První kapitola
První kapitola Londýn - září 1808 Weston Wallace, vévoda z Treadwellu, do sebe hodil zbytek brandy. Byl příjemně opilý, když s přáteli oslavoval nadcházející svatbu s lady Juniper Radwellovou. Juniperin bratr, vikomt Kingsbury, byl hostitelem dnešního setkání. Montyho Radwella znal ze školy, spíše jako známého, protože vikomt byl o čtyři roky starší než Weston a jeho úzká skupina přátel. Pohlédl na George, vévodu z Colebourne a svého nejbližšího přítele. Jejich otcové byli sousedé a nejlepší přátelé už od školních let a své dědice vychovávali stejně. Weston a George spolu dělali všechno od chvíle, kdy uměli chodit a mluvit, a Andrew se k nim přidal, jakmile opustili své vychovatele a společně nastoupili na Eton. Jon a Sebastian uzavřeli svůj kruh, když se setkali na Cambridgi. Ačkoli Jon byl dnes večer zde a pomáhal budoucím ženichům oslavit jejich nadcházející svatbu, Andrew i Sebastian byli daleko na kontinentu, kde bojovali proti hrozbě zvané Bonaparte. Weston si přál, aby tu mohli být, ale chápal, že válka má přednost před svatbou spolužáků, i když si byli blízcí jako bratři. "Ještě jednu?" Kingsbury se zeptal, z konečků prstů mu visela láhev brandy a jeho úsměv byl podnapilý. Weston zavrtěl hlavou. "Pro mě už ne. Ne, pokud mám zítra stát u oltáře a zaslíbit se tvé sestře." Podíval se na George. "Jsi připravený jít domů, abychom se mohli vyspat?" George se na něj ospale usmál. Vždycky vypadal ospale, když to přehnal s pitím. "Dobře, Weste. Jak myslíš." Podal Kingsburymu svůj napůl dopitý nápoj. "Díky, že jste nás pozval." Všichni ostatní přítomní udělali totéž, odložili své poháry a hlučně se rozprchli z knihovny dolů po schodech. Weston zahlédl Juniper, jak stojí ve stínu a na smyslných rtech jí hraje úsměv. Rty, které zbožňoval líbat. Rty, které budou patřit jen jemu, až se zítra ráno vezmou v kapli svatého Jiří při dvojitém obřadu s Georgem a lady Frederikou Martinovými. Weston byl svou snoubenkou naprosto okouzlen. Byla to nejkrásnější svobodná žena v celém Londýně. A ona měla být celá jeho. Ne že by jím už nebyla. Oba byli příliš horliví na to, aby se svým vztahem počkali až do svatební noci. Posledních několik měsíců se pravidelně vkrádal do její postele a dělal opatření, aby v den jejich svatby nerostl v jejím lůně žádný malý Treadwell. Jeho opatrnost zítra večer skončí. On i George se nemohli dočkat, až založí rodinu. Proto se brali mladí. Oba nastoupili na vévodský trůn loni, když jim během několika dní zemřeli otcové, a brali své povinnosti vážně. K tomu patřilo i to, že si pořídili nové malé vévody, kteří se měli stát jejich zjevnými dědici. Weston měl alespoň to štěstí, že se ženil z lásky. Juniper si vybral za svou vévodkyni kvůli jejímu starému, solidnímu rodovému jménu a tučnému věnu spolu s její nesmírnou krásou. Překvapilo ho, když se do ní skutečně zamiloval. Juniper byla žena, kterou každý muž z tonu uctíval - a ona si vybrala jeho, aby s ním strávila zbytek života. Hřálo ho pomyšlení na žár, který mezi nimi existoval, když se spojili. Jeho snoubenka byla jako oživlá bohyně a on se díky ní cítil jako bůh a ne jako smrtelník. Sledoval, jak jeho přátelé vycházejí ze dveří, George odcházel jako poslední. "Zítra se sejdeme v kapli svatého Jiří," slíbil svému nejdražšímu příteli. "Dobrou noc." George na něj vědoucně mrkl a ustoupil po chodníku ke svému čekajícímu kočáru. Weston zavřel dveře a viděl, jak se Kingsbury vzdaluje a vstupuje do své pracovny hned vedle foyer. Zůstal tak se svou snoubenkou sám. Juniper vyšla ze stínu, přistoupila k němu, obtočila mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu svým křivým tělem. Weston ji hladově políbil. Její ruka se pohybovala mezi nimi, našla jeho penis a hladila ho přes kalhoty. Zasmál se a přerušil polibek. "Trochu jsem to přehnal s pitím, má paní. Možná bychom měli počkat do zítřejšího obřadu." "To je mi jedno," řekla mu a oči se jí zaleskly. "Chci tě. Hned." Vzala ho za ruku a vedla ho do své ložnice. Svlékla ho z oblečení, rozházela je na všechny strany a pak ho nahého strčila na postel. Líně sledoval, jak si sundává župan a noční zábranu, a pak na něj vylezla. Během chvilky mu stál. Sáhla pod polštář a vytáhla francouzský dopis, objala ho a pak ho zavedla do sebe, kde na něm odevzdaně jezdila. Sledoval ji se zavřenýma očima a spokojeností ve tváři, jak oba současně vyvrcholili. Padla mu na hruď a zrychleně dýchala. Pak se z něj jako obvykle sesunula. Juniper se nerada mazlila, což se, jak doufal, mohlo změnit. Házela sebou na nočním zábradlí. "Musíš odejít," řekla. "Vypadáš v mé posteli příliš spokojeně a příliš ospale. Nevěstilo by nic dobrého, kdybys usnul a já tě nemohla probudit." S úsměvem dodala: "Pomysli na ten skandál, který by to způsobilo. Ženich nalezený v posteli své nevěsty před obřadem." Weston se oblékl, když šla ke svému toaletnímu stolku. Díval se, jak si odepíná vlasy a rozčesává je. Toužil si je prohrábnout prsty, ale věděl, že má pravdu. Potřeboval si odpočinout před jejich zítřejším velkým dnem. Šel k ní, položil jí ruce na ramena, políbil ji na krk a pak na temeno hlavy. "Takže zítra u svatého Jiří?" zeptal se hravě. Její oči se v zrcadle setkaly s jeho. "Ano, miláčku. Zítra." "Sbohem, má paní." Jeho oči se zatřpytily. "Nebo bych měl říct Vaše Milosti?" Rty jí pobaveně zacukaly. "Na to bych si mohla zvyknout. Myslím, že ze mě bude naprosto úžasná vévodkyně." "To budeš," ujistil ji a pomyslel na všechno, čím ji bude zahrnovat, až se stane jeho ženou. Vyšel z její ložnice a plížil se chodbou. Na schodech potkal Kingsburyho a ovčácky se usmál. "Dobrou noc," zašeptal. "Pustím se ven." Weston došel do přízemí, otevřel masivní dveře a tiše je za sebou zavřel. U obrubníku na něj čekal jeho kočár. Když k němu došel, uvědomil si, že si zapomněl obléct vestu. "Hned jsem zpátky," řekl řidiči a vrátil se do domu. Za normálních okolností by nevadilo, že tam nechal vestu, ale v její kapse byl Juniperin snubní prsten. Nosil ho u sebe už týden, závratně rozjařený jako školák. Nechtěl by se zítra objevit u oltáře bez něj. Bál se, že kdyby jí poslal zprávu, nemusela by ho ve všem tom shonu a přípravách na ranní svatbu dostat. A i kdyby, musela by mu prsten donést. Weston nevěřil, že se to stane, zvlášť kdyby ho dala svému bratrovi. Monty si během jejich školních let získal pověst nezodpovědného člověka a zdálo se, že se na tom nic nezměnilo, ani když dospěl v dospělého člověka. Jen by teď bylo jednodušší si ten kus oblečení a prsten v něm přivlastnit. Došel k Juniperině ložnici a rozhodl se neklepat a nepřitahovat zbytečnou pozornost. Vždycky usnula rychle a hluboce poté, co si spolu lehli, a nejspíš už snila i teď. Otočil klikou, tiše strčil do dveří a pomyslel si, že by si mohl vzít vestu a políbit ji na čelo, než se stáhne do svého kočáru. To, co spatřil, ho přimělo zastavit se a ústa mu zejí prázdnotou. Juniper ležela v posteli. Se svým bratrem. Kingsburyho holá záda a hýždě se leskly potem, když se nad ní vznášel. Weston viděl její nohy propletené kolem jeho pasu. Vydávala stejné zvuky jako při milování. V hrdle mu stoupala žluč. Nemohl však nečinně přihlížet. Přešel přes místnost a odstrčil z ní Kingsburyho. Vikomt překvapeně spadl z postele a vyškrábal se na nohy, v pohledné tváři zamračený. Weston odtrhl oči od nahého muže a zaměřil se na svou snoubenku. Ta se spokojeně usmívala jako kočka, kterou někdo přistihl při lízání smetany. "Ahoj, miláčku," řekla