Kapitola 1 (1)
======================== První kapitola ======================== Wheesht: přídavné jméno, vyzývat k mlčení, být zticha, mlčet. Vyslovuje se: Wee-sht. Wee: Přídavné jméno, které znamená malý rozměr, často se používá také jako měrná jednotka (i když wee může znamenat i hodinu: "Budu tam za hodinu."). Což nedává smysl). Vyslovuje se: "Wee": Wee. Numpty: Podstatné jméno, neškodné pojmenování pro někoho, kdo se chová trochu hloupě. Vyslovuje se: Numb-ptay. * * * Eden "Saddo, svobodný, sedmadvacetiletý svištící, nech mě projet," volám, když svým autíčkem objíždím pana Pomalého, jedoucího na prázdné silnici dvacet kilometrů v hodině. "Proč sakra jedeš tak pomalu?" Zařvu. Když se bleskově prosmýknu kolem, rychlým pohledem do zpětného zrcátka zjistím, že pan Slowcoach ukazuje doleva a mizí v ostrém večeru. "Jejda, tak proto." No, to bylo plýtvání mým úsilím i benzínem. Povzdechnu si do temného prostoru prázdného auta a sevřu volant. Jsem tak trochu závodnice, takže ještě trochu přitlačím nohu na plyn a zařadím vyšší rychlostní stupeň. Zrychluju v nočních zatáčkách skotského venkova na okraji Castleview Cove a pole kolem mě šumí v rozmazané šmouze. Vnímejte to všechno, lidi. Tohle je úroveň mého dnešního vzrušení; takhle dobře už to nejde. Ani moje auto zábavných rozměrů nejede rychle, ale dodává mi to energii a adrenalin mi pumpuje jako blázen. Potřebuju si zařídit život. Kdysi jsem nějaký měla. Před čtyřmi lety se však změnil v průser a já se z toho nemůžu vzpamatovat. Posledních pár let jsem bezcílně existoval, ne doopravdy žil. Poražená. Jen tak se dá popsat, jak se cítím. Plíživé napětí v ramenou hrozí, že se mě zmocní. Když natáhnu krk, upoutá mou pozornost pohled na zátoku. Tady nahoře na výšině mi poskytuje dokonalý výhled na oceán. Pohlédnu dolů na ubývající měsíc v záři reflektorů, který se třpytí na inkoustově blankytné mořské hladině. Na stráži stojí strmé vysoké útesy po obou stranách zátoky. Moře mi musí tolik věcí vysvětlit; nemyslím si, že mi někdy dá odpovědi, které potřebuji. Je klamné. Nikdy mu nevěř. "Kreténe," zasyčím směrem k chytře maskované klidné vodě. Ve skutečnosti to není moře, na které jsem naštvaný. Protože s mořem to nemá nic společného. Ne doopravdy. Ačkoli ono odstartovalo vývoj mého života, ve skutečnosti jsem naštvaná na něj. "Je mi to líto, moře. Moje chyba." Bouchnu pěstí do volantu, sevřu čelist a zatnu zuby. "Pro lásku boží, Eden. Přestaň na něj myslet." Normálně jsem docela pohodová holka, ale jsem na sebe frustrovaná. Frustrovaná ze života. Je to oficiální, jsem stoprocentně, totálně a naprosto zaseklá a ze všeho úplně otrávená. Už mě nic nevzrušuje. Tedy kromě řízení a tance. Každý den je jako na Hromnice o den více: jíst, spát, tančit, číst, opakovat. Syndrom Hromnic je skutečná věc. Jsem toho živoucím důkazem. Vítejte u sobotní Pity Party s hvězdným hostem Edenem Wallacem. Myslím, že jsem se dostala na další historické dno. Ptáte se proč? Protože je sobota pozdě večer. Vracím se domů ze supermarketu, přestože bych měla být venku a pařit se svými sestrami a přáteli. Místo toho jsem tady. Sama. Zase. Než jsem dnes večer vyběhla ze dveří a naskočila do auta, zamávala jsem ještě na rozloučenou Viktorovi, své sýrové rostlině. Stal se mým blízkým přítelem. Když zamíříte na stránku smutného skotského ztroskotance Eden