Kapitola 1
Selenino POV Je tma. Garrickovu volnou ruku nevidím, ale slyším cinkání jeho přezky. Je to můj otec. Vyšlehá si kožený nástroj z kalhot a odhodí ho, přičemž mi jeho konec cvakne o holé břicho. Ze rtů mi unikne chraptivé zaječení. "Ne...! co to děláš? Jsi opilý! Vypadni!" Jeho drápy se zaryjí do papírového masa na mém krku a vzduch naplní ostrý zip, když si rozepíná kalhoty. Mým vědomím pronikne záchvěv paniky, když se mi začne snažit rozkročit nohy. Přes Garrickovo těžké dýchání se rozléhá hromový řev, dokonalý soundtrack k mé agónii. Z očí mi tečou slzy, jak do něj kopu a mlátím sebou. Nic mě však z jeho sevření nevysvobodí. Od té doby, co před osmi lety zemřela moje matka, mě můj šílený otec vězní a každý den mě tráví vlčí májí. Pořád čekám na smrt a každý večer chodím spát s pocitem, že se nedožiju ranního východu slunce. Ale moje vlčice Luna zemřela jako první. Je pryč. Ztratil jsem ji, svého jediného přítele a naději. Od včerejška nemám jídlo ani vodu, ale nevím, proč se obtěžuju držet se. Jaký má smysl přežít, když budu žít jen sama v téhle špinavé cele? Když mezi otcovými nohami spatřím tvrdý prut masa, zaplaví mě hrůza. Ta věc se do mě v žádném případě nevejde, bude to čiré utrpení. Pořád mi roztahuje nohy od sebe, ať křičím a kopu sebevíc, ale pak můj vztek přemůže strach. Je mi jedno, proč mi to dělá, nedovolím mu to. Nebudu tu jen tak ležet a nechat si to líbit. Zoufale se natáhnu po jeho tváři a snažím se ho poškrábat v zářících očích. Garrick mi zlomyslným trhnutím rozbije hlavu o podlahu a omráčí mě natolik, že mě na chvíli pustí, aby se mohl oběma rukama sápat po mých nevyvinutých prsou. Jeho drápy se mi zarývají do kůže, táhnou se mi po hrudi a po břiše. Snažím se křičet, ale žádný zvuk ze mě nevychází. Garrick vydá šílený skřek, zasekne mi prsty mezi nohy a vnutí mi je dovnitř. "Ne!" Sotva se mi podaří sehnat hlas, můj výkřik vyjde jako šepot. "Tohle nemůžeš udělat, jsem tvoje dcera! Copak tě nezajímá, co by si o tobě myslela moje máma?" Garrick ztuhne, překvapený pohled prorazí opileckou mlhu jeho myšlenek. Mrkne: jednou, dvakrát. Potřese hlavou a vysměje se: "Ty hloupá holko, já nejsem tvůj otec." "Cože?" Jsem v šoku. Jeho slova mě tvrdě zasáhla. Nepropustil mě, ale byl natolik rozptýlený, že svůj útok oddálil. "Tvůj otec byl nějaký míšenec z jiné smečky." "Tvá matka se nechala zbouchnout ženatým mužem a musela s hanbou utéct." Garrick se zarazil. "Byl jsem na neutrálním území, když jsem našel tvou matku, jak se plazí bez peněz ve stoce. Zachránil jsem jí bezcenný život a přivedl ji sem. Oženil jsem se s ní, adoptoval jejího bastarda a dal jí domov. Dlužila mi všechno! A co jsem za to dostal?" Žádá, z tesáků mu létají sliny. "Nic. Nikdy mi nedovolila, abych se jí jen dotkl! Dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych jí dokázal svou lásku, ale ona nikdy nedokázala přehlédnout, že jsem Omega." Ušklíbne se na mě: "Jsi stejný jako ona. Volana - ale na rozdíl od ní jsi moje." Vypadá tak šíleně, že se bojím, aby se úplně neproměnil. "A ty nemůžeš říct ne!"Vrhne se ke mně a přikryje mě svým tělem. V krvi mi stoupá adrenalin a prsty se mi sevřou kolem hrdla láhve whisky u boku. "Jdi k čertu! Jsi nemocný!" Pang! Roztřískám mu těžký bičík o hlavu a přivřu oči, abych je ochránil před pršícími střepy krvavého skla. Garrick se na mě sesune na hromadu a jeho váha mi vyrazí vzduch z plic. Stojí mě veškerou sílu, abych ze sebe jeho velké tělo shodila, ale podaří se mi to. Najdu se na nohou a klopýtám ke dveřím. ---- Vydávám se do noci a v duchu pátrám po nějakém bezpečném místě. Nezastavuju se, abych se zorientovala nebo zorientovala, jediné, na co myslím, je, abych se od Garricka co nejvíc vzdálila. Pohybuji se co nejrychleji, potácím se na silnici a nutím auta, aby zastavila, abych mohla projet. Nezůstanu bez povšimnutí. Ze všech stran mě vítají překvapené pohledy a znepokojené