Prolog
========== Prolog ========== Valencie Otevřu oči. Podívám se přímo před sebe, zhluboka se nadechnu a zaujmu pózu. Osvětluje mě měsíční světlo, které jasně září do místnosti ze skleněného stropu nade mnou. Tento tichý prostor je naplněn tajemnou atmosférou a vytváří téměř dokonalé prostředí pro romantický večer. Místností se ozývají známé první tóny Čajkovského Labutího jezera a já zaujímám polohu, zvedám se na špičky a pohupuji se ze strany na stranu, přičemž se pomalu přesouvám do rohu. Znovu vyskočím na špičky, ovládnu jeviště, jako by na ničem nezáleželo, a zablokuji okolní svět. Ke každé dramatické notě předvádím rukama a mimikou obličeje, čímž dávám najevo veškerou beznaděj labutě, krásné mladé ženy Odetty, která byla zajata temným čarodějem a nemůže se znovu setkat se svým milencem. Bolest a bolest v srdci podněcují její touhu bojovat proti němu, a tak se jimi živí, i když hrozí, že ji zničí. Vířím a vířím, stoupám nahoru a dolů, nahoru a dolů, a pak mi kolem rtů proklouzne výkřik bolesti, když mé nohy dopadnou na sklo. Zastavím své pohyby, sotva dýchám ze skla, které se mi zarývá do kůže. Pohlédnu dolů a vidím, jak se mé bílé pointe boty pomalu pokrývají krví ze všeho toho rozsypaného skla pokrývajícího podlahu; pokud je člověk dostatečně opatrný, aby se tomu vyhnul, je mistr. Nohy mi mučivě tepou. Sotva na nich stojím. Chroptící dech mi pomáhá soustředit se na něco jiného než na bolest. Poslední hodinu nedělám nic jiného než tancuju. Nikdy v životě jsem nevystupovala tak dlouho bez přestávky. Prostor zaplní zvuk cvakání zapalovače, když si zapálí cigaretu, zhluboka se nadechne a vydechne mým směrem, zatímco se pohodlně opře o židli přímo přede mnou. "Ach, Valencie. Znáš pravidla. Nikdy nepřestávej." Jeho hluboký, nebezpečný hlas mi zvedá husí kůži a znovu mi připomíná, že monstrum nikdy nespí. Jen se živí mým trápením. Zatáhne za provaz pevně omotaný kolem mého pasu a já se zapotácím. Nemůžu se ubránit bolestnému zasténání, když mě nasměruje na velkou hromadu skla. Vzduch mi mrzne v plicích, zatímco se modlím, aby bolest pominula a já mohla pokračovat. Ale nemůžu. Místo toho se ve mně rozprostře strach, který se nepodobá ničemu předtím. Zranění, jako je tohle, může navždy zničit kariéru tanečníka, a pokud nebudu mít tanec, nebudu mít v tomto životě nic. Ale on to ví. Další škubnutí. Tentokrát se neudržím na nohou. Dopadnu na kolena a pevně se kousnu do rtu, abych nezasténala, až mi holá kůže na dlaních a kolenou přistane na skle. "Vstaň," nařídí mi, ale já nevstanu. Může mě potrestat, jak chce. Bůh ví, že rány a pulzující kůže tomu nasvědčují. Ale já mu nedovolím, aby mi zkazil to jediné, co mám v životě nejraději. Všechno ostatní už mi vzal, balet si taky vzít nemůže. Ztěžka vydechne nad mou neposlušností a vstane, narovná si dokonale vyžehlený třídílný oblek a pak jde ke mně, zatímco jeho drahé italské kožené boty vydávají o podlahu nezaměnitelný zvuk. S každým jeho krokem se mi zrychluje tep, až ho cítím až v krku. Kovovou hlavici své hole mi položí pod bradu a zvedne ji. Střetnu se s jeho pohledem. Na tomhle muži nenávidím všechno. Nebo aspoň doufám, že je to nenávist. "Takže to je tvoje volba?" zeptá se, zatímco po mně bloudí líným pohledem, ale já nic neříkám. Neprozradím mu poslední část svého já, na které mi záleží. I kdyby to mělo zpečetit mou dnešní smrt.
