JEDEN (1)
ONE -PŘED DVACETI LETY- "Maxi! Počkej! Běžíš moc rychle!" Max se zašklebil přes rameno, ale nezpomalil. Proč by to dělal? Pokud šlo o něj, on a jeho nejlepší kamarád závodili. Jako každý den, když se vraceli domů. Od chvíle, kdy překonali přechod před jejich základní školou, až do chvíle, kdy dorazili ke své soukromé pevnosti v lese. Pravda, les, který se vinul jejich čtvrtí, nebyl zrovna cestou, kterou by měli jít, ale kdo by je zastavil? Určitě ne strážkyně přechodu, která za nimi křičela, zatímco převáděla nekonečný proud dětí přes silnici. A už vůbec ne ostatní děti, které se plahočily kolem a které Max s Kevinem v mžiku minuli. Sakra, polovina těch dětí si taky zkracovala cestu domů. Proto si Max a Kevin postavili svůj odlehlý domek na stromě bezpečně mimo vyšlapanou cestu. Teď byli šesťáci, na vrcholu školního potravního řetězce. Nepotřebovali, aby se jim nějací mladíci pokoušeli překazit večírek. Max proběhl kolem nespočtu malých, dvoupatrových domků a na další křižovatce zahnul prudce doleva. Okamžitě spatřil jejich obecní bazén, jehož parkoviště se rozkládalo na úseku zmíněného lesa. Úsek, který ústil na stejnou polní cestu, po níž Max a Kevin chodili každý den. Ať už během školní sezóny, kdy se vraceli z domova, nebo v létě, když se vydávali na cestu za koupáním. Upřímně řečeno, ten pruh lesa byl v podstatě po celý rok neustále hojně navštěvován. A bylo to pochopitelné. Zkracovalo to dobu cestování na polovinu, na rozdíl od jízdy po chodnících. Tenisky sežraly asfalt, Max dojel k lesnímu průseku a z kopce se prodral do stromového porostu. "Maxi!" Kevin znovu zakřičel, tucet metrů za ním. "Říkal jsem ti, že nezávodím!" Max se rozesmál, jak se mu zvedaly plíce. "Jenom proto, že prohráváš!" Dorazil pod kopec, vrhl se vpřed a vystřelil k malému cedrovému můstku. Patnáctimetrová konstrukce, která se mírně klenula přes mělký potok, byla ještě poměrně nová, objevila se teprve loni v létě přes noc. Hádám, že se při pokusu o přechod zranilo dost dětí, takže se s tím někdo dospělý rozhodl něco udělat. Ne že by měli sdružení majitelů domů, kteří by za takové věci platili, jako to mají novější a bohatší čtvrti. Maxovy malé nohy zněly jako staccato úderů na buben, když se prodíral přes jeho prkna. Přes dřevěné zábradlí se podíval na vodu a pak se znovu ukradl přes rameno. Kevin se dostal až pod kopec a jeho zarudlý obličej vypadal rozrušeně. Což Maxe přirozeně přimělo k záchvatu hihňání, při kterém se mu tajil dech. "Pospěš si!" posmíval se mu a seskočil z mostu. "Bože, Keve, ty jsi tak pomalý!" Batoh mu bouřlivě poskakoval na zádech a Max nečekal na odpověď, jen se zaměřil na další blížící se kopec. A tenhle byl pořádný. Dvakrát vyšší než ten, který právě sjížděl. Za jeho zády se ozvaly další údery bubnů. Kevin překonával most a byl mu v patách. Maxův úsměv se rozšířil, když se řítil dolů po stezce a křupal přes suché listí a větvičky. Ale když se stezka na úpatí kopce stočila doprava, Max prostě pokračoval rovně. Přímo do toho velkého, kamenitého, stromy porostlého svahu, dokud ho nezačaly pálit nohy a plíce. Za ním se Kevinovy kroky také rychle zpomalily. Pak se kopec konečně srovnal. Maxovy zelené oči se upřely na cíl jejich cesty, nenápadně zasazený mezi porost vysokých stromů. Jeho a Kevinovo útočiště, vzdálené dvacet metrů. Čekal, až přijdou a zaplní ho. Což by udělali hned, jak by tam dorazili, protože nebylo moc velké. Max přeřadil do chůze a umožnil svému nejlepšímu příteli, aby ho konečně dohnal na posledních pár metrů k jejich místu. "Ty jsi ale podvodník," zafuněl Kevin a strčil Maxe do ramene. "Nejsem." Max se zasmál a strčil ho zpátky. "Máš náskok." "Máš pomalý start." Kevin se zachichotal. "Neměl." O pár vteřin později dorazili ke své pevnosti, malému domku na stromě, jejich nové pýše a radosti. Pokud se tomu vůbec dalo říkat domek na stromě. Stála