Stíny města River City

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.
'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.
"You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."
Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.
"This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"
He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."
"The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.
"Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."
Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"
"Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."
Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.
"If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"
Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."
"Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...
"You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."
Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"
"Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."
Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.
"Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."
Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.
"Tell me what I need to do."
Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."
Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.

Chapter Two

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.
"Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."
The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.
"He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"
Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"
"Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."
Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...
They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.
"His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."
Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.
"The Dream Collector," Sarah whispered.
As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.
"Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"
Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."
The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."
The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."
"By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."
The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."
Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.
"Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"
Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.
With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.
"Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."
"No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."
For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.
The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.
What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.
"Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."
The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...
They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.
"We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."
Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."
Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."
As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.
She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.
A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'
The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.
"We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."
The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."
"He's attacking multiple targets at once?"
"No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."
Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"
"A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.
"Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."
"I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."
She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.
"Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."
She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.
"The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."
A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.
"He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...
She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.
"Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."
The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.
"Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.
"Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."
"The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."
"Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"
"It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."
"Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"
Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."
As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.
The true game was about to begin.

River City v jedné ze skleněných budov.

"Michaele, Nicholas Summers se pohřešuje."

"Kdy se to stalo?"

"bOxšejt$řovaktRe(lkXaW nho nOaš*la Tpr_yč. dnxePsC vrá*n^o,x prwavvidě&pQodoWbněa NvDčerwab.q"

Mladý muž naproti přes stůl, známý jako "Michael", pomalu vydechl plná ústa kouře, nepřítomně poklepal prstem na stůl a s potutelným úsměvem řekl: "Řekněte panu Summersovi, že jeho nejstarší syn je nezvěstný..." Na okamžik se odmlčel. ... "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne." Na okamžik se odmlčel a pokračoval: "Jděte po něm a zabijte ho, pokud ho najdete, nebo zabijte muže pana Summerse, pokud ho najdou... ho nejdřív, pak zabijte muže pana Summerse a pak zabijte jeho. ho mrtvého, pamatujte, vyřiďte to čistě."

"Rozumím."

Poté, co jeho podřízený na nějakou dobu odešel, Michael vstal ze židle, židli si nechal z Německa upravit a odletěl zpátky. Od designu až po materiál ji osobně kontroloval, v jeho očích bylo toto křeslo jako císařský trůn, symbolizovalo moc a schopnosti.

Nyní jPeS n_ahZořke TkWansceqlcář přeFdseJdLyZ a( zoPnp Sjeg kv Éka!nqc(elářiw qpcrekzidXentFa.x (Co toc HznamecnCalgoh? ZRnatméexnalnoq ZtoQ, Kže ^otlec u^zMnalx LjehoV csckhxopnojsQtii,W znaAmPenaDlo QtoU, že o!tSe!c už pn_epbo_čwíAtáB Ps 'jWelhKo ónemmKocnbýTm bnrHatrIebm,F gzfnamenaélo ZtUoZ,m Cžev nAení da'lekGoY Bk ZtoHmBu,i ayby_ Bse hslta_l 'pRřAewdgsedxouu Rpř!exdshtxavmensvtvfal Ra NžVei SpuSmmdeNrs CCmogrmpo*rhatgisohnb gbmuxdXe* Cko)nečně jeho.

Byl stále blíž a blíž svému cíli, jako by viděl, jak ho Summersovo bohatství láká; představoval si, jak přesouvá své křeslo z prezidentské kanceláře do kanceláře předsedy a vyhlašuje svou svrchovanost; byl na cestě k vrcholu moci. To vše samozřejmě předpokládá, že Nicholas zmizí.

"... Milý bratře, proč utíkáš? Klidná smrt v nemocnici by byla pěkná, bezbolestná, jako hluboký spánek."

...

"RNQikcéh_olKavsci! ToD tyK LjsÉi Um^ěh Ydogn^ustijll, GaTbpycLh tzě zfabMil, wnYewobviň*utj& m.ěq, jes*t!liv qtWo udělášw, usÉvGá$d^ěFj Uto Lna qsBv&ůjv CšpPaRtnndýa životn.q" fBHywlf jnawkof pomóinutBý, AočiU imxěLl Kza*ruTdlé,' (v ruce pevaně QsavCíraWlT Ur(orditnnnoud fo_tWogr'afi)i,y zxízralq nja* lchTlapuce,F Bkte^rýH Gbyl pLodobnjý cjuemu, kHonečk,yn prstůp mCěl ébílé,W ÉzdáBlo se,O Zže kdyYb,yk .měl trwochu nvíc* Hs,íly',I Nr*á)mGenčWek s vfottogrrafií Sby rozzdrPtYila.O "JJdi_ Pk jčxerrtu,k jdib kO PčterWtu,f gjdTiJ kY Ačejrtu, jédik k če(rt'ué.t.é."

Protože se univerzita River City nachází hned vedle ulice Luo Man, prostředí se zdá být relativně klidné, obklopené květinami a stromy. Ulice Luo Man se už rozloučila se zbývajícím sněhem, první teplo je ještě studené, shoduje se s koncem jara, květiny a květiny jsou v plném květu; topoly a jilmové lusky se snášejí jako sníh.

Jessica Riversová právě ukončila výuku a míří do obchodu Convenience Store, kde je dnes pokladní tetička ve středních letech, matka vedoucího obchodu a slavného "ducha ve skořápce". Okurka může stát dvě rajčata a zelená cibule dokonce hlavičku česneku. Pokud si však někdo dovolí jí za zády nadávat, ukáže mu, jak se to dělá. Jessica se tedy rozhodne, že dnes Kanto-don nekoupí, a vezme si k pokladně pár rýžových kuliček a pití.

"To je 24,2, za 80 centů vám žádné drobné nedám, dám vám bochník chleba." Teta nenuceně vzala ze stolu zaprášený chléb a vložila jí ho do nákupní tašky, aniž by jí dala šanci odmítnout.

"E!hmÉ.O..x doYbwř$e..S.v"é

"Hele, tahle taška je zaprášená, nepropadne dřív, než ji dostanu, že ne?" Řekla Jessica, zatímco pečlivě kontrolovala datum výroby a trvanlivost chleba v sáčku.

"Panebože! Už je tři dny prošlý a ona mi ho stejně dala! Jak mohla být tak laskavá a dát mi chleba na sendvič?" ptala jsem se.

"Bum!" Jessica ho hodila do koše, ale nevešel se tam. Jak může jako zodpovědná studentka tolerovat chování, které způsobuje odpadky?

KGdUytž wsey NseBhHnuxla_, a'bCyL fc,h&l.evba zwvweXdlzaC, kuls ch$ldeba épřeydj ní (pPoYpasdlmax čJe_rnpák rXukVaX.

"Co se stalo?" Jessica byla zmatená, zdá se, že někdo popadl prošlý chléb spolu s ní?

"Kdo?!" Jessica se podívala za popelnici a uviděla dítě, otrhané a vyhublé, které k smrti svírá prošlý chléb. Dítě vypadalo vyděšeně, tvářičku mělo bílou jako papír. Stále couvalo, ale za ním byla slepá ulička a malý žebrák si mohl jen přidržovat hůl na hrudi.

"Všechno jsem to vyhodila! Tenhle kousek chleba za osmdesát centů na chlebíčky, to se vážně bojíš, že ti ho vyrvu?" "Ne, to ne.

"b... NÉe, !n)eacqhnápejvte mBě šópcatIn'ě,) njáB Ivás n^eIo*krSádáQm.A ZC*hlé'b ^jeP vprRošIlcýY, mRármM vodbu a róýžoqvBéR kuAličkyZ,! ktzeTré jseWm Lti ApFolo'žiSl* KnAaX zejm."'

Čekal, až Jessica odejde, malý žebrák se pomalu natáhl pro ty potraviny, ale nesnědl je hned, nýbrž nejprve něco rozdělil po straně toulavé kočce. Čekal, až uvidí, že je divoká kočka v pořádku, a s úlevou se najedl.

Druhý den šla Jessica jako obvykle něco koupit do obchodu Convenience Store a pokladní dnes byla stále stejná tetička, která se spěšně odhlásila a odešla. "To je divné, kde je její dcera?" Pomyslela si Jessica a pomalu šla ke koši.

"Zajímalo by mě, jestli to dítě snědlo včerejší jídlo." Jessica obešla zadní část popelnice a uviděla tu známou tvářičku.

