Prolog
Scarlett Je zatraceně nemožné vykopat hrob, aniž by sis zničil nehty. "Do prdele," zavrčím a prohlížím si naprostý odpad manikúry na svých špinavých prstech. Zaplatila jsem za nehty majlant a už jsou zničené. "Děkuju ti moc, debile." Bosou nohou kopnu do těla na zemi a pak se otřesu, když se dokutálí jen o kousek blíž k díře, kterou už skoro dvě hodiny kopu. Šest stop hluboká jáma je... vážně kurevsky hluboká. "Vážně jsi se svlékla do půl těla, abys vykopala hrob?" zeptá se muž za mnou. Je zahalen v nočním stínu, těsně za jasnými paprsky mých světlometů. Mimochodem, to je Pantera ročník 72. A je celá moje. "Tomuhle říkáš polonahý?" Ptám se a třesu se přitom, jak se potím. Protože takový je, Kellin Bohnes. Jako co je to za příjmení? Kosti. Narodil se do makabrózního prostředí stejně jako já do jižního Prescottu. Někdy je to prostředí, co formuje monstrum, ne? "Horní díl bikin a žádné boty?" Bohnes - protože proč bychom mu sakra měli říkat Kellin?" - se zastaví vedle kapoty mého auta, natáhne dva prsty a zvedne pár páskových červených podpatků, na kterých jsem v pátek celý den ve škole řádila. Vdova si toho všimla, vím, že ano, pomyslím si a lačně si v duchu olíznu vzpomínku na Adriana Lawlesse alias Vdovu. Na každou jeho část, kterou nenávidím, připadají stejné části, po kterých toužím. "Louboutinky, vážně?" Bohnes se mě zeptá, jeho hlas je jako hořká čokoláda a noční tajemství. Vím, že to nejsou zvuky, ale jinak se jeho hlas popsat nedá. Děsí mě. Zároveň mě vzrušuje. Jsem si jistá, že jsme si rovni, švih za švih. To se mi na něm líbí nejvíc. "Za co mě máš? Za nějakého potulného kapsáře? Jsem profesionál, Bohnesi." Přistoupí ke mně a stoupne si vedle mě, a je nemožné myslet na něco jiného než na to, jak je obrovský. Jak jsme sami, jak je celá tahle chvíle tajuplná. Jestli jsem Bohnesovi někdy opravdu věřila, stalo se to v tomhle okamžiku, protože je tolik jiných způsobů, jak by to mohlo dopadnout, kdyby byl někým jiným. Na Prescottské střední mě nemají zrovna v oblibě. Možná obávaný. Respektovaný. Ale ne oblíbený. Je spousta lidí, kteří by mě nejraději viděli mrtvou. Včetně tohohle kluka. Ne Bohnese, myslím toho mrtvého. Z mého auta se line hudba, ten vzdálený rytmus, který podtrhuje hvízdání větru ve stromech. Takhle neměl můj den probíhat. Ne, měla jsem se setkat s tím bohatým (a nesnesitelně hezkým) podivínem - Alexejem Grovem - v country klubu v Oak Parku. Měl mě pozvat na večeři, zatímco já si vyslechnu jeho prosbu o pomoc. Místo toho... se mě nějaký kretén pokusil zabít. "Nech to na mně, Scarlett," zašeptá Bohnes a nakloní se tak blízko k mému uchu, že cítím teplo jeho dechu. Když se na něj podívám, vítr mu stáhne kapuci a já ve světle z mého auta na volnoběh