Prolog (1)
---------- Prolog ---------- Londýn 1805 (nebo jeho varianta) O sedm let dříve Proč se na ni díval? Díval se na ni? Slečna Agnes Bottombrooková se zamračila a přes plesový sál pozorovala hrabivého lorda Wentforda. Páry tančily a promenádovaly se mezi nimi, tu a tam jí zakrývaly výhled na ďábelsky pohledného mladého lorda. Přesto, jakkoli byla Agnes zvědavá, dokázala odolat nutkání přetancovat z jedné nohy na druhou, aby ho měla stále na očích. Měla snad něco v zubech? Uvažovala Agnes a opatrně po nich přejížděla jazykem tak nenápadně, jak jen to šlo. Roztržení šatů? Velká bradavice rostoucí na jejím nose? Co jiného by to mohlo být? Koneckonců nebyl žádný důvod na světě, proč by se na ni měl dívat. V poměrně zralém věku devětadvaceti let byla Agnes s největší pravděpodobností nejstarší neprovdanou ženou v místnosti toho večera. Možná dokonce v celé Anglii. Vdovy samozřejmě nepočítaje. Toho si musel být vědom i lord Wentford, zvlášť když uvážíme, že on sám jejího věku ještě nedosáhl. Pokud se Agnes důkladně nemýlila, byl mladý lord o několik let mladší než ona. Proč by se tedy díval na ženu, která byla na poličce tak důkladně jako nikdo jiný? Koneckonců kromě pokročilého věku by Agnes dokázala vyjmenovat ještě několik dalších vlastností, které by ji mladíkovi, jako byl on, jistě nedoporučily. Nejenže neměla věno, ale ani ji nebylo možné považovat za nějakou zvláštní krasavici, ani nevlastnila pozoruhodné konexe; její otec byl třetím synem barona a její zesnulá matka byla, co se společnosti týkalo, nikým. Kromě toho měla jedno z nejnešťastnějších jmen, jaké se kdy dostalo do jejích uší. Agnes Bottombrooková. Mohlo to být ještě horší? Pokud šlo o všeobecné mínění, mohlo to být ještě horší, protože Agnes měla nejen nepříjemně zvídavou mysl, ale také stejně nepříjemně ostrý jazyk. Dvě vlastnosti, které nikdy nezklamaly a proměnily bláznivý zájem mladého muže v naprostou lítost. Ne že by se to stalo více než jednou nebo dvakrát. A už vůbec ne v posledních deseti letech. Zatímco lord Wentford si Agnesiny existence dosud nevšímal, Agnes sama si mladého lorda tu a tam všimla. Jelikož to byl krásný mladý gentleman, vyhledávaný těmi nejžádanějšími debutantkami ve společnosti, Agnes ho nemohla přehlédnout. Neustále byl obklopen mladými dámami nebo ve společnosti jiných vhodných mládenců. Zpočátku ho Agnes považovala za namyšleného troubu, jakých je v jeho postavení mnoho. Postupem času si však uvědomila inteligentní lesk v jeho mechově zelených očích, po němž obvykle následovala poněkud vyzývavá poznámka na adresu protivného vrstevníka nebo poněkud bezduché dámy. Měl schopnost smát se tak, že mu oči zářily veselím, a Agnes nemohla popřít, že se jí líbí, jak si často rukou prohrábl vlasy, čímž narušil pečlivý účes svého komorníka a proměnil své čokoládově hnědé kadeře v rozcuchanou změť. Vypadal jako slušný a milý člověk a Agnes musela uznat, že si ho oblíbila - nakolik to bylo možné, když člověk s dotyčným neprohodil ani slovo. Proč se na ni pořád díval? Agnes se opatrně ohlédla přes rameno a byla si jistá, že někde za ní se musí skrývat vzácná kráska, která upoutala pozornost lorda Wentforda. Zcela nevysvětlitelně tam však nebyla. Když se vrátila pohledem zpět k mladíkovi na druhé