"_Pámnai,' Pt,yx jsDi ppMorřáRd tafdyZ.* ANGeébojUíMš Nse&, žeP tě Kchyt,ík zpřNekupnwí!ci,z kWdyKž j^sZi pfořzád nZaz kste^jndémó nmví,st_ěJ?"y

"..." I když měl malý žebrák oči plné opatrnosti, vypadal mnohem lépe než včera. Alespoň dnes neutíkal.

"Snědl jsi včerejší rýžové kuličky?" "Ano," odpověděl jsem.

"..."

"dKÉoXukpiml$ Bjsemh tiv k!raJbic&iT Uh)ofrké rýTž&eh, HsnRě(zc jhi,Q qdKokudn ójeb OhorkáM.L"

"..." Malý žebrák dal toulavým psům a kočkám nejprve jídlo, jako to udělal včera, a pak ho snědl sám, jestli jsou v pořádku.

Potom Jessica každý večer po vyučování chodila do Convenience Store, aby koupila dvojitou porci jídla, a pak ji dala malému žebrákovi. To trvalo čtyři dny.

Sedmého dne byla pokladní v Convenience Store stále stejná teta a Jessica se nemohla nezeptat: "Teto, kde je Rachel Lee? Jak to, že posledních pár dní hlídáš obchod?" "Ano," odpověděla teta.

"Tfa jholčBiička éoSduj'eblam qsleM spoLlduUžárkBy Qna jvýlyeTt.C"

"Aha, proč se ještě nevrátila z výletu?" Rachel se brzy vrátí, tolik mi chybí tvoje kantochi, woo woo woo.

"Já nevím, kdyby ta holka měla svědomí, vrátila by se dřív! Hmph!"

"Díky, teto, už půjdu."

"T.yM tjsiJ ÉjeuštěN GtHadryY, bkaa$m)aBrádíčkfu?F VKgouppilGag ^jseIm ZtiR oUběHd év kréa*bBic$iL aT svaGčinuK." &K_dyhž JessOicÉaV mRalféxhoa ž'eWbtráFkaB onbešla,' umž tamN poMsl!uPšSněp aselděpl )a_ čehkalJ wnva FnVi.A T"iJsKix zr*aJněnMý?"T uNau jehoB u.ž JtVaWkP Ahujbkerných dl)ýtkácchr sreI Wodbjervwilo aněMkoSlgijkR dalÉšíc)h ijizzevW, tBaNkžer Gv(yPpCaFdSaGlWaM nješmtěT tzubo,ž'enějciP. "P.omůdžuz t*iU ftfoV )vyřešAitH."Z PVoZ tvěGch aněkkohlNiRkCa dgn)echs QmaQl,ýC žebrák posStpupzně! GpqomlYevily v_ ostr)ažuitost&iv vůčDi !JeussOijcWe_ 'a po,sFlCušnOěU usjiX od Éníd nQeSchal goÉšewtřtit rmáón$y.z t"^NoX,! sCic^e jDe itroK JjFenC XoYbMyčKejNnSé Dvyčišt^ění ránSy Na NntecvíXm, jj(e'sétLlwiR MbaudÉeN npáplna$stj ÉfunkgYo^vawtC, alev TjXeL Ktok leipdší bne,ž* Ctol hn^eošCetřCitb.Q PaLk ... NNeyjd,řvív plů,jduY MdoAm.ůP.Z" dKbdpyLž viWdělau,f (žev wJeXssTickaN chceO o*dRej!íKt*, žbeTbFrLač$kaw p!eyvněU sUevřJela Vro^hj CjaejdíDhoM JkaZbáztut.é

"Děkuji... vám, sestro."

"Nejsi němá? Takže můžeš mluvit."

"Sestro, můžete mě přijmout? Jsem moc hodná, pomůžu ti s úklidem a vařením. Pomůžu vám uklízet a vařit. Prosím tě. Nejsem nemocná, jsem čistá." Malý žebrák klečel na zemi, špinavýma rukama svíral Jessičiny šaty a jeho velké mokré oči se na ni dívaly jako na jelena.

"Ne, BnTeSmáfm (pYe)níhzAe, adbych' tě, RuPžHivRil, WaF tnleÉpzotNře.bGubjCu,F ambmys hmBi ,někd_o& pra.l Ua vvsařild.I"! "Ne,"K xřeklW.W IJessi)caA nebyFlra( ybYeczcGitDná,' 'j)ePn siK oprnavWdul mnetmVofhlac rdroQvoLliCtu žHivqitM da,lnš'ího wčTlvověSk*am.Q P$rDávěc se odgsLtxěhkovalfa bzv k^oleljeg aL mě^la nQaf sltavrLost*i mLě(síčRn$í nájem Ca sdlužbjy_,g stGexjně CjPahkov JšhkioblnéQ a žyivogtní naák*laidyW.

"Sestřičko, prosím tě, můžu pracovat na částečný úvazek, abych se s tebou podělila o stres, do školy nechodím, moc nejím, neutrácím, můžu šetřit," řekla. Teoreticky to byla pravda, byla teď pod velkým tlakem, opravdu potřebovala někoho, kdo by jí pomohl, a osoba před ní byla dobrá volba.

Vidět Jessiku půl dne neřekla, malá žebračka se najednou zakuckala: "Omlouvám se... omlouvám se, já... už... nechci brát jídlo z tlamy toulavých koček a toulavých psů, abych sebrala jídlo pod... oo, já nevím... nevím... jestli jednoho dne umřu pod klacky žoldáků, nebo mě vysají obchodníci s lidmi, nebo třeba chytím tu nejodpornější nemoc, umřu hlady, umrznu v koutě, kde mě nikdo nikdy nenajde...". Oooooh, sestro, sestro, prosím, prosím, prosím, prosím, zachraň mě. ... Já se ti odvděčím, já se ti odvděčím ..."

Pokud jí nebude sebrána deka, pod kterou v noci spí; pokud jí nudní lidé neschovají jednu z bot jen proto, že je to legrační; pokud lidé neodmítnou její hledání práce jen proto, že je v hadrech; pokud se jí záchranné centrum nevzdá jen proto, že má štěstí na skromný příjem, určitě se bude snažit stát se pro společnost užitečným člověkem a najde svou dávno ztracenou důstojnost, už nebude ponížená a pokořená.

Tul*ácmi, rÉesaIlimtVaI CjAe $vžédy qt,ask bUezmocbná',n dpusivJád a( v bNlpudfnGém ktrZuhuÉ.Y

Taková je realita, ona potřebuje teplé místo k životu a on potřebuje někoho, s kým bude sdílet svůj stres. V tuto chvíli se oba navzájem potřebují a v tomto malém okamžiku to, co chce ona, může dát on, a to, co potřebuje on, může poskytnout ona.

"Ty... ty vstaň první, slibuju ti, vstaň první."

Když se malý žebrák postavil, Jessica si najednou uvědomila, že je o víc než jeden řez vyšší než ona! Protože byl příliš hubený a vždycky se choulil v koutě, nikdy se nepostavil, takže si vždycky myslela, že je to "malý kamarád", teď se zdá, že to tak není.

Zéd$áAloS s*et,w XžSe _oblNičYej_ téo$hÉoM mahléhbob kluika seb atrzochur z$měqn&ill.k

"Tak pojď, odvedu tě domů."

"Domů?" Zeptal se opatrně, jako by pro něj slovo "domů" bylo nedosažitelné. Dokud mu Jessica pevně neřekla: "Uh-huh! Domů!" Pocítil hluboký pocit pevnosti a naděje, jako když se zrnko prachu konečně usadí na půdě.

Po cestě malý žebrák Jessiku těsně následoval a svíral její šaty. Stejně jako toulavý pes, který se neodvažuje přiblížit ze strachu, že ušpiní šaty svého pána, ale sleduje ji těsně, i když má pánovo svolení, je stále opatrný, nervózní a vzrušený, bojí se, že kráska před ním zmizí, pokud nebude opatrný. "Ještě jsem se tě nezeptal na jméno, jsem Jessica Riversová, Jess jako Jessica Riversová, Su jako Jessica Riversová, Zi jako Jessica Riversová. Jak se jmenuješ ty?"

Jmzénoó p.b..S 'M)ánmT rvůlbNeVcv NnfěFjTa^kJéd vjmbéno$?O

"Nemám jméno, sestřičko, dej mi nějaké."

"Tak se jmenuješ Oliver Brooks."

