1. Mák (1)
Jeden ========== Poppy ========== ---------- Kalifornie, před šesti měsíci... ---------- "Už tě nemiluju." Těch pět slov viselo ve vzduchu u stolu mezi mnou a mým téměř devatenáctiletým manželem. Věděla jsem, že je vyslovil on. Viděla jsem pohyb jeho úst, ale nedokázala jsem si plně uvědomit, co znamenají a jakou mají váhu. Určitě jsem Thomase slyšela špatně. Nemohl přece říct, že už mě nemiluje. Nebo ne? Vždyť jsme spolu byli skoro celý náš dospělý život. Nemohl mě přece jen tak zázračně přestat milovat. Že ne? Šok mi zabránil, abych se rozplakala, když jsem se natáhla a sevřela svůj drátem omotaný bazanitový přívěsek, který mi visel na černém koženém řemínku kolem krku. Přišel poštou den předtím a byl to dárek od blízkého přítele. Přívěsek měl mimo jiné pomáhat ke zklidnění a uzemnění energie. Právě teď mi ale nepomáhal ani v nejmenším. Nóbl restauraci, kam mě chtěl vzít na večeři s překvapením, naplňovala klasická hudba hrající na úrovni, která maskovala žvýkání ostatních lidí. Když mi Thomas zavolal z práce, že mě chce pozvat na večer ven, všechno jsem zastavila, abych se ujistila, že jsem připravená. A těšila jsem se, že s ním strávím nějaký čas. Poslední dobou byl tak zaneprázdněný prací, že společného času bylo málo. I když mě možná přestal milovat, stále byl důležitou součástí mého života. Pracovala jsem ve skleníku, když mi zavolal domů, abych se oblékla do maškarních šatů a připravila se na večer. Musela jsem použít hlasitý odposlech, protože jsem byla po lokty zabořená do dělení a stříhání bylinek. Při tom množství bylinek, které jsem musela zpracovávat, to byla nepříjemná práce. Předtím jsem se věnovala venkovní části zahrady, pletí a péči o různé rostliny a květiny. Bylo to něco, co jsem dělala nejen ráda, ale co bylo pro mé podnikání nezbytné. A tak jsem navzdory tomu, že jsem měla spoustu práce, kterou jsem potřebovala udělat, všechno odložila stranou, abych s ním mohla trávit čas. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě Thomas chtěl pozvat na večer jen proto, aby mi řekl, že už mě nemiluje. Ale když jsem seděla naproti němu v luxusní restauraci a ta slova mezi námi stále visela ve vzduchu jako obrovský olověný balonek, začala jsem tomu všemu rozumět. Obvykle jsme se potkávali někde uprostřed, co se týče míst, kde jsme rádi jedli. Měl jsem rád jednoduchý výběr. Nic, co by se dalo recenzovat v časopise o dobrém jídle. On měl rád luxusní podniky, kde se mohl chlubit svým bohatstvím a používat svou dokonalou francouzštinu. Tak tomu bylo i v případě podniku, ve kterém jsme byli právě teď. Pro mě to byl podnik, který si hrubě připlácel za jídlo, které bylo na hromádce ve tvaru věže. Nemohla jsem si pomoct, ale utrhla jsem petrželku ze strany talíře a přejela po ní prsty. Protože jsem vyrůstala s babičkou, která se považovala za kuchyňskou čarodějku, měla jsem