Prolog
======================== Prolog ========================------------------------ Lila ------------------------ Vyškrábala jsem se mu na ruce a vytřeštila oči. Škrtil mě holýma rukama, odřezával mi přívod vzduchu do dýchací trubice. Takhle to mělo skončit? Měla jsem zemřít rukou muže, kterého jsem milovala? Ale tohle nebyl on. Byl to muž, kterého jsem nepoznávala. Jeho modré oči byly divoké a nesoustředěné, jako by byl někde jinde. Zalapala jsem po dechu a po tváři mi stékaly slzy. Viděla jsem okamžik, kdy zaregistroval, že ležím na podlaze ložnice v škrcení, jeho ruce omotané kolem mého krku mi znemožňují dýchat. Pustil mě, posadil se na paty a zatahal se za konečky vlasů. Snažila jsem se dýchat přes bolest, rukou jsem se natahovala, abych si třela pohmožděný krk. "Lilo," řekl se syrovým hlasem. Měsíc byl dnes večer tak jasný, že jsem viděla bolest vyrytou v jeho tváři. "Kurva. Lila. Je mi to tak líto, zlato. Je mi to tak líto." Zvedl mě z podlahy v ložnici, přitáhl si mě na klín a držel mě v náručí, čelo přitisknuté k mému. Jeho slzy se mísily s mými. Jak jsme se dostali až sem? "Mluv se mnou," prosila jsem ho už po sté od chvíle, kdy se před rokem vrátil domů. Naivně jsem věřila, že až se vrátí domů, budeme moci pokračovat v našem pravidelném životě. Mýlila jsem se. Tak zatraceně špatně. I když jsem se uvnitř třásla, bojovala jsem s tím. Musela jsem se zeptat. "Řekni mi, co se ti stalo," prosila jsem znovu. "Prosím, Jude, prosím tě." Zabořil tvář do záhybu mého krku a nic neříkal. Bolelo mě, že se mnou nedokáže o ničem mluvit, když jsme se dřív svěřovali jeden druhému. Teď jsem chodila po skořápkách. Neustále jsem si dávala pozor na jeho spouštěče. Špinavé cesty. Ohňostroj 4. července. Šustění ve vysoké trávě za stodolou. Viděl nebezpečí na místech, kde neexistovalo. A dnes v noci jsem ho jen objala, když spal. Udělala jsem to instinktivně, natáhla jsem se k němu uprostřed noci, jako už tolikrát předtím. Nejhorší byly noci. Kruhy pod očima svědčily o nedostatku spánku. "Miluju tě," řekl a slova se mu drala z hrdla, jako by ho bolela. "Miluju tě tak moc, kurva." "Já tě miluju ještě víc. Já... Jude..." Přitiskla jsem se k němu. Neodcházej. Neopouštěj mě. Ale věděla jsem, že už je pryč. Ztratila jsem ho někde na druhém konci světa. "Musíme najít někoho, kdo ti pomůže." Neřekl nic. Chodil k terapeutovi, ale nepomáhalo to. Byl přesvědčený, že mu nikdo nedokáže pomoci. Vzdával to. V jeho očích jsem viděla porážku. "Je mi to líto," opakoval pořád dokola. Pořád to opakoval, jako by to mělo všechno napravit. Ale já věděl, že už nikdy nic nebude v pořádku. Jude McCallister byl nejsilnější muž, jakého jsem kdy poznala. Přežil tři nasazení v Afghánistánu. Pět let aktivní služby u americké námořní pěchoty. Byl postřelen do hlavy a přežil. Jeho helmu jsem měl ve skříni. Byla v ní obrovská díra, ale kevlar kulku zastavil a zachránil mu život. V té helmě byla nalepená moje fotka a on říkal, že mě nosil všude s sebou. Myslela jsem si, že naše láska je dost silná na to, aby přežila všechno. Dokonce i v bojové zóně. Mýlila jsem se. S čím jsem ale nepočítala, byla zranění, která nezanechala žádné jizvy. Zlomené části, které žádný lékař nedokázal opravit. To peklo si přinesl domů a já jsem netušila, jak mu pomoci. Ale zkoušela jsem to dál. Nemohla jsem Juda ztratit. Měl být můj navždy a navždy. * * *------------------------ Jude ------------------------ Seděla jsem na kraji matrace a pozorovala ji, jak spí. Vypadala tak klidně. Tak zatraceně krásná, vlnité