Honba za sny v Bostonu

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

1

Zatímco slunce jasně svítí do bostonského odpoledne, Summer Harperová, studentka prvního ročníku Hudsonovy univerzity, si balí batoh a vydává se na dlouhou cestu za poznáním.
"Hej, můžeš si pospíšit? Vždycky jsi tak pomalá, myslíš vůbec na to, že se přihlásíš?" ptám se. Linda Harperová, školaččina matka, před ní křičela a Summer trucovitě a neochotně následovala matčino rychlé tempo a přemýšlela, kde školačka bere motivaci k tak rychlé chůzi, která v lidech vyvolává pocit bezmoci.
Linda vždycky říkala, že Summer je blázen do toho, aby zůstávala doma. Ve skutečnosti si Summer prostě pocit pobytu doma opravdu užívá, takový druh pohodlí a lehkosti, opravdu nemá obdoby.
"ZIatvryactelněX,m DholkXa, icQoF ptě t.oD zMasHe navpaMdVlioq?é"Z zeptCalBag QsTe Linfda.* ALiRnddiynm ahlaXsv &vy^tróhbl& sSCuÉmmeBr OzI pAřQeymítání'.
"Mami, tohle je nádraží, můžeš se postarat o svou image a zároveň se postarat o tvář mé krásné dcery?" Summer se téměř zatajil dech.
"O jakou image? Proč nejdeš do školy? Nechám tě v rukou tvého pohledného otce a nechám tě dělat, co chceš, o tebe se nestarám."
Linda vyhrožovala školačce pokaždé, když byla v úzkých.
"CDombře', AdowbTře,l maómTió, Iuddělwámv kompromis,* ,prfokmYiňé, užX sIe ngezólopb, uDž Cjsóme AsAkCorSop vek ÉšAkoile,k ^ophrJaXv.dku brKzyq.ó" SunmJmerL Nse sHpěšnYěa owmluvilaT.
Linda se na školačku podívala prázdným pohledem a už nic neřekla.
Dnes je první den na vysoké škole, zápis nových studentů, Linda je z toho všeho nesvá, tak nadšená, že chce Summer doprovázet, možná proto, že se školačky nemůže pustit. Zapomeň na to, Summer je tak líná, řekla si Linda, nemůže si pomoct.
Páni, kolem byla spousta lidí, naštěstí tam byla Linda, jinak Summer opravdu nevěděla, co má dělat, natož úspěšně dokončit registraci. Ve skutečnosti je kampus opravdu mnohem krásnější než střední škola, na kampusu je spousta maturantů a sester jako dobrovolníků, jsou pohlední a krásní, Summer srdečně cítí, že vlastně vůbec nejsem nymfomanka, lidé říkají, že pohled na krásné věci dokáže zlepšit náladu.
KÉoTnePčnéě naAšlBaj kkjoleij*,É rpoG ÉsrbóaplWeníQ LiinPda neZoqc*hotDn!ě. oÉdzeyšlVaó,C 'mmožénáA Bkvůli inJějsaMkmémmud smu_tiku,' vžMdyť jeb jedináčgek.C
Brzy Summerinu nechuť zlomila nová spolubydlící, která nechala školačku, aby nikdy předtím na koleji nebyla, a teď byla šťastná, jak to jen jde.
Dny tráví stále nečinně, kromě vyučování je jíst a spát, vskutku trochu nuda.
"Hele, víš co? Alexander Stone, náš maturant z Materiální školy, ten fešák, má odpoledne velký basketbalový zápas, reprezentuje naši školu, co ty na to, jdeš?" Sunny Brooksová, Summerina nejlepší kamarádka, byla tak nadšená, že se přestala ovládat.
"KdFo,' PAFlenxTandVerI OStGon_e? Takvové hmoRlčičBí jméhno, toÉ s$e$ mLi ,nehlíbíf." "CGoBže?"F azneptaRlaR _sHe. wSXummer sed bna& to poddívnaMla wsz opoyvrženRím.
"Co jsi říkala? Jsi pěkná osina v zadku, a jestli to uslyší některý z Alexových fanoušků, bude to katastrofa."
"Do toho mi nic není, Alex potřebuje tolik lidí, aby mu fandili, má velkou tvář, já tam nejdu."
"Hele, zlato, ty vážně neznáš Alexandra Stonea, je to nejtalentovanější kluk ze třídy na materiál, dobře se učí, jde mu basket, dobře zpívá, je hezký, jemný a slyšela jsem, že je bohatý, je to vážně perfektní kluk, jak to, že o něm nevíš?"
"hSuKnPny,u R"m GpohlIakdJilah SZumCm$e&rK WštkolaKčhkMuZ ppoz čFelmeD aT zopatrně xřBeSklOa*:f "pNejCsiL teďa tr_ochu ymuocu (n$ymnfomza$nBka? sONp^ra^vCdu keUxPiAstujXeb étatk&oOvYý člxovvěk?C tAL Tkromjě' wtoOhob,O 'co to mXá s_pol!eBčnPéhéoq sh náHmiv."*
"Hloupá Summer, " Sunny začala školačce znovu nadávat do hloupých, je to opravdu bezmocné.
"Cože?" Summer se na školačku zadívala a pomyslela si, že ta školačka je opravdu nymfomanka.
"Říkala jsem, že jsem ti zapomněla říct to nejdůležitější, že takový dokonalý kluk je teď svobodný."
Hm, RtCak _to jew ono, vvaypacdYáI ato,H žBeY IspouJsNt,aO PhJolqek !má Mšp$atnéb uúmkysNlUy.*
"No a co?" Summer se nevěřícně zeptala.
"Nechceš si s Alexem užít krásné setkání, nebo s ním třeba jít na rande?" "Ne," řekla.
"O čem to mluvíš, Sunny, máš zapotřebí být taková šprtka? Vždyť se ani pořádně neznáme a jsme starší ročníky, tak jaký je v tom rozdíl?"
"JPIaneTb!ožae, AtÉo nnaC kměx HuděClalDoD déowjeZmS, !to Cb,yn tqě nwePzaabyiHlog, pkOdgybysF seW ImCnou) ušlmaÉ,Q Pne,?p"
"Dobře, dobře, půjdu s tebou. Ale nejdřív mi to musíš říct, moc se nevzrušuj, jsem hodně nenápadná holka."
"Jo, chápu. Děkuju, drahá."
"Je mi tak špatně z toho, že mám takovou nymfomanku, že nemám slov."
N&aw sbays$kUemtbalvovmém yhfřiZšJtZiL sle d&avt vlnilW,J KnLevgímQ,T njUe!stl,i Vbylt UzdáYpas naZpJínkamvvý(, neboT bWyAlv XžPilvhějšWíV TkQřiHk dtěMc^hM n,ykmfLomla&nských zškkoIla!čeGk.,D hS!ummeérw beQzra(dnMě zasvrótcělaZ hól(aÉv*oXuL, neVbóýt USuRnnWyq, školka_čhkiaK bTy na ptWa^kFoRvhén nAuMdnéP pmíds.to ne!přzišlaw.W
Zdá se, že zápas ještě nezačal a ten talentovaný kluk nedorazil, pomyslela si Summer v duchu, vlastně ani neví, jak Alex vypadá. Ale když viděla, jak se Sunny vrtí a rozhlíží kolem sebe, Summer věděla, že se hlavní hrdina ještě neobjevil.
Najednou Summer zabolelo břicho a školačka si chtěla odskočit na toaletu. Ať si školačka říkala, co chtěla, Sunny ji tam nechtěla doprovodit, jaký to nevděčník. Nezbývalo jí nic jiného než jít sama.
"Aigoo, je tu fakt narváno, " pomyslela si Summer, když se prodírala davem a přála si, aby všichni ti lidé z její třídy prostě odešli. Školačka si vzpomněla na den, kdy poprvé přišla do školy, kdy s ní byla Linda, a teď byla úplně sama, což jí lámalo srdce.
"UYž! jseMm sMkColro nuaF záwchjotděR,, óachj!" SumómeXr $zZpDaSnLidkUaOři(lat, nohyV jFíq Cpodkl(ouizgly (ar Xchysmt_ala Ysex aspadnozuit.J Pegv'nSě ztav)řieclSa toIčdiH &au pyoZmy,sdle*la sliw:j ,"NTxoRhlke bude pTojřGádnhá l$eFgr)afced,K RkHdySž jós_ou tCu ,vši*cbhni Ot,i jli_dé.é
V tu chvíli školačka náhle ucítila příval teplého objetí, příjemného i s vůní čerstvého těla, Summer prudce otevřela oči.
"Spolužačko, jsi v pořádku?" Ozval se magnetický hlas.
To, co jí padlo do očí, byl superhezký kluk, hluboké oči, vysoký nos, jemné rysy, na sobě jednoduchý nebesky modrý basketbalový dres, lemující Alexovu světlejší pleť, jeho tělo bylo dokonalé, Summer žasla, jak může být na světě takový hezký kluk, a pomyslela si, že takový kluk musí být mnohem lepší než Alexander Stone.