vidím prázdnou modř jeho očí. "Tohle je moje specialita, ne tvoje." "Nechceš vědět, co se stalo?" Zašeptám zpátky, protože jsem něco takového čekala, nějaký požadavek na informace, nárok z jeho strany, že má právo to vědět. Místo toho jen pomalu zavrtí hlavou a odvrátí ode mě pohled k tělu. "Vypadni odsud," řekne a vezme mi lopatu z prstů. Rozbaluje je jednu po druhé a já ho nechávám a cítím, jak mi po zádech stékají krůpěje potu. I když mám na rukou mrtvého hlupáka, myslím na Bohnese. Na toho nemožného kluka. O tom, kterého si rozhodně nemůžu dovolit doopravdy mít. "Tohle je příšerné místo na pohřbívání těla." "A jak jsem to měla vědět?" Vyhrknu a otočím se k odchodu, když Bohnes upustí lopatu a já se zastavím a ztěžka dýchám, když se postaví těsně za mě. Cítím jeho rty na krku, teplé a uklidňující, jak mi jazykem sjíždí po kůži... "Sakra, mohl bys toho nechat?" Zakuckám se, ale Bohnes se mi jen vysměje. Ten zvuk je tichý a plný introverze a je to prostě zatraceně děsivé. Ale mně se to líbí. Protože on se směje vždycky jen tehdy, když dostane, co chce. V tomhle případě jsem to náhodou já. "Proč si nevezmeš moje auto? V tom tvém je příliš mnoho krve, potřebuje kompletní prohlídku. Jeď na schůzku se synem toho bohatého developera v čistém autě bez zločinu." Zachrčí a jeho dech se mi rozvlní na zátylku, až mě celé tělo rozbolí víc než jen jeho jazyk na mém krku. Neptám se, jak o tom ví. Bohnes ví o všem, co se děje na Prescottově střední. Je ochotný uklidit jakýkoli nepořádek - bez ohledu na to, jak velký - za správnou cenu. Tak co za to sakra budu muset zaplatit? "Klíče." Natáhnu dlaň, ale když se Bohnes pohne, aby klíče upustil, druhou rukou mu chytím zápěstí. "Jestli mi posereš auto, tak tě zabiju jako dalšího." Dlouhou, mučivou chvíli se na mě dívá. A pak se usměje. "Vrátím ho, v pořádku a živé. Slibuju." Mrkne na mě, hezky pomalu, a pak se ke mně nakloní a přitiskne naše ústa k sobě s tichým, ale prudkým povzdechem slabého. Jsme spolu slabí, ať už z jakéhokoli důvodu. Na Bohnesovi je něco, co mě přivádí k šílenství. Prostě... nikdy se nedostane dál než k sexu. Nikdy nedovolím, aby to zašlo dál než k sexu. "Ahoj," vydechne, vstane a otočí se k tělu. Určitě to nebude první, které mi pomohl pohřbít. Když se pro ni sehne, uhnu a nasednu do Chevy Chevelle SS, ročník 69, zaparkovaného hned za mou Panterou. S povzdechem sleduji, jak Bohnes hází tělo zpátky do mého kufru. Doufám, že nebude těžké dostat z něj všechny krvavé skvrny. "Jasně. Alexej Grove," zamumlám a vysunu telefon, abych se podívala, jestli jsem nezmeškala nějaký hovor nebo zprávu. Zmeškala jsem. Je jich kurevsky moc. Na trati se strhla rvačka. Aspen a Widow. Moje nemesis a moje láska. Fanouškovsky úžasné.