jen pár metrů nad zemí a byla obehnaná zdí jen ze tří stran. Byl však připevněn ke dvěma blízko sebe stojícím stromům spoustou tesařských hřebíků. Hřebíky a dřevo darovali jejich tátové, ale kluci trvali na tom, že to postaví sami. Což také znamenalo všechno to tahání. Pro dva jedenáctileté kluky to byl úkol sám o sobě. Celý den strávili jen taháním zásob, ale ani jednou si nestěžovali. Byla to jejich práce z lásky a oni si ji vychutnávali každou vteřinu. A teď si vychutnávali odměnu. Shodili batohy do malého přístřešku, vlezli dovnitř a posadili se vedle sebe. Bylo tam těsno, podlahová plocha byla jen čtyři krát pět metrů, ale Maxovi to vůbec nevadilo. Líbilo se mu být Kevinovi nablízku. Ve skutečnosti, když tam seděli s nohama zkříženýma v indiánském stylu, měli technicky vzato ještě volné místo, ale nakonec se stejně dotýkali koleny. Možná se Kevinovi taky líbilo být Maxovi nablízku. Max, stále ještě trochu zadýchaný, se podíval na svého přítele a usmál se. Na světě doslova neexistoval nikdo, s kým by byl raději. A bylo to tak od chvíle, kdy se poprvé setkali. Kevin přišel před rokem do Maxovy páté třídy a představil se mu jako nový kluk ve městě. A když si mohl vybrat, kam si sedne, šel rovnou k Maxovi a posadil se vedle něj. Usmál se na Maxe, ten mu úsměv oplatil a od té doby byli nerozluční. Jistě, Max měl v té době i jiné kamarády, ale na Kevinovi prostě něco bylo. Prostě si padli do oka. A teď, když se Max díval na svého nejlepšího přítele, nemohl být vděčnější, že v den, kdy Kevin vstoupil do jeho života, bylo vedle něj prázdné místo. Max si všímal každého rysu tváře svého nejlepšího přítele, tak jako to dělal vždycky. Miloval pohled na Kevina. Nevěděl proč, prostě to tak bylo. Miloval jeho velké modrošedé oči. Miloval jeho krátké tmavě blond vlasy. Miloval, jak se mu při úsměvu zvláštně kroutí rty. Úsměv, kterého si Max všiml, že se Kevin usmívá na něj mnohem častěji než na kohokoli jiného. Byli jako hrášek v lusku a Max věděl, že vždycky budou.
Jeden (2)
Kevin se na Maxe chlapecky usmál, pak si přitáhl batoh a rozepnul ho. "Chceš si vyměnit baseballové kartičky? Táta mi koupil nějaké nové. Viděl jsem pár, které by se ti mohly líbit." "Jasně." Max strčil ruku do boční kapsy svého batohu, aby z ní také vyhrabal svou sbírku karet. Místo toho ale rychle našel něco jiného. Něco, na čem pracoval už přes týden. Něco, co bylo určeno Kevinovi. Obtočil prsty kolem malého kousku, vytáhl ho a podíval se na svou pěst. "Aha, ehm, tady. Tohle jsem udělal pro tebe." Rozvinul prsty a nabídl to Kevinovi. "Vyřezal jsem to z odpadového dřeva z naší stromové pevnosti. Tím kapesním nožem, co mi dal táta a co jsem ti ukazoval." Kevinova tvář se rozzářila, když si prohlížel Maxovu ruční práci a úplně zapomněl na své karty. "Pro mě?" Usmál se a vzal si Maxovu nabídku. "Super. Co je to? Kočka?" Max se zasmál a ovacky zavrtěl hlavou. "Ne, je to vydra. Chtěl jsem udělat psa, ale máma říkala, že mám být kreativnější. Říkala, že si mám vybrat zvíře, které má stejné duchovní vlastnosti jako ty." "Duchovní vlastnosti?" "Jo, jako tvoje osobnost a tak. Já nevím. Pořád mluví o navažské tradici. Vyjmenovala jich několik, třeba lišky a medvědy, ale vydra mi připadala nejpodobnější tobě." Kevinův úsměv udělal takovou tu zvláštní křivku. "Proč jsem jako vydra?" Max pokrčil rameny, najednou v rozpacích. "Protože si rády hrají, pomáhají ostatním a dělí se. Prý je s nimi radost." "Radost?" Kevin studoval svůj dárek. "Zním opravdu skvěle." Max se ušklíbl a narazil Kevinovi do ramene svým vlastním. "Ne tak skvěle. Málem jsem ti vyřezal šneka." "Hlemýždě?" Kevin se zasmál. "Co znamenají?" "Nevím." Max se také zasmál. "Ale jsem si docela jistý, že to není rychlost." Kevin se rozesmál ještě víc. "Sklapni. Nejsem pomalý. Jen vždycky skončím na závodech s podvodníkem." Sklopil pohled zpátky k vydře. "Díky