Dívka s tajemstvím

Kapitola 1 (1)

Nevypadá jako škola, ale spíš jako hrad.

Stojím na okraji trávníku před Adamsonovou chlapeckou akademií a snažím se vzpomenout, jaké to je dýchat. Oranžové, červené a žluté listí mi víří kolem kotníků kalhot, když si zapřahám tašku o něco výš na rameni a tlačím se po křivolaké cestičce ke vchodu pro zaměstnance.

Táta jde kousek přede mnou a nadává na náhodné kapky deště, které nám stříkají na hlavy. Odemkne dveře, gestem mi pokyne dovnitř a pak za sebou zavře.

"Co kdybys šla dolů do jídelny, našla si místo a usadila se?" ptám se. Zeptá se táta a snaží se na mě usmát. Zamračím se na něj. Pořád jsem naštvaná. Nejspíš zůstanu naštvaná po zbytek roku, protože...

"Bolí mě prsa," vyhrknu a on zrudne. "A ty obvazy mi tahají za bradavky."

"Charlotte," opáčí a natáhne ruku, aby se otřel o čelo. "Můžu ti připomenout, že to byl tvůj nápad, ne můj. Je to první den a ještě není pozdě na to, aby sis to rozmyslela."

"Ne, děkuju," odseknu, otočím se a vystrčím se z kanceláře na chodbu. Od jasného kalifornského slunce, pláží a bikin k... tomuhle. Mrazivý vzduch, hromady slizkého mrtvého listí a chlapecká škola, která na mně chce experimentovat. Jsem tu dvě minuty a už se mi to nelíbí. V Santa Cruz jsem měla kamarády, přítele a vášeň pro surfování. Tady v... kde že to jsme? V Connecticutu, kde to nikoho nezajímá?

Chodby jsou tu jeskynní, s kamennými oblouky a cihlovými zdmi, okny z jemných vitráží a mozaikovými podlahami. Učitelé jsou všichni v oblecích, na rozdíl od mé předchozí školy, kde většina učitelů nosila šortky a tenisky.

Hrudník se mi sevře, když si na mobilu vytáhnu mapu školy a vydám se k jídelně. Adamson zjevně získal za školní jídlo nejrůznější ocenění. Všechno je trvale udržitelné a pěstuje se hlavně v zadních sklenících. Dokonce tu mají i kurník, ve kterém musí všichni studenti dva týdny pomáhat. Jo, na to se moc netěším.

Vklouznu do velkých dvojitých dřevěných dveří a najdu prázdnou místnost až na jednoho chlapce v rohu, který se hrbí nad miskou pšeničné nebo ovesné kaše nebo něčeho podobného. Když vejdu, zvedne oči, upraví si sluchátka a pak se podívá zpátky na otevřenou knihu, která leží vedle jeho misky.

Na okamžik se mi zastaví srdce a já ztuhnu těsně u dveří, držím si batoh a rukou se dotýkám svých čerstvě ostříhaných vlasů. V Kalifornii byly dlouhé, blonďaté a luxusní. Teď jsou... ostříhané takovým tím šprťáckým, androgynním způsobem - vpředu a nahoře dlouhé, po stranách a vzadu krátké. Taky jsou přirozeně kudrnaté, takže když si je nenarovnám, vlají mi v prstýncích nad čelem a vypadají ještě kratší. V kombinaci s černými brýlemi s tlustými obroučkami (obvykle nosím čočky), oversized sakem a sportovní páskou, kterou jsem si omotala přes prsa, se na mě asi nikdo dvakrát nepodívá.

Vybrat si místo poblíž odpadkových košů je z mé strany strategický tah. Doufám, že si nikdo nesedne vedle mě a já zvládnu snídani, aniž bych musela snášet trapnou konverzaci. Mým cílem je přesvědčit matku - která žije v Los Angeles -, aby mi dovolila se k ní nastěhovat. Pořád budu pět hodin cesty od svého přítele Codyho a své nejlepší kamarádky Moniky, ale to je lepší než čtyřiačtyřicetihodinová cesta jako teď.

Hodím batoh na stůl, položím si lokty na zem a pak si rukama přetřu obličej. Nemám na sobě žádný make-up, takže na tom nezáleží. Spustím ruce do klína, rozhlédnu se po místnosti a prohlížím si lesklé dřevěné stoly, regenerované dřevěné podlahy a lustry vyrobené z... paroží. Hm. To není zrovna můj styl.