hnědé vlasy rozcuchané a rozcuchané, dlouhé řasy spočívající v důlcích pod očima. Ty zelené oči, stejný odstín zelené jako tráva na louce. Můj pohled klesl k fialovým stopám na jejím krku, které jsem jí tam před dvěma dny udělal. Použila make-up, aby je zakryla, ale pořád tam byly, jasné jako facka, aby je každý viděl. Žádný make-up nedokázal zakrýt pravdu. To jsem jí udělal já. Způsobil jsem bolest osobě, o které jsem tvrdil, že ji miluji nade vše. Před několika měsíci jsem jí málem zlomil zápěstí uprostřed nočního děsu. Nenáviděl jsem se za to peklo, kterému jsem ji vystavil. Křik, nepodložená obvinění, pití a chvíle, kdy jsem nesnesl, aby se mě dotkla. Tohle nebylo to, k čemu se upsala. Láska by neměla tolik bolet. Snažila se mě přesvědčit o opaku, ale byla slepá k pravdě. A ať se propadnu, jestli ji budu dál tahat s sebou dolů. Lila byla tvrdá a silná, ale její láska ke mně ji oslabovala. Zůstala po mém boku v dobrém i zlém, i když mě měla nechat na holičkách. Sakra, měla mě opustit v den, kdy jsem v osmnácti letech odešel do výcvikového tábora. Tehdy jsem měl všechno promyšlené. Byl jsem tak nafoukaný. Tak sebevědomý, že jsem dost silný na to, abych zvládl cokoli. Bylo to teprve před šesti lety, ale připadalo mi to jako celý život. Teď se mě bála. Bála se o mě. Bála se mě nechat na pokoji. Bála se, že se nedožiju svých pětadvacátých narozenin. Podívej se, co jsi jí udělal, kreténe. Opravdu můžeš čekat, že tě bude milovat v dobrém i zlém? Zasloužila si mnohem víc než psychopata, který ji málem uškrtil. Seznam sraček, které jsem jí provedl - celé své rodině - byl dlouhý a neodpustitelný. Nejen za poslední rok, co jsem byl doma, ale i za ty roky, kdy na mě čekala a bála se o mě, zatímco já jsem byl pryč a bojoval ve válce, o kterou mě prosila, abych se do ní nezapojoval. Lila by tvrdila, že se neobětovala, aby mohla být se mnou, ale byly to kecy a oba jsme to věděli. Vstal jsem a položil vzkaz na noční stolek, pak jsem vyšel z ložnice dřív, než jsem si to mohl rozmyslet. Doufal jsem, že pochopí, že to dělám, protože ji miluju. Bylo načase ji osvobodit. Nemohl jsem být mužem, kterého potřebovala. Ten muž byl pryč. Když jsem odjížděl, začínalo vycházet slunce. Opustil jsem svůj domov. Opustil jsem Texas. Opustil jsem svou rodinu. A opustila jsem lásku svého života. Kdybych mohl vylézt z vlastní kůže a z hlavy, nechal bych je tam taky. Zesílil jsem klasickou rockovou písničku "Carry On Wayward Son" a jel jsem. Zvedl jsem láhev whisky ke rtům a dlouze si lokl. "Posral jsi to, McCallistere." Otočil jsem hlavu a podíval se na svého kamaráda Reese Madigana, který seděl na sedadle spolujezdce v mém Silveradu. Třel si rukou zacuchanou kštici a druhou rukou si vyťukával rytmus do hudby. Reese tuhle písničku miloval. Kdysi ji zpíval z plných plic, jen aby všechny naštval. Měl ten nejhorší hlas. Nedokázal vyloudit melodii, aby si zachránil život. "Měl jsi to vědět." "Byl to ještě kluk," namítla jsem. "Hráli jsme s ním fotbal. Dávali jsme mu sladkosti. Jak jsem to mohl vědět?" "Chceš mi říct, že jsi ten mobil neviděla? Viděl jsi ho, ale zaváhal jsi, že?" Hřbetem ruky jsem si otřel pot z čela. Srdce mi bušilo do hrudního koše, strach a hrůza mi lezly po zádech. Znovu jsem zkontrolovala sedadlo spolujezdce. Reese byl pryč. Protože Reese byl kurva mrtvý. Teď jsem mluvila s mrtvými. Znovu jsem se napil whisky. A pokračoval jsem v jízdě. Beze mě by jí bylo líp. Moje holka byla bojovnice a byla odolná. Už jsem v nic moc nevěřil, ale pořád jsem věřil v ni.
