Prolog (1)
========== PROLOG ========== HENLEY "ALL RISE." Všichni v soudní síni povstanou. Roztřeseně vydechnu, přejedu zpocenými dlaněmi po černé sukni v tužce a upravím si ladící sako, zatímco soudce míří ke svému křeslu. Srdce mi v hrudi prudce buší strachem a pochybnostmi. Říkala jsem si, že si nemám dělat starosti, ale nemůžu přestat. V žaludku mám jámu, kterou nedokážu ignorovat. Už několik týdnů je mi z toho špatně a nedokážu v sobě nic udržet. Někdo by měl radost, že zhubnul deset kilo, ale já ne. V první řadě jsem neměla tolik kilo na zhubnutí. Úzkost je mrcha a zdá se, že ji nedokážu porazit, ať dělám, co dělám, nebo si říkám cokoli. Je jako imaginární kamarádka, která mě táhne dál do hlubin oceánu a je si plně vědoma toho, že neumím plavat. Snažím se udržet hlavu nad vodou, ale ta mi plní ústa, jak se snažím volat o pomoc. Přitom zatraceně dobře vím, že v okolí není nikdo, kdo by mě slyšel. Vyskočím, když mě otec pohladí po zádech z místa, kde stojí po mé pravici. Všimne si toho a povzbudivě se na mě usměje. Jeho modré oči jsou měkké, ale vidím kolem nich vrásky plné obav. Nic neřekl, ale já vím, že se děsí toho, co přijde. Jestli to nepůjde tak, jak by mělo... Soudce Mayes promluví a upoutá pozornost všech. "Prosím, posaďte se." Místnost naplní zvuk, jak se všichni vracejí na svá místa. "Soud přivedl porotu zpět do soudní síně, protože obdržel zprávu, že porota dospěla k verdiktu. Mohl by předseda poroty povstat?" zeptá se. Muž se postaví na nohy a upraví si už tak rovnou kravatu. "Dospěli jste k verdiktu?" Ta jáma se zvětšuje a můj dech je přerývaný. Je to tady. Odpověď poroty určí zbytek dvou životů. Předseda jednou přikývne. "Ano, ctihodnosti." "Můžete prosím předat formulář obžaloby a rozsudku zřízenci, který ho doručí soudu, abych se ujistil, že je v náležité formě?" Jakmile ho má v rukou, pokračuje. "Rozsudek je v náležité formě. Mohl by obžalovaný vstát?" V přední části místnosti se chlapec spolu se svým právníkem postaví na nohy. Nevypadá jako chlapec. Měří metr osmdesát. Jeho široká ramena a svalnatá postava zastrašují muže dvakrát starší než on. Vždycky měl kolem sebe takovou auru - jako by byl nepřekonatelný. Je to namyšlený parchant, který si nechá všechno líbit. Buď mu to koupí táta, nebo to z vás vymlátí. Ať tak či onak, výsledek je vždycky stejný - chce to, dostane to. O to je tahle situace horší. To mě naplňuje hrůzou. Dokonce i teď, v místnosti plné lidí, kteří čekají, až se dozví, jestli stráví zbytek života v cele šest na osm, nebo bude moct chodit na svobodu, vypadá nevzrušeně. Hlavu má vztyčenou; z místa, kde sedím, mu nevidím do tváře, ale vsadím se, že musí bojovat s úsměvem. Mám problém ovládnout svůj dech, zatímco on vypadá na člověka, kterému hrozí doživotní trest, dost sebevědomě. V sedmnácti letech je kvůli mně souzen jako dospělý. V řadě za ním sedí jeho tři nejlepší kamarádi s rodiči po boku. Rellik a Law se na mě přes rameno neustále výhružně dívají. Skaut se na mě ani nepodíval. Ne vždycky mě nenáviděl, ale teď už ano. Všichni to dělají. Byli jsme přátelé, nejlepší přátelé, dokud jsem se na jednoho z nich neobrátila. Teď se mi vyhýbají, zavrhli mě za mou zradu. Pokud se tedy správnému jednání dá říkat zrada. "Dýchej," zašeptá mi otec do ucha. Sklopím oči k černým koženým lodičkám, které jsem si koupila jen pro dnešek. Celý můj outfit je vlastně nový. Sakra, dokonce i moje spodní prádlo a podprsenka jsou nové. Chtěla jsem být