Pohádka: Bylo nebylo
========== Pohádka: Bylo nebylo ========== Král Viore "Tati! Vyprávěj mi pohádku." Nikdy mě neomrzí, když mi někdo říká tati. Nebo být otcem téhle sladké holčičky s hnědými vlasy jako ptačí hnízdo - po mamince - a s bezelstným úsměvem - po mně. "Jestli chceš pohádku, musíš se posunout, moje malá Avo." Zachichotá se a její tvář je tak dokonalou, krásnou imitací její matky, že se nemůžu ubránit úsměvu. Zavrtí se asi o půl centimetru a já se na ni svalím, přičemž si dávám pozor, abych většinu své váhy udržel mimo. Chichotání přechází v plný smích, a i když ji utišuju, Serafina s hlubokým povzdechem strčí hlavu do místnosti a jednou rukou si prohrábne zvětšené těhotenské břicho. "Takhle nikdy neusne. Ty ji větříš," řekne, ale její oči hřejí nás dva, když si Avu schovám pod paži. "Tak se k nám musíš přidat, královno ne-zábavy." Přitáhnu si Avu blíž a poplácám ji po prostoru na druhé straně. "Pojď, mami! Táta bude vyprávět pohádku." Serafininy oči při pohledu na mě změknou a i po tolika letech má její pohled schopnost způsobit, že mi srdce divoce buší. Po pauze, kdy předstírá, že o tom skutečně uvažuje, a kdy na ni s Avou děláme štěněčí oči, se Serafina přitulí k Avě z druhé strany. Její ruka najde mou a tajně se usmějeme nad tmavými vlasy naší dcery, načechranými na polštáři. Ava si položí ruku na matčino břicho, už teď chrání to malé, které se k nám za pár měsíců přidá. "Tati," žadoní Ava. "Ten příběh!" Poté, co ji políbím na čelo, mrknu na Serafínu a začnu. "Byla jednou jedna princezna. Byla to nejkrásnější a nejpůvabnější dívka v celé zemi, ale zamilovala se do prince, který byl idiot." "Hej!" Serafina mě přeruší a šťouchne mě ostrým prstem do ramene. "Tati, my neříkáme idiot. Máma říká, že to není hezké slovo." "Není hezké, máš pravdu. Ale v tomhle případě je to pravda." "Nebyl to idiot," namítne Serafina. "Byl jen..." Odmlčí se a poškrábe se na nose. "Dobře. Možná byl. Ale jiné slovo, prosím?" Zvednu volnou ruku. "Mohu vám říct svůj příběh, prosím?" Serafina zafuněla, ale když Ava zívla, znovu se usadila. "Jak jsem říkala, muž, do kterého se zamilovala, byl blázen, protože neopětoval její lásku. Neviděl, jak je úžasná, krásná a úžasná. Někdo ho měl opravdu hodit do vodního příkopu." "Do příkopu plného krokodýlů?" Ava se zeptá. Políbím ji na spánek. "Plný draků." "Draci nežijí v příkopech," řekne Serafina. "Draci neexistují, mami," opraví ji Ava. "A vůbec, je to tátův příběh." Zasměju se. "A v mém příběhu nejenže existují, ale chrlí oheň, žijí v příkopech a jedí prince, kteří nevidí dokonalou ženu přímo před sebou." Vyfouknu dech a zavrtím hlavou, dokonalá žena přede mnou mě pobídne. "Co se stalo dál?" "Sežrali draci toho hloupého prince?" "Neříkej hloupá, Avo." Přejedu Avě rukou po vlasech. "Draci toho hloupého prince bohužel NEsnědli, i když si to zasloužil. Ale byl tam krásný, statečný rytíř," - Serafína mi stiskne prsty - "který se do princezny zamiloval hned, jak se potkali. Bezhlavě, láska na první pohled." "A žili spolu šťastně až do smrti?" Ava se zeptá přes zívnutí. Serafinin pohled ztěžkne na mém, ale když jí stisknu ruku, podívám se dceři přímo do očí. "Ne tak rychle, Avo. Šťastné konce, ty skutečné, se téměř nikdy nedějí snadno nebo bez toho, aby se jim do cesty připletlo pár draků." "Myslela jsem, že draci nejsou skuteční?" "Metaforičtí draci." "Co je to metafora?" Serafina skryje smích pod falešným kašlem. "To je jedno. Jde o to, že bez cesty, bez nějakého boje, několika výzev a metaforických draků - které ti maminka vysvětlí později - by to štěstí nebylo tak sladké." Ava se netrpělivě pohne, i když se jí klíží oči. "Tati, co se stalo dál? Prostě to vyprávěj!" "Ano, jen vyprávěj," opakuje Serafina. "Nemůžu se dočkat, až to uslyším." "Tento příběh začíná v týdnu, kdy se koná velmi důležitý ples," začínám. A zatímco moje dcera bojuje se spánkem, schoulená na mé hrudi, začnu vyprávět příběh o tom, jak jsem se dvořil a získal ženu, která na mě hleděla z druhé strany postele, svou vlastní šťastnou ženu.
