Prolog
========== Prolog ========== ---------- Zayn ---------- Jsme rozbíječi. Jsme přátelé. Parta. Zasranej tým. Já, York, Xeno, Dax. Nerozluční. Všichni jsme milovali stejnou holku. Uvidíš Penny, zvedneš ji a celý den budeš mít štěstí. Byla naše. Naše Penny. Naše lesklá zlatá mince a kromě tance jediná světlá věc v té hromadě smradlavých sraček, kterou byl náš život. Byla naše první, naše poslední, naše všechno. Teď už ne. Už jsou to tři roky. Tři roky, co jsme ji neviděli, co jsme s ní mluvili, co jsme se s ní smáli, co jsme s ní tančili, co jsme se jí kurva dotkli. Teď jsme zpátky. Odpuštění je luxus, který si nemůžeme dovolit. Stalo se toho příliš mnoho. Věří, že jsme ji zradili. Pravda je, že to byla Pen, kdo nás zradil. Nemůžeme to nechat být. To nedokážeme.
Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== ---------- Současný den ---------- "Tohle zvládnu. Já to zvládnu. Já to kurva zvládnu," opakuju si pod nosem pořád dokola, když vcházím do hlavní haly Akademie. Vzduch houstne nervózním vzrušením, když stojím v dlouhé frontě vedoucí k obtěžkaně vyhlížející recepční. Kolem mě se do vzduchu zvedá štěbetání a smích a vznáší se vysoko do skleněné kopule. Jsou tu dívky v trikotech a drahém tanečním vybavení, které se baví ve skupinkách se stejně vyparáděnými chlapci. Všichni vypadají, jako by vystoupili z reklamy Abercrombie and Fitch, ale já se odmítám cítit méněcenná. To, že tak vypadají, ještě neznamená, že skutečně umí tančit. Podívám se na své otlučené tenisky Nike, pytlovité tepláky a tenké černé tričko, které jsem si uvázala kolem pasu, a klidně si odfrknu. Ty to zvládneš, Pen. Skupinka po mé levici se začne hlasitě smát a moje tělo pod jejich pohledem zrudne horkem. "Neuvědomila jsem si, že akademie otevírá dveře místním čachrářům," poznamená jedna konkrétní snobská mrcha. Střetnu se s jejím znechuceným pohledem a podívám se na ni svým vlastním ocelovým pohledem. "Chav?" Vyštěknu smíchy. "Děvko, jsem kluk z ulice a od malička jsme se učili, že slova mají nulovou moc. Zato moje pěsti mají pořádnou sílu," opáčím skrz skřípavý úsměv. Její krásná ústa se otevřou a tváře jí zrudnou karmínovou červení. Asi nečekala, že jí odpovím. No, ať si trhne nohou. V mém světě se děvky šijí. Má štěstí, že jsem tady, abych na ni udělal dobrý dojem, jinak by její krásné bílé zuby už byly roztroušené po parketách. Odmítám, aby mě někdo nutil cítit se malá. Zasloužím si tu být. Tohle je moje poslední šance získat taneční stipendium. Je to roční intenzivní kurz, který, kdybych měla štěstí a vyhrála ho, by mi otevřel víc dveří než naděje, že mě někdo zahlédne tančit v nočních klubech. Je mi dvacet a plně si uvědomuji, že čím budu starší, tím těžší pro mě bude taneční kariéra. "Nevšímej si jí, je to blbka," řekne holka vepředu a otočí se ke mně. Usměje se na mě, pak si odhrne pramen oranžových kudrnatých vlasů z obličeje a natáhne ke mně ruku, abych si s ní potřásla. Podívám se na ni, jak se vznáší mezi námi. "Já jsem Clancy," vysvětlí. "Clancy?" "Přesně tak, znamená to zrzavý bojovník." "Kvůli těm vlasům?" Zeptám se a nevšímám si její ruky, kterou spustí zpátky k boku. "Ne, protože moje máma kdysi milovala Clancy Brothers..." "Kdo jsou kurva Clancy Brothers?" Zachrčí smíchy a zavrtí hlavou. "To je jedno. Ano, kvůli těm