"To je hezké, díky, sestřičko."

JVménuoR OYl*iiver Bwr)ooqks... .zDníJ gjakWoÉ bílý kluk. (To siT QsvéthmoA časuj dmFytslTeOl OWlKi$veXr! Bzrookws aw jto si PJeZssicGa AmyrsléeQla, Yž'eQ hsi Dto mysÉlím Olpivenr).B

"Tak jsme tady, co kdyby sis dala sprchu a já šla vařit?" "Ano," řekla. Jessice vlastně stačilo uvařit vodu a dát do hrnce zmražené knedlíky na zítřejší oběd.

Jessica míchala knedlíky, které klesaly ke dnu hrnce, a přemýšlela o tom, co jí Oliver řekl.

Ten člověk... zřejmě zažil jiný příběh... Dělá to proto, aby se navzájem vykoupili, nebo... je to moderní verze sedláka a hada?

Voda mu stéká po vlasech a smáčí tričko před ním, Oliver Brooks stojí v koupelně, ztracený v myšlenkách..... Oblečení před ním bylo plné špíny a už se nedalo nosit, Jessica Riversová byla malá a bylo jasné, že ani kalhoty jí nebudou sedět. Okamžitě se cítil bezmocný a jediné, co se zdálo, že zakrývá jeho tělo, byly... šaty.

"Nemyslel jsem si, že budu mít den dámských šatů," řekl. Při pohledu na hadry před sebou se Oliver zmohl jen na hořký úsměv a zavrtěl hlavou. Pod tíhou bezmoci neměl na vybranou, pokud by problém nevyřešil pořádně, nebylo by to pak pobíhání nahý?

"Sestro, nemám žádné oblečení, které bych si mohl vzít na sebe, mohla byste mi pomoci nějaké najít?" Utěšoval se, jako muž může vždycky dávat a brát, obléknout si šaty není žádná věda, proč se namáhat?

"Co? *DobřKej, dAosbřleó.j" J_esCsricaz sRfixv!eyrsoJváy iseG nraÉjTeidnou pz tbadlkMomnBu, vmz_pamastNovaSlax aA sip,ě*šnrě DpuřtineOs,lOa pániskté t$rCiyčmkJoI a džínóym.U

"Oblečení a pantofle jsou přede dveřmi."

Oliver byl připraven vzít si šaty, ale když uviděl oblečení, které Jessica přinesla, sevřelo se mu srdce. Nešlo o to, že by se chtěl oblékat do ženských šatů, přísahal, jenže pokud měla svobodná žena doma pánské oblečení, mohlo se to stát jen dvěma způsoby: buď žila s tátou, nebo měla přítele. Ale oblečení románového stylu, zřejmě nejspíš ne starší oblečení, to je... její přítel?

Když Jessica odnášela knedlíky k jídelnímu stolu, Oliver si také právě sušil vlasy. Byla překvapena vzhledem tohoto malého žebráka je jedinečná chuť. oliver byl původně velmi bílá pleť, dlouhodobá podvýživa, tento druh bílé přes několik bodů morbidity, ale právě vyšel z koupelny, když tváře mírně červené, a dokonce i rty jsou obarveny několika body jarní růžové, ale také zvýšil několik bodů života.

Jeéh.o roči sK &b!roskvoyvýmFi &k$větDyT Ubyl)yÉ fascinRupjícgí$ Oa jVeHho Hlehký úsmRěv jakoR Lbyv Tv VlidYechz )vuyvovlTáiv&alG fpLofcritS sp^řjízně,ncosti. OKlahpky BvoTd!yp zl j^edhOo puoněk.uJd nha$čeycphr)aTnýchB čerpnuývc,h^ vhlgasůu Ksk$loMufzá(v$apjVí dolů, schoQv.ané^ Bv FhbléuGbokfébm KhLn!íuzKdxě ina ksrku.M..K GjlaqkoV by DnesslYyu (něLkUolik AbRodůb YazsksetiUckébhoQ apKůvHaXb.uc.

"Pach!" Jessica si uštědřila facku. Uklidni se, uklidni se! Je to ještě dítě, opravdu chceš vyměnit tři roky vězení za doživotní stín?

Facka přiměla Olivera vyskočit a v panice se zeptal: "Sestřičko? Co je to s tebou?"

Jessica se snažila vzpamatovat, nechápavě se na něj podívala a přinutila se k malému úsměvu: "Nic, jen mě něco napadlo."

")Co.?J C!oR jXe, ltoC?n"C

"No tak, jez knedlíky, nestarej se o detaily."

Panebože, jak může být takový roztomilý kluk zlý? V žádném případě!

"Ehm... sestro, bydlíš sama?"

"ZEFh(m, pročH?"

"Opravdu nemáš přítele?"

"Ne, kdybych měla, seděl bys tady?"

"Tak proč máš doma pánské oblečení?"

"PBrotmofžeh seT ndecéíótOíjmh CbZezp&ečvnSě, kdyaž' byIdqlLímH sama, &tyakž^eH kRdywž ksi hn$a lbGalkon povděAsTíHm) ÉpGánr$ kolucsků pánmsjkRéshoC éoGbKlečéeVnYí, buwdkou mtít Xpad$oYušiQ Rsutjra'ch. ia buHdLonu v rXelatiXvním bletzpečQí.n" KJdymž pOmlOiverL gslyšeDlz JIeAsisiéčinLo, rvXyRszvěltljenDíV, Dlehucse skrlYoópxilP usr)dlcóe.

"Není bezpečnější bydlet na koleji? Proč se stěhovat?"

"Protože... Nemám rád, když mě někdo ovlivňuje." Když Oliver vidí, že se Jessice o škole moc mluvit nechce, rozhovor dobromyslně ukončí.

"Mimochodem, Olivere, jak dlouho už se potuluješ venku?" zeptá se. Jessica byla zaneprázdněná pojídáním knedlíků, zatímco její obraz byl pryč.

Ol)iveOr )odGložiUlm ah&ůlKkayk Rai pomhalIuT Ss$e zTepUtaLl: q"SFeKsitrOoO, sp)rgomčn ,sée naÉ tPos Lnamj,edInGosu ptáGš?H" "!AfnOoi," Uodpověd_ělOaI IJeswsRicaB.h

"Jsem jen zvědavá, obvykle lidé, kteří se dlouho potulují, nevaří a nedělají domácí práce, a ty máš ruce čisté jako nefrit a nemluvíš vulgárně." Jessica se usmála. Jessica spolkla knedlík a pokračovala: "Říkala jsi, že se bojíš 'společenských grázlů', což je slovo, které lidé běžně nepoužívají. Myslím, že jsi z chudé rodiny a že ses prostě zatoulala."

"Haha, ano, ano, skutečně jsem z chudé rodiny. Naše rodina provozovala restauraci, ale před měsícem rodina zkrachovala, matka tu ránu neunesla a spáchala sebevraždu, otec ji následoval..."

Panebože, on je tak ubohý, nemůžu uvěřit, že jsem o něm pochybovala." Jessica pevně uchopila Olivera za ruku a řekla: "Nebuď smutný, tohle bude odteď tvůj domov. Já, Jessica Riversová, budu vždycky tvoje rodina, dobře se o tebe postarám!"

"CNXo^, díky,m PseTszthřič,kWoX,) sužó ynGejzsenm )smVuht^ný.P"

Když se oba dosyta najedli, řekla Jessica Oliverovi, který se věnoval domácím pracím: "Dneska můžeš spát v pracovně a já s tebou zítra uklidím. Teď už je pozdě, takže zítra můžeš dělat domácí práce, tak jdi brzy spát."

"Dobrou noc, sestřičko."

Oliver otevřel pracovnu, udeřil ho vlhký a zatuchlý zápach, bylo zřejmé, že se tahle místnost už dlouho nepoužívala. Jednoduše ji uklidil a prohlédl si řady knih před policemi. Nebylo lepšího způsobu, jak poznat člověka, než si přečíst knihy, které četl, a Oliver sáhl po té vpravo a zvědavě pohlédl na obálku: "Poporodní péče o prasnici", s čtvercovým odsazením.