straně místnosti, zdálo se, že se mu rozzářily jasně zelené oči a na rtech se mu objevilo škádlivé zavlnění. Agnes se pomalu nadechla, chtěla si nevšímat pošetilého poskočení srdce, které provedla při pohledu na jeho úsměv, a znovu přiměla svou mysl, aby situaci rozumně analyzovala. Jelikož neexistoval naprosto žádný rozumný důvod, proč by se na ni lord Wentford měl dívat, Agnes usoudila, že v tom musí být nějaký skrytý záměr. Už nejednou slyšela šeptat, že mladí pánové mezi sebou uzavírají sázky, které většinou končí pro jejich cíl poněkud ponižujícím zážitkem. Stala se snad takovým terčem? Když lorda Wentforda oslovil další gentleman, jeho pozornost se na okamžik odklonila od její. Jen o několik úderů srdce později se však vrátila a doprovázel ji stejný škádlivý úsměv, který mu předtím zkřivil rty. Přítomní začali sledovat jeho pohled, a když si všimli Agnes, na tvářích se jim objevily vrásky. Agnes zatnula zuby a zvedla hlavu, když viděla jejich zmatek, protože ani v nejmenším nechápali, proč by se na ni měl lord Wentford dívat. Agnes moc dobře věděla, jaký je to pocit. Proč se na ni proboha dívá? Ze všech lidí právě na ni? Stará panna, která nemá co nabídnout. Jak minuty ubíhaly, začalo si jich všímat stále více hostů, kteří se mezi nimi ohlíželi sem a tam a nejspíš si říkali totéž. Jak by ne? Agnes, odhodlaná nenechat se zastrašit a zároveň naštvaná sama na sebe, že špatně odhadla povahu lorda Wentforda, se setkala s jeho pohledem a vyzývavě povytáhla obočí. Jestli ji chtěl oklamat, bude dnešního dne litovat! Lord Wentford se pomalu, trochu roztřeseně nadechl, jako by ho nějakým nevysvětlitelným způsobem vyvedla z rovnováhy... ona? O chvíli později udělal něco dosti neslýchaného. S pohledem stále pevně upřeným na Agnes lord Wentford postavil jednu nohu před druhou a nechal za sebou kruh zmatených vrstevníků s podrážděně povýšenými výrazy ve tváři. Agnes šokovaně ztuhla. Panebože, on se k ní blížil! Agnes spolkla náhlý knedlík v krku a přinutila se zůstat na místě. Pokud ji skutečně chtěl zastrašit, nechtěla mu to usnadnit. Ne, nebude se krčit ani utíkat. Bude stát a bojovat.
Prolog (2)
Žaludek jí klesl a dlaně se jí zpotily. Tohle mohlo skončit jedině katastrofou! Agnes nemohla odtrhnout zrak a sledovala ho, jak pomalu přechází přes taneční sál. Přesto se její mysl nepřestávala nabízet a nabízela návrhy, které měla už dávno zavrhnout. Koneckonců, jak si mohl přes celou místnost všimnout něčeho v jejích zubech? A pak před ní stanul, jeho mechově zelené oči zblízka zářily ještě víc, když s něčím, co vypadalo jako upřímný zájem, studovaly její tvář. Na rtech mu visel jemný úsměv, když k ní naklonil hlavu. "Dobrý večer." Agnes mu pozdrav oplatila a rozhodla se, že nejlepší formou obrany je útok. "Mám něco v zubech?" Zmatené zamračení stáhlo lordu Wentfordovi obočí. "O ničem takovém nevím," odpověděl s nádechem humoru v hlase. "Nevylil mi snad někdo na šaty pití?" Agnes pokračovala nevzrušeně dál. "Nebo se mi roztrhl lem?" Lord Wentford se k ní s úsměvem naklonil a v zelených očích mu jiskřily zlomyslnosti. "Mluvíme stejným jazykem?" zeptal se téměř spiklenecky. "Nebo je to nějaký kód, který bych měl znát?" Agnes se neudržela a zasmála se, ale rychle to změnila v chrčení a pro jistotu