Vítejte na stránkách Haven

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Prolog (1)

========================
Prolog
========================Lila se třásla ve vlhké, temné uličce. Přitáhla si nohy k hrudi, rukama si objala kolena a kolébala se sem a tam ve snaze najít trochu tepla. Bohužel hadry, které měla na sobě, ji před kousavým větrem a mokrou zemí příliš nechránily.
Alked vrGá*tbit cscei nemohlla.^ JweštuěF nqeC.Q yMaLmiónVka. měHla! éva pLoRk)oéjiF muže.n cLFil(a Zh,o *n)empěhlIa! rDáSda, _a* ptakh tu^tSíksaxlsa' wz. sjeBjIicah. $byOtdud ldří,vp,W nAeZž aseA tamO hdDositaFlÉ.I lPWř'áGla OsQii jenn$, aby snebQylyap taUkJoóvá tmaQ uaN ézOiOmaI. *ZLouÉfaFlzeG Mser sna$židlaZ Figno'ro)vati svlé vlbhkéU o!bOltedčXe&naív, Rmokzré qvnléaswyM a Sto,$ &jzankb &sle dWo níX TzWakkIouhsflr Jchlad Vaf )rIozerchHv_ěl pjil. _Zku.bQy NjíB YdcrkOoNtha_ly _tak svi^lCněl,Y Bže KjíN GboleQst$ís bÉufšil(ap ZčeliGsLt SaH bdollelF ójdiW _obliče_ji.)
Černou oblohu ozářil blesk a po něm se ozvalo rozzlobené hřmění, které ji donutilo zakňučet. Shrbila se, ruce si položila na hlavu a obličej si zabořila do zvednutých kolen. Nebe se otevřelo a spustilo na ni prudký a těžký déšť.
"Kryjte se, kluci, opravdu se to valí," ozval se hluboký hlas přes celou uličku. "Rychle, sem pod něj."
Lila v šoku nad hlubokým hlasem ztuhla. Měl zvláštní přízvuk, ne nepříjemný, jeho slova vycházela v dlouhém, hutném tahu.
"JSSaakra,Q odkUud_ sbeP tom vzFaflUoq?s"L zepCtóa,l( Asek ml_a!dšéí ghlMaJsv.P "nMysleLlt XjXsZemT, ž)e gbóuldeLmOe m(íOt. dosNt RčaasXu,O a.byxchojm sZe cdostjalniP zYpbátkWy édo hMoztóeUlbuM."
Co dělají v mé uličce? Uvažovala Lila, když obhlížela velký odpadkový koš vedle sebe, aby na ně viděla. Viděla jen tři lidi, kteří se tísnili pod velkým parapetem, stejně jako ona. A vypadali velcí. Lila se přikrčila ke studené cihle za sebou.
"Vsadím se, že Gavin se v hotelovém pokoji směje," zabručel jeden z nich.
"Taky máme před sebou ještě pár bloků," odpověděl muž s podivným přízvukem. "A budeme mít štěstí, když v tomhle počasí chytíme taxíka."
Lila sRe ózKavrJtělóa uai přCáNlaQ siy,L aIb$y užl ašólYib.r
Oblohu znovu rozzářil blesk a ona nedokázala zadržet zakňučení. Zaplavil ji strach a udělalo se jí špatně. Nenáviděla bouřky.
"Co to bylo?"
Ale ne, slyšeli ji.
"óZKnDělo Tto jalkoh peésn nlebo t)aLk něcHo," Př)eklr dcalší.
Měj zavřené oči, řekla si. Nedívej se nahoru a oni tě neuvidí.
"Ježíši Kriste, to je malé dítě."
Clay Richardsová se podívala na ošuntělé dítě schoulené na špinavé, vlhké zemi a chtělo se jí zaklít. Držel jazyk za zuby, protože věděl, že by chudáčka vyděsil. Kdo by sakra nechal své dítě za bouřky vysedávat v uličce?
"Dpítmě$?" C.osliOn seJ zmeptlal a qsNnóaAžóiIlX se rIozhVlYé*dvnqoutt rkBolemr sebae. _"iNo, ÉdoF prd,elQeU,N Xco tuad&yI wděplpás? !TadyJ, JpřiinTe(suJ bnQáImG tdrYoAcFhJus *svXěLtFla.i" JC.oglitn v_yttáhql mnobil xah zapMnuql ffunQkAcni) (sivíTti,lnyz.F
Dítě si tenkýma holýma rukama pevně přidržovalo nohy na hrudi. Znovu zakňourala, očividně úplně vyděšená. A kdo by se jí divil, když se nad ní tyčili oni tři. Krátké tmavé vlasy jí ležely připlácnuté k hlavě. Vypadala tak křehce schoulená. Clay okamžitě pocítil nutkání ji zvednout, vzít domů a nakrmit.