Nechám tašku na místě a zamířím k pultu, naskenuju si studentskou průkazku a vezmu si tác. Je to sice jídelna, ale jídlo vypadá dobře. Jsem zvyklá na studené cereálie, balíčky ovesných vloček a suché muffiny ke školní snídani. Tady mají míchaná vajíčka, čerstvé ovoce, a dokonce i koktejly. Přiznám se: Jsem mírně ohromena.

Tento pocit trvá jen tak dlouho, než se jídelna zaplní studenty.

Jsem jediná dívka na této škole, první studentka v novém integrovaném učebním plánu Adamsonu, ale nehodlám být jejich pokusným králíkem. Táta tomu říká sociální pokrok, já tomu říkám experiment s neznámými výsledky. Je skvělé, že akademie chce mít smíšené pohlaví. Chci říct, co to je, šestnáct set nebo tak něco? Pro čistě chlapeckou školu už není místo, zvlášť když většina lidí uznává, že genderové normy jsou směšný sociální konstrukt.

Přesto nejsem zrovna průkopník, aktivista nebo tak něco. Rád celý den surfuju, svalím se na pláž s knížkou a pak si čtu, dokud se nerozsvítí světla na promenádě. S kamarády jsme se zastavovali, dali si kukuřičný dog za pětasedmdesát centů a dolarovou limonádu a pak šli domů a přitom spřádali plány na zítřek. Každý den byl událostí, vždycky bylo na co se těšit.

Ale tady...

Je tu spousta křiku, pozdravů volaných přes celou jeskynní místnost a moře sak, svetrů, kalhot a kravat. Já se topím ve svém námořnicky modrém saku, krémové kravatě a bílé košili. Požádal jsem, aby mi uniformy ušili asi o dvě čísla větší, než by měly být. Když mi sako visí z ramen, moje prsa a boky pohlcuje látka. Jsem úplně inkognito.

"Dobrý den."

Obklopí mě dva hlasy najednou a já nadskočím, protože z obou stran si ke mně přisedne dvojice kluků.

Když se podívám mezi ně, je mi hned jasné, že jsou to jednovaječná dvojčata.

Super vysoká, super štíhlá, super hezká jednovaječná dvojčata. Aha. Tváře mi zrudnou a srdce se mi rozbuší. Roztomilí kluci jsou moje slabost. Byla bych ta nejhorší hlavní postava v knize, protože bych se do každého zamilovala. Dobře, takže bych toužila po každém. Jsem příliš skeptická na to, abych věřila v opravdovou lásku nebo tak něco. Alespoň teď ne.

Kapitola 1 (2)

"Micah." Jeden z nich podá ruku.

"Tobiasi." Druhý ke mně natáhne ruku, aby si se mnou potřásl, ale ani od jednoho se nechystám přijmout pozvání. Nějaká hloupá, bláznivá část mého já si myslí, že když je vezmu za ruku, dozvědí se to a já si budu muset zvyknout, že na mě budou zírat všichni kluci ve škole. Budu standardně za podivína, vyděděnce, vyvrhele.

Popadnu tašku, vystřelím na nohy, přeskočím lavici a vyrazím.

Dvojčata jsou mi v patách.

"Jsi v pořádku?" zeptají se stále jednohlasně. Je to vážně strašidelné. Obě jsou zelenooké, zrzavé a už teď se o mě až příliš zajímají. V Kalifornii jsem byla hlučná a společenská. Možná jsem nebyla nejoblíbenější holka ve škole, ale Monica ano. Zprostředkovaně jsem měla spoustu pozornosti, pozvání na večírky, náhodné kamarády a známé, se kterými jsem se mohla bavit. Tady musím splynout s pozadím, držet se při zemi a přečkat tuhle noční můru, dokud se mi nepodaří přesvědčit mámu, aby mě nechala nastěhovat se k ní.

Zrychlím chůzi, zahnu za roh a pak se zastavím, když se přede mnou sunou dvojčata a blokují mi cestu. Obě se na mě dívají, jako by mi vyrostla chapadla nebo co. Dívám se na ně, jako by byly nadmíru nádherné, ale naprosto nemožné. Nikdy nebudeme kamarádky, navzdory jejich hezkým tvářím.