Z The Royal Post (1)
========== Z The Royal Post ========== ---------- Září ---------- Milý Callume, Ahoj, to jsem já, Fi! Už jsi na to přišel? Zpáteční adresu na obálce vynechávám v naději, že tě tenhle dopis překvapí, ale můj rukopis už nejspíš znáš. Léta psaní to dokážou. A taky, kdo jiný ti píše dopisy než já? Vlastně mě teď napadá - píše ti ještě někdo jiný? Kromě dopisů od fanoušků Jeho královské Výsosti princi Callumovi z Elsinoru. To se nepočítá. Tento týden jsem dostala svou tuctovou (je to vůbec slovo?) žádost o ruku - tuhle od osmiletého francouzského chlapce jménem Harry. I když má rozkošné pihy, třináctiletý věkový rozdíl se mi zdá trochu moc. Navíc si myslím, že to dělá ze špatných důvodů. Konkrétně si myslím, že mu jde o titul. Princ Harry má přece hezký zvuk! Neumím začínat písmenka. Jasně. A jak jsi na tom ty? Možná jsem měl začít tímhle! Jen se mi stýská. Stýská se mi po nás. Je divné to říkat? PO NÁS? Budu upřímná - píšu tenhle dopis po sklence vína. Takže jsem možná trochu uvolněnější než obvykle? Těším se, až se uvidíme, až bude po všem! Dokončím zkoušky a hned naskočím na letadlo do Elsinoru. Svým způsobem mám pocit, jako bych se na Stoletý ples těšila celý život. Nebo na to, co přijde po něm. Na další kapitolu. Vím, že o tom nikdy nemluvíme, no, o IT. Ne o té strašidelné klaunské knize nebo filmu. Víš, o tom IT, o kterém my dva nemluvíme. Mimochodem, proč o tom nemluvíme? Opravdu bychom měli. Ale abys věděl, nemůžu se dočkat, až tě uvidím, Callume. Být s tebou. Žádné další dopisy, žádné zajišťování se před budoucností. Jen my. (A spousta povinností a očekávání, ale to k tomu patří, ne?) Páni, to víno mě fakt dostalo. Právě jsem se rozchechtala! Teď by ses na můj účet docela dobře zasmála. Pamatuješ, jak jsi mi loni v létě dala příliš mnoho mai tais? Myslela jsem, že tě máma vyhodí z jachty. Ale je hezké se trochu odvázat. Vím, že jsi vždycky říkala, že bych měla být trochu méně... jak jsi to řekla? Přísná? Namyšlený? Bylo to docela hrubé, jen tak mimochodem. Neboj se, odpouštím ti. Každopádně. Asi bych si nevysloužila přezdívku Ledová princezna, kdybych přišla na to, jak být volnější a méně přísná. Nebo alespoň lépe vyvážit. Posledních pár let jsem se potýkala s rovnováhou a s tíhou toho všeho - osobního, národního. Povinnost versus volba. Odpovědnost vůči vyššímu dobru nad tím, co chci já. Být sám sebou. Být tím, koho ode mě všichni očekávají. Nikomu jinému bych si takhle nestěžoval, ale vím, že to chápete. Jste pod stejným tlakem. Ne tolik jako Phillip - vím, že jsi vděčný za to, že jsi náhradník, ne dědic, i když o tom žertuješ. Ale za něco málo přes rok budu královnou. Viore není tak velké jako Elsinore, ale i tak je to hodně na správu. Celá země! Nechci tě ale vyděsit! Stačí vládnout malé evropské zemi v jednadvacátém století. Nic