Kapitola 1 (1)
Scarlett Fuckboy - podstatné jméno - kretén, který je dobrý na sex a jen na něco málo jiného Hlavně slang "Prescott High": polopříbuzenský výraz, který označuje, že zmíněný chlapec patří dívce jako výhradní parťák nebo společník bez očekávání budoucího milostného vztahu Teď už to víš. Nemáš zač. I když se musím zeptat: proč jsi tady? Varoval jsem tě. Varoval jsem tě, abys můj příběh nečetl. Protože na konci této knihy bude jeden z mých čtyř fuckboyů mrtvý. A taky si zaslouží to, co ho čeká. Uvidíte. Ale v tomhle mi budeš muset věřit. Dostanu šťastný konec, který si zasloužím - nakonec. Než to skončí, odhalíme jádro korupce v mém okolí: South Prescott. Problém je ale v tomhle: o mém příběhu se nesmí nikdo dozvědět. Nesmí se dozvědět, že jsem v tom byl zapletený, jinak to všechno zničí. Mou kariéru. Mou rodinu. Moje šukací kluky. Svěřuju ti všechna svá tajemství, tak prosím: nezkaz mi to. A co víc, nepokaz to ani sobě. Když jsem se zamilovala do bandy psychopatů, věděla jsem, do čeho jdu. Vlastně jsem taky tak trochu psychopat. Ale ty? Ty nejsi v bezpečí. Drž hubu a možná se z toho všichni dostaneme, jasný? Pět týdnů předtím, než mi Bohnes pomohl pohřbít starostova nájemného vraha... Nějaký kretén mi ukradl parkovací místo. Zastavím auto uprostřed ulice, sundám si sluneční brýle a dívám se na vozidlo, které to udělalo. Je to pěkné auto, to se musí nechat. Popravdě řečeno, je to nejhezčí auto v okolí Prescott High, kromě mého vlastního. Zařadím na parkovací místo, otevřu dveře a nevšímám si vozidel nacouvaných za mnou. Je mi úplně jedno, jestli jsou naštvaní, nebo ne. Všichni v téhle zatracené škole vědí, kdo jsem. A co je důležitější, vědí, že mě nemají naštvat. Sklopím sluneční brýle a zaháknu je za výstřih svého topu s hlubokým výstřihem. "Co to sakra je?" zeptá se moje nejlepší kamarádka Nisha Webberová a zastaví se za mnou. Zaparkovala na svém obvyklém místě. Jen to moje je obsazené. "Pojďme tomu zmrdovi rozbít auto na kousky a nechat ho odtáhnout naší holkou." Podívá se na mě a čeká na rozkaz. Osobně jsem stále v šoku. Kdo v téhle škole má tolik vaječníků, aby parkoval na mém místě? To musí být holka, ne? Žádný kluk na téhle škole by si nedovolil ... "Vypadá to, že máme nového studenta," konstatuje Bastian a dochází k nejzřejmějšímu závěru. Posune si vlastní stíny do tmavých vlasů a rozhlédne se po viníkovi. Oba je ignoruju, kroužím kolem auta a přemýšlím, kdo je ten nový kluk a co nekalého mohl udělat, aby si mohl dovolit takové auto. Nebo kde vzali schopnosti opravit takový krám, aby ho dostali na takovou úroveň. Měna na Prescottově střední škole pro starší žáky je následující: násilí, sex a klasická auta. V téhle díře milujeme klasická auta. Protože nikdo z nás nemá peníze, sháníme zrezivělé vetešníky, krademe součástky a opravujeme si je sami. Dřepnu si, abych nahlédl do okénka na straně řidiče, a obdivuju láskyplně vyleštěná kožená sedadla. Hmm. Auto má nádhernou fialovou metalízu s černými disky a novými pneumatikami. Je to zjevně Stingray z roku 69, ale upravený pro závody. To je zřejmé na první pohled. "Hm." Narovnám se, když se Nisha a Basti postaví na druhou stranu, v očekávání násilí nebo drobných keců. Bůh ví, že mám sklony k obojímu. Místo toho si vytáhnu sluneční brýle a nasadím si je na obličej. Je mi úplně jedno, čí je to auto. Jelikož je očividně upravený pro závodění, znamená to, že majitel ví, jak to tady v Prescottu