"Mluví ten nový kluk anglicky?" zeptají se a vymění si pohled. Jejich pozornost se stočí zpátky ke mně a já cítím, jak se mi ten pohled jako laser propaluje do kůže. "Buenos dias. Cómo te llamas?"

Skvělé. Teď se mě ptají na jméno ve španělštině.

"Promiňte," vyhrknu a ramenem se protlačím mezi nimi. Oba jsou vysocí a pod uniformami zjevně velmi zdatní. Když se kolem nich protáhnu a vyrazím chodbou, cítím, že mě stále pozorují. Fantastické. Sotva jsem se dostala přes snídani, už se mi podařilo dostat se do hledáčku podivných, ale hloupě přitažlivých dvojčat.

První ročník je teď zajímavý.

Vyučování je jako obvykle nadmíru nudné, a když sedím vzadu, podaří se mi proplížit zbytkem dne, aniž by mě někdo příliš zkoumal. Dvojčata jsem neviděla od matematiky, a i tehdy měla tolik kamarádů, kteří kolem nich vytvořili štít, že jsem se mohla schovat v koutě.

Po škole zamířím ke svému novému pokoji na koleji, protáhnu se do budovy a narazím do širokého hrudníku. Udělám pár kroků zpátky, zvednu hlavu a zamrkám překvapením. I když jsem prakticky běžela přes trávníky a batoh se mi pohupoval, někdo se sem dostal dřív než já.

A ne jen tak někdo: Church Montague, předseda studentské rady.

Vím, kdo to je, protože jeho přiblblý usměvavý obličej je na všech brožurách. Je to nějaké zlaté dítě nebo tak něco.

"Dobré odpoledne, pane Carsone," řekne, položí si ruce na boky a prohlíží si mě.

Podívám se na něj zpod pramínku kudrnatých blond vlasů a zkoumám ho. Church je taky blonďák a vysoký. Šíleně vysoký. Má pohlednou, usměvavou tvář a čiperné chování, které mě okamžitě vyvede z míry. Bude se chtít kamarádit, a já absolutně nemám zájem se na téhle škole s kýmkoli kamarádit.

Nastane dlouhá, trapná pauza, kdy Church čeká, až odpovím.

Když se skloní a zahledí se mi do tváře, švihnu batohem mezi nás a sevřu ho jako štít.

"Stydíš se, co?" vyzvídá, ale já pořád nemám zájem se s ním bavit. Co když začnu mluvit a on hned pozná, co skrývám? Co pak? Nechci tu být za divadlo. Nechci tu být ničím jiným než snadno zapomenutelným stínem v rohu. Až se pak vrátím domů do Kalifornie, všechno se vrátí do normálu a já na to všechno budu moct zapomenout. "Ty jsi Charlie Carson, syn nového ředitele, že?"

Rázně přikývnu a Church se zase narovná. S úlevou si povzdechnu, když svraští obočí a zakroutí na mě hlavou. Kdybych doma potkala tohohle kluka a nebyla už ve vztahu, omdlela bych. Za současného stavu věcí chci jen, aby odešel a já mohla jít do svého pokoje.

Do svého pokoje na chlapecké koleji, pomyslím si s píchnutím hrůzy. Dokonce i táta byl z toho trochu nejistý. Trval na tom, abych s ním zůstala v ředitelně, ale rada ten nápad zamítla. Už udělali výjimku, že mi dají spolubydlícího - z pochopitelných důvodů -, takže mám aspoň svůj vlastní prostor. Byly dány sliby, že se dokončí stavba napůl dokončené budoucí dívčí ubytovny vedle, ale nemám v plánu zůstat tam dost dlouho, abych tam mohl bydlet.

"No," pokračuje Church, když se za mnou otevřou dveře a dovnitř vpadnou kluci. Z tváře mi vyprchá barva, když mě obklopí v moři a po obou stranách se objeví dvojčata. "Mysleli jsme, že bys možná chtěla prohlídku akademie."

"Ne." Je to jediné slovo, které dokážu protlačit náhle staženým hrdlem, a pak už se hrnu dopředu a obcházím je. Tentokrát mě zastaví pevná ruka na mém rameni, mrknu nahoru a najdu kluka s nejkrásnějšíma safírově modrýma očima a tmavými, břitce černými vlasy. Právě na mě hledí, plná ústa má prudce sklopená.