někým jiným. Někým, koho moji přátelé nikdy neviděli. Nebo se jí dotkly. Je to hloupé, když o tom teď přemýšlím. Něco tak podružného. Přímo před soudní síní jsou přítomny štáby kamer. Taky jsem viděla, jak nějaké sedí na schodech soudní budovy, když jsme přišli. Čekaly, až budou moci informovat svět o jeho výsledku. Dělá se mi fyzicky špatně, když si pomyslím, že by odsud mohl odejít. Tenhle případ byl vysoce sledovaný od chvíle, kdy jsem vytočil číslo 911. Je zvrácené a znepokojující, jak naše město uvítalo pozornost médií. V podstatě jim položili červený koberec. Většina zdejších lidí je ochotná za slávu zaplatit jakoukoli cenu. Chtějí své místo na mapě. Tohle jim ho poskytne. Bez ohledu na výsledek. Zvednu oči a vidím soudce, který drží v rukou rozsudek. Začne číst číslo spisu. "Stát Texas proti obžalovanému Daxu Monroeovi, my, porota, shledáváme obžalovaného ... nevinným." Ne. Většina místnosti slyšitelně vydechne úlevou. Rellik, Scout a Law plácnou svého kamaráda Monroea po zádech. Ztuhnu na místě. Tohle... tohle... ne. Oči se mi naplní slzami a spodní ret se mi začne třást. "Viděl jsem ho." Podívám se na tátu. "Viděla jsem jeho tvář..." Hrdlo se mi stáhne. Jeho čelist se zostří a on ode mě odvrátí pohled, neschopen udržet můj pohled. Mé uslzené oči se vrátí k němu - k sedmnáctiletému klukovi, který by měl strávit zbytek života ve vězení, ale místo toho se otočí a obejme tátu. Pak svou nevlastní matku. Ta si utírá slzy štěstí zpod očí. Jeho táta potřásá rukama svým advokátům a přitom se směje, jako by to všechno byl vtip. Jako by byli na golfovém hřišti, kde si odpalují míčky a vyprávějí si staré historky ze studií o ženách, které si kdysi předávali jako krabičku cigaret. Soudní síň se zmenšuje. Vzduch houstne. Krev mi buší do uší a přehlušuje jejich vítězství. Mám pocit, že omdlím, jak se kolébám na podpatcích. "Henley." Bratr mě chytne za ruku, ale já se mu vytrhnu, nechci ten kontakt. "Henley, dýchej," zašeptá. "Já... já nemůžu." Chytnu se za hruď. Ta voda stoupá výš v oceánu, ve kterém se topím. Je až za mými ústy a odřezává mi jakoukoli možnost zavolat o pomoc. Začne mluvit s naším otcem, ale já ho neposlouchám. Tohle byl otevřený případ. Dala jsem jim všechny informace, které potřebovali, aby ho mohli zavřít. To, co udělal, bylo neodpustitelné. Ať už je přítel, nebo ne, měl by být za své zločiny potrestán.
Prolog (2)
Ale na druhou stranu nevím, proč mě to tak překvapuje. Vždyť to není ani měsíc. Pohybovalo se to příliš rychle. Město chtělo být středem pozornosti, ale chtělo to mít co nejdřív za sebou. Byli ochotni vydírat ženský život, aby získali uznání. Jako by se na město Westbrook v Texasu usmál ďábel a řekl, že můžete být viděni, ale za určitou cenu - a oni byli ochotni zaplatit, ať to stojí, co to stojí. Ruce mě uchopí za horní končetiny a já jsem vytažena ze soudní síně na chodbu, pryč od všeho toho smíchu a oslav. "Henley, uklidni se, kurva," nařídí mi bratr a skloní tvář k mé. "Udělal to..." Dusím se. Budu to říkat tak dlouho, dokud mě někdo neposlechne. Jeremyho čelist se zostří a jeho tmavé oči se odvrátí od mých. Přejede si rukou po unavené tváři a jeho oči znovu spočinou na mých. "Věřím ti." Zamrkám a do očí mě bodnou slzy. Hrdlo mám stažené, jako by mě někdo dusil. Nemůžu se nadechnout. Znovu se drápu na vršek košile. "Slyšela jsi mě, Slepičko?" vyhrkne. Chytne mě za zápěstí, vystrčí je z košile a zatřese mi rameny. "Věřím ti." "Nikdo jiný mi