chodí: každý pátek a sobotu večer závodíme na staré trati. Pokud to ví, pak musí znát i další zlaté pravidlo této školy. Pokud jste tak hloupí, že vám auto ukradnou, pak už vám nepatří. Smiř se s tím. Jediný způsob, jak ho získat zpátky, je, no, ukrást ho znovu. "Kde je Lemon?" Zeptám se a mám na mysli naši druhou nejlepší kamarádku, která byla před celou věčností v prdeli. Vzhledem k tomu, že se všichni známe už dlouho, mám své odhady. "Už zase nešoustá s tím učitelem?" Pokračuju s povzdechem, když si Nisha a Basti vymění pohledy. "Zatraceně. Přines mi moji výbavu." "Jistě, královno," řekne Nisha a rychle se podívá na Bastiana. Oba se na mě otočí s obviňujícím pohledem. "Ale... ty dneska nevynecháš hodinu, že ne, Jizvo? To by se Tidwellovi nelíbilo." Nakrčím nos; má pravdu. Strážník Tidwell je školní záškolák. Její prací je shánět naše ratlíky a tahat nás do téhle ubohé náhražky školy. I když bych to auto nejradši ukradla hned teď, musím si vybírat, co budu dělat. "Kurva." Zatnu zuby, chřípí se mi rozšíří, když zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Nic si nepřeju víc než popadnout baseballovou pálku z kufru a vymlátit z téhle Corvetty duši. Ale ne, to by bylo neuctivé. "Chudáček," zamumlám a pohladím rukou střechu a sjedu dolů ke kapotě. "Nic z toho není tvoje vina." Pohladím kapotu a pak trhnu bradou směrem ke svému vlastnímu autu - nádhernému červenému kupé v metalické barvě, které je rozděleno výrazným černým závodním pruhem a modrými akcenty. "Zaparkuj mi toho ďábla." "Jdu na to," řekne Nisha a vyrazí, aby vklouzla na místo řidiče. Nisha je něco jako můj zástupce. Basti je můj mechanik. A Lemon? Ta je pro mě osina v zadku. Každopádně Nisha ví, že je to čest, když může řídit moje auto; nenechám na něj jen tak někoho sáhnout. Mířím po předních schodech s Bastianem po mé levici, řada dalších holek se protahuje a vstává ze svých míst, aby se k nám přidaly. Nenazývala bych nás gangem jako takovým, ale znáte to, já jsem šéf a lidi dělají, co jim řeknu. Projdu vstupními dveřmi, přímo kolem detektorů kovů a policisty ve službě s německým ovčákem. Řekněme, že naše škola má trochu špatnou pověst. Koneckonců, na Prescottskou střední nechodíte proto, že byste tu chtěli být. Chodíte sem, protože nemáte jinou možnost.
Kapitola 1 (2)
To zrovna nepřispívá ke klidu a štěstí, že? Cítím, jak mě policista sleduje, když procházím kolem. Jednou se rozhodl, že "prohledá" jednu z mých dívek. Sledovala jsem ho domů a zapálila mu dům. Nikdo nezemřel, ale od té doby se žádné ženské na téhle škole nedotkl. Strážník Úchyl mi nenápadně podstrčí kapesní nůž, jakmile bezpečně projdu detektory kovů. "Slyšela jsi, že konečně dokončili stavbu toho pitomýho bytu?" řekne jedna z holek za mnou - Jennifer Atwellová - a pošeptá to jedné z ostatních. Obě je ignoruju. Jejich drby často obsahují cenné informace, ale já na ně teď nemám náladu. Chci vědět, čí je to auto zaparkované před domem. Odpověď dostanu mnohem dřív, než jsem čekala, a zastavím se uprostřed chodby tak prudce, že do mě holky málem vrazí. Kousek přede mnou a po mé levici stojí před třídou nějaký kluk. Hlavu má opřenou o zeď, oči zavřené. Navzdory jeho zdánlivě uvolněnému postoji okamžitě zachytím jeho ruce, zkroucené v pěst po stranách. Stiskne je tak silně, že černobílé tetování na jeho pravé ruce - pavučina - je pokřivené a zkroucené. "Panebože, to je on," zamumlá Jennifer a zapomene na "projekt