Wallace tečka com, najdete mě tam, víte, jen tak se poflakuju se svou sýrovou rostlinou Viktorem. Jsem samotářka a připadám si jako taková nula. Ztracená ve svých myšlenkách, když se takhle houpu sem a tam, myslím na něj. Na muže, který pohlcuje mé úvahy. Vážně bych měla přestřihnout tu neviditelnou šňůru, kterou drží nad mým životem. Chci se zase cítit svobodná a šťastná, opravdu chci, ale nějak se nedokážu přimět k tomu, abych ho přestřihla. Najednou se mě zmocní myšlenka. Ale já jsem mimo. Co když se vrátí a já se vypařím? Vrátil by se takhle pozdě v sobotu večer? Přestaň být iracionální, Eden. Nenech se do toho zatáhnout. Ne. Zatlač to dolů; zatlač ty myšlenky hodně dolů. Soustřeď se na řízení. A... dýchej... Ale já ještě trochu zrychlím, protože nikdy nevíte. Vrcholem mého dne byl maraton sledování seriálu Přátelé. Není to nic pro slabé povahy. Obzvlášť třetí série s celým rozchodem Rosse a Rachel. Budete brečet, pak se smát a pak brečet ještě víc. Čokoláda, hojné šálky čaje a kapesníky jsou povinné podpůrné prostředky. To je jediný důvod, proč jsem si dnes večer odskočila autem; došly mi sáčky s čajem. Ne gin. Čajové sáčky. Kriste. Od poslední hodiny hip hopu, kterou jsem vedla v poledne, jsem se trápila doma a od té doby jsem vypila nejméně sedm šálků čaje. S přestávkami hraju Candy Crush. Jsem na 347. úrovni, za pět dní. Nesuďte mě. Právě teď jsem choulostivá. Vzpomínáte? Pi-ty par-ty. Moje smutné skotské srdce zatančilo malý tanec, když předtím našlo dno koše na prádlo. Vlastně si myslím, že to byl vrchol mého dne. Od té doby jsem všechno vyprala, usušila a úhledně složila zpátky do šatní skříně. Mít šatní skříň byl vždycky jeden z mých snů. Když jsem přestavovala starou stodolu po rodičích, byla šatní skříň na mém seznamu povinných věcí na prvním místě. V den, kdy jsme ji dokončili, jsem skákala radostí a uprostřed místnosti jsem dělala kobercové anděly. Je to tak velkolepé a uspořádané. Přesně tak, jak to mám ráda. Taky jsem trochu posedlá nakupováním oblečení. Ta potřeba je opravdová. Ale na večírky se chodí málokdy, do Edenu vlastně nikdy, tak proč tolik oblečení? Poklepu si prstem na bradu. Upřímně? Já nevím. Prostě miluju módu. Nakupování přes internet je super. Hashtag: Kupuju si oblečení na ven, abych mohla zůstat doma. Smutné. Jako. Hell. Pohlcená svými myšlenkami jsem náhle přitahována vysokým pískotem.
Kapitola 1 (2)
Co to sakra je? Přichází to zvenčí? To musí být. To určitě není Betsy. Ach, Betsy. Můj malý, roztomilý mátově zelený Fiat 500. Dokonce má podél světlometů řasy. Skutečné řasy pro auta. Kdo by to byl řekl? Vypadá pak ještě rozkošněji. Ptáte se, jestli je to možné? Mohu vás ujistit, že ano. Kriste, počkejte chvíli. Ten zvuk je čím dál hlasitější. "Jsi to ty, Betsy?" Jsem si docela jistá, že kdyby Betsy uměla mluvit, nabádala by mě, abych byla wheesht a přestala si zpívat a snít. Abych byla spravedlivá, je to moje pravidelná zábava. K vědomí mě přivede velké rachocení. Krátce střelím očima k zábavní konzoli. Ve tmě šátrám a snažím se najít knoflík hlasitosti. Koutkem oka, rychleji, než můj mozek dokáže pochopit, mi jasné světlomety osvětlí obrovskou, štíhlou, kaštanově zbarvenou čtyřnohou šelmu, která skočí přímo do cesty mému kompaktnímu autu. Jelen. Ne jen tak ledajaký jelen, ale pořádně nakopnutý jelen velikosti táty jelena. "Ho-ly