smyslně. "Přišel ses připojit k naší zábavě?" Zhnusení ho naplnilo. Natáhl se k podlaze, zvedl její župan, hodil ho po ní a odvrátil se. Jeho myšlenky se zmítaly v chaosu. Něco se dotklo jeho ramene a on se otočil. Byl to Kingsbury. "Říkám, Treadwelle, my..." Weston udeřil vikomta pěstí do obličeje. Ozvalo se křupnutí zlomené kosti a z Kingsburyho nosu vytryskla krev, jak se zapotácel. Ze rtů mu vylétly kletby. "Nebuď takové děcko," zamručela Juniper. Otočil se a viděl, jak slézá z postele a v ruce drží župan, který jí dal. Nahá se dobelhala k bratrovi a něžně ho pohladila po tváři, pak županem setřela krev. Westonovi zkyslo v břiše a bojoval s nutkáním vyprázdnit všechny nápoje, které vypil, ztěžka polkl a pak zadržel dech. Přišla k němu jeho snoubenka. Pokusila se ho obejmout, ale on jí zamával. "Ale no tak, Treadwelle," řekla tiše. "Snad tě to nepřekvapuje? Víš přece, že když přijde na tělesné záležitosti, můj apetit je nenasytný." Zlost ho zalila. "Překvapen? Jsem znechucený. Zděšený." Dotkla se jeho předloktí, ale on její ruku odstrčil. "Je to jen pro zábavu. O tom je přece tělesné potěšení. Dopřát si rozkoš. Prožívání svých fantazií." Juniper se usmála. "Vlastně nás tři společně čekají zajímavé chvíle." "Zbláznila ses?" zasyčel. Pokrčila rameny. "Zkusíme to. Zvykneš si na tu myšlenku. Čeká tě báječný, hříšný svět. Uvidíš. Zkusíš to... a bude se ti to líbit. Vím, že se ti bude líbit." "Nic neuvidím," zachroptěl. "Žádné zkoušení nebude. Nebudeme tu my, kdo by to zkoušel." Zamračila se. "Co to říkáš?" "Nebudeme se brát," řekl jí. "Treadwelle, ty musíš..." "Musím se řídit zdravým rozumem, madam. Právě teď mi říká, abych se od tebe dostal co nejdál." "Nemůžeš zrušit naše zasnoubení," řekla pevně. "Čekala jsem na toho pravého. Chtěla jsem vévodu. Pohledného, bohatého vévodu. Takového, který si užívá sex stejně jako já." "Ne nepřirozené spojení!" vykřikl a bylo mu jedno, kdo ho slyší. Přičichla si. "Máš to v povaze, Treadwelle. Jsi tak tělesný, jak jen to jde. Užíváš si všech těch nemravností, které už děláme. Existuje svět zajímavých věcí, které můžeme společně vyzkoušet. Nemusí to být zrovna s Montym. Můžeme si najít jiné. Například tvého přítele Colebourna. Je docela švihák. Jsem si jistý, že by byl ochotný se s námi pobavit." Weston rázně zavrtěl hlavou a odmítl to. "Ty to záměrně nechápeš, Juniper. Nechci mít nic společného s tebou ani s žádnou z tvých zvrácených her." Její oči se zúžily. "Moje pověst bude v troskách, jestli zrušíš naše zasnoubení." "Tak řekni, že jsi ho zrušil, ať se starám, jak se starám. Budu gentleman a nechám si pro sebe, co jsem dnes v noci viděl. Slušná společnost se ode mě o tvých prohřešcích nikdy nedozví." Oči se jí leskly. Vypadala jako úplně jiný člověk. Jak mohl nevidět, jaká skutečně je? "Musíš mi slíbit, že o tom nebudeš veřejně mluvit. Že mě necháš vyprávět mou verzi událostí a nebudeš ji rozporovat." "Slibuji," řekl prosebně. "Jaký příběh budeš vyprávět?" "Budu o tom muset přemýšlet," řekla Juniper. "Musí na mě vrhnout pozitivní světlo. Obávám se však, že tě vykreslí v dost špatném světle." Šibalsky se usmála. "Vlastně tě to úplně, ale úplně znemožní. Společnost ovšem vévodovi odpustí cokoli. Tedy nakonec." "Jakými lžemi mě vykreslíš?" dožadoval se. "Lži, které se stanou známé jako pravda. Takové, díky nimž bude váš nový přídomek odrážet to, kým skutečně jste, Vaše Milosti." Odmlčela se. "Vévoda... v nemilosti. Ano, tak vám budu říkat. Zneuctění. Nebudete mít žádnou úctu. Žádnou čest. Nikdo si tě nebude vážit." V tu chvíli bylo Westonovi jedno, co řekne nebo udělá. Chtěl se od ní jen dostat co nejdál. Tuhle ženu miloval. Uctíval její tělo. Daroval jí celou svou duši. Teď si uvědomil pravdu. Láska neexistovala. Ženám se nikdy nedalo věřit. A jestli měl být známý jako vévoda v nemilosti? Pak by tomu titulu dostál a nosil ho s hrdostí.
Kapitola druhá
Kapitola druhá Londýn - duben 1809 Lady Elise Purnellová nervózně čekala u paty schodiště se svým otcem. "Proč maminka nikdy nemůže přijít včas?" stěžovala si. Uchechtl se. "Tvoje matka nemá v povaze nechat se řídit hodinami, má drahá. Bude připravená, až bude připravená. A bude krásná, jako vždycky." "Ale to já se chystám na coming-out!" Elise vykřikla. "Jestli se opozdíme, nebudeme moci projít přijímací linií. Nebo ještě hůř. Všichni způsobilí pánové už budou obíhat taneční sál a podepisovat se na taneční karty. Zůstanu stát sama, první jmenovaný wallflower sezóny." Tatínek k ní přišel a objal ji. "To se nestane, dcero. Jsi krásná osoba, uvnitř i navenek. Jestli to mládenci z Tóny nedokážou rozpoznat, pak si tě vezmu k sobě domů a nechám si tě jako svou holčičku, dokud nezačne další Sezóna." Bylo příjemné být tak milována, ale Elise už nechtěla být otcovou holčičkou. Bylo jí osmnáct, proboha. Připravená udělat coming-out se všemi svými přáteli. Na sezónu měla připravený celý šatník. Chodila na hodiny tance. Zdokonalila svůj zpěv a hru na klavír. Byla na prahu nového života. Tedy pokud si maminka dokázala vybrat šaty a sejít dolů. "Dojdu pro ni," řekla odhodlaně. "Nic takového neuděláš," řekl jí tatínek. "Ostatně, už je tady." Podíval se na svou hraběnku sestupující po schodech a zvolal: "Miláčku, je na tebe hezký pohled." "Ahoj," odpověděla. Maminka se dívčím hlasem zasmála, jako to dělala vždycky, když ji tatínek pochválil. "Ach, Shelby, s tím tvým skotačivým pohledem si připadám zase mladá." Elise zavrčela. Teď nebyla vhodná chvíle, aby se její rodiče navzájem okukovali. Byli staří a manželé, ne dva lidé, kteří flirtují na plese a snaží se, aby si jich ten druhý všiml. Otec políbil matku na tvář, vzal ji za ruku a ohlédl se přes rameno. "Jdeš, Elise?" Přičichla a následovala je k čekajícímu kočáru. Posadila se naproti nim a doufala, že nepřijdou pozdě. I kdyby už přijímací fronta začala, mohli by se k ní připojit na konci a předstírat, že tam byli ve stejnou dobu, kdy přijeli ostatní. Maminka se zamračila. "Elise, moje drahá, ještě jsme o tom nemluvily, ale chci, aby ses dneska večer zdržela svých modrokabátnických způsobů. Nebudeš mluvit o ničem intelektuálním. Žádná politika ani literatura. Žádná konverzace týkající se vlády nebo vědy. Drž se bezpečných témat. Třeba o počasí," nařídila jí matka. Nechtěla měnit to, kým byla. Elise se však chtěla vdát. Chtěla si najít hodného muže a porodit mu děti. Potřebovala jen zaujmout muže, kterému nebude vadit, že vášnivě čte a zajímá se o svět kolem sebe. Zeměpis a politika ji neskonale fascinovaly. Ekonomika. Literaturu. Přírodní vědy. "Nebylo by moudré najít si muže, který má stejné zájmy jako já, mami?" zeptala se. "Ale ne. To by vůbec nešlo. Muži nechtějí ženu, která je chytřejší než oni." Zavrtěla hlavou. "Jsi inteligentnější než většina mužů v parlamentu, Elise, ale nesmíš to dávat najevo. Muži z tuny se tím nechají odradit, zvláště ti, kteří si prohlížejí Manželské tržiště." Než stačila odpovědět, matka pokračovala. "Snaž se tančit s co nejvíce vysoce postavenými pány, jak jen to půjde." Elise vyhrkla: "Určitě ne se zlými vévody?" Lady Shelby se znechuceně poškrábala na nose. "Co o tom páru víš?" Vlastně docela dost. Soames, její oblíbený lokaj, jí každý den schovával noviny a hltal je. Kromě všech zajímavých článků si nemohla pomoci a věnovala trochu času čtení bulvárních sloupků. Vždyť zrovna tento týden byl nejmenovaný vikomt přistižen v posteli se svou švagrovou. Jistý hrabě prý zavraždil svou ženu. A dva nehorázně