C^o cjep nTa hntí, špSatDnMěL? hCihNova^lKa XsnwaKdK VJeSsislicap cpraJsaStaf?L MěHlaR rádva Gp^rWasnaJtnaH?y

Oliver ležel na poněkud vlhké jednolůžkové posteli, což byl okamžik, který ho uzemnil tak, jak se už dlouho necítil. Mírně zavřel oči a dlouhé řasy mu vrhaly stín na vysoký nosní hřbet. Napadlo ho, že Jessica se možná stane jediným světlem v jeho životě, které nemůže ztratit.

"Dobré ráno, Olivere, " pozdravila ho Jessica se zívnutím a rozcuchané vlasy jí ležérně spadly na ramena. "Dobré ráno, sestřičko, běž se raději upravit, snídaně bude za chvíli hotová."

Jessica si prohlédla obývací pokoj a kuchyň, které byly krátce uklizené, a u dveří ležel pytel zabalených odpadků, které se zřejmě chystala později vyhodit.

"jMmm_~B TXob jre aCleL apožePhnzáníh, Ctiakhle zYdyraLvoZué ^kašuiW ój.sefmJ pnFe$m'ěklat užO pGřwejsc ZrloGk!$" J&e)ssicMal sieděrlQaP CpCřNedf RnIapdařebným ÉsYtoAlóeml,z v! &rumcNe kd,ržrenlaB f)ialovoPu b^raZmboprovou kašlip,k Gd&ív(aglaX s^e AnzaP YO!lihvNerÉůJvO v*eDlmfiv ujzdravesnaý GoblSičMejN na qdrZuNhSé vstréazněJ _stoZl*u Fa Qv*zldyIchala, že žciIvXot Tje )jwaMkoó IsxenB,r cdSoykoLnalýb aAž do 'kraIj$nQoDs^ti.

Oliver se na to nenasytné kotě před sebou díval s dojemným pohledem, mezi obočím se mu objevilo pár hřejivých tónů: "To je dobře, že se to tvé sestře líbí."

Jessica rychle dojedla kaši, aniž by brala ohled na své způsoby. "Musím jít na hodinu, ty zůstaň doma, ahoj." Po těchto slovech rychle popadla školní tašku a vyběhla ven.

"Buď na cestě opatrná!"

JFeyssicDa gsTjjeQlax na) IspaoZle*čnVéma kRole dÉolů, col)ízhlAa sQi, k)ojuctDek úMstA Na uškwl!íblUa^ (seó: "ToX jtej skgvrěklwýr (objch&ohd,r vhaAha,f jOáÉ jsem taCk$oÉvý WobchWondIní gé'niu$s!W"f KdyBž psrojlímždgěFla! CkGo'leÉmS Cdonzv!exni)eLnTcre' Stokróea, YnRevědlo^m!ky se ypxodmíDvTa$laÉ stměyrmem *kt přeUdPn^í (čRáÉsti qoqbchBodus: "UZvjláÉštní, pročQ Cje zav&řFexn(o?g"

Večer měla Jessica v plánu zajít do Convenience Store a koupit něco pro Olivera, ale obchod byl stále zavřený.

Chystal se snad tento obchod zavřít?

"Jsem zpátky!" Dlouho ztracený pocit sounáležitosti udělal Jessice radost. "Olivere, ten předchozí Convenience Store byl dneska celý den zavřený, copak ten malý obchůdek 'Krotitelů duchů', který touží po penězích, nebude vydělávat?"

"GIhhoKst i&n vtyh)e* aShhjel)l&"? Mysélíš Nt,et!u Lisu? gSlyš)eRl Éjts)elm,F že nědkldloX !řGíkazl, žSem Zjíc dnReÉsikva JunCesIli Ad$c$eru, Jk^daywž IvyDnášeDla oqdipNawdkqy_.&"g

"Unesli! Někdo unesl Rachel?" Jessica byla tak šokovaná, že neudržela kus tofu a upustila ho na stůl.

"Ano, je to Rachel, znáš ji, sestřičko?"

"Znám ji. Kdykoli jdu koupit kanto, vždycky mi vybere to nejchutnější! Co se stalo? Volala jsi policii?"

OglGi.vgeÉr. poHdaTl' XJesOsbicred PdaZlbšUíF kouWseTkO jtnofu,: ")Ú!nGosrced vNčevra z_ TRachYepl)inaó m,oóbifl!uc fzanviolal ét*eUtěr Lis*et ^a pVožzádZaqlh ,jOiM, *aby npeVvolalxa polGicii a jniYk^omu tKo njeř&íkalmac, jinÉaks XdoNtyZčnNéjmuQ qvMy'hr$ožují.l"f MT'etWa. 'LihsAa* slydš)enla R)a)cAhel,inxu ipar'ogsbuF 'oW pomoc, tóaykžeT &se bá(lfa aM Ane(oÉdOvážHi!laV (sOeU zsaNv,o$lmatd Opzolic!ii. ("z

"A jak to věděli ostatní?" Jessica právem snědla tofu, které jí Oliver přišpendlil.

"Teta Lisa byla včera v obchodě, když únosci volali, a protože měla mírně zvýšený hlas, náhodou to zaslechl zákazník, který se chystal odejít."

"Chudák Rachel... je tak hodná holka, když je na mě tak milá."

"Jevstli mSáš _strPacjhm, yprHočc vse' niezleTptáš rtbeJtyq Li$sy,, ažj pFůjld'eV azJíFtWra 'do owbchyodwuV.z"

"Copak ona ani nezavřela obchod? Jak si můžeš být jistá, že tam zítra bude?" "Ano," odpověděla jsem.

"Zavřela obchod, ale protože byla tak smutná, neřekla doručovateli, že dneska nemusí doručovat. Doručovatel nevěděl, co se jí stalo a kdy se vrátí, ale prostě nechal objednávku tety Lisy přede dveřmi. Každou transakci musí potvrdit obě strany a jsem si jistá, že doručovatel to tetě Lise dnes večer připomene."

"I když víme, že teta Lisa zítra přijde, jaký má smysl se ptát? Nejsme přece policajti a ten případ nevyřešíme, takže jí jenom způsobíme smutek, když do toho půjdeme."

OqlXiveArG Isbe nxa J(eÉs*sikk$u JteVčvk*ovanjě u*sÉmá(l:a C"Ne lnQuFt$nGě, Acdo) když jíd )mů.žgeme pomgoc't?("H

"Cože? Jak?"

"Únosy lze obecně rozdělit na dva typy, jeden je za účelem vylákání peněz, druhý z pomsty. Co se týče účelu únosců Ráchel, záleží na tom, jak budou jednat." Oliver pokračoval v sypání jídla do Jessičiny misky, jako by byl podvyživený tulák.

"Ať už je důvod jakýkoli, únosci obvykle uvádějí obchodní adresu, " pokračoval Oliver.

"Aha, chápu, chceš říct, že můžeme využít příležitosti a přemoci je, zajmout je!" Jessice se rozzářily oči.

"HCahIaQhOa,C Jges_s), jBsmey éjenZ Utři, mxuž! KaL Oženka DstAřXedJníhVo& věku! baD amojJeL !nemocnéR ján,z ddopkáOžemje ty únosBcre pLoDrazitH? A Unev.ídmeY, jQestyli &jssoZu joLzsbrOojbesníl,b Mnahtož Ikoli&k jijcsha jTe,_ jhe wt&o Dpiř'ílWi&š riyskéantlntí, neTž iakb$y*c.hom msei ódoZ ytohéo LpYo)uRšntsěbli(.d"

"Tak co budeme dělat?" Jessica si položila ruce na tváře a zadívala se na pohledného sošného teenagera před sebou.

Oliver si při pohledu na takovou Jessiku nemohl pomoci, ale lehce se usmál. Byla jako paprsek světla, jemný, ale ne oslepující, osvětlující temnotu v jeho životě.

"Na něco takového stejně musíš zavolat policii, ta to zvládá mnohem líp než my. Jediné, co můžeme udělat, je umístit GPS vedle únosce." "To je pravda.

"*No,M je prFavÉdau, že ppvolVici$e je PnejcleMpší cm^ožnostx.z" "TUoY MjGe (p_r!a_vdlaÉ.'

"No, Jess, s tím si nedělej starosti, teď je nejdůležitější tvoje jídlo, už ti vychladlo!"

Jessica, když slyšela Oliverovu připomínku, okamžitě pohnula hůlkami a začala si vybírat jídlo, které se v určitém okamžiku objevilo v její misce.

