Těhotenství s geniálními dvojčaty Alpha

#Kapitola 1

"Potřebuji tě ochutnat, Evelyn." Markův hlas je plný touhy. "Zvedni sem zadek." Mark je celý roztažený na mé posteli, metr osmdesát vysoký opálený, statný lykantrop připoutaný k čelu postele. Prozatím je celý můj.

"Sundej mi pouta," hlesne. "Musím tě ošukat. Hned." Pomalu ho políbím a přesunu ruku k misce na nočním stolku, kde mám klíč, ale prsty mi sklouznou na prázdný porcelán. Zmateně se od Marka odtáhnu.

"Přesunul jsi ten klíč, Marku? Je pryč."

Z chodby se ozve tlumený zvuk chichotání. Máme odpověď. "Kluci," zavolám a podívám se na dveře. "Dlužíte Markovi omluvu." Dveře se rozletí a zpoza rohu vykouknou dva páry bezelstných očí.

Ian, o něco statečnější než jeho dvojče Alvin, se zasměje a strčí do dveří. "Jestli se nedokáže dostat ven sám," řekne a vtrhne do místnosti, "zaslouží si zůstat zavřený!" Oči mu září, když skáče na postel.

"Víme, že tohle je maminčina oblíbená hra - přidali jsme zvrat!" Šibalsky se usměje a začne poskakovat. "Není to žádná zábava, když to není žádná výzva."

Alvin tiše vstoupí po špičkách do místnosti, typicky opatrný a plachý. "Už to nebudeme opakovat," řekne, zamíří k horní části postele a umně odemkne pouta ohnutou sponkou na papír.

"Schovali jsme klíč!" Ian se vyhoupne výš. "Nepamatujeme si, kam jsme ho dali! Ale stejně ho nepotřebujeme."

Zúžím na své kluky oči - nevychovala jsem je, aby byli drzí. Natáhnu ruku, chytím Iana za pas a přitáhnu si ho k sobě v objetí.

"Dost bylo skákání," řeknu a dám mu pusu přesně na nos. "Na to je ještě moc brzo a já jsem si ještě nedala kafe. Navíc Mark čeká na svou omluvu."

"Promiň, Marku!" Kluci sborově zazpívají, Ianův hlas je jasný a neupřímný, Alvinův jemný a vážný.

"Hm..." Slyším, jak Mark pode mnou říká, jeho hlas je nezvykle nesmělý. Podívám se dolů a překvapí mě, že je jasně červený. "Můžu..." zamumlá, "dostat svoje kalhoty, prosím?"

Jemně se na něj zasměju a natáhnu se dopředu, abych ho pohladila po tváři, a užívám si pocit jeho drsného strniště na své dlani. "Nemusíš být prudérní, Marku, není to nic, co by ještě neviděli. V tomhle domě se za těla nestydíme."

"Jo!" Řekne Ian a usměje se na něj. "Je to přirozené! Hele, ty jsi náš táta?" Alvin při té otázce zpozorní a obrátí k Markovi široké oči plné naděje.

Zasměju se na oba a šťouchnu do Iana. "Tak jo, teď ho vážně znervózňuješ. Víš, že to není tvůj táta - muž, který tě zplodil, je daleko, daleko a v nejbližší době se neobjeví. Strýček Mark je jen maminčin kamarád," říkám a usmívám se. "Někdy u nás přespává."

Jsou tak zvědaví, kdo je jejich otec, a mně to nevadí. Jsou to jen děti. Ale v žádném případě jim to tajemství nikdy neprozradím.

"Tak běžte, děti, připravte se do školy a já vám přijdu udělat snídani," řeknu, rozcuchám jim vlasy a postrčím je ke dveřím. Mark si tře zápěstí a sleduje je, jak odcházejí.

"V tomhle domě máš... jedinečný způsob, jak věci řešit," řekne. Neberu to jako kritiku."To je pravda," pokrčím rameny. "Ale není důvod, aby vyrůstali se zastaralými, staromódními představami o sexu a vztazích. Jsem nezávislá žena," řeknu, nakloním své tělo dopředu a natáhnu se proti jeho délce. "A nehodlám se za to stydět, zvlášť ne před svými kluky."

Přejedu rukou po délce Markových šikmých partií a pak níž a cítím, jak se proti mně ztopořil. "Teď," zašeptám a obtočím ruku kolem jeho tlustého péra. "Ještě mám čas, než půjdou kluci do školy. Kde jsme to skončili?"

"Domácí úkoly hotové?" Řeknu.

"Ano!" Dvojčata se sborově ozvou. "Máme dobré zprávy, mami," řekne Alvin a rozzáří se na mě. Zvednu na něj obočí a vyzvu ho, aby řekl víc.

"Zúčastníme se kvízové soutěže!" Ian se plynule ujímá konverzace, což dělá od chvíle, kdy se dvojčata naučila mluvit. Alvin a Ian jsou tak rozdílní, pomyslím si, když si je prohlížím, zatímco dávám jejich misky do dřezu. Někdy ale vypadají, jako by byli dvě poloviny jednoho člověka, které si dokážou navzájem mluvit do duše.

"Vážně?" Ptám se: "Soutěž v kvízu? Jak jste se do ní přihlásili?"

"Pozvali nás," řekne Alvin, odstoupí od stolu a úhledně se posadí na židli. "Poté, co jsme hráli tolik kvízů na webových stránkách a vedli si tak dobře." Mírně pokrčí rameny. "Vždycky známe všechny odpovědi."

Zamračím se a opřu se o pult. "Kvízové stránky? Kdy jste to udělali?"