na mladého lorda vykulila oči. Jeho oči se zúžily, když ji pozoroval. "Jsi na mě naštvaná," usoudil, když ji dál zkoumal pohledem. "Nebo se o to alespoň snažíš? Řekni, čím jsem si to zasloužila?" Agnes měla ze všeho nejvíc chuť zkřížit ruce před sebou a upřít na něj pohled do zapomnění. Přesto by to bylo špatné vychování a zatím mu jen kladla poněkud netradiční otázky. Není třeba překračovat tuto hranici... zatím. "Podíval ses na mě," řekla nakonec a přemýšlela, jestli ho upřímnost odzbrojí. Zneškodnila. Ne však tak, jak by očekávala. Ze rtů se mu rozlil smích, který se mu dostal až do očí a rozzářil je tak, že Agnes měla problém udržet si vlastní zachmuřený výraz. "Jsi naštvaná, protože jsem se na tebe podíval?" Agnes přikývla. "Neexistuje žádný rozumný důvod, proč bys to dělala. Proto musíš mít nějaký postranní úmysl, což zase naznačuje prohnanou mysl, a já bych se s prohnanými mozky raději nestýkala." V pořádku. Teď překročili hranici nevychovanosti a možná i skrytých urážek. Jistě, teď by si vzal volno. "To se na tebe nikdo nesmí dívat?" Lord Wentford se zeptal stejně nevzrušeně. "Nebo se to pravidlo týká jenom mě?" Agnes vykulila oči. "Co chceš?" Výraz v jeho tváři vystřízlivěl a dlouhou chvíli se na ni jen díval. "Chci si s tebou zatančit," řekl nakonec a natáhl k ní ruku. Agnes si matně uvědomovala šepot a pohledy, které k nim směřovaly, zatímco ona jen zírala na jeho ruku. Pak se její pohled odvážil vzhůru, až se setkal s jeho očima. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi, když viděla, jak se mu ve tváři zračí hluboké přání, aby ho přijala. Že by se v jeho motivech naprosto mýlila? Nebo byl jen dobrý herec? Agnes si řekla, že by nebylo moudré odmítnout muže, jako je lord Wentford, před celou společností, a vklouzla mu do dlaně. "Jak si přejete." Okamžitě se jeho prsty majetnicky stočily kolem jejích, jako by se bál, že si to rozmyslí a ruku jí vrátí. Jeho tvář rozzářil další úsměv, šibalský, a přesto hluboce roztomilý, úsměv, který vypovídal o společných tajemstvích a hlubším poznání toho druhého, než Agnes kdy poznala. Agnes, která se cítila naprosto ohromená, se zhluboka nadechla, když její ruku sevřel pevněji, než čekala, a přitáhl ji k sobě, než ji odvedl na taneční parket. "Protože se zdá, že o mně máš šokující nízké mínění," zašeptal a naklonil se blíž, "chci tě ujistit, že tě nekousnu, nešlápnu ti na nohu ani ti nehodlám jinak ublížit." Agnes se při posměšném humoru v jeho hlase neubránila pousmání. "Je to tak?" zeptala se, když se společně postavili a hudba začala hrát. "A dá se tvému slovu věřit?" Jeho obočí se zúžilo v posměšném rozhořčení. "Zranila jste mě, slečno..." Agnes se vítězoslavně usmála. "Teď jsi mě zranil, protože se zdá, že ani neznáš mé jméno." Lord Wentford se uchechtl. "Mohla byste mě poučit, slečno...?" "Agnes Bottombrooková," dodala Agnes a zakoulela očima, zatímco jeho oči se překvapeně rozšířily. "Jsem si vědoma, že je to velmi nešťastné jméno." Ušklíbl se. "To je," souhlasil upřímně. Agnesin pohled se zúžil. "Přiznávám, že ačkoli všichni souhlasí, že je, nikdo to nikdy neudělal otevřeně. Tleskám vám, můj pane, za vaši upřímnost." Po jeho vzoru si Agnes opožděně uvědomila, že její rozmrzelost z lorda Wentforda téměř vyprchala a že se - upřímně řečeno - nesmírně těší. Jak nepříjemné! "Cože?" zeptal se zničehonic a vedl její kroky tanečním sálem. "Tvář ti právě potemněla. Co se stalo? Rozrušil jsem tě tím, že jsem se na tebe znovu podíval? Nebo jsem tě měl nechat vést?" Agnes si povzdechla nad úsměvem v jeho tváři a zavrtěla hlavou. "Jsi škádlivý, můj pane. Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí." Lord Wentford se uchechtl. "Ale tobě se to líbí. Jinak nepochybuji, že bys mi to už dávno řekla na rovinu." Jeho pohled vyhledal ten její, v jeho zelené hloubce zářila touha poznat ji. "Dovolte, abych se zeptal, proč si myslíte, že neexistuje žádný rozumný důvod, aby se na vás někdo díval?" Agnes polkla a přinutila se k pousmání. "Protože... já jsem stará a ty ne." Oči lorda Wentforda se zamyšleně zúžily. "Musím říct, že se na věci díváte zvláštním způsobem." Agnes se zasmála. "Omlouvám se, můj pane, ale pravidla jsem nevytvořila já." "To je pravda," odvětila. "Pravidla?" "Nepředstírejte, že neznáte nepsaná pravidla společnosti," odpověděla Agnes a její hlas zněl ostřeji, než by si přála. "Zeptej se kohokoli, není na mně nic, co by ti doporučovalo, proto..." Náhle si ji přitáhl blíž a jeho zelené oči hledaly ty její. "Pak se mýlí," skoro zavrčel, v jeho hlase zazněl obranný tón, který Agnes ukradl dech.
Prolog (3)
Zamrkala a zadívala se na něj. "Nemůžeš být upřímný," zašeptala Agnes a doufala, že přesvědčí sebe i jeho. "Tančíš se mnou kvůli sázce, sázce nebo..." "Tančím s tebou, protože chci," odpověděl a v očích měl odhodlaný pohled, jak se jí držel, "a kdo to nevidí, musí být slepý, hluchý a němý, protože všechno, co děláš a říkáš, tě doporučuje." Agnes na něj zírala, jako by ji uhodil. Kolena se jí podlomila a bez jakéhokoli odporu mu dovolila, aby ji stáhl z parketu. "Na, vypij to," řekl lord Wentford a podal jí občerstvení. "Vypadáš bledě." Agnes se napila a ze všech sil se snažila získat zpět svůj klid, rozčilená sama sebou, že se mu podařilo tak snadno vyvést její rovnováhu z rovnováhy. "To dělají falešní lidé." "Faleš?" dožadoval se s nádechem hněvu v hlase, když před ni předstoupil. Pak si povzdechl, jako by ho náhle potkalo pochopení. "Věř si, čemu chceš," řekl, když se mu do tváře vrátil škádlivý úsměv, "ale považuj za varování, že jakýkoli tvůj odpor jen posílí mé odhodlání." "Tvé odhodlání? K čemu?" "Vzít si tě." Agnes se neubránila a spadla jí čelist. "Vy jste se snad zbláznil," vykoktala a zírala na něj, jako by právě prohlásil, že má v úmyslu odcestovat na Měsíc. "Muž jako ty si nebere ženu, jako jsem já." V hrdle mu znovu zaduněl ten protivný smích, když se naklonil blíž a jeho pohled se rozzářil výzvou. "Vezme, pokud ví, co je pro něj dobré," zašeptal lord Wentford. "No tak, Nesso, skoč se mnou na skok víry." "Nesso?" "Nelíbí se ti to?" Agnes polkla, když se jí hlava poněkud volně zatočila na ramenou. "To jsem neřekla." "Tak jaká je tedy tvá odpověď?" "Moje odpověď? I..." Agnes zavrtěla hlavou a o krok ustoupila. "To nemůžete myslet vážně, můj pane, a já odmítám nechat ze sebe dělat hlupáka." Lord Wentford ji nenechal odejít a následoval ji v patách. "Říkejte mi Grante a ano, nikdy v životě jsem se nechoval vážněji." "Nevěřím ti." Jeho pohled se rozzářil zlomyslností. "Chceš se vsadit?"