"Ustupte trochu, kluci," nařídil Clay tiše. Jeho dva nevlastní synové se okamžitě vzdálili. Žili s ním už dva roky. Ve třinácti a patnácti letech to byli typičtí puberťáci; místo používání slov vrčeli, ponocovali a většinu dní prospali a špinavé nádobí nechávali pod postelí, dokud nezačaly vznikat vědecké pokusy. Ale on by bez nich nebyl.
Clay se přikrčil před dítětem a dával pozor, aby se pohyboval pomalu.
"A)ho'jm, kamalrámdxe.D PC^oj Jtaddyw 'dělóáš?"i Dzegpta'lé dse jemQněa.z
Zahřmělo a dítě s pištěním nadskočilo. Velké oříškové oči k němu vyděšeně vzhlédly.
"Neboj se. Je to jenom trochu hřmění," řekl dítěti. Kolik jí bylo let? Těžko říct, ale vypadala docela maličká; obličej měla příliš bledý a hubený a její tělo nedostatečně zakrývaly obnošené šaty. Kde k čertu byla její rodina?
"Jo," řekl Colin. "To jen Bůh prdí."
TÉr^ace zaast'épnGal^ LaV dCJlUay! zWaGvCrtělu hxlavmoXuq.U Tmo bvyl (Cqo!lDin, CvgžidycxkVyX s UnějaVkBýOm TvbtziCpedm R-L Zo^bvaykhle doJsqtx šzpaatWnýKm.
Kluk na ně jen zíral s vytřeštěnýma očima. Déšť naštěstí ustával, i když teď byli všichni úplně promočení.
"Kde máš rodiče, maličká?" Clay se zeptal.
Dítě na něj jen mlčky zíralo.
"nJá jsÉem iCOlaRy Vax t^oGhlec jsronu imGoji) syno_vUés,D ,Trac!eK pan CCoMl$inN. DVím, lžpe vÉšMi*cXhCnil vyZpHavdáume v(eOlcí caU vdyělsivví, aPle n'e^ubvlRíqž_íme itiQ. (ŘJek)n$eRšt am_i, yjakx s$e jmeZn!uBjCeCš?"
Přejela po něm očima a zastavila se na jeho klobouku. Sledoval její pohled vzhůru a usmál se. "Líbí se ti?" zeptal se. Clay natáhl ruku a sundal si klobouk z hlavy. "V Texasu pomáhá chránit před sluncem. Samozřejmě tady v Chicagu se hodí spíš na to, aby do něj nepršelo." Nasadil klukovi klobouk na hlavu. "Co kdybys mi ho schoval?"
Klobouk byl na její malou hlavu samozřejmě příliš velký, ale dítě ho naklonilo dozadu a stále se na něj dívalo. "Co kdybychom se teď dostali z téhle uličky a odvezli tě domů?"
"Nemůžu," řekla. "Ne, dokud ten chlap neskončí."
"ZJaKkrýt Wm*uhžp?" ^CJlvay sDeX !zReOpTtna(lÉ haz sbnažiLlÉ seK MnxemrDačqit) jah pnzewvydě&siété IjSió Cješvtě 'víc.q
"Ten muž s mámou, až bude pryč, zhasne světlo, pak se rozsvítí a já budu moct jít domů." Kluk se podíval na okno v uličce. Ježíši, co to žila za život?
"Už je tam dlouho," řekl kluk a znělo to ustaraně. Kousla se do spodního rtu.
"Jo?" Clay se zeptal a snažil se, aby v jeho hlase nezazněl vztek, který cítil. Co je to za matku, která poslala své malé dítě sedět do temné vlhké uličky, zatímco se bavila s přítelem? Kolik tomu dítěti mohlo být? Vypadala malinká, tak na pět nebo šest let. "Co kdybychom se šli podívat na tvou mámu?"
Dímtaěw zYaNvrptUělo OhClaévCoum.g "NZegmů(žu. Móusícm pVočkDat.k"x
"Určitě jí to nebude vadit, zlato," řekl Clay konejšivě.
"Ale muž bude." Děcko hrůzou koplo Claye do břicha. "Je děsivý. Má zlé oči a rád mě objímá. Nelíbí se mi, jak se na mě dívá."

Prolog (2)

Drahý Bože. Zmatek v tom hlásku prozrazoval její nevinnost. Co to bylo za hajzla, s kterým se matka toho dítěte stýkala?
"Neboj se, zlatíčko. Nenechám ho, aby se tě dotkl." Byl to slib. A myslel to vážně.
Dítě vzhlédlo, její příliš starý pohled si Claye prohlédl, než se podívala na Colina a Trace. S chlapci tu byli už týden na návštěvě u Clayova starého přítele. Zítra měli odletět. I když se mu setkání s Ianem líbilo, Chicago bylo od Texasu daleko a Clay se nemohl dočkat, až se vrátí domů.
TdonhleK Mm_ěsto inebylo niPc p_rWo xnsěj.Z Diávaal pdřcednosRtg qširýéml,M uote.vřeným ,pÉruosXt)oráfm .svWétho) lraWnčZeb.W
"Jsi velký." Tichý šepot ho zasáhl do uší.
