Kapitola 1
========== Kapitola 1 ========== Říká se, že by ses neměl vracet. No, někdy nemáte na výběr. "Haló...?" Můj hlas byl kombinací mručení a sténání, protože jsem se uprostřed jakési podělané hodiny převalil, abych si vzal telefon z nočního stolku. "Paige." Jen moje jméno, víc neřekl, ale stačilo to, víc než stačilo. Poznala jsem ten hluboký hlas s náznakem vrčení, jako bych poznala svůj vlastní, ale ten můj mě nedonutil sedět v posteli rovně. "Mase?" "Je v nemocnici, Paige. Je čas vrátit se domů. Je třeba se rozhodnout." A to bylo všechno. Objekt všech mých pubertálních fantazií, otcova beta, mi zavěsil. Jen jsem zírala na obrazovku a nedokázala rozluštit, jaká kouzla se skrývají v jednoduchém zařízení, které dokáže vytvořit časovou trhlinu v mém pokoji a vytrhnout mou mysl, když už ne tělo, do doby před pěti lety. "Paige, je třeba se rozhodnout," zavrčel táta, když jsem strkala oblečení do tašky a bylo mi úplně jedno, co si balím. Vlastně mi to bylo jedno. Ty hloupé plandavé šaty, které se mě snažili donutit nosit na balicí schůzky, nepřicházely v úvahu. Když už, tak bych je nejradši vynesla zadem a zapálila. Popadla jsem džíny, trička, svetry, ponožky... "Paige!" Páteř mi trhnutím narovnala, přestala jsem držet hrst ponožek, které jsem držela, a moje tělo se napjalo jako utržená struna. "Vím, že tě to bolí, lásko, ale Spehrovi před svými problémy neutíkají." Jeho hlas byl celý hřejivý, uklidňující tatínek, ale efekt kazila skutečnost, že mě držel přišpendlenou k místu dominancí v jeho hlase. Chvěl jsem se potřebou odejít, dostat se kurva z Dodge a pryč od toho všeho. Pryč od mužů, kteří mě dokážou zmrazit pouhým lusknutím, kteří mi můžou vnutit svou vůli, jak se jim zlíbí, kteří mě můžou donutit poslouchat ty jejich zasraný kecy. Pamatovala jsem si tenhle okamžik, protože to bylo naposledy, co jsem viděla tátu. Pamatoval jsem si ho, protože jsem se poprvé dokázal pohnout, když mě táta přitiskl k sobě, jen jsem malinko škubl prstem. Tátův hlas přehlušovalo bušení mého srdce do žeber, když jsem sledoval, jak sebou trhá a pak se kroutí pod mým vedením. "Posloucháš mě?" Ten rozkaz mě vrátil k tomu, co říkal, a ten okamžik se ztratil, ale byla to vzpomínka, která mi zpívala v hlavě ještě dlouho poté, co to skončilo. "Mluv svobodně," řekl táta a zdálo se, že si konečně uvědomil, že nemůžu udělat ani hovno, pokud mi nedá svolení. "Tohle nechci." "Jsi moje dcera." "Zřekni se mě. Stejně odjíždím, tak adoptuj některého z bratranců nebo tak něco. Žena naší krve se musí hlásit o příštího alfu, ne konkrétně o mě. Teta Nance umírá pro..." "Ne." Stála jsem tam mlčky, neschopná navrhnout cokoli jiného, zatímco na mě doléhala jeho vůle. "Víš, že bych si to mohl vynutit. Mohl bych tě donutit zůstat, držet tě tu, dokud se nerozhodneš. Spousta jiných alf by udělala totéž." "Ale ty to neuděláš," řekla jsem napůl šeptem, napůl s nadějí. "Ale já to neudělám. Paige, utíkej do města, jestli si myslíš, že to musíš udělat, ale zlato, musíš vědět, že to nic nezmění. Tohle je tvoje smečka, tohle jsou tví lidé - lidé, kterým budeš jednou vládnout jako alfa samice." Ne, ne, ne. Ne. Nikdy jsem si nepřipadala od otce vzdálenější, než když ze sebe chrlil tyhle kecy. Po mámině smrti jsme dělali, co jsme mohli, třeli jsme se o sebe, jak jen alfa a jeho jediná dcera mohli, ale já jsem se nemýlila. Otec mi nikdy nerozuměl. To se stalo, když to udělala máma. "Jestli na tom nezáleží, tak mi