Kapitola 1
1 Požádejte o knihu ZDARMA Karina "Ach, ty jsi frustrující muž, Wolfgangu." Hlasatel v rádiu zasténá. "Ty to víš?" "Přesně proto mě máš rád." Wolfgang se zasměje. "A Ivy?" Nastane pauza, kdy si, přísahám, dokážu představit, jak se k ní naklání blíž. "Jmenuje se Wolfe." "Ehm," pročistí si Ivy hrdlo přes rozhlasové vlny, "takže to je naše oblíbená televizní tropa, kterou jsme s Wolfem oživili... což zní jako něco z Červené karkulky." "Karkulka." Wolfe se zasměje. "Přesně to jsem říkal." Ivy si odfrkne. "Červená Karkulka. Jak jsem říkal, to je naše oblíbená televizní pohádka. Uhádneš, co to je? Tohle je Ivy..." "A Wolfe," vmísí se do hovoru mužský hlasatel. "A jsme moc rádi, že můžeme být hosty večerní show na vaší oblíbené stanici Smile London FM. Napište nám, zavolejte nám... a dejte nám vědět..." Nakloním se dopředu a vypnu autorádio. To je ale párek pitomců, ti dva. Zaprvé, přitažlivost mezi nimi je mimo mísu. Zadruhé o tom nemají ani ponětí a očividně kolem toho tančí, všichni si jen dávají rány do obličeje silou napětí, které mezi nimi vzniká. Zatřetí... no... jestli to nevyřeší, vybouchnou v pořadu přede všemi. Bezpochyby si dají pár facek a pak se plácnou do rtů. Ha! Hlasitě si odfrknu. Je dobré vědět, že můj smysl pro humor je ještě trochu živý... Zvlášť když uvážím, že musím večer strávit vyhodnocováním a opravou zabezpečení na lodi pana Úplného-Douchecanoe alias Arpáda f'ing Beauchampa. Muž, jehož chování je stejně nabubřelé jako jeho jméno. Jo, pochází ze starých peněz, la-dee-dah. Jako by mě to zajímalo. Ale když ho člověk vidí, jak si dupe s tím obrovským klackem v zadku, myslel by si, že si je svého postavení vědom každou vteřinu svého života. Což nejspíš je. Proto mi nařídil, abych se dostal k jeho lodi a opravil na ní bezpečnostní kameru, o které tvrdí, že přestala fungovat, než se vydá na jakýkoli ostrov, kam se plaví příště. Kamera, kterou nastavil někdo jiný, než jsem nastoupil jako jeho bezpečnostní poradce. Někteří z nás musí strávit večer prací, jiní se baví až do svítání a pak odplouvají do východu slunce. Samozřejmě. Přiznávám, že on i zbytek Sedmičky mi platí hodně... Jako l-o-t; dost na to, abych opustil svůj život v Los Angeles a přestěhoval se do Londýna, abych zajistil, že jejich ochranka bude špičková. Sedmička byla unesena mafií jako předškoláci. Byli zachráněni, ale ne dřív, než to v nich zanechalo palčivou potřebu vyrovnat si účty s pachateli toho incidentu. To také znamená, že muži jsou neustále ostražití, aby mafie nezaútočila na ně nebo na jejich blízké. Proto mě požádali, abych zvýšil ostrahu jich a jejich rodin. Když k tomu připočtu, že většina ze Sedmičky se nedávno seznámila s ženami svých snů a vzala si je... A to znamená, že z hlediska bezpečnosti musím chránit spoustu lidí. Což znamená... Jo, nikdy jsem neměl víc práce. Od hledání těch správných talentů do mého týmu až po neustálé vylepšování bezpečnostních detailů pro obřady, když se někdo z nich rozhodne oženit - naposledy Damian, rocková hvězda, která si vzala svou téměř chůvu a vyprodukovala singl, který vyrazil dech všem kritikům a žebříčkům. Takže si nemůžu stěžovat. Moje bankovní konto je spokojené... což znamená, že bych měla být spokojená. Jenže nejsem. Nejsem z těch, kteří usínají na vavřínech, nejsem z těch, kteří se vyhřívají na vavřínech svého úspěchu... Vím, co chci dál - vlastní rodinu. Dobrá zpráva je, že už na tom pracuji. Vlastně mám na zítřejší večer domluvenou první salvu v tomto směru. Bez slovní hříčky. Nahlas si odfrknu. Jen musím zvládnout tuhle poslední povinnost na seznamu a pak si budu moct odpočinout - a bůh ví, že to potřebuju - a budu připravená začít s tímhle posledním projektem. Ulehčím autu na parkovišti u doků svaté Kateřiny, pak popadnu tašku - která je sice dost stylová na to, abych si ji vzala na večírek, ale zároveň dost prostorná na to, aby se do ní vešlo mé nouzové nářadí - a zamířím k řadě nablýskaných plavidel. Věřte, že nejbohatší Londýňané si najdou místo v centru Londýna, kde zaparkují své hračky. Hledám jednu konkrétní jachtu... Jak se jmenovala? Tlukot srdce. Podivně sentimentální jméno pro někoho, kdo je známý jako Zabiják... Ne proto, že zabíjí ve skutečném životě, ale kvůli zabíjení, které provádí jako andělský investor v Silicon Valley. Jo, takhle si Arpád Beauchamp vydělává peníze. Investuje do těch, kteří mají nápady, ale nemají finanční prostředky na jejich realizaci. Má talent na vyhledávání talentů, to se mu musí nechat..... A to je všechno, co jsem mu kdy přiznal, a rozhodně ne do očí. Ten člověk je zlý na míle daleko, pokud o tom něco vypovídají naše krátké kontakty. Proslýchá se, že nešetří ani ženy, se kterými chodí... Ale na druhou stranu, ženy, které preferuje, jsou známé tím, že si potrpí na muže, kteří v ložnici přebírají velení... A tlačí věci za hranici únosnosti. Ještě že já mezi ně nepatřím. Mám radši muže, kteří jsou poddajní, a jídlo, které je pikantní. Vidíte, jak je to s jídlem? Nikdy vás nezklame. Hledání nejlepších restaurací ve městě a jídlo venku je moje zvláštní záliba. Stůl pro jednoho, prosím. No jo, není nad to, když se večer odreaguju v tichu vlastní společnosti. Nejsem osamělý, jen sám. A mezi těmito dvěma slovy je rozdíl, že? Dojdu k Heartbeatu a přelezu přes palubu, pak přejdu ke kajutě a zadám heslo. Pustím se dovnitř, rozhlédnu se a stisknu něco, o čem si myslím, že je vypínač světla. Bingo. Dveře se za mnou s cvaknutím zavřou a já se rozhlédnu po prostoru. Páni, tohle je jachta? Spíš plovoucí sídlo. Zvenku se zdála být přiměřeně velká, ale tady... Páni! Sestupuji po schodech do potopeného obývacího pokoje. Plyšové kožené sedačky se táhnou přes celou jednu stranu, uprostřed je konferenční stolek a na protější stěně plochá obrazovka. Projdu do kuchyňky, kde je ostrůvkový stůl, ale jen jedna židle. Cože? To je divné. Copak se na lodi nebaví? Vsadím se, že ano, tak proč je tam ta jediná židle? Na druhou stranu, nablýskané vybavení kuchyně je spíš to, co jsem čekal. Je špičkové a určitě by mohlo konkurovat jakémukoli pětihvězdičkovému hotelu. Ne že by se tady pan Alfahole někdy odhodlal vstoupit do kuchyně. Nejspíš cestuje s celým štábem, který pro něj nosí a nosí. Vsadím se, že tráví čas onanováním u porna, které sleduje na obrazovce, zatímco si strká ruku do kalhot a... Prosím... Argh! Nechoď tam. Procházím kolem kuchyně a odstrkuji posuvné dveře, abych našla - OMG! Kompletní, plně zařízenou, masivní ložnici. Se super královskou postelí, která zabírá skoro celý střed místnosti. Na druhém konci jsou dveře, které, jak předpokládám, vedou do koupelny. Vedle nich je sada zrcadlových dveří, které musí vést do šatny? Je zřejmé, že na úpravě tohoto prostoru nešetřil. Všechno je nádherně navržené, i když prostorově úsporné. Na druhé straně kabiny je úzký volně stojící stolek a na něm úhledná cívka něčeho, co vypadá jako... Lano? Jak zvláštní. Přistoupím blíž, pak natáhnu ruku a přejedu prsty po provaze. Je měkký na dotek, téměř smyslný, materiál má