dostupného bydlení", o kterém se předtím bavila. "Kdo?" Vyštěknu, ohlédnu se přes rameno a donutím ji nadskočit. Jennifer se tváří jen sklesle; viděla jsem její vnitřní démony. A taky, jak už jsem řekla, její drby jsou prvotřídní. "To je Vdova," zašeptá a její modré oči přelétnou směrem k tomu klukovi, než se vrátí ke mně. "Vdova?" Zeptám se s nemalou dávkou opovržení. Unikne mi smích, když se otočím zpátky, a překvapeně vidím, že má teď otevřené oči a pozoruje mě. Očividně slyšel, že jsem zmínila jeho jméno. A co je to za jméno. Na téhle škole máme pár pitomých přezdívek, nebudu lhát. Vždyť můj nejlepší kamarád se jmenuje Lemon, do prdele. Ale Vdova? Naše oči se setkají a mou duší se přežene temný stín. Aha. Rty se mi roztáhnou a mé nitro zaplaví horko, bradavky se mi zalesknou pod vintage topem s hlubokým výstřihem. Kurva. Už jsem oceňovala silnou postavu toho nového kluka, náběhy a zduření jeho bicepsů a kordových předloktí, ale jeho oči... ty zatracené oči. Stáhne se mi hruď a já se snažím vdechnout vzduch. Na téhle škole je jen jeden kluk, který mi kdy způsobil takovou reakci, a jmenuje se Kellin Bohnes. Když už o něm mluvíme... prochází kolem oblečený od hlavy až k patě v černém a bílém, jako vždycky. Krátce se zastaví a podívá se na mě. Mírně pootočím hlavu a jen stěží se mi podaří odtrhnout oči od Vdovina mocného pohledu. Bohnesovy ledově modré oči se setkají s mými a já zatnu zuby. Věnuje mi sotva slyšitelný úsměv a pak pokračuje chodbou jako přízrak, nějaký živý stín, který si sotva smí říkat člověk. Ohlédnu se na Vdovu a zjistím, že na mě stále zírá. To je dobré znamení, ne? Možná se k jeho autu dostanu snadněji, než jsem si myslela? Jeho pohled mě pomalu přejíždí, prohlíží si můj černý top, džíny s vysokým pasem, červené jehlové podpatky. Vím, jak vypadám: Vypočítávám svůj vzhled tak, abych způsobila co největší škody. Husté tmavé prodloužené řasy, ostré obočí, nahé a čisté rty, víčka bez stínů. Používám trochu tvářenky, ale to je vše. Oči mám tmavě hnědé, pleť bezchybnou, havraní vlasy spletené do hladkého copu a spadající mi těsně za zadek. Usměju se a ten chlap - vdova - se zamračí. Přetáhnu si cop přes rameno a hladím ho prsty po celé délce, zatímco se prodírám k němu a stojím před ním. Má na sobě volné bílé tričko potřísněné barvou, děravé džíny a tmavě fialové Doc Martens, které se hodí k jeho zatracenému autu. Má bujnou, naštvanou pusu a strašidelný pohled, který zjevně viděl hodně sraček. S tím se můžu ztotožnit, vyrostl jsem na jihu města. Prescott není laskavá ani shovívavá čtvrť. "Ahoj," řeknu a zvednu k němu obě obočí, zatímco nechám svůj pohled záměrně přejíždět po jeho těle, než se vrátím k jeho tváři. Jeho oči mají nádhernou jantarovou barvu, která dobře ladí s jeho vlasy. Je to taková rozcuchaná směs fialové, tyrkysové a černé, směs drahokamových tónů, díky kterým jeho neobvyklá barva očí ještě víc vynikne. "Ahoj." Přesně tak. Nahrbí na mě ret, odvrátí se a podívá se na protější chodbu v gestu, které je zcela zjevně odmítavé. A taky... jeho hlas. Panebože. Co to má ten chlap sakra s tím hlasem? Je to hluboký tón, který mi leze do hlavy a šuká mi ušní bubínky, až se mi stehna svírají v syrovém, tělesném uznání. A přesto... mě odmítá? "Jsi tu nový?" Ptám se a zachovávám opatrný úsměv, když za sebou slyším Bastiana nadávat. Ví, že nesnáším, když mě někdo ignoruje nebo odmítá - zvlášť Prescottovi kluci. Ne že by tenhle Vdovec vůbec