vlasům." "Chápu," poznamenám. "Neřekneš mi, jak se jmenuješ?" Zakroutí hlavou a pobaveně se na mě podívá, nenechá se vyvést z míry mým zamračením. "Jsem Pen," odpovím po příliš dlouhém mlčení. "Ráda tě poznávám, Pen. Tohle je zpětné volání, nebo tvůj první konkurz?" "Můj první konkurz." "Já taky." Podívá se přes místnost na tu namyšlenou, povýšenou krávu, která si mě dovolila znevažovat, a zatváří se. "To je Tiffany. Prvotřídní mrcha epických rozměrů." "Ty ji znáš?" Ptám se, když postupujeme vpřed a fronta se pomalu zvedá. Jsem osm míst od fronty a s každou další minutou jsem nervóznější a nervóznější, i když se mi to daří dobře skrývat. Chci si jen vzít registrační dokumenty a dostat se na konkurz. "Znáte ji? Jo, znám ji. To je moje sestra. Dneska je tu taky na konkurzu. Specializuje se na balet, step a modernu," vysvětluje Clancy, odfrkne si a pro jistotu zakoulí očima. "To je tvoje sestra?" Podívám se mezi oběma. Vůbec si nejsou podobné. Vlastně jsou úplné protiklady. Clancy je drobná jako já, má bledou pleť a jasně zrzavé kudrnaté vlasy, pihy a světle zelené oči. Hezká. A svérázná. Tiffany je však klasicky krásná, jako modelka. Je vysoká, štíhlá, má tmavé vlasy a olivovou pleť. Nemá žádná prsa, o kterých by se dalo mluvit, ale je krásná kočičím způsobem. I když se vsadím, že by vám spíš vyškrábala oči, než aby se vám otřela o nohu, a má postoj, který s sebou nosí jen privilegovaní jako drahou tašku Louis Vuitton. Víte, o jakých lidech mluvím, že? O těch, co nakupují ve Fortnum and Mason, jezdí v nejnovějším Audi, nosí Givenchy a ověšeni šperky. Peníze drží lidi jako Tiffany na piedestalu, kromě dnů, jako je ten dnešní, kdy se syrový talent počítá a kdy si za peníze ne vždycky koupíte štěstí nebo budoucnost v tanci. No, to si aspoň říkám. "Ta mrcha je tvoje sestra?" Opakuju a snažím se to spojit. "Moje nevlastní sestra," upřesní Clancy. Udělám obličej. "Tak to máš sakra smůlu. To je ale kus práce." "Neboj, nesnášíme se. Můžeš jí říkat, jak chceš. Mně je to vážně jedno. Posledních pět let, co si její máma vzala mýho tátu, mi dělala ze života peklo. Momentálně se díváš na Cinder-fucking-rella. Nedělám si legraci, ona mi víc než vynahrazuje nedostatek druhé ošklivé nevlastní sestry, to nejmenší, co si zaslouží, je trochu vlastní medicíny." "Kurva, to je na hovno." "Jo, to fakt, fakt stojí." Clancy se ušklíbne a já se na ni prosebně usměju. Vypadá v pohodě a zdaleka není tak nafoukaná jako její nevlastní kočičí sestra. "Ona už studuje?" Zeptám se. "Ne, dneska má taky konkurz na stipendium." "Stipendium?" Poškrábu se na nose. "Tak proč se Tiffany chová, jako by byla jedno z těch bohatých dětí, co sem chodí." "Protože byla bohaté dítě, než její máma opustila tátu a vzala si z lásky toho mého. Její táta byl násilnický hajzl a navzdory tomu je odstřihl, takže Tiffany se musí spoléhat na to, že ji bude živit můj otec. Nejsme chudí, ale on si nemůže dovolit platit poplatky za nás dva. Takže jsme tady." Přikývnu a v duchu si udělám poznámku. Není nic horšího než namyšlený nóbl šlechtic než bývalý namyšlený nóbl šlechtic, který předstírá, že je pořád bohatý. Znovu se odmlčíme, hlavně proto, že mi moc nejde navazování přátelství. Vlastně to není tak úplně pravda. Kdysi dávno jsem měl čtyři nejlepší kamarády, ale pak to šlo všechno do háje.