Kapitola první: Špatná manželka
---------- První kapitola ---------- Špatná manželka Wentford Park, 1812 O sedm let později Grant Barrett, hrabě z Wentfordu, se posadil na své obvyklé místo v čele stolu a pohlédl na svou mladou ženu. Zhruba před rokem se Grant seznámil s lady Eugenií na společenském plese. Byla to dcera zchudlého hraběte, která právě přišla o bratra ve válce ve Francii. Její otec zemřel do tří měsíců po ztrátě syna a zanechal svou mladou dceru na světě úplně samotnou. A tak s poručníkem, který se jí chtěl co nejdříve zbavit, vstoupila do společnosti a potřebovala manžela. Popravdě řečeno se k sobě dokonale hodili, protože Grant se ocitl v situaci, kdy potřeboval ženu - alespoň pokud šlo o jeho matku. Přesto, jakkoli jeho srdce stále truchlilo nad ztrátou milované ženy, Grant nemohl popřít, že jeho matka měla pravdu. Milly potřebovala matku. Milly si matku zasloužila. V pouhých třech letech postihla jeho dceru Amelii ta nejstrašnější tragédie, jaká mohla dítě potkat. Při strašlivé nehodě přišla o matku. Milly celé týdny plakala a mezi srdcervoucími vzlyky a nářky volala Nessu. Jen vyčerpání jí v prvních dnech po nehodě dokázalo zavřít oči. Grantovi se při pohledu na ni sevřelo srdce bolestí a nikdy v životě se necítil tak bezmocný jako v těch chvílích. Od té doby uplynuly téměř tři roky a Milly se znovu naučila smát, protože vzpomínky na matku pomalu slábly. Pomyšlení, že Milly pomalu, den za dnem, zapomíná na ženu, která ji přivedla na tento svět, na ženu, která ji chovala, pečovala o ni a milovala ji každým kouskem své bytosti, vneslo do Grantova srdce novou bolest. Nepřál si však, aby Milly zůstala smutná. A tak nakonec souhlasil, že se znovu ožení. Ne, že bude znovu milovat. Ale aby šel dál. "Proč slunce v létě zapadá tak pozdě?" Milly se zeptala, když se ze všech sil snažila namazat si toasty máslem, a její malá ruka se sevřela kolem nože. "Už nikdy nevidím hvězdy. Dědečku, proč v létě nevidím hvězdy?" Maynard Bottombrook se usmál na svou vnučku a odložil šálek čaje. "No, to souvisí se zemskou osou, má drahá. Víš..." A pustil se do vědeckého vysvětlování, které Milly přineslo hlubokou vrásku na čele. Grant se na ně usmál. Grant měl od prvního okamžiku rád Nesina otce, muže, který se v životě nestaral o nic jiného než o svou milovanou dceru a lásku k vědě. Protože její matka zemřela při porodu, trvala Nessa na tom, aby její otec žil s nimi, když nakonec souhlasila s jeho sedmnáctou nabídkou k sňatku. Nebo to byla jeho osmnáctá? Ne, byla to jeho sedmnáctá žádost o ruku. Grant si třel spánek a přemýšlel, jestli jednoho dne nepřijde i o všechny ty milované vzpomínky na Nessu. "Ona touží po poznání, že?" Eugenie poznamenala, když na něj pohlédla zpod dlouhých řas, a na rtech jí hrál plachý úsměv. "Její zvědavost nezná mezí." Grant přikývl. "Stejně jako její matka," odpověděl a kochal se každou drobnou podobností mezi matkou a dcerou. Svým způsobem to bylo, jako by tu Nessa stále byla. "Nikdy není dobré, když jsou dívky příliš znalé," vložila se do hovoru Grantova matka a na tváři se jí objevilo temné zamračení, když si vnučku prohlížela s náznakem obav. "Jsou jiné, vhodnější zábavy, kterými by se měla zabývat." Grant dobře věděl, že jeho matka si Nessu nikdy neoblíbila, a otevřeně dávala najevo, že si