neublíží, když odejdu," řekla jsem a zvedla bradu navzdory instinktivnímu tlukotu, který ve mně křičel, abych sklopila oči. Ale on svou převahu zrovna v tu chvíli neuplatnil. Alfa Spehr odpadl a v tu chvíli tu byl jen táta. Zklamaný muž, muž, který válčil sám se sebou, protože bez ohledu na to, co si myslel, že ví, mě miloval a chtěl, abych byla šťastná, a ubíjelo ho, že tady šťastná být nemůžu. Nadskočila jsem, když mě ty velké paže objaly, takže mi moje vlastní značná výška připadala jako nic, jak mě otcova mohutná postava zavalila. Když jsem zavřela oči, silně mě zasáhla tátova uklidňující vůně. Byla jsem zase malá holka, která běžela za tátou se svými bolístkami a měla pocit, že každý problém na světě vyřeší on. Ale to po pubertě přestalo. Odtáhla jsem se, což nás oba bolelo, věděla jsem to, ale musela jsem. Bilo to, hlasitě a věrně, můj vlastní instinkt - pryč, pryč. "Mám tě ráda, tati, ale musím na chvíli odejít. Vrátím se, až budu připravená." Ale ten okamžik nikdy nenastal, navzdory všemu, co jsem zkusil a čeho jsem dosáhl daleko od smečky. V hlavě jsem si přehazoval myšlenku, že bych se vrátil domů, ale nikdy mi to nepřipadalo správné. Necítil jsem se o nic lépe ani teď, když jsem se vyhrabal z postele a začal do té samé tašky cpát oblečení i všechno ostatní, co jsem potřeboval vzít s sebou. Naštěstí jsem měla velké auto. Potřeboval bych ho, abych mohl odvézt všechny tyhle krámy... Rozhlédla jsem se po bytě, ve kterém jsem žila od chvíle, kdy jsem sem přijela, po ostrých bílých stěnách, vysokých stropech, velkých oknech, která vyplňovala prostor rozptýleným světlem, díky němuž jsem mohla ignorovat pochybnou kanalizaci a starobylé kování. Něco jsem tu vybudoval, něco, co bude třeba sbalit a vrátit odesílateli. Ale nemělo smysl se tím zabývat. Takhle to bylo vždycky. Náš druh žil ve smečkách a neměl čas na osamělé vlky.
Kapitola 2
========== Kapitola 2 ========== "Tak ty jdeš." Měla to být otázka, ale nebyla, Zack stál v tělocvičně, kde jsme oba pracovali od chvíle, kdy jsem sem přišla. "Říkal jsem si, že ti raději dám klíče, než abych ti je posílal." Když jsem mu napsala, přišel za mnou dolů dost ochotně. Nejspíš si myslel, že mě jenom svrbí, jako se mi to občas stává. A kdo by to neudělal? Stál tam jen v šedých teplácích, které mu visely nízko na hubených bocích a zatraceně dobře mi tak vykreslovaly ne tak malého Zacka. Mohutné svalnaté paže křižovaly holý hrudník, ze kterého by měl Brad Pitt malou výčitku svědomí někdy v éře Klubu rváčů. Ty doutnající tmavé oči si mě prohlížely, teplo teď nedráždilo sexuálně, ale nezdálo se, že by na tom záleželo. Moje vajayjay se mě opravdu usilovně snažila přesvědčit, že ještě jedna na cestu, nebo možná dvě, by byl dobrý nápad. Až na to, že vrátit se domů páchnoucí další vlčí měňavkou, zrovna když byl na pořadu dne cirkus tří kruhů s výběrem dalšího alfa samce, byl jistý způsob, jak sem přimět jednoho z idiotů z mé smečky, aby "bránil mou čest". Dokázal by je Zack unést? Přemýšlel jsem. Potřásl jsem hlavou a snažil se ji vyčistit od dalších špatných rozhodnutí. Kurva, táta byl v nemocnici... Své pocity z toho jsem si zabalil do krabice hodně podobně jako své harampádí na zadním sedadle auta, abych je neotevřel, dokud nebudu doma, jestli vůbec někdy. "Každopádně, tady jsou. Považuj toto oznámení za doručené. Vezměte si můj poslední plat jako kompenzaci za ty kecy na poslední chvíli." Moje ruka se vznášela v prostoru