Kapitola 1 (2)
Vypudím z hlavy myšlenky na Breakers a soustředím se na recepční přede mnou, když jsem se konečně dostala na začátek fronty. Koutkem oka zahlédnu Clancyho, jak se vznáší na konci stolu. Žvýká si nehet, a když se na ni podívám, věnuje mi zničující úsměv. "Myslela jsem, že na tebe počkám," pokrčí rameny a nijak ji nerozhodí můj nedostatek sociálních dovedností a odtažitost. "Jak chceš," zamumlám. "Jméno," odsekne žena za stolem a zvedne dokonale vytrhané obočí. "Pen Scottová." "Pen Scottová?" zopakuje žena a přejede prstem po dlouhém seznamu před sebou. Podívá se na mě svýma kalnýma hnědýma očima. "Na seznamu není. Uhněte stranou," odsekne. "Počkat, cože?!" Šokovaně se na ni podívám, zatímco kluk, který stojí za mnou, se mi snaží loktem uhnout z cesty. "Ustupte, kurva!" Zavrčím na něj pod nosem, než se znovu obrátím na recepční. "Dostala jsem pozvánku na konkurz. Zkontrolujte to znovu." "Poslyšte, nejste na seznamu. Když nejsi na seznamu, žádný konkurz se nekoná, jasný?" "Jasný?" zopakuje kluk, zadívá se na mě a věnuje mi stejně posraný pohled jako všichni ostatní na tomhle zatraceném místě. Všichni kromě Clancyho, který se na mě momentálně dívá s lítostí. "Tohle je blbost. Mám zvací dopis! Tady," zavrčím, vytáhnu zmačkaný dopis z konkurzu a prásknu s ním o pult. Recepční si povzdechne a vezme si ho ode mě. "Tak to máš. Ale nejste na seznamu a já mám od ředitele velmi přísné instrukce, že nesmím nikoho pustit na konkurz, pokud není na seznamu..." Jsem blízko k tomu, abych tady uprostřed atria prestižní Stardom Academy hodila záchvat, když Clancy přistoupí vedle mě a položí mi ruku na paži. "To musí být nějaká administrativní chyba. Pero má pozvánku na konkurz. Jsem si jistá, že madam Tuillardová by nesnesla, kdyby byl potenciální student odmítnut jen proto, že někdo neudělal svou práci správně." Clancy mi stiskne ruku a já mám pocit, že si přeje, abych se z toho nezbláznila. Zhluboka se nadechnu a co nejklidnějším hlasem požádám recepční, aby to znovu zkontrolovala. Naposledy se podívá na seznam jmen. "Počkat," řekne nakonec, "tady na seznamu je Penelope Sottová..." "To je ono. To musel být překlep." Clancy se sladce usměje na recepční, která pokývá hlavou a věnuje mi upjatý úsměv. "Ano, to musí být. Studio 14, druhé patro, třetí dveře vpravo." S tím nás oba bez omluvy propustí. Zasraná stará čarodějnice. * * * "Všichni jste dnes přišli na konkurz na stipendium na Stardom Academy. Máme jen třicet volných míst a dnes se k nám hlásí přes dvě stě tanečníků. Vy šťastlivci máte jako porotce mě a mého obchodního partnera. Počítejte s tím, protože další taková příležitost se už nenaskytne," oznámí místnosti vysoká, elegantně vyhlížející žena. Musí tu být asi třicet tanečníků, i když jim upřímně řečeno nevěnuji velkou pozornost. Musím se soustředit. "Kdo je to?" Zeptám se pod nosem. "Děláš si legraci, že jo?" Udělám obličej. "Mám ji znát?" Clancy zavrtí hlavou a pozoruje půvabnou baletku, která se právě baví s klukem, který vypadá jako kříženec Ne-Yo a Ushera. Je sexy a matně povědomý, i když si nedokážu zařadit proč. Ta dvojice spolu tvoří polární protiklady. Elegance a půvab versus ostrost a ulice. To se mi líbí. "To je madam Tuillardová, zakladatelka akademie a ředitelka." "Myslela jsem, že madam Tuillardová je starodávná?" "Kdepak, není tak úplně starobylá, je jí čtyřicet. Založila to tady před pěti lety. Byla primabalerínou nejslavnějších baletních souborů na světě. Tančila s těmi největšími. Slyšel jsi někdy o Lukovi Petrinovi, přestal tančit, když jeho žena spáchala sebevraždu? Říká se, že se zabila, protože