velké povědomí o údajném použití různých bylinek, které mají pomáhat zahnat negativní energie. Ačkoli jsem na tento konec mnoha způsobů využití bylinek nutně nevěřila, potřebovala jsem v tu chvíli cokoli, co by mi pomohlo od tísnivé negativity u stolu. Když Thomas na talíři zkřížil vidličku s nožem na máslo, ušklíbla jsem se. Křížení příborů byla další urážka, která by mou babičku přivedla do varu. Právě teď jsem si přála, aby byla ještě naživu a mohla nejen působit jako citová opora, kterou mi vždycky po celý život byla, ale případně mi podat pomocnou ruku při proklínání muže přede mnou. Toho, se kterým jsem strávila půlku života. Toho, který mě do té zatracené nóbl restaurace zatáhl. Celý podnik křičel Thomas. Od směšně heslovitého jídelního lístku, kde se jedno z hlavních jídel vysvětlovalo dobrý odstavec nebo i víc, až po pána, který nás usadil a tvářil se, jako bychom byli anglický král a královna nebo něco takového, to všechno bylo příliš. Namyšlené. Takový ten podnik byl. A byl to ten typ restaurace, kde se mluvení vyšší než tichý šepot neobejde bez povšimnutí. Přesně proto mě tam přivedl. V naději, že nebudu dělat rozruch. Ne že bych byla známá svými výbuchy nebo tak, ale když to bylo oprávněné, nebyla jsem nad ně. A tohle bylo víc než oprávněné. Věděla jsem to a podle výrazu v jeho tváři to věděl i Thomas. Jeho výraz byl ostražitý, ale v jeho pohledu bylo něco, co zavánělo samolibostí. Jako by věděl, že mě má přesně tam, kde mě chce mít, uvězněnou na veřejném místě, zatímco na náš vztah vypustil ekvivalent napalmu. Na rozdíl od mé nejlepší kamarádky Dany jsem nebyla typ ženy, která by na veřejnosti vyvolávala rozruch. K čertu, málokdy jsem nějaký vyvolala i v soukromí. Konfrontace nebyla něco, v čem bych vynikala, takže jsem se jí snažila ze všech sil vyhýbat, ale to neznamenalo, že bych toho nebyla schopná. A neznamenalo to, že moje obvykle laskavá povaha se rovná slabosti. To jsem nebyla. Thomas stáhl z klína bílý plátěný ubrousek a položil ho na stranu talíře s napůl snědeným červeným snapperem se slunečnicovým rizotem. "Poppy, slyšela jsi mě?" Slyšela jsem ho dobře. Stále jsem se potýkala s tím, co řekl. Upřímně řečeno, byla jsem rozpolcená mezi tím, jestli se rozbrečet a hodit mu talíř s jídlem do obličeje a přitom křičet a udělat mu největší scénu, jaké kdy byl svědkem. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo lehké přikývnutí, když jsem se roztřesenou rukou natáhla po sklenici s vodou. Najednou jsem byla vyprahlá. Jako bych byla bez vody celé dny. Zpráva, že mě můj manžel už zřejmě nemiluje, mi nejen vzala vítr z plachet, ale ukradla mi i sliny z úst. Proč ne, že? Napila jsem se, ale jen s obtížemi jsem to malé množství zvládla, protože žaludek na mě spadl a malinké porce lososa na pánvi, které jsem snědla, mi hrozily další návštěvou. Chutnalo by to nahoře lépe než dole?