shit." Vydal jsem ze sebe mohutný výkřik. Všechno se to děje tak rychle. Překvapený jelen pruží svým mrštným tělem přímo nad mým autem velikosti dětské boty. Následuje směsice cvakání, bouchání a rány, k níž se přidává i můj křik. Ve víru vichřice mé pneumatiky skřípou a pískají o asfalt. Úplně ztratím kontrolu a vyletím ze silnice, přičemž prorazím plot u silnice přímo do pole. Už mě nic nezastaví, letím dolů bludištěm bobulových polí. Mé auto se vymkne kontrole a rozmetá jeho kusy, jak se řítí dál. Moje světlomety se kymácejí nahoru a dolů a osvětlují blikající cestu mezi vzrostlými šťavnatými malinovými keři. "Do prdele. Argh." Život tak blízko moře ze mě očividně udělal piráta. Nočník a všechno. Na čelní sklo mi dopadají výtrysky rozsypaných bobulí. Zdá se, že jsem vjel na plac seriálu The Walking Dead. Udělat si dnes večer domácí džem nebylo na programu. Další křik... Páni, ten křik jsem já... Kdo by řekl, že umím takhle řvát? Dobře, vydržte se mnou ještě chvíli. Požádám vás, abyste v tuto chvíli stiskli pauzu, protože mám Deadpoolovu chvilku. Víte, stalo se to, že jsem byl příliš zaneprázdněný tím, že jsem v autě poslouchal svou starou známou Beyoncé. Představovala jsem si, že jsem čtvrtá členka Destiny's Child, kterou nikdy nenahradili. Zároveň jsem na těchto venkovských silnicích jela až příliš rychle v kombinaci s hlubokými toužebnými myšlenkami na svou dávnou lásku k návratu domů. Se zapnutými melodiemi, hlasitostí na plné pecky a večerním kočičím sborem s Edenem jsem si nevšiml, že s mým autem je něco zjevně špatně. A navíc jsem si udělala lítostivý večírek. Ale byla jsem ztracená v útočišti svého auta a zpívala si od srdce. Zpívám si v autě z nějakého důvodu. Chráním všechny před krvácením z uší, protože neumím zpívat ani za nic. Zeptejte se mých nejlepších kamarádek Beth a Toni a mých trojčat Evy a Elly. V mé hlavě jsem Ariana. Ve skutečnosti jsem Geri ze Spice Girls, hluchá, mimo tóninu a neunesu melodii ani v kýblu. Pšššt... Neříkejte jí, že jsem to řekla. Odmlčte se... Pokračujeme. Bum. Zvuk se rozléhá krajinou. Chudák Betsy dál divoce běží po poli. Prásk. Z rychlého a zběsilého úprku do úplného zastavení. Další rána. Můj airbag zahřmí, udeří mě do obličeje výbuchem a katapultuje mi krk dozadu. Současně mi výbuch vymrští ruce z volantu. Do levé ruky a obličeje mi okamžitě pronikne palčivá bolest. Pak nastane ticho. Až na pořádně vysoké zvonění v uších. To je něco. Třesu hlavou, snažím se zorientovat a uspořádat si myšlenky. Když si rozlepím zavřené oči, snažím se znovu soustředit. Přede mnou se do chladné temné noci vyvalí oblak bílého kouře. Z auta se ozývá slabé syčení a tiché hučení. Zvonění v uších přetrvává. "Zatraceně. Ať to přestane." Když si přiložím ruce k hlavě, rukou mi rychle projedou blesky tupé bolesti. Moje rozmazaná hlava si myslí, že jsem se utkal na dvanáct kol s boxerským mistrem světa v těžké váze. Čas plyne. Nevím, jak dlouho sedím jako omámená, ale zvonění ustává. "Co se to sakra stalo?" Znovu zmateně zakloním hlavu a vracím se po svých stopách. "Kvílení auta. Hlasitá hudba. Knoflík hlasitosti. Jelen. Točí se. Pole. To si ze mě děláte legraci? Přemýšlej, Edene, přemýšlej," nabádám sám sebe. "Telefon, najdi svůj telefon." Roztřeseně sáhnu po kabelce. Ta se během všeho toho zmatku laskavě odrazila od sedadla spolujezdce a