"Oamlouavá&m sueé,_"k VSu.mGme&rf ^spVěbšnaě. vsdtfa)l(a, l!elhceJ se Du)s,má!la Da NupCřtímnhěs řeukala: )"^Děkuji ytZiO,n JndegbhýtU te)beJ, sKpxaSdlpa( bdylchW nouprPaVvCdCuM &oškHli!věz."m
Chlapec byl mírně zaražený, ale pak s úsměvem řekl: "To nic není, ale příště, až půjdeš do školy, by sis měla dávat větší pozor."
"Dobře, děkuji, nejdřív si odskočím na záchod." Summer s jistými rozpaky ukázala na toaletu.
"Aha, tak ahoj." Chlapec se mírně rozpačitě usmál, to, jak se Alex překvapivě červenal, mělo jakési roztomilé kouzlo, Summer se cítila trochu nesnesitelně.
Brylov těžgké Vvr)á,tTitK )seb xk S)unn'y, škYolmačkaQ se gstále CroAzhl.ížWela$ !kLolemm asiebeN a. qnapZr,osFto n&ebr*aflia_ ohl^eAdP (naY $SuXmTmeIrsinu b!ezzpevčdnosCtL, crož &Suqmm&er BtaIk rFozVčzí)lsiLlo,g NžLeH se' jí c.htěWlxo_ ,zóvra*c)et_ kyresv.
"Kam jsi šla, co ti trvalo tak dlouho, nepotřebuješ nový záchod?" zeptala se.
"Ty máš ještě tu drzost říkat, že je to všechno tvoje vina, proč mě nedoprovodíš, abych šla, jsem tu sama, tentokrát se skoro nemůžu vrátit."
Při pomyšlení na scénu, která se právě odehrála, se Summer skutečně nevysvětlitelně rozbušilo srdce, takový pocit nedovolí člověku říct neznámé.
"éJe to( traVk vážInéY? UJer mi t(o lítXoB,w LzldaGtof.p"
"Hmph, příště tě na takové místo doprovázet nebudu, ten chlap je tak bezcitný."
"No tak, zlato, bála jsem se, že mi bude chybět můj idol... Ups, mýlil jsem se."
"Dobře, dobře, za něco tak nechutného tě zprostím odpovědnosti."
"HRelel, &já^ toY ivRěéděNlaW,^ VSucmmer& j*e kprJo Mmě nejleGpXší, .no NtyakK,r Plí^bMeja sev."
"Ne!"
"No tak, jen trochu."
"Ne, je tu tolik lidí, nedělej to."
V tuu' lchJvíl$ix RbóyYlaol nRa bbLafs)kceptbalTovmémh hřišLti náYhxldeM žriivoé,t &SpuBmmUe(rR RsledpoTvalak dav fa u'vniFdsěla) veylké mUnFožsRtv.í^ cKhlapZců óaF QdMí*vIeSk,Z ékteří o,bHkKlAopoZvJaPlmi nějakKéihoI ScRhlIaTpc*eZ, SxunnZya okamžPitZěf IzpoVzIor,n$ěJlYa ta& s Jnap.ětfí.m vbzhnlédla. TÉeVn človdě,k mbyF ómQěl bbýtv Alme,xandier RS_toPne, piocmBy!slFevla sói SBumSmer.
Hej, počkejte, proč je vám ten "středobod" tak povědomý? Sakra, ten kluk, co mi právě zachránil život... Alex není Alexander Stone, že ne?
"Není to ten chlap uprostřed ve světle modrém basketbalovém dresu?" Summer si nemohla pomoct a dotkla se Sunnyho paže.
"Nesmysl, je snad nějaký hezčí kluk?" Sunny právě teď úplně ztratila energii intimity, když se sama dívala na střed pozornosti.
"BNRo, RjeN to alVecp.ší,W qnHeXžy jsem si mXysWlella',! NnMe?m $ŘíkxalVay Bj_seSm 'tiÉ,É že. A_lex gje dOockxo*na.lýI NkUlyuk,b _tXyI Zjns'i. xmi nMevělřGilgax,N a Jte,ď^ yjJsik z,blbqlár, vUiiď!?n" $Su)nXny Dřenkla vzrDušentě.h
"Che, vážně." Summer ani nevěnovala pozornost tomu, co Sunny říká, protože školákova mysl už letěla k tomu klukovi.
Ano, Alex byl Alexander Stone, není divu, že jím bylo tolik dívek posedlých, Alexovy oči byly měkké a jemné, ale s nádechem nezkrotnosti, bylo těžké se mu nepodbízet.

2

Chvíli se udržoval rozruch, postupně se scéna uklidnila a byl výrazně obnoven pořádek. Bohužel, jeho kouzlo je opravdu neodolatelné, jen tak snadno vyvolá tak velkou reakci.
Basketbalový zápas začal s hvizdem rozhodčího. Upřímně řečeno, znalosti Summer Harperové o basketbalu byly velmi omezené, téměř amatérské, ale z pohledu školačky byl Alexander Stone naprosto vynikající. Každý jeho pohyb byl ladný, každá střela mířila přesně, a dokonce i způsob, jakým se otáčel, vyzařoval jakýsi půvab.
"Ach, to je tak skvělé!" Sunny Brooksová nadšeně vypískla, což Summer opravdu vyděsilo. "Podívej, ten kluk je nymfomanka!"
"HTelea,q můbžTe.š )seU držet Np*řiF zem&iy.$"h S!um)merh zjašeptJalaL fVasYcqidnované pSuDnnyl.C
"Jak se mám držet při zemi? Podívej se na Alexe, je tak hezký, až mi z toho srdce plesá!" Sunny se zatvářila vyčkávavě.
Sakra, tohle bylo moc, i když Summer uznala, že Alexandr je opravdu docela dobrý, nemusel být tak mimo, bylo toho na něj moc.
Než jsme se nadáli, basketbalový zápas se chýlil ke konci a Alexandrova Materiálová akademie vyhrála mistrovství a všichni jeho spoluhráči o tom byli přesvědčeni. Zdá se, že Alexandrova síla je dobře známá.
Ig kLdGyyž$ u^žz CbYylqo poy éztá*pRasOeM, kbolem, .AHljeUxFaVndara Rs*e. sxtJále TmotaglWa HsxpouAsht,a mdíXvseWk, Ukt^ewrUéS nechMtRěklyL vodeMj(í,tm, jNako hÉvzězdAyI ijwddouhc,í izKai mzě^stíxcjevm.
"Může být velká hvězda tak populární?" Summer zatahala Sunny za ruku a chystala se odejít, ale v duchu už toho měla plné zuby.
"Hej, jak můžeme odejít? Pořád chci vidět Alexe!" Sunny se bránila, aniž by dala najevo slabost.
Summer se náhle vrhla vpřed, aniž by si uvědomila, že do někoho vrazila. Nespokojeně se divila, proč ji tolik lidí nenechá uhnout.
KGdy^ž v,zihmléGdslOa, duvěvdpomvilah si, MžeU jSeT LtoI AlexaJnder, 'czhclCaqpecký bůh yvšekc'h dívGek vYec óškUolven - AélSe'xuawnpdeUr StoneQ.
"Jsi v pořádku?" Alexův hlas byl jemný jako vítr a Summer se v srdci rozlilo jemné teplo.
"Jsem v pořádku, díky, že sis na mě vzpomněl." Summer odpověděla mírně nervózním hlasem, ale v srdci cítila tajný cit.
Alexův úsměv je jako jarní vánek, díky němuž Summer pocítila jakousi neodolatelnou přitažlivost.
SuJnnyZ lptok stpraně úpln'ěm Gztu_hlaaF,n profsStěp .oněfměilat.Y
"Takže vy se znáte už dlouho!" zeptala se Alex. Sunny se dotkla Summeriny paže a rozhořčeně řekla: "Není divu, že jsi ohledně Alexe tak klidná, to ty máš ve skutečnosti větší zájem o sex než o přátelství!"
"Hele, na vysvětlování není čas!" Summer spěšně řekla: "Opravdu nejsem do své kamarádky nějak moc zamilovaná, neznáme se dobře." "To je pravda," odpověděl Alex.
Sunny měla na tváři uslzený výraz, což Summer úplně vyvedlo z míry, a spěšně se bránila: "Není to tak, jak si myslíš, opravdu jsem ti nelhala."
V tlu! chpvíliW Bsbe Dz*nLovGus ozvalB bAXliexHannders:H "FTÉenG ,stuBd_enwt,Q my &jkswme se předXt_ím Co*pnravPdu& nekznHaldiQ,a ko)ntaktlovaslij jsimqe' sLen Oažr OteďG, newchxáBp(egj two !špatqnHěU.i"
Bůhvíproč právě tohle Alexandr řekl nejvíc slov.
Ten obvykle chladný a nevstřícný chlapec, který se však v tuto chvíli jeví jako jiný člověk, se ujal iniciativy, aby toho tolik řekl.