1. Mák (2)
Můžeme jen doufat. Postavil jsem sklenici na stůl a všiml si, že se mi v ruce chvěje. Thomas ani nepočkal, až dojíme, a už nám hodil rukavici. Nebyla taková zpráva něco, co se doručuje po dortu nebo dekadentním dezertu? Alespoň bych pak měla před sebou útěšné jídlo. Ne hnus, za který chtěla restaurace spoustu peněz a který postrádal chuť. Momentálně mě zachraňoval jen fakt, že jsem si mohla přílohou pomoci proti negativní energii, která mě obklopovala. Na druhou stranu bych nejspíš potřebovala olivový olej z chlebového talíře, celou solničku a každý kousek rozmarýnu v chlebu, abych alespoň trochu snížila množství špatných vibrací, které s sebou Thomas přinesl. Ty se teď nad námi vznášely jako černý mrak. "Taky si myslím, že už mě nemáš ráda," pokračoval a dělal to, co už v minulosti dělal - vkládal mi slova do úst. Po devatenácti letech manželství jsem ho dobře znala, nebo jsem si to alespoň myslela. Byl to typ člověka, který překrucuje slova tak, aby vyhovovala jeho potřebám a kýženému výsledku. A zřejmě to byl typ člověka, který byl ochotný zahodit devatenáct let manželství bez jakéhokoli varování. Opravdu jsem pro něj znamenala tak málo? A pokud ano, jak se mu podařilo mě tak dlouho přesvědčovat o opaku? Sotva by mě někdo označil za důvěřivou, přesto jsem si připadala jako největší podrazák. Jak jsem to mohla nepředvídat? "Myslím, že je samozřejmé, že se chci rozvést," prohlásil, jako by to byl typ věci, kterou člověk utrousí na druhého poté, co ho pozval na večeři a tvrdil, že je to výjimečná příležitost. Vzhledem k tomu, že se blížily jeho dvaačtyřicáté narozeniny, mě to ani nenapadlo. Dokonce jsem pro něj měla doma zabalený dárek v podobě hodinek. Měla jsem v plánu mu je předat, až se vrátíme. Právě teď jsem mu je chtěla nacpat do krku. "Budeme muset doladit detaily ohledně majetku a ty si samozřejmě můžeš nechat svého malého koníčka." "Obchod," opravila jsem se a byla jsem překvapená, že jsem dokázala najít hlas vzhledem k tomu, v jakém jsem byla stavu nedůvěry. Nemluvě o množství negativní energie, která nad námi visela jako temný mrak a čekala, až se spustí a pohltí nás oba. Kdyby moje matka slyšela mé myšlenky, rychle by mě upozornila, že dávám najevo babiččin vliv. Že nic takového jako negativní energie nebo špatné vibrace neexistuje. Většinou jsem měla tendenci jí věřit, ale v tu chvíli mi určitě připadaly skutečné. Ironií osudu je, že na to, jak jsem byla skeptická, jsem si vydělávala prodejem různých předmětů, které by ostatní mohly přivést na myšlenku, že jsem vyznavačka čarodějnictví. Nebyla jsem. Ne že by čarodějnictví bylo skutečně skutečné nebo tak něco, navzdory tomu, čemu věřila moje babička, dokud byla naživu. Jen jsem měla neuvěřitelně hluboké znalosti o určitých věcech. To vše díky babičce a mému formálnímu vzdělání. A ty se krásně hodily k tomu, co jsem dělala, abych si vydělala peníze. Můj malý internetový obchod nabízel různé bylinky, ručně vyráběná mýdla, krystaly, svíčky a pleťové vody. Kdybyste se zeptali Thomase, čarodějné lektvary nikdy nebyly tím, čemu by se dalo říkat nečekaný zisk, ale obchod běžel v černých číslech. Zajišťoval mi skromný příjem a samozřejmě jsem mohl tlačit na zvýšení tržeb tím, že bych sypal peníze do reklamy, ale byl jsem spokojený a měl jsem víc než dost obchodů, které jsem zvládal sám. Přesto to nebylo nic, co by Thomas bral vážně. Žádný šok. Většina toho, co jsem dělal nebo co mě bavilo, mu byla k smíchu. A on tomu málokdy věnoval pozornost. Příkladem budiž moje pocity z bomby, kterou na mě shodil. Vůbec ho