mezi námi a držela mu svazek klíčů od posilovny, které jsem používala každý den od chvíle, kdy jsem tu začala pracovat. "Nebudu ti strhávat tvůj zasranej plat, Paige. Jsi tu dobrá. Jsme tu dobří a ty to všechno zahodíš..." "Rodinný kecy. Já vím, ale tak to chodí. Věděla jsi to, když jsi mě brala." "Já vím hovno." Prohrábl si prsty tu rafičku tmavě hnědých vlasů. "Jiné smečky tyhle archaické kecy nedodržují. Spousta lidí žije osaměle nebo si vytváří vlastní smečky - smečky postavené na vzájemném respektu, ne na dědičných sračkách." Zvedl jsem volnou ruku, neměl jsem čas na patentovanou vizi Zacka Gillespieho pro budoucnost, která čeká na ochrannou známku. Už takhle bych celou cestu hltala kafe, abych se dostala domů v jednom kuse. "Nech si je." Velká teplá ruka mi zavřela prsty na klávesách a pak toho využila, aby mě přitáhla dopředu. "Zacku, já nemůžu..." "Je mi u prdele, co si myslí ti zmrdi z tvý smečky. Bez tohohle odsud neodejdeš." Mohl jsem protestovat, ale on věděl, že nedokážu říct ne. Ne na sykot jeho dechu, když se ke mně přiblížil a dal mi všechen čas na světě, abych své námitky splnila a odtáhla se. Ani na pocit jeho druhé ruky na mé bradě, která mi nakláněla rty, ani na pocit, jak se tiskne k mým, pevně, vytrvale, nepřestává, dokud se mé neroztáhnou a jeho jazyk nevnikne dovnitř. Klíče ležely zapomenuté na zemi, jak jsme se po sobě drápali, hlad, který se vždycky probouzel, když jsme spolu trávili příliš mnoho času, ožíval. Jeho ruka mi sevřela vlasy a přitiskla moje ústa k jeho, druhou mě pevně přitiskl k sobě, když jsem cítila, jak se z ne tak malého Zacka stává zasraná zuřivá anakonda. Usmál se na mé rty při hrdelních zvucích, které jsem vydávala, když jeho ruka sjela k mému opasku, aby mi ho stáhla. Ale já jsem sebou, kurva, trhla. "Ne..." "Zlato, když utíkáš, tak mi to jen přitvrdí," řekl, když jsem se šourala zpátky ke dveřím. "Zacku, já nemůžu." "Vidíš, slyším, co říkáš, ale tvoje vůně vypráví úplně jiný příběh." "Vůně není souhlas, Zacku. To už jsi mi říkal." A to bylo přesně to, co jsem potřeboval říct, abych zastavil dění. Můj šéf, můj někdejší milenec, můj přítel, ztuhl na místě a na okamžik přikývl, když zpracovával svá vlastní slova. "Nemůžu tě odsud nechat odejít, aniž bych tě naposledy ochutnal, Paige. Víš..." Jeho slova se vytratila. Tenhle rozhovor jsme vedli pořád dokola, ale moje námitky ho pokaždé zastavily. Přistoupila jsem k němu a cítila tíhu toho, konečnost toho gesta. Když jsem ho objala rukama, když jsem se přitiskla k té velké široké hrudi a vdechovala tu sladkou, kořeněnou esenci Zacka, šel mnohem hlouběji, než kdybychom podlehli svým nutkáním a on mě ošukal na podlaze boxerského ringu. To by mi chybělo. Bolest se vzedmula, už jednou dnes v noci se ve mně ztratila jako dravý duch a chtěla do sebe nasát každou část mého těla. Když jsem se konečně odtáhla, sklopila jsem oči a snažila se skrýt slzy, které se mi tam draly, ale on mi palcem přejel po lícní kosti a zachytil jednu zbloudilou. "Jen si pamatuj všechno, co ses naučila," řekl tichým hukotem, který jsem cítila až v prstech na nohou. "Když to uděláš, nikdo z nich tě nedokáže ovládnout." Přikývla jsem, sebrala klíče, strčila si je do kapsy a bez rozloučení odešla. Nemohla jsem, v hrudi se mi hromadilo vytí. Mohl jsem odmítnout jeho nabídku, abych tu vytvořil smečku, ale moje šelma, ta to neuznávala. Pokud šlo o ni, zase jsme od toho pouta odcházeli, a to se jí nelíbilo.