nevěřil..." Dveře do soudní síně se otevřou a přeruší mě. Mé tělo samo od sebe ztuhne. Možná když budu stát nehybně jako socha, neuvidí mě tu. Jeden po druhém vcházejí na chodbu moji bývalí nejlepší přátelé. Ryan Scout je první. Sako od Armaniho má rozepnuté a odhrnuté, aby si mohl ruce schovat do předních kapes černých kalhot. Podrážky jeho bot Hermes plácají o podlahu. Ani se nepodívá mým směrem a mě už tak napjatá hruď při jeho propuštění zabolí ještě víc. Van Rellik stojí hned za ním. Je oblečený téměř stejně jako Scout, jen má na sobě bílou košili. Tmavé kudrny má ulízané dozadu. Směje se s Lawem. Grayson Law má na sobě světle šedé sako od Toma Forda s odpovídajícími kalhotami a bílou košilí na knoflíky. Má takový ten hezoučký pohled s modrýma očima a sexy úsměvem, který přímo křičí fuck-boy. Ale to nemůže být dál od toho, kým je - rčení "vzhled může klamat" nebylo nikdy pravdivější, když se týkalo Law. A konečně Dax Monroe. Ohlédne se přes rameno a mně se zastaví srdce, když na mě mrkne, než se vydá za svými přáteli a jejich rodiči na chodbu a pak zmizí za rohem. Novináři se k nim hrnou jako paparazzi k celebritě, kterou přistihnou na večeři v exkluzivní restauraci, a volají jeho jméno. Několik z nich se rozhodne zůstat vzadu a otočí se ke mně. Do očí mi bliknou světla a na okamžik mě oslepí. "Henley? Co mi chceš říct?" zeptá se jeden a strčí mi do obličeje fotoaparát. Skrčím hlavu a jsem ráda, že jsem se dnes rozhodla nosit rozpuštěné vlasy, takže mi trochu chrání slzami zalitý obličej. "Ustupte!" křikne můj bratr a odstrčí tu ženu od nás. "Henley, mohla bys svědčit...?" Další reportérka křičí přes druhou. "Proč jsi lhal, Henley...?" "Řekl jsem, ať vypadnete." Bratr mě popadne za horní část paže a táhne mě chodbou, než mě strčí na dámské záchody. Třesou se mi ruce a snažím se zklidnit dech. "To bude v pořádku, Hen. Slibuju." Mýlí se. Nic už nebude v pořádku. Neví, co všechno jsem udělala. Jak moc pro mě ti čtyři kluci znamenali. Nenávidím, že jsem Monroeovi někdy dala něco, co už nemůžu dostat zpátky. Ani nikomu z nich, když na to přijde. Nesnáším, že chodí na svobodě. A nenávidím, že jsem udělal všechno správně, a stejně to nestačilo. Zaslouží si strávit zbytek života za mřížemi, ale tak to nebude. Viděla jsem ho. Tu noc se podíval přímo na mě. Slyšela jsem jeho hlas. Promluvil ke mně. Řekl mé jméno. Cítila jsem jeho ruce. Byl to on. Udělal to on. Slzy mi stékají po tváři a já si olizuju mokré rty. Pila jsem. Díky tomu byla moje výpověď směšná. Mladá nezletilá holka, která pařila, kde neměla, neměla proti Monroesovým a jejich konexím ani zkurvenou svíčku. Ale musela jsem udělat, co bylo správné. Důkazy? Jejich nedostatek mu zabránil v odsouzení. Cítím, jak mi začíná stoupat žluč. "Henley..." "Přestaň," vyhrknu a protlačím se kolem něj, podpatky od Gucciho cvakají na dlaždicích, zatímco vbíhám do kabinky. Padnu na kolena a obejmu záchod. Přijde ke mně zezadu a chytne mě za vlasy. "To je v pořádku." Volnou rukou mi přejede po čele. Pevně zavřu oči. Není. Nic už nebude jako dřív. Skaut se mě snažil varovat. Říkal mi, že se to stane. Neposlechla jsem ho. Lehla jsem si do postele a snažila se udržet oči otevřené. Dneska jsem byla strašně unavená a většinu dne jsem prospala. Tělo mě bolí a hrudník mám stažený po tom, co jsem viděla včera večer. "Henley?" Posadím se v posteli, když uslyším, jak Scout volá moje jméno. Co tady dělá? Ohlédnu se na svou celu, ležící na