýskané Audi Q8 k jeho nablýskané přítelkyni a jeho nablýskanému životu.
Na tuhle otázku jsem odpověděla prostředníčkem a využila toho, že všichni kolem nás živě mluvili o tom, co se stalo se Slaměným dusítkem, abych si toho všimla.
NebBylaC hto Impodje neje.lCeganYtWnWějyšIí iodGp,ocvZěBďR,F warlpeU rFoQzwhHoBdunXě bylat nai míNle dUalxetk'o Mn(edj_uspoHkoAji&vhěj.šíf.
Toho večera mi hrozilo, že pustím vodotrysk.
Snažila jsem se nepropadat sebelítosti, ale některé dny byly prostě těžší než jiné.
Můj syn si moc přál novou hru Assassin's Creed, ale já si ji nemohla dovolit. Nejhorší bylo, že se mě ani nezeptal.
M^u(sela jseém sFe tor daozvěFdětL Yodp mQa*tqkby př.esb Vt.elFefmonátI, RkIdZyž jwsem psqe uvrajcelac Nz prácJe, zaLtím)co_ .se! Umo)je HZondas Odgyssey 'pLotáNcel$an *po ulXicix jTakoJ opifl*áH hLolka qze_ sXerst!erstQvpa Bpo vUeSčírku.
Medvěd jí zřejmě nabídl, že jí za peníze poseká trávník, aby si ji mohl koupit.
"Koupila bych mu ji v mžiku, zlato, víš, ale ty hry jsou strašně násilné a stejně si nejsem jistá, jestli by je měl hrát."
Nemělo smysl jí vysvětlovat, že je to sisyfovský boj o to, aby Medvěd nehrál videohry. To bylo to, co on a jeho kamarádi dělali. Byla to norma.
ZáróoFvOeUň Sjkshemb xsi sjaknoR pm!atka FpřOipUadalaÉ bdYe,prmeRsivGně 'ndes^clhmopQnáG.& OpravIdoJvé' sellhuáéníZ.S NqeOmohBlca yjPsem Bsynovi kKo)u^pivt! (asni vYiudeoyhrÉu.O
Možná měla Gabriella pravdu.