1. První kapitola
========== První kapitola ========== Někde na světě... Podzim 2018 Valencia Ztěžka dýchám, zavírám oči a doufám, že mučivá bolest putující z mého žaludku do hlavy přejde, ale přesto mi sténání hrozí, že se rozleje za rty. Bílé šaty, které mám na sobě, jsou pokryté potem, jak mi na rozpálené kůži naskakuje husí kůže. Snažím se zvednout ruku, abych našla nějaké řešení nebo se posunula na posteli, ale zápěstí mám stažené, protože těsná pouta mi nedávají volnost pohybu. Kov mi pohmoždí tělo, naruší už tak zhnisanou kůži a já nesnáším slzy, které se mi kutálejí po tvářích, protože vypovídají o mé slabosti. "Je mi to tak líto," zašeptám do prostoru a na jazyku ochutnám sůl. Nemůžu být slabá, musím to přežít, ať to stojí, co to stojí. Bílá barva místnosti mi ruší oči, protože se vším tím ostrým světlem, které svítí ze stropu, je příliš jasná. Uprostřed je jen jediná postel, za ní stůl a přede mnou puštěná klimatizace, která mě bije přímo do obličeje. Je zázrak, že v tuhle chvíli nemám horečku. Stěny jsou zvukotěsné a pokrývá je další vrstva bílého sametu, což mě dusí ještě víc, protože ať budu křičet sebevíc, nikdo mě tady neuslyší. "Trestní místnost", jak jí říká. Nemá moc rád mou neposlušnost, což v podstatě znamená, že tady trávím víc času než kdekoli jinde. Ačkoli klecový prostor dole se sotva dá počítat za něco lepšího, tam alespoň kamery v rozích nade mnou nesledují každý můj pohyb. Za chvíli se otevřou dveře a dovnitř vejde žena, prostá jakýchkoli emocí, protože v ruce drží poznámkový blok. Pak se přesune ke stolu, kde rozbije několik ampulí a něco přimíchá do sáčku s kapačkou. Nejspíš vitamíny, které mě udržují při životě, přestože mě vyhladověl. Neobtěžuji se prosit ani žádat o pomoc, protože je to zbytečné. V posledních měsících jsem tvrdě zjistila, že většina lidí zůstává otupělá vůči problémům ostatních, dokud se jich netýkají. Unikne mi bezděčný smích, a přestože mi celé tělo ztuhne v křeči z té akce, nedokážu ho zastavit. Moje naivita se musí vidět, aby se jí dalo věřit. Žena se otočí, zamračí se, zvedne tašku, přistoupí ke mně a položí ji na stolek vedle postele. Otevře ústa, aby něco řekla, ale rychle je zavře, rty se jí ztenčí do linky, jako by se jen stěží držela, aby mi nedala co proto. Správně. Bez ohledu na to, jak moc chce, abych se chovala normálně a příjemně, neplatí je za to, aby mě poučovali. Platí je proto, aby mě udržovali naživu, abych mohla hrát jeho zvrácené, nechutné hry. "Jsi ostuda jako žena, víš to?" "Ne. Skrz vyschlé hrdlo zaskřehotám a její ruce na kapačce stále ještě vysílají dýky mým směrem, ale já se s jejím pohledem setkávám čelem. "Jak v noci spíš, to nevím." Místo odpovědi na mé píchnutí, ne že bych to čekala, mi do žíly zavede jehlu a já ani necuknu, vzhledem k tomu, že díry udělali skoro všude. Rychle je se svými věcmi hotová, pak upraví dávkování a nakloní se dopředu za čelo postele, nejspíš aby zvedla jednu z Newtonových kolébkových koulí. Za chvíli se prostorem ozývá zvuk, jak o sebe narážejí, když odchází, a nechává mě opět samotného, zatímco mě ten zvuk přivádí k šílenství, drásá mi nervy a připomíná mi, že tahle noční můra nikdy neskončí bez ohledu na to, jak moc si přeju, aby to byl jen sen. Ale já vím, že právě to chce, abych zešílela, aby mohl zaútočit, protože se živí jen slabými oběťmi, které může zlomit a zničit. Nemůžu mu to dopřát. Tentokrát ho nemůžu nechat vyhrát. Zavřu oči a přenesu se na baletní jeviště, zatímco klasická hudba naplňuje mou mysl a odvádí mě pryč z tohoto místa, které mi hrozí, že mě jednou provždy zbaví sebe sama. A přitom se mi v hlavě přehrávají obrazy z minulého roku jako barevný, děsivý film, o kterém vím, že skončí špatně, ale od kterého nedokážu odvrátit zrak. Vždycky jsem věděl, že v tomto světě existují příšery. Ale nevěděl jsem, že mají tendenci skrývat se za maskami dobrých lidí.
