Dvě zlomená srdce

První kapitola (1)

První kapitola

"To nemyslíš vážně?" Třu si napjaté místo mezi očima a nevěřícně se dívám na holohlavého muže sedícího za druhou stranou stolu. Sklopí bradu a dívá se na mě přes černé brýle s obroučkami. Na špičce jeho poněkud špičatého nosu sedí zastaralé brýle, jaké se dají očekávat na staromódních právních zástupcích.

"Mohu vás ujistit, slečno Donovanová, že advokátní kancelář Hayes, Ryan, Barrett a spol. o takových záležitostech nežertuje." Jeho rty se sevřou do nesouhlasné linky, když si mě prohlíží. V jeho tónu ani pohledu není ani špetka soucitu. Jeho oči jsou mrtvé a prázdné. Bezpochyby jako jeho svědomí.

Čiší z něj lhostejnost.

A jistě, co je mu do toho? Už dostal zaplaceno a klienti, kteří si ho najali, si ho těžko mohou vzít na paškál kvůli nedostatku empatie.

"Proč jsem o tomhle" - máchnu rukama ve vzduchu - "Kennedyho týpkovi neslyšel už dřív?"

Odfrkne si. "Na tuhle otázku ti můžou odpovědět jen tví rodiče."

"No," řeknu a zúžím oči, "pokud jsi nepřišel na způsob, jak mluvit s mrtvými, hádám, že na tuhle otázku nikdy nedostanu odpověď." Trochu se zhroutím na židli, když mě stěna smutku zasáhne jako tsunami. Ačkoli moje chytrácká poznámka může naznačovat apatii, nemůže být dál od pravdy.

Poslední tři dny je to stejné, protože následky nehody konečně dopadají na domov.

První čtyři dny toho, čemu teď říkám "kéž bych byl taky mrtvý", jsou jako rozmazaná šmouha. Matně si vzpomínám, jak na mé dveře zaklepal strážník a jemným, soucitným způsobem mi vysvětlil, jak oba moji rodiče při čelním střetu na místě zahynuli. Jejich stříbrná Toyota Corolla neměla proti kloubovému náklaďáku šanci. Podle zprávy policie bylo auto mých rodičů znetvořené k nepoznání.

Oči se mi zavírají, když se mi v mysli vynoří děsivá představa. Objímám se rukama kolem pasu a pomalu se pohupuji v křesle sem a tam. Intenzivní bolest mi zkroutí žaludek do uzlíku a vzadu v krku se mi usadí chaotické klubko emocí. Žádné dítě by nikdy nemělo vidět své rodiče takhle. Dokud budu žít, nikdy se mi nepodaří vymazat vzpomínku na jejich groteskně pokřivené tváře. Ale nebylo na výběr. Neexistoval žádný jiný žijící příbuzný, který by jejich těla identifikoval.

Nebo jsem si to alespoň myslel.

Až do chvíle před deseti minutami, kdy se můj svět podruhé za týden převrátil kolem své osy.

"Slečno Donovanová? Mohu vám přinést trochu vody?" Advokátův o něco mírnější tón mě vytrhne z mučivých představ, které mi poskakují v mozku.

Otevřu oči a odhrnu si z obličeje dlouhé, slepené prameny brunetových vlasů. Počasí bylo letos v létě nezvykle teplé a moje vlasy matce přírodě za její štědrost nepoděkovaly. Vlhkost a husté kadeře nejdou dohromady. Celé léto jsem strávila se zpocenou a zacuchanou kšticí na hlavě. Není divu, že jsem od té doby, co jsme se s Lukem rozešli, skoro nic neudělala.

Advokát si odkašle a snaží se znovu získat mou pozornost. "Faye?" Nakloní se na židli dopředu. "Jsi v pořádku?"