"Ve škole," řekne Ian, posbírá své vojáčky a strčí si je - ještě mokré - do kapsy. "Ve školce se nudíme a učitelka nám dovolí používat počítač. Stránku s kvízem jsme si našli úplně sami, všechny odpovědi jsme měli správně a chtějí, abychom si přišli zasoutěžit!"

Přikývnu, usměju se na kluky a v duchu si poznamenám, že si s jejich učitelkou promluvím o tom, jak tráví čas ve třídě. "Dobře," řeknu, "podívám se na podrobnosti a uvidíme. Zatím!" Dvakrát tlesknu do dlaní. "Vezměte si batohy! Je čas jít!"

"Mami," řekne Alvin tiše. "Myslíš, že nás táta uvidí v kvízové soutěži?"

Ta otázka mě překvapí a podívám se mu do jeho velkých hnědých očí. Přejedu mu rukou po vlasech a sevřu jeho tvář v dlani. "Proč se ptáš, Alvine? Proč se tě dneska tolik vyptáváš na tátu?"

Pokrčí rameny a odvrátí pohled; poznám, že je trochu zklamaný. Ian je najednou vedle nás obou, i když jsem si nevšimla, že by mě poslouchal nebo se ohlédl. "Chceme, aby na nás byl pyšný," řekne Ian, široce se usměje a odhalí mezeru, která mu zůstala po ztrátě předního zubu z minulého týdne.

"S tím si nedělejte starosti, kluci," řeknu. "Jsem na vás dost pyšný na to, že máte dva rodiče, a to sám. Na tisíc rodičů!" Nakrčím nad nimi nos a v dálce slyšíme tiché zvonění školního zvonku.

"Ale ne!" Alvin se upřímně znepokojí. "Přijdeme pozdě!"

Cesta domů poté, co jsem vysadil kluky ve škole, je jediným mým časem během dne. Pak už je to jen práce, práce, práce. Během chůze vytáhnu ze zadní kapsy mobil a otevřu svou oblíbenou aplikaci CelebGoss, která je mým guilty pleasure.Bohužel první věc, která se na stránce objeví, není anonymní, opelichaná celebrita zatčená za řízení pod vlivem alkoholu. Místo toho je to Victor.

Victora a Amelie, zase spolu, žhavější než kdy dřív, hlásá titulek, za nímž následují desítky fotek našeho budoucího krále Alfa a jeho partnerky supermodelky, jak se povalují na pláži, ona popíjí koktejly a on jí osahává zadek.

Cítím, jak mi rudnou tváře, a vracím telefon do kapsy. "Nemám zájem," zamumlám. To poslední, co potřebuju vidět, jsou fotky Viktora a jeho družky v další kapitole jejich toxického vztahu.

Jaká je šance, že právě dnes, ze všech dnů, se moji synové dvakrát zeptají na svého otce a pak je jeho fotka to první, co uvidím, když otevřu telefon? Snaží se mi snad vesmír něco sdělit?

Setřesu úzkostnou myšlenku a spěchám domů. Už dávno jsem si slíbila, že se Viktor o našich dětech nikdy nedozví. Je to tajemství, které si hodlám vzít do hrobu.

#Kapitola 2

Před šesti lety

Byla jsem dcerou Alfa, chráněná a hýčkaná, a zrovna včera jsem se provdala za svého přítele z dětství. Joyce se ke mně vždycky choval hezky, takže jsem si myslela, že bude dobrý manžel. Netušila jsem, že má krutou povahu, která mi zničí celý svět. Hned po našem svatebním dni.

"Víš, Evelyn," přeruší mě a přistoupí o krok blíž, takže se na mě zadívá. "Opravdu jsem si myslel, že dívka jako ty - víš, hezká dívka, urozená dívka, bude vycvičená, aby se líbila svému manželovi. Jsem tak... zklamaný. Zjistit, že tomu tak není."

Oči se mi okamžitě naplní slzami. "Joyce," zašeptám, "co jsem to -"

Přistoupí ke mně tak blízko, že z jeho dechu cítím whisky. "Šukat tě," zašeptá, "je jako šukat mrtvou rybu. Prostě tam ležíš," zazubí se, "jako kus masa. Chtěl jsem ženu, která by uspokojovala moje potřeby, a teď jsem navždycky připoutaný k tobě, ty ubohý, ufňukaný štěně."

Joyce se ode mě odvrátí, jde k oknu a zavrtí hlavou. "To je ale škoda." Jsem šokovaná a ponížená. Stojím uprostřed místnosti, na sobě jen krajková tanga a jehlové podpatky, a třesu se, zatímco mi po tváři stékají slzy.

"Měli jsme jen jednu noc," zašeptám. Měla jsem vědět, co mám dělat? Byla jsem tak vyděšená - žila jsem tak chráněný život a do svatební postele jsem samozřejmě přišla jako panna, abych uctila svého manžela.

Joyce se směje a nedívá se na mě. "Jednou to stačilo."

"Můžu," zamumlám, "můžu... se zlepšit..."

Joyce se ke mně otočí a zavrčí. Najednou je přede mnou, ovíjí se mi rukou kolem krku a tlačí mě dozadu, dokud nenarazím zády do zdi. "Nemůžeš se uzdravit," vyplivne, "protože na to nemáš."

"Jsi zasranej vlk, Evelyn." Jeho zuby jsou teď plně vyceněné. "Vlk, a šukáš jako králík. Myslel jsem, že to v tobě probudím, když jsem tě vzal do postele, ale byla jsi... ubohá." Poslední slovo mu vypadne z úst. Cítím, jak mi po tváři stékají jeho sliny.