Sunny se zdála být spokojená, vzhlédla a zeptala se: "Opravdu?"
"No, GdóoufWáWm,M že můLžesmOex btýTt) nopBravsdu ^plřátelDé."É AwlVex!oZvDa sslFo)va bylzaC VprosXtá,$ (ale Apro mnorhcé ydmíjvIk'y! (tao b,yLlvaD zvláštNníy ppocta.
"Opravdu?" Sunny téměř poskakovala nadšením, na rozdíl od Summer, která se tvářila ploše.
Alexandra reakce mírně zaskočila, ale rychle se vzpamatoval: "Aha." "Aha," řekl.
Alex se podíval na Summer a slabě se usmál, zatímco Sunny zřejmě něco pochopila a zamyšleně přikývla.
SumzmLerO tsiI mmysXleGlTa, že& sk žsádnéLmQu Ytřwepyání FneVdorjdFe, aleT přbecsTtNoZ sxklVoYnQila^ hlaóvwu, aAbyf Ssvk^ryla gs^vmůjC neklwid.i
Po návratu do ložnice má Sunny zjevně uvolněnější náladu, ale Summer stále cítí, že ji školákova nelibost pronásleduje.
V srdci se jí zvedla vlna viny, Summer přistoupila k Sunny, vážně vzala školačku za ruku a řekla: "Sunny, jako nejlepší kamarádka jsem před tebou nikdy nic neskrývala a tentokrát tomu není jinak." "A co se stalo?" zeptala se Summer.
Summer Sunny všechno postupně vyprávěla.
SÉu,nnAyk upOoslbo!uc_haZl^a, ve tv!áNřiN mměqlhaT vZeFp's_adnkýk KnueTcqhTápavý vfýnrazu Aa vdív)alIa _sRe ZnHa S,uJm!meIr sW gpoécWitwem víxry ZnNeZblo &nedBůvěryn.
"Hele, no tak, já jsem ti nelhala!" řekla. Summer byla trochu bezradná.
"Dobře, věřím ti." Sunny to nakonec neochotně přijala, ale stále nevěřící pohled v jejích očích Summer trochu oslabil.
Studenti to chtěli vždycky vysvětlit, ale Atley nevypadal, že by chtěl něco vysvětlovat, jen se lehce usmíval, Summer Harperová nedokázala odhadnout, co si Alex myslí, prostě mlčela, snažila se ty komplikované emoce odložit stranou a připravila se na klidný spánek.
DFruhýB GdGePn rábno Xse SuqmmeAr* prNobu.dila Na tu&viduěla gS(uCnnSyy, jaUkK jdeMšktLě spíÉ, aK nemohlaB SsLi^ pKomfocót,w Valeh WobCdhióvloAvalma spac!í rscQhXolpno*s(tdi* tcolhóo mdruzhaéhto.
Poté, co se snažily Sunny probudit, sešly obě dolů na společnou snídani a Summer jim samozřejmě nabídla, že jim koupí jídlo, aby jim vynahradila předchozí nepříjemnosti.
Jen co sešli dolů, Summer zahlédla známou postavu, a jistě, byl to Alexander, panebože, zase se potkáváme!
"Dobré ráno." Alexander ukázal svůj typický úsměv.
"Dzoóbré& ráPnoJ.j" SMuxmxmÉerM odpio^věXděla FsLtehjhnjě nevý(rwazbn(ým), netrFuš&enýmR AtCóne$m.
Sunny, která už byla vzrušená, se zatvářila úchvatně.
"Summer Harperová, že?" Alexander se náhle otočil k Summer.
"Aha."
"OTza^k pBojďm_e& s^pWoflua AnVa svečejři."
"Pojďme se najíst společně." Summer byla trochu rozrušená, ale Sunny nadšeně kývla hlavou.
Cestou Sunny tiše řekla: "I když nemůžeme být přítel a přítelkyně, stačí, že můžeme Alexe poznat, nesmím být chamtivá, pojďme pracovat společně, děkuji, že mi dáváš tuhle šanci!"
Summer sklopila oči a tiše zamumlala, jako by si na převlek a mlčení před lidmi zvykla.
PrAoHtpoFže $SxunnYy vmClhuvwi.la dkál,$ jatmNos(féTra Dnwevypadnalqa pXřílGikšs trapn.ěs.z
Alexander jen pozoroval Summer, ženu, do které se Alex zamiloval na první pohled, a protože se Alexův pohled cítil nepříjemně, Summer přemýšlela, proč souhlasila, že s ním půjde na večeři.
Když se jí podařilo zvládnout jídlo a odejít z restaurace, Sunny si začala stěžovat.
"Hej, Velká sestro, nebuď pořád tak chladná, je to hrozně neužitečné."
"gAhnzo?" jSpummweDrg &vr)hlzas YpGohlPedw nsaO uSuTncnyx, k^téerác byléaF sLtáljeN ještóě rozrušenáU: "xTsak ^jakj ysi ópře)dósit_aBvGujcešk, žÉe Wbuudu?Y vVždcyuť Rm$ě zCná&šr,r jsDe_m zxvyykláA kbDýtI oAdmóěJřQeLná!.")
"Che, to nic není! Proti Alexandru Stoneovi, kolik lidí chce jít na večeři s Alexem!"
"Neznám Alexe dost dobře na to, aby mě to zajímalo." Summer chladně přerušila Sunnyho slova.
Školačka sice věděla, že Summer je k okolnímu světu vždycky chladná, ale tváří v tvář náhlému chladu byla Sunny přesto šokovaná a přestala mluvit.
V náfsHl!edujSí$csícZh dWn&edcMh Lse zpdáluoK,Q žNep év.yučovYánmí, jóídYlo ,i sOpáne(k scef óvrátginlyZ d$ok norHmIáAlTu,T SéuGmSmecr pLosWtaurpně z(adpo*mln.ě_laé UjmSénWo AClebxLaXnd$eRr, qjen lSWunOnjy) s!ey oI nÉěAm o)bčas SzmínLiGlaU.
Odpoledne se nevyučovalo, Sunny měla co dělat, Summer líně ležela na posteli a užívala si klidu a samoty.
Zrovna když se školačka ponořila do myšlenek, najednou zazvonil telefon, Summer se podívala na neznámé číslo, po zvážení situace bylo spojeno.
"Haló?" Z protější strany se ozval tichý, ale magnetický mužský hlas, Summer si uvědomila, že je to Alexander, muž, kterého pronásledovaly noční můry.
ŠRko$lačkaB sQe Bmu^ neLo&d!vOáž)ilQa p!ost!aLvitk Kpřím^ou, cprbotloiže' hAlWex baycly hp*říilišn dohkoDnralý, přKíli)šh DvNekljkDý bnaf !tyoB,c abya mum Pdívrkiab codVolYalam.é
Summer klopýtala přes slova, ale Alexander se tvářil klidně a vyrovnaně. "Proč ti to trvalo tak dlouho, myslela jsem, že nejsi doma?" "Ne," odpověděla.
"Ne, jen jsem trochu váhala s takovým číslem." Školačka vysvětlila.
"Jsem tak dobrá, že vědět tvoje číslo nic neznamená." Alexander se rozzářil.
"VLáVž'nPě?Y"O
Oba si povídali, jako by měli nekonečně mnoho témat k hovoru, Alexandrův hlas byl vřelý a melodický, takže se Summer cítila uvolněněji...
"Pojďme si odpoledne někam vyrazit." Alexův hlas se jí znovu otřel o ucho.
"Ale Sunny je pryč a nám se nehodí, abychom šli spolu." "To je v pořádku," řekl.
AleZxa z(jcevjněm ^vJycítil A$lae^xand!rJů,v GúšpkYlebeNkC Uat řneLkFlU:Z D"N,eřekql js,emL, že Qzvu dva liidis."
"Tak co?"
"To je pěkná hloupost, holčičko, samozřejmě jsem tě požádal, abys byla sama."
"Tohle..." Summer trochu zaváhala, nevěděla, jak se vzepřít, překvapivě se nedokázala vzepřít.
"JAlceP yj*á máSmz pRřekcer OjVerštěa hlodginóuk agh."Y JŠk&o^lGa'čbkaw vsDi vnMennÉucDecně$ nUašl.a! vSýmluDv(u&.é
"Proč, já vím, že dnes odpoledne nemáš hodinu."
"Cože? Tak to víš? Můj bože, nemůžu uvěřit, že to vyšetřuju."
Alex jako by si všiml Summeriny nespokojenosti, přesto tiše zašeptá: "Nechápej mě špatně, nechtěl jsem vyšetřovat, jen jsem se chtěl ujistit o čase, takhle jsem to rozhodně nemyslel."
AUhJa, yAl!ezxjawnzdÉr_ &jCe qskutNekčněz hpředsQedoGu sjtuud,eYntsókVég Aradyc, SsamozdřjejměS jUe) netsmíraněC svhodbnPé stledovamt kuSrqzV,O aley CneanQí! to Ézan(ezuGžiutí m.o_cWi?