zaklínila se v nejvzdálenějším rohu prostoru pro nohy na straně spolujezdce. Prostě perfektní. Natáhnu se, abych si odepnula bezpečnostní pás, ale zaváhám. Palec na levé ruce mi teď pulzuje jako mrcha. "Aargh, to je tak bolestivé." Zkontroluji si palec. "Jak to, že ti tak rychle otekl?" Sedím a tiše pláču, odfrkávám si a lituju se. Rozhodně jsem v šoku. Mluvím na svůj palec. Zklidňuji své roztřesené ruce, ukazováčkem uvolňuji bezpečnostní pás a osvobozuji se. "Ježíšmarjá." Vystřelující bolest v mé ruce se stupňuje. Opožděné reakce jsou nejhorší. Jako když použijete depilační krém, necháte ho působit příliš dlouho a spálíte si přitom ženské partie. Víte, že první čurání, na které jdete, bude bodat jako hnízdo zmijí, ale musíte jít. Prvních pár vteřin je to v pohodě, takže si myslíte, že jste to zvládli, ale pak šup, pálení, jaké jste nikdy předtím necítili, vám zapálí spodní partie. Ne? Tak to jsem jenom já? No nic... Pomalými a opatrnými pohyby se šourám po středové konzole a dávám si pozor, abych si nezasekla palec. Zkroutím své malé dvoumetrové tělo natolik, abych se natáhla a popadla kabelku. Nohy mám nepoškozené, takže se zkroutím a manévruju dál. I v mém miniaturním autě jsem však stále příliš malá na to, abych dosáhla. Zkouším to znovu.
Kapitola 1 (3)
Tentokrát se opravdu natáhnu, zatnu zuby a natáhnu ruku, šklebím se bolestí, která se mi vine palcem a zápěstím, a křičím, jako bych byl krvavý Thor, který sráží své bleskové kladivo. "Argh," vyjeknu a úspěšně zaháknu prostředníček do okraje tašky. "Mám tě." Táhnu tašku k sobě, když ji zaháknu za hák na sedadle spolujezdce. S funěním se opřu do sedadla. Chvíli mi trvá, než se nezraněnou rukou začnu přehrabovat v tašce. Začínám hledat svůj telefonní poklad a šňupu do jeho hlubin. "Proč je sakra moje taška jako popelnice?" ptám se. Zrcadlo - ne. Sluneční brýle - ne. Zubní nit-ne. Dortík. Fuj. Bůh ví, jak dlouho tam leží. Žvýkačky. Lžička. Cože? Proč? Tupá bolest v ruce mě tluče. Přes zaťaté zuby se nadechnu. Hledám dál. Kravata do vlasů, tampon, nabíječka na telefon. "No tak," zavrčím. Uvědomím si, že jsem si to uvědomila. Sakra, zapomněla jsem si vzít telefon. "Ze všeho nejvíc, Eden, jsi blbá." Jsem ve tmě, na poli, pozdě v noci, bez telefonu. Zakloním hlavu a pátrám ve tmě. Kde to sakra jsem? Je tohle McGregorovo ovocné pole? Projížděl jsem snad kolem jeho domu? Po jaké cestě jsem jel? Proč jsem sakra v tuhle noční dobu nejel domů po dolní cestě? Je pozdě. Nemám ponětí, kolik je hodin. Konzole v autě mi nefunguje a vím jistě, že moje hodinky Apple Watch leží u postele a nabíjejí se. A ano, jsem jeden z těch smutných počtářů kroků. Dnes odpoledne jsem splnila svůj limit kroků a cvičení do jedné hodiny a předtím jsem je sundala ze sprchy. Jdi do toho. "Sakra. Do prdele. Do prdele." Udeřím zdravou pěstí do palubní desky. Jsem jako sedící kachna. Horká kořist pro sériové vrahy. Jsou v naší oblasti sérioví vrazi? Třu si rukou čelo. Došlo někdy v Castleview Cove k nějaké vraždě? "Dobrý den." Trhnu sebou, náhle mě vyděsí tlumený cizí hlas, který se ozve z černé tmy. "Je tam někdo? Haló?" Mužský, ale ne se skotským přízvukem. Slyším to znovu. "Haló, slyšíte mě?" Tentokrát je hlas blíž. Pak slyším několik tlumených hlasů. Všechno mužské hlasy. A sakra. Po těle mi přeběhnou záchvěvy studeného potu. V hlavě mi zazní hlas