výrazy. Pak jako vidění ze snu spatřím ve světle lampy tvář, kterou poznávám. O Bastienu Durandovi se mi za posledních osm let zdálo mnohokrát. Vypadá mnohem starší, než si ho pamatuji, ale jeho drsné rysy se nedají splést. Vysoký, široký, s tmavě blond vlasy a vyrýsovanou čelistí; je snadné pochopit, proč jsem si ho jako dítě představovala zamilovaného. Je to Alfův syn a dědic a teď se ke mně blíží s ustaraným výrazem ve tváři. Bastienovy stříbrné oči září v temnotě, dlaně má natažené na znamení smíření, když se ke mně blíží. Blesk udeří s hlasitým praskotem a přízračné osvětlení promění jeho pohlednou tvář v něco opravdu zlověstného. Jeho muži se rozprostřou kolem mě a všechny mé dívčí představy se rozplynou. Tohle je mohutný vlk Alfa, který se ke mně blíží, další muž, který nechce nic jiného než mi ublížit. Když se přiblíží, z jeho hlubokého hlasu mi přeběhne mráz po zádech a jeho konejšivá slova padnou na úrodnou půdu: "Klid, vlčku." Těsně předtím, než se jeho prsty dotknou mé kůže, se vrhnu do obrany. Zablokuje můj první úder a sevře mi ruce kolem paží, ale zdá se, že se zdráhá použít opravdovou sílu. Jeho váhavost mě zachraňuje, protože se od něj odpoutávám, mlátím a kopu, dokud se neuvolním a nevyrazím sprintem. Na jeden požehnaný okamžik si myslím, že bych mohla mít šanci - pak uslyším jeho hlas, hřmotný jako každá bouře. "Chyť ji." Bastien nařizuje. "Hned."
Kapitola 2
Selenino POV Běžím, dokud už nemůžu běžet, a ocitám se na okraji jednoho z nesčetných přírodních parků v Elysiu. Přede mnou se rozprostírá les, a přestože si nedokážu představit žádné útočiště, alespoň vím, že tu nebudou žádní lidé. Vrhám se do hustého lesa a drsná půda mě řeže do nohou, jak šlapu po kamenech, spadaných větvích a listí. Vlky za sebou už neslyším, ale přesto se nezastavím. Táhnu co nejhlouběji do lesa, až je nemožné si představit, že jsem vůbec ve městě. Tma je tu naprostá a po zdrcujícím útoku světel a zvuků ve městě uklidňující. Vyšplhám do větví velké jedle a poškrábu si při tom skoro každý centimetr těla. Schoulím se k drsnému kmeni. Vím, že bych měla spřádat plány a řešit další kroky, ale vyčerpání na mě doléhá. Snažím se udržet oči otevřené, ale bojuju předem prohraný boj. O chvíli později podlehnu a svět zčerná. _____ Vždycky jsem byl outsider. Možná že v hloubi duše moji vrstevníci cítili, že do Nové smečky nepatřím, ale to, že jsem vlk z Volany, byla dostatečná záminka k tomu, aby mě trápili. S matkou jsme byly v Elysiu jediné a děti se o vzácné pokrevní linie nezajímaly, věděly jen, že jsem jiná. Když mi bylo pět, školní tyran mě zahnal do klikatých horských tunelů pod Elysií. Myslel jsem si, že najdu cestu zpátky; nechápal jsem, jak složité jsou ty prastaré stezky, dokud jsem se pořádně neztratil. Bloudil jsem podzemním bludištěm dva dny, než mě Bastien našel. V té době byl mladým teenagerem, ale nikdy nepůsobil rozpačitě nebo nejistě jako ostatní děti v jeho věku. Neexistuje žádná záruka, že Alfovo dítě bude jeho dědicem. Jiný vlk může být vždycky větší, silnější; divočejší. Nakonec tyto primární vlastnosti vždy rozhodnou o tom, kdo bude vládnout, ale u Bastiena nikdy nebyly žádné pochybnosti. Od prvního dne bylo jasné, že žádný vlk ve smečce nebude schopen zpochybnit jeho dominanci ani inteligenci, jakmile vyroste. Před všemi těmi lety mě odnesl do bezpečí a tady stojí znovu, hledí na mě v mé nejtemnější hodině s příslibem spásy. Jenže tentokrát mu nevěřím. Kdysi ke mně byl laskavý, ale to byl i Garrick. Deset let mě zahrnoval láskou, než ukázal svou pravou tvář. Už neudělám tu chybu, abych mu znovu tak snadno uvěřila. "Přijdeš ke mně dolů, vlčku?" Z Bastienova hlubokého hlasu mi přeběhne mráz po zádech. Zavrtím hlavou a přidržím se větve. "Jdi pryč." Pokorně žadoním. Můj hlas je sotva šeptem, ale vím, že mě jeho vlčí uši slyší. Jeho rty, plné a měkké na pozadí ostrých linií a úhlů, tvoří tvrdou linii. "To