zlí vévodové, vévoda Šarmantní a vévoda Nešvarný, se zapletli do tří různých výstřelků, kvůli nimž si na ně zdvořilá společnost brousila jazyk. "Slyšela jsem, že se o nich pár mých přátel zmínilo," řekla pokorně, protože nechtěla, aby ji matka poučovala a zároveň chránila Soamese. Kdyby se lady Shelbyová dozvěděla, že Elise četla bulvární sloupky, maminka by jí zakázala číst jakoukoli část novin. Byly plné informací, které hltala, a nemohla riskovat, že k tomu dojde. "Ach, já zapomněla," řekla její matka. "Sundej si brýle." "Proč?" "Jsi bez nich docela hezká. Když si je ale nasadíš, žádný muž tě nepožádá o tanec." "Víš, že když je nenosím, všechno je na dálku rozmazané, mami." "To je v pořádku. Zblízka vidíš naprosto dobře a rozeznáš různé muže, kteří tě požádají o partnerství, když stojí blízko tebe. Teď je dej pryč." Elise si neochotně sundala malé zlaté brýle a zasunula je do síťky. To už kočár začal zpomalovat a její tep se zrychlil. Kočí zastavil, nechal je vystoupit a oni museli k cíli dojít dva bloky pěšky, protože v ulicích se to kočáry jen hemžilo. Doufala, že se jí prach nebude lepit na nové saténové střevíčky. Naštěstí lidé stále přicházeli ze všech stran a oni se přidali k houfu. Příliv ostatních je zavál do domu. Jakmile prošli přijímací frontou, rozloučila se s rodiči, vyhlédla si tři kamarádky a přidala se k nim. Lokaj jí podal program. "Přišla jsem o něco?" zeptala se, ale nikdo jí nevěnoval pozornost, zatímco trojice skenovala taneční sál, a tak Elise udělala totéž, všechno bylo úplně rozmazané. Přistoupilo několik pánů a proběhla smršť představování. Její program byl podepsán půltucetkrát a Elise se uvolnila, protože věděla, že dnes večer nebude za stěnu. Pak si najednou ostatní začali hlasitě šeptat a ona z toho, co říkali, pochopila, že k nim míří dva neuvěřitelně pohlední muži, oba vysocí. "Už jdou," zamumlala a v kostech věděla, že to musí být Zlí vévodové, i když neviděla, jak vypadají, když se blížili. Pak dorazili a zblízka to byl nádherný pár. Jeden z nich měl plavou hřívu a zlatou kůži, takže připomínal lva. Druhý byl hříšně krásný, měl tmavé vlasy a olivovou pleť. Oba byli bezvadně oblečení a naprosto sebevědomí, když se usmívali na skupinu mladých žen, které dnes večer přicházely na scénu. Co by udělala, kdyby ji jeden z nich požádal o tanec? Odmítnout vévodu se přece nedělalo. Poškodilo by to její pověst? Byla to hodná dívka. Velmi hodná dívka, navzdory svým modrokošilatým sklonům. Vždycky se snažila potěšit ostatní a nikdy nemyslela na sebe. "Dobrý večer, dámy," táhl vévoda z Charm a dostál své pověsti uhlazeným hlasem a živýma očima. "Ano, souhlasím," dodal vévoda z Disrepute a se zájmem si je prohlížel. Jeho oči se zastavily, když se zastavily u ní. Elise polkla. Vždyť je těm pánům ani pořádně nepředstavili! Jak se mohla zaplést do skandálu, ještě než vůbec vkročila na taneční parket? Po tváři se mu pomalu rozlil úsměv. "Má paní, chtěla byste si zatančit? Slyším, že za chvíli začnou tóny úvodního čísla." Znovu polkla, slova byla nad její síly. Nikdy neztratila schopnost mluvit, ale on byl dechberoucí. Když mlčela, zvedl vévoda z Disrepute taneční kartu, kterou měla připevněnou stuhou na zápěstí. "Vidím, že máte k dispozici toto úvodní číslo," poznamenal a kartu upustil. "Kočka má tvůj jazyk?" Usmál se, strašlivě šibalským úsměvem, při kterém se jí zatajil dech. "Tak pojď, kotě." Vzal ji za ruku a položil si ji na paži, aby ji vedl k podlaze tanečního sálu. Elise našla hlas a řekla: "Dávejte pozor, Vaše Milosti. I koťata mají drápky a nebojí se je použít, pokud se cítí ohrožená." Vévoda se zarazil a pak se rozesmál. Jeho smích byl sytý a hluboký, něco, na čem by se člověk mohl snadno stát závislým. Díky němu vypadaly jeho zářivě bílé zuby ještě bělejší. "Ach, kotě, tohohle vlka se nemusíš bát." Když ji vzal do náruče, když začala hrát hudba, přičichla. "To jsem si nemyslela, Vaše Milosti. Nejenže je dobře známo, že se nechceš vdávat, ale vím, že by sis nikdy nechtěla vzít někoho, jako jsem já." Zamračil se, zdálo se, že ho její slova zmátla. "Proč to říkáš, kotě?" Pokrčila rameny. "Vím, že jsem jen snesitelně hezká, Vlku." Elise se odvrátila, snažila se vidět ostatní páry na parketu a nebyla schopná rozeznat nic jiného než vířící šmouhy. "Proč mhouříš oči?" zeptal se a přitáhl její pozornost zpátky k sobě. "Bez brýlí nevidím na větší vzdálenost," přiznala. "Jen na blízko. Maminka mě donutila sundat si je v kočáře, než jsme dnes večer vjeli do měšťanského domu. Myslí si, že vypadám ošklivě, když je mám na očích." "To ti maminka řekla, že jsi bez nich jen snesitelně hezká?" zeptal se jemně. "Ano," přiznala, šokovaná, že je tak otevřená s mužem, který je tak nevalné pověsti. Usmál se. "No, v tom se mýlila. S těmi rezavými vlasy a fialovýma očima jsi moc hezká. Nikdy jsem neviděl tak neobvyklý odstín, jako mají ony. Nevidím, že by brýle nějak výrazně změnily tvůj vzhled." Elise cítila, jak se jí rozpálily tváře a srdce se jí divoce rozbušilo. "Děkuji ti za kompliment, Wolfe. Přidám si ho na seznam a podělím se o něj s každým pánem, který si bude přát vědět, že mě vévoda z Disrepute shledal hezkou." Nechtěla ho oslovit jeho přezdívkou, natož aby to znělo koketně, ale něco v tanci s tímto mužem jí dodalo odvahu. "Jste zcela výjimečná, má paní. Zůstaň taková, jaká jsi. ... a ten pravý muž si tě najde." Pokračovali v tanci, i když vévoda s ní přestal mluvit. Předpokládala, že ho její řeči o brýlích nesmírně nudí. Řekl jí však, že je velmi hezká. Elise předpokládala, že totéž říkal každé dívce, která se s ním sešla. Přesto to znělo strašně upřímně, když to říkal. Jestli byl vévoda Nešlechetný takhle okouzlující, zajímalo ji, o kolik víc by mohl být okouzlující jeho přítel, vévoda Šarmantní. Když hudba utichla, odvedl ji zpět na místo, kde ji našel. Vévoda z Charm už tam byl a setkal se s pohledem svého přítele. Elise vzhlédla k Nečesanému a viděla, jak neznatelně zavrtěl hlavou. Když se podívala zpátky na Charm, díval se na dalšího z jejích přátel a ona věděla, že ho její partner před ní varoval. "Děkuji ti za tanec, kotě," řekl jí Disrepute. "Muž, který získá tvé srdce, dostane velmi krásnou dívku, jak uvnitř, tak zvenčí." Zvedl její ruku, políbil ji a pak odkráčel. Charm ho následoval. Okamžitě ji začaly kamarádky otravovat s tím, o čem si povídali. Elise se začervenala a ony si ji začaly dobírat. Cítila se zdrcená, omluvila se a odešla do odpočívárny, aby unikla jim a jejich všetečným otázkám. Muži jako tenhle vlk byli nebezpeční. Vyvolával v ní touhu po věcech, na které by neměla myslet. Toužila po tom, aby ji jeho paže objaly a jeho smyslné rty se dotkly jejích. Kdyby ji odvedl ven a přitiskl se k polibku, nedokázala by ho odmítnout. Tento krátký zážitek Elise přiměl k rozhodnutí, že musí hrát na jistotu. Najde si milého, nudného muže a bude žít obyčejný život. Nepotřebovala vzrušení a skandály, které by jí přinesl muž, jako byl Disrepute. Ne že by měl někdy zájem o manželství, a už vůbec ne se zelenou dívkou, jako byla ona. Vrátila se do tanečního sálu a přiblížil se k ní další partner. Lord Ruthersby byl nevýrazného vzhledu, ale jí připadal docela intelektuální. Skončili rozhovor na několik témat a on jí znovu podepsal vizitku s tím, že se hlásí na večerní tanec. Po celou dobu večeře pokračovali v konverzaci. Byl milý. Trochu rozpačitý. Měli však mnoho společného. Elise se rozhodla, že tenhle muž bude ten pravý. Ne ten vlk.