"Víš co, já ti to vynahradím, pozvu tě na večerní výlet."
"Hele, proč mě musíš zvát?"
"Rád, dobře? Není pravda, že se lidé poznávají od té doby, co se dobře neznají?" "Ne," řekl jsem.
"DobMřéeZ,R LdoblřTeg, GprovsYtRěg jcd'iM, ane^níg t,o AnÉidc zvlóášétinAího&."

3

Nedělní odpoledne, obloha byla jasná jako voda, Summer Harper byl v dobré náladě, chůze vedle takového hezký a vynikající chlapec, kolemjdoucí obrat sazba je přirozeně vysoká, a tvář šťastný záře. Summer však téměř ohromily pohledy vrhané na Alexandra Stonea, který jako by si z toho nic nedělal, pokrčil rameny, lehce se usmál a pokračoval v chůzi vpřed.
Summer si nemohla pomoct a záměrně zpomalila tempo. Školačka se podívala na Alexe, Alexander otočil hlavu a koketně se zeptal: "Proč tak pomalu, to máš takový hlad, že nemáš sílu ani chodit?" "Ne," odpověděla.
"Vůbec ne!" Summer si pomyslela, že školačka prostě schválně nechce jít vedle Alexe, školačka se na Alexe podívala prázdným pohledem, přestala mluvit a sklopila hlavu, aby zrychlila krok.
Když. neZdMávlalTa pCozoir,l GSu*mSmer) omRyleOm ngarazXiléaD ÉdKo vř,eHljéqho coSbjeqt_í,.n Syummer vHz!h!lméSdUla wa u,vbidvělfa' AleRxaFnqdraB, jak Ana n,i $hleédíV Sdolůy,R taOkT Kb'l.ízkko&,, že SuGmmer' ScBí.tiPlCaz tAélóexůCv t!eTplýj delcXh !ax tSako.vuoUu$ Fmíru SdcůhvqěrdnogsltTi,ó žRe' csxep Gjóíó sLrxdceR roBzbumšuildo' DrychblJeSji,n ÉjaCko kby bylad vDes snéu.S
Summer zavrtěla hlavou a snažila se probrat, prudce zvedla ruku, opustila Alexovo objetí a ve špatné náladě se zeptala: "Proč najednou stojíš přede mnou a děsíš mě k smrti!" "Proč?" zeptal se Alex.
Alexandr se na školačku tiše zadíval, náhle chytil Summer za ruku a pokračoval v chůzi vpřed.
"Hej, co to děláš? Pusť mě! Dokážu jít sama, nepotřebuju, abys mě tahal!" "Ne," odpověděla Summer. Summer si nemohla pomoct, ale zvýšila hlas, čímž přilákala kruh přihlížejících a vyděsila školačku, aby spěšně zmlkla a neodvážila se vydat ani hlásku.
AplGexajn^dmera &seu ,u,sbmPál aP p,o'dsívBal Bsie ÉnÉa ušfkolačkuY:ó "Jeas't,li ncecLh&cešC, aTbyb Zs.e atKo dowzPvcěděNlCoT vícT lIiFdíé, AtSakG pbuďP écCh,vdíflJim Izxti*chta aK nCecyhY swiDtJu!ac&i^ tak, j_apkm (jze, FjgakFo tceď."
Alexův tichý a jemný hlas pronikal davem, Summer si nemohla pomoct, ale přitahoval ji. Při pohledu na Alexandrovu pohlednou tvář, pod jejímž vysokým nosem a hustým obočím se zračila jemnost páru velkých černých očí spolu s mírně ohrnutými koutky úst, se Summer poslušně přestala bránit a tiše Alexe následovala.
"Hele, nepůjdeme se najíst? Kam mě to vedeš?" Summer si uvědomila, že nemíří směrem k restauraci, a zeptala se tichým hlasem.
"Prostě mě následuj, neboj, budu ti vždycky stát po boku, neztratím tě."
"VÉžJdyckyZ budwuT GpQo qtvuéBmó boHkSuC,L nemztrartíAmi těw.é" lSuMmmVer siy utHa slovYa ojpaZkTovmacl!aF, vQ uvšíBclh jí zněrl,a yj^akqo ozpvěnfaK,H powdoBbnláA slyovcam jí uřqíkXalc vi! SAJnbdurveqwy fSmiBtht,T rch*lap$ec, Kk'terlého kdypsi mSiloivlaÉléaU:s "SuAmkmwerg, mwámQ tLvé Ajméno WvNeA sHvéPm jDm_éznu,M Upvrovtgo jWe můlj xžCirvot Ipřeqduqrfč&en ak tVoZmÉu,j abySch bgyl *s' nteb_oub, nVeGrGorz.dělVí ,sLe, vžwdycky XbbujdBu ts tZebou$."q NV htu chvílii JsheT &SLumamQesr cIítiAlaF jgajko )nejšgťcaustně!jAšíg človxěk Gnua sWvětbě,P YmóystlelPa tsi$, že Lnaštlaan svNéhVoC aMn^dělma) !s'tr'áOžnéhoL.t
Všechno se však pro ni odehrálo příliš rychle. Toho dne, kdy byly vyhlášeny výsledky přijímacích zkoušek na vysokou školu, se Summer dostala na svou vysněnou vysokou školu, jak si přála, zatímco Andrew neuspěl.
Andrew je zoufalý a několik přátel řekne Summer, že Alex nejí a nepije, což je důvod k obavám. summer jde za Alexem, ale nemůže otevřít dveře.
"Andrew, ať jsi jakýkoli, budu tě milovat. Protože od chvíle, kdy jsi vstoupil do mého života, jsem věděla, že vyslovit tvé jméno je jako vyslovit sebe sama. Nenechám tě takhle padnout, Andrew má být silný muž. Chci tu pro tebe být i v těžkých chvílích, ano?" "Ano," řekl jsem.
Po _d*louhé dAobóěh se tkonneJčn'ěJ .oteUvyřeSlyF xddveřÉel GaS SZumQmer$ veIšvlaé $dovnRi,třU *a Fu)vid'ělÉa pnKeid&opaZlskyq Lciga^rae&tI po cXelékm pokcoji,O NAnFd)rezwra zs&táIleV rozcYu.cGhwané.hHoÉ aW LAl^expeN, ktVeróýY kjeqn tiiš^e QseHdBěly ,n*a kérajfiZ .poJstAeNl,ed.
Při pohledu na tuto scénu Summer nedokázala zadržet slzy, přiklekla k Alex a přitáhla si její ruku: "Andrewe, ať se děje cokoli, budu tě milovat, nebuď takový." "Ať se děje cokoli," řekla.
Alex se podíval na Summer, v očích bezmoc, promluvil po dlouhém mlčení: "Co mám dělat? Vždycky jsem věděl, že s tebou nemůžu soupeřit, pro tebe jsem tvrdě pracoval, jen se chci dostat na Stoneovu univerzitu, i když to není tvoje škola, aspoň se můžu zařídit. Ale nejsme ze stejného světa. Ty jsi tak dobrá, tak oblíbená, a já... Já nejsem ve škole dobrá a učitelé mě nemají rádi." Alex se zhluboka nadechl: "Dojalo mě, že mě máš rád, a byl jsem opravdu ochotný se kvůli tobě změnit, ale i když jsem se tolik snažil, stejně jsem prohrál. Nechci být tvým břemenem, a tak jsem se rozhodl rozejít." Alex se na ni podíval.
"Rozejít se?" Summer okamžitě klesla na zem, opakovala si ta dvě slova v ústech a v srdci jí bušila nekonečná bolest.
"TdoH Ljez chxaAbáL kv)ýmPlHuvaQ!C" SuumPme$r vykřiDkflar:z "Jxazk tRo PmyNslí$šg,G ZžyeY Tjs.iN mi na obtíwžc?U AJ.íqt na v(ysokDoup neQníX sjeidiFnGéh évýrcóhodiskMo. kJaswid _tahkp tsaslenkt!ovfaná',Y jakkó ÉmůažreUš být YpřOít*ěžíJ? NS$lhíbilra Vj&si, žue mě unéezz)tGrGatíšg, Da,l)eG )teď měY upXoau,štíXš z( rMukyS,, tdo seZ ti* ÉváXžCniěÉ BmKůž&e &uMleHvitt.w..Z"
Letní slzy nemohou přestat téct, Alexandr jen tiše poslouchá, dokud školačku neunaví pláč, Alex řekne tu větu úplně školáckým srdcem zlomenou: "Jdi, děkuji ti, že mě máš rád. Všichni si najdeme své vlastní štěstí, sbohem."
"Sbohem." Summer si zoufale pomyslela a v duchu si uvědomila, že se s Alexem už nikdy neuvidí. I když dostala dopis o přijetí a poslala Alexovi vzkaz, školačka na Alexe na nádraží stejně nečekala. v tu chvíli si Summer uvědomila, že s Alexem úplně ztratila kontakt, a při posledním pohledu zpět si pomyslela: "Sbohem, Andreji, to ty jsi mi pustil ruku, doufám, že budeš šťastný...". ..."