byl takový děvkař. Tančila s ním i madam Tuillardová, možná spolu i souložili..." "Úžasné," odsekla jsem, protože mě balet nijak zvlášť nezajímal a sexuální život některých slavných tanečníků už vůbec ne. Nechápejte mě špatně, baletu a jeho místa ve světě tance si vážím, ale je to takové... kontrolované. Každý krok musí být dokonale provedený. Baletka musí mít dokonalé prsty, dokonalé ruce, dokonalé nohy, dokonalé držení těla, dokonalý obličej, dokonalé tělo, dokonalé všechno. Perfektní, perfektní, perfektní. Rád hýbu svým tělem jiným způsobem. Mám rád nedokonalost hip-hopu, break dance, dokonce i contemporary ji umožňuje. Líbí se mi svoboda, kterou mi tyto tance umožňují, a to, že v nich mohu improvizovat, aniž bych naštvala někoho jako madam Tuillardovou, která ztělesňuje dokonalost se svou vrbou postavou a načesanými vlasy. Líbí se mi, že se prostřednictvím těchto tanců mohu vyjádřit. "A ten kluk?" "Aha, to je Duncan Neath, pro celý taneční svět D-Neath." "On je D-Neath? Kurva!" Ohlédnu se na toho kluka a žaludkem mi projede nitka nervózní energie. To vysvětluje, proč je mi matně povědomý. Nemůžu uvěřit, že se chystám na konkurz před D-Neath. "Takže jsi o něm slyšela?" "Slyšela jsi o něm? Tam, odkud pocházím, je tak trochu legenda. Vyrostl nedaleko místa, kde bydlím. Ten chlap je známý ve všech ilegálních tanečních klubech. Věř mi, jeho pověst ho předchází, a taky to není jen o tanci." "Tak jsem slyšel..." "Slyšel?" "Jo, můj táta je právník ve velké právnické firmě v Londýně. Zastupovali ho. Snížili mu trest ze čtrnácti let na pouhých pět za vydírání v souvislosti s drogami." "Tak jak to, že je tady?" "Před rokem ho propustili. Zřejmě s ním šukají..." Clancy vysvětluje a oči se jí rozšiřují radostí, když se dívá mezi D-Neathem a Tuillardem. "Drž hubu! Ti dva?" "Protiklady se přitahují a tak..." Clancy se odmlčí, když si madam Tuillardová odkašle a její krásné šedé oči padnou na nás oba. Povytáhne obočí a oba se pod jejím pohledem nepříjemně pohneme.
Kapitola 1 (3)
"Tak začneme, ne?" řekne a podívá se na nás oba. Pod kůží se mi zavlní nervózní energie, když vezme do ruky desky a přejede prsty po seznamu jmen, který má před sebou. Kolem nás utichá hovor a všichni zadržují společný dech, zatímco čekají, až budou vyvoláni. "Jako první je na řadě Zayn Bernard," řekne a podívá se od desek směrem k zadní části studia. "Co to kurva je?" Zašeptám a celé tělo mi ztuhne. Clancy vedle mě sebou cukne, moje odporné zděšení ji zaskočí. Ne. Kurva. Způsob. "Co se děje?" zasyčí, ale já jí nedokážu odpovědět. Jediné, co můžu udělat, je přesunout pohled tam, kam zírá madam Tuillardová. "Proč? Jak?" Vyhrknu a v ústech mi vyschne, když sleduju kluka, kterého jsem kdysi milovala, jak se odvíjí z místa v nejvzdálenějším rohu místnosti. Nevšimla jsem si ho, když jsem vešla, příliš rozptýlená svým zbytkovým vztekem na recepční a tu namyšlenou mrchu Tiffany, ale podle výrazu v jeho tváři si mě určitě všiml. Mračí se, úšklebek mu zatahuje ret, když se dívá přímo na mě a rozepíná si černou mikinu s kapucí. Setřesu ji, spadne mu na podlahu studia k nohám a já jen s otevřenou pusou zírám na jeho svalnatou postavu a přiléhavé černé tričko. Obě ruce má pokryté pestrobarevným tetováním, které se od loktů táhne až k ramenům a mizí pod látkou. Když jsem ho viděla naposledy, žádné tetování neměl. Žádné. Nebyl ani tak široký, ani tak vysoký. Byl to kluk na prahu mužnosti. Takoví byli všichni čtyři. Zayn, Xeno, Dax a York byli moji Breakers a já byla jejich holka. Byly, to je to rozhodující slovo. Teď je Zayn muž. Muž, který se na mě dívá, jako