nezajímalo, ani se neobtěžoval vyslechnout si mou verzi toho všeho, což bylo patrné z toho, že stále mluvil. Zvuk jeho hlasu mu zřejmě stačil k tomu, aby pokračoval celou noc. Jako bych byla neviditelná. Pak mi došlo, že to zdaleka nebylo poprvé, co mi za posledních několik let něco takového udělal. Z nějakého důvodu jsem se s tím při všech těch ostatních příležitostech smířila a smetla to ze stolu, jako by mě to nebolelo. Ale stalo se. Hodně to bolelo. A naštvalo mě to. Tak moc, že jsem omylem rozdrtila malý kousek petrželky, když jsem s ní pohybovala jedním prstem. Kdybych v tom pokračovala, brzy bych ji rozemlela na kaši. Podařilo se mi přestat, ale měla jsem co dělat, abych z konečku prstu dostala kousky petržele. "Samozřejmě, vzhledem k tomu, že dvojčata teprve nastoupila na vysokou školu, budu se o to nadále starat já. Nečekal bych, že to padne na tebe," řekl a mávl rukou do vzduchu. Ten akt byl tak odmítavý, že se mi chtělo frustrovaně vykřiknout. Ale neudělala jsem to. Pokračoval dál. "Tucker a Pepper potřebují kvalitní vzdělání. Jsou to přece Daviesové a neočekává se od nich nic jiného než to nejlepší. Takže budou muset pokračovat na Yale. Je to Daviesova tradice. Školné je mimo váš rozpočet. Kromě toho jenom knihy by byly víc, než bys mohla zaplatit. "Pak bychom se s tebou mohli dohodnout na odkupu tvé poloviny domu. Máš ten dům v Jižní Karolíně v tom městě - nevzpomínám si na jeho jméno, Cove nebo tak nějak -, který ti babička odkázala v závěti, když zemřela. Ten, o který jsem se postaral, aby se platila daň z nemovitosti a aby se o něj někdo staral. Není to tak, že bys byl bezdomovec." Nechápavě jsem na něj zírala. Čekal, že opustím domov, který jsem pro nás vytvořila? Ten, ve kterém jsem vychovala naše děti? Ten se značkami na stěně v bahenní místnosti, kde jsem děti každý rok o jejich narozeninách měřila, abych mohla sledovat jejich růst? Ten, na kterém byly otisky jejich drobných rukou v betonu na cestičce přes mou zahradu? Musel si dělat legraci. Svůj podnik jsem provozovala ze svého domu. Můj inventář se tam nacházel v zadní kůlně, kterou jsem si přestavěl na něco jako skleník a pracoviště. Tam jsem měl zahrádku, kde jsem pěstoval vlastní bylinky. Tam se odehrával celý můj život. Nemluvě o tom, že to nebyl Thomas, kdo hradil daně nebo platil za to, aby se o nemovitost někdo staral. O to všechno se postarala moje babička, než zemřela. Jediné, co Thomas udělal, bylo, že se postaral o to, aby byly naše společné daně vyplněny. To znamená, že do nich zahrnul i zděděný majetek. Nic víc. Rád si však přikrášloval a připisoval si zásluhy tam, kde mu nepatřily.
1. Mák (3)
Babička se o něj nikdy moc nestarala, a to mě vždycky mátlo. Právě teď jsem naprosto pochopila, co si o něm myslí. Celý život jsme si byly blízké. Byla jsem její jediné vnouče a moji rodiče už měli v Connecticutu spokojený život. Neměli chuť ani touhu stěhovat se zpátky do Jižní Karolíny. Podporovali babiččino rozhodnutí přenechat mi svůj dům v Grimm Cove. Měla jsem výčitky svědomí od chvíle, kdy jsem se o tom dozvěděla při čtení její závěti. Odešla bydlet k mým rodičům téměř dvacet let zpátky, když dědeček zemřel, ale odmítla, aby se dům prodal. V domě prý žily celé generace dědečkovy rodiny a ona mu slíbila, že tradice bude pokračovat. Můj otec měl s matkou a otcem zvláštní vztah. Často mi říkal, že jejich způsoby jsou staré a zastaralé a že je v nich hodně jižanského - ať už to znamenalo cokoli. Já jsem je viděl jen jako milé a milující osoby. Trochu pověrčivé a výstřední, to ano, ale to bylo všechno. A přestože