Část I
======================== Část I ========================
Kapitola 1 (1)
======================== První kapitola ========================------------------------ Lila ------------------------ "Proč musím mít na sobě ty hloupé šaty?" Zabručela jsem, když mi máma odhrnovala chuchvalce vlasů. Zamračila jsem se na svůj odraz v zrcadle. Sluneční šaty byly žluté s bílými vyšívanými květy. Květiny. Zvracení. "Protože nás McCallisterovi pozvali na grilování." McCallisterovi bydleli hned vedle našeho nového domu, takže to z nich asi dělalo naše sousedy. Včera se u nás zastavila Kate McCallisterová, aby nás přivítala v sousedství, a ukázalo se, že se s mámou znaly z vysoké školy. Svět je malý, říkaly si, smály se a objímaly jako dávno ztracené kamarádky. "Nechápu, proč by mělo záležet na tom, co mám na sobě." "Přestaň být bručoun," škádlila mě máma a rozdělila mi vlasy na tři části, aby mi je mohla zaplést. Usmívala se. Usmívala se od chvíle, kdy Derek souhlasil, že opustí Houston a přestěhuje se do Cypress Springs, malého městečka v texaském Hill Country. Máma byla zdravotní sestra a příští týden měla nastoupit do nové práce. Derek byl elektrikář, a protože byl samostatně výdělečně činný, nezáleželo na tom, kde jsme bydleli, mohl pracovat kdekoli. "Dva kluci jsou stejně staří jako ty," řekla. "Možná byste mohli být kamarádi." "O tom pochybuju. Ne, když mě vidí v těchhle šatech. Vypadám hloupě." "Sluší ti to." Zatahala mě za konec francouzského copu, který mi právě zapletla do vlasů. Moje oči se v zrcadle setkaly s jejíma. Měly stejný odstín zelené jako moje a obě jsme měly tmavě hnědé vlnité vlasy. Všichni říkali, že jsem její podobizna. Zastavila jsem se a přemýšlela o tom, co řekla. "Počkej chvíli. Jak by mohly být obě v mém věku?" Oči se mi rozšířily. "Jsou to dvojčata?" "Ne. Jsou to bratranci a sestřenice." "Aha." Ramena mi zklamaně poklesla. Dvojčata zněla mnohem zábavněji. Mohly by lidi oblbovat tím, že by předstíraly, že jsou jedna druhá. "No, nevypadáš krásně jako obrázek?" Derek se usmál. Přinutila jsem se k úsměvu, i když jsem byla pořád naštvaná, že musím mít na sobě šaty. "Derek bude nosit džíny a tričko." Zamračila jsem se na slunečnice na svých žabkách, když jsme vycházeli ze dveří. Raději bych si obula vysoké tenisky Converse. "Jak je to fér?" "Život není fér, zlatíčko," řekl se smíchem. "To se brzy naučíš." Nebylo to poprvé, co jsem to slyšela, ale rozhodla jsem se přestat si na to stěžovat. Nic by to nezměnilo. Tohle byl náš nový domov a máma trvala na tom, že se mi tu bude líbit. Znělo to od ní jako jedno velké dobrodružství. Ale nebyla to ona, kdo musel opustit svého nejlepšího přítele. Otáčela jsem fialovým náramkem přátelství na zápěstí kolem dokola a přemýšlela, co teď Darcy dělá. Nejspíš plavala v bazénu v našem bytovém komplexu. Toužebně jsem si povzdechla a vzpomněla si na léto, které jsme si naplánovaly během nesčetných přespání. Na léto, které bylo zničeno, když mi máma oznámila, že se stěhujeme. Derek ovinul svou potetovanou ruku mámě kolem ramen a políbil ji na temeno hlavy, když jsme všichni tři kráčeli po silnici k McCallisterovým a já jsem funící šla vedle nich. Celých sedm let jsme byli jen já a máma, a tak se mi to líbilo. Dokud si před dvěma lety nevzala Dereka. Teď, když měla jeho, jsem si připadala jako páté kolo u vozu. Život není fér, zlatíčko. To je pravda. * * * McCallisterovi bydleli ve velkém kamenném domě s verandou