"Copak se neumíš chovat? Snažíme se k tobě chovat hezky." Chlap, který se na mě právě teď dívá, je děsivý. Tmavé vlasy mu padají dopředu a zakrývají mu půlku obličeje a má takový ten výraz, jako by se nebál vrhnout se na zem. Panebože, Cody by tě nenáviděl, pomyslím si, když se naše oči setkají.

"Já... necítím se dobře." Odtrhnu se od něj, ale jeho stisk je jako ocelový. V poslední vteřině mě se zamračením pustí. Fajn, to je fuk, je mi jedno, jestli mě má rád, nebo ne. Nejsem tu od toho, aby mě lidé měli rádi. Jsem tu jen proto, že táta dostal dobrou pracovní nabídku a máma... prostě teď není ve své kůži, víš?

Mám ale pocit, že kdyby si mě ten tmavovlasý kluk chtěl podržet a nechat si mě tam, mohl by to udělat.

Než dojdu nahoru ke schodišti, už jen lapám po dechu a šmátrám po klíčích, pouštím se do svého nového pokoje a práskám za sebou dveřmi.

Vyjdu ven až druhý den u snídaně.

Kapitola 2 (1)

Koupelny na kolejích Adamson All-Boys Academy jsou společné, ale mají soukromé místnosti pro toalety a šatny spojené se sprchami. Většinou jde jen o to, že umyvadlo/pult je přístupný všem.

Tátovi se nelíbilo, že používám koupelnu, a trval na tom, abych se přišel osprchovat k řediteli, ale já se nehodlám plahočit skoro kilometr přes kampus jen proto, abych se smočil v parné vodě.

Je mi líto, ale ne.

Počkám tedy, až všichni odejdou na snídani, protože vím, že se před hodinou nestihnu najíst, a vezmu si tašku s tělocvičnou uniformou do koupelny na konci chodby. U umyvadla si čistí zuby kluk se stříbřitě blond vlasy, ale já plavu v pytlovité mikině a teplákách. I bez uniformy jsem si jistá, že jsem průchozí.

Kromě toho nikdo na akademii nehledá holku. Pokud ji nečekají, neuvidí ji, ať už je to jakkoli zjevné.

Tedy, pokud jim neuvidí moje prsa.

Proplížím se kolem osamělého uchazeče v koupelně, zamířím k jednomu ze sprchových koutů, vezmu z háčku klíč a odemknu, než se pustím do malé předsíňky, něco jako šatna v obchodním domě.

"Bohatí kreténi," zabručím, když se rozhlížím kolem.

Tak jo, sakra jsem lhala.

Je to tu mnohem hezčí než v jakémkoli obchodním domě, kde jsem kdy byla.

Je tu saténové lehátko s nařaseným polštářem, na stěně visí olejomalba, o které jsem si jistá, že není reprodukcí, a malá knihovnička zásobená klasickými romány a doplněná stanicí na čaj a kávu a mísou čerstvého ovoce.

Jako kdo si chodí do sprchy číst a jíst jablka?

Dvakrát, třikrát a čtyřikrát zkontroluju, jestli jsou za mnou zamčené dveře, pověsím maličký klíč na háček opodál a svléknu se.

Stěny převlékací kabiny a sprchy jsou vysoké dobrých dvanáct stop, ale strop jako takový tu není. Slyším zvuk otevíraných a zavíraných dveří, jak kluk s kartáčkem na zuby opouští místnost, a pak už nic.

Čisté ticho.

Blaženě si povzdechnu, protlačím se za závěs do kachličkového prostoru a zastavím se s jednou rukou stále se držící látky.

Vpravo.

"Bohatí čůráci," opakuji si, když se rozhlížím po mramorové podlaze, stěnách a sprchovém koutu. Má skleněné polodveře a asi čtyři sprchové hlavice s jakýmsi přepychovým řídicím centrem. Na stěně vedle mě je zvukový systém, který projíždím a vybírám klasickou klavírní písničku, která lehce proniká do reproduktorů.

Na jedné stěně jsou police zásobené šamponem, kondicionérem, čerstvými kostkami mýdla zabalenými v papírových obalech, zbrusu novými lufami, kartáči na drhnutí, ručníky a dalšími věcmi. Jsem z toho docela unešená.

"Prosím, vezměte si všechny použité věci zpět do svého pokoje na koleji ve sprchovém vozíku. Všechny použité předměty, které tam zůstanou, budou zlikvidovány. Děkujeme. -Zaměstnanci Akademie Adamson." Podívám se dolů a na spodní polici najdu řadu dřevěných sprchových košíků, jeden vyberu a odložím stranou. Pak si dávám načas s výběrem mýdel a tělových přípravků.