vypadal jako kluk. Otočí se ke mně a rukou s vytetovanou pavučinou si přejede po hustých ústech. Sakra, zajímalo by mě, jak asi chutná? Voní božsky, jako černé švestky a zralá jablka, jako les v noci, když je měsíc nízko. Olíznu si rty a on si toho všimne a dlouze vydechne. "Jo, jsem tu nová. Co chceš?" "Kurva," slyším Nishu zamručet, když se znovu připojí k naší malé skupince na chodbě. Vdovec k ní nechá zvednout své zlaté oči a pak je zase sklopí ke mně. Začínám být nasraná, ale zatím to tomu kreténovi nemůžu dát najevo. Přistoupím o něco blíž a natáhnu ruku, abych se dotkla jeho tváře. V mém pohledu je zřetelný záměr: Chystám se toho zmrda políbit, sáhnout mu do kapsy a ukrást mu klíče. Jeho ruka se zvedá příliš rychle, než abych to stačila zaznamenat, a jeho silné prsty mi trestuhodně svírají zápěstí. Kolem rtů mi zašeptá ostrý výdech bolesti, i když se ho snažím skrýt. "Pusť mě - hned," vyhrknu těsně předtím, než mě Vdova odstrčí o krok zpátky. Nakonec se zapotácím na patách a Basti mě chytí za ruku. Oči mi uhýbají do stran, pátrám po Bohnesovi a doufám, že celou tuhle interakci neviděl. Jestli ano, tak... No, s Kellinem Bohnesem je to takhle: je to můj šukací kluk.
Kapitola 1 (3)
To je pro nás novinka. Zatím se to stalo jen šestkrát, ale bylo to příjemné. Upřímně řečeno, vůbec nevím, proč se obávám, že to uvidí. Odmítá vzít na vědomí mou existenci v rámci Prescottské střední. Ale na závodišti... "Co máš sakra za problém?" Vytrhnu se Bastianovi ze sevření a přiblížím se k Widow. Zvedne se do své plné výšky a zírá na mě s prázdným výrazem tváře, který navzdory své relativní netečnosti prozrazuje důležitou informaci. Tenhle je nebezpečný. Budu si na něj muset dávat pozor. "Nedotýkej se mě," řekne slova, která jsem od muže za celý svůj život neslyšela. Nedotýkejte se ho? Mám chuť ho kopnout přímo do koulí. "Nikdy. Nesnáším, když se mě někdo dotýká." "Jo, no, taky nesnáším, když přijdu do školy a zjistím, že nějakej debil zaparkoval na mým zasraným místě." Vyhodím ruku, abych naznačila hlavní vchod, zatímco se moje holky za mnou napínají, připravené k boji. Jestli se na tuhle mrchu vrhnu, bude litovat. Nejenže se ho dotknu, ale moje parta ho nakope do prdele. "Tvůj prostor?" Vdovec se zeptá, jeho hlas je takový stínový, až mi naskočí husí kůže. Podívá se kolem mě směrem k předním dveřím. "Zaparkoval jsem na obrubníku." Jeho pohled znovu klesne k mému. "Jestli něco znám, tak je to zákon. Tohle je veřejná ulice. Mám plné právo tam zaparkovat." Všichni na chodbě na nás teď zírají a čekají, jestli se nedostaneme do nějaké konfrontace. Možná bychom se dostali, kdybych už neměl jiné plány. Blýsknu na Vdovu divokým úsměvem, samý zub a drzost a příslib budoucího násilí. "Je to můj prostor. Zeptej se kohokoli v Prescottu, komu patří." Ještě jednou Widowa pohrdavě přejedu, ignoruju reakci svého těla na něj a pak se vrátím ke stoickému obličeji. Není naštvaný, nerozčiluje se, jen na mě věcně zírá. "Ale to je v pořádku. Jsi nová. Všichni děláme chyby." Vdovec se mi jen vysměje, zavrtí hlavou a pod nosem si zamumlá něco, co neslyším. "Nechceš mi to zopakovat?" Vyhrknu, když si podruhé přejede rukou přes ústa. "Je to veřejná ulice. Jestli tam chceš parkovat, přijď do školy dřív," oddechne si Vdova, a pak už zvoní a on se přehoupne kolem dveří do třídy. I když mě zabíjí stát tam a nechat ho odejít, udělám to. Protože tomuhle zmrdovi vyrazím auto přímo před nosem.