Kapitola 3 (1)
========== Kapitola 3 ========== Nebudu popisovat cestu domů, protože si ji moc nepamatuji. Byla tam káva, dlouhé cesty, mihotání slunečních paprsků skrz bledé kmeny velkých gumovníků a nekonečné kopce zemědělské půdy. A strach. Ten narůstal, čím víc jsem se blížil, až jsem jel po silnici do města a míjel výběhy ovcí, než se objevily první domy. Čím dál jste byli od centra města, tím níže jste byli postaveni, a tak jsem jel dál, kolem domů, autodromů, obchodů, McDonaldu, velké slavnostní zahrady a pak kolem památníku ANZAC k "velkému domu". Velká stará kamenná budova ve stylu federace s ozdobnými pilastry; turisté přijíždějící do Lupindorfu předpokládali, že je to radnice, a svým způsobem jí i byla. Zajel jsem autem dozadu, automatická brána mě poznala, a na zadních schodech byli oni - soupeři. Muži kolem dvaceti a třiceti let. Velcí silní muži, kteří se povalovali na kamenných schodech. Muži, se kterými jsem vyrůstal. Muži, kteří na mě čekali. Mason, Mase jsem mu říkal, se odstrčil od smečky a přistoupil k autu, sehnul se, když jsem stáhl okénko. "Zvládla jsi to v pořádku?" zeptal se a opřel se o dveře auta. Stačil jediný pohled na ty svaly, na tu příliš dlouhou kštici tmavých vlasů, na ty pronikavé hnědé oči a bylo jasné, co mě na Zackovi přitahuje. Byl posledním z dlouhé řady Masonových náhradníků, i když se mi ze všech líbil nejvíc. "Jo. Fajn." "Takže víš, jak to chodí? Proběhneš hozenou rukavicí, necháš se očichat, pak tě dostaneme dovnitř a ty se osprchuješ a převlékneš, abys ze sebe dostala zápach dalšího měňavce. Pak tě odvedu za tvým tátou." Moje oči se s ním trhnutím setkaly, což v něm vyvolalo zavrčení, ale pro tentokrát nebylo nepřátelské. Posunul se k autu, obočí se mu zamračilo a pak uhladilo, když sledoval, jak mu pohled oplácím. Tohle byla hrozba, facka do tváře, hození výzvy do mé smečky, ale právě teď se zdálo, že Masona Kleina jen zaujalo, že to dokážu. Něco ve mně silně vzplálo, když to byl on, kdo odvrátil pohled jako první. "Nesmí se tě dotknout, nesmí ti dělat předehry, nesmí udělat ani hovno bez tvého souhlasu a já jsem tady, abych se ujistil, že to tak bude." Otevřel jsem dveře auta a čekal, až couvne, abych mohl vystoupit, a nezmínil jsem se o tom, že bych nejspíš dokázal kteréhokoli z těch hajzlů složit, kdyby si s něčím začali. Neohlašuj se předčasně, říkal mi vždycky Zack. Špatně by si tě vyložili, že jsi žena. Využij toho ve svůj prospěch a zaskoč ty parchanty. Takže jsem na Maseho nepoužila žádný z chvatů ani hodů, když jsem vystupovala, ne když pořád couval a udržoval si uctivou vzdálenost. Něco, co se mělo náhle změnit. 