nemůžu." "Jsi zraněná." odpoví. Snažím se najít vysvětlení, které by ho poslalo pryč. "Škrábla jsem se, když jsem sem lezla, to je všechno." "A proč jsi tam nahoře?" Z jeho ocelově stříbrných očí pozná, že lžu.Je tak neskutečné mluvit s někým jiným než s Lunou nebo Garrickem. "Ta bouřka mě vyděsila." Snažím se najít logickou odpověď. Jako na zavolanou se nad hlavou ozve hrom. Ucuknu a hlavou mi probleskne vzpomínka na Garricka, jak se ke mně řítí. "Když slezete dolů, vezmu vás dovnitř, kde bude bezpečno a teplo." Bastien mě přemlouvá. Myšlenky na Garrickův útok vystřídá obraz mé sklepní cely. Ne, uvnitř se mi nelíbí. "Tady je mi dobře." Trvám na svém. Cítím na sobě jeho temné a hodnotící oči. Krčím se pod jejich tíhou a schovávám tvář do kmene stromu. Když tě nevidím já, nevidíš ani ty mě. "Když je tam nahoře tak krásně, možná se k tobě přidám." Bastien navrhne. "Ne!" Skoro vykřiknu a srdce mi divoce buší v hrudi. Musím se od něj dostat pryč, musím si najít lepší úkryt. Podívám se na strom po své levici, zvážím jeho těžké větve a přemýšlím, jestli bych se mohla pohybovat v korunách stromů. "Na to ani nemysli." Autorita v jeho hlase mě přimrazí na místě. Nikdo se nemůže vzepřít rozkazu Alfy smečky, máme to v DNA. Zakňučím a pevněji objímám strom, jak na mě dopadají čerstvé slzy. "Nemusíš se bát." Drsné dunění jeho slova popírá. "Řekni mi své jméno." V tu chvíli si uvědomím, že si nepamatuje, jak mě zachránil z tunelů. Nevím, proč mě to tak bolí, ale je to tak. Jeho záchrana pro mě znamenala všechno. Než mě Garrick uvěznil, byly ty dny v tunelech nejtraumatičtější v mém životě - a přesto pro něj nic neznamenaly. To, že si na tu významnou událost nevzpomíná, posiluje mou nedůvěru. "Já nejsem nikdo." "Začínám ztrácet trpělivost." Jeho hluboký hlas se nese až ke mně. "Buď můžeš jít dolů, nebo já nahoru." Znovu zavrtím hlavou, oči mě pálí. Není to fér, vždyť jsem se právě osvobodila. Ten výstup, se kterým jsem tak strašně bojovala, zvládne za pár vteřin. Stříbrné oči mě přelétnou, když se přitisknu ke kmeni stromu, tělo stočené do těsného klubíčka. V Bastienově hrudi zaduní vrčení a mně se zrychlí tep. Všechny svaly se napínají před blížícím se útokem, zavírám oči a jsem si jistá, že tohle je konec. Jeho ruce jsou obrovské a mozolnaté, ale neskutečně jemné. "Pšššt," jeho hlas mi tiše vrní v uchu. "Jsi v pořádku." Obklopí mě teplo, když mě Bastien sevře v náručí, a ačkoli to nedokážu vysvětlit a ani pochopit, cítím se nějak klidnější. Jedním skokem jsme na zemi. Vím, že bych se s ním měla prát, když už stojíme na pevné noze, ale nedokážu přimět končetiny, aby zabraly. Víčka mám zase těžká a jediné, co chci, je zachumlat se do polštářovitých svalů, které mě obklopují. Jako by mi četl myšlenky, Bastien si kolem mého křehkého těla trochu těsněji přitáhne kabát a nabere uklidňující hukot, který mi vibruje na tváři. "Spi, vlčku. Jsi v bezpečí." ----- S trhnutím se probudím a v neznámé posteli se posadím. Chvíli trvá, než mi nervy doženou hlavu, a jakmile se tak stane, vysílám výkřiky protestu a bolesti; bolí mě každý centimetr těla.Jedno oko mám oteklé, ale druhé rychle mrká proti světlu. Místnost - velká ložnice zařízená v tlumených barvách - je příliš světlá. Hedvábná látka mé noční košile mě i přes svou jemnost škrábe na přecitlivělé kůži. Jak je to dlouho, co jsem naposledy nosila oblečení? Někdo mi umyl a zapletl vlasy a kolem nohou a paží mi někdo omotal obvazy. K uším mi dolehnou tlumené hlasy a moje pozornost se stočí k zavřeným dveřím po mé levici. Jemné chloupky na zátylku se mi zježí a já co nejpůvabněji sklouznu z postele. Překročím malý prostor, usadím se zády ke dveřím a přitisknu ucho na chladné dřevo. "Selene Moreauová." Nepoznávám hlas, který vyslovuje mé jméno. "Měla by být mrtvá." "No, očividně není." Ozve se druhý hlas. "Našel už někdo Garricka?" Poslední slovo přehluší vrčení, po kterém se ozve známý