za to, Maxi. Je to úžasné." "Jo." Max přikývl. "Možná si příště taky jednu vyřežu." Kevin se mu podíval do očí. "To bys rozhodně měl." "Jo?" Max se usmál. "Který z nich mám udělat?" Kevinova tvář se zkřivila přemýšlením. "Přemýšlím o lasičce. Nebo ještě líp, možná skunka." Max vyprskl smíchy. "Já nepodvádím. A jestli smrdím, tak proto, že jsem pořád s tebou." Kevin se zachichotal a strčil Maxův dárek do kapsy, pak se vrátil k přehrabování karet. "Jak myslíš. No tak. Vyměníme si je. Budeme muset zase brzy vyrazit." Max si povzdechl a strčil ruku zpátky do batohu. Nechtělo se mu jít brzy. Chtěl tam s Kevinem zůstat navždy. Přestávku v hovoru vyplnil zvuk cvrlikání ptáků a cvrlikání lesních brouků. Max pohlédl ke zvuku praskající větvičky. Malá hnědá veverka se vrhla přes padlý kmen a pak se rozběhla na strom vedle něj. Všude kolem pronikaly skvrny slunečního světla skrz listí nad hlavou. Byl tam klid. Na samotě. Možná zahlédnou jelena... "Podívejte se na tuhle fotku Mika Mussiny. Kéž bych uměl nadhazovat jako on." Max zamrkal a podíval se na Kevinovy karty. "No jo. Rozhodně chci Moose." Max se prohrabával svými vlastními kartami a hledal nějakou hodnou výměny. "Hmm. Mám jednu Mika Bordicka... Jeffa Rebouleta... Arthura Rhodese... Bradyho Andersona..." "Brady Anderson!" Kevin málem vytrhl Maxovi kartu z ruky. Max se zasmál a vzal si na oplátku Kevinovu kartu. "Už zbývá jen měsíc školy, Keve. Máš nějaké plány na léto?" Kevinův úsměv rychle zmizel, když studoval svou novou kartu. "Asi jo. Stejně jako každý rok. Biblická škola a skautské věci." Podíval se na Maxe. "Ty?" Max pokrčil rameny, zklamaný Kevinovou odpovědí. Doufal, že budou mít celé léto pro sebe. "Vlastně nic. Možná pojedu na prodloužený víkend na pláž, než táta odjede." "Aha, to je pravda. Tvůj táta zase odjíždí. Kam jede tentokrát?" Max podruhé pokrčil rameny a podíval se na své karty. "Já nevím. Jelikož je voják, tak to vlastně nesmí říct. Někde v zámoří." Kevin se zamračil. "Jak dlouho bude pryč?" "Nevím. Snad ne dlouho." Kevin narazil do Maxova ramene. "Nelíbí se ti být pánem domu?" "Ani ne." Maxovy rty se zkřivily. "Příliš mnoho povinností navíc." "Pfft," zabručel Kevin. "Zkus bydlet u mě doma. A to nejen kvůli milionu blbých prací." "Jo." Max se ušklíbl. "Tvoji rodiče jsou dost přísní. Možná bys měl místo toho zkusit bydlet u mě." Kevin si povzdechl. "To by bylo super. Tvoje máma a táta jsou v pohodě." Max souhlasně přikývl, pak se zarazil a podíval se na Kevina. "Přespávání," oznámil. Kevin svraštil obočí. "Cože?" "Tohle léto. Nová tradice. Hodně a hodně přespávání. Když budeme u mě doma, můžeš mi pomáhat se všemi domácími pracemi. A když budeme u tebe, můžu pomáhat držet tvé rodiče na uzdě." Kevinova tvář se rozzářila. "Ten nápad se mi líbí." Max mu to oplatil. "Mně taky." Možná že léto nakonec dopadne docela dobře. Uvnitř se Max cítil lehčí a podíval se zpátky na své karty. Než však stačil vytáhnout další hodnotný obchod, Kevin ho objal kolem ramen a povzdechl si. "Jsi můj nejlepší přítel, Maxi. Jsem tak rád, že jsme se sem přestěhovali." Max mu objetí okamžitě opětoval a přitiskl tvář na Kevinovo rameno. "Ty jsi taky můj nejlepší přítel, Keve. Navždy. -O TŘI ROKY POZDĚJI- "Bože, Maxi. Je to tak příjemný pocit, dostat se z toho domu pryč." Max se podíval na Kevina, jak se procházejí, každý s rybářským prutem a krabičkou na náčiní. "Zase tě rodiče přivádějí k šílenství?" Kevin se ušklíbl a střelil po něm pohledem. "Zase? Kdy ne?" "Dobrý postřeh." Max se zasmál. "Jsou dost důslední." Odbočili z chodníku na malou asfaltovou pěšinu, kterou z obou stran lemovala vysoká tráva. Vedla je za domy, pak malým úsekem mezi stromy a nakonec je vyplivla na jejich oblíbeném místě. Nejlépe střežené tajemství jejich čtvrti, malý umělý rybník, který byl vybudován teprve před několika lety uprostřed nové várky domů.
