Dědictví srdce

1

"Mladý pane, pan mě požádal, abych vás pozval zpět."

Před Andrewem Blackwoodem stála impozantní skupina mužů v černých oblecích.

Andrew byl bezvýrazný, nezúčastněný a jejich žádosti ani nevěnoval pozornost.

"Mladý pane, pojďte prosím s námi zpátky."

Andrew si bezmocně třel vlasy a jeho hlas zněl přísně: "Dost, já se nevrátím." "To stačí," řekl.

"Ale když se nevrátíš, nebudeme schopni splnit naše rozkazy!" Vedoucí muž se na Andreje podíval s těžkým výrazem ve tváři.

Andrew se na ně pohrdavě podíval, pak se otočil a mávl rukou.

"Dingdong ... Dingdong ... " Jen co ušel pár kroků, zazvonil mobil v kapse, vyzvánění bylo jednoduché a obyčejné, dokonce trochu staromódní, ukazující na nudného majitele.

Andrew zvedl telefon, uviděl jméno na displeji, zamračil se, ale přesto to zvedl: "Řekni!" Andrew se zamračil a zvedl sluchátko. Tón byl prostý a jasný.

"Andrew, považuješ se, nebo nepovažuješ za dědice rodu Blackwoodů? Chybí... celý den," telefon, hlas silný a mírně ochraptělý, zřejmě padesátiletý nebo šedesátiletý muž.

"Tati, víš, že mě rodina Blackwoodů nezajímá." "To je pravda," odpověděl jsem. Andrew odpověděl lehce, oči chladné jako obvykle.

"Parchante, takový velký rodinný podnik, ty se můžeš vyhýbat zodpovědnosti tím, že řekneš, že tě to nezajímá?"

"Vrať se, jsi jediný, kdo může zdědit Blackwood. A nejsi příliš mladý, Elizabeth je pro tebe vhodná dívka." "Cože?" zeptal se.

Andrew při těch slovech našpulil rty a chvíli mlčel, než pomalu promluvil: "Dobře, vrátím se a převezmu rodinný podnik, ale mám jednu podmínku." To byl jeho největší ústupek.

"Jakou podmínku? To říkáš ty."

"Že se rozhodnu pro sňatek a dám si tři roky čas, a pokud během té doby nenajdu muže, kterého bych si vybrala, vrátím se k tobě a vdám se."

Nevěděl, proč se tak rozhodl, možná chtěl bojovat proti osudu.

Muž na druhém konci telefonu si zhluboka povzdechl a nakonec řekl: "Dobrá, platí." "Dobrá," řekl.

...

"Andreji, už ses opravdu rozhodl?" Profesor Smith se na něj, obvykle líného chráněnce, podíval s jistou skepsí.

Andrew přikývl a jeho tón byl pevný: "Aha! Je načase, abych si nějaký pořídil."

Profesor Smith si všiml Andrewovy vážnosti a přestal se vměšovat. V jeho očích byl Andrew vždycky velmi svéhlavý člověk.

"Tak co budeš dělat dál?"

Andrew se na chvíli zamyslel, zavrtěl hlavou a odpověděl: "Ještě jsem se nerozhodl."

"No, proč mi to neřekneš, mám kamaráda na dopisování, kterého jsem léta neviděl a který učí v Codyville. Proč si tam neuděláš výlet, abys měl čas si to promyslet?" "Ano," řekl.

Profesor Smith měl upřený pohled, jako by Andrewův nápad zvažoval.

Učitelské místo? Zdálo se to jako dobrá volba, právě včas, aby si mohl užívat klidného života.

Andrew se rozhodl: "Ano!"

O několik dní později Andrew odjel do Codyville, tentokrát rozhodnutý zpřetrhat vazby se všemi a začít nový život. Odjel tedy, aniž by o tom někomu řekl, a dokonce si změnil číslo mobilního telefonu.
Pro něj nemělo smysl zaplétat se do všech těch problémů, pokud chtěl zůstat tři roky v klidu.

Blackwoodovi pro něj byli jen velkým, otravným problémem, kterému je třeba se za každou cenu vyhnout.

V malé horské vesničce zvané Fishhaven v Codyville se zvedaly zelené kopce, zpěv ptáků a obláčky kouře.

Po ulici se procházela čilá dívka s psíkem v puse a tvářila se rošťácky.