se moji rodiče snažili distancovat od své jižanské výchovy, nikdy mi neupírali, že bych se mohla dotknout stejného života, a já jim za to byla vděčná. Ještě jsem si pamatoval, jak jsem trávil léto s prarodiči v Grimm Cove, u nich doma, hrál si v lese nebo se vydával po stezkách, které vedly ke Cooper River. Ne že by v okolí Grimm Cove byla nouze o vodu nebo lesní možnosti. Byla to moje babička, kdo mi vštípil lásku k zahradničení a kdo mě naučil vyrábět mýdla, pleťové vody a další domácí prostředky. Když jsem odešla na vysokou školu, trávila jsem léto na stáži a do Grimm Cove jsem nemohla jezdit tak dlouho jako dřív. Mé výlety trvaly jen pár týdnů, zatímco předtím to bylo celé léto. To byla jedna z mých největších výčitek - že jsem se svým dědečkem, po kterém se můj syn jmenoval, nestrávil víc času, než zemřel. U babičky jsem stejnou chybu neudělal. Čtyřikrát do roka jsme s dětmi letěli k mým rodičům, abychom s nimi trávili čas. Dvojčata pak trávila část léta u mých rodičů. Dvojčata tak mohla být s babičkou, než zemřela, a měla jistotu, že budou trávit čas i s mými rodiči. Když babička před dvěma lety zemřela, moje dcera nesla její smrt stejně těžce jako já. Obě si byly neuvěřitelně blízké. Tehdy jsem se také dozvěděla, že mi dům v Grimm Cove zůstal. Upřímně jsem si myslela, že byl po dědečkově smrti prodán. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že ne a že mi ho odkázala. Pořád jsem si chtěla najít čas, abych se do Grimm Cove podívala a zkontrolovala pozemek, ale dny mi utíkaly. Kdyby bylo po Thomasově, navštívila bych Grimm Cove velmi brzy. Pořád jsem nemohla uvěřit, že si myslí, že mu svůj domov předám bez protestu. On mě opravdu vůbec neznal. "Ne," řekla jsem pevně, protože jsem slyšela jen málo z toho, o čem dál u stolu brebentil. "Cože?" zeptal se a zdálo se, že ho moje odpověď zaskočila. "Ne, nedohodneme se na tom, že mě vykoupí z mé poloviny domu. Já chci ten dům. Jestli chceš z manželství tak moc odejít, tak jdi. Ale můj dům si nevezmeš." Byla jsem hrdá na odvahu a odhodlání, které jsem projevila tváří v tvář tomu, co mi bylo předhozeno. Věnoval mi soucitný pohled, který říkal, že je mu mě a mých prostomyslných způsobů líto - typický Thomas. "Poppy, oba víme, že si ten dům nemůžeš dovolit sama. Je ti skoro čtyřicet a tvoje podnikání, jak chceš, abych mu říkal, vydělává drobné. Navíc to není tak, že bys pocházel z peněz. Jistě, tví rodiče a rodina se mají slušně a žijí si pohodlně, ale nejsou to žádní Daviesové." A bylo to tu zase. To, že on byl Davies a já pouhý Proctor. Moje rodina nebyla početná, se spoustou starých peněz, za kterými by stála. Ne. moje rodina se proslavila tím, že se moji vzdálení předkové z otcovy strany účastnili salemských čarodějnických procesů. Věděla jsem jen, že část rodokmenu se vydala do Jižní Karolíny v naději, že svou tragickou minulost zanechá v Salemu za sebou. Nebylo to zrovna něco, co by v kruzích, v nichž se Thomas a jeho rodina pohybovali, získalo velký vliv. Od prvního dne byli proti tomu, aby byl se mnou. Byl jsem pod jejich úroveň. Volnomyšlenkářská dívka, která se živila hraním si v hlíně. Dívka, jejíž rodiče bydleli v části Connecticutu, která nebyla tak drahá jako ostatní. Tak jsem se na začátku seznámila s Thomasem (jehož rodina pocházela z Kalifornie). Oba jsme chodili na Yale a potkali se v prvním ročníku. Já jsem tam šla na stipendium, on ne. Zaměřila jsem se na studium botaniky a rostlinných věd spolu s přírodními léčivy. Myslela jsem si, že budu pokračovat v lékařském studiu se specializací na alternativní