'Běh v rukavici' byla tradice, kterou si naše smečka přinesla ze staré země. Příštího alfu vždycky vybírala samice z rodiny starého alfy, nejlépe jeho dcera. Muž, který se stal jejím partnerem, převzal pozici hlavy smečky, když byli připraveni. Běh v rukavici měl být něčím, co naše šelmy dělaly přirozeně. Silní samci se tlačili dopředu, očichávali ji, zda je vnímavá, a pak se navrhovali jako uchazeči, pokud byla. Tak proč ve mně můj vlk při té vyhlídce nešťastně zakňučel? Nedal jsem to na sobě znát, když mě Mason doprovázel ke schodům. "Žádné doteky, žádné vtírání se jí do obličeje. Buď uctivý, nebo ti ukážu, jak na to," řekl Mason, když jsme se blížili. Ale nevěnovali mu pozornost, jen mně. Známé i ne tak známé tváře mířily mým směrem a horké oči sjížděly po mém těle. Některá obočí se trhavě zvedla. Taky by měly, byla jsem teď v mnohem lepší kondici, než když jsem odcházela. Díky práci se Zackem jsem si vypilovala tělo stejně jako oni. Říkali si, že se jim to nelíbí, že mají rádi sladké, měkké a poddajné ženy. Jako by mi na tom záleželo. Ale to nebylo to, co jim zvedalo žaludek. Moje smečka ráda mluvila o dominanci, jako by to byla pevně daná vlastnost, že ji někteří vlci mají a někteří ne a tím to končilo. No, když jsem odešel z Lupindorfu, zjistil jsem, jak je tenhle pojem tvárný. Dominance umožňovala psychicky ovlivnit protivníka. Dominance vám umožňovala vnutit svou vůli těm, kteří byli slabší než vy, teoreticky proto, abyste udrželi mír a vyhnuli se tomu, že se každý konflikt mezi našimi chňapavými zvířaty změní ve fyzický. Ale nevěděli, že dominance je něco jako sebevědomí - stoupá a klesá v závislosti na vašich činech a na tom, jak vás druzí přijímají. Opustil jsem tenhle podivný skleník, ve kterém jsem vyrůstal, a stal se ze mě neovladatelný plevel, jako všichni, kteří byli spojeni se Zackovou tělocvičnou. Každý den, kdy jste vstoupili do dveří, jste se porovnávali s ostatními, zjišťovali, co umí oni, co vy, a každý z nich byl pro vás objevem. Dozvěděla jsem se toho hodně o sobě, o druhých a zejména o mužích vlčích měňavcích. Viděla jsem bývalé spolužáky, muže, které jsem vídala u tátova poradního stolu, muže, kteří přičichli k jeho dveřím ve chvíli, kdy mi bylo osmnáct. Střetla jsem se s jejich pohledy a oni se shlukli, hradba mužného masa, všichni tak dobře osvalení a napjatí, že mě stálo trochu úsilí udržet ruce u sebe. Ale podařilo se mi to a oni se dlouze nadechli a nasáli můj i Zackův pach. "Kdo to byl?" zavrčel Aidan. Vysoký, samozřejmě pohledný, s nárazem tmavých blond vlasů a oříškovýma očima, byl králem školy, když jsem ještě studovala. Bylo zvláštní vidět ten intenzivní pohled, který se tentokrát obrátil mým směrem, ne k oblíbeným dívkám, které se kolem něj motaly. Usmála jsem se a cítila, jak se mi brousí zuby. "Jen taková známost. Nic důležitého. A teď, pánové, jestli mě omluvíte." Mluvila jsem se sebedůvěrou, kterou jsem necítila, a protlačila jsem se kolem nich s prudkostí, která mi rozbušila srdce, a hlavou se mi honily staré vzpomínky na to, co jsem dělala s muži, kteří se považovali za dominantní vůči mně. Ale možná proto, že mi Mason stál po boku, se skupina rozestoupila a nechala mě projít bez komentáře.
