Kapitola 1
V obrovském moři lidstva budu hledat svou jedinou spřízněnou duši. Pokud ji najdu, jsem požehnaný, pokud ne, jsem odsouzený k záhubě. Pochází z precizního rodu - odstřelovač z průzkumné jednotky. Průzkumník má dokonalý přehled o lidech a situacích, zatímco jediným úkolem odstřelovače je okamžitě udeřit, jakmile je cíl v dohledu. Bohužel má schopnosti obou. A pro ni má tu smůlu, že je jeho cílem. Edmund Stark: Ještě se neznáme dost dobře, svatba nepřichází v úvahu. Richard Hawthorne: Můžeme si dát na čas, abychom se poznali. Edmund Stark: Ale není mezi námi žádná láska. Richard Hawthorne: To není podmínkou. Edmund Stark: Upřímně řečeno, nechci si brát vojáka. ... Nejde o příznivé načasování ani o osud, ani o bouřlivý románek plný intenzivní vášně. Dvěma duším, které nikdy nehledaly lásku, se náhodou zkříží cesty ve všedním běhu času. Zpočátku netušila, že slib vojáka má trvat celý život, jednou vyřčený... V rušném městě, jako je Clifton, kde každý zná každého, má život svůj očekávaný rytmus. Pro Richarda Hawthorna je to však existence podbarvená očekáváním i povinností, svázaná rodinnými vazbami a tíhou dědictví. Stojí na hraně tradice, zmítán mezi tím, co se od něj očekává, a tím, po čem skutečně touží. Mezitím se Edmund Stark, muž definovaný disciplínou a bystrostí, ocitá v osobním konfliktu, když se setkává s Lydií Hawthornovou, Richardovou mladší sestrou. Ta ho svým temperamentním duchem a sny o svobodě vtáhne do světa, který se nepodobá jeho vlastnímu. Jak se jejich životy prolínají, pod povrchem doutná vnitřní neklid. Pozadí vojenského života a tlak, který s ním souvisí, se zlověstně rýsují a vedou hranici mezi povinností a touhou. Ve velkém sále Hawthornského panství zaplavuje rodinná setkání veselý smích a živé debaty. V klidnějších zákoutích se však Edmundovy myšlenky ubírají k Lydii, jejíž okouzlující úsměv a bezstarostnost jsou šokujícím kontrastem k jeho vlastnímu reglementovanému životu. Richardovo naléhání, aby se postupně seznámil se svůdnou Lydií, dynamiku ještě více komplikuje. Tíha společenských očekávání hrozí, že mezi nimi vyhasne záblesk něčeho opravdového. Edmund v hloubi duše bojuje se svou váhavostí. Ví, co znamená vzít si život s přesností a chladnou vypočítavostí, ale myšlenka na prozkoumání vztahu s Lydií ho nutí zpochybnit vše, co zná. Lydia však zůstává blaženě nevědomá, se sny, které se táhnou až za obzor - život plný radosti, lásky a všeho, co se zdá být jen na dosah. Zatímco tančí životem, aniž by si uvědomovala tichý boj lidí kolem sebe, příslib budoucnosti jemně visí ve vzduchu a čeká, až se o něj přihlásí. Cesta, kterou má před sebou, je zatížena výzvami, ale je také protkána možností lásky, kterou Edmund ani Lydia nikdy nečekali. Jak se jistota střetává s touhou, každý z nich se bude muset rozhodnout, co skutečně znamená slib na celý život.