načervenalou barvu a jsou na něm vidět zlaté jiskřičky. Přiblížím si ji k nosu a přičichnu. Do nosních dírek mě vtáhne ostrá, téměř oříšková vůně. Mé nitro se sevře. Páni, k čemu to sakra vůbec používá? Ustoupím, rozhlédnu se po místnosti, prohlédnu si masivní posuvné skleněné dveře. Za nimi je výhled na už tmavnoucí vodu, paprsky zapadajícího slunce barví oblohu do doutnající červené a oranžové. Znovu se zadívám na postel... Odejít, otočit se a odejít, hned teď. No tak, jistě, jedno přičichnutí neuškodí? Kromě toho v ložnici nejsou žádné kamery. Alespoň žádné nebyly uvedeny na bezpečnostním plánu této lodi, který jsem zdědil po předchozí agentuře... Takže na to nikdy nepřijde, ne? Přejdu podlahu, obejdu postel a přejedu rukama po polštáři. Měkký... egyptská bavlna, počet vláken bezpochyby nespočetný. Koneckonců pro blbce jen to nejlepší. Nakloním se, zabořím nos do polštáře a zvednu ho. Nesuďte mě. Tóny bergamotu a hřebíčku a cosi temného, pižmového, dráždivého - něco nebezpečného - mě obklopí. Okamžitě jsem vlhká. Co to sakra je? Jak mě jeho vůně může tak vzrušovat? A když se mi ten muž hnusí? A ten jeho přístup a to, jak si myslí, že mě může komandovat, a očekává, že všeho nechám a dám mu přednost před vším ostatním. Po zádech mi přeběhne mráz. Samozřejmě jenom můj pocit nenávisti, který mě přemáhá. Proto se mi chvěje žaludek. To je jediný důvod, proč mi srdce v hrudi bije tak rychle. Sakra, teď se vzrušuji, a to nepůjde. Ne, když mám práci. Otočím se, pak se vydám zpátky ke kajutě a zamířím do kapitánské kajuty. Tam, úplně vpravo, vytáhnu ovládání bezpečnostních kamer. Dávám se do práce a opravuji ovládací prvky... a za patnáct minut jsem hotová. Tak, to bylo snadné. Cesta sem v pozdně večerním provozu zabrala víc času. Protáhnu se a zívnu, najednou jsem ohromně unavený. Byl to dlouhý den, dlouhý týden, vlastně dlouhý rok, když jsem v tomhle městě zakládal firmu. Ale jsem na dobrém místě, jsem si jistý, že se mému podnikání bude dařit. Sbalím si nářadí, zamířím ke dveřím a pak zaváhám. Měl bych? Proč ne? Nemělo by na tom záležet. Otočím se a zamířím zpátky k ložnici, pak se podívám z velkého okna a obdivuji tu podívanou. Tak zatraceně krásné. Kdybych tak měla někoho, kdo by mě při tom držel za ruku. Ne, na tom nezáleží. Mám přece sebe... nebo ne? A svou lásku k józe. Jediný způsob, jak se odreagovat. Pokrčím rameny a moje svaly protestují. Sakra, jsem příliš napjatá. Položím kabelku na stojan postele a pak zvednu ruce vysoko nad sebe. Sukně šatů se mi těsně přitáhne ke stehnům. Takhle to nepůjde. Proto nesnáším nošení šatů. Zatraceně. Stáhnu si šaty, přehodím je přes nohu postele, pak srazím podpatky a přejdu doprostřed místnosti. Postavím se čelem k oknu jachty, pak znovu zvednu ruce, spustím je dolů, splynu na dlaně a špičky chodidel a pak se vymrštím do pozice psa obráceného dolů. V této pozici vydržím několik vteřin, dokud mě nezačnou pálit šlachy, bicepsy se neprotáhnou, nepoddají. Pohupuji se dopředu a dozadu, pak se vymrštím nahoru, zpět do pozice psa tváří dolů, pak poskočím dopředu, narovnám se. Nadechnu se a vydechnu, pak proces zopakuji. Než skončím se svou sestavou, svaly jsou pružné, na čele mi vyrazí pot. Otřu si ho, pak se protáhnu a zívnu. V krvi mi bzučí příjemná únava. Jo, mohl bych si chvíli odpočinout a pak odsud vypadnout. Počkej, špatný nápad. Upřímně řečeno, opravdu myslíš na to, že tu zůstaneš déle, než je nezbytně nutné? Sáhnu po šatech, pak se zastavím a podívám se na postel. Vypadá tak pohodlně. Znovu zívnu. Sestup z jógy mě vždycky tak uvolní. Ztěžknou mi končetiny, víčka jako by mi ztěžkla a sotva je udržím otevřená. Mohla bych si samozřejmě zdřímnout v autě... ale už je skoro tma a to mi nepřipadá bezpečné. A já vím, že není bezpečné jet domů, aniž bych si dopřála pár minut zavřených očí..... Znovu se kradmo podívám na postel; vypadá tak pohodlně. Jen si krátce zdřímnu. To nemůže uškodit... Nebo snad ano? Dostatečně mě to omladí na cestu domů, kterou opět nejsem ve stavu, abych zvládla, když jsem takhle vyčerpaná. Vklouznu do postele a přitáhnu si peřinu až k bradě. Ovívá mě jeho temná vůně. Na kůži mi naskočí husí kůže. Jako bych jím byla obklopená, jako by mě obklopil svým tělem a byl všude kolem mě, se mnou, v téhle posteli. Mám si na mobilu nastavit budík, abych se probudila? Ne, budu v pohodě. Koneckonců je to jen rychlé zdřímnutí. Kromě toho se Arpadův kretén nevrátí dřív než ráno a já už budu tou dobou dávno pryč... Obklopí mě slastné teplo a já zavřu oči. Do vědomí se mi vkrádá hukot a já ho zaháním. Tisknu tvář do měkkého polštáře a nasávám tu vůni bergamotu a hřebíčku. Jeho vůně. Mmm. Končetiny mi svírá teskná tíha. Svaly se mi uvolní a já znovu usnu. Dokud ticho v mé mysli neprotrhne hlasité zavrzání. Zvednu se do sedu a srdce mi buší v hrudi. Tep se mi zrychluje. Napínám se, abych viděla skrz tmu. Kde to sakra jsem? V tu chvíli jako by se celá místnost naklonila. Vykřiknu a sklouznu z postele. Dopadnu na zem na zadek, převalím se a narazím na skleněnou stěnu kabiny. Otočím se, přitisknu nos na průhlednou bariéru a zírám ven. Tma, kterou přerušuje jen bělostná pěna, jež naráží do boku. Zalapám po dechu, pak se vyškrábu zpátky, až narazím na postel. Loď! Jsem na lodi, která už není v přístavu. Je na moři a já na ní. Celá jachta znovu zavrzá, stěny jako by zasténaly, loď se zakymácí a já se přidržím okraje lůžka, zakotvím se, protože se zdá, že vrčí a ječí jako posedlá, a pak se narovná. Na vteřinu je ticho. Zježí se mi chlupy na zátylku, ucítím ve vzduchu ozón, pak loď zasténá a řítí se dolů. Hybnost mě nese dopředu ke stěně kajuty. Vymrštím ruku, podaří se mi zachytit okraje postele, držím se, když se zdá, že člun visí v prostoru, než s rachotem do něčeho - předpokládám, že do vody - narazí. Ten zvuk mi zní v uších, odráží se mi v páteři. Pak se loď nakloní opačným směrem. Podívám se přes skleněnou stěnu a znovu vykřiknu. Voda. Tolik vody, že mě obklopuje vodní stěna. Co se to sakra děje? Jak se sem loď dostala? Padám na zem po čtyřech a plazím se ke dveřím. Chytnu za kliku, vytáhnu se nahoru a pak otočím klikou. Vrhnu se dopředu, když se celá loď dostane do dalšího náklonu. Zatraceně. Rozběhnu se dopředu, vrhnu se na gauč v obývacím pokoji a držím se, dokud se loď opět nesrovná. Pak přejdu obývací pokoj a vystoupám po schodech ke kapitánské kajutě. V tu chvíli spatřím siluetu muže na kormidle. Má na sobě šortky, které se mu lepí na pevný zadek. A že to je zadek. Látka obkresluje důlek na každé straně, jen aby se roztáhla přes celý obvod. V pase se mu rýsuje postava do obráceného V a záda... Zalapám po dechu. Plochy jeho zad se prohýbají a prohýbají, když se chytá kormidla lodi, rozšiřuje postoj a naklání se do další vlny. Další vlna... Co to...? Je to obrovská, obrovská vlna. Vlna jako bumerang. Podívám se nahoru a vykřiknu, protože žene člun přímo na hřeben monstrózní vodní stěny. Ozve se rachot hromu, pak se za člunem mihne blesk a já znovu zalapám po dechu. Celé moře temnoty, ověnčené