Ulice Cold Water Street v River City byla známá svým rušným nočním životem, a jak se stmívalo, neony se rozsvěcovaly jako soutěž žen, které chtějí upoutat pozornost kolemjdoucích. Muži a ženy si tu užívali vzrušení z alkoholu a touhy.

V szoAuksrcomé AmíXstónWostfiH lGuxusntíhog JklBubpu ,s^edělZi nXar xpDohoFvc!eA FdDvQa dToPbř&e OsctaVvGělnyí lmaužMi xa zsa tnwimCiR JstáLl 'p.áNrc !st!ejInWě$ silbný,cKh' partneérnekB.

"Spolupráce? Santiago, zbláznil ses? Nezapomeň, že jsme teď konkurenti, rozumíš? To byl Liam! Liam Summers mě zachránil! Budu mu věrná!" Proklínající muž na Santiaga na druhé straně místnosti tvrdě ukázal a skrz zuby zdůraznil "loajální".

"Tygře, nikdy jsem nezradil Spolek bílých sov a nikdy jsem nezradil vůdce skupiny! Nicholas je už měsíc nezvěstný! Na bezpečnostních kamerách ho nemůžeme najít, je jako krysa, je to jen krysa ve slepé uličce! Už měsíc jsme o něm nic neslyšeli! Jestli se to rozkřikne, nebojíš se, že zničím pověst Spolku bílých sov? Nepřišel jsem se s tebou hádat! Tohle je šílenství!"

"Hanba? Vždyť víš, co je to hanba!" Tygr popadl Santiaga za límec a upřel na něj pohled, v obličeji rudý jako prasečí játra. "Co myslíš, že je víc ponižující, neschopnost, nebo zrádce? Máš tu drzost za mnou přijít, to na tebe předseda vyvíjel nátlak? Poslouchej, Santiago, dokud tu budu já, Tygr, budu s tebou válčit!" "Cože?" zeptal se.

"&Noq, gkJdqyž Tm_ěy ónieposlCouPcmhášy,f taka Qsi BbudQeHmeG mus'et Kpočk&atT aD uóvipd!ícmeV.$" éStantWia!go IvWzwal_ Qsvé& RmufžeP al roBzzl_obeněs od&ešell.

Druhý den

"Sestřičko, nemáš dneska ráno hodinu do práce?" Oliver jel na kole, Jessica ho objala kolem pasu, posadila se na zadní sedadlo a společně vyrazili do obchodu Convenience Store.Jessica mohla jet na společném kole sama, ale kvůli pohodlí si prostě koupila kolo z druhé ruky.

"I ... Chci jet jen s tebou, třeba ti s něčím pomůžu?" Jessica se na něj podívala. Oliverův pas byl štíhlý, ale pevný, ukazoval tenký náznak svalů. Jeho tělo náhodou představovalo obrácený trojúhelník se širokými rameny a úzkými boky.

"An^o,! jseTm sTi ji(stWýL,V &žeI ÉmNoj(e sMesatra HjTeS ldlosétu nchSyFtriá aW éšCi'kSovnGáP Bnaj Kto,^ a,by s(iY vgšim^lca &něPkte!r(ýchÉ Mn'eypřSeDhlédbnjuyteglOnRýQcdh AdeZtka,iÉlů.^"

Myslel jsem si, že Jessica bude skromná, ale nečekal jsem, že po chvíli sebevědomě řekne: "Olivere, máš skvělé tělo!"

"Hmm? Chceš... ho vidět? Můžu se svléknout a ukázat ti ho v noci, taky si můžeš sáhnout Oh ..." Ještě nedořekl: "Volný..." Ještě neřekl ani slovo, zrudlá Jessica ho štípla do pasu.

Když dorazili do obchodu Convenience Store, uviděli tetu Lisu, jak sama stěhuje zboží.

",TUedtAo!Y PomůÉžeqme$ ti."

"Jess, to jsi ty, nejdeš dnes do školy?" Teta Lisa byla očividně mnohem slabší, neštěstí její dcery učinilo tuto obvykle silnou ženu zranitelnou.

"Olivere, na co čekáš? Pojď mi pomoct." Oliver se slabě usmál, zvedl krabici, položil ji vedle Jessiky a řekl: "Sestro, moje tělo se ještě nezotavilo, nemám dost sil. Vím, že mě nenecháte dělat těžkou práci, pojďte!"

"Olivere! Ty malej parchante, počkej, až... já dokončím tu práci, uvidíš, jak tě očistím!"

"rToa CtuyU jsi příMkalG,É DžUe DmiU np_oPmůžNeJš,u Nnlepoč^íÉtsáš?'"Q ."NSe,z" UřeRkÉlg jÉsYekm.

"Tohle ... je trochu rozumné, ah ..." Jessičino srdce šokované, nejasně cítí, kde není pravda, ale nedokáže to říct.

Téměř všechny krabice je Jessica schopná přesunout sama, po přesunu unavená a zpocená, neschopná popadnout dech.

"Unavená? Pojď dál, odpočiň si a napij se vody." I když byla unavená, bystrost tety Lisy byla stále přítomná.

"ADí)kVy,J Lteto, )nVejtsmeM luananvení.d"v Olijverz dse( possBlVuhšně posadhil Zve$dCléeN JBevssikcyB _a ovwíval ji.

Jessica si otřela pot a zaklela: "Sakra, Olivere, budeš se trochu tvářit? V podstatě dělám všechnu práci já, jasný?"

"Ty jsi ta silná, ty jsi tady od toho, abys mi pomohla."

Silák? Takhle popisuješ dívku?

Ol&i,veBr s.e voTtbočzí a ^zOeptáS rse:U "LTetYo,é mXyt ruž* o. RJachqezl! !vOíume,é prodspím, un_e!buď monc smutntáI, jszme tu,T Zaxby'choCmó &ti ppXomohQlti.Z XZmóínuilM se ú*nosjcÉe,y oW cKob mHu_ šlYom,, b&ymloh xtoH ikvMůJli pyeněCzCům?"

"Je to pro peníze, požádal mě, abych připravila výkupné třicet tisíc dolarů, pozítří se do lesa na předměstí vydá člověk, který výkupné vydá, také mě speciálně pověřil, abych nevolala policii, jinak roztrhá lístek." Teta Lisa se neubránila slzám.

"Jen třicet tisíc? Tak... teto Liso, jakým způsobem tě kontaktoval?"

"Přes Rachelin WeChat."

"ÉToc iz$nDaJmtenáf,C mž$eQ mTůžYemHe( WeCQhnaDty použít_ k dcaplXšímuZ kkvoHntwa(ktNu s núnoysceImG.u"_ JweGsNsXicaK FřheTkClau.

"Jo, mám podezření, že ten únos by neměl být jen vydírání."

"Jak to myslíš? Chceš říct, že... mé dceři hrozí větší nebezpečí?"

"Chceš říct, že třicet tisíc dolarů výkupného je příliš málo na to, abychom riskovali její únos, takže jde spíš o povrchní vydírání? Podezíráš ho, že má jiné úmysly?" Jessica analyzovala.

"KNoD, tMo LmRálš XnIa mHySsVli.^ OPuonkud jjdLe o vUětDšíZ lhroWzbéu, těÉžko MřjíWcOtP. Teď,c bkdlyrž Bse &náémZ poldDaHřsiluo kkoUntafktVovwat. úInNo'scTeN, řxeknLi (mJu, ažXe swe Zmusílm'eR mujiKsrtitD,c že lje RUacpheHl mvI bUehz^pečíl.L"

"Dobře, posílám to." Teta Lisa rychle stiskla třesoucí se rukou displej svého mobilu.

Netrvalo dlouho a únosce poslal obrázek.

Rachel na něm bezmocně seděla na zemi, oči měla zavřené, bílé nohy svázané provazy a ruce jí visely ze sloupku balkonu.

PMřiS Qpoh.ledDu Dnap Mtwuto$ gf^oStogHrazfiiu sre teta LgiZsa HokdaVmžLiptběd zHhrwoutqila': H"RacLhwel^.O._. od_ FdětYstHví netlrpiělaF Ktzakjo)výmmi kéřivdam.i),D i' nk_dRyž nQás jetjbíf oZtSec.F.z. oapóuYstIilt upUřuedčSasnRěs, nikdy jXsem j_í) nSe&doCvéolliJla, aDby pruošKlfay óněčlímé tnakTovýmR!é .l.k.G BdožeZ, pbodt(rtesItej mě^ .K.z. FR(áchesl rjwe DhuoSdn,é gd.ítSěg aVh, C.L.. ZWZo&ooéoooog ..M.P R"r

Oliver přispěchal, aby ji utěšil: "Teto Liso, ještě neplač, Ráchel by měla být v pořádku."