"Tyhle sračky jsou tak luxusní," zabručím a pomyslím na to, kolik by šampon s vůní šeříku a rozmarýnu, který držím v ruce, stál v salonu. A to tu jen tak leží, zadarmo, aby si ho mohl kdokoli vzít?

Pak si ovšem uvědomím, jak hloupě to zní. Peníze na školné za rok studia na Adamsonu jsou doslova dvojnásobkem ročního platu, který můj otec vydělával ve svém posledním zaměstnání. V celé zemi jsou snad jen tři střední školy, které stojí víc, a všechny jsou to snobské přípravné školy jako Burberry Academy. Hnus.

Zdejší studenti jsou tak bohatí, že ukrást něco tak hloupého, jako je kostka mýdla za padesát dolarů (jo, to je věc, já vím), je vlastně ani nenapadne.

Vezmu si velmi, velmi, velmi štědré množství věcí a nacpu si je do tašky. Až se vrátím do Kalifornie, vezmu si to všechno s sebou. Vlastně tento víkend možná zajdu do města a pošlu Monice a Codymu nějaké ty věci. Monica je docela bohatá, ale nic takového jako kluci, kteří sem jezdí. Ani ne ve stejné lize.

Prsty mi přejíždějí po porcelánovém okraji obří napuštěné vany a já se neubráním fantazírování o tom, jak ji později použiju. Možná bych mohla své týdny tady brát jako dovolenou nebo tak něco? Jo, jo, přesně jako pobyt v lázních. Všechno to skončí dřív, než se naděješ, slibuju si, pouštím sprchu a pak se dobrých pět minut snažím zjistit, jak funguje, než do ní skutečně vlezu.

Zakloním hlavu, vychutnávám si horkou vodu, zavřu oči a nechám se zaplavit párou.

Zvuk otevíraných dveří koupelny sotva slyším přes zvuk tekoucí vody a klasickou hudbu, kterou jsem si vybrala. Ale pak se ozve křik a hrubé pošťuchování a mně se rozšíří nozdry, jak mě přemůže nával vzteku.

"Micahu!" vykřikne nějaký hlas a pak se ozve smích a šramot. Sprchový kout vedle mého se otevře a já slyším další rvačku. "Jdi do hajzlu, ty zasranej čuráku!"

"Ne, jdi do háje. Otrávím ti kafe."

"Hah. Beze mě bys chcípnul, ty závislej kreténe."

"Prosím tě. Jsi jako výrůstek, kterého se nemůžu zbavit. Nádor, který si stopuješ na mém zadku, abys ho mohl celý den líbat."

Dojde k další hádce a přísahám, že pokračuje i ve sprchovém koutě vedle mého.

"Úchyle. Snaží se sprchovat se svým starším bratrem."

"Starší přesně o osm minut. Vypadni. Byl jsem tu první."

Podle hlasů usuzuji, že ti dva hádající se kluci jsou dvojčata ze včerejška. Skvělé. Mám ruce celé od švestek, ale teď je budu muset přečkat. Buď to, nebo je vymlátit...

Vypnu sprchu a jdu si pro ručník.

"Jsi nezdvořilá k našemu hostu ve sprše," řekne jeden z hlasů a přejde z kabinky po mé levici do té po pravici. "Jsi tam v pohodě, kámo?"

Kámo. K popukání.

Nevšímám si ho a vklouznu do šatny, abych si oblékla uniformu, a věnuji čas tomu, abych si svázala prsa. Je to šílený proces, a než skončí, už nadávám bolestí.

Kapitola 2 (2)

Když skončím, popadnu svůj kufr, košík do sprchy a otevřu dveře.

Dvojčata tam na mě čekají, stojí po obou stranách, lokty opřené o futra.

Jsem oficiálně zablokovaná.

Začnu se škrábat zpátky do čekárny, když mě jedno z nich popadne za kravatu a vyškubne mě ven.

"Tak ahoj," řeknou jednohlasně. Dvojče, které nedrží mou kravatu, zabouchne dveře šatny a pak mě do nich to druhé strčí zpátky. Obě mě z obou stran chytnou za ruce, nakloní se ke mně a mrknou na mě svýma velkýma mechově zelenýma očima. "Jsi hluchá?" zeptají se společně.