Kapitola 2
**Prolog** Byl březen, ale sníh v Linchashiru padal stále silněji. Vločky se jemně snášely, pokrývaly čerstvě rozkvetlé broskvoně a jemně dopadaly na zpanikařený dav dole a umocňovaly jeho strach. Měl to být čas obdivovat krásu jara, ale krásné sněhové vločky s sebou přinesly pohromu. Hrozila lavina, bílá záplava, která se k nim nebezpečně řítila. Lidé křičeli a utíkali, scéna rychle upadala do chaosu. Uprostřed této vřavy se Edmund Stark probudil a uši mu naplnil ohromující zvuk sněhu, bzučivý zvuk přehlušil jeho myšlenky. Nedokázal si vzpomenout, jak se tu ocitl, ani si nedokázal jasně vybavit, jak k lavině došlo. Věděl jen, že je uvězněný ve sněhu a jeho končetiny jsou znehybněné. Po chvíli zmatku se zahrabal hlouběji do svého tlustého kabátu, aby se zahřál. Sníh se mu vsakoval do těla a mísil teplo s plíživým chladem. Když poslouchal hlučný chaos venku, připadal si překvapivě klidný. Najednou se ze zmatku prodral tichý, rozechvělý hlas a zeptal se: "Není ti zima? Proč se usmíváš? Napjal se, aby se podíval dolů, a zjistil, že pod jeho kabátem je zastrčená mladá dívka. Edmund se na ni zadíval a zašeptal: "Není mi zima. Dívka k němu vzhlédla a její velké tmavé oči zmateně zamrkaly. 'To proto, že si vzpomínám na něco, co mi kdysi někdo řekl. Říkali, že člověk s mnoha vzpomínkami může ve svých vzpomínkách najít teplo. Edmundovy myšlenky se opět začaly vzdalovat. Vzpomínal na příběhy z doby, kdy byl ve Vysoké zemi, kde sloužil v armádě a nakonec se přidal k jednotce speciálních operací, věděl, že nebezpečí číhá na každém rohu, a čelil situacím na život a na smrt. Vzpomněl si, jak dva dny ležel schovaný ve sněhu, končetiny měl ztuhlé zimou, přesto pevně držel svou zbraň. Jeho velící důstojník viděl jeho napjaté chování a poradil mu, aby se uvolnil a myslel raději na něco radostného. A tak hledal ve své mysli veselé myšlenky, a jak to dělal, zima pomalu odeznívala. Teď, když se třásl ve sněhu, začal i on přemýšlet - na co by si mohl vzpomenout, co by mu přineslo teplo? Zavřel oči a nechal se zaplavit vzpomínkami - tolika krásnými. Jaké byly ty okamžiky štěstí z minulosti? Jak tak přemýšlel, oči se mu postupně zavíraly.
Kapitola 3
V Cliftonu byl podzim, období dešťů, které přinášelo prudké poryvy studeného větru, od něhož se kapky deště odrážely od oken. Edmund Stark seděl u okna a povzdechl si, protože věděl, že se bude muset brzy vypořádat s bouřkou, aby se dostal domů. V tu chvíli do kabinetu vpadla Isabella Fairchildová, jeho kolegyně učitelka. "Edmunde, dnes odpoledne se nevyučuje," oznámila vesele. "Právě jsem dokončil hodinu." Edmund se lehce usmál. "Počasí je poslední dobou tak bizarní, " pokračovala Isabella. "Vypadá to, že se jen tak tak vyhneme jedné přeháňce, když se přižene další. Jezdíš do práce na kole, že?" "Jo, " odpověděl Edmund nenuceným tónem. Isabella se minulý měsíc provdala za místního poradce a posledních pár dní si užívala luxusu, který jí do kanceláře a z kanceláře poskytoval autoservis, a libovala si v pozornosti. Když viděl, že se mu jen snaží závidět, nechal rozhovor vyšumět a v kanceláři opět zavládlo ticho, dokud se nerozrazily další dveře a nerozbily ticho. "Edmunde!" dovnitř vpadla mladá dívka se zapletenými copánky, zjevně rozrušená. Edmundovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to Chloe Wellsová, předsedkyně třídy, kterou jmenoval teprve minulý týden. "Co se děje?" zeptal se znepokojeně. "Ve třídě se strhla rvačka a já ji nemůžu zastavit!" "Co se děje?" zeptal se. Chloe se zarazila. Edmund svraštil čelo. "Dobře, vrať se. Za chvíli tam budu." Jako mladý učitel měl Edmund nabitý rozvrh, zvlášť když většina studentů na alderwoodské škole byly děti místních vůdců a často i sami hrstka. Nemohl si pomoct, ale povzdechl si, když pomyslel na to, že problémy se - opět - rodí. Když vešel do třídy, našel dvě skupinky, které se utvořily za dvěma chlapci, kteří byli očividně uprostřed potyčky. Oba chlapci měli na tvářích modřiny a jeden z nich plakal a dramaticky si utíral nos, zatímco druhý stál vzdorovitě se vztyčenou hlavou. "Lydie Hawthornová, tys mu ublížila. Omluv se! Chloe křičela a v jejím