Prolog
Ariadna "Ahoj, jsi v pořádku?" Ta slova jsem sotva zaregistroval, když jsem vypil pátého panáka za večer. Hořící tekutina mi putovala hrdlem, rozpalovala mi vnitřnosti a ve srovnání s ní bledla zrada, která mi zůstávala v srdci. "Ario, mluvím s tebou." Ruka se mi ovinula kolem horní části paže a táhla mě zpátky. Sykla jsem, když polovina jantarového moku skončila mimo má ústa, a zjistila, že hluboký výstřih černých šatů je mi milejší. Zaklela jsem si pod nosem, postavila sklenici na barový pult a otočila se k bratranci. "Jsem v pořádku, Daphne. Sakra, tohle měl být zábavný večer, ale ty se chováš jako matka slepice," řekla jsem a popadla hrst ubrousků, které mi strčila do cesty. "No, promiň, že mám obavy. Od té doby, co jsme přišli k Belle, polykáš panáky jako vodu. Děje se něco?" Našpulila rudé rty a posadila se zadkem na průhlednou barovou stoličku. Bílá kožená sukně jí ztěžovala pohodlné sezení, ale Daphne dávala přednost svému vzhledu před čímkoli jiným. Nechápala jsem proč. Už tak vypadala jako ztělesněná dokonalost se svou vysokou a štíhlou postavou, dlouhými hnědými kadeřemi a hřejivýma oříškovýma očima. Uspořádaná verze mě. Mohla by nosit pytel na odpadky, a přesto by upoutala pozornost každého kluka v místnosti. "Nic se neděje." Zadržela jsem přiškrcený výdech, když jsem si dokončila utírání hrudníku. Daphne ale nebyla z těch, kteří berou ne jako odpověď, takže jsem jí hodila kost. "Dnes ráno přišla na návštěvu babička Chloe a víš, jaká je. Neměla jsem ani čas si v klidu vypít kafe." "Aha," odpověděla jsem. Ještě jsem si vzpomněla, jak mě štípalo v nosních dírkách, když můj první doušek skončil v nose, a ne v krku. Přepadli mě ze zálohy. Rodiče a ona, moje rodina mi vlastnoručně doručila zprávu, o které jsem si myslela, že ji jako žena žijící v jednadvacátém století nikdy neuslyším. "Ohh." Daphne si odfrkla, přes svraštělé obočí se na mě podívala pohledem ty chudinko a pokynula mi k další dávce panáků. Barman si mě unaveně prohlížel pokaždé, když mi podával alkohol. Kvůli mé zavalité výšce jsem vypadala mladší, než jsem byla. "Jo," zamumlala jsem. "Ta ženská si myslí, že je lepší než ostatní. Její aura nadřazenosti by nejspíš udusila celou královskou rodinu, přísahám. Pohrdám tím, jak se na tvou matku dívá svrchu jen proto, že nemá stejně dusnou výchovu jako její manžel. Ne že bych měla něco proti strýci Dorianovi, ale..." Odmlčela jsem se, když Daphne pokračovala v blábolení. Do pravého ucha mě udeřil příval pištění, když se z reproduktorů rozlehla písnička Ariany Grande a holky se vrhly do tance, jako by je někdo honil. Nad parketem visely ze stropu osvětlené lustry a kovové větve zdobily těžké krystaly Swarovski. Jejich odraz se odrážel od lesklé onyxové podlahy, takže to vypadalo, jako by pod všemi tančícími těly plavaly průhledné medúzy. Zaměřila jsem se na pár úplně vpravo a fascinovaně sledovala ladné pohyby blonďaté dívky. Z jejích končetin se rozlévala vášeň. Každé zavrtění a otočka byly plynulé, v souladu s hudbou. Věděla, co dělá. Na tváři se jí rozzářil úsměv, když se brousila o kudrnatého kluka na zádech, který měl zavřené oči, jako by ho to bolelo, zatímco ji držel. Vypadali jako dvě hvězdy hořící jasně jen pro sebe, tak zamilovaní, že uchvacovali pohledy kapající žárlivostí nalevo i napravo. To bylo to, co jsem chtěl - až na tu žárlivost. Zlý pohled byl pěkná mrcha. To něco zvláštního. Láska