"Nebo prostě jenom sprostá?" ten napravo se zatváří a zakoulí očima.

"Tak nevychovaný," souhlasí druhý, když se bráním jejich sevření. Oba jsou pekelně silní a já jsem totálně přetížená svou taškou a sprchovým vozíkem. Zatraceně. Neměla jsem ukrást tolik zasraného mýdla.

"Pusťte mě," zašeptám a oni si vymění pohled, který říká, že nic takového neudělají. Zápasím ještě prudčeji a pak mě oba z ničeho nic pustí a pošlou mě na zem. Moje taška letí a otevírá se, mýdla a šampony se rozsypou po mramorové podlaze.

"Aha, co je tohle?" zeptá se jeden z nich, zvedne mou tašku a začne se v ní přehrabovat. Sakra. Sakra, mám tam tampony, pásku na zavázání prsou a ... "Aha!" Dvojče napravo vykřikne a jedním prstem přidrží růžové krajkové kalhotky s bílými volánky. "Někdo má holku."

"Odkud?" vykřikne druhé dvojče a použije zadní část mé tmavě zbarvené akademické bundy, aby mě vytáhlo na nohy. Nechá mě klopýtnout a pokusí se - špatně - vytrhnout bratrovi moje spodní prádlo. "Everlyho dívčí akademie?" zeptá se, ale mně hoří tváře a nehodlám tu stát a odpovídat na nějaké otázky.

"Ne, jsou to zasraný kalhotky tvý mámy," odseknu, uklouznu po rozlitým šamponu a tvrdě dopadnu na zadek na mramorovou podlahu. "A teď mi je vrať."

"Proč bychom je měly?" ptají se dvojčata unisono a dívají se na mě svými přiblblými úsměvy a protivnými zrzavými vlasy. Nahoře jsou lehce zvlněné, ještě mokré ze sprchy. Kdyby se ke mně nechovali jako pitomci, možná bych si představovala sendvič s dvojčaty... Fuj. Ale ne. Prostě ne.

"Protože tě nahlásím," řeknu, postavím se a snažím se vypadat důstojně se šamponem na celém zadku.

Ta dvojčata - jak že se to jmenovala? Micah a Tobias?" - vymění si ještě jeden pohled a pak se na mě podívají.

"Opravdu?" táhnou a ten vlevo mě chytne za ramena, zatímco ten vpravo mi strčí kalhotky přes hlavu dolů a rozkrok mi strčí přímo do obličeje.

"Myslím, že nás nenahlásíš," řekne Micah - nebo je to Tobias -, když si strhnu spodní prádlo z hořícího červeného obličeje, a pak se sehnu, abych začala cpát věci zpátky do tašky.

"To bys neudělala, ne po tom, co jsi ukradla všechno to mýdlo," odpoví Tobias - nebo je to Micah? Oba sledují, jak se snažím dát věci zpátky dohromady, ale pár šamponů a krémů se při pádu tašky rozpojilo a teď je z toho všeho jen velký sladce vonící nepořádek.

"Nechte mě být," zavrčím a postavím se s taškou v jedné ruce a s kadibudkou v druhé. "Můj otec je ředitel školy. Jestli chci, abys byla vyloučena, stačí, když to řeknu."

"Vyloučit?" zeptají se jednohlasně a otočí se na sebe. A pak se oba rozesmějí.

"Náš otec řídí největší realitní konglomerát na světě," odpoví Micah (nebo kdo to je) hladce a natáhne ruku, aby mě dlouhým prstem šlehl do nosu.

"Největší ve světě," zopakuje Tobias a natáhne nohu, takže cestou ke dveřím zakopnu a celá sekvence začne nanovo: mýdlo letí, já se ho snažím zvednout, skončím s bezinkovým rozmarýnovým krémem na kolenou.

"Ne, ty nás nenahlásíš, viď, blbečku?" opakují a pak společně odejdou z koupelny, zatímco já pořád trčím a sbírám si věci. Než se zvednu na nohy a jdu opustit pokoj, zjistím, že je zamčeno.

Fantastické.

Zatraceně fantastické.