"Ten vepředu, počkej!" Ozval se tichý a magnetický hlas, pohyblivý jako tanec ve větru, Chloe Summersová se zastavila a podívala se směrem k hlasu.

Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty, boty se leskly, ale byly pokryté silnou vrstvou špíny.

Měl světlou pleť, která se vůbec nepodobala pleti obyvatel tohoto místa, přesto se jeho pohledná tvář nedala přehlédnout.

Chloe Summersová si nemohla pomoct, ale byla ohromená, srdce jí pukalo hanbou a spěšně zavrtěla hlavou a pomyslela si: Chloe Summersová, jak jsi mohla být tak zamilovaná do muže?

Ale ha ha, šaty toho muže jsou prostě příliš směšné a do zdejší venkovské atmosféry se nehodí.

Andrew nespouštěl z mladé dívky oči a sledoval, jak ztuhla, zasmála se a nakonec nasadila opovržlivý výraz.

Nakonec si uvědomil, že se na něj dívá svrchu. Mírně se zamračil a přemýšlel, co dělá špatně.

Neuvědomil si, že učí na venkově, a když se to dozvěděl, nemohl tomu uvěřit.

"Hej! Tys mi právě zavolala?" zeptal se. Chloe Summersová se náhle otočila a vykřikla.

Když Andrew uslyšel dívčin křik, vytrhl se z myšlenek.

2

Andrew Blackwood nepromluvil, ale vykročil vpřed a zastavil se před Chloe Summersovou.

Chloe si nemohla pomoct, ale z tohoto nesmírně pohledného muže byla trochu nervózní, ale kdo byla ona? Chloe Summersová, známá jako "Dva pacholci".

Andrew si mohl dívku prohlédnout zblízka, její rysy byly jasné, obočí zahnuté a velké světlé oči velmi živé a přitažlivé. Nos měla mírně zahnutý a ústa jako třešně, tak krásná, že se lidem rozbušila srdce. Její výška byla asi metr a půl, ale její pleť vypadala trochu tmavší.

Chloe si nespokojeně všimla, že na ni ten cizí muž zírá, a srdce jí hořelo vztekem. Zvedla nohu a bez milosti kopla Andrewa do rozkroku.

"Tohle se mi líbí." Andrew Blackwood se vzpamatoval, když ho zasáhla bolest, až příliš pozdě si uvědomil, co se stalo, a jediné, co cítil, byla bodavá bolest.

"Proč jsi to... udělal?" Zvedl chladné oči a zlostně se na Chloe zadíval.

"Ty co ty! Fuj! Tak to je stopařský uličník, oblečený jako gentleman, já myslel, že je to slabý učenec!" Chloe zaklela, zkřížila ruce a podívala se na Andrewa.

V duchu se nemohla ubránit pocitu, že je škoda, že takový fešák je sexuální maniak.

"Radši se s tebou už nebudu vídat! Vrať se tam, odkud jsi přišel, a nemysli si, že můžeš být gentleman jen proto, že máš na sobě oblek." Andrew se na ni usmál.

"Říkám ti, že s tak světlým obličejem, jako máš ty, a s takovou pletí jsi přinejlepším jen malý bílý kluk."

Čím víc mluvila, tím víc se cítila ukřivděná a Chloe měla nejasný pocit, že atmosféra začíná být chladná. Než si uvědomila, do čeho se pouští, pohlédla na oblohu, která už se stmívala.

"Už je pozdě, musím se vrátit domů, než půjde někomu o život." Chloe se zamračila. "Ještě že jsem tě dneska potkala, jinak by se někomu mohlo něco stát." Pomyslela si a podívala se na Andreje.

Andrew nikdy předtím nic podobného nezažil a byl to velmi špatný den, nejprve příchod na toto odlehlé místo a pak potíže v kasinu.

Když Chloe dokončila svůj proslov, dala si do pořádku batoh, otočila se a odešla a s lehkým postojem zmizela v noci.

Andrew se díval na postavu, která se postupně vzdalovala, srdce se mu naplnilo složitými pocity, překvapivě ještě existují lidé, kteří se k němu takto chovají, to... je opravdu zvláštní pocit!

Zatnul zuby, tvář mu zrudla, až když Chloe zmizela, vrátil se k obvyklému Arthuru Frostovi, jako by se ty věci vůbec nestaly.

...

Když se Chloe vrátila domů, čekali na ni babička Summersová a dědeček Summers.

Když babička Summersová viděla, jak Chloe vchází na dvůr, nešťastně se zeptala: "Proč jdeš dnes tak pozdě?"