tak hluboká, že mi rozzářila svět. Chtěla jsem kaleidoskop růžových a rudých barev, ne nudné šedé a modré. Chtěla jsem to, co měli moji rodiče, co měl tenhle pár, ne to, co mi bylo údajně souzeno získat podle mé babičky, cynické romantičky a bezohledné obchodnice. "Nesouhlasíš?" Daphnein hlas pronikl mlhou v mém mozku, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že s očekáváním čeká na mou odpověď. "Ano." Přikývla jsem a z toho pohybu se mi zatočila hlava. "Rozhodně." "Vážně? Takže bych měla balancovat s hromadou knih na hlavě a nahá tančit břišní tanec pro tým fotbalistů, když soutěží v Super Bowlu?" "Vsadím se, že by ocenili takové rozptýlení." "Ari! Ty mě neposloucháš." Plácla mě do předloktí a já se smíchem seskočila ze stoličky. "Promiň, lásko." Popadla jsem z barového pultu svou kabelku a přetáhla si stříbrný popruh přes rameno. "Vážně si musím odskočit." "Fajn." Daphne se nadechla a zkřížila ruce. "Ale nezdržuj se moc dlouho, nechci tu zůstat sama." Jako by její osamělost byla vůbec možná. Už jsem viděla potenciální nápadníky, kteří se vznášeli poblíž jako supi vyhlížející svou další potravu. Přesto jsem si souhlasně promnul bradu, než jsem se otočil. Když jsem se prodíral kolem davu lidí do ponuré chodby zalité červeným světlem, upíral jsem oči dopředu, protože jsem se na ten pár nechtěl znovu podívat. Nechtěla jsem si připomínat všechno, co jsem ztratila. Nebylo to tak, že bych si v první řadě na někoho dělala nárok, jen holčičí fantazie poskládané z let sledování vzájemné lásky mých rodičů. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že ti samí lidé, kteří postavili křehkou nádobu mých ideálů, budou zároveň těmi, kdo ji rozbijí. Hrudník mě pálil, jak se ve mně znovu vzedmuly emoce. Emoce. Emoce. Emoce. Nenáviděla jsem emoce. Byl jsem z nich tak kurevsky unavený. Všechno se cítilo zesílené skrze vaše dna, která vás ponořila hlouběji do kalné propasti, plně vybavené zcela samostatnou aurou, která tlumila vaše světlo. Ohýbala se a praskala, v souladu s událostmi mého života, a občas se proměňovala, prokrvujíc bolest jiných lidí do mé postavy. Empatik se smyslem pro dramatičnost. To jsem byla já a všechna ta zavazadla, která se mnou přišla. Třela jsem si rukou hruď, když jsem zavírala dveře koupelny. Potřebovala jsem se vyčůrat, dát si ještě pět panáků a do konce večera budu tak vyřízená, že si nebudu pamatovat ani své jméno. S tímhle plánem jsem vklouzla dovnitř a prohlížela si bíle obložené stěny, které se koupaly ve stejném neonově červeném světle, jež ozařovalo chodbu, a dveře kabinek pomalované graffiti. Celý povrch pokrývaly kličkované vzory, krásné ve své chaotičnosti. Šplouchal jsem si na krk chladnou vodu, když se film ticha přetrhl a do ušních bubínků mi vnikly podivné zvuky. Kalhoty, sténání, údery masa o maso. Nasála jsem kapky vody, které mi oblékly horní ret, a otočila hlavu k zrcadlu, abych se na ten zvuk soustředila. Zhuštěný vzduch prořízlo zasténání. Velmi hlasitý, velmi spokojený a velmi mužský sten. Takový, který vám dýchá do ucha, když vám ruka svírá vlasy, napíná krk a způsobuje, že se vaše tělo chvěje tím nejslastnějším možným způsobem. Nehty se mi zaryly do okrajů porcelánu, když jsem si všimla, že z kabinky úplně vlevo vykukují dva páry nohou. Lesklé černé louboutinky se držely páru oxfordek, rozkročených po obou stranách, jak dveře zavrzaly pohybem. Alespoň dva lidé se