prostěradle, a vidím, že je skoro půlnoc. "Henley?" Je to hlasitější, což mi dává najevo, že už jde po schodech a chystá se vtrhnout do mého pokoje. Vyskočím z postele, běžím ke dveřím a otevřu je právě včas, abych ho viděla stát na chodbě. Oblečení má promočené a ukazuje mi každou křivku svého svalnatého těla. Zvedne ruce a prohrábne si jimi tmavé vlasy, aby srazil přebytečnou vodu, která dopadá na mramorovou podlahu. Těžce dýchá a dívá se na mě se směsicí emocí. Jeho tmavé obočí se stáhne a on roztáhne rty a pak je zavře. Zhluboka vydechne a přitom zúží oči. Srdce se mi při pohledu na obvinění v nich zvedne. On to ví. "Zvěd..." "Henley," vyhrkne a přeruší mě. "Co se to kurva děje? Někdo mi volal. Dax byl zatčen. Říkali, že mají svědka." Zavrtí hlavou, očividně zmatený a v domnění, že ještě nemá všechny informace. "Já... já tomu nerozumím." Sklopím hlavu, stydím se na něj podívat. Dokázala jsem to. Ale pochopí on proč? Je ke mně tak loajální, jak říká? "Ahoj." Jemně mě chytne za bradu a donutí mě, abych se mu podívala do zelených očí. Změknou. "Mluv se mnou. Co se děje? Ublížil ti?" Prohlíží si mě nahoru a dolů a v hrudi mi vykvete naděje, že mu na mně možná záleží. Možná to nebylo jenom hraní.
Prolog (3)
"Zavolala jsem policii," řeknu tiše a seberu odvahu, abych mu řekla, co jsem viděla. Co udělal jeden z našich nejlepších přátel. Dlouze si povzdechne, přitáhne si mě k hrudi a pevně mě obejme. Jeho oblečení mokré od deště okamžitě promáčí moje tričko a kalhoty na spaní. Sevřu látku v rukou, voda mi protéká mezi prsty, zatímco se k němu přitisknu. V očích mě pálí slzy. "Co se stalo, Slepičko?" zeptá se, než mě políbí do vlasů. Podívám se na něj a on sundá pravou ruku z mého objetí, aby mi mohl setřít slzy z tváře. "Včera večer tam byl. V Údolí smrti." "Hen..." "Viděl jsem ho, Ryane. Když jsi odešel od stolu, našel jsem ho ve druhém patře v kapli. Byl s Brendou Nashovou. A ..." Odmlčím se, hrdlo se mi stáhne. "A co?" naléhá na mě. "Přitiskl ji k sobě." Oči se mu rozšíří. "Snažila se ho od sebe odstrčit. Řekla mu, aby přestal..." "Počkej." Chytne mě za ruku a vejde do mého pokoje, zavře za námi dveře, jako by nikdo jiný v tomto domě nemusel slyšet, co říkám. Ale na tom nezáleží. Jsme tu sami. Otec je na víkend na služební cestě a bratr je na vysoké škole. Všichni zaměstnanci už šli večer spát. "Říkal jsem ti to, Henley. Byl mimo město." Zavrtím hlavou a namítnu. "Říkám ti..." "Že někoho znásilnil?" odsekne. Udělám od něj krok zpátky a nervózně polknu. "Ježíši Kriste." Zvedne ruce a oběma rukama si znovu agresivně prohrábne vlasy, přičemž ze sebe shodí další vodu. "Tohle je vážné." "Já vím," zakuckám se. "Proč myslíš, že...?" "Nemáš ani ponětí, o čem mluvíš, Henley." "Já vím, co jsem viděl!" Vykřiknu a začínám být podrážděná. Už mě unavuje, že mi nevěří. "On ji znásilnil. Pak ji zabil." Jeho zelené oči se na mě podívají a já zatajím dech. Myslím, že se na mě chystá znovu křičet, ale pak zakloní hlavu a začne se smát. Zamrkám, zmatená, jak je to možné, že je to vtipné. Žena je mrtvá. On se mi dál směje, zatímco já tu jen stojím jako idiot a hlavou se mi honí pochybnosti. Viděl jsem ho, jak ji skutečně zabil? Hráli si na něco? Někteří lidé jsou na takové věci. Vytěsním tu myšlenku z hlavy stejně rychle, jako se tam dostala. To není správné. Ospravedlňovat to, co udělal. Znásilnil ji a zabil. Viděla jsem to. Snažím se ignorovat napětí v hrudi a olíznu si suché rty. "Udělal