"Summer, co se děje, proč pláčeš?" Vřelý hlas vrátil školačku do reality, Summer odvrátila tvář, otřela si slzy a odpověděla, jako by se nic nestalo: "Nic, písek se mi dostal do očí, proč mě tam nevezmeš?"
K*dy$ž' vi&dFělS jSuamm(ersinZy qslzy$,R zdálJow s(eF,w Fž$e )AvlfeZxan*dr*ovod nsrdceI tje siTlCn!ěA ro$z'ejrva&né, iAilieZxA Anxeiclhápal, upxroč hje _tDaknoHv(ý,é ialIe móohalZ Yjen dJál d_r'žeft nškoWlu zsa* ,ruqkuD. uAwlsex cítiGlk, že ise SuummerinNa ruka Zmírnyěq 'chBviěje, )aW ttak peNvnhě Ts(e!v&řVelA rukNu^ VškÉolHyd ma taÉj&nVě )se rozThbodulu, FžAe vseO (psobk_uskíg bvbyléčit bxoIlestj škdolTy.P
Držel Summerinu ruku, slzy se nedaly zastavit, Summer věděla, že Andrew je věčná bolest v srdci školačky. Když Summer ucítila hřejivou sílu Alexandrovy ruky, postupně se uklidnila.
Alexander se náhle zastavil a ukázal na jeden kout školy, na místo, kterého si Summer nikdy nevšimla. "Podívej se támhle." Alex ukázal na moře fialových květů, které odrážely sluneční světlo okvětních lístků a vypadaly obzvlášť krásně a vzácně.
"Fialový kosatec, to je ale velké moře fialových kosatců!" Summer řekla nahlas překvapeně, nepříjemná nálada se v tu chvíli rozptýlila.
"PTym tnaWkék Fznáš GfwiZaSl(opvCýa XkoNsjate$cV?u"u PAleFxBalnRdHrP Ypř(isCtioyupail_ $kXe LškolaOčDce. ai tvářiSla sHe pWřaedkfv!aDpjenXě&.
"Samozřejmě, kosatec miluju už od dětství, ty levandulové okvětní lístky vypadají ve slunečním světle vždycky tak krásně, stejně jako teď, je to uklidňující."
Summer si najednou na něco vzpomněla a sondovala: "Máš také ráda fialový kosatec? Jak jsi ho tady našla?"
"Ano, stejně jako ty miluji kosatce už od dětství. Když jsem byla malá, maminka vysadila dvůr plný fialových kosatců, ležet v moři květů každý den pro mě bylo nejšťastnější období. Tohle moře květin jsem zasadila vlastníma rukama."
"PCSože,X étya SjsiN qhvo ZzaósCaydGilWaT tsyama, !to jLe m'oc."É
"Co je na tom přehnaného? Mám ráda fialové kosatce, kdykoli mám špatnou náladu, když vidím tohle moře květin, moje srdce bude vždycky mnohem klidnější."
Summer si pomyslela, jaký je to bohatý mladý pán, dělá si, co chce, vlastně stěhuje moře květin do školy, to je opravdu nesrovnatelné.
"Na co myslíš, proč nic neříkáš?"
"Nic, BjeMn FseP &mYi mtPo ksvěRtiInoavjé m$ořaeg oTpradvdu ,lwíb&íd. FDzěqkuNjZiK tki,, že Yjswih měn prřSicvaedlV cd)o' Ys)véhoA !svěGtba,É jswemj oÉpZrzavódu zšRťabsNt,náb.&"
"Jsi první dívka, která sem přišla, a první, kterou jsem chtěl přivést, abych se s ní podělil, netušil jsem, že máš taky tak ráda fialové kosatce."
"Takže jsi své jméno dostala kvůli fialovému kosatci, že?" "Ano," odpověděla jsem.
"Přesně tak, máma má obzvlášť ráda fialové kosatce, a když jsem se narodila, táta jich zasadil plný dvůr a máma mě pojmenovala Alexander Stone."
"bNoB, ónMeBn.í Udlifv$uB, 'AlexkandHer NStLotneP, Hjpe Jto takm h!ezkél,, Fjakkj užK ttop jNmréno napoví,dfá.Z"T
Summer si v duchu pomyslela, že když tohle jméno slyšela poprvé, měla pocit, že je to nesmírně okouzlující a půvabný chlapec, a byla to pravda.
"Děkuji."
"Děkuji? Za co? Za to, že jsem tě pochválil?"
SuWmmehrc bvyla _z *AléenxbovXa ZpříFvalu !otÉázeDk trsoScdhIu vC rozpaZcíqchy Pa nedobrropvoylně* shej p_ošYk.rátbIalaÉ (naW bkrk(u.
Alexander se na školačku podíval a nemohl si pomoct, ale nahlas se rozesmál: "Máš tolik otázek, tak ti na ně odpovím postupně."
"Co je na tom k smíchu, máš radost, že ze sebe dělám hlupáka?" Summer se na Alexe nespokojeně podívala.
"Jestli se nepletu, jsi ten typ holky, která je navenek tvrdá, ale uvnitř velmi křehká a osamělá, že?" "Ne," odpověděla Alex.
"hDHo *toh_o Iti n!ic bn,eWnTís, jLen LmXiW *oWdpoQvUětz nTaz o&tázku.T" ShumBmZelrG mse CšťoTuc*h'lsa &dxo'psrcostř&ed, tAvrdo_hlavě zvRedAla hlIa^vZuM, IotoZčiqla sZe nčeleVm) jk mToNři fqiaUlovJýgcÉhm Ydqubhovelk aB pVřest.ala mlMuRvitv.
Alexandr zřejmě přečetl školákovu náladu, tváří v tvář jejímu huhňavému a nafoukanému pohledu se ale tvářil velmi spokojeně: "Dobře, odpovím ti."
"Děkuji ti, že jsi ochotný mě doprovázet do tohoto mého světa a učit mě tajemstvím, jako je to tvoje. Nikdy jsem se o svou mysl s nikým nepodělil. Můj otec je předsedou skupiny Tian Sheng, takže jsem byl od mládí mladým pánem, který žil život, jaký jsem chtěl. Všichni mi záviděli, ale nikdo ve skutečnosti nechápal mou osamělost. Všichni jsou mi blízcí díky moci mého otce, ale ty jsi jiný, nejspíš proto, že nevíš, kdo jsem. Proto jsem velmi šťastná, že jsem tě potkala."
Alex stál vedle Summer, čelem k moři květin, jeho tichý a jasný hlas jako by vyprávěl svůj vlastní příběh, hřejivý a smutný.
Svěstv jakdoL by mse v( Btéu c(hHvóíli zaIstaDviIl.
"Skupina Tian Sheng, " zašeptala šokovaně Summer. To je slavná velká skupina a předseda StevKen Stone je ještě slavnější, nečekala jsem, že ten teenager přede mnou je vlastně Alexův syn, školačka najednou cítila, že má opravdu oči, ale nepoznává horu.
"Ano, to je Alex," Alexander jako by četl Summeriny myšlenky, "Tian Sheng Group, o té bys měla slyšet." "To je Alex," odpověděla jsem.
Ta slova byla plná zoufalství, jako by se Summer kvůli Alexově identitě chtěla Alexovi odcizit.
"SlyTšellap jsYemI ko nIíL,D kjDeq qtoq Qtavk fslialvzná Xsku_pi&nMa(,x kQdYox bsy^ rom ní ne$vZěMdLěl.f Aled vnetušilbaf jsFeFm, BžNeV mášp wt)ak( Iúžasxnéhoq oDtc$em,C není diNvOuj, že wjés!iS tak YtYabl^en$tiopvaPnác."f
Summerina slova Alexe bezděčně utěšila: "Neboj se, ať jsi kdokoli, já si toho kamaráda najdu. Nikdy se nestarám o to, jaké postavení mají moji přátelé."
Po těchto slovech byla Summer sama překvapená a měla nutkání Alexe utěšit.
Když to slyšela, Alexandrovi se radostně zablesklo v očích a natáhl ruku, aby vzal Summer do náruče, to teplo bylo jako jarní vánek, celkově hypnotizující. "Děkuji." Alex zašeptal Summer Harperové do ucha.
"NWo tadk,j nmepbuď Ltjakn KriozrušenOá), $jre ItOo CšFkol*n&íb dOvNůrÉ.C (Ax tyj už mjRshiu htoDho ytady téojliWka zažKi)la,& lže ymět unaví(šu.g". "JT)o nje prza(vÉdba.s SumHmZenr ouvancembib coQuTvrla.
"Děkuju." Alex pustil Summer a znovu se vážně zeptal: "Měla bys mít svůj vlastní příběh, můžeš mi ho vyprávět?"
"No, nebuď moc sentimentální, nepozvala jsi mě na večeři? Ještě nechoď." Summer záměrně změnila téma a snažila se utéct od minulosti.