měli lépe než já. Vrátila jsem se do akce, dokončila jsem mytí rukou a ignorovala stále se zvětšující napětí mezi nohama. Co to se mnou bylo? Chovala jsem se jako úchyl, když jsem poslouchala, jak si to rozdávají cizí lidé. "Panebože, Saint." Vysoký hlas se odrážel od stěn. Nohy mi ztuhly na podlaze, tělo se mi proměnilo v led při jménu, které dívce uniklo z úst. "Roztahuješ mě tak, až to bolí, ale je to tak příjemné, zlato." "Nejsem tvoje dítě, Caroline. Myslela jsem, že jsem to dala najevo hned na začátku. Využívám tě stejně jako ty mě," ozvala se chraptivě odpověď a dveře začaly drnčet silněji. Náhlá vlna žluči mi projela hrdlem, když jsem poznala jeho hlas. Jako by pro začátek existovalo hodně chlapů, kteří se jmenují zasraný Saint, ale ne, potřebovala jsem tu druhou pečeť potvrzení. Pečeť, která zavazovala mašli na podělaném dárku jménem Saint Astor. Byl to chodící, mluvící protimluv s dlouhým seznamem hříchů. Samozvaný Hugh Hefner našeho města. Řeči o jeho výstřelcích stále barvily ulice Astropolisu do červena, i když mu táhlo na jednatřicet. "Věděli jste, že svatý Astor pořádal každý měsíc orgie? Byl to skandál století, ale slyšela jsem, že je pořád pořádá a holky prý stojí fronty, aby se jich mohly zúčastnit." "Slyšela jsem, že po zrušení šestimístné fotbalové smlouvy s Raptors zdemoloval dům svých rodičů. Musela se do toho vložit policie a podle sousedů ho zatkli. Jeho otec dokonce zvažoval, že ho zažaluje." "Od té doby, co si poranil míchu, to s ním šlo z kopce. Koupil si sídlo na severu a říká se, že celé dny tráví utopený v láhvi bourbonu." Poslední fáma zjevně nebyla pravdivá. Byl příliš zaneprázdněný tím, že se topil v holkách. Ještě téhož dne jsem se dozvěděla, že mě za něj chce moje rodina provdat. V tom samém klubu, kam jsem chodila. Nevěřila jsem na náhody a nevěřila jsem, že ze sebe nechám dělat hlupáka, zvlášť ne nedospělé kluky. Mé výdechy se změnily v ostré, když dívčiny kalhoty ztěžkly, chraplavé rozkoší. Mozek mi zahalila mlha a já jsem neovládla nohy, které se řítily ke kabince, a moje dlaň narazila do zneužitých dveří kabinky. "Co si myslíš, že děláš? Tohle jsou veřejné záchodky a já bych moc ráda používala toalety, aniž bych se nakazila chlamydiemi." Věta mi vyletěla z úst dřív, než jsem si ji stačila promyslet. Zvuky ustaly, jako bych vytáhla zástrčku, a nastalo stejně hlasité ohromené ticho. "Něco, co jsi nejspíš už dlouho nedělala. Jsou tu ještě čtyři stánky. Běž použít jeden z nich, mrcho," odpověděla Caroline a mně se nahrnula krev do hlavy. Nevěděla jsem, proč mi spolu s další holkou rozbouřil duši. Nebyla to žárlivost. Byl to vztek na jeho drzost. Že místo toho, aby mě oslovil a promluvil si se mnou, šel mi z cesty, aby mi ukázal, jak to bude fungovat. Po zápěstí se mi odrazila bolest, když jsem znovu bouchla rukou do dveří. "Zavolám ochranku, jestli odtud nevypadneš, a vážně potřebuješ ještě jeden skandál, svatý?" řekl jsem. Bylo by tak snadné se otočit a odejít, ale frustrace mi drápala na hrudi. Nemířila jen na něj. Byl prostě poslední jiskrou, kterou jsem potřebovala, abych vybuchla. Moje síla byla zbavena, připoutána k usmrkanému bohatému klukovi, který si nedokázal dát život dohromady. Úzkost a uspokojení mi zkroutily břicho, když jsem uslyšela Karolinino zakňučení a zvuk zatahovaného zipu. Moje slova zapůsobila, protože nechtěl přistát v dalších sračkách. To bylo to, co nás tam