bas. "Aiden vede lov, má instrukce přihlásit se, jakmile zachytí jeho stopu." Bastienova slova přeruší těžká pauza. "Nechápu, jak to, že jsme to nevěděli." "Garrick se dobře předvedl." "Nikdo netušil, že by něco takového mohl udělat," poznamená první řečník. "Je to selhání nás všech." Druhý muž vážně prohlásí. "Měli jsme se víc vyptávat. Volanské vlky není snadné zabít - to, že šli dva najednou, mělo být varovným signálem." "To jsme nemohli vědět." První muž se uklidňuje. "Ne, měli jsme to vědět." Tohle musí být Alfa. Jako dědic je Bastien ve smečce druhý v pořadí; nikdo jiný by s ním takhle nemluvil. "Místo toho bylo nevinné štěně ponecháno téměř deset let trpět." Byla jsem tak zaneprázdněná snahou utřídit si všechny důsledky jejich slov, že jsem si nevšimla blížících se kroků. Slyšela jsem, jak se půl vteřiny předtím, než jsem ucítila, jak mi dveře tlačí do páteře a posouvají mé tělo ke zdi, otočila klika. Najednou na mě Bastien shlíží dolů a v jeho pohledné tváři se zračí pobavený výraz. "Odposloucháváš, vlčku?"
Kapitola 3
Selenino POV Vyškrábu se na nohy, opřu se o zeď a ignoruju bolest, která mi vystřeluje do nohou. Natáhne jednu ruku, aby zabránil svým společníkům ve vstupu, a já využiju příležitosti a prosmýknu se kolem něj do hlavní části apartmá. Gabriel Durand, který je podobou Bastiena, kdyby byl o pár desítek let starší, vykročí vpřed. "Ahoj Seleno." Bez přemýšlení se plížím za Bastienem a využívám jeho velké postavy, abych se skryla před zraky. Nedokážu to vysvětlit. Nechci, aby kdokoli z nich byl v této místnosti se mnou, a Bastien je ten, kdo mě sem proti mé vůli vůbec přivedl - on je ten poslední, u koho bych měla hledat ochranu. Natáhne se zpátky, obtočí mi ruku kolem těla a zachytí mě dřív, než stihnu uvažovat o útěku. "Pojď sem, ty." Bastien mě uloží zpátky do plyšové postele a posadí se vedle mě, aby jeho velká postava zůstala jako bariéra mezi mnou a cizími lidmi. "Musíme si promluvit." --- Pohled třetí osoby Bastien pozorně sleduje Selenu, jak mu otec vysvětluje, co všechno se stalo od jejího útěku od Garricka. Choulí se mezi polštáři a naklání se co nejdál od Alfy. Bastienův vlk Axel se drápe na povrch a dožaduje se, aby se Bastien přiblížil. V Selenině výrazu je znepokojivé prázdno a Bastienova nenávist k muži, který ji uvěznil, se ostře vyhrotí. Slíbil otci, že jeho muži vrátí Garricka do domu smečky, aby stanul před soudem, jakmile ho najdou, ale ve skutečnosti nemá v úmyslu pustit toho bastarda zpátky do města. Mimo jurisdikci Novy si s ním Bastien může dělat, co se mu zlíbí. "Tvá matka mi byla velmi drahá." Otec ho přiměl, aby se Selene poprvé setkala s jeho pohledem. Na nikoho z nich se nedokázala podívat přímo, dokonce ani na Gabrielovu betu Donovana. "Ano, znala jsem ji." Gabriel pokračoval a smutně se usmál: "Pomohla mi v době, kdy jsem si sám nedokázal pomoci. Cítím, že Corrine dlužím, abych teď udělal totéž pro tebe. Máš mé slovo, že Garricka chytíme; bude se zodpovídat ze svých zločinů." "A mezitím?" Její hlas je silnější než v lese. "Co se mnou hodláš dělat?" Přivlastnit si tě. Navrhne Axel a vyvolá v Bastienovi instinkt, aby pachově označil sladké stvoření před sebou. Přivolá na sebe touhu a zatne zuby proti bolesti, kterou popírání vyvolává. Gabriel řekne rozumně. "Doktor je docela znepokojený tím, že se tvá zranění ještě nezahojila." Neochotně se podívá na Bastiena. "Když tě Bastien přivezl, měl jsi v těle nepřiměřené množství vlčího máku." Selene jen zamrká. "Dávkoval mi ho každý den už osm let." Její prohlášení se setká s vyděšeným tichem a ona obrátí oči k Bastienovi. Ten se propadá do bezedných safírových a fialových tůní a cítí hlubokou beznaděj, které nerozumí, dokud znovu nepromluví. "Můj vlk to nepřežil." Vztek pohltí Bastiena v požáru tak náhlém a prudkém, že ví, že musí z místnosti pryč dřív, než si Axel vynutí cestu z jeho těla. Stojí, zatímco mu vlk řve v hlavě, a třese se námahou, aby ho zadržel. Bastien beze slova vyrazí z místnosti a zamíří k lesu.