"Nejsi žádná Alfova žena," řekne, pustí mě a odejde. Padám na kolena, vzlykám a lapám po dechu. Vždycky jsem věděla, že Joyce je mocný a hrdý, ale nikdy jsem ho neviděla krutého.

"Joyce," křičím zoufale. "Joyce, je mi to líto - nevěděla jsem to! Udělám všechno, co budeš chtít - naučím se to, můžu se změnit!"

"Změnit?!" Joyce mě vztekle popadne za vlasy a vytáhne mě na nohy. "Nemůžeš změnit to, co jsi, ty zasraná omega mrcho." Táhne mě přes celou místnost a mrští se mnou do skříně, kde padám na hromadu.

Zabouchne dveře a já se najednou ocitnu ve tmě, jediné světlo vychází ze škvíry mezi dvěma francouzskými dveřmi. Slyším, jak cvaká zámek skříně.

"Chceš se učit, Evelyn?" Slabě slyším Joyceova slova - je teď na druhé straně místnosti u dveří do našeho apartmá. "Tak se podívej, jak opravdová žena uspokojuje Alfu. A jestli uděláš nějaký zasraný hluk," slyším, jak dveře apartmá zaskřípou, když je začne otevírat, "vykuchám tě jako kořist, kterou jsi."

Vydrápu se ke dveřím a přitisknu oko ke škvíře. Slyším smích - ženský smích! - a zvuk kroků. Do zorného pole mi vstoupí dvě postavy - Joyce a ještě někdo v hedvábném růžovém šifonu.Joyce zavrčí a stáhne ženě hlavu za vlasy dozadu, čímž jí odhalí hrdlo. Přejede jí ostrými zuby po celé délce krku a ona se rozesměje, přejíždí rukama po manželově hrudi, břiše, níž - až se -

Zalapám po dechu a plácnu se rukou přes ústa. Její ruka vklouzne do Joyceových kalhot a zasténá. Zavrčí a náhle ji políbí na ústa, tvrdě a pomalu.

Odtáhne se a rukama mu zajede do vlasů, uctívá ho. "Existuji jen proto, abych vás potěšila, pane," řekne, klesne na kolena a natáhne se, aby mu rozepnula pásek. Joyce ustoupí o krok dozadu, takže se opře o nožní desku naší postele, a já konečně vidím tvář svého zrádce.

Emma, moje vlastní sestra, která vedle mě stála včera na mé svatbě. Padám zpátky do skříně, neschopná se dál dívat, a brečím, dokud mi neuschnou oči.

O několik minut nebo hodin později - opravdu si nejsem jistá - si dlaněmi utírám slzy z tváře a snažím se dát si svůj svět zase dohromady. Byla to noční můra? Musela být, až na to, že... byla tak daleko za hranicí všeho, co by moje mysl dokázala vytvořit i v tom nejtemnějším snu.

Mé srdce je úplně rozbité. Moje sestra na kolenou... můj manžel... den po mé svatbě...

Pomalu se ve mně něco probouzí a cítím, jak se mi hrudí a žilami šíří teplo. Vztek, hněv, síla. Byla jsem ztrapněna a zrazena - ale zatraceně, jsem dcera svého otce. Nenechám se takhle ponížit.

Rty se mi v chrapotu stáhnou ze zubů, když zjistím, že to, co chci, nejsou manželova záda, ale pomsta.

Můj alfa manžel mě chtěl naučit, jak ho uspokojit, ale ve skutečnosti ve mně probudil něco mocnějšího: mou vlastní alfa povahu. Spala ve mně, ale teď je vzhůru a touží po pomstě.

Zvedám se na nohy a rozhlížím se po tmavé skříni, zastavím se, když rukama nahmatám hedvábí. Stáhnu šaty z ramínka a obléknu si je. Šaty jsou velkorysý výraz, pomyslím si, protože krajka mi obepíná ňadra a hedvábí se mi kupí kolem boků.

Tohle je spíš spodní prádlo, které jsem si chtěla obléct dnes večer, až se s Joyce vrátíme z večírku Alfa. Dnes ráno by mě ale zahanbilo, kdyby mě v tom někdo viděl na veřejnosti. Ale teď se všechno změnilo.

Lovím po podlaze, dokud nenajdu sponku, ohnu ji do správného tvaru, zapracuji ji do zámku a rychle otočím páčkami, abych se uvolnila. Usmívám se, když pevně kráčím do prázdné místnosti. Vidíš, Joyce? Mám dovednosti, které bys od šlechtické dcery nečekal.

Vyjdu z pokoje a směle kráčím chodbou, přitahuji pohledy, kamkoli jdu, ale nevěnuji jim pozornost. Hledám jen jednu věc.

Vcházím do tanečního sálu. Sluhové právě dokončují každoroční večírek Alfa, který je triumfem mramoru a zlata. Ale kvůli tomu jsem nepřišla.

Prohlížím si řady příchozích hostů a hledám... tam. Nahoře na balkonovém schodišti se Victor opírá o zábradlí a ve sklenici víří manhattan. Victor, dědic trůnu Alfa, který Joyce převyšuje ve všech směrech a je o dva centimetry vyšší než on. Perfektní.Přiblížím se k němu, nespouštím oči z jeho tváře a pohybuju se ladným krokem, o kterém jsem před dnešním večerem nevěděla, že ho mám v sobě. Když stoupám po schodech, jednou a pak dvakrát se na mě podívá a při mém očním kontaktu se mu pootevřou rty.