Dusím v sobě nedůvěru. Jsem v pořádku? To ten starý páprda myslí vážně? Ne, ty idiote! Nejsem v pořádku. Celý můj život se má převrátit a můj zmatený mozek jen stěží chápe důsledky. A to ani nemluvím o tom, že už několik dní skoro nespím nebo že mám srdce roztříštěné na malé kousíčky. Rozervaná vědomím, že už nikdy neuvidím mámin zářivý úsměv ani neucítím uklidňující tíhu tátova věčně milujícího pohledu, jsem ze všeho nejvíc vzdálená tomu, aby byl člověk v pořádku.

Chci mu to všechno říct, ale neudělám to. Nejsem schopná sdílet jakoukoli část svého já s jiným člověkem. Jsem jako živá, dýchající, chodící schránka člověka. Bezduchá zombie. Dokonce mám i zapadlé oči a přízračnou bledost, které to dokazují. Možná se budu ucházet o roli v seriálu The Walking Dead. Nejlépe dřív, než se objeví ten Kennedy, aby mě odvedl pryč.

Zavrtím hlavou, téměř pobavená žalostným blouděním své mysli, a přinutím se soustředit na tady a teď. "Už to ví?" Zeptám se a ignoruju advokátovu hloupou otázku.

"Oznámili jsme panu Kennedymu obsah poslední vůle tvých rodičů. Přijde zítra ve dvě hodiny, aby tě převzal." "Cože?" zeptám se.

"Nejsem pes, majetek nebo něco, co bys převzal do vlastnictví," odseknu.

Pan Hayes se na židli napřímí a zkoumavě si mě prohlíží svýma prázdnýma očima. "Pouze konstatuji fakta. Jsi nezletilá a tvůj strýc, jako tvůj jediný žijící příbuzný, byl jmenován tvým opatrovníkem, dokud ti nebude osmnáct. Do té doby za tebe zodpovídá on."

"Nemůžu závěť napadnout? Jsem víc než schopná se o sebe v příštích několika měsících postarat sama. A říkal jsi, že hypotéka na dům je už zaplacená, a já mám práci na částečný úvazek, takže si vystačím s ní a s úsporami, které mi rodiče odkázali."

Klidně bych obětoval končetinu, abych nemusel žít na druhé straně Atlantického oceánu s bandou cizích lidí.

Nechci opustit Irsko.

Je to jediný domov, který jsem kdy poznal.

"Tyhle úspory tě daleko nedostanou, a kromě toho," říká a šustí stohem papírů na stole, "bylo to přání tvých rodičů, aby se o tebe staral strýc. Nechtěli, abys byl sám."

Tak proč mě opustili?

Proč mi vnutili toho cizího člověka?

Přinutit mě, abych se sebrala a odstěhovala se přes půl světa?

Přidám to na stále se rozšiřující seznam marných otázek, které provázely jejich smrt.

"Copak nemůžu udělat nic, abych to zastavila?" "Ne. Vydám poslední prosebnou otázku.

Zavrtí hlavou a vstane. "Je to zákon, slečno Donovanová. Nemáte v této věci na výběr."

Vstávám a strkám si ruce do kapes džínů. Možná teď nemám moc na výběr, ale tohle je jen krátkodobá záležitost.

Jdeme na to, lednu.

Jakmile dosáhnu magického čísla jedna osm, vyrazím domů.

První kapitola (2)

"Do dna!" Jill cinkne skleničkou o mou, pak zakloní hlavu a vypije ji jako šampion. Slíznu si sůl z ruky a jedním dobře nacvičeným pohybem spolknu tequilu. Usadí se mi v prázdných útrobách jako kyselé mléko. Uf, tohle se nikdy nedá snáz strávit.

Luke si říhne a Jill spadne smíchy z pohovky.

"Sakra, to je ale dobrá věc. Dolej mi." Natáhne sklenici a já mu náležitě vyhovím.

Jsem v pokušení napít se přímo z láhve. Utopit svůj žal v naději, že až se probudím, zjistím, že to všechno bylo naprosté nedorozumění, a ne skutečné ztělesnění živé noční můry. Ale bohužel nejsem typ blouznivce a tenhle druh myšlení mě dostane jenom tak daleko.