kolem dokola na několika akrech půdy. Jedli jsme na zadní verandě s výhledem na pole a stodolu s kopci v dálce, o kterých Patrick McCallister říkal, že patří k ranči. Byl generálním dodavatelem a vlastnil stavební firmu. Soudě podle velikosti jejich domu a všech pozemků jsem měl pocit, že jsou mnohem bohatší než my. Během pěti minut se dospělí smáli a povídali si jako staří známí, zatímco já jsem trčela s kluky u dětského stolu. Se všemi čtyřmi. Nad hamburgery, kukuřicí na koláči a bramborovým salátem jsem se o McCallisterových chlapcích dozvěděl docela dost věcí. Za prvé: Jude McCallister byl ten nejotravnější kluk na světě. Byl to vejtaha a všeználek, který se choval, jako by byl naším šéfem. Za druhé: Judův bratranec Brody se choval nejhůř ze všech chlapců, které jsem kdy potkala. Žvýkal s otevřenou pusou a jídlo jedl tak rychle, že byste si mysleli, že to bylo jeho první jídlo po letech. Když se Jude natáhl pro další kukuřičný klas, Brody ho bodl vidličkou do ruky. Číslo tři: Brody se k rodině přistěhoval teprve minulý měsíc a předtím se ani nesetkal se svými bratranci a sestřenicemi. Neznal jsem celý příběh, protože když jsem se zeptal, kde je jeho máma, Brody odpověděl: "Do toho ti nic není." "To je mi jedno," odpověděl jsem. Což mě šokovalo a donutilo mlčet. Devítiletý kluk neměl nadávat a já mu to řekl. "Není mi devět," řekl kolem pusy plné jídla. "Desátého dubna mi bylo deset." "A mně bude deset dvacátého srpna," řekl Jude. "Kdy máš narozeniny?" "Pátého května," řekl jsem neochotně. Právě mi bylo devět, což znamenalo, že jsou oba starší než já. Jude, všeználek, si to rychle spočítal. "Jsi o devět měsíců mladší než já a o třináct měsíců mladší než Brody." Jako by je to dělalo tak nadřazenými. Nebylo to tak. Oba chodili do čtvrté třídy, stejně jako já. Gideonovi bylo šest a jediné, co chtěl, bylo jít dovnitř a dívat se na filmy, ale rodiče mu řekli, že to nesmí. Tak trucoval. Jesse, dítě rodiny, měl čtyři roky a byl rozkošný. Byl roztomilý a vtipný a nutil nás smát se jeho hloupostem. Teď už jsme všichni dojedli - kromě Brodyho, který si dával už třetí jahodový koláč - a dospělí nám řekli, abychom si šli hrát. Brody chtěl jezdit na koních, ale to jsme bez dozoru dospělých nesměli, takže jsme si museli vymyslet vlastní zábavu. Tak jsme skončili na poli za domem a hráli fotbal. "Nebudeš to moct chytit," řekl Jude, ten všeználek.
Kapitola 1 (2)
"Brody ho právě chytil. Já taky." Podívala jsem se na Brodyho. Byl o dost menší než Jude a tak trochu vychrtlý. Měl hrbolatá kolena a ostré lokty a tmavě blond vlasy. I když měl stejné příjmení, Brody nevypadal jako ostatní modroocí a hnědovlasí McCallisterovi kluci. Jude zavrtěl hlavou. "Brody je drsňák. Je zvyklý chytat fotbalový míč. Ty jsi holka. V šatech," ušklíbl se, vyhodil míč vysoko do vzduchu a chytil ho do rukou. "Srazí tě to na zadek," řekl Brody a dloubal se ve strupu na koleni. Po lýtku mu stékala krev. Hnus. "Tedy pokud to vůbec dokážeš chytit," řekl Jude. Netěšila jsem se do čtvrté třídy v nové škole, pokud to znamenalo, že je budu muset vídat každý den. Jude otálel a choval se, jako by o něco šlo, i když o nic nešlo. Byl to jen fotbalový míč, ne bomba. "Prostě hoď ten pitomej míč. Co se děje? Bojíš se, že ho chytí nějaká holka?" Posmíval jsem se mu. Jude si odfrknul, jako by už jen ta představa byla směšná. "Ty ho nechytíš." Nesnášela jsem, jak zněl sebejistě, jako by věděl všechno. "Prostě