zuřivými bílými špičkami, a v popředí jeho mohutná ramena, která se hrbí a zauzlují, jak zápasí s kormidlem, drží člun v kurzu. V dálce se ozve další hřmění a alfahole - vždyť je to on, Arpád A'hole, zatracený majitel téhle lodi, můj šílený zaměstnavatel, můj zatracený šéf, který žene tuhle loď přímo do bouře. Zakloní hlavu a zasměje se. Co to sakra je? Je to blázen? Má snad touhu zemřít nebo co? Dupnu dopředu, abych se ho na to zeptal, když vtom loď zasténá a začne klouzat dozadu a vezme mě s sebou. Zdá se mi, že se mi podlamují nohy. Vykřiknu, když narazím na palubu a kutálím se zpátky. Loď se nakloní a já se vymrštím ke stěně. Obklopí mě tma. Když znovu otevřu oči, jsem zpátky v posteli, v ložnici lodi, prostěradlo vytažené až k bradě. Cože? Byl to všechno sen? Posadím se a čelo mi prořízne bolest. Zasténám a padám zpátky na polštáře. "Uklidni se." Prostorem se rozlehne tichý hlas. Podívám se na známé šedomodré oči. "Ty?" Odkašlu si. "Co tady sakra děláš?" "To je moje loď?" Nakloní se dopředu a můj pohled si všimne jeho holé hrudi, vyrýsovaných šesti... ne, osmi kil? Ne... to není možné. Nikdo nemá osmičku, že ne? "Užíváš si výhled?" Zvednu bradu a setkám se s jeho pohledem. "Už jsem viděla lepší," zalžu. Uchechtne se. "Musíš se cítit líp. I když přiznávám, že jsem měl radši, když jsi ležela nahá na zádech v mé posteli." Nakouknu pod prostěradlo. "Co to sakra je?" "Kde mám spodní prádlo?" vyhrknu. "Musela jsem ti je sundat, protože jsi je celé zakrvácela z rány na hlavě." Dotknu se čela a za očima se mi mihne bolest. "Au," zasténám. "Ukaž mi to." Nakloní se nade mě a jeho vůně zesílí. Plochy hrudníku se mu vlní a bicepsy se mu napínají, jak se natahuje napříč. Odtáhnu se. "To je v pořádku," zabručím, "je to jen boule. Nekrvácí to." "Neublížím ti," zavrčí. Proč ti nevěřím? "Pokud nechceš, abych..." "Chceš, abych ti ublížil, můj malý černý pasažére?" "Cože?" "Samozřejmě, že ne." Zamračím se. "Tak proč jsi tady?"
Kapitola 2
2 Arpad "Ne z vlastní vůle." Zvedne bradu. "Věř mi, raději bych byla milion mil daleko." Ušklíbnu se. "A přesto jsi tady." "Přišla jsem zkontrolovat bezpečnostní kamery - které mimochodem už fungují. A pak už jen vím, že jsem se probudila do apokalypsy." Zamračí se. "Co jsi sakra dělal, když jsi jel s jachtou do bouře?" "Co sakra děláš na mé lodi?" Zrudne. "Zkontrolovala jsem kameru - která je mimochodem funkční - můžeš mi později poděkovat..." Odhrne si vlasy a zavrávorá. "A pak, ehm, asi jsem byla moc unavená, tak jsem se rozhodla, že si zacvičím?" "Cvičit?" Zabubnuju si prsty na biceps. "Jak přesně ses rozhodla, že si zacvičíš." "Byl jsem napjatý a rozhodl jsem se, že si musím dát rychlou jógu." "Hmm." Třu si bradu a snažím se to pochopit. "Takže ses rozhodla, že si rychle zacvičíš jógu, oblečená v..." Podívám se na její šaty položené na dně postele. "Ne, šaty jsem si sundala," zamumlá. Nakloním hlavu. "To je dobře. Stejně se mi na tobě ta barva nelíbí." "Tobě se nelíbí?" vyjede na mě. Zavrtím hlavou. "Černá ti nesluší. Jsi taková ohnivá osobnost, že potřebuješ nosit červenou." "Červenou?" zašeptá. "Jo," skloním se nad ní a nakloním se natolik, abych sdílel svůj dech s jejím, "zvýrazní to odlesky ve tvých vlasech." "Aha." Zorničky se jí rozšíří a dýchá přerývaně. Přiblíží se ke mně natolik, že se její prsa dotknou mé hrudi. A sakra, okamžitě mi stojí. Narovnám se a ona zamrká, jako by se probouzela z transu. Nedokážu zabránit úsměvu, který mi zkřiví rty. "Tvoje podpatky," zamumlám, "ty sis je taky sundala?" "Cože?" "Promiň, co jsi říkala?" narovná se a rozhlédne se kolem sebe. "Tvoje jehlové podpatky," ukážu na místo, kam jsem její obuv položil vedle. "Jasně," polkne, "samozřejmě, sundala jsem si je." "A pak jste si šla zacvičit do mé kajuty?" "Byla to jen základní sestava s několika protahovacími pozicemi." "Víš, jako třeba pes obrácený dolů?" rychle zamrká. Zlato, ráda bych si s tebou zacvičila. Představa, jak balancuje na rukou a nohou, zadeček ve vzduchu... prsa vystrčená, jak se prohýbá v póze... Pročistím si hrdlo. Ježíši, je tady horko nebo co? Rozšířím svůj postoj. "Takže jsi přišla do mé kajuty, kde jsi vůbec neměla co dělat, rychle sis zacvičila a pak mi zalezla do postele?" Promne si prsty před sebou. Zadívám se na ni. Zrudne. "Na svou obranu musím říct, že jsem chtěla zjistit, jestli jsou obytné prostory zabezpečené, nebo jestli tady taky nepotřebuješ kameru nebo něco takového, takže..." Zvednu ruku: "Počkej, ustup. Takže jsi přišla do mé ložnice zkontrolovat, jestli tam jsou kamery... a co pak? Rozhodl ses zůstat na místě?" "Ani ne." Shrbí ramena. "Přišla jsem sem a byl tu takový klid, že jsem se rozhodla cvičit jógu. Pak byla postel tak lákavá a já byla tak unavená, že jsem se možná ehm, rozhodla zdřímnout si..." "Zdřímnout si?" Přikývne. "Jo, hloupý nápad, ale byla jsem vyčerpaná a myslela jsem si, že se nějakou dobu nevrátíš," zamumlá, "a kromě toho mi dlužíš za to, že jsem přišla a opravila ti bezpečnostní kameru, v den, kdy měl být volný večer." "Měl jsi nějaké plány, co?" "Tak trochu." Posadí se. "Sakra, kolik je hodin?" Zvednu rameno: "To mě mrzí." "Kde mám telefon?" Rozhlédne se po prostoru. "Prosím, prosím, potřebuju svůj telefon." "Telefon?" "Abych se mohla podívat, kolik je hodin." Spatří na stole svou tašku a její rysy se rozzáří. "Můžeš mi přinést mou tašku?" "Proč?" Zamračí se na mě: "Abych si z ní mohla vzít telefon, ty osle." "Vezmi si ho sama," odtuším, pak se sesunu na židli a pro jistotu se opřu. "Nemám na sobě žádné oblečení." "No a?" Zírá na mě. "Jsi úplný alfasamec, víš to?" "To beru jako kompliment." Usmívám se. "Jdi do prdele." Vytáhne si prostěradlo nahoru a kolem ramen, pak přehodí nohy přes sebe, pověsí si prostěradlo a přejde ke stolu. Stále drží přikrývku, podaří se jí popadnout tašku, rozepnout zip a vytáhnout telefon. "Co to sakra je?" vykřikne. "Je po poledni." "Je." Odklopím židli a sleduji ji, jak mává telefonem ve vzduchu. "Otoč tuhle loď." "Ne." "Musím se vrátit." "Pozdě." "Ty tomu nerozumíš," zavrčí. "Někde musím být." "Já taky." Poškrábu se na hrudi a její pohled tam klesne. Polkne. Stáhnu si ruku k pasu a její dech se zpomalí. Hmm, zajímavé. Zdá se, že tady malá slečna Dokonalá není vůči mé přítomnosti tak odolná, jak by chtěla, abych věřil. "Tohle nedělej," zamumlá. "Cože?" "Celé to předvádění svého trupu." "Opravdu?" "Byla a ty to víš." Nakloní bradu nahoru. "Žádám, aby ses okamžitě vrátil na pevninu." "Je to tak důležité, co?" Zamračím se na ni. Odhrne si vlasy z obličeje. "Samozřejmě že je. To se ti snažím říct celou tu dobu." "Proč mi nejdřív neřekneš, co tě přimělo si to tetování nechat udělat?" "Jaké tetování?" zamračí se. "Kolik máš tetování?" Usměju se. Otevře pusu a já zvednu ruku. "Ano, viděl jsem ho, když jsem ti sundal spodní prádlo. Smiř se s tím." Barva se jí rozmazává po tvářích. "Jsi pěkný kus práce, víš to?" "To není odpověď na mou otázku," ušklíbnu se. Pak si povytáhne prostěradlo a našpulí rty. Čekám, zatímco ona jako by