"Možná to nebude tak zlé, víš?" Rachel zatne ruku do Jilliny košile a vytáhne ji zpátky na pohovku. "Kolik že má ten Kennedy synů?" ptám se.

"Sedm." S touhou si prohlížím hrdlo tequily, právě když mi Luke vyrazí láhev z rukou. "Hej!" Protáhnu se přes opěradlo pohovky a sáhnu po ní. Zvedne ji z mého dosahu a já ho plácnu do hrudi. "To je moje. Dej to sem."

"Jen když slíbíš, že nebudeš pít z lahve. Nechceš přece, aby ti bylo během letu špatně."

"Možná se chci opít tak, že pozvracím svého nového opatrovníka a on si rozmyslí, jestli mě má vzít k sobě." Znovu se vrhnu po láhvi, ale on ji drží mimo dosah ruky. Zamračím se, přelezu přes pohovku na jeho židli a na poslední chvíli se pokusím vyrvat si láhev tequily zpátky. Mé prsty uchopí chladnou, průzračnou sklenici ve stejnou chvíli, kdy se mi Lukova oportunistická ruka obtočí kolem pasu. Stáhne si mě na klín, takže jsem rozkročená nad ním. Zaboří mi hlavu do krku a zašeptá: "Voníš božsky, Faye."

"Nech toho, Luku. Nebudeš mi lézt do kalhotek." Snažím se vykroutit z jeho klína, ale jeho sevření je pevné.

"Co kdybychom spolu strávili ještě jednu noc, aby se to nezapomnělo?" Jeho intenzivní zelené oči potemní chtíčem.

Byly doby, kdy jsem si myslel, že Lukovi ze zadku svítí slunce, měsíc a hvězdy.

Ale ta loď odplula před šesti měsíci.

Prožili jsme spolu dva dobré roky, než náš vztah vyprchal. Vím, že ho ranilo, když jsem to ukončila, ale bylo to tak nejlepší. Už mezi námi nebyla chemie a nemělo smysl si namlouvat opak.

Nejsem člověk, který by se zdržoval, když už se pro něco rozhodne.

I když to Lukovi nebránilo v tom, aby se mnou čas od času nepokoušel o ruku.

Jako třeba právě teď.

Natáhnu se za sebe, strhnu mu ruku ze zadku a přitisknu ho k sobě přísným pohledem. "To se nestane, Luku. Teď mě pusť."

Luke si naštvaně povzdechne a já mu pošlu prosebný pohled. Bez ohledu na to, jak jsme skončili, mi na něm pořád záleží a nechci odejít ze země ve zlém. Nějakou dobu byl důležitou součástí mého života a pomohl mi překonat některé těžké věci.

Na to nikdy nezapomenu.

Neochotně mě pustí a já se přesunu zpátky na svou stranu pohovky.

"Ty hava posíláš piczures," pronese Rachel a já se zasměju. Ta holka se nedokáže ani podívat na alkohol, aniž by se nasrala, ale nenechá se tím zastavit. "Of your fit cousssins," dodá, když si všimne mého nechápavého zamračení.

"Jak víš, že jsou fit?" Svraštím obočí na svou nejlepší kamarádku.

"Protože všichni bohatí Američané jsou hezcí."

"To je ta největší pitomost, jakou jsi kdy vypustil z pusy," ušklíbne se Luke.

Na okamžik zvedne hlavu z pohovky, aby mu poslala oplzlý pohled. "To teda ne! Dívala jsem se na Gossip Girl a ti kluci jsou fit a smrdí bohatstvím." "Cože?" zeptá se.

"Páni, viděla jsi to v nevkusném seriálu, tak to musí být pravda." Z jazyka mu odkapává posměch. "To je ještě hloupější." Obrátí oči v sloup.

"Blbější vlastně není slovo," pípne Jill a zní pozoruhodně střízlivě na někoho, kdo vypadá, že je na pokraji mdlob.