"Pořád nechápu, jak ses nechala zamknout v koupelně," říká táta, když spolu sedíme v jeho novém domě a jíme u masivního jídelního stolu. Ředitelské prostory jsou tu tak přepychové, že se vymykají všem místům, kde jsme kdy bydleli. Celý život jsem existoval v mizerných malých bytech, které byly o polovinu menší než můj současný pokoj na koleji, s bazény, které byly věčně mimo provoz, a se sousedy, kteří pracovali pochybné práce uprostřed noci.

Tohle je... pro mě jako zatracený palác, tenhle obrovský dřevěný srub s vysokými stropy, krbem velikosti člověka a lustry z paroží. Je to sice pekelně rustikální, takže to vůbec není můj styl, ale není to tak, že bych to nedokázala ocenit.

"Říkala jsem ti to: nějací kluci mě tam zamkli," zabručím, ale táta si povzdechne, odloží vidličku, zvedne z klína ubrousek a otře si ho o pusu.

"Charlotte," začne, ale já ho přeruším.

"Chucku. Dokud jsme tady, tak je to jen Chuck, jasný?"

Dívá se na mě zklamanýma modrýma očima, dokud i já neodložím vidličku.

"Cože?"

"Nechci, abys používala klučičí záchody. Není to vhodné." Vyvolá to u mě mohutný eyeroll, když se opřu a zkřížím ruce na hrudi. První, co jsem udělala, když jsem přišla, bylo, že jsem šla do koupelny a sundala si z prsou vázání. Příliš mě bolí, než abych ho nosila byť jen o vteřinu déle, než mám hodinu.

"Tati, nepůjdu sem celou cestu jenom proto, abych se vyčůrala." "Ne," řeknu.

"Jazyk, Charlotte," řekne, aniž by mou žádost vzal aspoň trochu v úvahu. "Prostě není v pořádku, abys tam byla, zvlášť ne bez toho, aby se k tomu kluci z tvé koleje nějak vyjádřili. Těm by nemuselo být příjemné, kdyby jim na záchodě byla holka, a upřímně řečeno, zlato, i když bych si o svých studentech rád myslel to nejlepší, není to bezpečné. Co by se stalo, kdyby na to někdo přišel a ty bys byla na té toaletě sama zahnaná do kouta?"

Kapitola 2 (3)

Oči se mi zúží.

"Jsi tak staromódní. Stejně jako tenhle dinosaurus akademie. Všichni jsou tu divní a nevychovaní a tak privilegovaní, že mají stříbrné lžičky strčené v zadku. Nesnáším to tu." Hodím ubrousek na stůl a vstanu tak rychle, že židle zaskřípe po lesklé dřevěné podlaze.

"Sotva jsi tomu dala šanci, Charlotte," řekne táta, jeho hlas je pevný, ale tichý. Celé roky jsem se snažila toho muže vyburcovat k zuřivosti, ale marně. Nikdy neprojeví nadšení pro nic, bez ohledu na to, jak moc mu vzdoruju nebo jak moc se rozčiluju v reakci na jeho nevyčerpatelnou studnici klidu. "Už jsou to dva dny."

"Jo," vyhrknu a začnu být jízlivá. To se ve mně ta holka z kalifornského údolí projevuje v plné parádě. "Dva posraný, mizerný dny." Položím ruce na stůl a skloním se, zírám na otce přes mihotání svícnu. Sedí tak okázale uprostřed stolu. Jako kdo jí při svíčkách, pokud není na romantické večeři nebo tak něco? "Nech mě vrátit se do Kalifornie, tati. Můžu zůstat u tety Elisy, dokud máma..."

"Charlotte." To jediné slovo, pevné jako sekera v mé lebce. Zmocní se mě bolest migrény a donutí mě vztekle zatnout zuby.

"Proč ne? Elisa říkala, že můžu zůstat u ní na gauči, dokud si máma nenajde bydlení. Monika mi dokonce nabídla, že se k ní můžu nastěhovat. Nemusel bys dělat nic, jen mi sehnat letenku." "To je v pořádku.

"O tomhle už se bavit nebudeme," řekne táta, položí ubrousek na stůl a vstane s mnohem menším skřípěním nohou židle o podlahu. Zvedne svůj talíř a sklenici a podívá se na mě. "Dojez večeři a já tě doprovodím zpátky na kolej."

Oči se mi zúží na štěrbiny a cítím, jak mě v hrudi pálí vztek jako bíle rozžhavená hvězda.