to on, skautko." Jeho smích ustane a on se narovná v ramenou. "Ne, neudělal. Byl jsi opilý. Byl jsi v prdeli. Byl jsi zmatený..." "Nebyla to chyba," zavrčím. "Vím, co jsem viděl." Jak mi může nevěřit? Proč bych si to vymýšlela? Dax je taky můj přítel, ale to neomlouvá to, co udělal. Vstoupí do mě, jeho tělo se tyčí nad mým. "Mýlíš se. A řekneš to policii. Odvolej svou výpověď. Řekni jim, že jsi udělal chybu." To nemůže myslet vážně. "To neudělám." Chytne mě za košili a škubne se mnou dopředu. "Zvěd!" Otáčí nás kolem dokola a strká mě zády do zavřených dveří ložnice, až to zarachotí. Tělo se mi začne třást a já se nadechnu, když do mě strčí a přimáčkne mě na místo. V ostré čelisti se mu napne sval a zhluboka se nadechne, jako by chtěl uklidnit svůj temperament. "Jestli to uděláš, bude to mít následky." Mé tělo se při jeho slovech uvolní. Konečně. "Dobře. Zaslouží si..." "Myslím, že jsi špatně pochopila, co jsem řekl." Pustí mi tričko, přejede mi rukama po hrudi a oběma mě obejme kolem krku. Nakloním se na špičky a rukama se chytím jeho paží, snažím se mu bránit, když mi bere vzduch. "Pro tebe, Henley. Ne pro Monroea." Pustí mě a o krok ustoupí. Třu si krk a dívám se na něj. "Zaplatí za to, co udělal, skautko." Pěstí ruce, jako by přemýšlel, že mi je znovu omotá kolem krku, když konečně přikývne. "Rozhodla ses." Rozrazí dveře a vyběhne z domu stejně rychle, jako do něj vstoupil. Začínám na sucho vzdychat. Nedbala jsem varování a odmítla jsem odvolat své prohlášení. Místo toho jsem vypovídala. To já budu hozen do pekla. Tu přísahu už složili. A ti čtyři svůj slib dodrží. Jedna moje část asi věděla, že je ztratím. Ale myslel jsem si, že Dax Monroe bude za své zločiny potrestán. Místo toho teď budu trpět já. _______________ Od chvíle, kdy jsme opustili soudní budovu, nikdo nepromluvil ani slovo. Otec píše na mobilu vedle mě, zatímco bratr sedí naproti nám v limuzíně a zírá na mě. Čeká, jestli se zase zhroutím jako předtím. Nezhroutím. V tuhle chvíli jsem otupělá. Moje mysl se stále snaží zpracovat události, které nás dovedly k tomuto okamžiku. Když zastavujeme u brány našeho domu, zjistíme, že venku stojí reportéři se svými kamerovými štáby. Rukama narážejí do skla, jak se strkají, aby se dostali co nejblíž. Začnu se krčit, ale pak si vzpomenu, že mě přes tón limuzíny nevidí. Otcova ochranka je zatlačí zpátky a umožní nám vstup. Otočím se a sleduji, jak se brána zavírá, a dopřeji si pocit klidu, že se na pozemek nikdo nedostal. Řidič objede vchod, zastaví před naším sídlem o rozloze patnácti tisíc metrů čtverečních a já vystoupím. Jedu na autopilota. Je to trochu jako když řídíte a vaše mysl nedává pozor, ale přesto nějak dorazíte do cíle. Přesně tak se teď chová moje tělo. Vcházíme do domu a personál se k nám hrne. Otec na ně mluví, ale já je všechny přehlušuju. Narodil jsem se do peněz. Naše město je postavené na miliardářích a zasraných křivácích. Westbrook v Texasu má dvě stě padesát tisíc obyvatel. Je plné jednoho procenta, ale ne všichni tu žijí na plný úvazek. Většina z nich tu vlastní rekreační domy u jezera Miles, uměle vytvořeného jezera o rozloze přes devět set akrů. Elita si sem za slunečných dnů vyjíždí na jachtách a pak se vrací do svých podkrovních bytů s výhledem na Central Park v New Yorku a do sídel zastrčených v kalifornských kopcích. Jednou jsem se jednoho muže zeptal, proč má svou jachtu tady a ne v oceánu. Řekl, že je to pro takový poklad příliš drsné.