dostalo. To a moje zoufalá rodina, řekl bych. Ještě jsem se ani pořádně nedotkl nohama země, když mě omráčili tím oznámením. Po dvanáctihodinovém letu z Evropy jsem je našel všechny sedět u jídelního stolu, jako by probírali své bojové plány. Máma, táta a nejdražší babička Chloe. Nic netušíc jsem vstoupila do minového pole. Do obličeje mě udeřil závan brutálního vzduchu a já jsem se zapotácela, když se dveře otevřely. Tlukot mého srdce se zastavil, když jeho rám zaplnil dveře a svým objemným tělem zabral každý centimetr prostoru. Bílé tričko se mu lepilo na prsní svaly jako druhá kůže a černé doutníkové kalhoty se mu lepily na dlouhé nohy a napínaly se přes jeho... úd. Rychle jsem zvedla pohled vzhůru, jen abych zjistila, že na mě jantarové oči zírají, jako by mě chtěly vzít do plamenů intenzitou svého whisky pohledu. Čirý, nefalšovaný odpor zahaloval zelené skvrny prodírající se tekutým zlatem, hněv pokrýval jeho ohrnutý horní ret a z pórů mu vytékala rozmrzelost, když si rukou prohrábl rozcuchané světlé vlasy. "Kdo tě sem kurva poslal?" Matně jsem slyšela jeho slova, když jsem cítila, jak mi neznámým způsobem hučí v těle. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem zachytila, jak se mu sevřela linie čelisti a zbytky rudé rtěnky mu ulpěly na krku jako cejch. Když znovu promluvil, zasáhla mě vlna hněvu. "Takže teď ztrácíš hlas? To se ti hodí, ne?" Jeho rty se stáhly v krutém úšklebku, který mě přiměl vyhrknout první repliku, která mě napadla. "Všichni milují dobré vlakové katastrofy, svatý. Odtrhnout pohled se může ukázat jako obtížné." Odkašlala jsem si, abych zamaskovala chytlavý hlas. "Proto máš rozšířené zorničky? Víš, že kdyby ses k nám chtěl přidat, mohl ses prostě zeptat. Caroline se ráda dělí, není-liž pravda?" Saint přehodil blondýnce ruku přes kostnatá ramena a přitiskl její tělo ke svému. Jeho hlas byl plochý, ale jeho oči mě chtěly zničit. Jako bych to byla já, kdo se provinil. "Jsi nechutný," odplivla jsem si a nechala ze sebe vyprchat příval nenávisti, který se mi dmul v hrudi. V Saintově pohledu plavala lhostejnost. "A ty jsi propuštěná. Řekni mému otci, že si může tu svou večerku strčit do prdele, a jestli mi pošle do cesty ještě někoho, jako jsi ty, zažaluji ho za obtěžování." Cože? Nechápavě jsem na něj zírala, protože mi chvíli trvalo, než se mi ta slova usadila v mozku. On si myslel, že mě poslal jeho otec? Abych na něj dohlížel a podával zprávy? "Ty si mě nepamatuješ?" Saint přimhouřil oči, když si mě prohlížel od temene hlavy až po špičky mých páskových podpatků. Jeho pohled mě šimral tím nejslastnějším možným způsobem. Bylo to, jako by se mi v žilách rozprostřel led, který se vypařil, když zavrtěl hlavou, že ne. "Ještě jsem tě neviděl, šmíráku, ale ty mě očividně znáš." Plíce se mi rozšířily a já se nadechla. "Jak jsem říkal, každý rád sleduje, jak se rozvíjí katastrofa. Určitě už máš osmý titulek tohoto týdne." "Cože?" zeptal jsem se. Moje replika neudělala dojem na znuděnou Caroline, která se během slovní přestřelky mezi mnou a Saintem věnovala rolování na telefonu. Než se nad námi rozpovídala, vykulila oči. "Proboha, Saint, pojď už. Můžeme jít ke mně." Saint si jí však nevšímal; byl příliš zaujatý tímhle zápasem tam a zpátky. Do tahání stejně jako do tlačení. Pustil ruku z Karolínina těla, ta zafuněla a ustoupila. "Jak se jmenuješ?" Sevřela jsem rty a nevěděla, jestli se mi chce smát, nebo