ten pitomej míč hoď," opakovala jsem a byla jsem každou minutou otrávenější. "Dobře, ale pamatuj si to. Řekla sis o to." Sklopila jsem oči, odkopla žabky a rozběhla se přes hřiště, abychom se od sebe vzdálili stejně jako Brody. "To je dost daleko," zařval. Ignorovala jsem ho a běžela dál. Nebyl mým šéfem. Když jsem byla dobře připravená, přestala jsem běžet a otočila se k němu čelem. Páni. Uběhla jsem nějakou vzdálenost. Byl dost daleko. Tak daleko by nejspíš nedokázal hodit ani fotbalový míč. Usmála jsem se a představila si, jak míč dopadá vedle. To by ho naučilo škodolibosti. "Bude to bolet," varoval Gideon a ani nezvedl hlavu od komiksu, který četl. Myslel jsem, že ještě neumí číst, takže si jen prohlížel obrázky. Rty měl fialové od hroznového nanuku v ruce, šťáva mu kapala na ruku. "Tedy pokud to dokáže chytit," ušklíbl se Jude. Chytil bych ho, i kdyby mě to mělo zabít. Kromě toho jsem pochyboval, že by dokázal hodit fotbalový míč tak tvrdě nebo tak daleko, jak tvrdili, že umí. Míč opustil jeho ruku a spirálovitě proletěl vzduchem jako střela mířící přímo ke mně. Nebe bylo tak modré a já jsem zíral do slunce, což mi znemožňovalo míč vidět. Judův protivný hlas něco křičel, ale já jeho slova neslyšel. Příliš jsem se soustředila na to, abych ten míč chytila. Soustředila jsem se, jako by na tom závisel můj život. Vzápětí jsem ležel na zádech a z plic mi vyrazil všechen vzduch. Na hrudi mi seděl slon, který mi ztěžoval dýchání i pohyb. "Je mrtvá?" To znělo jako Jesse. Prst mě šťouchl do žeber. Hrál jsem si na opici. "Jude zabil Lilu?" To by byl Gideon. "Budeme mít velký problém." "Dáme si dalšího nanuka." "Jo. Tohle je nuda." Slunce na mé tváři zakryl stín. Otevřela jsem oči a několikrát zamrkala. Modré oči barvy polních květin na poli mi hleděly do tváře, příliš dlouhé hnědé vlasy mu padaly do čela, obočí stažené k sobě. "Jsi v pořádku?" Jude se zeptal, jeho hlas byl jemnější než předtím a zabarvený obavami. Sípavě jsem se snažila popadnout dech, abych mohla promluvit. "Jsem v pořádku." "Chytila jsi míč." Oči se mi rozšířily překvapením. "Chytila?" Přikývl a usmál se na mě tak, že se mu ve tvářích udělaly dolíčky. "Určitě ano," řekl a já v jeho hlase slyšela hrdost. Moje hloupé srdce se nafouklo jako balonek. "A taky sis ho udržel." Naklonila jsem bradu dolů, abych se podívala na fotbalový míč, který jsem stále svírala na hrudi. Teď byla řada na mně, abych se škodolibě radoval. "No jasně, že jo. Říkal jsem ti to." "Na spodním prádle máš napsáno sobota," podotkl Brody a já se nemohl rozhodnout, kdo je protivnější. On nebo Jude. "Dneska je neděle." "Stáhni si šaty," řekl Jude nevrle a plácl Brodyho po hlavě. "Nedívej se jí na spodní prádlo." Brody pokrčil rameny. "Nemůžu za to, že si na fotbal vzala šaty. Není moje chyba, že si nemění spodní prádlo." Rozhodně jsem si měnil spodní prádlo každý den a otevřel jsem pusu, abych protestoval. Ale Brody už odfrčel pryč a já jsem zavřela pusu a neobtěžovala se ho opravovat. Přísahala jsem, že už si nikdy nebudu brát šaty. Ignorovala jsem Judovu nataženou ruku, postavila se na nohy a uhladila si rukou sukni těch pitomých šatů. "Žádná neděle není," zamumlala jsem. "Cože?" Jude se zeptal. "To spodní prádlo. V balení je jich jen šest. Neděli vynechali." "To je v háji." "Jo." Tváře mi zčervenaly horkem. Bylo to tak trapné. Hledal jsem něco jiného než fotbal. Ruce mě ještě štípaly od chytání míče a hrudník mě pořád bolel od