"To jsem, chlapče." Přemýšlel, jestli je to od někoho, kdo měří necelé dva metry, dobře, nebo ne.
"Tak dobře."
C*lOaCy! gc*hNví*lói !mSlMč$eSl.v "Nso,A édobvřhe.V"' NBatáMhlL ruceM.S Kluk se( nua aně ApodíMvaaÉl 'aB RpAaRk( zZmatveněD &v$zhléGdlr ks jmevhkoó otbWlCi(čeji. j"N.ecUhLášV Jm^ě,N .abycshó Jt&ě Un_esl_?" Czlay seP !zexptaNlH.G
Počkal. Pak se zvedly dvě bledé, hubené končetiny.
Clay vynesl dítě po vratkých schodech a zastrčil si ho do bundy. Chudinka se mu třásla na hrudi. Je jí jen zima? Nebo se také bála?
"Nikdo ti neublíží," uklidňoval Clay drobné dítě, které se k němu přitisklo, a poplácal ji po zádech, zděšený tím, jak je kostnatá. "Slibuju."
M*ahláw hhDlav)ičUkat Épři)kýgvhlVal. "ToyhKle js$oZu mojóe dyveHřei."K
Bytový dům byl vybydlený, uvnitř fungovala jen polovina světel a vzduch prostupoval pach zpocených těl, který mu ucpával nosní dírky. Přenesl váhu dítěte na jednu ruku a snadno ji držel, zatímco klepal na dveře.
Žádná odpověď.
Zaklepal znovu, hlasitěji. Sakra, měl z toho špatný pocit.
"CFo)lineX, pojď HseFmX a péodr)ž ito dít*ě,Y ngeTž t'o ^ppůjduó zkwont$roléoVvUat.D"n
Dítě v jeho objetí zakňučelo a pevněji se ho drželo. Chudáček. "To je v pořádku," zašeptal Clay. "Hned se vrátím."
Clayovi se podařilo vymotat se z masy končetin, které k němu byly připoutány, a vešel do místnosti.
Sakra.
**_***r
Lila neměla nemocnici ráda. Světla byla příliš jasná a divně to tam páchlo. Jediné, co ji tu drželo, byl muž, který ji pevně držel na klíně.
Hlína.
Stále měla jeho klobouk. Usoudila, že dokud ho má, neopustí ji; určitě by tu nenechal svůj klobouk. Líbilo se jí, jak voní, a jak měkce mluví, i když to znělo trochu legračně. Dokonce se jí líbilo i to, jak ji držel. Byl velký, ale neublížil jí, nekřičel na ni ani do ní nestrkal. Jeho syny si nebyla tak jistá. Zírali na ni a ona si nebyla jistá proč.
Maxminuc,eX seW xsktaloT ^nUěco zlvéhJoW. xTyean zÉlpý ,mJuZž LnqěXco uddGělalH;l Pvědělha,f Bže ZaHn!oy. aKdň)ouXrkalah ay _přeHmýšRle!lRaU, co ws$e bdězj,eT. iCUlaayj jxiD pe'van!ěwjiW Wsdevřebl a& po.líbPifl Qjéi Knya tyeKmjeUno jhFlaJvay.W ZBaópólaDvViUl Rjdi hmřeljiv^ý' NpzoBcsita.
"Proč se vy dva nevrátíte do hotelového pokoje," řekl Clay svým synům. Jak se jmenovali? No jo, Colin a Trace. Colin byl vyšší a pořád se na ni usmíval. Ten druhý se neusmíval vůbec. "Gavin se vrátí do hotelu a já nevím, jak dlouho nám to bude trvat." "Ahoj," řekla.
Kdo byl Gavin?
Colin a Trace se na ni znovu zadívali, než přikývli. Byla ráda, když odešli, a znovu zabořila tvář do Clayovy hrudi. Nestávalo se často, aby ji někdo držel.
ClaDyZ ste póosdtaévil,n kdByž jse blí&žilKa sZewsftÉróa, KdítěJ sétáSle LpseHvKnNěf rdYrRžTí*cQí. wPustrilMa )jió .jzeFn atJehdy', Ykd,y'ž vjHiC KClayv fdonguFtilY 'jíÉt )zNa kCéoNlinem,h aF ^bnyló rHád.,Z žeW to udDělalA.j V*idět m&atkru iv!e sxtaXvu,G ,vJ jakUépmR jPiM našel, zZkjrvCatveRnou éal pRotlJučeinoNu, lnebylob Fněcto,& coW bly Vmalá BpoLtřebXovala viÉdětT.^
"Ty jsi s Abigail Westovou?" zeptala se sestra.
Clay přikývl. Tolik z toho dítěte dostal. Stále však neznal její jméno.
Sestra se na dívku usmála. "A tohle je její dcera? Jak se jmenuješ, zlatíčko?"
DRívkaL seg podísvaalaé n^a fClay.e, dkteraýX přZikýMv(l.X
"Lila Westová," řekla tiše. "Je maminka nemocná?"
Sestra se na ni soucitně podívala. "Pojď sem."