Kapitola 3 (2)
No, ne tak docela. "Potřebujeme čas na zaplacení soudu," řekl Aidan, přesunul oči z Masona na mě a zůstal tam, prohlížel si tepláky a tílko se špagetami, které jsem měla na sobě, jako by to byla nějaká zatracená móda. "Nemysli si, že když jsi zalezlá v domě, máš před námi ostatními náskok." "Alfa ještě není ani mrtvý. Ještě jsem neměla šanci vysvětlit, co se stalo. Projev trochu zasraný úcty." No, Mason to se slovy vždycky uměl. Oči mi sklouzly stranou, jen jsem sledoval, jak ty velké ruce svírají pěsti a vlčí tetování, které se mu táhlo po předloktí, tančí, jak se svaly posouvají. Chtěl, aby vykročili, cítila jsem to. Ostrý, kyselý, byl to zápach, který mi naplnil nos a pokryl jazyk. Smutek, vztek a... "Námluvy budou vyhlášeny, jakmile bude mít Paige příležitost vidět svého otce a usadit se. Teď už máš, co jsi chtěla, tak si trhni nohou." Vyskočila jsem, když mi Mason pověsil ruku kolem pasu a nasměroval mě dovnitř domu, chladný klid se ve mně usadil, jakmile se zabouchly dveře. Ale muži tu nebyli, když mě nasměroval nahoru, s rukou na základně páteře, propalující tenký spandex mého topu. To nemůžu, Paige! Vzpomínka na jeho výkřik mi zněla v hlavě, dokud jsem se nevytrhla, nevylezla po schodech nahoru do ložnic a neproklouzla chodbou. Můj pokoj byl hned vedle tátova a já se na chvíli zastavila a zírala na jeho dveře, teď už zavřené. Tam by určitě nebyl. Odvezli by ho do nemocnice na White Road. Ležel by na jedné z jejich postelí, ztuhlý, nehybný, studený, bez života? Vzpomněla jsem si, že takhle vypadala máma. Polkla jsem a položila ruku na kliku. "Paige..." "Osprchuj se a převleč se. Já to zvládnu," opáčila jsem. Spíš jsem slyšela než viděla dlouhý povzdech. "Přinesu ti věci z auta." "Díky." Při mých slovech se zastavil na schodech a já poslouchala vrzání na schodech, než jsem otevřela dveře a vešla dovnitř k muzejnímu kousku. Nic se tu nezměnilo, uvědomila jsem si, když jsem se rozhlédla po místnosti. Bylo tu uklizeno, na posteli byl stejný přehoz, ale cítila jsem vůni citronového pracího prášku a slunce. Knihy byly oprášené, fotky stále ve stejných rámečcích, skříně plné všeho oblečení, které jsem při odchodu zavrhla. Domov, rodina, balení... Pulzovaly ve mně, něco, co jsem si zatím nechtěla připustit. Hlava mi trhla, když vrzly dveře, což táta odmítl napravit, protože ho to upozornilo na jakýkoli můj pokus o proklouznutí ven. Mason zaplnil dveře a setkal se s mýma očima, když mi nosil věci dovnitř a házel je na postel. Tohle byla věc mých teenagerovských snů - Zedník Klein v mém pokoji v prázdném domě. Musel vědět, na co myslím, zachytit můj pach, což dokázali jen mužští měňavci. Vnímal smutek a bolest stejně jako vzrušující vzrušení? Byla to reakce na koleno, která ve mně byla podmíněná po celou dobu mého dospívání, ale tentokrát se neodplašil jako krysa, kterou byl. Ne, s nepatřičnou pomalostí položil předměty na zem a pak se otočil čelem ke mně. Trvalo mu tři kroky, než se mu podařilo zmenšit mezeru mezi námi. Věděl to a já to věděla, protože jsme oba nasáli vzduch, jako by to stačilo k tomu, abychom se zastavili. Moje prsty sebou škubly, vzpomněla jsem si na pocit těch hebkých vlasů mezi