bych byla nepřítel, ne dávno ztracená kamarádka. Po páteři mi přeběhne mráz, jak se mi žaludek svírá úzkostí a dlouho zadržovanou bolestí. "Znáš ho?" Clancy na mě naléhá. Koutkem oka vidím, jak si ho prohlíží. Vlastně všechny zatracené ženy v místnosti z něj nemohou spustit oči, včetně madam Tuillardové. On to ví taky. Vždycky měl takový magnetismus a vyzařuje z něj sebevědomí. Kdysi jsem to obdivovala. Teď se na něj sotva podívám, aniž bych měla chuť vyběhnout ze studia a zahodit svou šanci na taneční budoucnost. Stojí mě to veškerou sílu, abych zůstala sedět. "Jo. Už jsme se potkali," řeknu neurčitě a nechci to dál rozvádět. Nemůžu. Příliš to bolí. Pohled na něj bolí. Jeho vlasy mají stejný odstín tmavě hnědé, oči jsou pořád tmavě černé a ústa stejně baculatá a k zulíbání jako před třemi lety, když jsem ho viděla naposledy a ostatní... Přestaň. "Je sexy," konstatuje věcně. "Ale umí tančit?" "Umí tančit," potvrdím šeptem, obtočím si ruce kolem nohou a pevně se obejmu, když sleduju, jak se přesouvá do prázdného prostoru. "Rozhodně umí tančit..." Jako by mě slyšel, Zayn se setká s mým pohledem a mrkne na mě, čímž mi připomene naše první setkání před šesti lety. Až na to, že tentokrát jeho mrknutí nenásleduje vřelý úsměv a možnost přátelství. Teď se mu v očích zračí jen nenávist.
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== ---------- Před šesti lety ---------- "Hej! Co děláš?" Otočím se, ruce mi klesnou k boku a mé tělo se zastaví, když se podívám na kluka, který stojí za mnou. Je vysoký, asi o metr větší než já, možná dokonce stejně vysoký jako můj starší bratr David, kterému je osmnáct a teď se tyčí nad mojí mámou. Zjevně nemám gen pro výšku. Uvidíme. Zkřížím ruce na hrudi a zhluboka se nadechnu a podívám se na kluka s tmavými vlasy a tmavýma, tmavýma očima. Jsou jako noční obloha bez hvězd. Nebýt jeho pobaveného úsměvu, díky němuž se mu rty stáhnou do křivého úsměvu, možná bych se před ním měla na pozoru. "Jak to vypadá, že to dělám? Tančím," opáčím a protočím oči. Samozřejmě. Po čele mi sklouzne krůpěj potu a hřbetem ruky si ji otřu. Zajímalo by mě, jak dlouho tam ten kluk stojí a pozoruje mě. Kůže se mi rozpaluje. Před nikým netančím a jediný důvod, proč jsem tady na tomhle hřišti, je ten, že ho nikdo z mého sídliště nepoužívá. To místo je zasraná díra. "Jo?" mrkne na mě, posadí se na rezavou houpačku přede mnou a ten úsměv se rozšíří. Má opravdu bílé, rovné zuby, až na jeden, který má vroubek. Chybí mu kousek předního zubu a já se přistihnu, že přemýšlím, jak to udělal. "Ještě jsem tě tady neviděla," prohlásím, prohlédnu si ho a přitom se zabořím do boků a položím tam ruku. Má na sobě otlučené černé tenisky Nike a šedé pytlovité běžecké kalhoty, nad pasem mu vykukuje pásek od boxerek, a bílé tričko vyhrnuté na pažích, proti němuž vypadá jeho kůže opáleně. Je docela hezký, ale mě kluci moc nezajímají. Zvlášť ne ti, kteří tráví čas poflakováním se po nárožích ulic a dělají problémy ostatním obyvatelům sídliště. Kluci jako můj bratr David, který nosí na krku křížek, jako by byl jedním z Božích učedníků, i když patří samotnému zasranému ďáblovi. Nikdy jsem to nepochopil. Moje máma chodí do kostela, je nábožensky založená a předstírá, že je svatější, i když je ve skutečnosti horší než ty jeptišky, co mlátí děti v sirotčincích. "To proto, že jsem se sem před pár týdny přestěhoval. Jen si to tu prohlížím..." Rozhlíží se po hřišti a není nadšený. "Tak tohle je na hovno." To sprosté slovo se mu snadno snáší z jazyka. Nejsem šokovaná nebo tak něco. Všichni tady nadávají. Já taky nadávám, ale většinou pod