velkého! Nepropadejte panice! Ne, že bys... chci říct... No. Řekněme, že ten, kdo bude vládnout po mém boku jako král, bude mít spoustu práce, ale ne o moc víc než třeba ty teď jako princ Elsinoru. A ať už bude tím králem kdokoli, bude mít mě. Partnera. Přítele. Milence. (Právě jsem se znovu zachichotal! Proč mi v hlavě pořád zní slovo milenec tím hlubokým, chraplavým hlasem? MILENEC. Zní to tak sprostě! Teď už z toho určitě mluví víno!) Jde o to, že: Nechci to dělat sama. Ale ráda to udělám společně s někým, kdo je na mé straně, s mým týmem. Konkrétně s NĚKÝM, kdo mě zná lépe než kdokoli jiný na světě ... *Mrk, mrk.* Páni ... to víno mě trochu zasáhlo. Byla to jen jedna sklenička, slibuji! (Možná skleničku a čtvrtou. Dobře. Sklenička a půl. Úplně bych dokázala jít rovně nebo se dotknout prsty nosu. To je to, co úřady vždycky nechávají lidi dělat ve filmech. Je to skutečné? To nevím. Nikdy jsem toho moc nevypil ani jsem se neučil řídit, takže je to tak nějak jedno. Přemýšleli jste někdy o tom, jak divné jsou naše "normální" životy :)? Začínám si myslet, že napsat ti teď byl špatný nápad. Právě jsem škytla! Rozhodně to nebyl dobrý nápad. Kéž bys tu byl, Callume. Ty vždycky všechno zlepšíš. Aha! A je to tu zase. Tenhle dopis není od Ledové princezny. Spíš od Emo princezny nebo od Princezny skla a vína. Jsi jediný, komu dovolím, aby viděl tuhle mou stránku. Nebo část téhle mé stránky. Ještě jsem ti neřekla všechno a nedovolila ti vidět mě celou... zatím. Možná to jednoho dne udělám. Možná ti, Callume, jednoho dne vyklopím všechna svá špinavá - a ne tak špinavá, protože, buďme upřímní, jsem v tom dost nevinně - tajemství. Jednoho dne se to všechno dozvíš. Odepiš mi! A slibuju, že příště ti pošlu naprosto střízlivý dopis, ve kterém nebude žádná výhra. Ledaže bys tomu dával přednost, a pak ti budu psát POUZE po alespoň jedné skleničce vína. Je to na tobě! Chybíš mi. S láskou, Tvoje Fi * * * Říjen Milý Callume, Ahoj! Doufám, že se ti daří dobře. Začalo vyučování a moje práce mě dost zaměstnává. Sociální ekonomie a geologie nejsou žádná sranda! Každopádně jsem tě chtěl oslovit ohledně dopisu, který jsi možná dostal a který jsem MOŽNÁ napsal pod vlivem skleničky (a půl) vína. Nesmějte se - vím, že jsem lehká váha. Možná jste můj dopis nedostali - to by nebylo špatné. Hlavně doufám, že se ztratil v poště. Upřímně řečeno, obsah dopisu si přesně nepamatuju, ale pro PŘÍPAD, že bys ho dostal, a pro PŘÍPAD, že bych to přehnal nebo se choval divně nebo trapně, jsem se ti chtěl omluvit. Když ses neozvala, předpokládal jsem to nejhorší. Jak víš, mám k tomu sklony - zbytečně analyzuji a dělám si starosti. Tedy pokud nejsem přehnaný optimista a nevidím svět přes růžové brýle, jak mi vždycky říká můj otec. Nevím, jak je možné dělat obojí, ale co na to říct - mám talent.