Chloe odložila tašku, skočila babičce do náruče a s velkým úsměvem řekla: "Ach, babi, jsem zpátky! Kromě toho nevíš, že moje vnučka dnes chodí na opravnou hodinu a paní učitelka občas hodinu odloží." "Aha," odpověděla Chloe.
Babičce neřekla, co se stalo cestou, kdyby se to dozvěděla, určitě by udělala povyk.

Babička Summersová od sebe Chloe vážně odstrčila: "No, babička si o tebe nedělá starosti." "To je v pořádku," řekla.

"Hej, hej, hej... Babička je nejlepší." Chloe hravě odpověděla.

Děda Summers vyšel z domu: "Jestli ses vrátila, běž si umýt ruce a připrav se k jídlu."

"Já vím, nejdřív půjdu dovnitř!" Chloe řekla a vběhla do domu jako vítr.

Babička Summersová se podívala na Chloeino chování a bezradně zavrtěla hlavou: "To dítě! Je tak horkokrevná, vůbec se nechová jako holčička." "Cože?" zeptala se. Ve svých slovech vyjadřovala nekonečnou dotěrnost a lásku.

(Konec)

3

Pozdě odpoledne si rodina Summersových pochutnává na večeři a Chloe Summersová ji hltá jako malá holka.

Babička Summersová se nad Chloeiným chováním zamračí a řekne: "Nikdo se ti to nesnaží ukrást, tak zpomal."

Přemýšlela, jak se tímhle tempem vdá.

"Babi, dobře se jí s velkou pusou, a kromě toho nejsme dámy, tak proč se musíme chovat tak formálně." Chloe nedbale odpověděla.

"Najez se, a až dojíš, běž uklidit. Zítra začíná škola, Sia, nemůžeš být tak líná jako v prváku a druháku, maturitní ročník je ten nejzásadnější, žádná sranda!" Babička Summersová začala blábolit a opakovala, kolikrát jen mohla.

"Babi, já se vůbec nerada učím, vy mě musíte do učení nutit, já se do toho fakt nemůžu dostat." Chloe byla nespokojená.

Jestli něco v životě nenáviděla nejvíc, bylo to učení, a to učení.

"Nesmysl, jak to můžeš říct? Všechno je horší než učení. Nikdy jsem do školy nechodila a do konce života toho lituji." "To je pravda. Babička Summersová nespokojeně opáčí, stále ji pronásledují vlastní výčitky, že nikdy neuměla číst a psát, a proto vkládá do vnučky všechny naděje na lepší budoucnost.

"Babi, to není pravda. Kromě studia jsou tu ještě obchodníci. Jak jsi říkala, ti velcí byznysmeni, jako je Jack Ma, jsou také podřadní?" "Ano," odpověděla jsem. Chloe se rozšířily oči a neomaleně opáčila.

"Jde jen o to, že někteří lidé nechtějí chodit do školy, a to babička neměla na mysli." Ušklíbla se a pomyslela si, že samozřejmě je něco na tom, že se člověk baví sám, jenže tomu nikdo nerozumí.

"Tak proč si nedáme klidné jídlo u stolu a neprobereme všechny tyhle nesmysly?" zeptala se. Děda Summers ji přerušil.

Otočil se k Chloe a řekl: "Xiaoxie, tvoje babička má pravdu, pilně se uč a snaž se dostat na dobrou univerzitu, pro slávu naší rodiny Summersových."

Děda Summers měl štěstí, jako chlapec studoval několik let, přirozeně chápal, že studium není snadné.

Záleží na osobním zájmu, stejně jako u Chloe. Když se jí do toho nechce, nelze ji nutit. Pokud nechce, nezáleží na tom, jestli ji ke studiu někdo nutí.

Klíčové je, kdy si Chloe uvědomí, čemu se chce skutečně věnovat.

Proto dědeček Summers na Chloe nikdy netlačí.

"Dědo, proč ses přidal k opozici?" Když to Chloe uslyšela, nemohla si pomoct a postěžovala si.

"Děda říkal, že kvůli tobě se musíme posunout dál, že nemůžeme do konce života stagnovat." "To je pravda," odpověděla Chloe.

Chloe byla zmatená. Dědeček nikdy předtím nevyjádřil žádný názor, proč se dnes změnil?

"Babi a dědo, už jsem dojedla, tak jdu do svého pokoje." Chloe se usmála. Chloe si pomyslela: "Pojďme odsud pryč.