nevšímá vlivu, který má na její vnučku Nesin otec. "Nevidím nic špatného na tom, když její zvědavost uspokojím," odpověděl Grant a setkal se s matčiným zúženým pohledem. "Přináší jí to radost a nemyslím si, že by existoval dostatečně dobrý důvod, proč jí to tajit." Po hněvivé odmlce obrátila matka svůj nesouhlasný pohled na Brightona, komorníka Wentford Parku, který se právě objevil vedle ní a v ruce držel dopis na stříbrném podnose. "Pro vás, má paní." Grant si povzdechl a podíval se na svou mladou ženu. "Prosím, nenech se odradit matčinými slovy," řekl jí, když v jejích bledě šedých očích viděl náznak nervozity. "Jsem si vědom vaší obětavé péče o mou dceru a vašeho povzbuzování, aby následovala své vášně, a z celého srdce s tím souhlasím." Podíval se na matku, které se ztenčily rty, když četla dopis v ruce. "Názory mé matky bývají někdy trochu příkré, ale věřím, že to myslí dobře." Usmál se na Evženii. "Prostě se nám stalo, že jsme se neshodli." "Ano, můj pane," odpověděla jeho žena a přikývla s mírným úsměvem na tváři. "Já sama mám učení pana Bottombrooka velmi ráda. Jeho znalosti jsou obsáhlé." Z jejích rtů se ozvalo tiché uchechtnutí. "Neuplyne snad den, abych se nedozvěděla něco nového." Grant přikývl. "To rád slyším." "Ta sprostá ženská!" Grantova matka vykřikla, z očí jí vylétly dýky a ruce sevřela kolem pergamenu. "Pořád se chlubí svými vnuky." Protože matčiny nálady nebyly ničím neobvyklým, jen Eugenie se nad výpadem vdovy hraběnky zarazila, zatímco Maynard a Milly pokračovali v živém rozhovoru. "Je to teta Theodora?" Grant se zeptal, otrávený konkurenčními představami mezi matkou a tetou, manželkou otcova mladšího bratra. "Proč vůbec otvíráš její dopisy, když tě tak rozčilují?" "Ne," odpověděla. Matka zvedla pohled a upřeně se na něj zadívala. "Stejně bych věděla, co napsala, protože ona zná jen jedno téma." Grant si povzdechl a přemýšlel, proč je jeho matka tak posedlá myšlenkou na dědice. V hloubi duše měl Grant vždycky podezření, že matčino naléhání, aby se znovu oženil, nepramenilo pouze z jejího zájmu o Milly. Teta Theodora se už léta předváděla před svou švagrovou se svými třemi vnuky a naznačovala, že jakmile Grant zemře, titul připadne jejímu vlastnímu synovi a po jeho linii pak přejde na nejstaršího vnuka. Grantovu matku to samozřejmě pobouřilo. Mezi oběma ženami to bylo stálým zdrojem nepřátelství. "Zanedlouho budu mít vlastního vnuka," odplivla si a očima sklouzla po Eugenii, v jejichž hlubinách se skrývalo cosi temného, "a pak to budu já, kdo nad ní zvítězí." Eugenie se mírně začervenala a posunula se na židli, než odhodlaně upřela pohled na svou nevlastní dceru na druhé straně stolu. Bezpečné útočiště ve srovnání s běsnící bouří, která spočívala ve vdoviných očích. Grant si tiše povzdechl, protože věděl, že nic z toho, co na toto téma řekne, nezmění ani v nejmenším. Přesto si malá, zlomyslná část jeho nitra nemohla pomoci a doufala, že kdyby Evženie někdy čekala dítě, měla by dceru, a ne syna. Jeho matce by to jistě prospělo! Grant si povzdechl, posadil se na židli a podíval se na malý rodinný kruh kolem sebe. Měl skutečně dobrý důvod považovat se za šťastného muže. A přesto v něm byla část, která se vždy a navždy držela myšlenky na Nessu a přemýšlela, jaký by byl život, kdyby ji nikdy neztratili.