medicínu, ale to se mi nepovedlo. Ne že by mi lékařský titul pomohl, aby mě Daviesovi přijali ještě lépe, než jak to udělali. Thomasova matka chtěla, aby se dobře oženil. Vybral si ženu podle svého výběru, s dobrým rodokmenem, aby se s ní oženil a založil rodinu. Místo toho skončil se mnou - s divokým dítětem, jak mi často říkala pod nosem. Někoho, kdo byl více spjatý s matkou přírodou a Zemí než s lidmi z vyšší společnosti, s nimiž cestovala. Myslel jsem si, že bude otevřenější mým alternativním životním stylům, když byla z Kalifornie, ale ne. Byla všechno, jen ne otevřená, když jsme se sem přestěhovali, abychom jim byli blíž (rozhodnutí mého manžela). Desítkykrát se mě snažila přimět, abych s ní šla do salonu a nechala si udělat nejnovější módní účes nebo nosila drahé oblečení. Odmítala jsem a raději jsem si nechala své přirozené dlouhé tmavé vlasy. A dávala jsem přednost bohémskému stylu před luxusní módou a botami na podpatku, do kterých se mě vždycky snažila přemluvit. O špercích ani nezačínejte. Vyráběla jsem si je sama.
1. Mák (4)
Ta myšlenka ji vyděsila. Bylo toho na mně hodně, co se jí nelíbilo. Její syn se zřejmě konečně ztotožnil s jejími názory na mě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Thomas stále mluví. Někdy jsem jeho hlas přehlušila. "Nechtěla bys raději vzít jednorázový obnos peněz a začít někde jinde? Vyprávěla jsi mi, jak jsi jako dítě milovala léto u prarodičů v Cove něco-něco-jiného." "Grimm," řekl jsem. "Grimm Cove." "Správně. Nechceš tam začít znovu? Není to tam, odkud pochází ten tvůj malý zálesácký kamarád voják?" zeptal se a stále se zasekl na tématu, že chceš dům. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla udělat, bylo vzít vidličku a píchnout ho do oka. Vzít si paušální výplatu nebylo ani v popředí mé mysli. V podstatě mělo přednost způsobit mu světovou bolest. Přívěšek mě nijak neusazoval. Vážně jsem uvažovala o tom, že bych ho rozmazala v rozmačkané petrželi a pak ho celý hodila Thomasovi na čelo. Aby toho nebylo málo, jeho úder do mého "malého buranského kamaráda vojáka" mě bodl. Byla jsem k němu otevřená a upřímná ohledně jediného vztahu, který jsem měla předtím, než jsem s ním začala chodit. Ten chlap, Brett Kasper - který nebyl buran - byl pro mě sluncem, měsícem a hvězdami. Potkala jsem ho v létě, kdy mi bylo patnáct, když jsem byla v Grimm Cove. Okamžitě jsme si padli do oka a stali se z nás rychlí přátelé - dokonce nejlepší přátelé. Během měsíců, kdy jsem byla zpátky v Connecticutu, jsme byli v kontaktu prostřednictvím dopisů a týdenních telefonátů a donekonečna jsme si povídali o tom, jak spolu budeme trávit čas přes léto. Myslela jsem si, že je to dokonalé. Mýlila jsem se. Zdálo se, že to je v mých vztazích obvyklé. Ale na rozdíl od Thomase mě Brett neopustil kvůli jiné ženě. Prostě mě opustil. Utekl ode mě po jedné společné noci ve druhém ročníku vysoké školy a už se nikdy neohlédl. Jediné, co jsem od něj dostala, byl dopis, ve kterém mi napsal, že mě sice bude vždycky milovat, ale že už se se mnou nemůže vídat, a ať se mu neozývám, že mám respektovat jeho přání a jít dál. Takže jsem měl. Přestože ten vztah byl typem nevinné první lásky, která se objeví jen jednou za život, byl pro mě důležitý. Velmi důležitý. Byla jsem zdrcená, když mě opustil. Dana, která se s Brettem nikdy osobně nesetkala, se nabídla, že ho uloví a rozbije mu kolena. Taková byla opravdová kamarádka. Věděla jsem, že až se dozví o tom, co Thomas udělal, nejspíš se vykašle na to, aby se mě ptala na svolení, a prostě ho zkrotí. Kupodivu mi to nevadilo.