zvažovala své možnosti. "Takže když ti řeknu důvod toho tetování, vezmeš mě zpátky na pevninu?" Pokrčím rameny. Rozzářeně se na mě podívá a pak pokrčí rameny. "Ta čára, kterou jsi viděla, že jsem si nechala vytetovat... Je od mého oblíbeného básníka." Kdybys jen znala plameny, které ve mně hoří a které se snažím potlačit rozumem. Recituji ji současně s ní. "Ty tu báseň znáš?" Zamračí se. "Puškina." Přikývnu. "Vím, kdo ji napsal. Chci vědět, proč ji máš vytetovanou na zádech." Nepřehlédl jsem kurzivou napsané písmo na jedné straně její páteře; bylo to krásné, sugestivní a nečekané... A přitom přesně ten typ veršů, který bych čekal, že se jí bude líbit. Hluboké, intenzivní, a přitom ohnivé a vášnivé. Je to taková Karina, že si o ní musím zjistit víc. "Tak co?" Zvednu jedno obočí. "Proč sis ji pořídila?" Nadechne se a odvrátí pohled. "Protože jsem byla v dětství tak vzpurná a dostala jsem se kvůli tomu do velkých problémů. Pořídila jsem si ho, abych si připomněla, že je v pořádku vybírat si své bitvy. Nemusím všechno vyhrát. Jen ty důležité, víš?" Dívám se na ni. "Nerada prohráváš," zamumlám a ona si nakloní bradu. "Ty taky ne," prohlásí. "Což nás nechává v patové situaci." "Což tě nechává na jachtě a mě zase na pevnině," trvá na svém. "Ne," odtuším. "Cože?" Její rysy se stáhnou. "Slíbil jsi, že mě vezmeš zpátky." "Nic takového jsem neudělal." "B... ale..." koktá, "řekl jsi, že...." "Ne, neřekl." Pohnu na ni prstem. "Ty... ty lhářko," zakucká se. "Špatně..." Polknu smích, který se ve mně ozve. Karina - naštvaná, samý blesk a zářící kůže. Můj bože, adrenalin z příležitosti sparingu s ní je lepší než vzrušení z uzavření vražedného obchodu v Silicon Valley. "Nic jsem neřekla. Ptal ses, jestli tě vezmu zpátky, když mi řekneš o tom tetování. Pokrčil jsem rameny a ty jsi předpokládala, že to znamená ano." Předstírám, že zívám. "Musíš si víc všímat detailů, panenko." Přistoupí k postrannímu stolku vedle postele, položí na něj telefon a pak se otočí, aby se postavila nade mě. "Co to s tebou sakra je?" dožaduje se. "Co je špatně, je to, že jsi nahá v mé ložnici a já se tě ještě nedotkla." Zamračí se. "Nesnaž se mě zastrašit, ty osle." "To poznáš, až se tě budu snažit zastrašit, Stowie." "Stowie?" Zamrká. "Mám jméno, víš." Prohlížím si ji nahoru a dolů: "Nemám ve zvyku pamatovat si jména svých najatých pomocníků. "Najatých pomocníků?" vyprskne. "Jak se opovažuješ?" Vystřelí po mně a udeří mě do hrudi takovou silou, že náraz převrátí mě i židli. Dopadnu na záda; moje hlava se spojí s tvrdou podlahou a její koleno s mým břichem. "Uff," vyrazí ze mě dech. Snaží se mi vymanit a já ji popadnu kolem pasu, převrátím ji na zem a skloním se nad ní. "Tak... Mnohem lepší," zamumlám. "Nechte mě jít." Znovu vydá ten malý chraplavý zvuk vzadu v krku. Jak roztomilé. "Tak, tak, takhle se dá poděkovat svému zachránci?" "Spasiteli?" "Spíš únosci." "Když se to hodí." Zvednu ramena. "Opravil jsem tě a uložil do postele." "No a?" Odfrkne si. "A zachránil jsem tě před ztrátou na moři v bouři." "Zachraňoval jsi vlastní kůži, ty... Ty úplný pitomče." "Zjevně život v Londýně tvé urážky přinejmenším vylepšil." "Na tvém přístupu to nic nezměnilo, ty hajzle." "Myslím, že bych ti měl vypláchnout pusu." Zadívám se jí na rty. "Nebo bych ti možná měla zavřít pusu jinak, hmm?" "Neopovažuj se." Její zlaté oči na mě planou. "Nemáš ani ponětí, co se chystám udělat." "Nevím?" zamumlá. "Chtěl jsi mě políbit." "Hmm." "Když už jsi to zmínila..." Skloním obličej, až se můj nos dotkne jejího. Udržím její pohled a zlato jejích duhovek se prohloubí do žhavého jantaru. "Kurevsky krásné," zamumlám. Zamrká. "Nemusíš mi lichotit." Prohlížím si její rysy, sklon jejího krémového ramene, tvar jejích křivek, které jsou tak měkké a pode mnou. "První věc, kterou bys o mně měla vědět," zavrčím, "je, že nikdy nelžu." "A co je ta druhá?" "Nikdy necouvnu před výzvou." Našpulila rty. "Já tě nevyzývám." "Hmm, přísahal bych, že takhle nějak zněla tvá předchozí slova." "Jen jsem tě žádala, abys otočil jachtu a vysadil mě." "To nejde, zlato." Její pohled se zúžil. "Ty to nechápeš. Potřebuju být zpátky do pěti odpoledne." "Žhavé rande?" Podívá se stranou a pak zpátky na mě. "Něco takového," zamumlá. "Je to jen... někdo, koho musím vidět." Vnitřnosti se mi zkroutí a na hrudi mě bodne něco horkého. "Pusť ho," přikážu. "Cože?" "Ať už je to kdokoli, už se s ním nesetkáš." "Jsi úplně mimo." Otevře a zavře ústa. To mi povídej. Proč mě sakra zajímá, s kým se bude scházet? Není to tak, že bych si na ni dělal nárok. Přesto, když jsem ji ukládal do postele, něco mi na tom připadalo správné. A nejen to, že měla zavřené oči a nekoukala na mě, jako by mi chtěla utrhnout hlavu, což je její přirozená reakce, kdykoli mě vidí. Tak proč ji sakra pořád držím dole, s boky mezi jejíma nohama, s rozkrokem přitisknutým k jejímu, s hrudí s otiskem těch krásných prsou? "Zůstaň se mnou příštích třicet dní," vyhrknu. "Cože?" "Tak dlouhá je tahle cesta." "Děláš si legraci." "Říkal jsem ti, že nikdy nežertuju." "Nech mě být." Plácne mě do ramene. "Ne, dokud mi neodpovíš." "Tak moje odpověď je ne." "Odmítni mě a já tvé firmě seberu smlouvu na ochranku Sedmičky." "To nemůžeš udělat." Její rysy se zkřiví: "To byste si nedovolil. Dám vás k soudu." "Neodvažuj se, Stowie." "Neříkej mi tak." "Co bys raději?" "Třeba moje jméno, ty osle. Můžeš mi říkat Karino. Na druhou stranu," přitiskne se ke mně, "mi neříkej vůbec." "Já mám radši Stowie." Prohlížím si její zarudlé rysy, tep, který jí bije na krku. "Tak co říkáš? Jsme domluveni?" "Ne." "Nepustím tě nahoru, dokud nebudeš souhlasit." "Co to má znamenat? Nátlak?" "Donucení." Dovolím, aby se mi rty zvedly v úsměvu. "Nebo bys raději svádění?" Sklopím pohled k jejím rtům. "Budeš chutnat tak sladce, jak voníš, nebo budeš stejně pichlavá jako tvé chování, hmm?" "To se nikdy nedozvíš." Vydá zvuk hluboko v hrdle a ten zvuk mi proletí přímo do páteře. Ztvrdnou mi slabiny. Vsadím se, že když se podívám dolů, uvidím, jak se mi rozkrok kalhot napíná. Musí to vycítit, nebo spíš cítit, jak se jí ta tlustá délka zabodává do břicha, protože její pohled se rozšíří. Zalapá po dechu, ten zvuk je v tichu slyšet. "Třicet dní," zadívám se na její roztažené rty, "během kterých budeme zkoumat tu chemii mezi námi. Pak se můžeme vrátit ke svým individuálním životům, jako by se nic nestalo." "Třicet dní." Vyplázne jazyk. "To je všechno? A oba odejdeme?" "Sedm set dvacet hodin na vzájemné prozkoumání." Zadívám se jí do tváře. "To je čtyřicet tři tisíc dvě stě minut na to, abychom se oddali přitažlivosti mezi námi a zjistili, co přesně v sobě skrývá." Zamrká a pak zavrtí hlavou. "Chceš říct, že spolu budeme souložit, že?" "Nedávám tomu jména, zlato. Co kdybychom nechali přírodu, ať si to vyřídí sama?" Podívám se jí do očí. "S naší malou pomocí, samozřejmě." Něco jí přeběhne po tváři, výraz, který nedokážu přesně rozeznat. "Cože?" "Co se děje?" mračím se. "Třicet dní." Přikývne. "Souhlasím, ale mám svou vlastní podmínku."