mé mámy. "Vždycky mějte u sebe telefon, holky. Nezapomeň ho mít nabitý a pozdě v noci nechoď po hlavní silnici." A teď jsem tady, na hlavní silnici, bez telefonu. Mám ale nabíječku. "To je kurva zbytečný, Eden." Tiše se proklínám a modlím se. Prosím, vesmíre. Nejsem zrovna ten, kdo by se k tobě natahoval, protože jsem v tebe před časem ze zřejmých důvodů ztratil víru, ale můžeš, prosím, nedopustit, aby to byli sérioví vrazi? Moc prosím. Slibuji, že zítra udělám víc kroků a že letos omezím příjem dortíků. No, to je trochu bílá lež, ale mohl bys na mě dohlédnout, prosím, jen pro dnešek? Děkuji. Buď statečná. "Pomoc, jsem tady." Mělce se nadechnu a třesu se do černočerné tmy. Neslyší mě, protože jsem v autě. Mám zvednutá okna a zavřené dveře, tak jak mě sakra uslyší? Pitomý Eden. Natáhnu ruku a zatahám za kliku dveří. S tichým cvaknutím se odemknou. Zatáhnu za kliku ještě víc. Cvaknutí. Otevřou se. Trochu do těžkých dveří šťouchnu. To je problém malého třídveřového auta s malým rámem karoserie, jako mám já. Dveře jsou vždycky příliš těžké na to, abych je bez obrovské námahy úplně otevřel. Dnes už mi žádné úsilí nezbývá. Pokusím se dveře roztáhnout. No, jestli je tam venku sériový vrah, tak jsem mu právě dala vstupenku se vším všudy. Taky jich je víc než jeden - paráda, gang bang sériových vrahů. Zatraceně fantastické. Hej, vesmíre, plně ti tam nahoře věřím. Prosím, kryj mi záda. Směsice štěbetajících hlasů se semkne. Možná jsou tři. Pořád jsem trochu neohrabaná a dezorientovaná, ale seberu odvahu a znovu vykřiknu: "Hej, jsem tady. Můžete mi prosím pomoct?" Znovu se rozplývám, když na mě dolehne plná realita mé situace. Ani jsem se nepokusila vystoupit z auta. "Prosím, můžete mi pomoci?" Prosím propast. "Hej, madam? Slečno? Jste v pořádku? Jste zraněná?" Do uší mě udeří silný americký přízvuk, když se zavřou do mezery. Určitě turista - v Castleview Cove jich máme hodně. Miluju Američany, jsou vždycky tak zdvořilí a milí. Děkuji ti, vesmíre. Hlasité zaklepání na okénko u spolujezdce mě vyděsí. "Do prdele," vyhrknu a hodím si zdravou ruku na bušící srdce. Myslím, že dneska už žádné další překvapení nevydržím. "Jsem na druhé straně." Vidím, jak vysoká postava krouží kolem zadní části auta směrem ke mně, a slyším, jak informuje kohokoli dalšího, že je na špatné straně. Jo, tady se jezdí po druhé straně silnice, ty tupče. Ach, já jsem drsňák. Nebuď zlá, Eden. Někdo ti přišel pomoct. Když se cizinec přesune na mou stranu, představím si, jak mě zve sériový vrah. Možná se rozšířila na univerzální nástěnce sériových vrahů. "Eden zve partičku sériových vrahů na pole v Castleview Cove. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Mwahahaha." "Prosím, postarej se o mě, vesmíre," zašeptám v modlitbě. I když tuhle myšlenku zastiňuje palčivá bolest, kterou prožívám. Cítím se velmi malátně, jak se adrenalin a bolestivost slévají v jedno. Chci jen pomoc. Od kohokoli. Dveře se mi rozletí dokořán, spustí se vnitřní světlo a osvětlí malý prostor. Proč mě nenapadlo zkusit to malé světýlko nahoře? Mou pozornost upoutá pohyb velké postavy, která se krčí v zákrytu dveří mého auta. "Hej, můžeš se pohnout? Jsi zraněná?" Nad hlavou se mi vznáší hluboký štěrkovitý americký tón, když se mi oči zaklesnou do těch nejsenzačnějších očí s tryskovými kalužemi, jaké jsem kdy viděla. No nazdar.