nimi, jako by to bylo včera, a on trhl očima, aby si toho pohybu všiml. Chřípí se mu rozšířilo a čelo se mu svraštilo, jak sledoval a poslouchal slabý zvuk mých prstů, které se o sebe třely. Kdyby se mi to jen zdálo, v tuhle chvíli by si vzpomněl, jaké to bylo, na pocit jeho horkých úst na mých, na tmavé strniště jeho čelisti, které se mi škrábalo na kůži, jak se snažil nasát každou ukradenou chuť, kterou si od alfovy dcery vzal. Vzpomněl by si na tah jeho jazyka, který se proplétal s mým mnohem méně zkušeným a tahal ze mě pocity, které jsem až do odjezdu z města neznala, ale pak je jen zaregistroval jako hluboké pulzování mezi nohama, které jsem cítila právě teď. Strkal mi to tlusté stehno mezi moje, přitahoval mě na něj, tlačil mě přímo proti mému... "Osprchuj se, Paige," řekl místo toho chladně, klidně a vyrovnaně. Usmála jsem se, když jsem viděla, jak se beta maska tak důkladně přemístila. "Až budeš hotová, sejdeme se dole v kanceláři tvého otce. Musíme si promluvit." A s tím jsem byl propuštěn, tiché cvaknutí dveří bylo mým jediným rozloučením.
Kapitola 4
========== Kapitola 4 ========== Takže je špatné přiznat, že jsem si jednu ve sprše odřela, že? Když jsem vstoupila pod vodu, moje tělo i mysl byly rozbouřené a teplo mi pomohlo uvolnit svaly, ale nic moc jiného. Nic z toho, co se dělo, nebylo nečekané, jenže bylo. Táta nebyl žádný mladík, ale umírat? Měli jsme víc času, tím jsem si byla jistá. Čas, abych se vrátila domů z vlastní vůle, abych mu ukázala, co se z jeho holčičky stalo. Praštila jsem rukou do bílých kachliček, zformovaly se mi drápy, abych je poškrábala, když jsem zalapala po dechu. Bylo mi to ukradené, to smíření, ten okamžik, kdy před sebou táta viděl stát mě, a ne svého dědice. Když mi to konečně řekl... Mason... Kluci... trvala jsem na svém a prudce přesměrovala myšlenky. V duchu jsem znovu běžela v rukavici, ale tentokrát jsem použila tu osvědčenou techniku pro zvládání úzkosti - představila jsem si je všechny nahé. Toho by nebylo těžké dosáhnout. Měňavci nejsou s nahotou tak zábavní jako lidé. Kdybych o to požádala, kdybych je požádala, aby se všichni svlékli, dokonce i Mase, byla by tu slušná šance, že by to udělali. Aby mi ukázali, o co přicházím, když si je nevybírám. Aby mi ukázali, co mi mohou nabídnout. Rozděloval jsem se, odděloval jsem se. No, tak tomu říkal Zack. Balil jsem myšlenky a pocity a ukládal je do krabice na později, mnohem později. Mase mi chtěl říct podrobnosti, až půjdu dolů, a pak mě odveze do nemocnice. Zjistila bych, co přesně se během mé nepřítomnosti stalo, co všechno jsem zmeškala. Viděla bych tam ležet svého tátu... Zatřásla jsem hlavou pod vodou, popadla mýdlo a začala si jím přejíždět po těle. Staly se jimi, jejich ruce mi klouzaly po kůži. Nechtěla jsem soupeře jako takové. Tedy žádné, ale... Skutečné chlapy jsem však nahradila beztvarou bandou svalnatých těl. Jo, s tím bych se dokázal smířit. Zack mi jednou, když mě zase psychoanalyzoval, řekl, že myšlenky, kterým dodáváme energii, se v nás zvětšují, sílí. Měl na mysli skripta, která jsem se naučil, když jsem vyrůstal v téhle smečce, ale já si tu myšlenku překroutil podle svého. Protože mýdlo mi sklouzlo