Kapitola 3
3 Karina "Nejsi zrovna v pozici, abys mohl přidávat podmínky," zabručí. Jeho velké tělo mě přidržuje, váha jeho boků na mých není úplně nepříjemná... Dobře, takže je to vlastně slastné, když mě takhle přitiskne. Teplo z jeho velkého těla mě obklopuje kokonem intimity. Síla jeho dominance mi buší do hrudi, drží mě na místě. Ze rtů se mi vydere sténání a jeho pohled znovu klesne k mým ústům. "Kde jsme to skončili?" zeptá se. "Mám podmínku," trvám na svém. "Vyjednávání se mi nelíbí." Zamračí se. "Žádné vyjednávání. Je to..." Kousnu se do vnitřní strany tváře, "způsob, jak využít situace ve prospěch nás obou." "Aha?" Nakloní hlavu. "Teď mluvíš ty." Samozřejmě, že s tím arogantním miliardářským podnikatelem je třeba mluvit jazykem, kterému rozumí. Žádný problém. Tak to mám. "Chci z tohohle, ehm, sdružení něco mít." "Dostaneš svou společnost." "Tu už mám," podotýkám. "Zajišťuješ přežití svého podniku a svých zaměstnanců." Bojuju s nutkáním obrátit oči v sloup. "Chci víc," naléhám. "Jistě to chápeš, že ano - kapitalizovat každou situaci tak, aby sis zajistil optimální výnos?" "Hmm." Odhrne mi pramen vlasů, který mi ulpěl na tváři. "Co chceš?" "Dítě." Upřeně se na mě zadívá. "Co prosím?" "Slyšel jsi mě," opáčím. "Díky tobě dnes večer zmeškám důležitou schůzku, na které jsem měla podstoupit nitroděložní oplodnění." "Cože?" Zamrká. "IUI," vysvětlím, "při níž bych byla uměle oplodněna spermatem od dárce." "Dárce?" Přikývnu. "Brala jsem léky na podporu plodnosti, které stimulují produkci vajíček. Vrchol ovulačního okna mám dnes večer, a pokud se mi to nepodaří včas, veškerá moje práce přijde vniveč." "Počkej." Zavrtí hlavou. "Dnes večer jsi byla objednaná na inseminaci spermatem nějakého muže..." "Ne nějaký muž, ale někdo, koho jsem si vybral po pečlivém prověření." "Správně." Přikývne. "A teď, když to nemůžeš udělat, chceš, abych..." Zdá se, že ztrácí řeč, a upřímně řečeno, podívaná na tohohle sebevědomého alfasamce, který ztrácí řeč, je víc než legrační. Nemůžu zastavit smích, který mi uniká. "To jsi nečekal, co?" Zamumlám. "Překvapení," zazpívám. "Takže chceš, abych ti zastoupil dárce spermatu?" "Sakra, ty jsi ale bystrý." Rozšířím pohled v posměšném překvapení. "Tak co říkáš?" "Na co?" Zamračí se. "Na darování svého spermatu pro mou věc, samozřejmě... Jenže ty bys to udělal postaru." "Takže nechráněný sex, jo?" zabručí. "S výsledkem možného potomka?" "Je známo, že se to stává," odtuším. "Tak co říkáš?" "Hm." Podívá se dolů na naši pozici a pak vyskočí na nohy, jako by se nemohl dočkat, až nás od sebe vzdálí. Ha, věděl jsem to. Není nad to mluvit o skutečných věcech, jako je rodina, děti nebo, nedej bože, slovo na L, aby alfahole couvla a dala vám široký prostor. Ježíši, měla jsem tenhle rozhovor použít dřív. Ušetřila bych si tím spoustu času. Pevněji kolem sebe omotám prostěradlo a pak se pokusím vstát. Nohy se mi zapletou do toho zatraceného prostěradla a já spadnu zpátky. "Sakra." Odfrknu si. Jo, jsem Američanka, ale sakra, jestli nerada používám britské nadávky. Mají v sobě jisté Je ne sais quoi, nemyslíte? "Nech mě." Natáhne ruku a já se na ni zadívám. "Vezmi si ji," zamumlá. "Po tom, co jsi mi řekla, se na tebe nejspíš nevrhnu - ne že bych to udělal i dřív - ale věř mi, dokud se tenhle... ať už je tenhle šílený rozhovor mezi námi jakýkoli, nevyřeší, nejspíš se na tebe... však víš..." Zamračí se na mě, jako by stále nechápal, o čem jsme se dosud bavili. Typický mužský přístup. Místo toho, aby se pokusil si to vyříkat, předstírá, že problém vůbec neexistuje. Chytnu ho za ruku a on mě vytáhne na nohy, pak mě náhle pustí. Odstupuje a je to, jako by s sebou vysál všechno teplo v místnosti. Přetáhnu si přikrývku v podpaží a pak na něj upřu pohled. "Tak co myslíš?" "Co si myslím?" Prohrábne si vlasy. "Nejsem připravená mít děti." "Nemusíš za to dítě přebírat zodpovědnost." Otočí se na mě. "Je to moje sperma," zdůrazní. "Tedy pokud se rozhodnu darovat sperma postaru a souložit s tebou, s čímž jsem zatím nesouhlasil." "Myslel jsem, že jsi to navrhla?" "To bylo předtím." Nadechne se. "Podívej, tohle všechno je trochu náhlé." Poplácá se po kapsách svých šortek a pak se zamračí. Rozhlédne se po pokoji, přejde ke stolku u postele a vytáhne ze zásuvky krabičku cigaret. Vytáhne cigaretu, vloží si ji mezi rty, ale nezapálí si. "Ty kouříš?" Hodí krabičku zpátky na stolek. "Snažím se přestat." "To bys musel, kdybys chtěl mít něco společného s dítětem." Upře na mě oplzlý pohled a já zvednu ruce. "Chci říct, že o to se snažím. Nemusela bys nic měnit, kdybys s tím dítětem nechtěla mít nic společného. Postarala bych se o něj nebo o ni. Vlastně bych trval na tom, abys k nim neměl žádný vztah." "Hele," namítne, "ty se chováš, jako bych na to dítě měla špatný vliv." "Neměl bys?" "Samozřejmě že ne." Vytáhne se do plné výšky. "Byl bych zatraceně dobrý otec." "Samozřejmě, že bys byl," řeknu konejšivým hlasem. "V tomhle případě bych ale měl dítě ve výhradní péči já, protože je to celé můj nápad. Ty by ses po početí vzdala svých práv na dítě, takže tvoje jediná role by se omezila na..." "Dárce spermatu." "Přesně tak." Přikývnu: "Musíš se jenom ukázat, ehm, udělat ten skutek během doby, kdy jsme spolu. Pak se rozejdeme a doufejme, že do té doby budu těhotná." "S mým dítětem," odsekne tichým hlasem. "Mým. Dítě." Na zátylku se mi zježí chloupky. Dobře, tohle se nevyvíjí tak, jak jsem zamýšlela. Navázala jsem ten rozhovor, protože jsem opravdu nechtěla propásnout příležitost, kdy jsou moje vajíčka zralá na oplodnění, a myslela jsem si, že s tím nebude mít problém. Koneckonců mu stále nabízím to, co chtěl v rámci dohody - možnost se se mnou vyspat. Jenže to není úplně bez zábran- Dobře, tak je to možná trochu překvapení, které na muže vybafne, ale stejně, no tak. Určitě mu o nic nejde. Nebo ano? "No, technicky vzato," odvážím se, "bude to moje dítě, jakmile na něj přepíšeš práva." Zamračí se. "Vidíš? Nebyla by tu žádná zodpovědnost, žádné pouto, které by tě svazovalo. Bavil by ses při vytváření a pak bys odešel." Přesune si nezapálenou cigaretu do druhého koutku úst. "Přesně jak to máš rád, že?" Nakloním hlavu: "Můžeš si dál hrát na hřišti, pokračovat ve svém veselém životním stylu, pilotovat tuhle jachtu po celém světě, kdykoli se ti zachce, kdekoli se ti zachce, kdykoli se ti zachce." Zavrčí hluboko v hrdle a ten zvuk mě zašimrá na kůži. Zdá se, že mi naráz vzplanou všechna nervová zakončení. "Mám to brát jako ano?" "Ano." Vytáhne cigaretu, zastrčí ji zpátky do krabičky a pak ji vrátí do zásuvky stolku. Narovná se, založí si ruce na prsou a pak se na mě zadívá. "Pod jednou podmínkou." "Jakou?" Zamračím se. "Jakou jinou podmínku bys pro tuhle