nosem nebo v duchu, protože by mi máma dala facku, kdyby mě přistihla. Ne že by potřebovala záminku, aby mě uhodila, dělá to dost často i bezdůvodně. "Jako fakt hovno," zdůrazní. "Jo," souhlasím a vystrčím růžky. Má pravdu, tohle hřiště je na hovno. Je tu jedna houpačka, na které sedí, rezavá houpačka a skluzavka, která už zažila lepší časy. Rám je polepený graffiti, které není pořádné graffiti, jen hromada nadávek a obrázků ptáků a koz. Naprosto neoriginální a vůbec se to nepodobá graffiti od Bling and Asia, které jsou rozesety po Hackney. To jsou skutečná umělecká díla. "Někdo zapálil moped?" zeptá se a škubne bradou směrem k hromadě suti hned za druhou stranou železného plotu obklopujícího hřiště. "Před pár víkendy. Ukradli ho." Mým bratrem. I když tuhle část neříkám nahlas. Co je horšího než někdo, kdo donáší? Někdo, kdo je krvelačný a donáší. Držím jazyk za zuby. Prozradit Davida by znamenalo rozsudek smrti. Doslova. Nepochybuji o tom, že můj starší bratr je psychopat. "To je jasné." Zakoulí očima, je unavený okolím stejně jako já. "Žádné z dětí, které žijí na tomhle sídlišti, sem nikdy nechodí," vysvětlím, rozpletu si dlouhé hnědé vlasy a trochu je rozcuchám. Nejsem si jistá, proč jsem se rozhodla je sundat, možná proto, že máma říká, že je to moje největší přednost s tak prostým obličejem, jako mám já. Je to jediný kompliment zezadu, který mi kdy dala. Nemyslí si, že jsem hezká. Já si taky nemyslím, že jsem hezká. Tu myšlenku zaháním. "Většina z nich se poflakuje na rohu ulice a kouří trávu." "Jo, toho jsem si všimla. Takže sem chodíš trénovat taneční pohyby?" Prohlíží si mě a já se najednou stydím za jeho pokukování. Nemyslím si, že by se choval strašidelně, jen mě to zajímá. Já jsem si ho prohlížela, on si prohlíží mě. Myslím, že jsme si teď kvit. "Kde jinde mám tančit?" Doma přece nemáme žádný prostor. Dělím se o ložnici se svou mladší sestrou Lenou. Je jí osm, je protivná a zabírá celý pokoj svými panenkami. "Někde to znám... Chceš, abych ti to ukázala?" Vyštěknu smíchy a málem se zdvojnásobím. "Nabídneš mi sladkou příští výměnou za kouření?" "Ne," řeknu. "Cože?! Kurva ne!" vyprskne a táhne paty po zemi, takže už se nekolébá, ale přesto. "Takže nejsi nějaký podivín, co se přiživuje na mladých holkách?" Zeptám se, založím si ruce na prsou a snažím se vypadat drsně, i když uvnitř se chichotám jako blázen, protože jsem ho tak vyvedla z míry. Není to podivín, to poznám. "Ne. Přísahám..." Prohrábne si rukou husté tmavé vlasy a ušklíbne se, když vyprsknu smíchy. "Jen se kamarádím a tančím jako ty. Myslel jsem, že bychom si mohli vyrazit." Pokrčí rameny. "Ukaž mi..." Vyzvu ho. Nenarodila jsem se včera. Možná není pedofil, ale pořád může mít skrytý motiv. Nepotkala jsem tady jediného člověka, který by ho neměl. "Dokaž mi, že nejsi pedofil." "Kurva, chlape. Nejsem pedofil. Je mi patnáct. Kromě toho nejsi můj typ." "Já s klukama nechodím," řeknu povýšeně. Nebudeš toužit po nebezpečných klucích s vyceněnými zuby a černýma, černýma očima. Ne, to rozhodně ne. "To je fér. Kolik ti vlastně je?" zeptá se a postaví se na nohy. Musím zvednout oči, abych se setkala s jeho pohledem. Ten kluk je na patnáct vysoký a široký. Podle toho, jak vypadají jeho svaly na rukou, nejspíš umí i pořádně praštit. Není ani tak plnoštíhlý jako můj bratr David, ani tak vychrtlý jako někteří kluci na tomhle sídlišti, je tak nějak mezi tím. Jeho obličej je stejný... něco mezi. Jako by nebyl úplně dítě, ale ani úplně dospělý.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moje jističe"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️