--- Selenino POV Bastienův náhlý odchod mě zaskočí a z nevysvětlitelného důvodu cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nevím, proč jsem mu řekla o Luně. Rozhodně jsem to neměla v plánu, ale když jsem se na něj podívala, nějaká síla hluboko uvnitř mě vytlačila slova na povrch. Možná jsem čekala, že ve sdílení toho tajemství najdu útěchu, místo toho jsem našla odmítnutí. "Donovane, mohl bys nás na chvíli opustit?" Gabrielův štěrkovitý hlas mě přitáhl k přítomnosti. "Zdá se, že jsem tvou matku zklamal ještě odporněji, než jsem tušil." Řekne, jakmile osamíme. "Nerozumím tomu." Tiše zamumlám. "Slíbil jsem tvé matce, že se o tebe postarám, kdyby se jí něco stalo. Zachránila mi život a já jsem se jí odvděčila tím, že jsem nechala její jedinou dceru trpět nevýslovným týráním." Každé slovo je protkáno znechucením. Než stihnu položit otázky, které mi čekají na jazyku, Alfa mě probodne zuřivým pohledem. "Znám Volanovo tajemství. Vím, proč tě sem Corinne přivedla." "Kdybych věděl, že jsi tu autonehodu přežila, zařídil bych to už dávno, ale minulost vrátit nemůžu." Přizná se. "Domluvy?" Opakuju nechápavě. "Abych tě udržel v bezpečí." Gabriel to upřesní. Stále tomu nerozumím. "Ale Garrick..." "Garrick není ten, před kým potřebuješ ochranu, Seleno." Alfa mě jemně informuje. "On je hmyz, Alfa Calypso je drak a po tvé krvi touží ode dne, kdy ses narodila." "To je hmyz," řeknu. _________________ "O čem to mluvíš?" Vyprsknu, zírám na Gabriela s vytřeštěnýma očima a zoufale se snažím pochopit smysl jeho slov. "Co má se mnou společného smečka Calypso?" ptám se. Alfa si povzdechne. "Co víš o své matce, Seleno?" "Garrick mi řekl, že patřila k jiné smečce a otěhotněla po aféře s ženatým mužem. Utekla v hanbě a on se jí ujal." Ten příběh mám ještě čerstvě v paměti; před očima se mi mihne Garrickův chlípný obličej, ale zaženu ho a soustředím se na Gabriela. Alfa smutně zavrtí hlavou: "Tvoji rodiče byli oba členy smečky Calypso, dokud se jejich Alfa - Blaise - nedozvěděl tajemství tvé krevní linie." Vysvětlil: "Netuším, jak přišel na to, že volanská krev může poskytnout věčný život, ale zjistil to a od té doby ji loví." "Tvůj otec se obětoval, abys ty a tvoje matka mohli uniknout." Gabrielovi škubne čelist hněvem: "Corinne byla tak zdrcená ze smrti svého druha, že to skoro vzdala, když ji Garrick našel." "Jejich manželství bylo vždycky falešné." Jeho čelo se hluboce svraští: "Garrick do ní byl beznadějně zamilovaný, tak moc, že souhlasil, že tě adoptuje. Pro ženu v jejím postavení... no, byla to nejlepší z mnoha špatných možností." "Jak to všechno víš?" "Řekla mi to." Gabriel odpoví: "Jsi nejspíš příliš mladý na to, abys pamatoval povstání. Můj bratr se chtěl celý náš život stát alfou smečky, a přestože byl alfou od přírody, nebyl dost silný na to, aby se mi postavil." "Místo toho zorganizoval povstání a najal žoldáky bez věrnosti smečce, aby mu pomohli provést převrat. Plánoval zabít mě, Bastiena a mého druha. Tvá matka se šla proběhnout, když narazila na žoldáky shromažďující se na hranicích. Zaslechla jejich plány a běžela rovnou do domu smečky.""Její varování nás všechny zachránilo." "Zabil jsem svého bratra, a když bylo po všem, Corinne mi řekla pravdu. Věděla, že kdyby se jí někdy něco stalo, Garrick by tě nedokázal ochránit." Za spánky se mi usadí tupá bolest, jak se můj mozek snaží zpracovat přetlak informací: "Takže teď, když víš, že jsem naživu, máš v plánu mě chránit?" "Samozřejmě." Alfa přísahá. Zamračím se a snažím se poskládat skládanku dohromady. "Jak?" Alfa si mě dlouho prohlíží. "Bastien." "Bastien?" Opakuju naprosto nechápavě. Gabrielovy oči, stejně stříbrné jako oči jeho syna, mě proříznou. "Bude to tvůj manžel." "O čem to mluvíš?" Vstávám z postele a blížím se ke dveřím. "Ty chceš, abych si vzala Bastiena?"