Kapitola 2 (1)
======================== Kapitola druhá ======================== Boke nebo Boak: sloveso, zvracet; podstatné jméno, případ nebo epizoda zvracení. Boke, jako poke. * * * Eden Odkud se v zemi na Olympu vzal tento řecký bůh? Vzhlédnu ke skluzavce oblohy skrz dveře auta. Spadl z nebe jako temný anděl? "Tom, náš řidič, volá záchrannou službu. Nebyli jsme daleko za vámi na silnici. Máš štěstí, že jsme tě viděli. Superrychle ses vymkla kontrole," říká lehce zadýchaně. "Vaše auto vjelo hluboko do pole. Museli jsme pro tebe běžet sem dolů. Kromě nosu, kde jinde jsi zraněný?" ptám se. Ani světlo interiéru nad hlavou nezasáhne jeho rozpuštěné čokoládové oči. Nejraději bych se v nich ponořila. Mmm, jo. Existuje něco takového jako oči jako fuck-me-now? Pokud ano, myslím, že takhle vypadají. Ne že bych ho chtěla, však víte, ošukat. No, možná jen trochu. Ne. Přestaň, Eden. Stejně je to tam dole asi zavřený. Jsem si docela jistá, že to se po letech nečinnosti stává. Je to ve sklepě Skotského muzea, pod Vagina Archives. Nevím, co si myslím; stejně není možné, aby se někdo jako on zajímal o někoho, jako jsem já. Ahoj žhavá. Drsný sexappeal je v domě. O takových pekelně žhavých chlapech čtu v romantických knížkách - nebo pornografických knížkách, jak jim ráda říká moje kamarádka Beth. Nikdy jsem nevěřila, že takoví muži existují, až doteď. Sakra, moje myšlenky jsou náhodné. Možná je to hypnotickou citrusovou vůní, která z něj vyzařuje, nebo je to jeho božsky sytě opálenou barvou, která pokrývá jeho kůži, co mi pohrává se smysly. Je tak svůdný, že z toho záhadného muže nemůžu spustit oči. Otupěle se snažím přimět svůj mozek, aby tvořil slova, a nemůžu zastavit ten podivný, ohromující pocit, že ho znám; momentálně mi však chybí jedna plechovka do six-packu; nemyslím jasně a je mi tak zle. Dýchej. Nasávám a vydechuju vzduch a zároveň do sebe nasávám toho záhadného kluka. Je celý v černém. Uh-huh. Mohl by to být sériový vrah. Jestli je to sériový vrah, tak si nejsem jistá, jestli to dneska ještě vydržím, abych byla upřímná. Klidně bych se převalil a prosil pana Fuck-Me-Now-Eyes, aby si mě vzal. To je ale způsob, jak odejít. Smrt od sexy chlapa. Mohlo to být horší. Jsem fascinovaná jeho velikostí. Vyplňuje dveře mého malého vozu. Musí být super vysoký; je přikrčený, ale jeho hlava stále dosahuje až k hornímu okraji dveří. Jak je to možné? Je obrovský. Nehybně na něj zírám, protože si nemůžu pomoct, jak se kolébám ve zdvižené ruce. To se přece od člověka očekává, ne? Držet ji zvednutou? Certifikát první pomoci, který držím pro své taneční studio, se zdá být naprostou ztrátou času; nepamatuji si vůbec nic. Probouzí mě z mého omámení a ptá se: "Hej, jsi v pořádku?" "M... mě... mě bolí ruka," tiše zakňučím. "Děláš správnou věc, jen tak dál. Tvůj nos? Bolí tě? Vypadá bolavě." Pohybuje k němu