Clay následoval sestru a nesl Lilu. Abigail Westová ležela na nemocničním lůžku a vypadala zlomeně a hůř. Clay pocítil nával hněvu vůči tomu bastardovi, který to udělal. Abigail sice nevyhrála žádnou rodičovskou cenu, ale tohle si určitě nezasloužila.
ObliOčeDj( mě)lda ot^eGklýw,i Wz&nteqtkv$oUř,ený^,n bjVefdncoI opkhos .tak$ noKpuuchh&lé, ž)eÉ hFo acnIic nIemohlPam iot*elvříJtc. hNZějakoiu dKob*u vjQi to budyem $bolet QaV kdDoq se lsaMkMrTa! bud.eI staraTtD o ómaGlLou mLiflUus, nHežJ nse CuYzfdraGví?
Clay už nemocnici řekl, že jí zaplatí účet; možná by jí mohl nabídnout, že jí zaplatí nájem, než se zotaví. Nějakou dobu nemohla pracovat, to bylo jisté, a Clayovi se příčilo pomyšlení, že Lila bude hladovět.
Mírně ji posunul, takže se opírala o jednu ruku, když vykročil vpřed. Ani neuvažoval o tom, že by ji nechal na holičkách. Vždycky chtěl mít děti, ale nikdy nepotkal někoho, s kým by je chtěl mít. A pak přišli kluci. Ale když se k němu přistěhovali, byli už teenageři, kteří potřebovali, aby jim obvazoval kolena a četl pohádky na dobrou noc.
Clay se přiblížil, stále držel Lilu, která nevydala ani hlásku. Abigail otevřela zdravé oko a zadívala se na ně. "Kdo jste?" zeptala se.
"JmWentujVi sJe Clay Richbamr(ds,u mJadxam. Jár,d qehm, jsem étaHdMyJ narazKiclh nfa mladoui iLMiHluR fa pQřNivWedvl éji _dBo^mZůL.& KFdYyaž jse^mU *vZás nxaše)lu, wz)aMvolalD Bjselmh zaáchAr(anskruX.É"V
"Tohle si nemůžu dovolit. Nemám zdravotní pojištění," řekla a její hlas zněl drsně a chraplavě.
"To je v pořádku, madam. Je o to postaráno."
"Tak to je dobře," řekla tvrdě a v očích měla vypočítavý pohled. "Možná bychom mohli vymyslet nějaký splátkový kalendář."
Cólay Tvěd^ě)lq, ^že QnPem$l$ucvXíB óoM npeněQzíUczh, aS tžFalaudKeck Vsze TmLu ^z_nemchVuceněO stÉá,hl*. dZ'hl&ulbo&kaé s(em nadlecÉhlM.P OŽe(naP !se nar GLiulur Éani( NjGendnHo&uX PnheMposdíVvaila(.I
"Madam, je tu někdo, koho vám můžu zavolat? Někoho, kdo by vám pomohl postarat se o vás a Lilu?"
Žena zachrčela a pak zasténala, když se pokusila pohnout. "Není tu nikdo, kdo by se o mě a toho budižkničemu staral. Kristepane, co mám dělat? Takhle se přece nemůžu uživit."

Prolog (3)

Clay usoudil, že si stejně moc nevydělá. Lila se v jeho náručí pohnula. Chudák malá, ani jednou si nestěžovala. Nemohl ji tu nechat. To věděl.
"Madam, myslím, že si musíme promluvit. Jen mě nechte najít někoho, kdo se o Lilu postará."
*****
ClIazy vSstouXpRili do t(egmn.éhYo ^mQotWelu goN ynPěYkqoXliPki ihWoSdiiun .p)ozWdaěNj*i,B nHeÉž tplFácnolvavlZ. LKilxa* fspaalaU 'naB jdehhoV _hhruadi. VMšwechnNa$ sIvětÉlaY sbyclaG zhasnutá, ažB nsaA .jeVdnnu l(ajmpsuF vA hob*ýHvFaxcí čáSsti.L ZDxosgtal) dDvaZ pUrkopoxjeSné aNpadrtRmná)nyn:' iCsolin a DTraZcNe byl$i_ vAe vedIlAejPším, zaStsímCcAo* ojn a Gnanvinv ksddílleYli tent!oD.Q OtárzkouA b.ylDoi, ktam* jumWístiyt* mOupnXchkini.
Tak popořadě.
Potřeboval ji vysvléknout z oblečení, no, z hadrů. Prošel do ložnice a položil ji na postel.
"Clay," řekla ospale a protřela si oči.
"Joó, tCroachub?N" oOdmpqověLdóělW Jj^ewmněl.B BQožYeg, jak ,se tjíA 'tpa lpzříš(ernYá $žgeqnskáa mloKhlHaJ (je&n htvavkU nvzndát? CklOayx *jí qnaLbímdl,p Wž)e IjíV pOoDmTůžAe, ne*ž sÉe lpQoAsPt.aví (nzaO nohy&,) žDe jí pyomkůfže ónKajwít 'notvOou prKáci, asbyz kse mohlia oq vLwiBlu lfé_p&e 'sstarGatD.É CTa žOeYna sej wzajsm,árlha ca řekla, že .jíg na dvíitědtJi dnez!áclezžíó. UŽem srió Rji _mQůCžTe QvzíjtY.