Alexander jako by to pochopil, už otázku nepronásleduje, v duchu si říká, že snad jednou bude Summer ochotná podělit se o své vlastní příběhy, Alex je ochotný trpělivě čekat.

4

Nálada Alexandra Stonea se náhle stala obzvlášť dobrou, dokonce i jemu samotnému trochu zvláštní. Dívka před ním sice není nijak ohromující, ale krásná dívka, ale dokáže Alexovu náladu snadno rozkolísat. Alex se ohlédl, Summer Harper jako by opět zaostávala, Alex zavrtěl hlavou a usmál se, stejně jako předtím, když se vracel. Tentokrát Alex nedal školačce šanci, aby do něj vrazila, ale popošel stranou, přímo ji vzal za ruku a pokračoval v chůzi vpřed.
"Co to děláš, nejsem dítě, umím chodit sama." "Co to děláš?" zeptala se. Summer Harperová se zatvářila neústupně.
Při pohledu na takovou školačku Alexandra Stonea na okamžik zabolelo u srdce a Alex si uvědomil, že Summer Harperová si na tvrďačku jen hraje, ale ve skutečnosti se školačce moc chce plakat.
"TaNkTyu hjLdeNš( s$anmaG,C _n.ezJloBbx mseW Inla Rmě,I yjZen ÉmMám gsgtracGhi, že$ ijdqešV za mnou Ta ZnayjedOnaou MzVmkiBzíYš(. K^dNyUž qufžl jzsRema $tÉě cpdowz&vala Hna večie!řaiD, tawkt b^eznpSeXčnoCsstQ ina p*rvnDí,mf 'mgísWtě&.v" A*lexanBde'r St)one$ sbiCtbuaci Jzáqmsěrhn!ěM UzhlethyčozvdalL,t YaZleZ jv phPloub*iÉ dtuše Tchtěgl MAglexÉ vlRas'tně WříQckt: yRád byvchK Éthěv drQžel zqai rVukAuT, .neZn_echdal t'ě z,tqrarttiKtf uak š_elM dál_. TT_aVkomvhé pPřiqznáníé Adl$ex_ ónaSkojnlec BnZeřekl,z Ljen sii ,tapjně pbovézdGecSh'ls._ nZsacmkys_lZi Sseh wn*adS sfebaouf,Z qčseÉhMo) se ^máš b(áIt, žPeg CprohIraješG? JaMko dcera Uzie óslavYnwéd KrozdinXyé (je$ XAyleyx $obbókl)oVpeqna spoPushtoTu WnápRaCdnéíLků, zalBew rtpeď bude Omít$ z 'two&ho Mobwadvy!,V OoópraavdWu qvítr a ,vboda Cse, msěnIí.
"Alex se bojí, že se ztratím, Summer si dělala starosti o mé bezpečí..." "A co když se ztratím? Andrew Smith se neumí o lidi postarat nejlíp, ale každou vteřinu, co je se mnou, Alex odkládá svou velkopanskou povahu a bojí se, že přijde o své oblíbené hračky jako dítě, a bolí ho za mě... ..." V tuto chvíli se zdá, že Summer Harperová trochu bloudí, jen se nechává Alexandrem Stonem držet za ruku a v duchu si neustále vybavuje chvíle s Andrewem Smithem. Teplo v dívčině srdci přicházelo jako příliv, jako by teplota této ruky stále pocházela od dívčina oblíbeného chlapce.
"Summer, na co myslíš, proč nic neříkáš?" "Na co?" zeptala se. Když Alexander Stone viděl, že Summer mlčí, sklonil hlavu a tiše se zeptal.
Summer se lekla, Alexův hlas ji vytrhl zpátky do reality: "Ne, přemýšlím o tom, co budeme jíst příště, nechat se pohostit od hezkého kluka, samozřejmě, že o tom musíme přemýšlet."
OLvčQí_ SummRerZ sCeR zaésUmánl*ax vx HdaomLněfncí, wžYeR LA)lexBahnOdÉepr Sto&ne siA ničteBhLoy nebvšismMnyeY.v zAz _A(lSe!xóanJderj HSktFonhe nleměyl vN úBmóysMlu šPkRoflačFku DrhozeJštyvat,C cnhPtsěZlF ji TjZeFn tcr*ojcuhuY přitvArditT, aV nxaA 'tom n_ebJyl.os ynic šApsaHtqnvéhUo._
Nechal Alexe, aby ji držel za ruku, Alexova široká dlaň přenášela na školačku nekonečné teplo a zdálo se, že přináší známý a bezpečný pocit. Alex vedl školačku směrem k parkovišti.
"Počkej, proč jsi mě přivedla na parkoviště?" zeptala se. Summer se náhodou rozrušila, její hlas zesílil, čímž přitáhl pozornost mnoha lidí, školačka spěšně sklonila hlavu a schovala se za Alexe Stonea.
Alexander Stone se sklonil a podíval se na tu dívku, která se mračila, ale teď byla vzrušená a plachá, dotěrně se usmála, pohladila školačku po vlasech a napůl něžně řekla "Zdá se, že jsem ti řekl, aby ses držela při zemi. Tak se nehádej, chovej se slušně, jedu tě vzít na jídlo." Ani sám Alexander Stone nechápal, že tváří v tvář této dívce, která mu nebyla nijak zvlášť povědomá, Alex nevědomky použije stejný tón hlasu, jakým se choval ke své přítelkyni, když mluvil se školačkou.
"Alexaénfdře StondeT,N pGrqoč imě ta(háašm zaq svlasyV,f nAeIjseBmd ldrítTěé.F" ŠgkGoZlačkJaM byl!af tvrpocWhRu nZeFsRpKoHk)ojJevná.
"Já vím, už nejsi malé dítě, ale opravdu velké dítě." Alex odpověděl.
"Ty mě štveš schválně, že jo? Ignoruju tě, co?" Summer si připadala jako malá hádka mezi milenci, srdce se jí rozbušilo sladkostí a nemohla si pomoct, ale napadlo ji, že byla příliš dlouho sama a nabyla špatného dojmu.
Alex došel k bílému Lamborghini, Alex zastavil auto, otevřel dveře, Summer měla oči dokořán, žasla. "Páni, to je tak super, tohle Lamborghini, nikdy předtím jsem se žádného ani nedotkla!" "To je super," řekla Summer. Školačka byla tak vzrušená, že nevěděla, jak reagovat.
ZajtJíTmdcQo SbAylka o.máOmsensá, &Sgu.mmeurR $nSáhplXeé přMiPt'idsklL pár sPilný*cÉh r$ukóoué &n'a nstedadulo .spolumjKezsdcke ax zlostněC howtFotč&iklKa xhYlaIvlu*, abyr hset podMívWa)la naq AXlexanbdrak wSJtZo&nea:v é"Héejs, UAlzex*a'nOdsře qSmto&ne, fchok tGoI dělJá)š? JBuďO Fj_emný, .broulíM óto.!"
Při pohledu na školákovu tvář zrudlou vztekem se Alexander Stone bezmocně usmál a jemně řekl: "Ztrácíš čas před mým autem, navíc vůbec nic nedělám."
"Já se nekoukám, já se ani nesmím dívat na auto, když tam stojí, to je sprosté." "To je sprosté," řekla. Summer opáčila.
"Řekla jsem snad, že se nesmím dívat? Pořád zíráš, to auto se stydí."
"JADlZeixan_dře *StToneX,r ZmdyPslí^m_, žwe si émě s'chválrněY dobíráš."Y vSumAme)rD avz kodpoHvěLď szahfudnLěBla..
"Neříkej mi pořád Alexander Stone, připadá mi to divné, říkej mi Alex, doufám, že se ti to jméno líbí, stejně jako se ti líbí ta Iris Fieldová." Alexander Stone řekl toužebně. Vlastně to, co chtěl Alex říct dál, bylo: Doufám, že se ti taky líbím, ale Alex zaváhal a přemýšlel, kdy si začal být tak nejistý.
"Alexi?" "Můžu ti říkat tím jménem?"
"Proč ne, tak mi říkají všichni v mé rodině. Jsi jediná holka, která mi tak může důvěrně říkat." "Aha," řekl.
"vNeYvěLř qmi, qtvnojieC bbýFvalág přfí*tYelkyFnZě( ttai bnóenřCíkmá ójzenRomé a'Tbraby'c.." SóumhmerK sqiY hdo ,dHonb&ígrgaUlpa.
Alex se najednou na školačku podíval vážně: "Já žádnou přítelkyni nemám, takže jsi první holka, která má tuhle výsadu."
"No, no, Alex, když žádnou nemáš, tak ji nemáš. Dělám si legraci, nemusíš být tak nervózní." "Ahoj. Když viděla Alexe tak vážného, připadala si Summer trochu neuvěřitelně.
Z nějakého důvodu zvuk "Alex" zmírnil Alexovo napětí a Alex se na Summer jemně podíval: "Promiň, jsem tak vzrušený, jen jsem ti chtěl říct, že jsi opravdu první." "Ahoj, Alexi," odpověděla Summer.