Kapitola druhá: Falešná naděje
---------- Kapitola druhá ---------- Falešná naděje Grant seděl ve své pracovně, hlavu skloněnou nad obzvlášť vyčerpávajícím účetním deníkem, a když se ozvalo zaklepání na dveře, vzhlédl. Očekával svou dceru a odložil brk. "Prosím, pojď dál." K jeho překvapení to nebyla Milly, ale Maynard, kdo vstoupil. Starý muž vypadal trochu zarudlý a jeho jinak bledé oči ten den zářily tmavě modrou barvou. Šedivé vlasy mu stály na hlavě, jako by se je snažil vytrhat za kořínky, a v třesoucích se rukou svíral kus pergamenu. Grant vyskočil na nohy a obešel velký stůl. "Maynarde, jsi v pořádku? Děje se něco?" Grant vzal tchána za loket, pobídl ho, aby se posadil do jednoho z křesel naproti stolu, a nabídl mu sklenici vody. "Dostal jsi špatné zprávy?" Grant se zeptal na dopis, který držel starý muž v ruce. Maynard polkl nabízenou vodu jako člověk umírající žízní a zavrtěl hlavou, než mu obličej zbarvil tmavě rudý záchvat kašle. "Ne, není to špatné, chlapče," sípal a ze všech sil se snažil klidně nadechnout. "Vůbec ne špatně." Ačkoli to jeho matka neschvalovala, Grantovi se vždycky líbila láskyplná důvěrnost, která se k němu a Nesse, stejně jako k jejímu otci, tak snadno dostala. Rodina pro ně znamenala víc než pověst a postavení. Rodina pro ně znamenala lásku a náklonnost. "Tak co tě tak rozrušilo?" Grant se zeptal, protože věděl, že ztráta tchána ho těžce zasáhne. "Myslím, že si potřebuješ odpočinout." Maynard rázně zavrtěl hlavou a ke Grantovu překvapení se na starcově tváři začal objevovat hluboký úsměv. Od doby, kdy žila Nessa, neviděl Grant na Maynardově tváři takovou naprostou radost. "Říkám ti, že to jsou dobré zprávy. Přišel jsem za tebou hned, jak mi to nohy dovolily." Ze rtů mu vylétl pobavený smích. "Přiznám se, že jsem se po přečtení musel posadit, protože se mi tak rozklepala kolena, že jsem měl pocit, že určitě upadnu." Grant se zamračil, v mysli se mu zrodilo temné podezření. "Co se děje?" Maynardovi se rozzářily oči. "Našel jsem ji," zašeptal téměř uctivě. "Našel jsem ji." Grant jen stěží zadržel sténání, které mu vyklouzlo ze rtů, jak mu zrádné srdce poskočilo nadějí. Měl by to vědět lépe. Posadil se na kraj stolu a pohlédl na svého tchána. "Maynarde, prosím tě, už jsme o tom mluvili. Nemůžeš přece opravdu věřit, že..." "Ale já věřím!" trval na svém starý muž a ruka se mu sevřela kolem pergamenu. "Je to ona! Já to vím!" Grant si povzdechl. Za poslední tři roky za ním Maynard nejednou přišel s dopisem - nepochybně podobným tomuto -, v němž stálo, že do vesnice jednoho dne přišla podivná mladá žena, která se držela stranou a nemísila se s místními. Nikdo ji neznal. Nikdo nevěděl, odkud přišla. Maynard si byl pokaždé jistý, že je to Nessa. Před třemi lety byla Nessa na cestě za svou sestřenicí poté, co dostala znepokojivý dopis, v němž ji prosila, aby ji navštívila. Pokud se Grantovi podařilo zjistit, koně se při podivném zvuku splašili a splašili se, když přejížděli přes úzký most. Kočí byl vymrštěn z jezdeckého špalku a po dopadu na zem ztratil vědomí. Později našli kočár daleko po proudu řeky poblíž ústí Temže, ale po Nesse nebylo ani stopy. Celé měsíce pročesávali krajinu po obou stranách toku, mluvili s rybáři v okolí a pátrali po ní široko daleko. Ale nikdy se nic neobjevilo. Nic než falešná naděje. Díky svému vědeckému zájmu měl Maynard vždy široký okruh přátel ve všech částech Anglie, s nimiž pravidelně hovořil o všech novinkách v oblasti astronomie, geologie a meteorologie. Po Nessině zmizení - jak