brečet. Měla jsem ve zvyku jednat dřív, než si všechno promyslím. Myslela jsem, že mě zná nebo o mně alespoň ví. Nebyli jsme si cizí. Sakra, vídali jsme se na každém druhém týdnu módy. Fleur a Falco byly dva největší módní domy na světě. Jeden druhému nemohli uniknout, zvlášť teď, když se naši rodiče dohodli na fúzi. Ale proč by se někdo jako Saint staral o mě? Proč by se měl dívat na malou brunetku s křivkami na nesprávných místech, když měl k dispozici dvojnici Candice Swanepoelové? "Brigette." Dala jsem mu své druhé jméno, protože jsem měla pocit, že si musí zasloužit, aby mi říkal mým skutečným jménem. Nedávalo to smysl. Můj mozek byl změtí hormonů a emocí, ale naše hrací pole nebylo vyrovnané a hra ještě ani nezačala. Využila bych jakoukoli volnost, protože chlapi jako on se nezměnili za den. Čím víc prostoru mezi námi bude, tím líp. Snad se mi podaří najít způsob, jak se z toho dostat, než mi vyprší čas. "Brigette." Převaloval moje jméno na jazyku, jeho hlas byl trochu chraplavý a hodně svůdný. Caroline splynula s pozadím, protože můj svět se soustředil na něj, když vstoupil do mého prostoru. "Nemůžeš stát u sesuvu půdy a vyváznout bez úhony. Nakonec spadneš, a až spadneš, doufej, že tam bude někdo, kdo tě chytí a nebude tě soudit." Na tvářích mi vykvetly dvě rudé skvrny. Cítila jsem, jak mi teplo putuje z obličeje a rozlévá se po krku, když zvedl ruku do vzduchu a prstem obtočil jednu z mých hnědých kadeří. Úplně jsem přestala dýchat. Saintova tvář byla tak blízko, že jsem viděla zlaté skvrnky v jeho očích, které se leskly nevysvětlitelným veselím. Jeho rozmrzelost se přelila do suchého humoru. Sledovat mě, jak se kroutím, bylo příliš příjemné. Někde cestou se karta obrátila a mně se to nelíbilo. Ani trochu. "Přemýšlej, než promluvíš, Spitfire. To tě zavede na dlouhou cestu." Zatahal za pramen, čímž způsobil, že mi kolem roztažených rtů proletělo zasyčení, a se smíchem mě pustil. Nesnášela jsem jeho smích. Nenáviděla jsem ho, protože ho dělal ještě přitažlivějším, než už byl. Saint měl na obou tvářích dolíčky, které mu dodávaly chlapeckou auru, přestože tu hranici překročil už před několika lety. "Jdi do prdele." Tělo se mi zachvělo, když jsem se odtáhla. "Díky, ale ne díky, vězeňský hajzle. Na noc mám vystaráno," řekl a pak k mému zděšení vytáhl ze zadní kapsy peněženku a hodil mi svazek padesátníků. "Tak, to by mělo stačit na to, aby sis koupil mlčení. Neviděla jsi mě tu dneska večer, že ne, miláčku?" Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla, a přitiskla si peníze na hruď. Byl hrubý, zlý a vulgární. A on měl být mým budoucím manželem. V žaludku se mi mísila nelibost a podráždění, až se z toho vytvořil koktejl nepředvídatelnosti. Během necelých deseti minut ve mně probudil to nejhorší. "Tohle." Zvedla jsem peníze mezi ukazováčkem a prostředníčkem, než jsem mu je upustila k nohám. "Stačilo by to na to, aby si někdo koupil mlčení. Ale respekt? Ten se zaslouží. Mám spoustu lidí, kteří mě chytí, když upadnu, ale ty? Koho máš ty?" Nebylo nic uspokojivějšího než sledovat, jak jeho falešný úsměv opadává a jeho výraz se tříští stejně jako jeho křehká realita. "Co kurva chceš?" Byl jsem na řadě já, abych se usmál, když jsem udělal obrat a vrátil jim záda. Být volný. "Nic od tebe."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zakázané rozdrcení"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️