2. Kapitola druhá (1)
========== Kapitola druhá ========== New York, New York Leden 2018 Lachlan Hlasitě si hvízdám, nasazuji si černé kožené rukavice a usmívám se na skučení, které se ozve z muže, jenž je momentálně přišpendlený ke zdi několika trenérskými šrouby umístěnými v dlaních, chodidlech a stehnech. Ne že by ty rány byly hluboké, ale ta specifická místa dobře působí na nervy, vysílají do hlavy signály, které se mísí se strachem a vytvářejí v těle člověka dusivý pocit, jemuž nemůže uniknout. Měl bych to vědět, vzhledem k tomu, že jsem toto řemeslo ovládal a zdokonaloval od svých čtrnácti let. "Prosím, pusťte mě," žadoní muž, ale já ho ignoruji, skládám vrtačku a mačkám tlačítko, aby prostor zaplnil zvuk trrr. Muž šokovaně zalapá po dechu. "Co s tím hodláš dělat?" Nejzábavnější na lidstvu, jak jsem zjistil během mučení, je, že se všichni ptají a říkají stejné kraviny, bez ohledu na okolnosti nebo společnost. Nejradši bych jim přelepil ústa páskou, jen abych nemusel poslouchat ty otravné kecy, ale pak mám jejich křik příliš rád, než abych si nechal ujít příležitost. Otočím se, postavím se čelem ke své oběti - nebo učebnímu příkladu, jak jim ráda říkám - a zkoumám ho ze všech úhlů, nespokojenost mnou projede rychlostí. Oblečení mu pokrývá pot. Těžce dýchá, sotva stojí na místě, zatímco mu z ran klouže na podlahu krev. Přední díl kalhot má mokrý a podle odporného zápachu usuzuji, že je to moč. Zamračím se, ještě jednou zkontroluji jeho složku a zavrtím hlavou nad tím, že tenhle muž je kazatel. Kde je teď jeho víra? Lusknu prsty a zvednu je nahoru a během vteřiny se z reproduktorů rozezní klasická hudba od Mozarta. Lomím krkem ze strany na stranu a vychutnávám si její energii. Čas na představení. Bez dalších okolků mu pevně zavrtám šrouby do paží a tepen a jeho výkřik ve mně probudí monstrum. Uchechtnu se, pak se přesunu na druhou stranu a zavrtám se o něco víc. Vytéká z něj tolik krve, ale on stále zůstává naživu a sotva se mu podaří něco zachroptět pod nosem - ne že bych se zajímal o to, co poslouchá. Mým záměrem není ho zabít. Tedy... zatím ne. Nejdřív musí trpět. Musí zažít bolest a zoufalství, které navždy pokryjí stěny mého pokoje, aby poznal, jaké to je být v pozici, kdy bez ohledu na to, jak moc prosíte, zlý člověk nikdy nepřestane. Jen bude své činy stupňovat a vašim prosbám se bude vysmívat. Vracím se tedy ke svému stolku se zbraněmi, třesu prstem ve vzduchu a vychutnávám si obzvlášť vysoký tón hudby, zatímco prohledávám svou sbírku čepelí. Nejjemnější stříbro se leskne ve světle a já si nakonec vyberu třípalcovou čepel s nejostřejší špičkou. Vrátím se k němu a škrábnu ho po kůži od tváře až ke krku, když se pod ní zrychlí puls a jeho oči se otevřou a natrvalo se v nich usadí strach a agónie. A pak ho bodnu do boku. Vytáhnu