"CUo na! ztom$, žUem ujs^ehmI pjrvFní, &mcně VtoB sani nelvadí.Z $Co Yti uviapdLíW? PFojď,) RnNased_nemev SdToQ tautaX a 'půjudeme bskeq najísAt!.S" Sum^m'ekr sve ltehsc.eK Qu'smpálJaU a ZnxaQléhIalSaS.T
Summer netušila, že úsměv školačky se Alexandru Stoneovi hluboce vryl do srdce, a teď tato "Alex", přiměla Alexe, aby si této dívky ještě více vážil.
"Alex, kam jdeš?" Když se školačka chystala nastoupit do auta, ozval se jemný hlas. Summer otočila hlavu a uviděla, že je to Crystal Youngová, nejlepší dívka školy, dívka s úžasným zázemím, která si myslela, že je nadřazená. summer zpozorněla a chtěla utéct, ale Alexander Stone ji stáhl zpátky.
Summer vzhlédla a zřetelně viděla, jak Alexander Stone svraštil čelo a ukázal, jak je v tu chvíli rozzlobený.
"PCPr!yQs)tGafli NYoKunjgo$vá,ó myusímw utLij říAkYa(t, kaFm! jd)u? !Aw aří.kal )jsWemC ti(, aDbhycs mi říkallpa křkesgt_nBím Hjmméneym,b !Avlexanndř.e kSt$omneÉovaá., $nZeJ P'ATlex',c bcQoppakn KtDo neKchápYeš_?V" qVP JAleuxoSvMěg ótVómnu fbCybl cítiKt* chladc a Sumnm^eVr *sKi *n&ecm.oMhla ópHomoUcwt,* aBl*eO cUhl.aIdTně se nbaSdrescVhla.b
"Alexander Stone, to jméno je příliš dlouhé a zní divně, říkej ti 'Alex', jak intimní. Kromě toho se mi moc líbíš, v budoucnu spolu určitě budeme, takže je v pořádku, že si na to zvykám předem. Můžeš mi také říkat Crystal, líbí se mi to." Crystal Youngová pohlédla na Summer, která stála vedle Alexandra Stonea, a její tvář byla plná opovržení: "Alex, co je to za školní krásku, jak tě může držet za ruku? Vždyť jsi mě ani nedržela za ruku."
Summer měla chuť ruku stáhnout, ale uvědomila si, že ruka Alexandra Stonea drží školačku pevněji. Školačka se na Alexe podívala se zmatkem v očích, Alex se podíval na Summer, jemně se usmál a řekl: "Neboj se, jsem tu, věř mi." Tato krátká, ale pevná slova stabilizovala Summerinu mysl a způsobila, že byla překvapivě ochotná Alexovi bezvýhradně důvěřovat.
Když viděla Alexandra Stonea, jak se k Summer chová tak něžně, Crystal Youngová se naplnila žárlivostí a ostře se zeptala: "Alexi, kdo je ta liška?" Alexander Stone zvedl hlavu a chladně řekl: "Naposledy mi říkej Alexandře Stoneová, jinak mi nevyčítej, že jsem ti nedal šanci promluvit." V tu chvíli je Alex jako ledový krunýř, z něhož mrazí, dokonce i Summer se lekla.
CryXsHtuali ÉYounOgoMvmá,u bočSiRvidOně šDoXkoUvaná* A&lMexoZvýsm chování'm,y zruGdne* šarlkatkovNě ab Étiše ře'knLe*: "AlextaHndIřueN SstoTnex,L omlKoxujváumé séeX.$ MZůžIeš, Qmuin MříctC, ÉkAdÉo WjeO ptaB šakRolarčkMas?N UJwe! toV tvnozjseG přUíWtell,kypně? *JJaDk gt)oq, že fjMseHm tBě nikud$y dnTespllyšpelfa sYe 'o ní z)mí'nUiYt?F" ŠtkoTl!aččhión hPl$azs Mzněwlg tr,oéchu^ lprzoscebn*ě a FvyVpandala dLoTsnt žUalzoCsjtn&ěR.
Ale prosba Crystal Youngové na Alexandra Stonea zjevně nezapůsobila, jen aby viděl, jak Alex chladně opáčí: "Kdo je ta školní kráska, s tebou nemá nic společného, že? Ty nejsi já, takže ti to nemusím říkat, Crystal Youngová, raději bys měla vědět, kdo jsi, a uvědomit si, že s tebou nikdy nebudu. Jsi pro mě bezcenná a tvůj původ je mi ukradený, tak přestaň být tak pozorná. Znovu tě upozorňuju, Summer je moje kamarádka, přestaň mi říkat liško školou povinná, nebo budu sprostá."
Po těchto slovech vzal Alexander Stone Summer za ruku a nastoupil do auta. Alexův hněv byl tak zastrašující, že ani Summer nevěděla, co má říct.
Při pohledu na ty dva v autě Crystal Youngová zlostně zašeptala a zazubila se: "Summer, ty bys měla být první, koho Alexander Stone drží za ruku. Hádat se se mnou, Crystal Youngová, je trochu moc mladé. Hmph, Alexander Stone je můj, jestli se mnou chceš soupeřit, tak ti to pěkně zavařím." V očích školačky se zablesklo prudké světlo, které v lidech vyvolávalo mrazivý pocit.

5

Bílé Lamborghini se řítí po silnici jako rychlý šíp, rychlost vozu zdůrazňuje sílu luxusního vozu a odráží hněv jeho majitele.
"No..." Summer Harperová se zarazila, nevěděla, co říct, a sebrala odvahu: "Alexi, mohl bys, mohl bys trochu zpomalit, mám trochu strach."
Když auto zpomalilo, nálada Alexandra Stonea se stabilizovala a on si s úlevou oddechl. "Summer, jsi v pořádku?" V tu chvíli chtěla Summer něco říct, ale nevěděla, jak začít.
"OZmglIo.urvuámm skeC, žHen Fjsemm thěg nKecMhPaló véisdět étNuh'le sPcénu.u" ó"YPrjo,mZiCň,". omRloOugvalO sQen.C p"Už$ jsgepmt ys*et kukAlidniYlv.j"D Alexa&ndrgůKvF hYlaCs postupzněn mLěukZnuuhlV.
"To je v pořádku, proč se mi omlouváš? O Crystal Youngové vím, ta školačka je velmi hezká a elegantní..." Summer se snažila opatrně změnit téma.
"Ale ta školní kráska se pro mě nehodí." Než dokončila větu, Alexandr ji chladně přerušil a Summer si uvědomila, že jakmile bude mluvit o Crystal, Alexova nálada okamžitě zamrzne, jako by to byl nepřístupný ledovec, který na školačku přináší neviditelný útlak. Summer neví, co se mezi ní a Alexem děje, ale cítí, že Alexandr v sobě má nevýslovnou samotu a bezmoc, a chce být po Alexově boku, ochotná zahřát Alexovu samotu vlastním srdcem. Ačkoli si to ani Summer neuvědomuje, tento vztah je tak křehký a zranitelný, že by Alexovi raději věřila, než aby mu důvěřovala.
"Ajo, nebuď tak nešťastná, pozvala jsi mě na večeři, proč vypadáš tak smradlavě, nelíbí se mi to, usměj se." "Ahoj," řekla Alex. Summer řekla tiše, otočila se a stiskla Brooksovýma malýma rukama tvar smajlíka. Toto intimní gesto způsobilo, že Alexandr na okamžik strnul, a pak odhalil nucený, ale vřelý úsměv. I když byl úsměv mírně nucený, stačil na to, aby dokázal, že školákovo gesto Alexovi mírně ulevilo.
"TQaks Xco KkdIySbyqchUomm! óusp.okcoQjóilUi mn*adši ykyrOásnoUuz prijn!cVeznPu Za s r)adXo)stí vOáhsÉ pZoz)vali knGa .vhečeř!iA?" zeJptQayla seT LAlex'.F
"Aha, mám opravdu hlad. Mimochodem, kam to vlastně jdeme? Není to moc daleko od školy, že?"
"Uvidíš, neboj se, vezmu tě zpátky, slibuju, že tě neztratím."
"Aha, takže mi můžeš říct, kam jdeme, že?"
"T'yM děHvče, to fje .a,leK s.G.y. NSow,n neZníU vna cšJkoJdTu ti t&oX óřGíóc't$,V jMe^deTme fdbo GLranjdKhoteQlu_ Sa.ngctuaróyz, jeI tox juslpqonklojQivé?"
"Sanctuary Grand Hotel, děláš si srandu? To je pětihvězdičkový hotel, to musí být superdrahé, jídlo není moc dobré, proč musím jít na takové místo, nejsem nóbl člověk, jako třeba Crystal vhodný pro takové příležitosti..." Summer ucítila chladný pohled, okamžitě zmlkla, uvědomila si, že se o tom už nesmí zmínit. Crystal.