Kapitola třetí
Kapitola třetí Windowmere, Devon - září 1814 Weston seděl v knihovně vévody z Windhamu s brandy v ruce a lahví poblíž. George ho zatáhl do Andrewova domu. Jeho přítel se obával, že lord Ivy, imbecil, který nedokázal spojit dvě inteligentní věty dohromady, by mohl Westona vyzvat na souboj. Za to, že se vyspal s Ivyho macechou. Připadalo mu to komické, protože Ivy spala i s jeho nevlastní matkou - a ta žena se zřejmě zmínila, že dává přednost vévodovi z Disrepute před svým nevlastním synem -, proto Ivy Westona dráždila. Opravdu si nemyslel, že by ten blázen vydal výzvu. Weston si přál, aby jim George dovolil zůstat v Londýně a zjistit, co by Ivy udělala. Na výběr by měl buď toho idiota zastřelit, nebo výzvu ignorovat. Kdyby Ivyho zastřelil a jen ho zranil, nic by se nestalo. Kdyby ho zabil, což měl Weston v úmyslu udělat jen proto, že ho ten mladík neskonale rozčiloval, došlo by ke skandálu - a to by znamenalo utéct z Londýna. Vzhledem k tomu, že Bonaparte stále působí spoušť po celé Evropě, omezilo by to na několik let okruh míst, kde by mohl žít v exilu, dokud by se na celou záležitost nezapomnělo. Na druhou stranu mohl výzvu odmítnout. Odmítnutí výzvy by znamenalo možná ještě větší skandál a jistě by navždy zpečetilo jeho osud vévody v nemilosti. Weston si pohrával s myšlenkou vrátit se do Londýna bez Jiřího a sledovat, jak celá záležitost dopadne. Domácí večírek, který pořádal Andrew se svou novou ženou Phoebe, ho nijak nelákal. Domácí večírky vévodovi z Disrepute připadaly omezující a nudné, protože se omezovaly na jedno místo s určitým počtem hostů. Znovu se napil brandy a přiznal si, co se mu skutečně honí hlavou. Georgovo znepokojivé prohlášení. Jeho dlouholetý přítel se po boku Westona posledních šest let prosekával společností po jejich zrušených zásnubách. Zlí vévodové, jak se jim říkalo, žili hýřením. Dopřávali si všechny známé sexuální rozkoše, nadměrně pili a hráli hazardní hry. Porušovali všechna pravidla slušné společnosti a žili svůj život bez jiného cíle než dosáhnout požitku. Dokonce si vymýšleli vlastní pravidla, která je vedla na jejich hédonistické cestě životem. Pravidlo číslo jedna bylo snadno dohodnuto. Nikdy nezůstávali s milencem přes noc. Jedna věc byla spát se ženou, ale probudit se vedle ní za ranního světla, to bylo něco úplně jiného. Ženy byly složité bytosti a dokázaly být velmi majetnické. Zjištění, že s nimi muž zůstal celou noc, jim vnuklo podivné myšlenky. Takové, kterými se Weston a George nechtěli zabývat. Jejich druhé pravidlo jim umožňovalo široké pole působnosti. Mohli se milovat s jakoukoli ochotnou ženou mezi osmnácti a osmdesáti lety. Mladší než osmnáct bylo jako vykrádání kolébky, a proto zakázané. Nad osmdesát by bylo nemyslitelné - i když si dokázal vzpomenout na jednu hraběnku, která překročila osmdesátku a stále vypadala o dobrých pětadvacet let mladší. Rozešli se podle třetího pravidla, což Westonovi naprosto vyhovovalo. Rozhodl se mít sex se ženou jen jednou. Jednou mu stačilo, aby na ni dostal chuť a ukojil svou zvědavost. Víc než to vedlo opět k oné atmosféře posedlosti, které se za každou cenu vyhýbal. George se naproti tomu omezil na tři setkání, než přešel k někomu jinému. Weston si nepamatoval proč, ale zdálo se, že to na George funguje. Nejspíš to mělo něco společného s tím, že okouzlil svou milenku a odešel, dokud to mezi nimi bylo ještě sladké. Pravidlo číslo čtyři bylo de riguer. Po každém setkání se musí vrátit domů a vykoupat se. Nebylo důležité, aby na sobě - nebo na svém prostěradle - cítili pach konkrétní ženy. Jejich domov a osobní postel musí vždy zůstat jejich útočištěm, což vedlo k jejich poslednímu pravidlu. Nikdy, nikdy, nikdy nedovolit milence vstoupit do vlastní postele. Jediná výjimka nastala na domácím večírku. Oba s Georgem chodili za ženami a přiváděli si potenciální milenky do svých postelí, když byli mimo domov a zažívali zábavu na venkově. Protože to nebyla jejich skutečná postel, ale místo toho postel pro hosty, zmírnili toto pravidlo, kdykoli se ocitli mimo Londýn. Tato pravidla jim oběma dobře sloužila. Až do teď. George se mu zničehonic otevřel, když jeli kočárem do Devonu. To Westona samo o sobě šokovalo. Nikdy spolu nemluvili o ničem, co se týkalo jejich citů. I když si byli bližší než bratři, nikdy do svých rozhovorů nepouštěli osobní věci. Pili a hráli hazardní hry. Závodili na faetonech, boxovali a lovili. Nejblíže tomu, aby se bavili o něčem osobním, bylo porovnávání různých milenek, které spolu sdíleli. Pak George odešel a všechno zničil. Westonovi se svěřil, že už je unavený z let strávených v prázdnotě. Osamělost a ztráta času. Jak chtěl ve svém životě jen jednu ženu a s ní rodinu. A pak se zmínil o Samantě. Myšlenka na sestru v něm vyvolala pocit viny. Kdysi si byli se Sam nejbližšími sourozenci. Pak se provdala za nudného, neškodného vikomta a odstěhovala se daleko na sever, zatímco on žil s následky toho, že Juniper zrušila jejich zasnoubení, a s kreativními lžemi, které o něm šířila. Snažil se žít podle těchto lží a nad jejich rámec, běhal divoce uprostřed společnosti. Weston si nikdy nedokázal obnovit blízkost se svou sestrou. Viděl zklamání v jejích očích, když se jejich cesty během následujících dvou sezón zkřížily. Pak přestala jezdit do Londýna. Nepsal jí ani ji nenavštěvoval. Neměl si co říct. Nic, co by vysvětlilo jeho jednání. Už dávno si slíbil, že nikdy neprozradí, co viděl v Juniperině ložnici. Ani George nevěděl, proč si Weston nevzal svou snoubenku. Pouze se připojil k zábavě, jakmile ho jeho vlastní nevěsta opustila před stovkami hostů na jejich svatbě. Zavřel oči a dál usrkával brandy, chtěl, aby otupila jeho bolest. Ze všeho nejvíc se Sam objevila na domácím večírku Windhamových, což bylo to poslední místo, kde by ji čekal. Děsil se konfrontace, ke které mezi nimi dojde. Pak si všiml změny ve vzduchu a věděl, že má společnost. Unaveně otevřel oči a spatřil sestru sedící na židli vedle něj. Připravil se na to, co mu řekne, a věděl, že nastal čas, aby zaplatil. Hrabivě se na ni usmál a řekl: "Na svou oblíbenou sestru mám vždycky čas." Přitáhl si brandy k ústům a vypil zbytek. "Vzhledem k tomu, že jsem tvoje jediná sestra, musím se nad tímto tvrzením pozastavit." Zhluboka se nadechla. "Westone, proč jsi mě opustil?" "Cože? Nevím, co tím myslíš." Sáhl po láhvi a nalil si tři prsty v naději, že když se dostatečně napije, zapomene na minulost. "Víte