2. Mák (1)
Dva ========== Poppy ========== Dana Van Helsingová byla moje názorově vyhraněná kamarádka, která si nebrala servítky. A Thomas jich zrovna teď sypal horu. Kdyby pokračoval, nejspíš bych se z ní nikdy nedokázala vyhrabat. Dana neměla Thomase ráda ode dne, kdy ho potkala v prvním ročníku na vysoké. Už tehdy mě varovala, že je to typ člověka, který celý život dostával všechno, co chtěl. Že kejhá po penězích, a když není po jeho, je s ním potíž - rozmazlený fracek. Dokonce mi řekla, že jeho rodina bude navždycky problém - že se vždycky budou snažit vrazit mezi nás klín. Ve všem měla pravdu. Ale já jsem byla zaslepená láskou, pohlcená vírem romantiky, kterou mi Thomas poskytl. Zpočátku se zdál tak starostlivý. Tak pozorný. Tak připravený uklidit nepořádek, který po sobě Brett zanechal. Krátce po získání čtyřletého titulu jsem zjistila, že jsem už ve třetím měsíci těhotenství. Thomas tehdy poprvé ukázal svou pravou tvář a řekl mi, že není vhodná doba na to, abychom zakládali rodinu. Dana a Marcy (moje druhá spolubydlící z vysoké a nejlepší kamarádka) kolem mě vytvořily něco, čemu s oblibou říkaly ochranná zeď na bázi estrogenu, a daly mu najevo, že k výchově dítěte muže ve svém životě nepotřebuji. Mohl jít dál po cestě. Thomas mě následující den požádal o ruku. Řekl mi, že mě miluje a nedokáže si představit, že by beze mě strávil jediný den. Jak se to změnilo. Do měsíce od jeho žádosti o ruku jsme se vzali a on pokračoval v postgraduálním studiu, zatímco já jsem pracovala na plný úvazek a vychovávala naše bratrská dvojčata. Zpočátku to bylo těžké, když Thomas studoval na vysoké škole a já žonglovala se dvěma dětmi a prací, ale zvládli jsme to. Nakonec se nechal zaměstnat v technologické firmě, kde rychle postoupil v kariérním žebříčku. Pak trval na tom, abych zůstala doma s dětmi. Ráda jsem s dětmi trávila více času. Náš život v Kalifornii byl dobrý. Velmi dobře, nebo jsem si to alespoň myslel. Když děti začaly chodit do školy, napadlo mě začít prodávat pleťové vody a mýdla, které jsem vždycky vyráběla ze zcela přírodních surovin pro přátele a rodinu. To se rozšířilo i do dalších oblastí a zanedlouho jsem měla pěkný malý domácí podnik. Byla jsem na něj pyšná. Na to, co se mi podařilo, když jsem byla matkou na plný úvazek. Ale on nikdy nechápal mé zájmy a často měl uštěpačné poznámky o penězích, které jsem vydělávala, protože to bylo tak málo ve srovnání s tím, co vydělával on. Za ta léta jsem si vypěstovala tvrdou kůži. Ale ani moje kůže nebyla dost silná na to, co mi dnes večer předvedl. "Odkud to přichází?" Zeptal jsem se. "Odkud se bere co?" opáčil. "Nikdy předtím jsi nenaznačil, že bys byl nešťastný," oponovala jsem. "Je to jen asi měsíc, co jsi mluvil o tom, že by sis chtěl případně vzít pár týdnů volna, abychom