JEDEN (3)
Kevin vydechl a pokusil se usmát. "Jo, a proto si hodlám užít každou vteřinu z těch dvou hodin, co jsem od nich pryč." Max se na něj usmál, když zamířili do stromového krytu. "Vzal jsem si od mámy trochu rumu... kdybys měl chuť zlobit." Kevinova tvář se okamžitě rozjasnila. "To teda jo. Cokoliv, co by vyvážilo všechny ty bláboly o službě mládeži, kterým jsem byl poslední měsíc vystaven." Max se zasmál. "Tak špatný?" Kevin dramaticky zasténal. "Myslím, že mi to začíná zkapalňovat mozek. Což je mimochodem tvoje oficiální upozornění." "Moje oficiální upozornění?" Max se pobaveně ušklíbl. "Jo." Kevin se zasmál. "Tak se neděs, až mi začnou vytékat věci z uší." "Aha, dobře." Max se znovu zasmál. "Hlavně aby ti taky neteklo z nosu." Kevin se ušklíbl, když vyšli zpod listnatého baldachýnu na další úsek stezky lemované trávou. "Jsem si jistý, že to bude další na řadě, ale to nevadí. Tvoje tričko to bez problémů nasaje." "Ha. Ještě se mi dostaneš k tričku mozková šťáva a moje pěst si to vyříká s tvým nosem." Kevin se vyloženě rozesmál, ten zvuk byl úchvatný. Max na něj zíral a vychutnával si tu malou radost, kterou vždycky cítil, když Kevina rozesmál. Když dělal Kevinovi radost. Protože to dělalo radost i Maxovi. Jeho hruď se zavlnila teplem. Srdce mu tlouklo rychleji. Zatoužil Kevina pevně obejmout. Kevin se mu podíval do očí a jeho rty přesně na pokyn udělaly tu šišatou věc. "Nikdy bys mě neuhodil, Maxi," zašeptal škádlivým hlasem. "Na to mě příliš miluješ. Přiznej to." Max bojoval s úsměvem, který se mu snažil roztáhnout celou tvář. Ignoroval zrychlující se tep. "Jasně, mám tě rád. Mám tě moc rád. Ale prostě nemůžeš konkurovat mému oblíbenému tričku." Kevin se znovu usmál, když odbočili z cesty a navigovali se k jejich útulné, soukromé mýtině. Jezírko, uhnízděné na úpatí tří vysokých okolních kopců, tiše čekalo na jejich příchod. Max pohlédl vzhůru, kde na vrcholcích jednotlivých vyvýšených kopců vykukovaly skrz řady stálezelených stromů obytné dvorky. Očividně je tam vysadili, aby majitelům domů poskytly soukromí, ale totéž poskytovaly i ostatním. Těm, kteří přišli rybařit, jako Max a Kevin, nebo těm, kteří chtěli být sami. Užít si kousek přírody, který jim lesy v okolí prostě nemohly poskytnout. Vysoké travnaté svahy a malá vodní plocha, která uzavírala zbytek světa. Byl tu klid a ticho, bez žab a hlučných brouků, a Maxe to okamžitě uklidnilo. A Kevina taky, což byl skoro zázrak. Ten kluk byl skoro vždycky napjatý. Dorazili na své obvyklé místo, odložili pruty a krabice s náčiním a pak si vzali na záda batohy. Max vytáhl svou starou kostkovanou námořnickou deku a přehodil ji přes trávu. Kevin se na ni svalil. "Slyšíš to, Maxi? Všechny ty velké tlamy, které volají naše jméno?" Max se posadil vedle něj, tak blízko, že se jejich ramena otřela. "To teda jo. A taky slyším pěkně tlusté slunečnice." Vytáhl z