Z The Royal Post (2)
Doufám, že se máte dobře! Těším se, že si s vámi brzy promluvím. Nový rok nemůže přijít dost rychle! Váš přítel, Serafina * * * Únor Milý Callume, Už je to nějaký čas a ty máš zpoždění na dopis. Mám pocit, že jsme spolu naposledy opravdu mluvili... nevím - loni v létě na Maledivách? To se mi zdá jako věčnost! Tohle je nejdelší období, kdy jsme spolu nemluvili od našich devíti let. Možná bychom se oba měli zbavit odporu k psaní SMS? Opravdu nechci, aby ses cítila provinile, že nepíšeš! Ale musím se zeptat - jsi v pořádku? Nejspíš máš jen moc práce. Já vím, že jsem! Jsem si jistá, že teď, když jsi skončila s královskou gardou, máš spoustu povinností. Jen na základě bulvárních zpráv se zdá, že máš docela plný společenský kalendář! Víš, že těm historkám nevěřím - jsou to samé nesmysly, ale podle fotek jsi měla určitě řadu nádherných rande. Musím říct, že já jsem v porovnání s nimi docela opožděná. Moje poslední společenská událost byl novoroční galavečer (byla jsem tak zklamaná, že jsi tam nemohla být!) a moje rande se vůbec nepodobalo ženám, se kterými ses stýkala. Lewis je princ (z Valdonie, která je menší než obě naše země!), je mu něco přes čtyřicet a vypadá skoro na šedesát. Byl cítit sardinkami (nebo to možná byla treska?), měl toulavé ruce a myslím, že bych mu dokázala zaplést vlasy do uší. Ne že bych to chtěl udělat! Nechutné. Nejraději bych teď a navždy přestala na chlupy v uších vůbec myslet. (Ještě pořád si představujete chlupy v uších? Já ano. *Chvění.*) Každopádně se do společnosti moc nehrnu, protože mám týdenní hovory s mámou a tátou, aby mě připravili na mou nadcházející korunovaci. Mámino školení zahrnuje hodně o charitativních záležitostech, zatímco táta mě provádí minovým polem královských nenávistníků a záležitostí, o kterých by prý měl vědět, ale které jsou ve skutečnosti spíš pro muže, který bude mým králem. Ani trochu sexistické. *eyeroll* Kromě toho je můj poslední rok na univerzitě o dost náročnější, než jsem čekala. Zatím je můj život prostě zdrcující. Nechci strávit celý tento dopis stěžováním si! Doufám, že se máš dobře. Opravdu mi chybíš! Stále mám v plánu zúčastnit se plesu ke stému výročí a předchozích akcí. Pokud mi do té doby nestihneš napsat, pravděpodobně to zkoordinuju s někým v paláci. Jsem si jistá, že pak budeme mít dost času si popovídat. Alespoň doufám! Těším se na vás! Vaše, Fi
Kapitola 1 (1)
========== První kapitola ========== Serafina Je povinnost stále považována za povinnost, když je to něco, co chcete dělat? To je otázka, nad kterou přemýšlím, když sleduji, jak princ Callum důkladně potrápí svého soupeře v tenise. Konkrétně sleduji Callumův pevný, vysportovaný zadek, když v tenise drtí svého soupeře. A taky jeho stehna. Těžko je neokoukat, když vypadají dost dobře na to, aby se dala sníst. Skoro jako dvě masité vánoční šunky. Povinnost vypadá lahodně. Pro případ, že jste soudný typ a myslíte si, že toho chudáka jen objektivizuju, je to můj snoubenec. No, je to můj snoubenec. Skoro můj snoubenec. A čekala jsem na něj celý život, aniž bych od něj dostala byť jen polibek na dobrou noc, takže mi odpusťte, že se moje mysl trochu soustředí na jeho fyzické atributy. Je to taky můj nejlepší kamarád, takže to není zamilovanost nebo jen fyzická přitažlivost. Nejsem tak povrchní! Ale holka přece může obdivovat svého snoubence, ne? "Máš tam trochu sliny." Vedle mě mi neuvěřitelně dráždivý a rozhodně ďábelský vévoda z Weldonu přejede špičkou prstu po spodním rtu. Odhrnu ho