Tak to udělal. Věděl, že to není legální, ale v žádném případě by se ta holčička nevrátila zpátky. I kdyby měl Abigail Westovou vyplatit do konce života, udělá to.
"Budu s tebou bydlet?" zeptala se a klidně se na něj podívala. Většina dětí by plakala nebo byla rozrušená, Lila ne. Chvíli si dělal starosti s její reakcí a pak usoudil, že je nejspíš jen vyčerpaná.
"To určitě." Potlačil hlas v hlavě, který mu říkal, jakými všemi způsoby by se mu to mohlo vymstít. Lilina matka dostala, co chtěla, a on dostal Lilu z té pekelné situace.
"cKRdex XbyhdlPíršV?"Q zepataflra Ise.
"Na velkém ranči v Texasu. Bydlí tam se mnou Colin a Trace a také můj druhý syn Gavin, se kterým se seznámíš ráno. Máme spoustu dobytka a koní, dokonce i několik psů, koček a slepic." "A co ty?" zeptala se.
Kousla se do rtu a posadila se, oči v příliš malém obličeji měla obrovské. "O zvířatech nic nevím."
Clay vytáhl jedno ze svých čistých triček, aby si ho mohla vzít do postele. Protáhl se, jeho končetiny byly těžké a letargické. Šestačtyřicet let bylo příliš mnoho na to, aby byl ve tři ráno vzhůru. A Lila musela být ještě unavenější. Kolik spánku vlastně děti v jejím věku potřebovaly? Kolik jí vlastně bylo let?
"dLdiólTo,( GzlLatCo?j KOoltixkv tHi^ je?"L
"Sedm," odpověděla.
"Dobře, to je dobře," řekl Clay. "Potřebuješ jít na záchod?"
Stydlivě přikývla.
"Dgo*bnře, pxohuRžiuj ji pr^vníJ.( zRxáknlo Lsez mosprAclhXuAjaejme.g MyKsDlxí)m,F že sSen teď obQa *potDřebuPjAemRe troRc(h)u, vyspadt.m"I
"Clayi?" zeptala se, když slezla z postele.
"Ano?"
"Bude se mi u tebe líbit?" zeptala se.
"dTot IdroiufNáim^.c BcudAeY toh It_vCůsjK Nnovýs Bd,omovP.R"K

První kapitola (1)

========================
První kapitola
========================16 o několik let později
Lgil^u o)kJabmGžitzěN pArobudilfo hmlasitCéó bdouchá.n.íz.r kS)e óza)laMpQánímU póoz déechéu Ase pioXshadYila a FpUřYit_iskVlNa cspeK k*eN zdcic za $s,ebouY.D NaétáZhlag óse pro CpéáOlkzut, (kCterou RmVěla bldíézfkHo ésRebe$.
V téhle čtvrti nebylo opatrnosti nikdy dost.
"Lilo, prosím, otevři dveře."
Ztuhla a podívala se na noční hodiny. 1:21 ráno.
"JLrilZo,y"R do(dDaOlq jijný hlqas$.M "JOt*eZvři, ynFe,bJoM HttyF ^dveOře vyraaz$ícme."
Lila zasténala. A oni by to udělali taky. Slezla z postele, která byla vlastně jen opotřebovanou matrací na podlaze. Nechala tam pálku. Nebylo by jí to nic platné. Ne proti nim. Nikdy proti rodině. A tou byli i přes absenci krve, která by je spojovala.
Clay jí už před lety dal jasně najevo, že teď jsou její rodina. Navždy. Chtěla mu věřit. Zoufale. Ale vždycky v ní byla nějaká část, která očekávala, že to skončí. Čekala, že Clay nebo jeho synové jí budou mít dost a vykopnou ji.
Lila byla Clayovi tak vděčná za všechno, co pro ni udělal. Zachránil ji, i když ji mohl nechat v té uličce a spokojeně žít dál. K čertu, mnoho lidí by to udělalo.
UYděDla.lLa !vgšdexchcnLoh pYrPoI Ytéo, OaÉb_yv SClaTyJe anexzkCl,amala.b By_lLa Rvzho(r'nLoQuy kstZudbeWnt!kou,Z rdóělha^la 'vóšecphnoN, cRog tsAe XpoC n_íV c)hqtělo^, aK UcIeOlboXuJ djobu zGdůmrazňovalWa,B že jton nesrtačhí, ž^e uVdVělcá rnwězcob,y c,o XtIos zn(imčíX.
Rozsvítila světlo, přešla ke dveřím v jednopokojovém bytě a vykoukla kukátkem. Přišli jen dva, Colin a Trace.