Kapitola 2 (1)
Scarlett Lemon - moje drobná dvoumetrová nejlepší kamarádka s kyselou povahou odpovídající její přezdívce - se objeví během páté hodiny s mou sadou v ruce. Tedy s výstrojí, kterou používám ke krádežím aut. Má všechno, co potřebuju, abych to zvládla. I když jak to tak vypadá, na tuhle loupež toho moc potřebovat nebudu. "Omlouvám se za dnešní ráno," řekne, když si dřepnu vedle dveří na straně řidiče Widowina Stingraye a vyndám si z vlasů sponku. Většina studentů v Prescottu ví, že by neměla nechávat auto bez bezpečnostního zámku na volantu, kufru, skrytého vypínače, sledovacího zařízení atd. Ne že bych je nemohl ukrást taky... ale na Vdovině autě nic z toho nevidím. "Kde ten chlap sakra žil? Na Antarktidě?" Zabručím a spokojeně se ušklíbnu, když pod mými šikovnými prsty cvakne zámek a já vstanu, trhnu dveřmi a vklouznu zadkem na sedadlo řidiče. Jsem mokrá, jen když v tom autě sedím, nebudu lhát. Dokonce to tu smrdí jako ten chlap, Vdova. Možná je to úplný kokot, ale já si nestěžuju. On nechce, abych se ho dotýkala? Fajn, ať si trhne nohou. Přejíždím rukama pod palubní deskou, sedadly, zadní stranou zpětného zrcátka a hledám stopaře. Lemon dělá totéž, když jí otevřu kufr. "Uznáš vůbec, že jsem se omluvila?" zavolá, když se spokojeně ušklíbnu, vyndám ze středové konzoly GPS tracker a hodím ho na ulici. Odrazí se a sklouzne po chodníku, zatímco já pokračuji v hledání. Tyhle věci jsou dneska dost levné na to, abychom si i my nevolníci mohli dovolit víc než jednu. "Kde jsi byl?" Zeptám se, prohrabu se papíry v palubní desce a vytáhnu technický průkaz. Auto je registrované na jistého Adriana Ardena Lawlesse. Dochází mi, že to je Vdovo pravé jméno. Zajímalo by mě, jak ke své přezdívce vůbec přišel. "Doufám, že už zase nešukáš s tím učitelem matematiky." Spokojená s tím, že jsem důkladně prohledala předek auta, seberu svou soupravu z místa, kde ji Lemonová nechala opřenou o přední kolo. Musím tuhle mrchu nažhavit a vypadnout odsud dřív, než skončí vyučování. Během první poloviny dne jsem si všiml, že ten kretén chodí kontrolovat auto mezi každou vyučovací hodinou. Tak jsem tady. Pátá hodina má spočívat v tom, že se budu chovat jako mrcha knihovnic, ale navzdory mé protichůdné povaze se mi podařilo okouzlit obě háčkované staré dámy, které jsou zvyklé spíš na to, že jim někdo nadává a vyhrožuje, než že by se k nim choval vlídně. Dokonce jsem jim minulý týden upekla sušenky a donesla je hned ráno, dokud byly ještě horké. Vím, jak nejlépe využít svůj šarm. Proto jsem schopná odejít během páté hodiny s polovičatou omluvou, a přesto mě nikdo neoznačí za nepřítomnou. Výborně. Víte, že ve tři ráno (nebo o půlnoci, záleží na vašem přesvědčení) má být hodina čarodějnic? Tak tohle je moje čarodějnická hodina, můj čas na rošťárny. Co se týče Lemon... očividně se právě vrátila