"Nepotřebuju, abys mě doprovázel zpátky," odseknu chraplavě a zadívám se na něj v jeho dokonale nažehleném hnědém obleku s krémovým proužkem. Jeho staromódní oblečení se hodí k jeho ulízaným vlasům z dvacátých let minulého století a k jeho postoji, který tomu odpovídá. "Jsem teď kluk, pamatuješ? Můžu všechno." Čti: sarkasmus.

Otočím se na patě, když na mě zavolá, ale já už uháním ke dveřím. Otevřu je a vrhnu se vpřed, abych narazila do širokého těla. Znovu.

"Počkej," přikáže mi klidný hlas a já vzhlédnu a vidím, že tam stojí ten princ, Church Montague, s pořadačem pod jednou paží a jeho jantarové oči si mě s podivným zájmem prohlížejí.

Moje prsa nejsou svázaná! Vzpomenu si s prudkým šokem a odstrčím se kolem něj, jak nejsilněji dokážu. Je vysoký jako čert, a pokud mi bolest v nose vůbec něco říká, tak i tvrdý a svalnatý. Ale je mnou tak překvapený, že nakonec klopýtne a ztratí pouta přes okraj zábradlí, zatímco já sešplhám po schodech a vyrazím po křivolaké cestě. Po obou stranách jsou malá solární světýlka, která mi poskytují dostatek světla, abych viděla.

Proběhnu těsně kolem chlapecké koleje a pokračuji dál, užívám si svobody, kterou cítím, když přebíhám přes areál a vcházím do houštiny lesa a vycházím na druhé straně, abych našla polorozpadlou dívčí kolej.

Nohy se mi šoupavě zastaví a já se předkloním, položím si ruce na kolena a snažím se popadnout dech. Z Kalifornie jsem odjela teprve před pár týdny, a už si připadám jako z formy. Potřebuju najít nějaký ventil pro své emoce, ale nemůžu tu zrovna surfovat.

Všude kolem jsou tu a tam kusy sněhu a vzduch je mrazivý a ledový. Přesto nejsem úplně připravená vrátit se do svého pokoje a rozhodně se nevracím k tátovi. Místo toho si narovnám přední část bundy a přesunu se ke vchodovým dveřím. Jsou samozřejmě zamčené, ale okna ve spodním patře jsou zabedněná a jedno už se uvolnilo.

Zvednu je a nahlédnu dovnitř, očekávám stavební zónu, nějaké opuštěné plechovky s barvou, hromady dřeva a tak dále. Místo toho nacházím surrealistickou scénu, jako by šlo o okamžik uvězněný v čase. Jsou tu gauče potažené igelitem, stolky vyskládané zaprášenými knihami a na stěnách visí obrazy, které jsou stejně pěkné jako ty, které visí v klučičí koleji.

"Co to sakra je?" Zašeptám a pak mě přemůže zvědavost a nakonec vlezu dovnitř, abych se rozhlédla. Když za sebou pustím prkno, zabouchne se za mnou a ten zvuk mě donutí nadskočit. Setřesu ze sebe ten pocit a zamířím hlouběji do budovy a překvapeně zjistím, že podlahy vypadají docela nově a že toho, co by tu vlastně bylo potřeba udělat, už moc nezbývá. "Proč se tohle místo nepoužívá?" ptám se.

Můj hlas se rozléhá po místnosti a zdůrazňuje podivný nedostatek lidskosti na místě, které by mělo hýřit studenty. Vydám se z obývacího pokoje ke schodišti a vidím, že se točí vzhůru do něčeho, co vypadá jako plně dokončené druhé patro. Rukou sáhnu po zábradlí, když shora zahlédnu záblesk pohybu.

Srdce mi vyskočí až do krku a pocítím nával paniky, přemohou mě tátovy obavy. Co když se tu potlouká parta kluků? Co když mě najdou? Nesnáším život v zasraném misogynním světě, kde holky nemůžou chodit samy, ale... je to tak trochu realita, ne? Neměla bych se snažit vyhnout znásilnění - kluci by neměli znásilňovat.

Ale je svět, ve kterém bychom měli žít, svět, ve kterém bychom si přáli žít, a pak je noční můra reality.

Otočím se a doběhnu k zabedněnému oknu, odstrčím dřevo z cesty a vylezu ven.

Dech se mi vyvalí v mlžných obláčcích, když vyrážím ke klučičí koleji.

Nepřestávám běžet, dokud se nedostanu do svého pokoje.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dívka s tajemstvím"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️