mezi stehna, pěna způsobila, že mi prsty klouzaly po záhybech, poskytovaly mi tření, ale ani zdaleka ne dostatečné. Protože když jsem nehty hrábla po dlaždicích, když jsem se rychle, účinně zpracovávala, vypnula jsem mysl. Na pár horkých okamžiků jsem cítila všechny ty ruce, ty zuby, tu kůži na své a vytrhlo mě to odsud, pryč od mých problémů, k pouhému pocitu. Pak to byl on, kdo se prodíral všemi těmi těly, vlk tam, kde všichni ostatní byli jen štěňata. Prodíral se rameny smečkou, až se jeho tělo přitisklo k mému a naplnilo mě tou vůní kouře a mechu. Jeho ústa se dotkla mých, strniště se rozškrábalo a pak jeho zuby vzaly můj spodní ret mezi své. Znala jsem tu chuť, ostrou a kyselou od piva, jako minule, a pak celou jeho, a můj jazyk se vymrštil, aby ji zachytil a vychutnal. "Paige?" Několikeré zaklepání na dveře mě přimělo otevřít oči a přelétnout ke klice, ale zůstala v klidu. "Nemysli si, že se tam můžeš schovat. Musíme to dokončit." Slyšela jsem vrčení v Maseově hlase, cítila jsem na kůži ostrý tón výčitky, jak se mi pohnuly prsty. "Paige?" Přitiskla jsem si ruku na ústa, abych potlačila své sténání, ale s jeho sluchem nejspíš věděl, o co mi jde. Mohl to taky cítit. Slyšela jsem slabý zvuk jeho posunu na druhé straně dveří, jeho tichý vzdech, lehké zavrzání dveří, jako by se o ně opíralo tělo. Znovu jsem zavřela oči a vzpomněla si, jaký to byl pocit, když to bylo moje tělo, o které se opíral. Cítila jsem drápy jeho prstů, to, jak mě k sobě pevně přitiskl, jeho stříbrné oči, jak po něm šelma tvrdě jezdila. Přesně tak, jak jsem doufala, že to udělá se mnou. "Sejdeme se dole za deset minut," zazněl jeho mnohem tlumenější hlas právě ve chvíli, kdy mi cukly boky a kalhoty naplnily vzduch. Tělem mi škubal krátký, prudký orgasmus, který se přihnal a pak stejně rychle odešel a zanechal ve mně jen touhu po dalším. O chvíli později si pak realita razila cestu vpřed. Otevřela jsem oči a slepě zírala na dlaždice, na vodu, která po nich stékala, na své vlastní třesoucí se ruce. Co jsem to sakra dělala? Popadla jsem mýdlo a začala se znovu mýt tak rychle a účinně, jak jen to bylo možné, přičemž jsem věnovala zvláštní pozornost tomu, abych si důkladně umyla prsty. Na tom nezáleželo. Když jsem se osušila, spletla si vlasy z obličeje a oblékla si čisté tepláky a kompresní tričko s dlouhými rukávy, sešla jsem dolů do tátovy kanceláře a Mase už na mě čekal, seděl na židli, na které sedával obvykle, naproti tátovi a po jeho pravé straně. Jeho oči sklouzly po mém těle, rychlá automatická věc, kterou dost rychle korigoval a nutil je zůstat u mých očí. Ale když jsem se chtěla posadit na druhou stranu, jeho ruka se vymrštila a neomylně popadla tu, kterou jsem se zbavovala, a přitáhla ji, a tím i mě. Přiblížil si prsty k nosu a zhluboka se nadechl, nepochybně přes voňavé mýdlo, tělové mléko a parfém, které jsem na sebe nanesla, než se na mě zadíval. Trhla jsem sebou a naklonila k němu hlavu, než jsem se neohrabaně posadila. "Nepřivedl bys mě sem, ledaže by bylo zle, opravdu zle. Tak mi řekni, co se stalo."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moji věrní kamarádi"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️