situaci mohl mít?" "Vezmi si mě." Arpád "Cože?" Zůstává stát. "Vzít si tě? Proč bych to sakra dělal?" "Počkej," namítnu. "Vzít si mě by nebylo tak špatné, jak si to představuješ." "Bylo by to horší," zamumlá si pod nosem. "A proč bych to vlastně dělala?" "A proč bys to nedělala?" Zadívám se na ni. Co je s touhle ženou? "Je spousta žen, které by ode mě tenhle návrh rády slyšely, to ti musím říct." "Tak si je vezmi." "Chci si tě vzít," trvám na svém. Její tváře zčervenají. "V žádném případě." Zavrtí hlavou. "Tohle se nestane." "Klid, byl by to falešný sňatek," ujistím ji. "Jen bychom předstírali, že jsme manželé, po dobu, než se seznámíme s mou rodinou." "Seznámit se s tvou rodinou?" Její pohled se rozšíří. Překvapením? Zděšení? "Raději bych se hned teď z téhle lodi vrhla do vody." "Hele," zamračím se, "nejsou tak špatní." Nadechnu se: "Dobře, tak oni taky nejsou nejjednodušší... Sakra, která rodina je? A právě proto potřebuju, abys byl se mnou, až je půjdu navštívit." "Proč sakra potřebuješ posily?" Prohlíží si mě nahoru a dolů. "Vypadá to, že bys zvládl skoro všechno a kohokoli sám." "Ještě jsi nepoznal mou rodinu." Pokrčím rameny. "Jsou, řekněme, docela plnohodnotní." "Tím spíš, že na tohle nejsem ta správná osoba. Nejsem dobrá v situacích, ehm, emocionálních. Proč myslíš, že jsem se rozhodl pro umělé oplodnění?" "Protože jsi nemohla najít muže, který by o tebe stál natolik, aby s tebou založil rodinu?" Zbledne; zatají se jí dech. "Víš co? Zapomeň na to. Celá tahle věc je špatný nápad. Nejlepší bude, když si od sebe po dobu, co budeme na téhle lodi, budeme držet odstup." Projde kolem mě. Na tváři se jí něco zatřpytí. Sakra, ona snad pláče? Něco horkého mě bodne na hrudi. Sklopím se k ní a chytím ji za paži: "Hej, omlouvám se. To jsem nechtěl." "Samozřejmě, že ano." Dívá se dolů, kde jsem ji objal prsty. "Nech mě jít." "Ne." "Nechceš se se mnou prát," řekne tichým hlasem. "Vedu vlastní bezpečnostní agenturu. Naučila jsem se víc než dost sebeobranných dovedností, dost na to, abych si poradila s muži mnohem nebezpečnějšími, než jsi ty." "Teď si na mě troufáš a víš, že já nikdy necouvnu před výzvou." "Je to tak?" Zvedne pohled k mé tváři. "Uvidíme, ano?" Trhne mým stiskem; pevněji ji sevřu. Překvapeně se přitiskne, plynulým pohybem uzamkne svou nohu kolem mé a škubne sebou. Obejmu ji kolem ramen, přitisknu ji k sobě, když mi podkopne nohy. Svět se nakloní a já s dunivým žuchnutím dopadnu na podlahu kabiny, jak se mi zátylek spojí s tvrdou deskou. Dech mi vyrazí dech, páteří mi projede bolest. "Pusť mě, ty troubo." Zmítá se v mém sevření. Přikrývka sklouzne dolů a odhalí její bujná ňadra. Prohlížím si růžové areoly, korálkové bradavky, které jako by se pod mým pohledem ještě víc obrušovaly. "Odvrať oči, ty blbečku." Plácne mě po hlavě. "Au," vydechnu bolestně, i když ji sevřu rukama a přitáhnu si ji k hrudi. "Zatraceně, odvaž mě." Strčí mi koleno do slabin a já zasténám. "Co to sakra? Jestli v tom budeš pokračovat, nebudu moct zplodit žádné děti, Stowie." "Aargh." Udeří mě do ramene. "Já," udeří mě do obličeje, "nenávidím," udeří, "to," udeří, "jméno." "Co to kurva je?" Zavrčím, pak ji nůžkami obejmu nohama a převrátím ji, takže opět leží na zádech. Prostěradlo, které má kolem sebe obtočené, se ještě víc napne. Kroutí se, snaží se osvobodit a já se na ni opřu větší vahou a uvězním ji pod sebou. "Ty velký tyrane," vyprskne a pak se vymrští rukou. Uhýbám, jen abych ji chytil za ruku a zkroutil jí ji nad hlavou. Druhou rukou mi zasadí úder, já ji chytím za zápěstí a vytáhnu ji nahoru, pak jí obě zápěstí spoutám dlaní. "Už je to lepší." Prohlížím si její zarudlé rysy. Alespoň se jí do tváře vrátila barva. "Kde jsme to skončili?" "Nikde," zavrčí. Oči se jí rozzáří; tmavé vlasy jí spadnou do čela. Je zatraceně nádherná a krásná a tak vitální. Chci kousek toho; něco... Někoho tak živého, že by dokázala rozžhavit temná zákoutí mého života. "Špatná odpověď," opáčím. "Zkusíš to znovu?" "Tak si dej pohov." Odhrne si vlasy z obličeje. "Je pro tebe tak snadné použít svou sílu, abys mě přemohla, co?" "Používám všechno, co mám k dispozici." "Včetně tebe." Držím ji pohledem. Hluboko v hrdle vydá ten zvuk hněvu, který mě kurevsky podráží v kolenou. "Ježíši," zavrčím. "Proč jsi sakra musel být tak... tak neodolatelný?" "Mluv za sebe," zamumlá. "Pusť mě z téhle lodi." "Ne." "Musím se vrátit," trvá na svém. "To není potřeba, vzhledem k tomu, že je všechno vyřešené." "Nic není vyřešeno." Škubne rukama a já sevřu ruce. "Kromě toho, že jsi se oficiálně zbláznila." "Možná," zašeptám. "Možná ne. Musíš uznat, že všechnu tu chemii mezi námi, která se vymyká normálu, by bylo nejlepší využít." "A já ti řekl, co od toho chci." Rozzáří se. "Já taky." "Pro mě je to nepřijatelné," odsekne. "Já si tě nevezmu." "Je to jen předstírané manželství." "Aha." Zamrká a pak sevře rty. "Stejně bych musela snášet tvou přítomnost." "Budeš muset udělat víc, jestli chceš se mnou otěhotnět." Zadívám se jí do očí a ona polkne. "To... by bylo něco jiného." "Jak?" "Byla by to práce na dosažení většího cíle." Nedokážu se ubránit tomu, abych se k ní ještě víc naklonil. Moje tvrdost se jí zabodává do břicha. "Ani nevíš, jak moc je to pravda." "Argh," vydá dávivý zvuk, "jsi tak plný sám sebe." "A ty můžeš být plná i mě." Tváře jí zčervenají. "Ježíši, to je hrozná slovní hříčka." "Vítej v mé části lesa, Sparksová." Dobře, teď ta... přezdívka... Nebyl to záměr... ale musím uznat, že se k ní hodí víc. Její zlaté oči se rozzáří. Otevře ústa a já cvaknu jazykem. "Už se nehádej. Na mé každoroční cestě domů za rodinou se budeš vydávat za mou předstíranou novomanželku a já tě s radostí oplodním." "Tak jednoduché to není. Není to tak, že bych mohla otěhotnět najednou." Odfrkne si. "To je hříčka." "Ale já se hodlám snažit tolikrát, kolikrát bude potřeba, a pro jistotu ještě několikrát," slibuju. "Myslíš po dobu trvání téhle cesty?" opraví mě. Zamračím se. "Ano, přesně tak to myslím. Příštích třicet dní, ty a já, Sparksi, a tolik mého semene, kolik dokážeš udržet. Co říkáš?" "Fajn," zamumlá, "ale to neznamená, že tě musím mít ráda." "Fajn," odpovím, "ale znamená to, že tě můžu líbat a dělat si s tebou, co se mi zlíbí." "Počkej, cože?" Otevře ústa. "Jak to myslíš?" Začne se pode mnou zmítat. "Ty hajzle, měl jsem tušit, že máš v rukávu schované něco špinavého a podlého." "Takže tuhle nabídku odmítáš?" Zatne pěsti. "Nepokoušej mě." "Takže tu dohodu přijímáš?" "Nemám vlastně na výběr, že ne?" "To není odpověď." Zadívám se jí do tváře. "Ano, nebo ne, Sparksová?" Nadechne se a rozhlédne se po prostoru. Pak ztěžka vydechne a řekne: "Fajn, máš mě. Dobře, potřebuju tohle..." Skloním hlavu k její.