tomu vytrvale říkal - napsal stovky dopisů každému, koho kdy potkal, a ptal se po své dceři a žádal je, aby ho informovali, kdyby na ni někdo narazil. V důsledku toho se mnoho dopisů dostalo do Wentford Parku. Dopisů, které nikam nevedly. Dopisy, v nichž se mluvilo o ženách, které nebyly Nessa. Grant doufal, že se Maynard konečně smířil s tím, že jeho dcera je pryč, protože už je to více než rok, co se na Granta naposledy obrátil s dopisem. Maynardův zdravotní stav nebyl nejlepší a Grant se o svého tchána bál. Grantovo vlastní srdce sotva přežilo ty chvíle falešné naděje a nemohl se dívat na to, jak se Nesin otec znovu hroutí k zemi, jakmile se nevyhnutelně dozví, že to přece jen není jeho dcera. "Tento dopis," prohlásil Maynard a zvedl pěst, v níž svíral zmačkaný pergamen, "je od přítele, který nedávno cestoval na sever. Píše, že se doslechl o jedné ženě v opatství, která ztratila paměť." Maynard polkl. "Podle jeho popisu by se mohlo jednat o Nessu." Grant bojoval s vlastní touhou uvěřit tchánovým slovům a položil Maynardovi utěšující ruku na rameno. "Vím, že chceš, aby to byla ona. Já také. Ale nemůžeme dál doufat, že se jednoho dne vrátí do našich životů. To není dobré pro nikoho z nás." Grant polkl, protože věděl, jak blízko byl tomu, aby přišel o rozum a podlehl svému žalu. Jen díky Milly našel způsob, jak se rozloučit s minulým životem a podívat se do budoucnosti. Smutné oči se zahleděly do Grantových. "Chápu, že nemůžeš doufat jako já," zašeptal Maynard a v hlase mu zaznělo pochopení. "Věř mi, že doufám. Taky jsem přišel o ženu a málem mě to zabilo." Starému muži se v očích objevily slzy. "Ale tohle je moje dítě," řekl a hlas se mu téměř zadrhl. "Nemůžu přestat. Nemůžu se vzdát. Nikdy." Zatnul zuby, vypotácel se na nohy a bojoval o klid. "Chápu tvůj postoj. Prosím, pochopte i mou." Grant svěsil hlavu a přikývl. V hloubi duše vždycky věděl, že tchána nezastaví žádná jiná moc na světě než smrt. "Samozřejmě, že chápu. Nechci, aby sis myslel, že já..." Maynardova vrásčitá ruka sevřela Grantovu paži. "Ani na okamžik jsem nepochyboval o tvé lásce k ní," ujistil ho. "Ani na okamžik." Grant přikývl a zaťal zuby, aby se neubránil slzám, které mu i po třech letech zůstaly... Maynard si těžce povzdechl a poplácal Granta po paži. "Ráno odjíždím. Mohl bys...?" "Ne," odpověděl Grant a zvedl se na nohy. "Já půjdu." "Ale..." "Nejsi ve stavu, abys mohl podniknout takovou cestu," trval Grant na svém a pobídl tchána, aby se vrátil do uvolněného křesla. "Nessa by nechtěla, aby ses vystavoval riziku. Já půjdu." Maynard klesl zpátky na zem a přikývl. "Když na tom trváš." "Trvám." Grant obešel svůj stůl, zazvonil a počkal, až se objeví Brighton. "Zítra ráno odjíždím na sever. Prosím, nechte si sbalit zavazadlo a pověřte Darbyho, aby připravil kočár." Brighton se uklonil a odešel z místnosti, aby splnil, oč byl požádán. Grant se otočil ke svému tchánovi a usmál se, když viděl, že se starému muži trochu lépe dýchá. Přesto se nedokázal ubránit myšlenkám na to, co ho bude čekat po návratu. Jak by Maynard reagoval na to, že jeho naděje byly opět zklamány? Přežije to jeho srdce? Nebo by ho ztratil i Grant? A co by ztráta dědečka udělala s Milly? Grant zatnul zuby a slíbil, že po návratu pověří Brighton, aby zachytila všechny dopisy, které Maynardovi přijdou. Udělá vše, co bude muset, aby ochránil svého tchána před sebou samým.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Znovuzískání ztracené lásky"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️