"Tak jak to, že jsem tě ještě nikdy nepotkal?" Opře se o balkon. Uzavřu mezi námi mezeru a jemně mu vytrhnu z ruky zpola plnou sklenici whisky.

"Už jsem tu byla," řeknu tichým a zastřeným hlasem.

"Myslel jsem, že ve svém království znám každého," řekne a nenápadně očichává vzduch mezi námi, snaží se zachytit mou vůni.

"Tvoje království ještě ne," řeknu a usměju se, "a zřejmě ani ne všichni." Drze se napiju z jeho skleničky. Nakloním se k němu blíž, natočím k němu tvář a nesu krk. Už mě cítí, vím to, cítí mou jedinečnou vůni i mou touhu.

V hrudi mu zavrčí. "Kdo jsi," řekne, postaví se nade mě a zmenší vzdálenost mezi námi tak, že je mezi námi jen kousek místa. "Kdo je tvůj otec."

"Jsem svobodná a narozená v Alfě," řeknu a udržuji prostor mezi námi, i když mi každý instinkt v těle velí, abych se rozklepala. "Neboj se. Nejsem žádný laciný kus masa."

V tu chvíli jsem ještě netušila, že mi přinese největší komplikaci mého života. A dar - moje dvojčata.

#Kapitola 3

"Pojď," řeknu a táhnu Viktora pryč do tmavého rohového výklenku. "Pojďme tančit."

Uvnitř si stoupnu těsně k Viktorovi a začnu se pohupovat v bocích podle hudby, kterou DJ právě přestal hrát. Dívám se Viktorovi do tváře, vdechuji ho a vychutnávám si jeho vůni, jako je zimní vzduch a borovice.

Začínám vnímat hudbu, vrtím hlavou, takže mi vlasy kaskádovitě padají na holá ramena, ale Victor mi vezme bradu do dlaně a donutí mě, abych se na něj podívala. "Jak se jmenuješ," zeptá se.

"Evelyn Walshová," usměju se a pak se otočím, přitisknu se zády k jeho tělu a nechám ho, aby mě cítil. Viktor vydechne, prudce se nadechne, a pak cítím, jak se se mnou začíná pohybovat. Jednou rukou mi přejede po boku, druhou mi obtočí kolem břicha a přitiskne mě k sobě.

Jak tančíme, cítím, jak se ve mně zvedá ta nová věc, vlk, který nikdy předtím neměl důvod zvednout hlavu. Ale teď cítím, jak se žene, jak se divoká věc konečně osvobodila. Zasměju se a natáhnu ruce vzhůru, obtočím je kolem Viktorova krku.

Viktor mi otočí tvář a nárokuje si má ústa, jak jsem chtěla, neschopná odolat. Tvrdě mě líbá a jeho dech mi těžce dopadá na rty. "Kurva," řekne a odtrhne se. "Tohle nemůžu udělat."

"Ne, to je v pořádku," řeknu a zmenším vzdálenost mezi námi. "Chci to. Může to být jen jedna noc."

"Jedna noc," zavrčí a zatne zuby, když mu přejedu rukou po břiše níž, jak jsem to dnes večer viděla dělat svou sestru. Chytne mě za tu ruku a varovně se na mě podívá, když se usměju, protože vím, že jsem vyhrála.

"Pojďme," řekne a táhne mě ke vchodu, "a buďte diskrétní."  

Viktor mě vede zpátky do svého pokoje a kontroluje každý roh, aby se ujistil, že nás nikdo neuvidí. Jakmile se za ním zavřou dveře, je u mě, přejíždí mi rukama po těle, po zádech a chytá mě za zadek.

Poddávám se impulzům, které se zmocňují mé mysli a říkají mi, abych se přiblížila, abych se dotýkala víc. Spěšně si vyhrnu šaty přes hlavu, hodím je na zem a vykročím vpřed.

Ale Viktor ustupuje, pryč ode mě, a já na okamžik zaváhám. Pak vidím jeho hladové oči, jak mě hltají, když před ním stojím nahá, opět až na tanga a vysoké podpatky. "Bože, Evelyn," řekne a jeho hlas tiše zavrčí.

"Evie," zašeptám trochu zadýchaně. "Říkej mi Evie."

Pak už nás nic nezastaví. Přiblížíme se k sobě, Viktor mě zvedne a já ho obejmu nohama, líbám ho a rukama mu vjíždím do vlasů. Odnese mě k oknu od podlahy ke stropu a přitiskne mě k němu - zalapám po dechu, když se chladné sklo dotkne mé kůže.

Sklouznu dolů k oknu, až jsem níž a můžu Viktora proti sobě, jeho tvrdý penis pulzuje. Přetáhnu mu košili přes hlavu. "Jak se ti to líbí?"

"Hm," řeknu a kousnu se do rtu, najednou se stydím. "Nevím... nevím."

"Tak já ti to ukážu," řekne a spustí mě na podlahu. Přejedu mu rukama po vlnících se břišních svalech a pak mu sundám šortky z těla.

"Fajn," řeknu a vychutnávám si pohled na jeho plné, nádherné tělo - jeho penis je tvrdý a tlustý. Cítím, jak mi začíná klouzat, jak jsem připravená.

 Viktor mě otočí a silně se mi přitiskne na zadek. Pak mi položí ruku mezi lopatky a jemně přitiskne. "Ruce k oknu," řekne. Vyhovím mu.

Viktor mi sundá kalhotky a přesune nohu mezi mé paty, poklepe na vnitřní stranu bot a beze slova požaduje, abych roztáhla nohy. Udělám to. Cítím, jak mi pomalu přejíždí rukou po vnitřní straně stehna, výš a výš, až -

Prudce se nadechnu a cítím, jak pomalu přejíždí prstem po mé vlhkosti a pohrává si se mnou. Zasténám, když přidá další prst, vklouzne do mě a pak se ponoří níž, aby se mě dotkl na hřebeni.