hlavou a mírně se přitom mračí. Musí vypadat špatně. Pohnu zdravou rukou a pohladím si zlatý náhrdelník se slonem, zatímco se mi chvějí rty a brada. "Ahoj." Natáhne se a položí mi ruku na stehno. "Jsi v pořádku. Mám tě. Budeš v pořádku." Jeho vítaný dotek mě obklopí vlnou klidu. Ach... připadá mi jako doma. Odkud se to vzalo? Mám pocit, že ho znám; jsem si tím jistá. Znám ty oči. Zvědavě zvednu zdravou ruku, abych si jemně pohladila tvář a prozkoumala, odkud to pulzování přichází. Cítím, že je vlhká a teplá. Spustím ruku; polštářky prstů mi pokrývají kapičky krve. "Argh, krvácím. Ach, Jiminy Cricket, mám to i na tričku s myškou Minnie, je zničené. Tohle tričko se mi vážně líbilo." Cítím, že se mi strašně motá hlava. "Necítím se moc dobře, nemám ráda krev." Všechno se nakloní. Sevřu oči, protože mě znovu polije studený pot. Vějíř, potřebuju vějíř. Nebo někoho, kdo by mě ovíval. Zvládla bych toho cizího člověka vedle sebe, který by mě ovíval; ach ano, palmový list v ruce, ovívající mě chladným vzduchem, na sobě jen bílý ručník... Jo, zlato, to zní hezky... Jeho hluboký uklidňující hlas mě zasáhne. "Hej, zůstaň se mnou, budeš v pořádku. Podívej se na mě." Otočím k němu hlavu a naše oči se znovu setkají. "Líbí se ti Minnie?" zeptá se mě cizinec a ukáže na moje tričko. Zjevně se mě snaží rozptýlit a udržet v klidu. Nebo si prohlédnout moje prsa. Možná obojí. "Jo, je to pěkně drzá ženská; Mickeyho drží na nohou. Vždycky jsem snila o tom, že pojedu na Floridu a setkám se s ní a Mickeym. To by bylo super." Usměje se na mě. Doslova nemám tušení, proč to přeháním. "Jak se jmenuješ?" vybídne mě jemně. "Já... já jsem..." Koktám, neschopná dát dohromady slova. Nespouští ze mě oči a přemlouvá mě. "To je v pořádku, pomalu, jak se jmenujete, madam?" "Eden. Jmenuji se Eden a neříkejte mi, prosím, madam, připadám si pak jako stará bába." "Ahoj," řeknu. Usměje se a chladným, vyrovnaným tónem odpoví: "Eden, tak krásné jméno. Místo jako z ráje. Hodí se k tobě. Jmenuji se Hunter." Okouzleně se zasměju. "Nemyslím si, že zrovna teď vypadám jako ráj." Celá od krve, po tváři mi stékají slzy rozmazané řasenkou a bůhvíco ještě uprostřed tohoto ovocného pole mám do ráje daleko. "Podívej se na Betsy, chudák holka. Vypadá to, jako by ji celou pozvracela jahoda." "Cože?" zeptám se. Zavrávorám, když ze sebe vypustím své rozbředlé myšlenky. "Vlastně jsi věrná svému jménu, jsi krásná, Eden. Myslím, že žádná zkažená situace to nikdy nedokáže zamaskovat." Eh, promiň, cože? "Kdo je Betsy?" zeptá se nonšalantně a svraští obočí, jako by mu předchozí poznámka nikdy nevyšla z úst. Nazval mě krásnou. Přitiskne se ke mně a řekne: "Eden, zlato, kdo je Betsy?" Dítě? "Eh, moje auto." "Pche, díky kurva za to. Myslel jsem, že máš v autě s sebou dítě nebo domácího mazlíčka. Jedna Skotka v poli mi na jednu noc stačí, díky."