pytle nádobu s žížalami, zatímco Kevin otevřel svou krabici. "Tady máš." Kevin se usmál a podal Maxovi návnadu. "Je to moje nejoblíbenější návnada. Ale já... chci, abys ji měl ty." Max se podíval na malou, lesklou nástrahu ve tvaru rybičky. "Ale tuhle miluješ, Keve. Používáš ji pokaždé, když rybaříme." Kevin trochu pokrčil rameny. "Jo, já vím." Znovu sáhl do své sbírky návnad. "Mám i jiné, Maxi. O nic nejde." Max si prohlížel Kevinův dárek. Byla to velká věc. Kevinova osvědčená cennost. "Díky." Usmál se a cítil se výjimečně. "Dobře se o tvou rybičku postarám." Kevin se zasmál. "O tvou rybičku. A ty bys měl být sakra lepší. Ještě jsem nepotkal okouna, který by odolal jeho svůdnému kouzlu." Max se na Kevina usmál. O svůdnosti věděl své. Jeho nejlepší přítel tím vyzařoval. A proto se ho Max nikdy nemohl nabažit. Dokonce i po tolika letech. Navzdory tomu, že se neustále scházeli. Každý víkend u sebe přespávali. A to nemluvím o všech všedních nocích, kdy nemohli, ale stejně se za sebou vytratili. Max byl s Kevinem rád, trávil s ním každou volnou chvíli. A věděl, že Kevin to cítí stejně. Nejlepší přátelé. Tlustí jako zloději. Nic je nemohlo rozdělit. Max odstřihl svůj háček, aby ho nahradil Kevinovým, a prsty šátral, aby uvázal nový uzel. Kevin se tiše zasmál. "Tady. Nech mě." Jeho ruce se dotýkaly Maxových, když mu pomáhal zajistit návnadu, a bod kontaktu vyslal Maxovi proud do paží. Max si ten pocit vychutnával, jako vždycky, když se jejich těla dotýkala. Zvedl oči ke Kevinovi a sledoval přítelovy rysy. Když pracoval, byl tak soustředěný. Tak dokonalý. Maxe svrbělo, aby se ho mohl dotknout. Jen palcem po jeho tváři. Možná mu rychle prohrábnout vlasy. Kevin se na něj podíval a přistihl ho, jak na něj zírá. Jeho kůže zčervenala. "Cože?" Max zamrkal, pak se rozpačitě uchechtl a odvrátil pohled. "Nic." Tíha Kevinových zvědavých očí však nepolevila. Max si pohrával s návnadou, přetrvávající vibrace okamžiku ho zneklidňovaly. Neklidný s potřebou jednat, ale způsobem, kterému tak docela nerozuměl. "Sakra. Pěkný uzel." Zatahal za návnadu. "To ses taky naučil u skautů?" Kevin se zasmál. "Ne, naučil jsem se jich tam spoustu, ale tenhle jsem se naučil sám. Je to Pitzenův uzel. Udrží tunu pevnosti rybářského vlasce. Je to složitější, ale mně se to moc líbí." Max si ho prohlížel. "Kdy se z tebe stal takový všeználek ve vázání uzlů?" Kevin se uchechtl a navázal na vlasec také návnadu. "Začal jsem si s nimi pohrávat už jako skaut, když jsem se naučil hlavní šestku. Trénoval jsem je po nocích v pokoji celé hodiny jako důvod, proč se vyhýbat rodičům. Potom, kdykoli jsem zahlédl jiný druh, naučil jsem se vázat i ten. Pro rybářské šňůry existuje spousta jiných uzlů než jen uzel klinč." Max se ušklíbl a postavil se na nohy. "Kdybych tě neznal, řekl bych, že se předvádíš." Kevin se zasmál a také vstal. "Chceš říct, že jsi ohromený?"