nůž - ani nemá čas popadnout dech - a akci zopakuji na druhé straně a pak přímo uprostřed břicha. Zakňučí, zřejmě už nemá sílu na nic jiného. Nechávám mu nůž v břiše, protože ještě nepotřebuju, aby vykrvácel. Nastavím časovač na stolních hodinách, protože přesně za dvanáct minut zemře, jakmile mu z přeťatých tepen a poškozených vnitřních orgánů odteče krev a jeho tělo zcela vypoví službu. Koneckonců, lékařský titul jsem nezískal pro nic za nic. Uchopím kleště, uvolním mu ruku z hřebíku šroubu a zvednu ji, když se nakloním blíž k jeho obličeji. Vím, že mě slyší, i když se sotva drží posledních sil svého těla. "Kazateli Caneu," řeknu a jeho řasy se sotva pohnou, ale je tam, takže ztiším hlas, protože to, co chci říct, je jen pro jeho uši. "Pamatuješ, jak jsi říkával, že kluci, kteří ukazují prstem a obviňují ostatní, jsou hříšníci vhodní do pekla?" Setká se s mým pohledem a v očích se mu usadí poznání. Ale nenechám ho nad tím dlouho přemýšlet. "Vítej v mém pekle," zamumlám a usekávám mu prsty jeden po druhém, zatímco on mrská, ale je mi to jedno. Ve chvíli, kdy jsem hotová s jeho posledním prstem, se podívám na čas a zjistím, že mi zbývá pět minut. Šlápnu na to a pro jistotu prokleju prsty na podlaze, podepřu mu oči párátky a nedovolím mu je zavřít, zatímco mi jeho zkažená krev téměř zkalí oblek. Pak zapnu video na obrazovce umístěné přímo naproti na protější stěně. Z obrazovky se ozývají výkřiky a prosby, a i když ho mám v téhle poloze, která na tom kurva nic nemění, stejně mě to uspokojuje. Než podlehne smrti, prohlásím: "Tvůj syn je další na řadě." A pak dodám: "Šťastnou cestu do pekla, pastore." A on ztuhne, vypadá žalostně se vším, co jsem mu udělal. Právě když jeho tělo opouští poslední dech, hudba Symfonie č. 40 končí. Otočím se k oknu za sebou a ukloním se, když se ozve potlesk mých chráněnců, kteří s úctou sledují mou oběť a vzrušeně si mezi sebou šeptají - pravděpodobně komentují mou techniku. Ach, ty mladé mozky, které vzrušuje jediná myšlenka na mučení. Moji oblíbení studenti, vždycky jsou plní tolika nadějí a naivity. Ve skutečnosti nevědí, že je snadné snít o tom, jak někomu ublížit, ale je těžké to skutečně udělat - a ovládnout své touhy, přimět je, aby pracovaly pro vás, a nebýt jejich vězněm. Vždycky jsem tu od toho, abych rozdrtil jejich naděje a uvedl je do světa plného krve, temnoty a síly, která otřásá vaším tělem až k nepříčetnosti, protože nic se nevyrovná opojení z toho, když někomu vezmete život. Vůni čerstvě zabitého člověka. Mučení je forma umění, kterou jsem se naučil během let, ovládal ji desítky let a zkoušel ji v různých obměnách s každým, koho jsem uznal za vhodného. Většina lidí řekne, že jsem zrůda nebo psychopat. V životě však nikdy není nic tak jednoduché, protože zlo a dobro je v očích pozorovatele.