Sténám hlasitěji, kolena se mi podlamují. Viktor odtáhne ruku. "Víc," zasténám a vzápětí ucítím, jak se mi na pohlaví tlačí něco tvrdšího, silnějšího.

"Kurva, Evie," říká a tlačí se do mě, "kurva, už se nemůžu dočkat."

......

O hodinu později: "Bože," řeknu, když uplyne několik minut. "Kdybych věděla, že je to takový pocit... už bych to dávno dělala."

Viktor mi pohladí zadek a tiše se zasměje. "Tak se připrav," řekne. "Za chvíli to uděláš znovu."

Ráno se probudím zamotaná do prostěradla. Zamrkám ze spánku, posadím se a rozhlédnu se kolem. "Viktore?"

Žádná odpověď. Pohnu se, abych vstala z postele, a uslyším zmačkání papíru. Otočím se a zvednu ho.

ZŮSTAŇ TADY, EVELYN.

JÁ TO VYŘEŠÍM.

NEOPOUŠTĚJ MÍSTNOST.

Žaludek mi klesne a instinktivně sáhnu po mobilu, než si uvědomím, že tam samozřejmě není. Zběsile popadnu ovladač a zapnu televizi na místní zprávy. Stala se snad nějaká katastrofa?

Pak upustím ovladač, zděšená, že se najednou na obrazovce objeví obrázky mě samotné - mého obličeje.

"Tyhle fotky byly pořízeny teprve včera večer," říká novinářský hlas, "na nichž budoucí Alfa Victor Kensington dovádí s neznámou flundrou. Občané jsou pobouřeni, protože to je v přímém rozporu s Kensingtonovým známým postojem k rodinným hodnotám."

Zalapám po dechu, když se na obrazovce objeví další obrázky. Fotky mě, fotky mě a Victora, fotky mě a Victora, jak tančíme v tom, co jsem považovala za náš tajný výklenek - jak jdeme chodbou... a mizíme v téhle místnosti.

A - panebože - fotky nás v tomhle pokoji, pořízené zvenku z okna - panebože z toho okna -

Moje ruce přitisknuté na sklo, Viktor za mnou -

Hodím ovladač přes celou místnost a přetáhnu si přikrývky přes hlavu, je mi zle z toho, co jsem viděla. Zasraní paparazzi - měla jsem to vědět. Samozřejmě jsem nikdy předtím neměla důvod na ně ani pomyslet - táta mě doma chránil, nikoho nezajímá, co dělám.

V televizi se změní zvuk a já vykouknu zpod deky. Na pódiu je teď postavené pódium a před ním jsou shromážděni reportéři. V modrém rámečku v horní části obrazovky je napsáno "ŽIVĚ". Zatímco se dívám, na pódium přichází postava - až příliš známá postava: zelenooká, svalnatá, pohled, který by zastavil nákladní vlak. Victor.

Zakryju si ústa dlaní a nakloním se dopředu."Dámy a pánové novináři," začne a na všechny se usměje svým typickým úsměvem. "Děkuji vám za účast na této ranní tiskové konferenci, kterou jsem svolal, abych odvrátil fámy."

V davu začnou blikat žárovky. "Jak vím, mnozí z vás vědí," začne se usmívat, "včera večer byly bez mého svolení zveřejněny některé poněkud... pikantní fotografie.

"Chtěl bych začít tím, že ukončím fámy, že šlo o nedovolenou aféru. Jako váš budoucí vůdce Alfy beru své činy velmi vážně. I když jsem si přál, aby náš nový vztah zůstal na chvíli osobní, tisk mě k tomu donutil." Podíval se na ně.

"Žena na fotografiích není jen známost na jednu noc, ale moje nová přítelkyně - Evelyn Walshová, rozená Alfa, dcera Johna Walshe, ředitele našeho národního ministerstva vnitra."

Novináři šílí a vykřikují otázky. Viktor začne odpovídat, ale náhle se ze zadní části místnosti ozve zavrčení.

Primární televizní kamera se otočí a sama se zaměří na vlka v zadní části sálu, který stojí s rozkročenýma nohama, vyceněnými zuby, připravený zabíjet. Z hrdla se mi vydere výkřik. Joyce.

"Kecy," zavrčí, hruď se mu zvedne a z konečků prstů se mu začnou vynořovat drápy. "Evelyn Walshová je moje ŽENA!" Joyce vpadne do davu a zamíří přímo k Victorovi. Novináři křičí a rozprchnou se a pak - přenos přeruší reklama.

Zalapám po dechu a nevěřícně zírám na obrazovku. Ano, chtěla jsem se pomstít, ale tohle se mi vymklo z rukou.

Potom se všechno rozpadlo. Nemůžu říct, že bych litovala, že jsem Joyce zničila život, ale Victorův... Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo. Jeho pověst byla zničena poté, co tisk zjistil, že lhal na tiskové konferenci v přímém přenosu a spal s manželkou jiného Alfa.

Joyce mě zažalovala za nevěru a nechala mě označit za darebáka. Byl jsem vyloučen ze smečky.

Po dvou měsících živoření na vlastní pěst mě čekalo ještě větší překvapení v podobě pozitivního těhotenského testu, který jsem si udělala na záchodě u benzinové pumpy.