Kapitola 4
4 Karina Přitiskne své rty k mým, tak blízko, že vdechuju jeho vzduch. Tak blízko, že mě teplo jeho těla obklopí, obklopí mě. Tak blízko, že slyším, jak mu v hrudi buší srdce. Cítím sůl moře smíšenou s tou jeho prvotní, temnou mužností, která mě přitahovala od chvíle, kdy jsem ho před rokem v Los Angeles uviděla. Vešla jsem do konferenční místnosti své kanceláře, okny dovnitř proudilo slunce, příliš jasné, jako vždycky v LA. Paprsky rámovaly tu vysokou postavu, která jako by vyplňovala celý můj zorný úhel. Světlo za ním vrhalo jeho obličej do stínu a zároveň zvýrazňovalo zbytek jeho nádherné postavy. Přiléhavá společenská košile se mu natáhla přes hrudník, jen aby se zastrčila do pásu kalhot, které se mu vytvarovaly na stehnech. Udělal krok vpřed a svaly na nohou se mu rozvinuly. Tehdy se mě zmocnil primitivní strach. Tenhle muž byl problém. Kdyby přišel blíž, vcucla by mě jeho přítomnost, jeho osobnost větší než život, která ovládala místnost a vysávala z prostoru kyslík. Pak vyšel ze světla a plný dopad jeho modrošedého pohledu mi narazil do hrudi. Přísahám, že jsem zapomněla, jak se dýchá... Plíce mě pálily, žaludek mi klesl na dno. Kolena se pode mnou podlomila a já se musela držet opěradla židle před sebou, abych se udržela ve vzpřímené poloze. Díval se na mě, ve tváři neměl ani náznak emocí. Prohlížel si mě nahoru a dolů s výrazem, který mohu popsat jen jako chladný a vypočítavý. "Karino?" Vyslovil mé jméno a hluboké dřevo jeho hlasu mi přejelo po páteři, zavrtalo se mi do břicha a mezi nohama se mi nahromadilo teplo. Tehdy jsem věděla, že se od něj musím držet dál. Udržovat si co největší odstup od jeho přesvědčivé přítomnosti, od toho, jak mě sžíral pohledem, jak se na mě díval a nahlížel mi do duše, jako by se dozvěděl moje tajemství. "Karino..." zašeptá mi do úst mé jméno a všechny mé smysly ožijí; tep se mi začne zrychlovat. Strčím do jeho ramen a tentokrát se ze mě odvalí. Pak se zvedne na nohy. Natáhne ruku, aby mi pomohl vstát; ignoruju ji. Připevním si prostěradlo pod pažemi a vytlačím se do stoje. Prohlíží si mé rysy a upřeně se na mě dívá. Na kůži mi sálá horko, puls mi buší na spáncích. Nedá se popřít, že mezi námi něco je. Sakra, zkomplikuje to snad situaci? Jen když to dovolím. Což nehodlám udělat. Samozřejmě, že ne. Mám víc rozumu, než abych to dopustil... Nebo ne? "Zmínil ses, že se mnou můžeš dělat, co se ti zlíbí?" pročistím si hrdlo. "Vadí ti to?" Ano. Ano. Ne. Posmívám se. "Nic z toho, co děláš, mě nemůže šokovat." "Ne?" "To bych od tebe čekal, že potřebuješ rekvizity, abys zlepšil svůj výkon v posteli." "To si myslíš?" Zasměje se a celý jeho obličej se rozzáří. Jeho šedomodré oči jako by zářily nějakým vnitřním vtipem, do kterého zřejmě nejsem zasvěcená. "Tak proč mě nepoučíš?" Zavrtí hlavou. "Co by na tom bylo zábavného? Proč prostě nemůžeš nechat události plynout, brát věci tak, jak přicházejí?" "A to děláš?" Zamračím se. "Nechat věci, aby přišly samy?" Podívá se na mě nahoru a dolů. "Koneckonců, přišla jsi za mnou." "Poté, co jsi trval na tom, abych zkontroloval kameru na tvé jachtě." "Dělal jsi něco lepšího?" "Cokoli jiného by bylo lepší než být tady." Cvakne jazykem. "Proto ses rozhodl schovat a usnout v mé posteli?" Zrudnu a pak vystrčím bradu. "Byla jsem unavená," odseknu. "Já taky." Protáhne si prsty vlasy. "Nechci se s tebou hádat, Sparksi, i když je to osvěžující jako forma předehry -" "Počkej." Složím ruce na prsou. "To si myslíš, že je tohle?" "Popíráš, že tě přitažlivost mezi námi znervózňuje? Že v tobě nevyvolává touhu vrhnout se na mě, strhat ze mě šaty a hned teď na mě skočit? Že zatímco spolu mluvíme, nesvlékáš mě a nezajímá tě, co mám pod tímhle na sobě?" Zahákne si prst za pásek šortek a můj pohled samozřejmě zabloudí k jeho rozkroku, na stopu chlupů, která se ztrácí, na stan v jeho rozkroku, který se nesnaží nijak skrývat. "K ničemu se nepřiznávám," zamumlám. "Přiznáš, je to jen otázka času." Usměje se. "Sni dál," ušklíbnu se. "Proč si myslíš, že jsem nesnila?" "Co?" Zírám na něj. "Jak to myslíš?" "Na rozdíl od tebe nebojuji se svými instinkty. Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že přijde den, kdy tě budu mít u sebe, na své lodi, ve své ložnici..." nakloní se tak blízko, že jeho nos narazí na můj, "na milost a nemilost." "Všechno, co dělám, je z mé milosti." Zvednu bradu. "To se mi na tobě líbí." Zasměje se. "To je to, co mě na tobě v první řadě přitahovalo. To, že chceš z každé situace vyjít jako vítěz. V tom jsme si velmi podobní." "Nejsem ti vůbec podobná." Přehodím si vlasy přes rameno. "Já nejsem ta, která neférově využívá situace, v níž se ocitla." "Je to tak?" Zvedne ruku a já ucuknu. Zastrčí mi pramen vlasů za ucho: "Říkej si to pořád a stejně tomu nebudeš věřit." Zadívá se mi do očí a já jeho pohled zadržím, zadívám se do těch jeho hlubokých bezedných očí. "Na druhou stranu souhlasím s tím, že z téhle situace, ve které jsem se ocitla, musím vytěžit maximum. Chci dítě, načasování je správné a za otce bych si mohl vybrat i něco horšího." "Připouštíš, že tvé a mé geny by dohromady mohly vytvořit výjimečného potomka?" Usměje se. "Každé moje dítě by bylo neuvěřitelné." Podívám se ke stropu, "A jo, ty bys byl pro otce lepší." Zasměje se a pak mě pohladí po tváři. "A já si to rozmyslel. Chci nějaká práva." "Cože?" Zamrkám. "Jak to myslíš?" "Návštěvní práva, zlato." "Už jsem ti řekla, že mám dítě ve výhradní péči." "A já ti teď říkám, že chci právo na návštěvy." Srdce mi začne bušit. Tohle se úplně zvrtlo. Tohle jsem nechtěla. Moje dítě... patří jenom mně. Budu ho vychovávat sama. "Ne," zavrčím. "V žádném případě." "Přemýšlej o tom." Zvedne ruku. "Neodmítej to tak rychle." "Nechci, abys byl vživotě mého dítěte." Našpulím rty. "Nemusím o tom přemýšlet." "Jsi si jistá, že chceš promarnit příležitost, kterou jsi dostala, abys skutečně otěhotněla? A to všechno kvůli svému vlastnímu egu." "Mého ega?" Vytřeštím oči. "Podívej, kdo to mluví. Jenom ten největší sebestředný blbec, jakého jsem kdy potkal." "K vašim službám." Narovná se. "Nepředstírám, kdo jsem. Rád se ovládám, mám rád výzvy a nikdy neodmítnu žádnou výzvu." "Proto se rád honíš za bouřkami?" Narovná se a já musím zaklonit hlavu, abych se setkala s jeho pohledem. "Očividně toužíš po smrti." Dovolím, aby se mi zkřivily rty. "Nebo možná ráda vyzýváš živly?" Jeho pohled zesílí, nozdry se mu rozšíří a zaťaté pěsti se mu sevřou v bok. "Co je ti do toho?" vyhrkne nakonec. "Pořád jsi tady a tahle loď taky." "Tohle děláš, když zmizíš na jedné ze svých plaveb?" zeptám se. Už zmlkni. O co se to snažíš, postrčit ho? Dohnat ho k tomu, aby se přestal ovládat? Proč prostě nemůžeš od celé téhle dohody stejně odejít, co? "Vůbec nevíš, o čem mluvíš," vyštěkne. "Aha?" Polknu sucho v krku. "Tak mě pouč." "Na to sis ještě nezasloužila právo." Ustoupí a žár jeho těla ustoupí. Přepadne mě chlad. Prsty si přejíždím po paži. Sakra, proč mi sakra už teď chybí jeho blízkost? "Rozhodni se, co chceš. Teď je to ve tvých rukou." Prohlíží si mě nahoru a dolů. "Já se zatím půjdu osprchovat." Otočí se a zamíří k vaně.