2. Kapitola druhá (2)
Valencia Čajkovského hudba se zrychluje, bicí a klavír smíšené s houslemi se rozléhají prostorem a jevištěm, když začínám dělat piruety. Vířím bez námahy na špičatých botách, mé paže se setkávají a rozdělují, čímž upozorňuji na ladnost každého pohybu. Krajková bílá tutu zůstává nehybná a upozorňuje na pohyby mých nohou, když se celá oddávám tanci víly Cukrové švestky. Znovu a znovu vířím na jevišti, zatímco hudba je stále hlasitější a rychlejší, stoupá výš a výš, až nakonec skončí na jemném dingání. Ztuhnu v pozici s jednou nohou špičkou na podlaze, tělem mírně nakloněným do strany a jednou rukou zvednutou, zatímco druhou mám rovnou u boku. Téměř vydechnu úlevou, protože se mi podařilo zvládnout tento tanec bez jediné chyby. Hlasitý potlesk propuká, když se vracím do první pozice a dělám hluboké ladné úklony, zatímco oni stále jásají a tleskají. Široký úsměv na tváři si udržuji neporušený, i když mě to stojí obrovské úsilí. Pak udělám několik kroků dopředu a celou akci zopakuji, čímž všem dávám najevo, že mám jen hlubokou lásku k jejich pozornosti a uznání za toto krásné a fascinující umění. Nakonec s poslední úklonou odtančím směrem k oponám a rychle skončím v zákulisí, kde na mě ze všech stran dopadá klimatizace, která mi okamžitě vytváří husí kůži na rozpálené pokožce, a já se mírně chvěji. Kdo si myslí, že je dobrý nápad pouštět ji na maximum, když se zpocení tanečníci vracejí? Tímhle tempem se nachladíme! Vzápětí mi Nora, manažerka v zákulisí, strčí do ruky otevřenou láhev s vodou a nařídí: "Pij, musíme tě připravit na třetí dějství. Nechceš něco zakousnout?" Zavrtím hlavou, lačně si naliji vodu do krku a téměř zasténám z chladivých pocitů, které mi přináší. Kostým se mi lepí na zpocené tělo a já nesnáším, když se mi tyl zarývá do kůže. Zůstávají po něm podrážděná místa, která vydrží několik dní. Stojí to za to, pokud mám příležitost vystupovat. "Dobře tedy." Pokrčí rameny, hvízdne a zavolá: "Jane, Valencia bude za chvíli u tebe. Připrav ji na další vystoupení." Pak se na mě usměje. "Sny se stávají skutečností." Jo, v tom má moje kamarádka pravdu. Vždycky chtěla být manažerkou v baletu a starat se o všechny ty šílenosti za oponou, protože měla hlubokou lásku k umění, ale nulový talent - nebo zájem o jeviště. Já jsem měla přesně opačné pocity. Mohla jsem žít mezi těmito zdmi a nikdy nežádat nic víc, ale všechny ty organizační kecy mě děsily k smrti. "Jste nářez, šéfová." Pozdravím ji svou lahví. Zasměje se a odejde k dalšímu tanečníkovi, který právě dokončil svůj part, ale ne dřív, než ukáže na vázu s pivoňkami bílými jako sníh v rohu. "Tyhle přišly pro tebe. Max si tě určitě hlídá, když tě zasypává pozorností při každém představení," zažertuje a přesune pozornost na Jima, aniž by viděla, jak mě její slova prakticky přilepí k místu, zatímco se mi rozšíří oči novou informací. Max byl posledních pár týdnů na služební cestě v Paříži, a přestože jsme si často psali zprávy - spíš on -, dala jsem mu jasně najevo, že chci, aby mi přestal posílat různé dárky. Nevidím důvod, proč plýtvat krásnými květinami, aby umřely za jevištěm, většinou zapomenuté, protože chaos po plese mi málokdy dovolí se o ně postarat. Zatnu zuby, jak mnou projede vztek, a těžce si povzdechnu, protože opět ignoroval má přání a dal přednost svým sobeckým touhám. Poslední dobou to dělá často, což jen dokazuje, že posunout věci dál s ním nepůjde. Pak mě napadne další myšlenka. Maxovy oblíbené květiny jsou červené růže, takže mi je posílá jenom on. Nezajímá ho, že dávám přednost jiným květinám, že ve skutečnosti mám nejraději pivoňky. Myslím, že se ani neobtěžoval zeptat, nebo že jsem se o tom zmínila. Max se chová velmi analyticky, takže není možné, aby byly od něj. Svraštím obočí, zvednu kartičku připevněnou k horní části hole, otevřu ji a překvapeně zamrkám. Kdysi dávno žil tančící anděl, který