ONE (4)
Max si prohlédl rybník a pak trochu pokrčil rameny. "Možná." Naprosto. "Jen trochu." Udělal krok zpět a obratně nahodil vlasec, přičemž se mu líbilo jeho tiché svištění. O vteřinu později se ozval tichý kerplunk. "Pěkné nahození." Kevin se usmál a poslal svůj vlasec také. "Díky. Teď snad budou brát." A hochu, to se jim někdy povedlo. Kevin si nedělal legraci. Ryby v tom rybníce se jen přetahovaly o to, aby si pořádně zakously Maxovu nástrahu. O hodinu později, když už měli mezi sebou skoro tucet úlovků, si dali pauzu a usadili se zpátky na deku. Kevin jim vyměnil návnadu za pár paryb, pak odložili pruty a vzali si kolu. Max si vzal také, poté co vytáhl rum, který se mu podařilo propašovat z máminy zásoby alkoholu. Když se opřel na dece a naklonil obličej ke slunci, vybouchla mu plechovka s limonádou. Kevin se usadil vedle něj a jejich ramena se opět otřela. Max se podíval na svého přítele, na místo, kde se jejich těla dotýkala, a byl v pokušení přiblížit se o kousek blíž. Napil se ze své láhve s vodou naplněné rumem a pak ji podal Kevinovi. Kevin se také napil a honil se za ní stejně jako Max za svou colou. "Sakra." Zavrávoral. "Ta věc pálí." Max se zasmál a přikývl. "Buď rád, že jsem si nevzal tu jednapadesátku." "Já nevím." Kevin se ušklíbl. "S tímhle druhem je sranda, když ho zapálíš." "Ježíši," ušklíbl se Max, "ty jsi ale pyrotechnik." "Jo." Kevin se zasmál. "Opravdová hrozba pro společnost." Jeho oči se setkaly s Maxovýma a tentokrát v nich setrvaly. "To je hezké," zamumlal. "Takhle se s tebou poflakovat. Bez rodičů. Nebo s nutností vylézt z okna." Max se s povzdechem zamračil. "Mrzí mě, že jsem se tohle léto tak zdržoval doma. Od té doby, co táta zemřel během svého zahraničního turné... Máma mě prostě opravdu potřebovala mít u sebe." Kevin ztuhl a zavrtěl hlavou. "Ne, naprosto tě chápu. Má to teď těžké a je na tobě ve všem závislá." Max přikývl a sklopil zrak. "Jo. Táta mi před odjezdem slíbil, že budu pro mámu silný, dokud se nevrátí. Asi se mi to daří, protože mi poslední dobou pořád říká, že jsem její skála." "To mě nepřekvapuje. Jsi z tvrdého materiálu." "Alespoň se o to snažím." Max sáhl do kapsy a vytáhl klíčenku s úmyslem navléknout na její kroužek Kevinovu návnadu. Kevin se naklonil blíž, aby ho mohl sledovat při práci. "Hele, vyřezal jsi další. Pěkný. Zlepšuješ se." Hádám, že si všiml dalšího předmětu připevněného k Maxovým klíčům. Max se zasmál a také se ke Kevinovi naklonil. "Proč? Protože tentokrát dokážeš říct, co to je?" "Aha." Kevin se ušklíbl. "Ledaže by to ve skutečnosti nebyla kráva." Max se rozesmál a odstrčil ho. "Je to medvěd, ty kreténe. Bože. Nemluv na mě." Kevin sebou plácl na záda a stejně silně se rozesmál, pak se otočil a lehl si na bok. "Dělám si srandu, Maxi. Poznal jsem, co to bylo. A je to úžasné, ale... proč jsi vyřezal medvěda?" Max se usmál a pokrčil rameny. "Nejspíš proto, že mi tak máma pořád říká." "Vážně? Jak to? Jsi zlý, když se zlobíš?" Max se zasmál a nečinně si prsty osahával drobné zvířátko. "Jo, asi tak trochu jo. Ale ona přísahá, že mám taky ducha." "Aha. Jako já a ta vydra, kterou jsi vyrobil." Max se zasmál. "Jo, tak nějak." "No a? Vyklop to. Jak se tvůj duch podobá medvědímu?" Max vypnul hruď, zkřížil ruce a nasadil svůj nejlepší náčelnický přízvuk. "Velká síla a odvaha. Strážce světa. Sebezáchova velmi silná." Kevin si odfrkl. "Jsi si jistý, že ses nezrodil z komiksu? Trochu mi to zní jako Batman." Max se ušklíbl a klesl vedle Kevina. "Ano, jsem si jistý. Jsem sice velký, hloupý medvěd, ale tvé vydře bych nakopal zadek kdykoliv." Kevin se zasmál. "To je ono. Vyměním vydru za medvěda. Chci si sakra polepšit." Max se převalil na bok a podepřel si hlavu rukou. "A jaké zvíře tě podle tebe nejlépe reprezentuje?" Kevin se uvelebil na dece a zadíval se na oblohu. "Nevím," zamumlal