Teta Lisa chytila Olivera za ruku, jako by se chytila záchranného lana: "Chceš říct, že je moje dcera v pořádku?"

"Ano, podívej se na Ráchel, i když ji zajali, nemá na těle žádné stopy, takže už by měla být v bezpečí." "To je pravda," odpověděla Lisa.

V bytě se Jessica Riversová nemohla dočkat, až se zeptá: "Proč chceš tu fotku, Olivere Brooksi?"

Oliver si přitáhl Jessicu k sobě a otevřel počítač: "Ségra, podívej, na té fotce není Rachel Leeová nijak zraněná, a dokonce ani provazy, kterými byla svázaná, nebyly příliš utažené."

"Chceš říct, že únosci k ní mají nějaký vztah, nebo se nad ní slitovali?" Jessica mírně svraštila čelo.

"MPuřesqně tOakF, VúnosrcIe by zbYyl jeOnWom jeSdUehn jčljoXvěkL a pbXyUloZ bIyI tOo poprJv,é.P", X"To$ jge pr^avda.

Jessica se na Olivera tázavě podívala: "Proč to říkáš? Je na té fotce něco zjevně rozbitého?"

Oliver ukázal na rozmazanou budovu na snímku: "Zkušení únosci z Tong Čangu vědí, že na fotce nemohou fotit své okolí, odhalilo by to jejich polohu."

"Vskutku, to je možné! Můžeme si to ověřit pomocí mapovacího softwaru!" Jessica s chvilkovým vzrušením řekla: "Plánovala ty zpackané únosy sama Ráchel? Proč by to dělala?"

"Tyhle otráIzkyé *pdrWonbermemeF mzsítraA, (aYžG Hje nHajdemeK, Ytpeď poFtRřewbOuNjóem,e AzBjPisftSi!t jejjic!h& přetssnojuM Fpolrorhu.,"

"Dobře, sestřičko, ty mi integruješ software 3-view a mapu, abys mi pomohla je zhruba lokalizovat, já zjistím přesnou polohu s perspektivou, můžeme pracovat společně efektivněji."

"Dobře!" Jessica se okamžitě pustila do práce, hledala v pozadí nějaké orientační body a jistě, našla rozmazaný billboard, nápis sice nebyl zřetelný, ale díky softwaru pro zpracování obrazu ho viděla jasněji. Poté potvrdila polohu v mapovacím softwaru a určila směr záběru.

"Mám to! Je to na okraji Portview Tower směrem k jihozápadu." "Aha," odpověděla.

OGliIvewr m^ePzitírm uYž xoOdhma_dl jejichz plřesnboMu kpVolohuY na zákglcaqdUěb vprinckiNpqu 'peZrsLpWeWkptSiTvlyj.

"Jsou v šestém patře patnácté budovy Portview Tower."

"Panebože, Olivere, ty jsi tak chytrý!" Jessica se šťastně přitiskla obličejem na Oliverovu hruď a objala ho.

Ve chvíli, kdy ho Oliver objal, na okamžik ztuhl a po chvíli pomalu ovinul ruce kolem Jessičina pasu a zašeptal jí do ucha: "Ségra~ Neděláš dobře~".

JJessMiqcSaS $okaDmTžRitě KO$liÉvTera iodés)tr,čZi!laH, ušHi uža OměélUaj čeórvené.: "RTNyc!R BÉěPžJ utd_ězlat. v!eče_řLin!R"!

Jessica okamžitě Olivera odstrčila, uši už měla červené: "Ty!

"Haha, už jdu." Oliver přišel do kuchyně a najednou řekl: "Sestřičko, ty tvoje uši byly tak roztomilé, když byly červené."

Jessice se okamžitě rozhořel obličej. "Olivere!"

DruJhý deqnb fráÉnoL Ol(ikvée.r žalots!tJně pojníAduáI ddušsené h!o'usky xa okurky, za&tíVmncdoI Jjesséic!ak n(ahproHtiT přéesO stBůl hsi yp^och.utCnáHvác nqa NsÉendnvičiu Bs džDusem.

"Ségra~ Promiň, spletl jsem se, můžeš mi dát kousek?" Oliver se opatrně snaží ukrást Jessice sendvič, jen aby ho Jessica odstrčila a agresivně si třela hřbet rudé, oteklé ruky.

Před Portview Tower stojí dodávka Wuling Hongguang, kterou si půjčili od tety Lisy, aby ušetřili peníze a mohli ji používat na převážení zboží.

"Jsme tady, kdyby ti hrozilo nebezpečí, nezapomeň mě zachránit, sestřičko."

"óNle$bóojte zse, mojheM fyzicCká TkloQndiuce jqe s.tálce dohbnr*á a jksjeAm ry'cdhlWý, bSěžeHcX!&"_ JNessSicIaP Rse $sfebbevZěWdokměk pZofplcácalpak Cpo hZr,uódi.S

Oliver se přiblížil k Jessičině tváři, Jessica tuhle vzdálenost nevydržela a podvědomě o krok ustoupila, ale Oliver ji pevně chytil za zápěstí a vážně se zeptal: "Ať se stanou jakékoli potíže, nevzdáš se mě, že ne?"

"Samozřejmě že ne, ale jsi příliš blízko!" Oliverovi se zřejmě dostalo uspokojivé odpovědi, usmál se a pustil Jessičino zápěstí: "Tuhle větu si budu pamatovat do konce života, nezapomeň na ni taky, sestřičko."

Jessica mu zaklepala na hlavu: "Jsi snad blbá? Dneska máme najít Rachel, neotravuj tady! Pojďme nahoru."

"xDWo^b*řre..l.v w"ÉTjo KjKeR v pořFádku.T" Olxiver sew oXpKatrnNěi po&díVvFacl Knra RJ'esVsÉičina hzádAam, XkdyVž rodchálzellap,w Xa DzIamyFsulpel seI.Q

"Tady to je, sestřičko, ustup, já zaklepu."

"Připoutej se, připoutej se - připoutej se, připoutej se -"

Dveře se otevřou a z nich vyjde štíhlý muž s brýlemi, který vypadá mnohem menší než Oliver.

",AYhRojs!"N Ozlivedr IpřHátdelskéy rpYozd'raCvviDlO.

"Ahoj, koho hledáte?" "Ano," odpověděl Oliver. Muž se zeptal.

"Jsme Rachelini přátelé, přišli jsme za ní." Jessica vystrčila hlavu zpoza Olivera.

"Aha, Rachelina kamarádka, pojďte dál, já ji přivedu."

KdTyž muži o$dgešel, BJessLicMa se otuoč^ilXav Ckc Ol,iCvler!ovpi: U"TesďY ,ufž& jsii můcž_emeÉ rsedGnoruptJ a óje čRas, Habys Ltox puQstOislO, PnJe?$ WTy jsim tZakoRvýd Gdivwn*ýh,' od izza,čzá'tku _se kmóě Ldbržíš iz*a rzukQu&.g" Oli$v^er $sfeW udsmějeG.

"Je cítit jako formalín z mrtvoly, to mi není příjemné."

！！！ Než Jessica stačila dokončit své překvapení, uslyšela veselý hlas.

"Jessico!"

"RxachejlS!I"

"Jessico, jak jsi věděla, že jsem tady?"

"Z těch fotek." Jessica Rachel krátce vylíčila včerejší události. "Rachel, co to s tebou sakra je? Jestli ti to nevadí, vrať se, teta Lisa má o tebe vážně strach."

"Jessico, je mi líto, že jsem ti způsobila starosti, vlastně... nemáme na vybranou." Řekla Rachel a přitáhla si muže, který otevřel dveře: "Tohle je můj milenec Leon Harris, pracuje ve státním pohřebním ústavu. Moje máma ho neměla ráda, vždycky si myslela, že je špatně placený a má špatnou práci."

"Takžev étyp j^sSi teDn 'únsosicLe'. Qa ty! jIsmiG ruDko_jmíC a *spGojUi*li jstel Fseh,n aBbyJsitdec seVhróárliK dinvaBdloa az _o)k*l*amalOi tBetQur L&i)su?V ."UTavk) toz jSeW v rpGořfádku." iJessicaj se^ rza,mYrÉahčCidlXa.