Tam se pro mě změnil svět. Rozhodla jsem se, že moje dítě nebude trpět za moje chyby. Podala jsem si přihlášku do menší, progresivnější smečky a zapsala se na postgraduální studium. Ze začátku to nebylo snadné, snažit se vychovávat dvojčata a vedle toho studovat, ale byla jsem odhodlaná.

O šest let později vnímám události té noci jako požehnání. Nyní jsem poradkyní, která každý den pomáhá lidem utužovat jejich vztahy. A co je nejlepší, mám Iana a Alvina - svá dvojčata, své hvězdy, svá světla ve tmě.

Netušila jsem, že se má minulost právě chystá vrátit a všechno to ohrozit.

#Kapitola 4

Mávám na rozloučenou své klientce Melisse, která si utírá oči a odchází k autu. Bude v pořádku - ale páni, to bylo vyčerpávající sezení.

Když odjíždí, kliknu na telefon a zkontroluji e-mail, potěšená, že tam mám potvrzení, které jsem hledala. "Kluci!" Volám: "Vezměte si boty!"

Moje děti se rozšoupnou v obývacím pokoji a pak se vyhrnou do předsíně, Ian poskakuje na jedné noze a natahuje si tenisky. Alvin si opatrně nese boty a sedá si, aby si zavázal tkaničky. "Co se děje, mami?"

Předstírám překvapení a škádlím je. "Copak, nechtěli jste jít na ten kvíz?" ptám se.

"Vážně, mami?!" Ianovi se rozzáří tvář a vrhne se ke mně v objetí. "Opravdu můžeme jít?!"

Směju se a objímám ho zpátky, když se k nám Alvin připojí. "No, zasloužíš si to a já bych si potřebovala odpočinout od práce. Kontaktoval jsem tu show a všechno je to skutečné - zasloužil sis to. Protože jste se ale kvalifikovali společně, musíte hrát jako jeden. Nevadí vám to?"

"Ano!" řeknou společně a dva páry světle hnědých očí se na mě usmějí.

"Dobře, do auta!" Řeknu a plácnu je po zadku, když procházejí kolem. Vyrážíme.

"Alvin a Ian Ortegovi," řekne recepční a vytřeští oči. "To... to jsou oni?"

Přikývnu, každému z chlapců položím ruku na rameno. "Ano," řeknu. "Nějaký problém?"

"Ne," zavrtí hlavou a ve tváři se jí zračí překvapení. "Jsou prostě tak... mladí. Víš," odtrhne od nich oči a podívá se na mě, "většina soutěžících v téhle show jsou... dospělí. Doktoři. Právníci. Vzdělaní lidé."

"To není chyba!" Alvin se ozve. "My jsme kvalifikovaní!" Posune vytištěný papír na stůl. Ian věnuje recepčnímu zubatý úsměv.

"No," řekne recepční a vezme si papír. "Myslím, že... je všechno v pořádku!" Zasměje se: "Jste nejmladší soutěžící, které jsme kdy měli! To bude pěkná podívaná."

Recepční mávne rukou na dveře do zákulisí a chlapci se k nim rozběhnou. Když ji začnu následovat, zastaví mě lehkou rukou na mé paži. "Víš, máš opravdu štěstí," vydechne, "že máš dvě takové děti, tak hezké, tak chytré..."

Vřele se na ni usměju a jemně odtáhnu ruku. "Díky," řeknu. "Já vím. Každý den počítám své požehnání." U dveří dohoním své chlapce, každého z nich obejmu a dám jim pusu na temeno hlavy.

"Buďte hodní," řeknu. "Samozřejmě se hodně snažte, ale celkově se nesmíte zapomínat bavit a být slušní." Zúžila jsem oči zejména na Iana. "Žádné legrace."

"Dobře, mami," řekne Alvin a usměje se tím nejsladším úsměvem.

"Kéž by tu byl táta," řekne Ian a trochu zamyšleně se na mě podívá. "Chci, aby byl pyšný."

Žaludek se mi zvedá pocitem viny, ale stejně se usměju. "Už jsme o tom mluvili, kluci. Váš otec je skvělý člověk, ale je velmi zaneprázdněný - dělá venku velkou, velkou práci a pomáhá lidem. Má vás rád," říkám a v hloubi duše doufám, že to není lež. "Jen potřebuje být někde jinde. Ale je tam venku, myslí na tebe a je na tebe pyšný."Chlapci na známou historku přikývnou a ze zákulisí se ozve kulisák: "Ortega?". Jemně postrčím kluky dopředu a dívám se, jak odbíhají, aby se připravili v účesu v make-upu, nebo co to vlastně dělají. Pokrčím rameny, přesunu se ke stolku řemeslných služeb a naliji si šálek kávy.

Soutěž je velmi intenzivní. Sedím v hledišti s rukama sepjatýma v klíně a nohy mi poskakují očekáváním. Snažím se zachovat hladký obličej, aby kluci, když se podívají do publika, našli svou matku klidnou a vyrovnanou. Ha, to je lež.

"Je odpověď....magnesium?" Alvin se odváží a hlas se mu chvěje. Kluci stojí na pódiu za pódiem. Jejich odpověď se objeví v textu na přední straně pódia.

Velká pauza a pak... "Yessssssssssss!". Hlasatel nadšeně vykřikne a dav včetně mě šílí. Jsem na nohou, tleskám svým klukům a křičím jejich jména.

"Dokázali jste to!" Hlasatel říká: "Jdeme do finálového kola! Gratulujeme, Iane a Alvine Ortegovi - máte šanci stát se šampiony národa Quizzzzz! Po reklamní přestávce se vrátíme!"