Kapitola 2 (2)
"Jen já malá." "Pamatuješ si moje jméno, Eden?" "Jo. Hunter? To jsi říkala, ne? Ano, Hunter." Odpovím na svou otázku a zavrtím hlavou. "Mám pocit, že tě znám. Znám tě?" Blýskne se oslnivě bílým úsměvem. "Možná." Srdce mi poskočí. Bloudím po něm očima, jak jen to ve slabém světle nad hlavou jde, a připadá mi jako dobrý chlap. Je šokujícím způsobem přitažlivý a snadno se na něj dívá. Široký a svalnatý, vypadá jako vyrýsovaný. I ty rty, jako skákací hrady, velmi k zulíbání. Jo, určitě mám otřes mozku. Otřu si rukou čelo. Hunter se tiše zasměje. "A sakra, řekla jsem to nahlas?" Zavrtí hlavou. "Když moje jméno znamená ráj, co znamená tvoje jméno?" Proč se na to sakra ptám? "Jednoduše, znamená to ten, kdo loví nebo pronásleduje." "Mmm, jak výstižné. Lovit nebo pronásledovat skotské dívky v bobulových polích," škádlím překvapeně sama sebe, protože cítím, jak mi rukou stále prochází nekonečný tep bolesti. Hmm, přesto jsem našel snahu žertovat. Něco se ve mně rozsvítí. Zvláštní pocit, který jsem už dlouho nepocítila. Vlastně roky, pokud vůbec někdy. Zapálí se to. Je to malé. Ale je to tam. Malá záře, jiskra. Je to příjemné. Nečekané. Hřejivé. Miluju tenhle zastavený okamžik s ním. Cítím se s ním v bezpečí a líbí se mi, jak mě nazval krásnou. Pro místní kluky jsem citově nedostupná. Místní kluci se mnou už dávno přestali flirtovat a pokoušet se o rande. Pro turisty a cizince? No, s nikým z nich se nebavím a dávám najevo, že jsem vyčůraná, ani se neobtěžuju, když si výjimečně vyjdu ven. Stejně jako Vánoce je to událost, která se stane jednou za rok. Ale tenhle chlap, no, nezná mě ani mou historii. Všechny moje zábrany padly s celou touhle zpackanou situací, ve které jsem se taky ocitla. Je to bouchání nosem, co mě nutí je spouštět; tím jsem si jistá. Něco cítím. Cítím se z toho nesvůj. Co to je? Je to pocit viny? Vina za to, že cítím přitažlivost k jinému muži? K tomuto muži? Nebo je to něco jiného? Nejsem si jistý. Už je to tak dlouho, co jsem se cítila jinak než zlomená, takže můj citový kompas je úplně mimo. Snažím se skrývat, co se děje pod povrchem. Ale moje trojčata, Ella a Eva, máme takové intuitivní společné porozumění, které nedokážeme přesně pojmenovat. Vždycky dokážeme vycítit, když se s tou druhou něco děje. Můj závoj "show must go on", který jsem si celou dobu nasazovala před okolním světem, je jen závojem, který má skrýt všechno, co bublá pod povrchem. Ale Ella a Eva to vědí jinak, protože to cítí. Řekly mi to už mnohokrát. Je to neviditelné pouto a hluboké citové spojení, které mezi námi funguje. Prostě to víme. Ony to vědí. Po všech těch letech mi přátelé a rodina stále říkají, abych šel dál, ale já stále doufám. Doufám, že se vrátí. Drží mě tady v Castleview Cove zakotvenou. Budu tady, až se vrátí. Pokud se vrátí. Z ničeho nic se mi zvedne žaludek. Není to z myšlenek na mou minulost. "Myslím, že budu kouřit," zamumlám. "Boke? Co je sakra boke?" Hunter se ptá se svraštělým obočím. Jen co se zeptá, moje tělo se rychle vymrští dopředu. Vystřelím hlavu do strany; žaludek se mi zkroutí a já se vymrštím mezi Hunterovy nohy. Celou jeho černou obuv. Sakra, vypadají draze. Sbírám se a utírám si ústa. Je mi tak trapně. Držím hlavu skloněnou. "Panebože, promiň," vyhrknu. "To je Skotská, že jsem nemocná." "Kurva. Cože?" Když zvednu hlavu, jeho oči se vpijí do mých. "Boke. To je skotsky být nemocný. Víš, že jsi zatraceně sexy, taková, prostě nádherná? Já nevypadám ani trochu sexy, ale ty, ty jsi úplně v pořádku." Myslím, že jsem opilá. Pohnu se k jeho velkému mohutnému rámu, zapomenu na svou čerstvě poškozenou ruku, nemotorně s ní zachrastím o volant a pak vyjeknu, jak mi rukou projede ochromující bolest. Náhlé vyčerpání ze všeho se mě zmocní; bolest je příliš silná a poslední věci, které si pamatuji, jsou baseballová čepice, hluboké čokoládové oči, americký přízvuk, bílý úsměv, Hunter... a všechno se rozplyne, pak zčerná.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Kořist krále lovců"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️