nakonec. "Cítím se trochu jako pták." "Pták?" To Maxe překvapilo. "Jo. Ale takový, který je uzemněný." Maxův úsměv okamžitě zmizel. "Chceš říct, že nemůže létat?" "Jo." Kevin se zamračil. "Jako by měl zlomené křídlo. Nebo se to prostě nikdy nenaučilo." Aha. Max to pochopil. Úplně to pochopil. Kevin se tak cítil kvůli svým rodičům. Což dávalo naprostý smysl. Byli příliš panovační. A Kevin byl příliš mírný. Jako by se najednou styděl za to, že se lituje, Kevin si odkašlal a posadil se zpátky. "Páni, to mi v hlavě neznělo tak hloupě." Max se také posadil a položil Kevinovi ruku na záda. "Už jen čtyři roky, Keve. A pak nám bude osmnáct a vypadneme odsud. Na vysokou a pryč z pod tyranské vlády tvých rodičů." Kevinovi se na rtech objevil úsměv. "Bylo to přirovnání k mému ptáku tak zřejmé?" Max pokrčil rameny. "Co na to říct? Jsi průhledný jako skleněné okno." Kevin se znovu zasmál a pak se otočil k Maxovi a setkal se s ním očima. "Nemůžu se dočkat, až odsud odejdu. S tebou. Na vysokou. Nemůžu se dočkat, až budeme sami." "Jo." Max přikývl. "Konečně svoboda." "Nemáš ani ponětí. Je to vyčerpávající muset být jejich dokonalým synem. Už na to nemám energii." Max se dotkl Kevinovy hlavy. "Tak se o mě opři. Budu silný i pro tebe, Keve. Slibuju." Kevinův pohled pomalu přejížděl po Maxově tváři a zastavil se na Maxových ústech. Maxovo srdce se opět rozbušilo, okamžitě ho to uchvátilo. Nepřemýšlel, polkl a olízl si rty. Což Kevina k jeho zděšení rychle vytrhlo z myšlenek. Kevin zamrkal a zvedl oči zpět k Maxovým. Max je upřeně držel, nebyl si jistý, na co čeká, ale rozhodně věděl, že na něco čeká. Nebo možná bylo přesnější slovo doufat. Ale zase si nebyl jistý na co. Kevinovy řasy se zachvěly a pak jeho oči sklouzly výš. "Tvoje vlasy," zašeptal. "Na takovém slunci vypadají spíš rudě než hnědě."
ONE (5)
Kevin si prohlížel Maxovy vlasy? Max si nepřítomně prohrábl vlasy a znovu pokrčil rameny. "Jo, irská krev. Pochvala od táty." Kevin se trochu usmál. "Ale ty nevypadáš jako Ir. Dokonce ani nemáš žádné pihy." Max se zatvářil. "Cože?" "Jo, mám. Mám je po celých ramenou." Kevinův úsměv se rozšířil. "Ne, nemáš." "Ale mám!" Max si bez přemýšlení stáhl košili a odhodil ji na stranu. "Vidíš?" Naklonil rameno tak, aby ho Kevin viděl. "Ježíši. My chodíme do bazénu pořád. Jak to, že sis jich nikdy nevšiml?" Kevin zavrtěl hlavou a zasmál se, oči přilepené na Maxovu horní část těla. "Já nevím. Upřímně řečeno, s takovým zatraceně tmavým opálením nejsou moc nápadné." Nepřítomně přejel prsty po Maxově kůži. "Sakra, kámo. Vážně. Jak to, že máš v genech tak tmavou barvu, když jsi Ir?" Max znovu polkl a kochal se Kevinovým dotykem. "Mám v sobě i Navahy, pamatuješ? Díky mámě." "No jo..." Kevin zamumlal. "Na to jsem zapomněl..." Konečky prstů sjel k Maxově klíční kosti a pak sledoval linii Maxova řetízku až k jeho psí známce. Nebo spíš k tátovým psím známkám, které si nikdy nesundal. Max se zavrtěl, nasál dech, ale nepokusil se ho zastavit. Kevin se zastavil a znovu se mu podíval do očí. Max vydržel jeho pohled a pak se usmál. "Víš, Keve," zašeptal. "Je tak nějak fér, že si teď taky sundáš tričko." Kevin se zarazil, ale brzy se mu zkřivily koutky rtů. Zkřivily se do toho úžasného svérázného úsměvu. Stáhl si tílko, odložil ho stranou a pak se na Maxe podíval s očekáváním. "Dobře. Tričko dolů. Jsi teď spokojený, pane Je to fér?" Max se ušklíbl a zavrtěl hlavou, oči mu rošťácky blýskaly. "To teda ne. Ani náhodou." Kevin se zatvářil zmateně, ale než se stačil zeptat, Max ho přetáhl na záda. Nemohl si pomoci. Prostě se to stalo. Jiná část jeho mozku převzala vládu. Jako by viděl Kevina polonahého, takhle blízko u sebe, když nikdo jiný nebyl ani vzdáleně nablízku... Bože, jako by se Maxovi právě usmažil harddisk a on potřeboval nejen vidět Kevinovo tělo, ale i cítit ho na