přesně, o čem mluvím. Polož ten nápoj," přikázala. Udělal, co chtěl, a usadil se do křesla, protože od chvíle, kdy se dozvěděl, že je na domácím večírku, věděl, že tohle zúčtování je nevyhnutelné. "Chci pochopit, co se ti stalo. Nám." Pokrčil rameny a držel své pocity pevně na uzdě. "Vdávala ses. Já ne. Odstěhovala ses s manželem na sever. Já jsem zůstal v Londýně, jako starý mládenec, který si zasel svůj divoký oves. Ty jsi žena, což znamená, že jsi vyšla z lůna a psala dopisy. Já jsem muž a nemůžu se obtěžovat s jejich psaním." Zavrtěla hlavou. "Ty máš odpověď na všechno. Ale ne takové, které by mě těšily." Chvíli ji studoval. Měl ji tolik rád, navzdory velké propasti, která je dělila. "Přijmi mou omluvu, Sam. Vím, že jsem byl hrozný bratr. Nejsem moc dobrý člověk a už nějakou dobu nejsem. Myslel jsem, že sis nade mnou po svatbě s Haskettem umyla ruce. Nikdy jsi mi nedal přímý řez, ale na tunových akcích jsi mě ignoroval. Jednou nebo dvakrát jsem se ti pokusil napsat, ale neměl jsem ti moc co říct." Prohrábl si rukou vlasy. "Jak řekneš malé sestře, která tě zbožňovala, že se z tebe stal darebák nejhoršího druhu?" "Předpokládám, že namočíš brk do inkoustu a pohybuješ jím po stránce," odsekla. Weston se zamračil. Sam byla sluníčkové dítě a vyrostla z ní mladá žena plná optimismu. Vzal ji za ruku. "Co se děje? Odkud se bere všechna ta zloba? Ano, moc jsem ti nepsal. Mrzí mě, že jsem s tebou ztratil kontakt. Ale měla jsi manžela, Same. Nový život. Novou rodinu. Já jsem byl ten nečinný, bezcenný bratr, kterého jsi tu nechal. Vím, že se za mě a za to, čím jsem se stal, stydíš." "Nikdy jsi mě nekontroloval," obvinila ho. "Byl jsem v manželství nešťastný. Lady Rockawayová mi zničila každý den, který jsem strávil v Rockwellu. Haskett byl pod jejím palcem a neudělal bez ní ani krok. Z milého, upřímného, neohrabaného gentlemana, o kterém jsem si myslela, že jsem si ho vzala, se po návratu do Rockwellu stal cizinec. Jeho matka byla nešťastná, že si mě vzal, a bezmezně mě šikanovala." Samantha mu vytrhla ruku. I když se kontakt mezi nimi přerušil, vyzařovala z ní bolest. "Pak jsem přišla o dítě. Ani nevíš, jak zničující to bylo. Než k tomu došlo, manžel mě v mé ložnici navštěvoval jen zřídka. Když se to stalo, sotva se mnou promluvil a už se mě nikdy nedotkl." "Co se stalo?" zeptala jsem se. Vstala a začala přecházet po pokoji. Weston se postavil na nohy a spěchal k ní, když se chytila krbu a zírala do ohně. "Byla jsem tak osamělá," řekla tichým hlasem. "Tak sama. Nikdo mě neutěšoval. Nikomu nezáleželo na tom, jestli budu žít, nebo zemřu. Chtěla jsem, aby mě můj velký bratr přišel zachránit, zvlášť po Haskettově smrti. Aby mě vzal pryč a přivedl domů, kde bych byla v bezpečí." "Jak to myslíš - v bezpečí?" zeptal se a chtěl se dostat k jádru změny, kterou v ní vycítil. Mlčela. Přemýšlel, jestli jsou její tajemství stejně ošklivá a hluboká jako ta jeho. "Proč jsi po Haskettově smrti prostě neodešla? Uvítala bych tě." "Protože já..." Hlas se jí zadrhl. Weston jí položil ruku na rameno a chtěl jí nabídnout útěchu. Trhla sebou. "Zklamal jsi mě," obvinila ho a její tón byl tvrdý. "Zklamal jsi mě. Opustil jsi mě." Oči se jí zúžily. "Nevím, jestli ti někdy odpustím." "Sam." Přitáhl si ji do náruče a pohladil ji po vlasech. Nevěděl, jak jí to vynahradit. Jak jí být bratrem, kterého chtěla. Byla zlomená skoro stejně jako on. V tu chvíli věděl, že se dokáže uzdravit. S Georgovou pomocí. Jeho přítel Sama miloval. Postaral by se o ni mnohem lépe, než by to kdy dokázal Weston. Pustil ji a ona ustoupila a ochranitelsky zkřížila ruce před sebou. "Možná potřebuješ George stejně jako on tebe." "Co tím myslíš?" zeptala se. Weston pokrčil rameny. "Nevím, co se stalo, ale celou cestu kočárem sem pořád mluvil o tom, jak pohrdá svým životem a chce ho změnit. Že je připravený se usadit a jak moc chce rodinu. A ženu." Zavrtěl hlavou. "Mluvil o tobě, Same. Myslím, že už se rozhodl, že po domácím večírku opustí Windowmere a pojede za tebou přímo do Rockwellu." Viděl, že ji jeho slova ohromila. Dobře. Potřebovala, aby ji někdo vytrhl z hlubin jejího utrpení. Naplnila ho úleva. Věděl, že může odejít - a ona bude v dobrých rukou muže, kterému věřil nade vše. "George na mě aspoň myslel," řekla. "Ty jsi nikdy nemyslel." "Máš pravdu," připustil. "Byl jsem sobecký bastard, který na tebe zapomněl, jakmile jsi opustila Londýn. Byla jsi zodpovědností někoho jiného. Ne moje. A já si to vychutnával. Už mě nebavilo být slušný a čestný a vždycky dělat správnou věc. Tak jsem to přestal dělat. Nebyl jsi nablízku, abys viděl můj pád. Když ses vrátil v příští sezóně, už k němu došlo." Weston si dlouze povzdechl. "Sám jsem se zahrabal hluboko do jámy, Same. Propast, kterou jsem si sám vytvořil. Nechtěl jsem tě stáhnout s sebou. Myslel jsem, že když jsi pryč, můžu si dělat, co chci." Dotkla se jeho paže. "Proč, Westone? Co se stalo mezi tebou a lady Juniper? Co mohlo být tak strašného, že jsi kvůli tomu začal nenávidět sám sebe a všechny kolem sebe?" Zavrtěl hlavou. Jeho stud by mu zůstal. "Ne, to ze mě nedostaneš. Díky bohu, že je mrtvá a pryč a já už ji nikdy nemusím vidět." Nedokázal skrýt hořkost. Jediná dobrá věc, která se stala od chvíle, kdy se s Juniper rozešel, byla zpráva o její smrti. Před třemi lety se s Kingsburym proháněli na svých fejetonech v Hyde Parku a Juniper ztratila kontrolu. Následná havárie ji připravila o život. Její bratr se v žalu vrátil domů a zastřelil se. Zdvořilá společnost truchlila nad jejich smrtí, dvě mladé, živé duše byly vzaty příliš brzy. Weston to oslavil tím, že se opil a zůstal tak týden. Viděl obavy vepsané do Saminy tváře a nesnesl pomyšlení, že ho lituje. "Jsem teď takový, jaký jsem, Sam. Nehodlám změnit názor. Ne jako George. Ten by se možná dokázal zachránit. Možná mu pomůžeš právě ty. Já jsem jenom darebák toho nejhoršího druhu. Nemám už žádné srdce ani duši." Weston položil svou ruku na její. "Já tě přece miluju. Vždycky budu." Naklonil se, aby ji políbil na tvář. "Ale nikdy jsem neměl přijít do Windowmere. Rozluč se se všemi." Smutně se usmál a vyšel z pokoje s tím, že by měl jít říct Wilsonovi, aby si sbalil. Místo toho šel do svého pokoje, posbíral mince, které měl, a zamířil do Andrewových stájí, kde požádal o přípravu koně. Když jel na koni směrem k Exeteru, rozhodl se, že se chce zoufale napravit. George si myslel, že by to mohl dokázat tím, že se ožení se Sam