Prolog (4)
Zakladatelé Westbrooku se datují do osmnáctého století. Tvořily je čtyři rodiny - Monroeovi, Lawsovi, Rellikovi a, jak už jste uhodli, skauti. Jak jsem řekl, tohle město patří mým čtyřem nejlepším přátelům. Říká se jim Smrťáci - budou s vámi bojovat na život a na smrt na hřišti i mimo něj. Měl jsem vědět, že Daxův otec ho nikdy nenechá padnout za znásilnění a vraždu nevinné dívky. "Máme tři hodiny." Otec se ke mně otočí, když stojíme v hale. Mám pocit, že jsem spolkla smirkový papír, a hrudník jako by mi svíral svěrák. Nejsem si ani jistá, jak dlouho ještě udrží moje roztřesená kolena těžké tělo na nohou. "Na co?" zeptá se mě bratr. "Než odletí letadlo. Právě teď se do něj tankuje palivo." Mluví v hádankách. Nesmysl. Verdikt ho zanechal stejně zmateného. To ho bolí nejvíc. To, že jsem do toho zatáhl svou rodinu. Řekli otci, ať mě pošle do internátní školy, abych si dodělala střední školu, a můj bratr - ten tu naštěstí nikdy není. Není to jejich vina, ale vím, že kdyby viděli, co jsem udělal, udělali by to samé. Byli jsme vychováváni k tomu, abychom dělali to, co je správné. Můj otec naučil mého bratra respektovat slovo ne. A mě učili pomáhat těm, kteří to potřebují. Mít peníze neznamená, že nemůžete mít morálku. "Jak to myslíš?" vyhrkne můj bratr. "Kam jdeme?" "Včera jsem mluvil s tvou matkou a rozhodli jsme se, že tohle bude pro tvou sestru nejlepší," odpoví otec a stále píše na telefonu. "O čem to mluvíš?" Můj bratr je očividně stejně zmatený jako já. Naši rodiče spolu nikdy nemluví. Když jsme byli mladší, rozvedli se ve zlém. Matka měla poměr a rozhodla se přijmout vyrovnání, které jí otec nabídl, a nás tři tu nechala. Otec si strčí telefon do kapsy a otočí se ke mně s omluvným výrazem v jemných modrých očích. "Tady nemůžeš zůstat. Ne po tom rozsudku." Dlouze se nadechne. "Kam jde?" zeptá se bratr a postaví se mezi mě a otce. "Tati..." Ztiší hlas. "Tati, nemůžeš ji poslat do internátní školy." Znovu si natáhnu sako. Je to tak stahující. Nejradši bych se svlékla, osprchovala se a šla si lehnout. Chci ze sebe smýt tenhle příšerný den. "Zůstat s matkou." Táta odpoví. RYAN SCOUT "Na zdraví, ty zmrde!" Law houkne, zvedne skleničku s panákem a cinkne s ní o naši. Hodíme je zpátky a třískneme teď už prázdnými skleničkami o mramorovou desku v kuchyni jeho matky. "Říkal jsem ti, že se nemáš čeho bát." Plácne Monroea do zad. Monroe několikrát přikývne, dlouze vydechne a rozepne si černou hedvábnou kravatu. Stres z posledního měsíce na něj doléhá. I když neexistovaly žádné důkazy, které by dokazovaly, že Brendě Nashové něco udělal, přesto stálo jeho otce nemalé jmění, aby zůstal nevinný. Systém viděl příležitost a vždycky ji využije. Peníze mluví hlasitěji než jakákoli dívka křičící o znásilnění. "Jo." Popadne láhev a nalije další rundu. V kapse mi zavibruje mobil a já ho vytáhnu, abych viděla textovku. Letadlo jejího táty právě vzlétlo. Tvoje holka je na útěku. Neodpovídám. Místo toho mobil zamknu a položím ho na desku. "Utíká." "Samozřejmě, že utíká." Law se zasměje, ale není v tom žádný humor. "Nech ji jít." Monroe zavrčí a mávnutím ruky jí dá průchod. Jako by na tom, co udělala, nezáleželo. "Ne." Zavrtím hlavou. "Co chceš dělat? Jít za ní?" Rellik nakrčí tmavé obočí. "Odtáhneme ji zpátky." Usměju se. "A jak to kurva uděláme?" Rellik si odfrkne. Podívám se na Lawa a vím, že bude na mé straně. Bude si chtít hrát. Tuhle příležitost si nenechá ujít, zvlášť ne s ní. "Chceš panenku?" Začne nalévat dalšího panáka. "Víš..." Než se jeho oči setkají s mými, naplní i další panáky a usměje se. "Vždycky jsi jimi byla poblázněná." Když nám bylo asi deset, šla jsem s mámou nakupovat a vybrala jsem panenku pro Henley. Moc se jí líbila a nutila mě, abych si s ní hrála. "Miluji ji." Přitiskne si ji k hrudi a sedí vedle vánočního stromku. Vedle ní se vrší kousky balicího papíru a v rukou drží mou panenku. "Děkuju." "Není zač," řeknu jí s úsměvem a vydechnu. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem nervózní. "Chceš si s ní hrát?" Podává mi ji. Zavrtím hlavou. "Panenky jsou pro holky." Úsměv na její tváři opadne a změní se v zamračený výraz. "Panenky nejsou jen pro holky, Ryane." Převrátí oči v sloup. "Kluci si s nimi můžou hrát taky." Zatřese panenkou, když ji drží přede mnou. S povzdechem si ji vezmu. "Co s ní mám dělat?" Ptám se a prohlížím si ji. Svým způsobem mi připomíná Henley - hezká malá panenka s našpulenými rty, dlouhými tmavými vlasy a velkýma modrýma očima. "Můžeš ji obléknout. Upravit jí vlasy. Můžeš si ji vzít kamkoli s sebou." Znovu se usměje a podá mi kartáč, který byl také v krabici. "S panenkami se má hrát, hlupáčku. Ne aby ležely na poličce." Hodím zpátky novou injekci. "Jo, chci si hrát s panenkou. A ty?" Law nedbale pokrčí rameny, ale potvrdí mi to, co už jsem věděla. "Jsem pro."
První kapitola (1)
========== KAPITOLA PRVNÍ ========== HENLEY Sedím na konci postele. Moje kufry jsou stále sbalené a pokrývají bílý koberec. Před čtyřmi měsíci jsem byla ve stejné pozici, ale místo návratu jsem odjížděla. Když jsme se vrátili domů od soudu, otec měl všechny mé věci sbalené a připravené k odeslání. Měla jsem dokončit poslední ročník v New Yorku, ale teď jsem tady. Zpátky doma. Matčin manžel dostal pracovní nabídku ve Švýcarsku a vzal ji, čímž mě donutil se po pěti týdnech prvního semestru přestěhovat zpátky k otci. Takže teď strávím poslední ročník na Westbrook High. S nimi. S mými bývalými nejlepšími kamarádkami. Můj otec není šťastný. Potkal mě na soukromém letišti a neřekl mi ani dvě slova. Většinu času strávil zuřivým psaním na mobilu a mumláním nadávek pod nosem. Nebylo těžké zjistit, kdo ho naštval. "Ťuk, ťuk." Dveře se otevřou a bratr vstoupí do mého pokoje. Se svými světle hnědými vlasy a čokoládově zbarvenýma očima se tolik podobá naší mámě. Když jsem ji viděla, uvědomila jsem si, že se mi líbilo vyrůstat tady s tátou a Jeremym. "Ahoj." Slabě se na něj usměju. Přijde si sednout vedle mě na konec manželské postele. "Mohla bys jít na vysokou se mnou," nabídne mi. "Schovám tě do jednoho ze svých kufrů." Můj bratr se od té doby, co odešel do školy, vrací domů jen zřídka. Ale když se dozvěděl, že mě naše matka posílá zpátky, udělal si za mnou jednodenní výlet. Drsně se zasměju. "I když to zní lákavě, myslím, že mě nepřivítá." "To je v pořádku. Mého bratra přijali na jednu z nejprestižnějších soukromých vysokých škol ve Spojených státech. Má v plánu vystudovat inženýrství. Celý život věděl, co chce dělat, až vyroste. Já? Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlel. V tomhle ohledu jsem jako máma. Je jí čtyřicet a pořád nedělá nic produktivního. "Navíc nejsem moc velký fanoušek Kalifornie." Narazím ramenem do jeho. "Táta šílí." Můj vtip ignoruje. "Právě teď telefonuje s mámou ve své pracovně. Je naštvaný, že měli dohodu, a ona ji nedodržela." "Cože?" zeptám se. Pokrčím rameny. "Je to tak, jak to je. Pat dostal pracovní příležitost, kterou nemohl odmítnout. Ne že by mě sem poslala ze svých sobeckých důvodů." Ale nejsem si jistá, jestli je to pravda. Moje matka se rozhodla, když jsme byli mladší, že nechce být matkou. Mnohem