Maxově vlastním. Celé pevné a hladké, lepkavě rozpálené od slunce. Oba chlapci se smáli, když se potáceli a zápasili, jak to často dělávali. "Ty mě nepřipíchneš, Maxi!" "Ale jo, přišpendlím!" Kevin se zpod něj vykroutil a pak Maxe přetáhl na záda. "Vidíš?" zahuhlal a usmíval se od ucha k uchu. "To se nestane. Vzdej to." Max se jen ušklíbl. Teprve začínal. Šibalský úsměv se rozšířil, odrazil Kevina, rychle se přetočil a pak svého soupeře přišpendlil pod sebe. Kevin chrčel skrz další smích, jak se snažil vyprostit, ale brzy mu Max přišpendlil ruce k hlavě. Max se rozzářil, plíce se mu zvedaly, jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe. "Ha... Tak rád... že jsem to nevzdal." Kevin se bez dechu rozesmál. "Víš, že se osvobodím." A popravdě řečeno, nejspíš by to udělal. Ale Max to nechtěl. Nechtěl, aby se Kevin osvobodil. Pod Maxovým tělem se cítil příliš dobře. Příliš úžasně. Příliš dokonalý. Příliš neodvolatelně správný. Impulzivně se Max ponořil dolů, chytil Kevina za spodní ret a zuby držel svého přítele v zajetí. "Heh. Teď už mi neutečeš," zamumlal. Kevin ztuhl, srdce mu bušilo do hrudi, a pak šokovaně zasténal proti Maxovým ústům. Ten tichý zvuk projel celým Maxovým tělem a zapálil mu samotný střed hrudi. Vzápětí si uvědomil, že Kevina vášnivě líbá a opakovaně se o sebe otírají rty. Ach, Bože. Líbal svého nejlepšího přítele. A jeho nejlepší přítel mu polibky oplácel. Max uvolnil Kevinova zápěstí. Kevin zabořil prsty do Maxových vlasů. Páni. Tak jemné. Kevinova ústa byla tak hebká. Maxovi se zrychlil tep. Dech se mu zklidnil. Ach ne, třásl se, ale nemohl si pomoct. Byl příliš přemožen. Protože v tu chvíli si uvědomil, na co celou dobu čekal. To zvláštní spojení s Kevinem. Tohle zvláštní pouto. Nejlepší přátelé. Společníci. Předurčení být spolu. Cítil to v kostech. Proč k sobě vždycky tak přilnuli. Byli stvořeni jeden pro druhého. Dvě části jednoho celku. A teď už nebylo cesty zpět. Max vydechl a vlil se do polibku, dal Kevinovi všechno, co v něm bylo. Protože Kevin byl jeho a on byl Kevinův. Tak to bylo od samého začátku. Kevin nejistě přejel jazykem po Maxových rtech. Max se snažil nesténat, ale přesto zasténal. Vstříc Kevinovu nesmělému postupu vyšel sám, rozevřel ústa víc a zkoušel Kevinovu chuť. Ach... Ach, Bože... Líbilo se mu, jak Kevin chutná. Líbilo se mu, jak Kevin cítí, voní a zní. Všechno na něm vyhovovalo všem Maxovým smyslům. Zajímalo ho, jestli Kevin cítí totéž. Náhle se Max zarazil, Kevinovi rodiče mu vtrhli do mozku. Ach, Bože. Vyšiloval by Kevin za chvíli? Byl by naštvaný, že Max takhle zničil jejich přátelství? Odtáhl se, setkal se s Kevinovýma napůl omámenýma očima a pohlédl na jeho růžové, oteklé rty. "Keve," vydechl. "Do prdele... Promiň." Kevin na něj zíral, bez dechu, a pak se supersmutně zamračil. "Vážně?" zašeptal. "Proč?" Max zamrkal a vrátila se mu naděje. "Ty... nejsi naštvaný?" Kevinovy rty se opět zkřivily nahoru. "Ne. Proč bych měl být?" "Protože..." Max zaváhal, důvodů bylo najednou nekonečně mnoho. "Protože jsem to mezi námi právě změnil." Kevin vydechl. "Jo... Ale tahle změna se mi líbí. Možná se mi dokonce líbí hodně." Dotkl se Maxovy tváře. "Jsi můj nejlepší přítel, Maxi. Vždycky jím budeš. Ale to, co jsme teď dělali, mi připadalo... tak nějak správné." Maxovi poskočilo srdce. Nemohl než souhlasit. Protože ten polibek, který si právě dali, přímo tam v trávě... Nikdy nezažil nic tak upřímného. Max se uvolnil a konečně se usmál. "Vím, co máš na mysli, Keve. Bylo to... Bylo to dobré. Dost dobře na to, aby to nemohlo být špatně." Zapomněl na rybářské pruty, ukradený rum, jejich limonády a ponořil své rty zpět ke Kevinovým. Našli svou pravdu. Teď si ji Max chtěl užít.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zvláštní zacházení"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️