úderu, ale nehodlal jsem to přiznat. "Chceš závodit?" Loni jsem byla jednou z nejrychlejších běžkyň ve třetí třídě a věděla jsem, že Judea a Brodyho porazím i v šatech a naboso. Tak jistá jsem si byla. "O co se vsadíme?" Brody se zeptal. "Otázka zní, co jsi ochotná prohrát?" Jude se na mě usmál. Takže. Otravné. "Když už chceš prohrát, tak ať je to dobrý." V hlavě jsem si projížděla seznam svých cenných věcí, připravená nabídnout jednu z nich vítězi. Protože bych byla vítězkou já, nemusela bych se s ničím loučit. Jude naklonil hlavu a zkoumal můj obličej. "Pravda nebo úkol?" "Cože?" "Vyber si jednu." "Dare," řekla jsem rychle, aniž bych o tom přestala přemýšlet. Jude a Brody si taky vybrali výzvu, velké překvapení. Seřadili jsme se a Jude zkontroloval, jestli jsme všichni tři vyrovnaní. Pak luskl prsty, jako by si právě na něco vzpomněl. "Hele, ty se nebojíš krokodýlů, že ne?" "Jo," řekl jsem. Hledal jsem v jeho tváři známky toho, že si dělá legraci, ale on se tvářil smrtelně vážně. "Nebojím se ničeho," řekla jsem statečně. Bála jsem se jen jedné věci. Bouřky. Ale to jsem mu nehodlala říct. "Proč?" Zeptal jsem se, okamžitě podezřívavý. Rozhlédl jsem se kolem a hledal bažinu nebo co to bylo, v níž žili krokodýli, ale žádnou jsem neviděl.
Kapitola 1 (3)
"Jen se ujistěte, že vyhrajete, a pak se o to nebudete muset starat." Sledoval jsem jeho pohled k plotu na konci pole. Naše cílová čára. Byla dost daleko, ale já si s tou vzdáleností nedělal příliš velké starosti. "Jsi si jistá, že do toho chceš jít?" zeptal se a dal mi tím najevo, že je to mimo. Přikývl jsem. "Určitě." "Můžeš mít náskok, vzhledem k tomu, že jsi holka a tak," nabídl Jude. "Ne, děkuju." Zkřížila jsem ruce na hrudi a držela nohy na zemi. "Zůstanu tam, kde jsem." "Nemáš boty," řekl Jude a poukázal na zjevnou věc. "No a co?" "To z toho ještě nedělá férový závod." "Prostě se bojíš, že tě porazí holka. Mně je tady dobře. I bez bot." Jude se na mě chvíli díval, pak si zul tenisky a odlepil ponožky, takže byl taky bosý. Brody udělal totéž. Podíval jsem se na jejich bosé nohy. "Teď je to fér," řekl Jude a mě překvapilo, že mu vůbec záleží na tom, aby si hrál na fér, ale podle toho, jak to řekl, jsem si myslel, že je to pro něj důležité. "Na značky, připravit, jdeme!" Vyrazil jsem jako střela a koutkem oka jsem viděl, že vedu. Běžel jsem rychleji než kdykoli předtím. Plíce mi hořely, nohy a ruce pumpovaly. Hrubá tráva a drobné kamínky se mi zarývaly do chodidel, ale já jsem bolest ignorovala a tlačila na sebe, abych běžela rychleji. Plot jsem měla na dohled, když mě Jude předběhl. Sprintoval kolem mě a běžel tak rychle, že jsem cítila vítr. Prohrál jsem s Judem o míli a s Brodym o krk. Když jsem doběhl ke klukům, Jude seděl nahoře na plotě a tvářil se v pohodě, jak se patří. Jako by se tam poflakoval už celé hodiny a čekání ho už přestalo bavit. Ani se nezadýchal. Brody se vrhl na zem a funěl jako pes. Nohy se mi podlomily a kolena dopadla na zem. Předklonil jsem se, ruce jsem měl položené na zemi a snažil jsem se dýchat. Měla jsem pocit, že se pozvracím. Máma vždycky říkala, že je důležité být laskavý poražený, ale štípalo mě to. Zanechalo mi to hořkou pachuť v ústech. A teď za to budu muset zaplatit. "Tak co je to za výzvu?" Ukázal jsem jim to. Nikdy bych od výzvy neustoupil.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zhouba mé existence"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️