"Počkej." Děda Summers ji zastavil, jakmile se chystala vstát.

"Co se děje?" Chloe otočila hlavu k dědečkovi Summersovi.

"Slyšel jsem, že máš novou třídní učitelku, nevíš, kdo to je?"

"Škola ještě ani nezačala, jak to mám vědět. No, nic si z toho nedělej, dozvíš se to zítra, proč se ptát teď? No, musím dohnat domácí úkoly."
Třídní učitel!

To je skvělé! Konečně se zbaví té otravné staré učitelky, která celý den jenom skanduje, a jestli jí to vydrží, stane se z ní Buddha.

Ale ta nová..." Chloe se zaleskly oči a ukázaly šibalský úsměv.

4

<Codyville Plainford, což je ve srovnání s JC poměrně dobrá střední škola.

Andrew Blackwood si školu se šesti budovami a 800 akry půdy prohlédl a zjistil, že je příliš malá, dokonce ani ne tak velká jako jeho dům.

Vešel do kanceláře školníka a uviděl tam sedět čtyřicetiletého starce.

"A vy jste?" Stařec otočil hlavu a podíval se na pohledného muže, který vešel, jeho hlas byl tichý a zastřený.

"Jsem tu kvůli výuce, jak se dostanu do ředitelny?" "Ano," odpověděl. Andrewova tvář byla bezvýrazná, jeho tělo vyzařovalo mocnou auru.

"No tak běžte, támhle ta druhá budova je budova učitelského sboru." "Aha, tak běžte. Starý muž odpověděl.

"Pane Blackwoode, nečekal jsem, že tu budete tak brzy, Henry McBride očekával, že dorazíte až zítra." Ředitel Henry McBride se usmál a kývl na pozdrav.

Slyšel, že do Plainfordu bude převelen profesor shora, ale byl poněkud překvapen, že vidí tak mladého muže.

"Žádný problém, jen jsem si chtěl ušetřit nějaké potíže." Andrew lehce odpověděl.

"Aha, to já to nemyslím dobře, nebo to ty myslíš dobře."

"Jsem tu jen proto, abych sloužil, tak prosím nebuďte tak zdvořilý, pane řediteli. Jako váš nadřízený byste měl jít a vyřídit si své záležitosti, já počkám, až zařídím ubytovnu."

V jeho tónu už byla patrná netrpělivost.

Henryho tvář se mírně změnila, ale rychle se vzpamatoval a hned řekl: "Dobrá tedy, do začátku školy zbývají ještě dva dny, takže se pan Andrew může nejprve seznámit s prostředím a odpočinout si."

Vycítil, že tento muž není jen tak obyčejný profesor, jeho aura a temperament nepochybně vyvolávaly v lidech pocit nekomplikovanosti. Jako veterán v nákupním centru chápal, že čím mocnější člověk je, tím opatrnější musí být.

Andrewův unavený obličej a chladný postoj způsobily, že se začal cítit trochu netrpělivý.

"Ťuk ťuk!" Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Pojďte dál!" Henry MacBride se podivil, kdo byl tak slepý, že si neuvědomil, že přijímá hosty?

Dovnitř vešel učitel a v ruce svíral štos papírů.

"Pane řediteli, tohle je seznam nových studentů pro tento semestr, vidíte?" Všimla si muže sedícího naproti řediteli a téměř okamžitě znervózněla, neuvědomila si, že ředitel vlastně přijímá hosty, a pocítila vlnu rozpaků.

"Prostě to tam dejte." Henry ukázal na stranu stolu.

Andrew se ozval: "Pane řediteli, jsem trochu unavený z toho výletu, mohl byste něco zařídit?" "Ano," odpověděl.

Ještě si musel hledat byt, škola sice měla koleje, ale on nikdy neměl rád sdílení pokoje.

Henry McBride tedy odpověděl: "No, tak ať tě tam Linda zavede." "Aha," odpověděla Linda.

"Lindo, pojď sem na chvíli."

Linda Greenová se právě chystala odejít, když uslyšela, že ji volá ředitel, zastavila se a přistoupila k němu: "Pane řediteli, co se děje?"

"No, o nic nejde. Tohle je nový učitel Andrew Blackwood, máte na starosti seznámit ho s prostředím školy." "Ahoj," řekla Linda.
Když to Linda Greenová uslyšela, vážně se na Andrewa podívala a pomyslela si, že je to opravdu vynikající muž, pak se usmála a řekla: "Dobrý den, jmenuji se Linda Greenová."