odněkud, kde dnes ráno byla. "Mám někoho mnohem lepšího než pana Sheena," řekne, vystrčí hlavu do dveří spolujezdce a blýskne se obrovským úsměvem. Odhrne si blonďatou ofinu způsobem, který mi napovídá, že je zjevně nervózní z toho, co mi chce sdělit. "Je to velký frajer, Scar. Obrovský." Odmlčím se, když vytáhnu ze své výbavy šroubovák a odstraním šrouby z horní a spodní části sloupku řízení. Pak vypáčím plastové panely, abych odhalil zapalovací válec. Mohl jsem zkusit šroubovák zaseknout do zapalování a otočit jím, ale to může auto vážně zkurvit a my jsme tady v Prescottově čtvrti hrdí na to, jakým způsobem pácháme krádeže aut. S rukama zahalenýma do gumových rukavic vytáhnu zpod volantu napájecí kabely, přestřihnu je a pak pomocí odizolovače drátů sloupnu ochranný gumový povlak, než je smotám dohromady. Světla a rádio se rozsvítí, prostě trocha černé magie. Dále se dotknu drátů startéru, odpálím tu kovově fialovou krásku a pak pomocí elektrikářské pásky zakryji konce, abych nedostal za jízdy elektrický šok. Stingray se mi odmění hukotem, který mi rozvibruje tělo tím nejpříjemnějším způsobem. A nejen to, zvuk motoru je stejně temný a sametový jako hlas Vdovy. Vždycky jsem říkal, že správné auto se správnými úpravami je jako prodloužená ruka. Jsou to vaše křídla ve světě, který pohrdá těmi, kdo se snaží létat. "Velký čas znamená špatné zprávy, Leme," odpovídám nepřítomně, nadšený jednoduchostí naší dnešní mise. Nemělo by být tak snadné posílit auto, co? Na druhou stranu za tu snadnost vděčím z velké části pověsti, kterou jsem si většinu posledních tří let pěstoval. Tahle škola patří mně. Vidí mě tu někdo? Samozřejmě, že ne. Byla Scarlett v knihovně, kde měla být? To teda kurva jo. "Pojď za mnou, ať mě můžeš odvézt zpátky," přikážu a pohledem zjistím, že Lem otráveně špulí rty. "Provedl jsi důkladnou kontrolu kufru a pod zadním nárazníkem?" "Nejsi moje matka, Scarlett," vyjede na mě a zabouchne dveře spolujezdce, než se přesune zpátky, aby provedla další kontrolu pod zadním nárazníkem (na kterou nejspíš zapomněla, dokud jsem se o ní nezmínila). Najde další GPS tracker a odhodí ho stranou, což mě jenom kurevsky rozčílí. Povzdechnu si a natáhnu ruku, abych se otřela o čelo. Všichni si vždycky myslí, že chtějí být vůdci, šéfové, královny, cokoliv, dokud nejsou ve skutečnosti na mém místě. Pokud to děláte správně, je tíha vůdcovství jako kamenné jho na krku a náklad, který nesete, jsou životy lidí, kteří vám důvěřují. A Lemon? Ta mě potřebuje víc než kdokoli jiný. Taky je to umanutý spratek, který se dostává do problémů mnohem častěji než průměrná prescottovská mrcha. Ať už je ten nový chlap kdokoli, jsem si jistá, že bude ještě větší průšvih než ten předchozí.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moji tři psychopati"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️