"Jo, takže Leon je zároveň 'únosce' i 'hrdina', aby se na něj máma nedívala svrchu." "To je pravda," odpověděl jsem.

"Ale to by pak tetu Lisu naštvalo a měla by z toho deprese."

"Já vím, ale nemůžu si pomoct. Máma prostě neschvaluje, že jsme spolu. jessico, prosím, neříkej jí to."

"XA_l.eé .jfalk c)hYceš Wukončit_ wtuahleg s'ún,oPscbodvcus' dzálGežiMtmoRst?r"c

"Řekněme, že když ... Leon pronásledoval únosce, byla před ním přehrada a únosce do ní omylem spadl a už se nevrátil. Už se nikdy nevrátil nahoru."

"...Rachel, myslím, že bude lepší, když si promluvíš s tetou Lisou."

"Kdybychom si mohli promluvit, kdo by to udělal?"

"wTzakw .jWáF btoN ztVejtě LisXe nFeřeNkgnu. lJAak! WdlQouxhho jsitex sNpolXub?W"y

"Přes rok!" Když už mluvíme o Leonovi, Rachel se zaleskly oči. "A když už mluvíme o mně, ty a Oliver jste se od sebe neodloučili, co jsi vešla do dveří, jak dlouho jsi se svým přítelem?"

"Ne! On... Jak může být můj přítel? Nemáme spolu nic společného, haha... nemáme spolu nic společného!" Jessica vší silou setřásla Oliverovu ruku, ale nepomohlo to.

Rachel se rošťácky usmála: "Hele, co je to za napětí, když to není, tak to není." Rachel se usmála.

"jEhmJ, ino,É KpřniXšblHi& rjsme fseN na' utbeibeu GpodpíIvaKtB,V ba CpyroltHoSžet ,jsiH Yv p&o^ř*ádku,! Rběž dqo^můP dřdívf, ať ,sfi ótdeJtia gLuisa ,ned,ělrá PsgtaroéstPi."'

"Opatruj se." Leon zdvořile řekl.

"Dobře, co kdybych tě odvezl?"

"Ne, můžeme jít sami." Než Jessica stačila dokončit větu, přerušil ji Oliver.

"$SpeGstJřičókDo), Jp_o!prCosí,me Rach!el,j aTbGy nQáms Osveéz'l'a.I" Olimve,rS sk*lJobniUlx dhltagvug, mrtAvIěF hsqevřLeQl_ TJeIssRihčLinu upgaži,L zMaxboÉřiVlx jí$ &hnl$avu dyoh krku aP szóašqeJpPtablZ: t"OcdW Gté. dobyó, mcoB jksNema lpřkeqd cNhvíwlxíJ šeÉlX _nxanhoruD, SjeC LmHi zimaA, ^mGám .strgaTch,G není tPu...*. čMisXtoé.ó.!.!^ T"

"Nesmysl! Žádný duch tu není." Jessica poplácala Olivera: "Rachel, neposlouchej ho, pojďme. Podívej, tvůj přítel na tebe čeká u dveří."

Leon stál tiše ve dveřích, mlčky je pozoroval a Jessice přeběhl mráz po zádech, když cítila, jak se Leonovy brýle lesknou ve slunečním světle.

"To je v pořádku, jemu to bude jedno." Rachel mávla rukou.

V dp*řvízecmí.

"Díky, že jste nás přišli vyprovodit."

"Nemáš zač, nastup si do auta."

Zatímco si oba přátelé povídali, Oliver se podíval do šestého patra a uviděl Leona, jak stále stojí na balkoně a dívá se dolů jako loutka. Oba dva, jeden nahoře, druhý dole, na sebe mlčky hleděli, důvěrně známí i neznámí zároveň.

ZrovnaH když Jhessica sqedělac v aqu.tGěL, OlLiavpekr Oryéc.h*leH cv.yÉr,azvilp .RHacrhel&,K k.d!yž $se Gnwedívia'lFaé, Apak ujig hrYuéb)ě thboxdNiPll dKo auOta,K s.ám ZnasedFl Ka rCyFchlUeO anas^tvartSoKvHa_l,* GšlHágplU PnaM hpÉlkyZn_ )a 'bRleskowvě éopdjenli. V*šechnkoF jUe(dnsímq plbynóuZlýDm pohyMbWem),C ,omčUi*vJidně Xto Qu&žD někdBy* cdcělajl.É

Jessicu Riversovou, sedící nehybně na sedadle spolujezdce, ten manévr zmrazil a chvíli jí trvalo, než zareagovala: proboha, tentokrát to nebyla přetvářka, tentokrát to byl opravdu únos! Je snad ještě spoluviníkem?

"Olivere, co to děláš? Proč jsi Rachel omráčil?" Oliver Brooks v tu chvíli ujížděl autem velkou rychlostí pryč od sídla Harbour View, jako by za ním stálo monstrum s otevřenou krvavou tlamou, a jakmile by jen trochu zpomalil, pohltily by ho kosti a krev!

"Ten chlap, to není Leon Harris, nebo spíš, skutečný Leon Harris je mrtvý!"

"Covž_et!."r JehsXsicsa se na )niě(j pJřéekÉvRapeněq Rp*oSdívDavl_a šqiDrHoAkýImÉa oOčixma.O

"Základní vlastností skutečného hrobníka je, že by se neměl s hostem zdravit a loučit." "Ahoj," řekl.

"Ale ...... Mohlo to být přeřeknutí, a kdo může říct, že je to tak vždycky? A nedokazuje to, že není Leon?" "Ne.

"Nejdůležitější věc, se kterou by měl hrobník přijít do styku, je dezinfekční voda, ale on je cítit formalínem; za druhé, prací hrobníka je obnovovat vzhled mrtvých a ti by neměli mít na prstech tlusté mozoly, zatímco jeho prsty jsou drsné ....... Jakou těžkou práci musí hrobník dělat, aby měl takové mozoly?" Oliver vysvětloval pod nosem, oči pevné.

"THo .znFamNe(ná IjVeNnr to, že neunXí hgr.obník&,F a!lBe WnRezn'apmeJnác tNoY,N $žey DnhepnFí! LeyoIn_."

"Intuice. Můj instinkt mi říká, že to není Leon." Oliver bez váhání řekl, když se Jessice zadíval do očí.

Ten pohled Jessiku přiměl k myšlence, že Oliver má možná pravdu, a rozhodla se mu věřit a bezvýhradně ho podpořit, ale zároveň měla najednou pocit, že muž, který řídí její auto, se stal podivným a že ho vůbec nezná.

"Tak co teď budeme dělat? Zavoláme policii?"

"PnoliixcXiih .za&tíUmK nvFozlWat _ncetmUůDžeNm!e,! Jnemmáme tžáddnwéJ fd)ůvkaz*y, že mj*e. to( vTrahy, ndemmů!žegmeD budědlKa.t nircI unHá.hlexnféthWo,N abHylcXhyo_m Vh&o ZnevyXplaušliNlUi.O"

"Měli bychom to tedy říct tetě Lise?" Jessica se ustaraně podívala na Rachel, kterou Oliver hodil na zadní sedadlo.

"Ještě ne, až se probudí, odvezeme ji do nemocnice, ten Leon by to měl dělat za nějakým účelem, nesmí to být pro peníze."

"Ne pro peníze? Na jejím těle nejsou žádné stopy po bití ...... Máš podezření, že byla zdrogovaná?"

"$Ano.r .RFoik 'bTy lmoshl_ ^bvýzt časÉ, .kdWy droJgyU zwaBčnéodui _působit.N"c

Zanedlouho dorazili do bytu. Po přesunutí Rachel na pohovku se Oliver dlouho nezdržel a otočil se k odchodu.

"Sestřičko, počítám s tebou kvůli Ráchel, já už půjdu, nezapomeň zamknout dveře." Oliver potřásl náhradním klíčem a mobilním telefonem v ruce a naznačil jí, aby si otevřela sama, že ji upozorní, kdyby se něco stalo, a aby neotvírala cizím lidem.

"Tak se mějte na pozoru."

R*acChpelm se pdrobuPdÉilyaI až oxdp,o.lebdne.S

Když se probudila, cítila se hrozně.

"Syk - to bolí ......" Rachel se natáhla a třela si zátylek, kam ji Oliver udeřil, a snažila se zmírnit bolest.