Kapitola 4
Selenin pohled Kdyby mi někdo v dětství řekl, že Bastien Durand bude jednou mým manželem, praskla bych štěstím. Teď nevím, co si mám myslet. Budoucnost mě děsí, ale ze všech možností mě Bastien děsí nejméně. "Dobře." Sklopím oči z Gabrielových a podvolím se. ------- Pov třetí osoby "Tys zabil Garricka?!" Bastienův otec po něm střílí smrtícími pohledy a přechází po své kanceláři jako tygr v kleci. "Na neutrálním území." Bastien kontruje: "Bylo to v rámci mých práv a oběma se nám bude lépe spát, když budeme vědět, že je nadobro mimo hru." "To je vedlejší." Gabriel zasyčí. "Právní stát existuje z nějakého důvodu. Procesy slouží jako příklad pro smečku, jako důkaz, že porušení zákona bereme vážně, že nám záleží na spravedlnosti." "Zasloužil si všechno, co dostal." Bastien zkříží ruce na prsou. "Být vůdcem neznamená, že si můžeš beztrestně dělat, co se ti zlíbí." Gabriel vyštěkne. "A kdyby to byla máma?" Bastien ví, že je to rána pod pás, ale neomluví se za to, že chrání svého druha. "Kdyby jí někdo udělal to, co Garrick udělal Seleně?" "Ne," řekne. "To je něco jiného." "Tvoje matka a já jsme osudoví druhové." Mávne nad otázkou rukou. "Přesně tak." Bastien se zadívá na Alfu. Gabrielovi se v očích mihne pochopení a pomalu se uvolní, napětí mu postupně vytéká ze svalů. "Ale ona..." "Přišla o svého vlka, pamatuješ?" Zpočátku Bastien nechápal, proč Selene necítí pouto k páření. Začalo mu to být jasné, až když se dozvěděl o jejím vlkovi. Samozřejmě že ho nemohla cítit, vždyť ztratila samotnou podstatu své bytosti. "Ach, synku," stiskl Gabriel Bastienovi rameno, v hlase měl upřímnou bolest. "Je mi to líto." Jeho syn přikývne na znamení uznání, ale nedokáže se přimět k tomu, aby se setkal se starším mužem pohledem. "Co budeš dělat?" "Nabídnu jí východisko." Bastien si povzdechne: "Pomůžeme jí projít přechodem, a až bude připravená postavit se na vlastní nohy, může se rozhodnout, jestli chce zůstat." Prohrábne si rukou vlasy: "Ještě jsem s ní nemluvil, ale myslím, že tři roky by měly být tak akorát." "Jsi si jistý?" Gabriel se tiše zeptá. Bastien pevně přikývne. Gabrielova tvář se stáhne do grimasy. "V tom případě bych tvého vlka držel na uzdě velmi pevně. Nepřivlastňuj si ji úplně, dokud nebudeš vědět, jestli se bude konat obřad odmítnutí, nebo ne." Radí. "Pokud ji označí, nebudeš ji moct nikdy pustit." "A co když se ti to povede? -- Selenin pohled V zrcadle na mě zírá cizí člověk. Má moje oči, mé plné rty a dlouhé hedvábné vlasy, ale já se v ní nemůžu najít. Od mého útěku uplynul měsíc, a přestože jsem stále příliš hubená, prohlubně v mých kostech se začaly mírně vyplňovat. Moje kůže už nemá křiklavě šedý odstín a není posetá modřinami - i když je stále velmi bledá -, a přestože se mi po Luně stále stýská, svoboda mi vrátila trochu světla do očí. Bastien stojí za mnou a zakrňuje mé drobné tělo, zatímco i on studuje můj odraz. Ještě pořád jsem k sobě nemohla pustit nikoho jiného, takže je to on, kdo mi pomohl obléknout se do svatebních šatů při závěrečné zkoušce. Dlouhé šaty jsou dokonalé, ale připadám si spíš jako dítě, které si hraje na převlékání, než jako nevěsta.Myslím, že Bastien není šťastný, že si mě bere. Nikdy to neřekl, a přestože je tu pro mě při každém zhroucení a záchvatu paniky bez otázek a stížností, když jsme spolu sami, je nepopiratelně odtažitý. Bohužel jsem se na něj začala spoléhat natolik, že mi jeho rezervovanost začíná být opravdu nepříjemná. Nerada se tak cítím. Upnout se na něj - na kohokoli - je nebezpečné. Pomalu se učím o smečce a o všem, co mi za posledních osm let uniklo, kombinací formálních lekcí a odposlouchávání. Trávím spoustu času s uchem přitisknutým ke stěnám a dveřím, ačkoli mé schopnosti nenápadnosti jsou nedostatečné. Bastien mě při tom už několikrát přistihl, ale