a cítím, jak mi hoří tváře. Callum je sice můj nejlepší kamarád a skoro snoubenec, ale nechci se nechat přistihnout, jak po něm koukám. "Nech si ty ruce pro sebe," syknu na Rafea. "Nechci ani vědět, kde byly." "Dej mi vědět, kdyby sis to rozmyslela." Jeho úsměv je čirá zloba. Až se z toho zachvěju. Ne v dobrém slova smyslu. Neunikne mi, jak se na mě můj osobní strážce, hromotluk, kterému s Kat říkáme prostě Dán, podívá ze svého místa na konci naší řady. Lehce s ním potřesu hlavou. Rafe je nepříjemný. Ne skutečná hrozba. Bohužel. Nejradši bych se díval, jak Dán zvedne Rafa nad hlavu a vyhodí ho ze zápasu. Ale já si s Rafem poradím. "Proč si nezalezeš zpátky pod ten kámen nebo ženskou, zpod kterýho jsi vylezl?" Jeho temný chechot odpovídá jeho tmavým očím a ještě tmavším vlasům. Upřímně řečeno, kníže temnoty by byl pro vévodu příhodnější titul. Člověk by si mohl myslet, že se v něm najde více soucitu a lítosti pro Rafea. Koneckonců osiřel, když mu bylo pouhých osm let a při autonehodě přišel o oba rodiče. Opravdu tragické. Zůstal v péči svého strýce, barona de Silva, chytrého hada, který jako by s příliš širokým úsměvem neustále něco plánoval. Nikdy neskrýval své opovržení ke králi a královně Elsinoru, které zřejmě pramení z nějakého sporu o půdu, jenž se odehrál léta před mým narozením. Rafe se musel učit u strýcových nohou. Nikdy jsem ho neviděla vypadat jinak než samolibě. On nechodí, on se plouží. Každý jeho úsměv, každé uchechtnutí, každá poznámka je užitečná, určená k nějakému účelu - ten účel obvykle zahrnuje ženu. A povinnost? Na tu představu je alergický. Je mým pravým opakem, opakem Calluma, který je hrdinou Rafeova padoucha. Dává naprostý smysl, že Callum a Rafe byli vždycky rivalové. Což znamená, že Rafe je i můj rival. Nejsem si jistá, jaká je dnes jeho hra. Flirtoval se mnou, což je poprvé. Obvykle mě buď ignoruje, nebo se ke mně chová s chladným odstupem, zatímco flirtuje s každou ženou, která má, no, kalhoty. Nebo šaty. V podstatě každou, která má puls. Dneska je ale jako jeden z těch komárů, co mi dráždivě bzučí u ucha. Nejradši bych ho rozmáčkla. "Slibuju, že mám čisté ruce a nebyl jsem pod žádným kamenem ani pod žádnou ženou. Jen aby bylo jasno, princezno." Kat se nakloní kolem mě, aby na Rafea zamrkala řasami. "Znamená to, že jsi pro jednou opravdu svobodný?" Mrkne na mě a já zakoulím očima. "Velmi." "Dej mi vědět, kdybys to chtěla změnit." "Uvidíme, Kitty Kat." "Oba dva, ticho!" Nakloním se blíž ke Kat a zašeptám: "Nepodporuj ho. Nikdy nekrmte zatoulance." "Ale on je tak krásný," zakňourá a uhladí si rukou krátký tmavý cop. "A víš, co si myslím o zlobivých klucích." "Stejně jako ke všem mužům?" Navzdory našim rozdílným povahám je Kat moje nejlepší - a kromě Calluma jediná - kamarádka. Funguje jako můj jediný zdroj osobních informací o mužích, protože má tendenci si je užívat. Hodně. Není to můj styl, ale poté, co jsem viděla, jak se její rodiče hořce rozvádějí poté, co přežili sedmadvacet let manželství, tři děti a emigraci z Koreje, si myslím, že je to Katin způsob, jak se chránit před tím, aby něco cítila příliš hluboko. Je v tom výborná - já bych to věděla. Téměř od chvíle, kdy jsme se poznali, působí jako můj neoficiální bodyguard. Pět stop a dva centimetry Katina vzteku je překvapivě účinné v udržování lidí na uzdě. Kat mě v prvním ročníku na univerzitě, kdy dělala asistentku, téměř adoptovala. Hned jsem ji přijala zpět a doufám, že až dokončí právnickou fakultu, připojí se ke mně v Elsinoru jako členka