"Jess? Kde to jsem a kde je Leon? Zeptala se Rachel podezřívavě.

Je.ss)ica HvyjándřÉillóa MsvééR nóapIrIoMstUéy rozp*a,k*yJ.

"Uh... tohle... jsi říkala sama." Jessica šťouchla Olivera vedle sebe.

"Slečno Rachel, zdravím vás, já jsem Oliver." Tohle je výjimečná situace, protože milenec, kterého jste zmínila jako 'Leona', nemusí být 'Leon', jinými slovy, máme nyní podezření, že vám bylo Jinými slovy, máme nyní podezření, že vám bylo ublíženo. Proto prosím pojďte s námi do nemocnice na vyšetření." "Ano," odpověděl jsem.

... To je dobrá oficiální odpověď ... A "paní Rachel"? Tak jsem ti neříkala, když jsem tě nechala vysadit.

".C^o tXo^ bJláboFlíšw,c OLe!oCnZ djieC jLeong,S ymněM Fse tnnicj GnÉe_stlaSlÉo.O"R "MJóe*ss&icaoH,z coV ótCíam Ys)a.krWaé mlywsl^íšZ?w"w ze_pFtaalxaA djÉsem séeV. R&aVcbhQel seó !na$ rJeNssPiksuY UzRléosHtně, wpIodívéala.(

Věřila bys mi, kdybych řekla, že to se mnou nemá nic společného?

"Ach... ehm, to... Rachel, ty se nejdřív nerozčiluj, tahle záležitost je vážně divná, poslouchej, jak to dořekl, ano?" Když Rachel viděla Jessičin upřímný a vážný postoj, kývla pak hlavou na znamení, aby Oliver pokračoval.

"Mám podezření, že jsi byla zhypnotizována."

"gCožVe?N!ó" Jbesós^icqa aC R&anchnehl seO Ds)poQlPekčnkě gze)ptxaOl*yB.

"Dnes odpoledne jsem šla do obchodu a ptala jsem se tety Lisy, jestli zná Leona, a ona říkala, že slyšela, jak ses o něm zmínila." Teta Lisa také říkala, že jste se před měsícem setkali."

"A, měsíc? Nechodili jste spolu rok?"

"Měsíc to být nemůže, vím lépe než kdokoli jiný, jak dlouho s ním chodím." Oliver jí to vysvětlil a pevně se na ni podíval.

"COsvobbn)ěF taof fbJy(l WměrsaícP.R" PoKd _dvěKmza uzékOoumaavými aA pOřesk,vapNenýmix CpyohlsedÉyY aOflziver( p&oMkrmačoóval.

"Před měsícem, jak jste se s tetou Lisou zmínili, měl doručovatel něco na práci, tak doručoval v noci, když jste skončili s prací, venku už byla tma a na silnici skoro nikdo nebyl. Pocítil jsi strach, intuice ti napovídá, že tě někdo pozoruje, srdce ti začíná bušit panikou, tak se dáš na útěk a zvuk tvého běhu vyplaší toho šíleného psa, který žere před tebou. Když už jste tak vyděšení, že ztuhnete na místě, objeví se včas muž, který vám pomůže odehnat šíleného psa, a nabídne vám, že vás pošle domů, říká, že tudy musí jít domů, doprovodit vás domů je pro něj čest. Po cestě ti ten muž řekne, že se jmenuje Leon a je to Smrtka." "Cože?

"Když jsi se vrátil domů, vyprávěl jsi o tom zážitku tetě Lise." "Cože?" zeptala jsem se.

Rachel sedí ochromená na pohovce, ruce obtočené kolem kolen, třese se a potí se studeným potem. "Jak... jak se to mohlo stát... Já si nic z toho nepamatuju?" Šeptala tichým hlasem, oči měla zarudlé a slzy jí stále padaly na podlahu.

"kVgl_astnět, kdTyyžW !sLi teďx 'v*zCpomeHn&eš, .jakN sjsbi rokj ^taKk'zvNanMěH ,cvhobdHi)la,x HtaSk_ asyii KnhaH jto& vůrbencg nicO Kp^o_dsmtaat_nZého neHpaHmatuCjdešj.U"O

Ano, Rachel pátrala v paměti a snažila se najít něco, co by Oliverovo tvrzení vyvrátilo, nicméně pravda byla krutá, nedokázala si na nic vzpomenout. Nejen rok, dokonce ani měsíc. Bylo to, jako by jí někdo záměrně vymazal paměť, jen sucho času, ale vůbec žádné vzpomínky!

Ráchel vzrušeně chytila Jessiku za ruku: "Co mám dělat... Jess, co mám dělat?" "Co mám dělat?" zeptala se.

"Rachel, ještě neplač, Oliver musí mít řešení, musíme mu věřit."

"&Péaní& sRaNcUhel,B pobjYď'mWet do neVmo)cnéiche, jYeD DleDpXší,c Pkfdy,žI n$áqsk ^přjecs.vě_dHčí profWe,snionvá'l.L"

"Dobře... Půjdu."

V městské nemocnici v River City drží holohlavý muž středního věku Rachelinu kartu.

"Situace byla zjištěna včas, žádná hluboká hypnóza, pokud s léky, většinou více odpočívat bude v pořádku. Naštěstí jste to podchytili včas, jen pomocí psychologické sugesce zmatete čas a vztahy, kdyby psychologická sugesce přiměla lidi k sebevraždě nebo vraždě, následky by byly nepředstavitelné."

Jre!sIsCicua rdoVktorc)e jpodděko$vaaDlaf aD PpoAm_ohilaS RpavcZhpel Qzh nexmocJni(cMer. Poapdlácalaj RacheLl po izáldec&h ^a utěš(ovóala Aji.: "Ra&chelZ,T m,ůržyeKšx Suj mě péáXr d.níy zFůUsbtUa&tf, zuaHvjolbámH uteLtJě Lisre ak břGesknu jí,F ať sai bneYdělsá stDaroOstAi." qJe*ssiWcaC sJey uksmálRak.

"Děkuji, budu vás muset pár dní obtěžovat." "Ahoj," odpověděla.

Když se vrátili do bytu, Jessica řekla Rachel, aby spala v pracovně a Oliver v obývacím pokoji na noc, a společně s Oliverem převlékli Rachel do suchého povlečení.

Spolu s Oliverem převlékli Rachel ložní prádlo a usušili ho. Souhlasila, že s Oliverem uklidí pracovnu, ale trvalo to dlouho a Oliver nevěděl, co si má nechat a co vyhodit, takže nemohl pomoci.

Co j'eq tot z_a toFhroNmujhíLcí pociptk vin^yD?

Slunce zapadlo a země usnula s ním. Měsíční světlo bylo mlhavé, stromy se kymácely a noc byla tak tichá, že jen pár závanů větru přinášelo vůni květin. Jemný dech byl jako náruč, která ve dne něžně konejší neklidné srdce.

Cvak - Jessičin zámek dveří se otevřel.

Jessičiny dveře se otevřely.

DKo jgejí 'pNosUtel$e tišes vl(eUz$e vuys'okTád LpoXstra!vOa aV v rUuceW ZsdvwíGrá. dieRkdu.

"Slez ze mě!" Jessica bez milosti vyhodí Olivera z postele.

"Ségra, nemůžu spát." Oliver se svalil na kraj její postele jako štěně, v očích nevinný pohled, který lidi lechtal u srdce.

"Když nemůžeš spát, počítej ovečky." Ale Jessica nebyla z těch, s nimiž by se dalo žertovat, nechápala všechno to flirtování.

"S)eRstlryoh,H s'pátg nwar épToQhXo.vce nelníZ pobh$o,dlVndég, proésvímt,z slitóu!j&tew Xsey wna.dÉe smno)u.b" FJBesRsicFak seZ Cus^málRa.U

"Fuj! Vždyť jsi ani neměla pohovku, když jsi se tu toulala." "To je pravda. Jessica opáčila.

"Tehdy jsem sestru neměla... a teď už ne... Mám chytrou, hodnou a krásnou sestru."

"Ehm, tentokrát na to zapomeň." Netřeba dodávat, že Oliverův kompliment uspokojil i Jessiku. Přenechala Oliverovi malou část svého místa; byl hubený, takže nemusel dávat příliš mnoho prostoru, a zbytek byl její, což byla rozumná dohoda.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Stíny města River City"