naštěstí se zdá, že ho to spíš baví než otravuje. Při jednom z těchto odposlechů jsem se dozvěděla o Arabelle. Než jsem se objevila já, Bastien zřejmě plánoval, že si vezme za družku vlčici jménem Arabella Wintersová. Zdá se, že Gabrielův edikt je donutil jejich zasnoubení ukončit, a já nemůžu popřít, že to dává smysl. Zamilovanost do někoho jiného by jistě vysvětlovala Bastienův odstup. Teplé ruce mě obepínají kolem pasu a táhnou mě zpátky do přítomnosti. "Na co myslíš?" Střetnu se s jeho stříbrným pohledem v zrcadle a opřu se o jeho hruď. "O ničem důležitém." "Hmm." Jeho dunění mi vibruje na páteři: "Tak proč mi to neřekneš?" "Přemýšlela jsem o svatbě." Přiznávám. "O našem manželství." Bastien se zamračí a skloní hlavu - asi v zamyšlení. Když ji znovu zvedne, přikývne úsečně: "Už nějakou dobu jsem si s tebou o tom chtěl promluvit." Žaludek mi klesne. "O čem?" "O naší manželské smlouvě." Vysvětlí mi a odtáhne se ode mě. "Víš, co je to obřad odmítnutí?" Nejistě zavrtím hlavou. "Je to rituál, který podstupují partneři, kteří chtějí ukončit manželství." Bastien vytáhne z náprsní kapsy odloženého saka svazek papíru. "Vzhledem k našim... jedinečným okolnostem jsem si myslel, že by ustanovení o odmítnutí bylo vhodné." Podává mi dokument; naši manželskou smlouvu. Prohlížím si obsah a klopýtám přes neznámá slova. "Takže," shrnu pomalu, "budeme se brát tři roky a pak se rozhodneme, jestli jeden druhého odmítneme, nebo ne?"
Kapitola 5
Selenino POV "Tři roky by ti měly dát dost času na to, aby sis zvykla na svobodu, a tvůj status Alfy ti zaručí doživotní ochranu, i kdybychom spolu nezůstali. Mohla by sis svobodně vybrat jiného partnera." Bastien to potvrdí. V tu chvíli se ve mně přepne klapka a bouře emocí, které hrozí vyrazit vpřed, se vypne a já se cítím blaženě otupělá. "Pokud to chceš." Slyším se říkat. "Myslím, že je to tak nejlepší." Bastien zní velmi vzdáleně a já se otočím zpět k zrcadlu a znovu se zadívám na cizince. Světlo z jejích očí už zmizelo a já se divím, jak se vůbec mohlo objevit. Moje budoucnost je teď jasná. Paprsek naděje, který jsem si v posledních týdnech pomalu pěstovala, začíná blikat; pokud se mi nepodaří Bastiena získat dřív, než naše smlouva skončí, přijdu o své nové záchranné lano. O tři roky později Malou vyšetřovnu naplňuje tiché houkání ultrazvukového přístroje. K cizím zvukům zařízení se přidá slabé bušení a lékař sedící mezi mýma nohama se na mě usměje: "A tady je srdeční tep." "To je bezpochyby ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela." Zašeptám. "Budu matkou." Vydechnu blaženě a nevěřícně. Nemůžu se dočkat, až to Bastienovi řeknu. Netrvalo dlouho a do Bastiena jsem se bezhlavě zamilovala. Bastiena miluju, protože je milý a laskavý, i když nemusí; protože by pro členy své smečky obětoval cokoli. Miluju ho, protože je stejně chytrý a zábavný jako ochranitelský a statečný, protože se díky němu cítím tak, jak se nikdy nikdo jiný necítil a nikdy nebude cítit. Musím si připomínat, že Bastien našel lásku už v době, kdy jsme se poznali, a to k ženě, která nepotřebovala neustálé utěšování a rozmazlování; k ženě, která se mu vyrovnala. Není divu, že si mě vždycky držel na délku, nikdy se mi neotevřel, nikdy mě nepustil dovnitř. Nepodařilo se mi ho přimět, aby mě miloval, alespoň ne tak, jak miluji já jeho. Přesto jsme byli v poslední době tak šťastní, natolik šťastní, že jsem se rozhodla navrhnout prodloužení smlouvy v den našeho výročí. Nechci být sobecká, nechci, aby se Bastien spokojil se mnou, když nejsem opravdu to, co chce - ale pokud existuje šance, že by mě mohl chtít, musím ji využít. Cestou domů se zastavím nakoupit potraviny, plánuju speciální večeři na své oznámení. Dám si záležet, koupím dobré víno, i když ho nemůžu pít, a také ty nejlepší kusy masa a nejvíc