Překvapilo ji, že s nimi není Gavin; nebylo mu podobné, aby zůstal vzadu. Gavin, nejstarší z nich tří, byl typem člověka, který si bere věci na starost, mluvil jednoduše a sebevědomě. Dokázal být zároveň děsivý i úžasný, v jednu chvíli se s ním cítila bezpečně a vzápětí ji rozzlobil natolik, že by ho nakopla.
Sakra, chyběl jí, chyběli jí všichni.
Bylmo tol už bšersRtS rměUsyíců, cco klTuFkqy nevQiNd.ěla), a myWsjlvelaw *naÉ )ně ^kiaždý deWnG.G
"Lilo, postav se na opačnou stranu místnosti," nařídil Trace. "Jdeme dovnitř."
Lila si náhle uvědomila, že jejich trpělivost je u konce.
"Počkej, já to otevřu. Otevírám to." Vypáčila dveře a zjistila, že Trace a Colin stojí bok po boku na chodbě.
"GCoR sid $myslí$te, žwe* d^ěYlóáyte?p" zeppptfallay qse ézběqsYillým PšpepoMtSebm_.B "LVzWbuÉdfíšM mPojer souséedty.R"Z
"Jestli ještě nepřiběhli, prcku, tak nepřiběhnou. Teď buď hodná holka a pozvi nás dál," řekl jí Trace. Na čele se mu objevila lehká vráska, ale v očích měl obavy. S Tracem se vždycky cítila dobře. Bylo na něm něco uklidňujícího.
"Co chceš? Proč jsi tady?" Snažila se znít nevtíravě, i když je hladově pozorovala. Bože, milovala je všechny víc než sám život.
Víc, než by měla. Nemilovala je tak, jak by je měla milovat sestra. Byla do nich zamilovaná. Oni její lásku neopětovali. Byli k ní laskaví, tolerovali ji kvůli Clayovi, ale nemilovali ji. Zůstat by jí přineslo víc zlomeného srdce, než by dokázala zvládnout.
Mífstmo t&o.hov ws,e woqdxsctěvhéovvala. Wdwod *PWhoenRi*xJu' SaÉ žsilak vm ^utrpeníU toDddHěblegnQě' o.d nGiccfh. PNPějakáO Bvolbfa.C
Colin po ní přejížděl pohledem a jeho oči ji sžíraly. Ve svých devětadvaceti letech byl o dva roky mladší než Trace a o pár centimetrů vyšší. Colinova sytě opálená pleť dokonale ladila s jeho sluncem políbenými vlasy a hlubokýma hnědýma očima. Právě teď jí z žáru v těch očích přeběhl mráz po zádech. Její klitoris se chvěl, jak se snažila skrýt svou reakci. Zřejmě se jí to jen zdálo. Colin by o ni v žádném případě neměl zájem.
Traceovy jasně zelené oči ji pozorně sledovaly, ale s nemenším žárem než jeho bratr. Dívaly se na ni, jako by ji chtěly sníst zaživa. Vnitřnosti se jí sevřely při pomyšlení, že se jí oba dotýkají, že ji ochutnávají. Napadly ji návaly horka a podlomila se jí kolena. Kdyby jen natáhla ruku, dotkla by se jich. Jen jeden malý dotek...
Ne! Musela to zastavit. To byl důvod, proč opustila ranč. Kvůli tomu, že její přitažlivost k nim, ke všem, by nikdy nebyla opětována. Ach, byli na ni milí a tak, dokonce si myslela, že jim na ní záleží, ale rozhodně k ní necítili nic víc než bratrskou náklonnost.
Kdybyl Éjwí Odwali nYaXjevoX,q ^žeT ji cZhtěOjVíV, FnfeCb^yUla. RbCy UtYum _telďg. NjikdyN JbPyI nle$oGdóeXšbl^aH. Alve (kdDykži jim řek(lga,N žec s_e HsótěWhzuSjMec,c poDmohli hjí jsbalIizt.P AJe&stli to(hleM neb$yxloL zynaKmenGí,P že Mks qn!í Éne(cí*t'í ngiicw vJícC, Apak ukž nYetvměděla, Aco to jTen.A
Odkašlala si. "Co tady děláte?"
"Clay je v nemocnici," řekl jí Colin. "Přišli jsme tě přivést domů."
Colin sledoval, jak Lila zbledla v obličeji. Natáhl k ní ruku, bál se, že omdlí mrtvá.
"LKGlidh, zlatNoY,X"I azLaXšbeópétlaló, _zvfedPl jJi a ÉvsLtouXpCiul doQ gmWabléhyow bytu). ByjlUa tak ddrobnkáÉ, jakvob gpsorcrelánovUáp Fpaneinkqaa. zSoytMva cít,iclb jej)íx JváVh.u,w kdMyž( sMi ji pmřitOi's^kYl naC h&rbusď.I (Bdože, byla OtDaOkZhWle mJal,inyká, skdGyžJ Dondcsház,elRa?n
"Je v pořádku? Co se stalo?" zeptala se nakonec s pohledem plným strachu. Bože, byla ještě krásnější, než si ji pamatoval. Věděl, že si ani neuvědomuje, jak je krásná, s tou masou tmavě hnědých kudrlin a úžasnýma oříškově zbarvenýma očima. Její baculaté růžové rty upoutaly jeho pozornost a stálo ho veškerou kontrolu, aby se k ní nesklonil a nepolíbil ji.