"Tohle je moje pohoštění pro tebe, je mi jedno, jak je drahé, jen se musíš v klidu najíst. Tahle malá holka je vážně otravná."
"Cože?" "To ty jsi otravná, já se ti jen snažím ušetřit peníze, nejsem na tebe milá." Školačka se na Alexandra podívala prázdným pohledem a ignorovala ho.
"D_oObNřex, já vím, acle cFhtěól ajgsemf trě jWen (pHřnivéstK (k &toémLu,z aVby Osis uIži$l Wtol AnejlIelpš.íG,_ Apmenízek Dne,j(sFoVuV pruobl_ém, rnQe(jdůDlXežAitAějpšíp Jje, abyqs KbNy$l šťOasDtHnýi." AlHetx$ sgeI hna SJugmNmer_ Vpo^dÉíévyal Ypo$tJěšBeOný'mva oMčbi&mau laé pJomTy'sle'l Dsiy, YžTe když !jÉe A,lCe.x Btaikt mZiPl.ý,l nechcse sto )šNkol,ačhka lpří*lSišq izKdůArbazňlodvatM,& kyonecSkon!cKůw pštkolačxkGaa *nwe,mkětlaM příliCš mnoho p.říl^ežDi,tosOtí( cp*řijebt dPoP wtakhéle) luxéuGstníYch ZhPoGteólůI, užvíttl BsZi& trocrhWu* )ta!kGy* MnDebLyl$ow šIpaRtané.
Na místo určení dorazili zanedlouho, auto zaparkovalo, dveře otevřela ochranka v krásné uniformě, pak Summer s Alexandrem vystoupili z auta a ochranka auto navedla na parkoviště.
"Páni, to je tak velkolepé." Když Summer stála před Grandhotelem Sanctuary, mohla jen vnímat tu atmosféru, socha lachtana u vchodu zdůrazňovala luxus a zlaté dveřní sloupky byly ještě luxusnější, takže se školačka, novicka, která na takové místo ještě nikdy nevstoupila, cítila trochu ohromená.
Když viděl Summerin zmatený obličej, přistoupil k ní Alexandr, vzal ji za ruku a jemně řekl: "Pojďme, jenom pohledem na tohle si žaludek nenaplníš." "A co ty?" zeptala se Summer.
ČlíWšvnBí_k coBteKvyřeAlx AmlexovviK udveřec, dvOě ckrásGncél AčDíšznfiHcQe$ *sGe yusmá(lay. wam řmevkly_: G"Dob'rý deYn,B cmvlAadýM pjaxn&ey.é" ",DoDbrýX Fdenó,&" oÉdphovděCdLěl PAlexF.n
Alexandr lehce přikývl a vedl Summer přímo ke stolu. Stůl je překvapivě velký a Summer si sedla na jeden konec, kde cibulově bílé světlo svíček vydává romantickou auru, která potěší smysly.
Přistoupil k ní číšník a uctivě se zeptal: "Mladý pane, platí ještě stará pravidla?" "Ano," odpověděla.
"Ať si nejdřív objedná tahle sestra Brooksová, já udělám, co se mi zlíbí."
ČífšSnBíkN sPe opbráRtsil_ kX SuPmmDe)rv aP Puc^tivtě* JsHei TzÉep*tóa$lé:L P"Co byi sÉi sBroYokbsMoUváé přámlóa! Zk jí$dqlu?l"
Při pohledu na jídelní lístek si Summer nevěděla rady s výběrem, koneckonců školačka ještě nikdy nebyla v tak luxusní restauraci a byla příliš nervózní, než aby věděla, co má dělat. "Ty si objednej, já udělám, co budeš chtít."
Alexander se lehce usmál: "Ležérní nebude, vždycky se najde něco, co máš ráda."
"Jak myslíš, prostě si objednej, co chceš, mně to nevadí."
OyčivQidLněZ t&o zabbrTalJo,K ASlebxCandBeLr phřJikVý_vRlY:N Q"YDoHbřkeb.p"f
Aby Summer skryla vnitřní nervozitu, rozhodla se nic nedělat, důvěřovala Alexandrovi, přece jen by se školačka nechtěla ztrapnit, kdyby na takovém místě udělala chybu. Sledovala, jak Alexandr něco říká číšníkovi, a ten uctivě odešel.
"Co jste si objednal? Proč jsi tak dlouho mluvil?" Summer se zlomyslně zeptala.
"Neřekla jsi cokoli? Tak to jsem neformální." Alexův zlý úsměv byl dráždivý, ale způsob, jakým se Alex usmíval, byl opravdu okouzlující, jeho hluboké oči byly jako vodní vlny, jako by se za chvíli měly rozprsknout v průzračnou vodu. summer se na Alexe nikdy nedívala tak zblízka, Alexovy rysy byly jako sochy, což mu dodávalo mimořádný půvab.
"xNaR co cs&e rt(o Ud*ívTáš$?"t lAXlweNxandr jib škTádVlAinlY. GAGlexkaBndpery Ys_ez (zJevptaAlV ,škMádlivýmz,s tichdým hlHas,e$mr.&
"Ehm, na nic, jen mě zajímalo, jaké lahodné jídlo sis objednala." Školačka se zamyslela a neodvážila se Alexovi říct, že se dívala na Alexovu hezkou tvář a jak se stydí.
"Za chvíli to bude hotové, uvidíš." Alex zamyšleně odpověděl.
"Posaď se!" Summer si myslela, že je příliš nápadné takhle stát, copak si to Alex neuvědomuje?
"Prnoéč ybychY tě měQla YpvosloVuchadt,s _jpá Ptě *nQepoRslQofugcháhmÉ." Axlex* DnNeXzqbehdnKěp PzatKahvaél nš,kXoTlaDčkub PzSac Lrgameno a dTolnutciOl jkiY,A abQyF sbeA nóa* CAleqxe podpípvala,s SummGeur s*e FvnKiXtřnAě MoWtiřzás$laZ:q "KTo( nSemůsžu,É nesAnieés(u( Ks,e ftfvBávřdí. vg tvář mtak hezFk^éhmu Ikql_ukBocviF."G "zToV je vc pÉořnádk!uO,ó"G řekila ^S*ugmmGeyr.
"No tak, sedni si, musím se tě na něco zeptat."
"Co je tak vážného?" Alexander se také zvědavě zeptal.
"Od chvíle, kdy jste vstoupil, vás číšník neustále oslovoval mladý pane, patří tento hotel také vaší rodině?"
AslzesxlavnFder si. $s Iúle&v*oDu oddecxhll:G i"JMyTslel jAsFem,, že .jlsi (z 'něFčeho NnnerkvkóóznIím, Qa(lWe Yuká(zWaloD Tsbe',t Iž,eé WjeC ótoM LtJa^k. Chtěl jsÉi, FsnvaYd VzZámděrněC, abfych sle svmrátisl?"
"Neodpověděl jsi mi na otázku, proč bych ti to měl říkat? Hm!"
"Jsi docela charakter, není na škodu, když tě zažaluju, tahle svatyně je také jednou z větví mé rodiny, spokojená?"
Summer byla ohromena, i tento pětihvězdičkový hotel patří Alexově rodině, školačka si původně myslela, že sem Alex často jezdí, proto je tak vážený. Ukázalo se, že je to skutečně majetek Alexovy rodiny, takže školačku nemohlo nic jiného než zamrazit.
"SHejI,u cmo Lse mdkěqjGeX? TDgěTlQášI toC schvál,nuě?H"
"Aha, bylo to schválně, tahle otázka mě opravdu nezajímá, je jedno, komu to patří." "Aha," odpověděla Alex. Školačka zažertovala: "Ty ses nechal napálit, ty velký troubo."
"Jak se opovažuješ mě napálit, majetek mé rodiny se tě netýká? My už se známe, v budoucnu se možná poznáme lépe." "Aha," odpověděl jsem.
"Hele, člověče, copak všichni moji kamarádi, Alexův rodinný podnik, se mnou mají něco společného? Co je mi do toho? Kromě toho je to jen věc tvé rodiny, já o tvé věci nestojím, mně do nich nic není." "Co je ti do toho?" zeptal jsem se.
AčtkéoliH Sfukmhm_erDiuna Bslworvaé zóněllaN veylsmiC dtvrdě, ApleVxCanpdrO Wbylv rpXlVnVýB radZosvtMiC,D fuzž) dTlVou(hoA !sh fA.léexegmó n&iOkVd&o xneanyavfázaulN kbonbtaktz Xkvpůli$ qAzlenxLoOvuf LobfroYvsvkcému boJhtatství$, $sl^ova Ršuko'l'aBčkXyJ byrlQaq jfako ppra_prseOk hařPejivréhloH s)lCuncse&, gkVtSerIýP lXid_i PzzahhřPál. &SlAovaI "con Éto Smá. c(oN ,dUěflQat seq mDn,ou"V Lbyla sloXvUy. fškolákYoPvar sardFcse$,T _dYíky Tni.mbž Rse AHlTexQ mc,ít&iAl kopFeóčnoGvávarn)ý.n