dekadentní dezert, jaký najdu. Cestou domů sleduju hodiny a doufám, že tam Bastiena předběhnu a propašuju zboží nahoru. Ačkoli rodina Alfy a jejich Bety žijí v domě smečky spolu s několika vymahači, oficiální záležitosti smečky se odehrávají ve vládní budově vedle. Některé menší smečky by si možná vystačily se vším z centrálního domu, ale Novy přerostly tento prostor už před staletími. Bastien a já bydlíme v soukromém bytě v nejvyšším patře, což nám dává možnost shromažďovat se a trávit dny se zbytkem domu, nebo se zašít sami. Dnešní večer je rozhodně ve znamení úkrytu.Od odchodu z ordinace se šklebím jako blázen, nepamatuji si, že bych se někdy cítila takhle lehce. Během jízdy jsem si nacvičovala sdělování novinky, prošla jsem si několik strategií, než jsem se rozhodla, že to Bastienovi prostě řeknu bez her a přetvářky. Když stoupám po schodech, v břiše se mi rychle třepotají motýli a tělo mi pulzuje očekáváním. Musím žonglovat s taškami v náručí, abych dosáhla na kliku, ale nakonec se mi to podaří. Extatický úsměv mi sklouzne z tváře ve chvíli, kdy vejdu dovnitř. Bastien už tam na mě čeká. Sedí sám v potemnělém obývacím pokoji, ve velké pěsti svírá pohár s jantarovou tekutinou a jeho pohledné tváři dominuje přísný výraz. Zastavím se a ostražitě si ho prohlížím. Oči mu stříbrně září, neklamné znamení, že se jeho vlk uchází o vládu. Odložím tašky a váhavě se přiblížím k manželovi. "Bastiene?" Opatrně se na něj obrátím. "Je všechno v pořádku?" "Posaď se, Selene." Sytý základ jeho hlasu je drsný a bez emocí. Udělám, co mi řekne, a posadím se na okraj pohovky s rovnou páteří. Najednou vím, co přijde. Vidím, jak se kolem mě hroutí mé naděje a sny, jako by byly skutečné, a ne výplody mé fantazie. Milostné dopisy a snubní prsteny, fotky z ultrazvuku a dětské kočárky, dětské hračky a malé boty - to všechno se mi válí na zemi u nohou. Bojím se mluvit. Vím, že Bastienovo rozhodnutí nelze změnit, když už bylo jednou učiněno, ale nějaká klamná část mého mozku si stále představuje, že by se nevyhnutelný výsledek mohl změnit, kdybych udělala nebo řekla správnou věc. Jeho nevyzpytatelné oči mě drží v zajetí a zírají skrz mě, zatímco se ticho protahuje. Táhne se tak dlouho, že musím bojovat s nutkáním zavrtět se na sedadle. Normálně mě Bastien rád nutí, abych se kroutila, ale tohle je jiné. Tohle není vlk, který si hraje se svou potravou, tohle je vrcholový predátor, který jde na porážku. Konečně promluví. "Vím, že naše výročí je až zítra," začne vážně, "ale už to nemůžu dál odkládat." Jestli mě Garrick naučil nějakou užitečnou dovednost, tak to bylo, jak skrývat své city v zájmu vlastní sebezáchovy. Bastien by nikdy nezbrojil mými emocemi tak jako Garrick, ale nechci, aby věděl, jak moc mi to ublíží, ne když už se cítím tak hloupě. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla hloupá, jak jsem byla naivní. "Zítra řeknu otci, aby dal do pohybu věci kolem našeho obřadu odmítnutí." Začne mu zvonit telefon, a než stihnu odpovědět, přijme hovor a zvedne přístroj k uchu. "Ahoj, Bello," pozdraví srdečně, zvedne se z pohovky a projde kolem mě, jako bych byla úplně neviditelná. Na druhém konci linky slyším vzdálené cinkání ženského smíchu, Uchechtne se, když odchází z místnosti, a nečeká, co řeknu nebo jak na jeho oznámení zareaguji. Chlad jeho chování mě zasáhne až do morku kostí. Byla jsem připravená na špatné zprávy, ale nikdy jsem nečekala, že můj manžel bude tak bezcitný. Teď už je jasné, co se děje, a jako obvykle se zdá, že jsem poslední, kdo se to dozvídá. Bastien mě opouští kvůli Arabele a poslední, co chce - kromě mě -, je dítě, které mu porodila ubohá půlelfka.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Těhotná a odmítnutá mým alfa partnerem"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️