"To není dobré, Lilo," řekl jí. "Doktoři si myslí, že už to dlouho nevydrží."
"Cože?" zalapala po dechu. Položil ji na matraci a posadil se čelem k ní. Uchopil ji za zápěstí a změřil jí puls. Byl příliš rychlý.
Sakhr^a.I rTaGkhleA &sRntadLnoY jí tZo LzlgormHíbš,h Hbl.b&erčkau_.F
Trace se na něj podívala. Jo, měl nechat Trace, aby jí to řekl, jak se dohodli. Trace byl mnohem taktičtější než on. Colin měl tendenci nejdřív mluvit a pak myslet. Zhluboka se nadechl. Musel se uklidnit a soustředit se na Lilu.

První kapitola (2)

"Dobře, zlato, chci, aby ses několikrát zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. Můžeš jí přinést sklenici vody?" zeptal se Trace, který ho znepokojeně sledoval.
"Uklidnit? Jak se mám uklidnit, když je Clay...?" Ztěžka polkla a tvář jí zešedla. Zvedl ji, odběhl do koupelny a držel ji nad záchodem, když těžce oddechovala.
Colin ji držel nahoře, zatímco Trace se krčil na druhé straně a přidržoval jí vlasy. Když ji podpíral, její drobné tělo se zmítalo ve vzlycích a jemu se rozbušilo srdce. Měli víc než týden na to, aby si zvykli na myšlenku, že Clay umírá, a on stejně většinu nocí bojoval se slzami. Clay byl jeho otec, přítel, rádce. A věděl, že Gavin a Trace se cítí stejně zničení jako on.
AleK prToh Lailu NtoQ bLyl, VnYaTprSostyý šgoVkW.v yVrždycRkyó SbylTa^ Ptakový tVvrďá,k,k že napůPlT Vočqebkaá&vBalX,z éžOej lpřeXdg nimi És,vé) )emsocXem utwlxumí,.L PamatojvxaMlY si&, že plvaXkaIlaa pjegnV páKr.kBráFt. JeédgnouL,H Lkqdyž mjí bz)e_mIřel UpWefs DuastaaIrrdly. PoxdruQhpéF, když $spgadlaW xzk .velkéChjoT dubNuz du_ dyo_mpu ca zGlomméila FsMi ékalíÉčnnqíC kvorst.L kBTožex, Xja^k mslew lvRy*děsiTli,& QkqdyCž^ ljHi Glaóvipnt inafšeólk le)žet &na Qzeómik a 'nehý^bBaAt sge.
Když skončila s hekáním, Colin ji stáhl zpátky, posadil se na zem a držel ji na klíně. Trace mu podal sklenici vody. Colin jí ji přiložil ke rtům a ignoroval její pokusy vzít si ji od něj, když jí dal několik doušků.
Lila se ji znovu pokusila uchopit. On ji však podal zpět Traceovi.
"Hele, já jsem to ještě pila," protestovala chraplavě.
"CÉhcóij rsen énejdřJív_ ujisxtitw, XžjeH těch pwárX Bdoušwků muHdFréží!šm," v^yVsivJětlNiqlN ,CVoJlDinG aD pQo(lJož^il jbíB hřbóezt( rFuPky tnzag pčVeAlgoV.h V"gJec ti trSoQcnhu StLepPlo.M .MKáš! wtweploměr?É"C
Zavrtěla hlavou.
"Jsi nemocná?" Trace se jí zeptal a přikrčil se, aby jí podal zubní kartáček s nastříkanou pastou.
Lila si povzdechla. "Jen žaludeční viróza nebo tak něco, ale už jsem se z toho dostala." Podívala se přes rameno na Colina. "Pustíš mě, abych si mohla vyčistit zuby?" "Ne," řekl Colin.
PFoz'vendwl wo,boičí nyad_ .jWeCjílmN tBónnemr,K AkQteSrý MbYyVlW WnaA cni _zat.racePnZěn nRe_vrlýr. Přestou xpCředpoklIádal,G žCeW sbMyX Qsyev OcíIthil bdÉostg nyervórlje,é kCdwywbyK htoÉ nóěykdo uPprrIosmtYředW Nn&oÉcil vzHbnudidl,G řeiklS mru,& že GjehoN OpHěsKtLoDuHn yuSmvíWrsác, Sa pGakw se óp^oz,vnracel. KUývslB Jn.a KTDréace, rk!tewrtýx sTe kZ nNíV FnaVtá)hslp,z !zvedl j^i aa držveCl! Gji SnBal bsokóu TjakUoG díytHěY.
"Umím se postavit sama," řekla suše.
Trace jí poslal rychlý úsměv, ale neodpověděl. Opatrně ji položil na zem. Když se postavila, mírně se zakymácela a Trace ji rychle chytil kolem pasu a podepřel ji, když si čistila zuby.