a založí rodinu, a Weston byl pro. Dva lidé, na které myslel nejvíc, by spolu měli dobrý život. Pro něj by jedna žena jeho problémy nevyřešila. Nevěřil na lásku a nikdy by se neoženil. Byl však unavený ze svého života. Unavený z jeho promarňování. Měl ho plné zuby. Vyčerpaný. Otrávený svými zkušenostmi. Co kdyby se na to všechno vykašlal - alespoň na chvíli? Už žádné bezmyšlenkovité schůzky se ženami. Už nebude vévoda v nemilosti, kamkoli přijde. Nebo dokonce vévoda z Treadwellu. Co kdyby utekl a měl čas objevit sám sebe, to, kým skutečně je a kým chce být v budoucnu? Nic ho nebrzdilo. Mohl odejít a darovat si čas. Věděl, že se nikdy úplně nevyléčí. Jizvy, které se mu zařezávaly do srdce, se nikdy nedaly vymazat. Ale mohl by přijít na to, co v životě chce, a začít znovu. Nemohl čelit desítkám let života, který teď žil, jinak by se zbláznil. Když dojel do Exeteru, dojel k hostinci, v němž předtím pobýval, sesedl z koně a odvedl ho do vedlejší stáje. Našel podkoního a požádal ho o ustájení koně na noc, dal mu dostatek peněz, aby se o něj postaral, a požádal ho, aby koně ráno vrátil Windowmereovi. "Rád to udělám, můj pane." "Děkuji." S tím Weston prošel městem a pokračoval na jih.
Kapitola čtvrtá
Kapitola čtvrtá Briarcliff, Devon Elise otevřela oči, pomalu se nadechla a vychutnávala si ticho, které ji obklopovalo. Claire, její dcera, se choulila těsně vedle ní. Dívka měla matčiny sytě hnědé vlasy a fialové oči a Elise předpokládala, že vypadala podobně jako Claire, když byla stejně stará. Zeptala by se rodičů, ale ti svou vnučku nikdy neviděli, přestože Shedwell byl od Briarcliffu vzdálený jen padesát mil. Oni - tedy její matka - si nad Elise umyli ruce v den její svatby s lordem Ruthersbym. Ačkoli matce i otci několikrát psala, lady Shelbyová jim nakonec odpověděla, že jsou příliš zaneprázdněni svými novými životy, když už vychovali dceru. Nyní za ni zodpovídá Ruthersby. Ne jejich. To byla poslední korespondence, kterou Elise dostala od své matky, ženy příliš ješitné na to, aby si přiznala, že je dost stará na to, aby měla vdanou dceru, natož aby ta dcera také porodila dítě. Lady Shelbyová v ní Elise vzkázala, aby jí už nepsala, pokud nepůjde o závažné zprávy. Porod. Úmrtí. O ničem mezi tím se nemuselo mluvit. Ta drsná slova na stránce ji stále pronásledovala. Její otec jí však psal dál, i když ji požádal, aby všechny dopisy pro něj směřovala jejich místnímu duchovnímu, který se postará o to, aby byly doručeny přímo do Shelbyiných rukou, když se jednou týdně setkají. Nikdy nedokázala pochopit, proč matka kontroluje každý aspekt vztahu mezi ní a jejím manželem. Jednou se její otec krátce zmínil o tom, že maminka je nejkrásnější dívka, která ten rok vyšla na svět, a jak ho překvapilo, když si ho vybrala za nápadníka, kterého si vezme. Vypadalo to, jako by tatínek trávil každý den na kolenou, vděčný za to, že se s maminkou oženil, a ve všem plnil její příkazy. Maminka ráda nosila krásné šaty a nechávala si říkat, jak je krásná. Praktická byla jen tehdy, když bylo třeba říct Elise, co má dělat. Alespoň už nemusela trpět tyhle přednášky. Ne že by se jí v Briarcliffu žilo lépe. Oh, dva a půl roku to bylo ideální. Norwood Blakeney byl milý manžel, velmi ohleduplný a pozorný. Hovořili spolu o mnoha tématech a byl rád, když krátce po svatbě zjistila, že čeká dítě. Claire se narodila rok po svatbě a byla světlem jejich života. Pak došlo k nehodě. Norwood byl ve svém klubu, který se nacházel velmi blízko jejich londýnského domu, tak blízko, že do něj a z něj rád chodil každý den, kdy byli ve městě. Řekl Elise, že se cestou domů zastaví a koupí Claire novou knihu. Elise strávila to odpoledne u modistky, kde si nechala změřit nové šaty na nadcházející sezónu. Když dorazila domů, šla vzbudit Claire ze spánku, protože věděla, že Norwood bude brzy doma na čaj. Všichni tři seděli s Claire mezi sebou a společně si četli. Místo toho dorazil lékař s hroznou zprávou, že došlo k nehodě kočáru. Spolu s Norwoodem zahynul i lord Borwick a jeho malý syn. Lékař projížděl kolem místa nehody a poskytoval pomoc, jak nejlépe uměl, ale nikoho se mu nepodařilo zachránit. Dal Elise knihu dětských říkanek, kterou našla vedle svého manžela. Četla si z ní každý večer, než uložila Claire do postele, a vždycky dceři vyprávěla příběhy o tom, jak byl její tatínek hodný a jak moc svou holčičku miloval. Když Elise po pohřbu omdlela, poslali pro ni lékaře. Ten zjistil, že čeká dítě. Norwoodův mladší bratr byl velmi nespokojený. Už si do londýnského měšťanského domu nastěhoval rodinu a nárokoval si titul. S možností, že Elise porodí Norwoodova dědice, museli počkat až do porodu, aby zjistili, kdo bude skutečným hrabětem z Ruthersby. Porodila chlapce, kterého pojmenovala po dítěti, jež zahynulo při nehodě kočáru, a jeho jméno se dozvěděla z novin. Nathan bohužel žil jen krátce. Po třech dnech ho našli mrtvého v postýlce. Lékař ji utěšoval a říkal jí, že smrt v postýlce je běžná a že se jí nedalo nijak zabránit. Přesto Elise sledovala nového lorda Ruthersbyho novýma očima. Neodsuzovala by ho za to, že se vplížil dovnitř a udusil její dítě, ale neměla žádný důkaz a nechala si to obvinění pro sebe. Zákon dával přednost rovným z království. Dokonce i v případě vraždy. Bez důkazů a bez mužského ochránce Elise držela jazyk za zuby. Po Nathanově smrti se však cítila bezvládná. Napsala otci, který jí vysvětlil, že není dobrý nápad, aby se vracela domů, zvlášť když má malé dítě. Stále ji bolelo, že se rodiče nezúčastnili Norwoodova pohřbu, a teď se trápila, když jí nebylo dovoleno se k nim vrátit. Jako vdova hraběnka měla možnost zůstat s rodinou svého manžela a informovala nového hraběte, že se tak rozhodla. Ten souhlasil - ale skutečnou moc v rodině měla Ruthersbyho manželka. Její švagrová udělala z Elise rodinnou chůvu pro jejich dva chlapce. Otočila se na bok a uhladila Claire vlasy. Předpokládala, že každá matka si myslí, že její děti jsou dokonalé. Lady Ruthersbyová si to rozhodně myslela. Joseph a Josiah byli svatí postrachové a než se poslední chůvou stala Elise, utekli už třem chůvám. Nechápala, proč švagrová pojmenovala chlapce tak, jak je pojmenovala, když se ta jména tak podobala, ale málokdy chápala cokoli, co ta žena udělala. Věděla jen, že její setrvání závisí na tom, zda se Joseph a Josiah udrží v souladu. Nečekaně se jí podařil zázrak. Chlapci, kteří se po celou dobu jejího věznění chovali špatně, byli