hlase bylo patrné zklamání. Chlapec s hrdým chováním se na ni podíval a pak odmítavě odvrátil hlavu. "Lydie, no tak! Chloe naléhala a prakticky dupala nohou. "V žádném případě," opáčila Lydia a oči jí vzdorovitě zaplály. "Na které straně jsi ty? Jestli jsi v mém týmu, tak po mně nechtěj, abych se omlouvala nepříteli. Můj táta vždycky říká: 'Lepší je zemřít v boji než se vzdát'." Chloe se na okamžik zarazila a zrychlil se jí tep, když si uvědomila, že přišel Edmund. Když vstoupil do třídy, jeho pohled okamžitě spočinul na dvou podněcovatelkách - Lydii Hawthornové a Willow Eastwoodové, notorických potížistkách, které se často dostávaly do sporu, ale nikdy se nestřetly v tak přímé konfrontaci. "Co se děje?" zeptal se a snažil se udržet vyrovnaný tón. Willow Eastwoodová posmrkávala, po tvářích jí stékaly slzy a ukazovala na Lydii obviňujícím prstem. "Edmunde, sotva jsem jí něco řekla, a ona do mě hned buší! Musíš něco udělat!" Edmund jemně pohladil Willowa po hlavě, protože vycítil chlapcovo rozrušení. "Co jsi říkal?" Willow se roztřeseně nadechla a odpověděla: "Jen jsem se zmínila o tom, že její táta se už asi neukáže na rodičovské schůzce, a pak mě, no, zarazila." "No, upřímně řečeno, tak trochu sis to zasloužila," opáčila Lydia a její tón byl jízlivý jako tón kočky, na kterou právě někdo šlápl. "Není divu, " pomyslel si Edmund a vstoupil do toho jako prostředník. "Dobrá, všichni se uklidníme a ukončíme to. Lydie, Willow, obě jděte domů a přemýšlejte o tom. Vyřešíme to později."
Kapitola 4
"Lydie Hawthornová, pojďte prosím do mé kanceláře," zavolal mistr Gregory a ukázal na rozčilenou dívku. Lydia Hawthorneová se svraštělým obočím se nakrčila, neochotně popadla batoh a za zvědavých pohledů spolužáků napochodovala za mistrem Gregorym. Déšť konečně ustal. Edmund Stark, sedící u své lavice, pohlédl na Lydii stojící u zdi. Mávl na ni. "Nejsi šťastná, co? Lydie zkřížila ruce a mlčela, stále ještě rozčilená. "Ty jsi dala první ránu? Edmund se zeptal. 'Jo,' přiznala neochotně a rychle dodala: 'Ale nemyslela jsem si, že se tak snadno svalí, když jsem do něj jen tak ťukla! Edmund se zasmál. 'Tak proč jsi udeřila Willow Eastwoodovou?' 'Protože řekl, že můj táta nepřijde na rodičovskou!" odpověděla a její hlas se defenzivně zvýšil. "Aha. Edmund se opřel na židli. "Nevynechal jich už několik? Lydia zamrkala, zaskočená, a zmlkla. Po chvíli zamumlala: "Mistře Gregory, všechno se nedá vyřešit konfliktem. Ta dívka... Edmund se na okamžik zamyslel. "A co tohle? Dej mi telefonní číslo svého otce. Osobně se s ním spojím. Lydia nevěřícně rozšířila oči. "Starkova? "Samozřejmě. Její zamračený výraz se změnil v zářivý úsměv, když si brala telefon. 'Mistře Gregory, tady, použijte můj! On to zvedne, protože je to moje číslo. Linka se rychle spojila. Než Edmund stačil něco říct, přivítal ho příval nadšeného štěbetání. "Mladá dámo! Váš ctěný důstojník má právě teď práci. Jaké potíže způsobil mistr Gregory tentokrát? Proč voláte v tuto hodinu? Edmund se odmlčel a pak jasným hlasem přerušil hovor: "Jsem mistr Gregory, Lydiin učitel. Na druhém konci hovor náhle ustal. Chvíli trvalo, než se dotyčný vzpamatoval. 'Ach, mistře Gregory, zdravím vás! Lydiin rodič je právě teď na schůzce a nemůže váš hovor přijmout. Jsem Mladý Mark, její komunikační důstojník. Jak vám mohu pomoci? Ten člověk rychle přeřadil. Edmund ucítil škubnutí v ústech. "Nic moc. Jen jsem chtěl informovat rodiče Lydie o nadcházející rodičovské schůzce. Lydie by si moc přála, aby tam její táta byl, tak doufám, že to stihne. 'Aha,' zněla odměřená odpověď. 'Kdyby se vyskytly nějaké problémy, může se na mě obrátit. Pokud je však vzdělání opravdu na prvním místě, pochybuji, že by to měl být velký problém. Edmund nechal své číslo a ukončil hovor, přičemž Lydii prohrábl vlasy. 'Lydie, jsem si jistý, že mistr Gregory tam bude mít tvého otce. Ale pamatuj si, že by ses kvůli takovým věcem neměla pouštět do hádek. Lydia se však místo nadšeného výrazu, který očekával, zachmuřila: "Mistře Gregory, víte, čím se můj táta živí? "Ehm... Ne. Uvědomil si, že nemá ani ponětí. Lydia s těžkým povzdechem řekla: "Můj táta je v armádě.