mohli společně cestovat po Evropě. Byl jsi z toho všeho tak nadšený." "Věci se mění," řekl. Pomalu jsem vydechla. "Mohli jsme za někým zajít a probrat to. Pořád ještě můžeme." Odvrátil pohled. Napjala jsem se. "Je tu ještě někdo, ne?" Vydechl a pohrával si s ubrouskem. "Myslím, že to stejně brzy zjistíš. Ano. Je tu ještě někdo." Na okamžik jsem si myslela, že restaurací určitě projel náklaďák Mack a přejel mě. Nemohla jsem si pomoct, ale podívala jsem se na svou osobu, abych si ověřila, že mě skutečně něco nesrazilo. "Jak dlouho?" Zeptala jsem se, pokrčila rameny a začala si uhlazovat ubrousek na klíně. Černé šaty, které jsem měla na sobě a které se asi nejvíc blížily těm, které by vybrala jeho matka, byly dlouhé a splývavé, přesto obepínaly všechny mé křivky (kterých bylo víc, než s čím jsem začínala před porodem dvou dětí, ale pořád jsem byla považována za fit). "Jak dlouho už máš poměr?" zeptal jsem se. "Ztiš se," řekl pevně a rozhlédl se, jestli se někdo nedívá naším směrem. Nedívali. Pohledem jsem se podívala směrem, kde jsem věděla, že jsou toalety, a uvažovala jsem, že se omluvím, už jen proto, abych se od Thomase vzdálila. Stála tam nějaká žena, poblíž velkého květináče a zdobeného nástěnného svícnu. Sytě zrzavé vlasy měla vysoko na hlavě a přes přední část se jí táhl obrovský bílý pruh, který vypadal, že se také kroutí až nahoru. Byla oblečená jako členka obsluhy, přesto si jí nikdo z nich nevšímal. Vlastně se zdálo, že kromě mě si jí tam nikdo nevšiml. Byla ode mě dobrých čtyřicet až padesát metrů, přesto jsem poznal, že její oči jsou zářivě tealové. Nebyla to barva, která se v přírodě běžně vyskytuje, takže mě zaujala. A na vteřinu bych přísahal, že její oči byly duhové. Rychle jsem zavrtěl hlavou, zamrkal a pak se ještě jednou podíval jejím směrem, jen abych zjistil, že tam není. Nebyla nikde, kam bych mohl dohlédnout. Jako by se prostě vypařila. Číšník se přiblížil s lahví červeného vína v ruce a příjemným úsměvem přitisknutým na tváři. Chtěl mi dolít skleničku, ale Thomas natáhl ruku, aby mu zabránil v pohybu. Šokovaně jsem se natáhla a Thomasovu ruku odstrčila. Dana by na mě byla pyšná. Pak jsem číšníkovi zvedla sklenici. "Extra plnou, prosím. Mohl byste tu láhev nechat? Mám divný pocit, že budu potřebovat být opilá, abych mohla pokračovat v dnešním večeru." Udělal, co jsem chtěl, naplnil mi sklenici až po okraj a pak se odmlčel, jako by uvažoval, že láhev nechá. Mrkl na mě. "Co kdybych se za pár minut zastavil?" Měla jsem pocit, že mě nechce nechat s Thomasem o samotě. Nevypadal o moc starší než na dvacet, ale už teď se zdálo, že ženám rozumí lépe než můj manžel. Přikývla jsem. "Děkuji."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Žádné zmenšování"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️