"Aha!" Andrew odpověděl tiše, poněkud zdvořile.

Profesor je opravdu chladný, dokonce i před krásnou ženou, stále klidný jako obvykle. (???)

5

Andrew Blackwood kráčí vpředu, vyzařuje chladnou auru, dává lidem pocit, že není snadné se k němu přiblížit, Linda Greenová si v duchu zamumlala: Ten člověk je příliš chladný, musíš předstírat, že jsi tak vznešený a mocný, když máš něco na práci? Ale při bližším pohledu je hodnota jeho tváře srdečná.

"Pane Andreji, jste místní?" "Ano," odpověděla. Linda Greenová si nemohla pomoct a s jistým očekáváním v srdci se zeptala.

"Ne." Andrewova odpověď byla krátká a chladná a prozrazovala netrpělivost.

"Aha, chápu!" Linda Greenová se cítila trochu zklamaná a pak se zvědavě zeptala: "Tak odkud jsi? Jste pohledný muž, jak to, že učíte na tak malé škole, jako je Plainfordská střední?" "Ano," odpověděla. Plainfordská střední byla jen městská škola.

V hloubi duše věděla, že kdyby Andrew nebyl místní, nevybral by si tak malou školu, lidé přece chodí do vyšších míst a voda teče do nižších. Ona sama doufala v něco lepšího.

Andrew se zamračil, zdálo se, že přemýšlí, a o chvíli později chladně řekl: "Ticho." "Cože?" zeptala se. Klid je důvod, proč si vybral právě tohle místo.

Co se týče toho, jak to tady vypadá, to ho nezajímá, stačí, když se dostane pryč od těch komplikovaných věcí. Jen jedno slovo, ale ať si Linda Zelené srdce tajně domyslí, tenhle druh lidí by měl být ten, kdo po ničem netouží.

Nakonec se Andrew zastavil pod jednou budovou, Linda Greenová ho zdvořile představila: "Pane Andrew, tohle je budova našeho chlapeckého internátu Plainford, druhé patro je učitelský internát, prostředí není moc dobré, ale klidné a elegantní."

Andrew přikývl a vykročil směrem k internátu.

"Pane Andrewe, kdybyste něco potřeboval, zavolejte mi, znám Fishhaven docela dobře." Linda Greenová vykřikla.

Než jí slova vyšla z úst, Andrewova postava už zmizela za rohem a Linda Greenová si z toho nic nedělala, myslela si, že takového člověka už viděla mnohokrát. Chladné osobnosti bez jakýchkoli způsobů.

Zapomeňte na to, proč se tím zabývat, raději půjde domů.

Andrew táhl její kufr z ubytovny, ale paní v první samostatné ubytovně v prvním patře si nevšimla. Paní, která sledovala korejské drama, si ho všimla a zavolala: "Hej, ten mladík, přestaň! Ten mladý muž, přestaňte!"

Andrew se zastavil a otočil se, aby se na ni podíval. Když ho žena uviděla, vytřeštila oči a vykřikla: "Panebože, mladý muži, vy jste tak hezký! Máš nějakou přítelkyni? Nebo ženatého?"

Andrew se zatvářil zmateně a pomyslel si: "Není tohle chlapecká ubytovna? Proč je tu nějaká žena? Když uslyšel její slova, divoce mu naskočily žíly na čele a pomyslel si, jak se vůbec mohl podívat na takovou starou ženu?

"Co si o mně myslíš? Moje dcera vypadá úplně stejně jako já, jestli si myslíš, že jsem hezká, tak nepřímo poznáváš mou dceru, co kdyby ses stal mým zetěm?" "Ne," odpověděla. Tvář staré dámy byla plná očekávání, oči se jí leskly.

Ondřej naslouchal s bezmocí, srdce mu hořelo hněvem, ale nikdy se neuměl dobře vyjadřovat, neměl co říct, a nakonec jen chladně řekl: "Zmiz!"
Jeho hlas zněl chladně jako led a sníh, až teta nadskočila. Otřásla se a pak se zeptala: "Mladíku, proč se tak zlobíš? Řekni mi, kdo jsi? Nevypadáš jako student, nemluvě o tom, že zítra je seznamovací schůzka nových studentů." "Cože?" zeptala se teta.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dědictví srdce"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️