našeho právního týmu. "Ano, ale ti špatní jsou tak dobří," řekne Kat. Shodneme se na tom, že se neshodneme. Vysoký, tmavý a rošťácký není můj typ. Znovu se zaměřím na Calluma dole, který je přesně a jedině můj typ: zlaté vlasy, křivý úsměv doplněný dolíčky a oči modré jako Středozemní moře. Můj nejlepší přítel z dětství. Můj budoucí snoubenec. Už se nemůžu dočkat, ale budu jako klubko napjatých nervů, dokud to nebude oficiální. Mé romantické myšlenky přeruší hlasité kručení v žaludku a Rafe se znovu rozchechtá. "Jdu si něco zakousnout. Můžu ti něco přinést?" V pokušení se podívám na Rafea, ale zdá se, že nějaký hezký společenský typ o kus dál v řadě mu koketně zamával. Není divu, že je známý jako královský rošťák. "Tolik k tomu, že jsem svobodná," zamumlám ke Kat. Mávnu na Rafea a jsem ráda, když jeho přítomnost nezastíní tento okamžik. Proč tu vůbec je, když nestihne konec zápasu? Upřímně řečeno, mám hlad. Posledních pár dní jsem byla příliš nervózní na to, abych toho moc snědla. Nejdřív jsem musel složit poslední sadu závěrečných zkoušek na univerzitě - šach! Teď jsem tady v Elsinoru, abych veřejně oznámila své zasnoubení s princem Callumem - skoro šach!
Kapitola 1 (2)
Musíme ještě doladit podrobnosti zasnoubení, ale máme na to téměř týden před plesem u příležitosti stého výročí. Bude zvláštní o tom mluvit nahlas. Od té doby, co naši rodiče uzavřeli tuhle dohodu, když jsme byli s Callumem ještě děti, to bylo velmi tiché. Taková ta věc, kterou bych vám mohla říct, ale pak bych vás musela zabít. Je to nevyslovené pravidlo o něčem nevysloveném. S Callumem jsme o tom nikdy nemluvili, i když v jednom z mých posledních dopisů (napsaném poté, co jsem se trochu napila vína) jsem měla blízko k tomu, abych se o tom zmínila nahlas. Už si přesně nepamatuji, co jsem napsala, ale z kousků, které si dokážu poskládat, vím, že to nebylo moc jemné. Když Callum neodepsal, poslala jsem mu rychlý omluvný dopis, a když ani na ten neodpověděl, snažila jsem se nepanikařit a nebýt posedlá. Dostal vůbec ten dopis? Byl příliš troufalý, nebo se při čtení usmíval nad tím, jak jsem směšná? Těší se na to stejně jako já? Bude divné přehodit výhybku z celoživotního přátelství na něco víc? Vybral už prsten, nebo to uděláme společně? Plánuje mě oficiálně požádat o ruku v soukromí, nebo s velkým gestem? Kat poslouchala, jak jsem těmito otázkami - a dalšími - posedlá celý rok, jak se datum blížilo a blížilo. Dokončování kurzů mi poskytlo nezbytné rozptýlení, ale otázky a obavy mi v mozku lítaly jako gumové míčky. Letos to bylo ještě horší, protože Callumovy dopisy se zastavily. Chyběl mi můj nejlepší a nejstarší přítel, ale věděla jsem, že je to jen otázka času. Teď, když jsem konečně dokončila univerzitu, se nemůžu dočkat, až s tímhle mužem začnu zbytek života. Budeme mít všechen čas na světě, abychom to dohnali. Kat si vějířovitě pokládá ruku. Vlasy si rozcuchá po tvářích a vypadá jako vždy elegantně. Moje světle hnědé vlasy jsou poněkud divoké a v neposlušných vlnách mi spadají na záda. Bez Katiny pomoci bych si je nejspíš každý den sepnula do culíku. Často jí z legrace říkám, že kdyby jí to s tou právničkou nevyšlo, mohla by se stát kadeřnicí. Kat se nakloní blíž a řekne: "Tvoje snoubenka vypadá v krátkých šortkách obzvlášť rozkošně. Nikdy jsem nebyla tak vděčná za vynález tenisu. Konkrétně tenisové šortky." Ty i já. Ušklíbnu se. "Ano. Můj snoubenec vypadá opravdu k sežrání, že?" Rozhodně bych si rád ukousl z prince Calluma. Samozřejmě milostné sousto. Nejsem