nyní pouze vysoce nad věcí. Zdálo se, že problémy si je stále najdou, ale ona si k synovcům vytvořila pevný, ale láskyplný vztah. Teď jí dělala starosti skutečnost, že Josephovi bylo právě sedm a Josiahovi bude příští rok na jaře šest. Starší chlapec půjde příští rok na podzim do školy a mladší ho bude následovat o rok později. Elise přemýšlela, jestli jí bude dovoleno zůstat v rodinném sídle a starat se o chlapce, až se vrátí na školní prázdniny. Děsilo ji, co by se jí a Claire mohlo stát, kdyby ji požádali, aby odešla. Ta myšlenka jí v posledních týdnech nedala spát mnoho nocí. Kdyby ji lord nebo lady Ruthersbyová požádali, aby odešla, musela by se vrátit k rodičům, ať už by se to mamince líbilo, nebo ne. Možná by jí otec mohl poskytnout malý příjem, který by jí umožnil pronajmout si chatu na venkově poblíž nebo dokonce několik pokojů v Londýně. Claire se začala probouzet a Elise vyklouzla z postele, rychle se umyla a oblékla na dnešní den. Pak přistoupila k posteli a jemně dcerou zatřásla. "Dobré ráno, má milá," řekla. "Jsi připravená na další den?" Claire otevřela oči a usmála se. Elise žila pro dívčiny úsměvy. "Dobré ráno, mami. Mám tě ráda." Políbila dceru na čelo. "A já miluji tebe, můj miláčku. Pojď, oblékneme tě, zapleteme ti vlasy a pak můžeš jít do školní třídy. Můžeš si číst a já zatím připravím tvé sestřenice a bratrance na dnešní den." Jakmile se Claire usadila s knihou, Elise se vydala do pokoje, který sdíleli Joseph a Josiah. Oba chlapci byli po ránu nevrlí a trvalo dvakrát déle, než je dostala z postele a oblékla než Claire. Jakmile však vstali, měli lepší náladu. Joseph se rozběhl a otevřel dveře vedoucí do školní třídy. Malá ložnice, kterou sdílela s Claire, se nacházela na druhé straně školní třídy. Když vstoupili, vešla služebná s podnosem se snídaní. "Dobré ráno, má paní," řekla rozjařeně. "Dobré ráno, malí páni a má paní." Děti ji zdvořile pozdravily. Slušné chování bylo jednou z věcí, kterou Elise u svých nových svěřenců od začátku zdůrazňovala. Chvíli to trvalo, ale teď už byli oba její synovci ke služebnictvu vnímaví a milí. Pomohla jim roznést snídani a při jídle probírali své dnešní lekce. Claire, která neměla vlastní vychovatelku, seděla u chlapců na hodinách a už uměla číst stejně dobře jako Josiah, přestože jí za pár dní budou teprve čtyři roky. Uměla také počítat jednoduché součty a najít několik zemí na různých mapách v atlase. Atlas byl Eliseiným cenným majetkem, svatebním darem od Norwooda, který ji dobře znal. Tam, kde by většina nevěst toužila po špercích, jí atlas dával najevo, že jí ženich opravdu rozumí. Právě dokončovali, když se ve dveřích objevil komorník. Do této části domu se nikdy neodvážil. Všimla si, že v ruce drží dopis. "Má paní, tohle vám přišlo ranní poštou. Myslel jsem, že byste to ráda viděla hned." Přinesl jí ji a ona mu poděkovala. Poznala, že písmo patří jejímu otci, i když se jí zdálo trochu roztřesené. Strčila si ho do kapsy a sledovala, jak děti dojídají snídani. Ztratila chuť k jídlu. Objevila se jiná služebná, odnesla tác a Elise si vzala knihy, které dnes budou používat, spolu se třemi tabulkami, aby si mohly spočítat součty, a pergamenem a tužkami na psaní. Nechala Josepha začít s časováním jednoduchých latinských sloves, zatímco Josiah pracoval na opisování pravopisných slov. Claire už měla nos v knize. Když byli všichni její žáci zaměstnáni, ustoupila do kouta a rozlomila pečeť na dopise. Uvnitř leželo několik librových bankovek, které v ní vzbudily zvědavost. Podívala se dolů a začala číst. Nejdražší Elise - Píšu ti to s těžkým srdcem. Tvá drahá maminka je těžce nemocná zápalem plic. Bojovala jako šampion, ale lékař říká, že je příliš slabá na to, aby se uzdravila. Potřebuji tě tady, mé dítě. Nechce, aby se o ni staral někdo jiný než ty. Prosila mě, abych pro tebe poslala. Prosím, přijeďte ihned. Přiveď Claire, jestli chceš. Dlouho jsem čekala na setkání se svou vnučkou. Je mi líto, že je to za takových okolností. Přikládám peníze na cestu, kdybys je potřebovala. Z toho, co jste mi řekla, vím, že lord Ruthersby je k vám dost skoupý. Pospěš si, Elise. Modlím se, abys to stihla. Tvůj milující tatínek, Lord Shelby Složila bankovky a strčila si je do kapsy. Nechtěla, aby se o nich švagr dozvěděl. Peníze mohla použít na nákup nového materiálu, aby mohla ušít několik nových šatů pro Claire, která se dostala do růstového spurtu. A taky nové boty, protože dcera jí ještě včera říkala, že ji ty její štípou do prstů. "Děti, musím jít na pár minut dolů za lordem a lady Ruthersbyovými. Budete v pořádku?" "Ano, teto," řekla Joseph. "Jsem nejstarší. Na všechny dohlédnu." Poplácala chlapce po rameni. "To je hodný kluk. Dokonči si slovesa a začni číst, jestli chceš." "Mohl bych číst ostatním," řekl Josef horlivě. "To je výborný nápad," pochválila ho. "Nejdřív si dokonči časování a pak to můžeš udělat." Elise šla ke dveřím a viděla, že všechny tři děti jsou zabrané do práce, a tak odešla a sešla dolů. Lord Ruthersby ještě snídal, četl si noviny a procházel korespondenci. Jeho žena by ještě pár hodin spala a posnídala by ve své ložnici, než by vstala a oblékla se na celý den. S hrabětem si poradila. S hraběnkou to bylo jiné. Proto si teď potřebovala promluvit se švagrem a získat jeho svolení k odjezdu, než se lady Ruthersbyová dozví, co se chystá. Pokud se věci vyvinou v Elisein prospěch, budou už s Claire sbalené a pryč, než se hraběnka probudí. Když vešla do snídaňové místnosti, zastavila se pár kroků od něj a odkašlala si. "Můj pane, mohla bych si s vámi krátce promluvit?" Podíval se na ni. Někdy ji vyděsilo, když se mu podívala do tváře, protože v ní viděla tolik Norwooda. Oba muži měli stejné oči a nos, i když tenhle Ruthersby měl krutá ústa a povýšený postoj. Tam, kde byl její manžel laskavý až běda, tenhle muž neznal význam toho slova. Doufala, že je v dobré náladě a splní její žádost. A také zajistí odvoz. "O co jde, má paní?" zeptal se. "Jde o mou matku. Už jí nezbývá moc času a prosí o mě. Můj otec mě prosí, abych přijel co nejdříve, jak jen to bude možné." Přemýšlel o její žádosti. "Pokud vím, nikdy jsi k nim nejela na návštěvu." "Ne, můj pane. Nebyla jsem tam. S matkou jsme se odcizili. Otci však pravidelně píšu a on mi každý týden odpovídá. Je bez sebe starostí. Má ji moc rád a chce, aby její poslední dny byly klidné. Mám pocit, že tím, že o mě žádá, chce maminka odložit naše neshody." "Chápu." Napil se