raději by měla peníze a svobodu. Já bych ji jen zatěžovala. Myslím, že se styděla za to, že s ní žiju. Její kamarádky věděly, co se stalo, a dívaly se na mě svrchu. Taky si myslely, že jsem si to celé vymyslela. Prohrábne si rukama vlasy, což je jasné znamení, že je frustrovaný a snaží se přijít na řešení problému. "Tohle je vážné, Slepičko. Kluci se tě budou snažit zničit." Oči mi klesnou k rukám zauzlovaným v klíně. Stejně jako se bojím, zároveň se mi ulevilo. V první řadě jsem nechtěla utíkat, protože jsem si myslela, že tím vypadám slabě. A to je jedna z věcí, kterou nejsem. "Ne, nebudou," zalžu a snažím se zmírnit jeho obavy. "Nelži si," odsekne a otočí se ke mně čelem. "Ten bastard odešel, což znamená, že někdo, někde vysoko v žebříčku Westbrooků, si vzal výplatu." Měl jsem čtyři měsíce na to, abych přemýšlel o tom, co jsem viděl a co bylo řečeno u soudu. Příliš mnoho věcí mi nesedělo. Milionkrát jsem si je prošel v hlavě a nedokážu pochopit, co jsem viděl a co tvrdil soud. Měli důkazy, kterými své argumenty podpořili. Já měl jen slova. A slova někdy neznamenají vůbec nic. A její tělo? I kdyby s ním Monroe pohnul, jak to, že ho nikdo neviděl? Bylo to uprostřed sobotní noci. Nemohla jen tak beze stopy zmizet. Ale po jejím těle se nepátralo. Brenda byla adoptována, když jí bylo patnáct. Přišla z ničeho do města plného bohatství. Její adoptivní rodina umožnila Daxi Monroeovi svobodu. Prohlásili, že utekla. Že měla problémy v naší škole. Že pocházela z problematické minulosti a že měli problém ji zvládnout. Což byla pravda. Ve škole měla hodně problémů kvůli známkám a hádkám s ostatními, ale nebylo to proto, že by byla špatné dítě. To byla šikana, která sklouzla pod koberec. Postavila se sama za sebe a nakonec nás to obě posralo. Takže když se tělo ztratilo z místa, kde jsem viděl, jak ji Monroe zabil, domnívali se, že jsem byl opilý a celou věc si vymyslel. Jako by tam vůbec nebyla. Ale to jsem si nevymyslel, že ne? "Možná jsem se mýlil." "Henley!" Chytne mě za obličej a zavrčí. "Nevytahuj teď takový sračky! Nepodceňuj se. A nepouštěj si je do hlavy!" Byl jsem opilejší, než jsem dal soudu najevo. Byl jsem opilý. Byli jsme v Údolí smrti. O to šlo. Děti byly na drogách. Byl jsem na pátém, možná šestém míchaném drinku. A taky jsem si dal pár panáků. Myslím. Díky bohu, že mě nikdy netestovali na drogy. "Pil jsem..." "Je mi úplně jedno, jestli jsi byl sjetej. Tu holku někdo zabil. Viděl jsi ji. To, že tam nebylo tělo, ještě neznamená, že ses mýlil." Vlastně to podle soudu přesně tohle znamená. Žádné tělo, žádný zločin. Ale to si nechám pro sebe. Místo toho přikývnu a on pustí můj obličej. "Máš ochranu?" zeptá se. "Aha." Zvednu ruce. "Nemám v plánu mít s nikým sex." Spala jsem jen se dvěma kluky - Monroem a Scoutem. Bylo to naše tajemství. A taky pekelná chyba, kterou nemám v plánu opakovat. Navíc Janice, naše hospodyně, mě vzala k doktorovi, aby mi dal injekci, jakmile jsem jí řekla, že jsem měla sex. Byla to jediná žena, se kterou jsem se kdy stýkal. Naštěstí mi pomohla a zahrála mi mámu. Těžce si povzdechne a sáhne do kapsy. "Nemyslím sex, Slepičko." Vytáhne nůž, překlopí čepel a drží ji v ruce. "Chci, abys ho měla pořád u sebe." Postavím se a zavrtím hlavou. "Nemůžu..." "Ale můžeš." Vstane, zavře ji a pak mi ji vloží do ruky. Chladná ocel mi připadá cizí a těžká. "Nech si ji v kabelce. Nebo v batohu. A když se ti někdo pokusí ublížit, použiješ ji."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zaplatit za její zradu"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️