zombie ani upír, proboha. Jsem princezna. I když v tuto chvíli mé myšlenky v žádném případě neodpovídají prvotřídní a korektní image, kterou jsem si pěstovala a udržovala celý život. Nikdo by nikdy nepojal podezření, že Serafína Ledová princezna (přezdívka, kterou mi dal tisk) je celá žhavá a sleduje svého tajného, brzy oficiálního snoubence. Callum by dokázal vnuknout i ty nejnevinnější myšlenky, aby se přiklonily na divokou stranu. Je tak přitažlivý. A co víc, Callum je skutečně skvělý chlap. Laskavý a zábavný - takový, vedle kterého byste mohli být sami sebou. Nebo alespoň já jsem vždycky mohla. On a Kat jsou možná jediní, kdo skutečně vidí za mou fasádu ledové princezny, kdo ví, že nejsem uzavřená, snobská královna. Vědí, že jsem mnohem víc Anna než Elsa, i když mám tendenci veřejně působit velmi zmrzlým dojmem. Nikdy mu nevadila moje trapná léta a vždycky se smál mým trapným vtipům. Naše přátelství bylo vždycky tak snadné, tak bezpečné. Ale v tenisových šortkách není jeho osobnost to, co se naplno projevuje. Jeho osobnost si budu prohlížet později. Katův špatný vliv je nejspíš důvodem, proč mi hlavou proplouvá polovina těchto myšlenek. Celé roky jsem poslouchala její řeči o mužích, se kterými chodila, a o divokém, svobodném životě, který přijala. Jsem vděčná za svůj životní úděl - alespoň většinu dní -, ale občas žiju zprostředkovaně skrze ni. Ještě jsem neochutnala ani tolik jako rty prince Calluma na svých. To mám v plánu urychleně napravit. Těch pár polibků, které jsem za poslední roky dostala, mě zklamalo a měla jsem pocit, že podvádím. Je těžké chodit s někým, když jsem věděla, že jednoho dne budu Callumova. Vždycky jsem se cítila jako jeho. A i když se zdá, že letos randil s půlkou Evropy, rozhodl jsem se věřit, že to nejspíš cítí stejně. Byly to prostě... náhradnice. Data na akce, kterých se musel zúčastnit. To je všechno. Callum vyhrává bod po obzvlášť dlouhém voleji a lidé zdvořile tleskají tím zdrženlivým způsobem, který se používá při tenisových zápasech. Kromě ženy za mnou, která se celou dobu protivně chichotala. Vypustí hlasité houknutí a pak zapíská, což je pronikavý zvuk, který určitě vyvolává vytí psů o tři země dál. Má americký přízvuk a já si nejsem jistá, jak se ocitla v královské lóži. Možná vyhrála nějakou soutěž? Když jí věnuji nenápadný pohled, rozeznávám jen zářivě blonďaté kudrny a nějaký příšerný červenobílý komplet. Laciné. Snažím se zablokovat skřípavý zvuk jejího smíchu a soustředit se na tenhle okamžik, na který jsem čekala. Ne doslova na tenhle okamžik. Jsem si jistá, že Callum neplánuje pokleknout na červené antuce před svým dalším podáním, nebo dokonce až poté, co vyhraje poslední bod. Ani neví, že jsem tady. Napadlo mě, že ho překvapím a přijedu na ples o pár dní dřív, než bylo v plánu. Letos mi tolik chyběl. Callum se potopí, aby zachránil míček přímo na čáře, a pošle ho přes síť s dostatečnou rotací, aby ho soupeř nemohl vrátit. Už jen jeden bod a je to game, set, match. V žaludku mi vzlétne změť motýlů - nebo je to možná bolest z hladu? V tuhle chvíli to nedokážu rozlišit. Jakmile Callum vyhraje, můžu se vydat dolů, abych ho překvapila a pogratulovala mu. Možná směle, polibkem? Při té představě se mi zatočí hlava. Brzy bude všechno to čekání, všechna ta samota, všechno to stýskání po něm stát za to. Než se Callum obslouží, otře si pot z čela malým ručníkem.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ďábelský vévoda"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️