Kapitola 5
Edmund Stark nevěřícně zíral na svůj telefon. Voják? --- Když se vrátil domů, bylo už pozdě. Poté, co zamkl auto, se Edmund uvolněně prošel po schodišti svého stárnoucího činžovního domu a v tlumeném světle vířil prach. Vylovil klíče a otevřel dveře, jen aby je zevnitř otevřel dokořán. Vykoukla na něj milá, známá tvář: "Mladý Starku, jsi zpátky! "Babička Agáta," usmál se Edmund a odložil tašku. "Určitě máš hlad. Rychle něco uvařím. Stará budova mistra Gregoryho už zažila lepší časy a Agáta si ho pozorně prohlížela a všimla si kapek na jeho oblečení. "Není kam spěchat. Nejdřív se osprchuj a převlékni. Vypadáš promočeně. Po rychlé sprše si Edmund svázal vlhké vlasy dozadu a zamířil do kuchyně. Babička Agáta ho následovala, její zvědavost byla podrážděná. "Proč ses vrátil tak pozdě? Stalo se něco v práci? "Byla to jen schůzka," odpověděl nenuceně a míchal hrnec. 'Mimochodem, naše škola shání peníze na koupi nemovitosti a já jsem si říkal, že bychom možná měli uvažovat o novém bydlení.' "Vážně? Kolik to bude stát? Agátin výraz změkl obavami. "Neboj se. Něco jsem si našetřila. Zálohu zvládnu a zbytek budu splácet měsíčně. Agáta si povzdechla a odhrnula mu z čela zatoulaný vlas. "To zní těžce, drahý. Myslím, že teď jsi nejdůležitější ty, ne dům. Edmund se nechápavě zamračil. "Jak to myslíš, moje vlastní záležitosti? Agáta se s jiskrou v oku ušklíbla: "Je ti sedmadvacet! Co myslíš, že tím myslím? Uvědomil si to a rychle se odvrátil. "Já nespěchám. "No, já spěchám," opáčila. 'Isabella Fairchildová odvedle se zmínila, že by pro tebe mohla někoho mít! Čekala jsem, až se vrátíš, abychom si mohli domluvit schůzku. Edmund si povzdechl a připustil. 'Jestli někdo takový je, myslím, že bych se s ním mohl setkat.' Agáta se spokojeně rozzářila. Pak si na něco vzpomněla a hravě ho poklepala na čelo. 'Radši to nesmetej ze stolu.' 'Chápu,' Edmund předstíral netrpělivost. 'Ale nejdřív mě nech uvařit.' Konečně osaměl, zachechtal se u sporáku a zavrtěl hlavou. Když se pohnul, dveře náhle znovu zavrzaly. "Edmunde, telefon! Babička Agáta volala a prakticky poskakovala radostí. "To je muž! Muž? Edmund cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Vypnul hořák a přijal hovor. "Haló, tady Edmund Stark. "Dobrý den, pane Starku, tady Richard Hawthorne, Lydiin rodič. "Ahoj! 'Měl jsem dnes hodně práce a omlouvám se, že volám v tak pozdní hodinu. Stalo se něco? "Vůbec ne. Lydia se zmínila, že možná nepřijdeš na rodičovskou schůzku, tak jsem se chtěla ujistit. Ach, jak milé od toho chlapce. Edmund se zamyslel, než se zeptal: "Kdy je ta schůzka? "Za dva dny. Richard se lehce zasmál. "To mi vyhovuje. Budu tam. "Skvělé. Ulevilo se mi,' řekl Edmund a zavěsil, z ramen mu spadla tíha. Agáta se dychtivě naklonila. "Kdo to byl? Edmund si protřel spánky a zasténal: "Babička Agáta, to byl jen rodič z mé třídy. Našpulila rty, očividně nespokojená. 'Jasně, jen se ti snažím pomoct s tvou budoucností. Nevidím nikoho jiného, kdo by se o tvé blaho staral tak jako já.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi povinností a touhou"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️