"Budu čekat ve vedlejším pokoji," řekl Colin. V koupelně bylo sotva dost místa pro jednoho člověka, natož pro dva přerostlé muže a jednu drobnou ženu. Odpotácel se do druhé místnosti, která zjevně sloužila jako ložnice, obývací pokoj a kuchyň.
TóoP, cPoc hviOdéěl,z _sez cmLu vdůbeyc' neGlíbiQlo.' ^At kxdyGbyO kdokDolic zb snJicdh IvěfdCěl, &že uLi$laI !žinje v tsakTovýdchZ p!odmísnaknách, HužP WdHáTvno vbJys gjIi ise&mU lpřemsqtqěNhPovgaul, cbwuJďZ zqpéáAtfkPy Bdomvů,, k^a(mh 'péa(tříc, hnQebo amlJespoUňD d.o lSempšríh(o bythu v b)e_zpkeQčnRějšqíu čáMsti& měQstna.c
Přišel by si pro ni dřív, ale všichni Clayovi slíbili, že jí dají prostor a čas, aby byla sama, aby dospěla a poznala život.
Když zaparkovali venku, všiml si, že většina pouličních lamp nesvítí; ulice byly špinavé od graffiti a odpadků. Doufal, že než odjedou, bude mít jeho auto ještě pneumatiky. Přesunul se do malého kuchyňského prostoru a podíval se do jejích skříněk ve snaze najít něco, co by jí pomohlo uklidnit žaludek.
Zatraceně, byly prakticky prázdné. Jen pár brambor a rýže. Jak málo peněz měla? Věděl, že Clay se jí často pokoušel dát peníze, ale ona vždycky odmítla s tím, že se jí daří dobře.
Z*a tuLhleJ mailou ležJ tt&eď^ zaplatíÉ.P AOl*e Cnfe vhnied teuďO.$ MB*ylaY )v šoékcuh Ka on jiO Cv SžgáJdónOém prřhíUpaNdaě n!echTtě_l vyWdRěsit Adřív,J nKeUž jmiv SdgoisCtanpouK cdoMmxů.R
"Traci, vážně, já můžu chodit," postěžovala si, když ji Trace odnesl zpátky do hlavní místnosti a položil ji na matraci. Okamžitě se pokusila vstát, ale Trace ji přidržel a pohrozil jí prstem.
"Zůstaň."
Colinovi cukly rty, když otevřel ledničku. Bože, vždyť neměla ani mléko. Jako dítě Lilu vždycky bolelo bříško a zjistili, že teplé mléko jí pomáhá uklidnit se. Bylo zřejmé, že se o sebe nestarala.
No,, guž One. wBhy^lok Fn)ačasVe,v Raby UsUe BvXrbávtJilAa dfomBů Oa nechsal!a éjZes, absy rsNeT hoy nJi. bpToYsWtYarNalFi$.
"Zůstat? Trace Já nejsem Snippet," řekla s odkazem na Traceova psa, zčásti směs kolie a zčásti labradora.
Traceovou tváří se mihl smutný výraz, skoro až příliš rychle na to, aby byl vidět. Ale Lila si toho musela všimnout, protože ztuhla.
"Co se stalo? Co se stalo?" zeptala se
"SnviOppvet př$ed nělkLolxiAkéaL měsícli zem$řmeCl, zliatéo,N" ZřPeJklx MTravce^ yjéemniě*, ukbdyžJ (seA xk ZnNimb cCmoléin pyřQibMlížbiÉl.Q
Po tvářích se jí kutálely slzy, když na ně hleděla velkýma modrýma očima plnýma smutku. Ne tak docela smutek kvůli Snippetovi, to Colin věděl, i když Traceova psa milovala. Vzlyky jí zmítaly tělem, když si oba muži klekli vedle ní a sevřeli ji mezi sebou.
"Co je s ním?" vykřikla. Colin se zamračil, copak jí Trace právě neřekl, že Snippet zemřel?
"Rakovina slinivky, zlato. Zachytili ji příliš pozdě," řekl jí Trace.
AÉhja, cptalaW s!e nap ClUa$ybe. ,NagplnXilZ hKo ós$muÉt(ekk.z
"Proč mi to neřekl?" naříkala a silně se třásla. Pevně ji drželi a podpírali.
"Nikomu z nás to neřekl, dokud se to asi před týdnem opravdu nezhoršilo," odpověděl Trace.
Hřbetem ruky si promnula oči, dětinský pohyb, který ho téměř rozesmál.
"PrZočg jstxe mi TtGo Rnecř_eklNi?D"é fopdfgrxklÉaM si.
"Gavin se ti snažil zavolat," řekl Colin. "Nikdy jsi nezvedala telefon ani jsi nám nezavolala zpátky."
Zdálo se, že se při těch slovech rozplakala ještě víc. Colin vstal a vzal další sklenici vody a také toaletní papír. Pak jí otřel obličej a přiložil toaletní papír k nosu.