kávy a odložil šálek. "Jak dlouho budeš pryč? Vím, že doučuješ a hlídáš naše chlapce." "Ne dlouho, můj pane. Tatínek si zřejmě myslí, že maminka nemá moc času." Odmlčela se. "Také mě požádal, abych s sebou vzala Claire." "Aha," zopakoval. Zavřel noviny. "Dobrá tedy. Můžete jít." "Mohu použít kočár?" "Aha." Tvářil se udiveně, jako by ho nenapadlo, jak se dostane do Shedwellu. "Předpokládám, že ano. Jak je to daleko?" "Asi padesát mil." "Hmm." "No, až vás kočí vysadí, ať si on i koně odpočinou a pak se má hned vrátit. Tvůj tatínek tě bude muset po matčině pohřbu doprovodit domů. Bylo by fér, aby se této povinnosti ujal znovu." Vyfoukla zadržovaný dech. "Moc vám děkuji, můj pane. Odejdu, jakmile si sbalím." Ruthersby pohlédl na komorníka. "Nechte přistavit kočár a řekněte kočímu, kam má jet." "Ano, můj pane." Elise i majordomus opustili snídaňovou místnost a sluha řekl: "Pošlu nahoru služebnou, aby vám sbalila, má paní." "To nebude nutné. Zvládnu to sama. Ale za půl hodiny by se mi hodil lokaj. Může mi snést kufr dolů a naložit ho do kočáru." "Dobrá, má paní." "Mohl byste prosím poslat nahoru hospodyni? Musíme si promluvit o tom, kdo bude hlídat chlapce, zatímco budu pryč." Rozloučili se a ona spěchala nahoru do školní třídy. Když dorazila, Joseph právě předčítal ostatním dvěma. Věděla, že nemohl dokončit sloveso, ale připadalo jí milé, že se těší, až bude číst nahlas. Došla ke stolku vedle dveří a vzala atlas, který jí dal Norwood. Byla to jediná věc, kterou po manželovi měla, a nechtěla ji tu nechat. Protože děti byly zaneprázdněné, spěchala do své ložnice. Kufr ležel v rohu, ona se s ním popasovala a otevřela ho. Elise vytáhla ze skříně šaty pro sebe i Claire a začala balit. Už byla skoro hotová, když se rozletěly dveře a překvapily ji. Lady Ruthersbyová stála ve dveřích. "Co to děláte?" zeptala se pronikavě. "Balím, mylady. Moje matka je vážně nemocná a nezbývá jí mnoho času. Žádá mě o pomoc." Hraběnka se usmála. "Lady Shelby si vždycky myslela, že je tak mladá a krásná. Že bude žít věčně. Víš, že se ve skutečnosti nikdy nehlásila k tvé matce? Několikrát jsem ji zaslechla, jak ostatním říká, že jste sestry." To Elise ani v nejmenším nepřekvapilo. Její matka si na společenských akcích razily cestu flirtováním a chovaly se jako ženy o polovinu mladší. "Uvědomuješ si, jak je pro tebe nepohodlné odjet," podotkla její švagrová. "Jak to, má paní?" zeptala se, ačkoli už znala odpověď. "Opouštíš mé chlapce," zněla odpověď. "Kdo jim bude dělat vychovatelku? Kdo je zaměstná přes den? Dohlédne na jejich výuku?" "Joseph a Josiah jsou oba bystří chlapci. Krátká přestávka ve vyučování jim neuškodí. Kromě toho oba rádi čtou. Jsem si jistá, že toho budou dělat dost, zatímco budeme s Claire pryč." "Aha. Ty ji bereš s sebou." "No, rozhodně bych ji tu nenechala. Tatínek se s ní už nemůže dočkat." Hraběnce se ztenčily rty. "Tím jsem si jistá. Přesto, kdo pohlídá mé chlapce?" "Poslala jsem pro hospodyni. Myslela jsem, že bychom to s ní mohly probrat." "Poslala jste pro ni? Ty nejsi paní této domácnosti a už nějakou dobu nejsi. Sejdu se s ní a rozhodneme, kdo bude dohlížet na mé chlapce ve vaší nepřítomnosti." Elise sklonila hlavu. "Jak si přeješ." Zmlkla, dokud neucítila, že lady Ruthersbyová odchází. Poslední pohled kolem sebe ji přiměl k tomu, aby své malé zrcátko, hřeben a kartáč uložila do truhly. Klesla na kolena, sáhla pod postel a nahmatala svou brašnu. Vyzvedla ji a vsunula do ní brašnu, několik knih a plyšového králíka, s nímž Claire spávala každou noc. Z kapsy vytáhla bankovky a zastrčila je do síťovky. Ozvalo se zaklepání na dveře. "Má paní, je váš kufr připraven?" Otočila se a uviděla lokaje. "Ano, to je." Zavřela a upevnila ji. "Děkuji." Prošla spojovacími dveřmi do školní třídy. Joseph právě dokončoval svůj příběh. Vzhlédl, když vešla. Claire a Josiah zatleskali. "Bratranec Joseph nám přečetl pohádku, mami," řekla Claire. "Je velmi dobrý čtenář." "To je," souhlasila. "Chci si s vámi všemi promluvit." Joseph zavřel knihu a odsunul ji stranou. Všechny tři děti se na ni zvědavě podívaly. "Claire a já se chystáme na chvíli odjet," vysvětlila. "Moje matka je nemocná. Půjdeme se o ni postarat." "Umře?" Joseph se zeptal. "Ano, můj tatínek si myslí, že zemře." "Já ji neznám," řekla Claire a spodní ret vystrčila do drdolu. "Já ji znám. Ale je to tvoje babička. Ona i tvůj dědeček by se s tebou rádi seznámili." "A pak umře?" Josiah se zeptal. Elise přikývla, protože věděla, že ani jedno ze tří dětí nemá se smrtí žádné zkušenosti. "Vrátíte se?" Josiah se zeptal s ustaraným výrazem ve tváři. "Samozřejmě, že se vrátím. Prozatím si ale od výuky trochu odpočinete." "A co se děje?" zeptala se Josie. "Už žádná latina?" Josef se zeptal. "Ne, dokud se nevrátíme." Vydechl, čímž ji přiměl k smíchu. "Můžeš si ale číst, kolik chceš. Také si promluvím s podkoním a zjistím, jestli můžeš věnovat více času výuce jízdy na koni." Oba chlapci při tom nápadu zajásali. Elise se postavila. "Přiveď slečnu Molly, Claire." Zatímco její dcera vyzvedávala ze židle v rohu svou jedinou panenku, natáhla k ní ruce. Její synovci k ní přišli a ona je objala. "Teď buďte obzvlášť hodní na služebnictvo, které vás hlídá. A vaší mamince a tatínkovi," řekla jim. "Dřív jsme zlobili," řekl Josiah. "Ale teď už jsme hodní." "Oba jste moc hodní chlapci. Budete mi chybět." "Mám tě rád, teto Elise," řekl Joseph. Bylo to poprvé, co to řekl. Josiah zopakoval bratrova slova a Elise se přistihla, že se rozplývá. To už ale dorazila hospodyně se služebnou. "Pokračujte, má paní. Postaráme se o malé pány. Šťastnou cestu." "Děkuji." Natáhla k němu ruku a Claire ji přijala, slečnu Molly pod paží. Sešly dolů, kde se s ní rozloučilo několik služebných. Požádala komorníka, aby vyřídil ženichovi, že chlapci budou trávit více času na koni, zatímco ona bude pryč. "Postarám se o to, má paní. Budete nám chybět. Šťastnou cestu." Elise opustila dům, do něhož přišla jako nevěsta, a nyní žila jako horní služebná. Ačkoli se její život od manželovy smrti značně změnil, stále měla střechu nad hlavou. A měla Claire. Její dcera se choulila vedle ní. Když se kočár rozjížděl, Claire se zeptala: "Budou mě mít dědeček s babičkou rádi, mami?" "Budou mít víc než jen rádi tebe, miláčku. Budou tě milovat." Elise jen doufala, že je to pravda.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zlomený vévoda"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️