svému umění věnoval vše. Nikdy nepoznala noční můry. Dokud netvor nezničil její pečlivě vystavěnou fasádu. "Valencie?" Jane mi prakticky křičí do ucha a vytrhává mě z omámení, když si znovu a znovu pročítám vzkaz a snažím se mu porozumět, ale nedaří se mi to. "Musíme jít." Pořád se nehýbu; jen nevěřícně kroutím hlavou a přemýšlím, kdo si ze mě takhle vystřelil. "Jsi v pořádku?" zeptá se a tónem jí zazní obavy. Konečně k ní zvednu pohled a přikývnu. "Jo, promiň. Jen jsem se do něčeho zamilovala. Jsou tu ještě nějaké poznámky?" "Ne, jen tenhle. Ale v šatně máš víc pivoněk. Voní božsky, ale bude mě z nich bolet hlava." Pokračuje v povídání celou cestu do šatny, zatímco mně v hlavě hrají jen dvě myšlenky. Kdo mi poslal vzkaz, který naznačuje, že mi ublíží? A hlavně... co to znamená? Lachlan Zavírám za sebou dveře, svlékám si košili a házím ji na zem. Lomcuju krkem ze strany na stranu v naději, že uvolním napětí, a na vteřinu ztuhnu, protože stará rána na rameni mi pulzuje víc než obvykle. Možná jsem neměl věnovat tolik času tomu, abych toho zmrda rozsekal kus po kusu, ale rychle tu myšlenku zaháním. Co by na tom bylo zábavného? Jakkoli mnou projelo vzrušení při představě, že je metr pod zemí, nedělám to jen pro nějaký pocit správnosti. Ne, zabíjení je pro mě do značné míry sport. A stejně jako cvičení, když ho nepraktikujete dostatečně, vyjdete z formy. Ale svaly na nic z toho nikdy nezapomenou. S úsměvem popadnu z baru láhev vodky, cvaknu ji a lačně hltám, jak se mi hořící tekutina rozlévá po těle. Pohled mi přistane na zarámované fotografii na stole, na níž je zobrazeno to nejkrásnější stvoření, jaké kdy vesmír stvořil, a veškeré pobavení mě opustí.
2. Kapitola druhá (3)
Místo toho mě naplňuje hluboký a nekontrolovatelný vztek. Vyjdu na balkon a zhodnotím své obrovské sídlo. Několik světel ukazuje pečlivě vytvořené výklenky s vysázenými růžemi; krásná dokonale posekaná zelená tráva se rozprostírá v různých tvarech a podobách a vytváří v zahradě jakýsi labyrint s různými únikovými cestami. Po celém místě je rozeseto několik růží, které mu dodávají romantický a zároveň tajemný vzhled, který vás donutí se do zahrady zamilovat, pokud si nedáte dostatečný pozor. Nedávno jsem do ní přidala keř bílých pivoněk, které nádherně kvetou. Úzké betonové cestičky vedou k několika fontánám, které se štědře polévají vodou, jejíž zvuk uklidňuje a láká holuby, kteří zde v klidu odpočívají. Celkově by se mohlo zdát, že je to dokonalá zahrada pro drahý dvoupatrový dům, který se nachází na okraji města. Je obklopena akry pozemku s obrovskými železnými vraty, takže do ní nikdy nevstoupí nikdo cizí bez mého svolení. Ve skutečnosti však? Je to můj lovecký revír a uniknout mi může jen ten nejsilnější, ale ten mě pak musí přelstít. A to se nikdy nestane. Proto je vždycky zábavné sledovat, jak se o to pokoušejí. I když jsem ještě nikdy nevyzval anděla. V mysli se mi mihne hnědovláska vířící v kruhu na jevišti zcela pohlcená svým tancem, její čokoládové oči jiskří vášní, jak se vznáší po jevišti, jako by jí patřilo. Jak její ladné tělo tak souzní s hudbou, že je téměř nemožné je od sebe oddělit. Kdykoli vystupuje, je naprosté ticho, protože i ten nejmenší nádech může přerušit kouzlo a vrátit nás všechny zpět do světa smrtelníků. Pevněji sevřu zábradlí balkonu a dovolím vzpomínkám, aby mě zaplavily jako vlna oceánu a znovu mi ji připomněly. Anděla. Přišel však čas přistřihnout jí ta křídla a přivést ji ne mezi smrtelníky, ale pod zem, do hlubin pekla, abych mohl poskvrnit její světlo svou temnotou a dokázat, že ať pocházíš odkudkoli, nikdy proti ní nejsi imunní. S touto myšlenkou se nakloním k šachovnici položené na balkónovém stole a posunu pěšce doprava. Naše hra oficiálně začala.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Anděl a monstrum"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️