Kapitola 5
5 Arpad Stáhnu si šortky a odhodím je stranou. Co mě to sakra napadlo, žádat o právo na návštěvu? A to dítě tu ani není. Vždyť ani není těhotná a já pro nás plánuju nějakou budoucnost. Proto jsem jí navrhl ten fingovaný sňatek, jako způsob, jak si ji udržet nablízku? Ne... To byla pravda... Potřebuju se zbavit babičky kvůli svému rodinnému životu, nebo jeho nedostatku... A tohle je příliš dobrá příležitost, než abych ji promarnil. Kromě toho, co může být lepšího než strávit třicet dní se ženou, která mě zaujala od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil. Ošukat ji, zbavit se jí a využít ji k odvedení pozornosti mé rodiny. Je to dokonalý plán. Tak proč jsou sakra ta návštěvní práva tak důležitá? Myšlenka, že by čekala moje dítě, že by měla vlastní... Něco takového mě nikdy nenapadlo, dokud to téma nenastolila ona. A v žádném případě bych od ní neodešel, kdyby otěhotněla v důsledku našeho možného styku. Počkej... Dítě? Falešné manželství? Vlastně se nějakou formou vázat k jinému? Do háje, jak se sakra mohlo moje myšlení tak úplně změnit, a to během několika minut? Měl jsem ji nechat v posteli a odejít, ale samozřejmě jsem neodolal a sledoval ji, jak spí. A když jsem ji předtím svlékal... Ne že bych ji ve spánku využíval, ale sakra, jsem dost chlap na to, abych ocenil krémové tělo jejích prsou, neskutečně malý pas, oblé boky, hladká stehna a sladké maso mezi nimi. Krev se mi nahrne do slabin. Nedokážu zastavit sténání, které se mi dere do hrudi. Od té doby mi stojí. Ach, přikryl jsem ji a odešel, ale pak už jsem nebyl schopen opustit místnost. A pak jsem si to všechno musel zkomplikovat. Švihl jsem sprchou a stoupl si pod sprchu. Pára ze sprchy stoupá vzhůru a já si protáhnu prsty vlasy a stáhnu si je z obličeje. Co to sakra dělám, vůbec uvažuju o nějaké budoucnosti mezi námi? A proč mě to neodrazuje? Vlastně mi to připadá... Jiné, nové... Něco, na co se můžu těšit. Takhle mě nudí můj život? Ani vyplutí na jachtě vstříc dalšímu dobrodružství nemá stejnou přitažlivost. Jen fáze. Nic víc to není. Jen do doby, než si najdu další převzetí, kterým se zabavím. Další bouři, kterou budu pronásledovat a zdolávat. I v tom měla pravdu. Jak to, že tak rychle uhodla mé motivace? O mé zálibě ve vyzývání živlů ví jen Sedmá. Pečlivě si plánuji své cesty, abych se ujistil, že proběhnu okem alespoň jedné bouře; i když ta minulé noci byla jenom skvrnou na těžkém počasí. Skutečná bouře je ještě pár dní vzdálená a právě tam mám namířeno. S ní na palubě však musím rychle změnit trasu. Riskovat sebe je jedna věc... ale ji... Ne... Nemůžu ji ohrozit. Ne takhle. Natáhnu se dopředu, abych vypnul sprchu, když se mých zad dotkne chladný vzduch. Dveře sprchového koutu se za mnou otevřou, a než se stihnu otočit, vklouzne přede mě, přímo do cesty sprše. Ztuhnu. "Co to..." "Pšt." Natáhne se a položí mi prst na rty. "Dostaneš jednu hodinu týdně v rámci práva na návštěvu." Prohlížím si její nahá ramena, křivky nádherných prsou, rozhalené boky. Voda jí protéká mezi nohama a kapičky se lesknou nad rozštěpem její kundičky. Vysychá mi v ústech, prsty mě brní, když se jí chci dotknout. Natáhnu k ní ruku a ona mě pobídne: "Co říkáš?" Přitáhnu pohled nahoru, abych se zahleděl do jejích rysů. "To nestačí." Zamračím se. "Jeden den v týdnu." Přetáhnu si prsty přes hruď a její pohled tam klesne; zorničky se jí rozšíří. "Dvě hodiny," zašeptá. "Prosím." Otevře ústa, aby promluvila, a já zavrtím hlavou. Stisknu jí ramena, takže přede mnou klesne na kolena. "Ukaž mi, jak moc o tuhle dohodu stojíš." Upřeně se na mě zadívá, řasy má od vody napíchané na špičku. Tmavé vlasy se jí lepí na čelo a vlní se jí po zádech. Nadechne se a vrcholky jejích prsou se zachvějí. Ať si trhnu nohou, ale mám chuť ty sladké koule chytit a zmáčknout je. "Udělej to, Sparksová," nařídím. Nastaví čelist a zkroutí prsty v pěst po stranách. Pohled se jí zúží a tváře se jí rozmazávají barvou. Můj penis se okamžitě prodlouží... Tahle žena - její oheň bude mou zkázou. "Nenech mě čekat," zavrčím. "Nemluv se mnou takhle." "Příštích třicet dní ti budu dělat, co budu chtít, a ty si to necháš líbit." "Ne." Zvedne se a já ji znovu přitlačím k zemi a držím ji tam. "Tik-tak, zlato. Máš už jen pár hodin, kdy jsi nejplodnější. Potřebuješ to víc než já." "Tohle mi k otěhotnění nepomůže, kreténe," zavrčí. "Alfa-kreténe." Odlepím rty a ona mi to oplatí zářivým pohledem. "Poslední šance," odseknu. "Vezmi si mě do pusy, nebo..." Natáhne se, obtočí prsty kolem základny mého péra a obtočí rty kolem hlavičky. Udržuje můj pohled, zatímco olizuje okraj. Žaludeční svaly se mi sevřou. Druhou dlaň mi přitiskne na stehno, aby měla rovnováhu, a její dotek vyvolá v mých slabinách záchvěvy chtíče. Stiskne prsty druhé ruky kolem základny mého údu a já rozšířím svůj postoj, abych se lépe opřel. Zakloní hlavu, vezme mě ještě víc do sebe a já nedokážu zastavit sténání, které se ze mě vydere. Zabořím jí prsty do vlasů a sleduji, jak jí v ústech mizí větší část mého penisu. Polkne a mně se rozhoří páteř. "Zatraceně." Podepřu jí zátylek, přitáhnu ji k sobě, až balancuji na okraji jejích úst. Dívá se na mě, její zlaté oči mě vyzývají. Olízne mi ho kolem hlavičky, pak uvolní jeho základnu, aby mi olízla koule. Stiskne je a mně stoupne adrenalin. Nervy mi pocuchá oheň a slabiny se stáhnou. Přitáhnu ji dopředu, takže jí můj penis vklouzne do krku. Dá se do dávení; ze rtů jí stékají sliny a mísí se s vodou ze sprchy. "Jsi zatraceně sexy, Sparksová," zavrčím. "Vezmu si tvou pusu."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dva tvrdohlaví hlupáci"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️