Nad pódiem se rozsvítí červené světlo a kolem pospíchají asistenti, kteří rozmazávají moderátorovi obličej make-upem a přesouvají Alvina a Iana k novému pódiu, kde se utkají s předchozím šampionem, vědcem z Los Angeles. Velkoryse si potřese rukou s chlapci, kteří ho, jak s potěšením vidím, navzdory svému vzrušení zdvořile pozdraví.

"Třicet vteřin," řekne hlasatel. Kulisáci se rozprchnou a já zaujmu své místo.

"Než se pustíme do závěrečné úrovně, věnujme chvilku seznámení s našimi nejnovějšími soutěžícími. Alvin a Ian," říká hlasatel a nenuceně se opírá o pódium. "Jste naši nejmladší soutěžící vůbec a kupodivu jste se hned na první pokus dostali do finálového kola. Čemu vděčíte za svůj úžasný úspěch?"

"Naše máma je fakt chytrá," řekne Ian a publikum se rozesměje. Zrudnu a usměju se.

Hlasatel jim úsměv opětuje, je okouzlený. "A co budete dělat, když vyhrajete Kvízový národ? Utratíte peníze za velké ceny?"

"Najdeme našeho tátu!" Řekne Ian a dav rozpačitě ztichne. Vydechnu a na tvář si nalepím úsměv. Co je to poslední dobou s tím tátou?

"Jo," řekne Alvin. "Náš táta má fakt hodně práce, ale chceme, aby věděl, že na nás může být pyšný."

"Jsem si jistý... že už je na vás pyšný," řekne hlasatel trochu strnule a pak se přesune k představení. "Pojďme si zahrát Quizzzzzzz Nation!"

Soutěž pokračuje a rozhořívá se, jak dvojčata odrážejí jednu otázku za druhou.

Za pódiem přichází stážistka k titulárnímu sponzorovi a v ruce nese trofej. "Hm, pane?" řekne a neodváží se zatahat ho za rukáv, aby upoutala jeho pozornost.

"Cože?" vyhrkne muž a otočí svou rozzlobenou pozornost k ní místo k ženě, s níž se hádá.

"Hm, už je skoro čas předat trofej?" "Ano," řekne. Stážistka zašeptá.

Muž jí trofej sebere a ona se odplíží pryč. Kvízový národ mu může být ukradený, je to jen další mediální vystoupení, kterým chce svým lidem ukázat, že investuje do umění a kultury. To je jedno."Teď to prostě nejde," řekne mu Amelia a elegantně si založí ruce na prsou. Mírně se opře, aniž by ji jeho vztek vyvedl z míry. "Já dítě mít nebudu."

"Rozhodnout se, že dítě raději odložíš na jindy," zavrčí, "je něco jiného než otěhotnět a vzít si potratové pilulky, které mé dítě zabijí. Udělala jsi to?!" Jeho tvář zrudne vztekem.

"Podívej, nech ty hloupé pomluvy stranou, Viktore," řekne chladně pod tlakem. "Faktem je, že se mi teď nechce zakládat rodinu. Moje kariéra je na vzestupu - na jaře mám jít na pařížský týden módy. Nehodlám se toho vzdát, abych si pořídila dítě."

Zúží na něj oči. "Nikdy jsi nerespektoval mou kariéru, mé sny. Neexistuju jen proto, abych plnila tvoje požadavky a rodila ti mláďata. Já mám taky svůj život, Viktore," řekne a znechuceně se odvrátí. "Nebudu hrát tvou hru."

Viktor se postaví, zatne zuby a promne si čelo. Jeho Beta přistoupí k němu a postaví se vedle něj, mlčenlivá v černém, ale je tam, kdyby ji Viktor potřeboval.

"Možná máš pravdu," řekne Viktor a promne si obočí. "Možná opravdu potřebujeme jít do poradny."

"Nemůže to uškodit, pane," řekne Beta stoicky. "Mezitím," gestem ukáže na trofej, kterou Viktor stále svírá v ruce.

"Jasně," řekne Victor, "tahle pitomá věc. Jak že se ta show jmenuje?"

#Kapitola 5

Ozve se prasknutí a vzduch zaplní konfety. "Dámy a pánové!" vykřikne hlasatel, "poprvé v historii máme remízu a vítězství v kvízu národa!" Dvojčata skáčou do vzduchu, křičí mezi tím hlukem, zatímco na obou soutěžních pódiích je přes jejich přední strany napsána stejná finálová odpověď.

Hlasatel si přitiskne prst na ucho a poslouchá ze svého malého sluchátka. "Bylo mi řečeno," řekne, "že podle příručky Kvízového národa jsme povinni," odmlčí se, aby dav vychladl a mohl poslouchat, "udělit titul Kvízového národa navrátivšímu se šampionovi!"

Polovina publika jásá, zatímco druhá polovina bučí, zjevně fandí Alvinovi a Ianovi. Bučím spolu s nimi, zklamaný kvůli svým klukům.

"Pravidla říkají, že ve vzácném případě remízy vyhrává tým s menším počtem hráčů! Protože Alvin a Ian tvoří dvojici a Jim hrál individuálně, je naším vítězem! Všechny tyto znalosti pocházející z jednoho mozku namísto dvou jsou prostě působivějším výkonem." Chlapci se tváří zklamaně.

"Ale vždyť jsme se tak nadřeli!" Ian vykřikne. "A jsme tak mladí -"

"Ale to není všechno!" přeruší ho hlasatel. "Jako uznání za jejich velký úspěch dnes Alvin a Ian Ortegovi získávají vzácné ocenění People's Choice, které jim vzdává hold za to, že si získali naše srdce! Gratulujeme, chlapci!"

Směju se, když kluci začnou znovu skákat a jásat, jejich smutek se snadno setře. Myslím, že každá trofej je pro ně stejně dobrá.

Když se kluci vrhnou dopředu, aby zamávali publiku, vyklouznu z místnosti a doufám, že si ještě odskočím na záchod, než se s kluky setkám v zákulisí. Všechno to kafe byla chyba.

Na pódiu si Alvin a Ian potřásají rukou s vítězem a přicházejí si pro cenu. Z levého křídla jeviště přichází vysoký muž a nese dvě trofeje. Jednu předává vítězi, potřásá mu rukou a jde dopředu, aby si popovídal s moderátorem.

"Vidíte ho?" zeptá se Ian. "Je tak vysoký. Vypadá jako já!"

"Vypadá jako my," opraví ho Alvin a s vytřeštěnýma očima zírá na muže s trofejí. "Páni, kéž by to byl náš táta, takhle jsem si vždycky představoval, že vypadá..."

Muž dokončí rozhovor a otočí se k chlapcům, připraven jim předat cenu. Když je však spatří, zarazí se a z tváře mu vyprchá krev. Instinktivně shrbí ramena, jako dravec, a přiblíží se k chlapcům, očichávaje vzduch mezi nimi.

Chlapci stojí bez hnutí, nebojí se, ale jsou opatrní. Když k nim muž přičichne, zalapá po dechu a trofej mu vyklouzne z prstů na zem a rozpadne se na tři kusy. Muž se zapotácí, zírá na ně a pak se otočí a vyrazí ke křídlu. Chlapci ho sledují, jak odchází, a vůbec je nezajímá jejich ztracená cena. V hloubi duše vědí, co našli.

Viktor kráčí dozadu po jevišti, v duchu se spojuje se svou Betou a žádá, aby okamžitě přišla na patu.

Chlapci byli jeho děti - to se nedalo popřít. Ale jak - kde -

Prohrábne si rukama vlasy a zazubí se. Kde se tu vzali?! Jak to, že to nevěděl?!Jeho Beta přichází s rychlým pozdravem. "Kluci, kteří vyhráli soutěž," vyplivne Viktor a Beta přikývne, "najděte toho, kdo je sem přivedl. Okamžitě mi ji přiveďte."

"Ano, pane." Beta je v mžiku pryč.

Z prostoru jeviště se ozve rozmazaný pohyb a Viktor náhle ucítí, jak do něj narážejí dvě malá cosi. Když se podívá dolů, vidí, že ke každé jeho noze je připoután malý chlapec, jejich ruce se kolem něj ovíjejí jako malí medvídci koala. Jeden z chlapců se dokonce sesune k zemi a obtočí nohy kolem Victorova kotníku, odhodlaný ho nikdy nepustit.

"Tak rád tě poznávám!" Ten na něj září. "Čekali jsme na něj celý život!"

"Víme, že jste měli hodně práce, chápeme to," řekne ten druhý, usměje se na něj a odhalí chybějící přední zub.  

"Splnilo se nám naše přání!" Řekne ten druhý a oči mu září radostí. "Protože jsme tak tvrdě pracovali a vyhráli jsme soutěž! Přáli jsme si tátu a dostali jsme ho!"

"Je to naše výhra!" Říká ten druhý, zaboří obličej do boku Viktorova saka a hluboce čichá, aby se naučil jeho vůni.

Viktor na okamžik ztuhne a neví - poprvé v životě -, co přesně má dělat dál. Pak ale ucítí teplo v žaludku, instinktivní nutkání, a položí každému z dětí ruku na hlavu a pohladí je.

"Jestli jsi vyhrál tátu, tak já jsem vyhrál tu lepší cenu," řekne tiše, "čekal jsem na setkání s tebou celý život."

Viktor se dívá na chlapce a cítí se potěšený i zdrcený zároveň. Byli pro něj naprostým překvapením - tak hezcí, energičtí, chytří a - no, tak moc podobní jemu. Cítil to z nich a viděl jim to na tvářích - byli z jeho těla, o tom nepochyboval.

Viktor vydechl velkým dechem, o kterém nevěděl, že ho zadržuje, a zavrtěl hlavou nad chlapci, žasnouc nad tím, že se mu životní sen mohl splnit tak nepravděpodobným způsobem. Toužil po dítěti - doufal, že ho bude mít s Amelií, svou milovanou družkou a budoucí Lunou. Ale ona ho rok co rok odkládala, protože chtěla nejdřív dosáhnout jiných věcí.

I jeho rodina mu o svátcích začala věnovat postranní pohledy a narážky na vnoučata a dědice. I noviny si začaly dělat potutelné narážky na neplodnost a hledat dědice rodu jinde mezi alfa populací smečky. To všechno Viktora naplňovalo úzkostí a vztekem.

Ale najednou tu bylo řešení, které to všechno ukončilo. A jeho naděje se staly skutečností. Dokonce dva chlapci - jaké požehnání. Ale kde... kdo...

Místnost naplní zvuk zběsile klapajících jehlových podpatků, když se za rohem objeví žena, která s úzkostí v hlase volá: "Kluci! Kluci!" Beta vyrazí za roh hned za ní a snaží se jí stačit.

Evelyn se zastaví uprostřed kroku, ztuhne a zírá na obraz svých chlapců omotaných kolem nohou....

"Ty," vyhrkne Viktor.

"Panebože," řekne Evelyn ve stejnou chvíli. "To jsi ty."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Těhotenství s geniálními dvojčaty Alpha"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️