"Taky je. Vygoogluj si to." Luke jí hodí ptáka, než do sebe hodí dalšího panáka. "To bys věděla, kdyby sis nezničila všechny mozkové buňky tequilou."

Rachel otevře pusu, aby mi to oplatila, ale já se z konverzace vymažu. Vyskočím, seberu ze stolku mobil a zapojím ho do dokovací stanice. Zesílím hlasitost na maximum, abych přehlušila hlasy svých přátel. Celou místností se rozléhá dunivá hudba a Jill hlasitě vykřikne. Moje tělo se pohupuje do rytmu hudby, když vyskočí a přidá se ke mně.

Zbytek noci se promění v jednu velkou chaotickou šmouhu. Matně si vzpomínám, jak přicházejí ostatní a zaplňují náš malý obývák jako sardinky. Představy Rachel a Jill, které mě doprovázely do koupelny, jsou mlhavé.

Ještě mlhavější jsou události, které k tomuto okamžiku vedly.

Hlava mi bolestivě pulzuje, jak se pomalu začínám probírat k vědomí. Je to, jako by mi někdo vzal do hlavy sbíječku a bušil do ní ve vlastním rytmu. Skrze rty mi vyklouzne zasténání. Jazyk mám přilepený ke střeše úst a žluklá chuť tequily a soli mi pokrývá ústa nechutnou vrstvou slizu. Navlhčím si suché rty a pokouším se otevřít oči.

Prostěradlo je zbarvené jasně červenou barvou a já v naprostém zmatku vydatně mrkám.

Obličej mi zakrývají zapletené prameny rudých vlasů, zatímco bojuji se záchvatem nevolnosti. Co to proboha...?

Odtlačit se na loktech je samo o sobě obrovský výkon. Na roztřesených končetinách si odhrnuji zauzlované zrzavé vlasy z očí a zírám na hojnost červené barvy pokrývající bílé povlečení mé postele.

Zachrčím. Zatraceně. Co jsem to udělala? Třu si pramen vlasů mezi dlaněmi a sténám, jak se mi začínají vracet. Někdy v noci mě napadlo, že by bylo dobré se upravit, a tak jsme se vrhli na koupelnový lis.

Červená barva na vlasy patřila mámě. V posledních měsících si začala barvit vlasy, protože se jí na nich objevilo pár nevítaných proužků šedin. Její vlasy byly tmavé jako moje - s bohatými, svěžími měděnými prameny. Pořád si vzpomínám, jak se její vlasy nádherně leskly ve slunečním světle.

Když se svalím zpátky na postel, pronikne mi ostrá bolest přímo do srdce.

Tehdy jsem si uvědomil problém číslo dvě.

Na prsou se mi sevře ruka a hbité prsty mi začnou přejíždět po špičce bradavky. Díkybohu jsem stále plně oblečená, ale to mého postelového partnera nezastaví. Panika se vzedme a udeří mě do tváře. Tohle nemůže být dobré. Lámu si hlavu, ale nedokážu si vybavit nic konkrétního.

Nemám ponětí, kdo vedle mě leží.

Nebo co jsme možná dělali, nebo nedělali.

Potlačím zasténání a otočím se na druhou stranu.

Přivítá mě Lukeův rošťácký úsměv a já tiše zakleju. Jeho zelené oči jiskří vzrušením a já mám pocit, že se snad pozvracím.

Prosím, řekni mi, že jsme to neudělali. Prosím, řekni mi, že jsem měla víc rozumu než tohle. Nebo že jsem byla příliš daleko na to, abych cokoli posunula na další úroveň. Zúžím oči, když se na něj podívám. Jeho prsty mi ještě horečnatěji přejíždí po bradavce, a i když mě chrání tričko, jeho zběsilé škubání skutečně bolí.

Vyslala jsem k němu svůj nejlepší smrtící pohled.

Takový, jaký si obvykle schovávám pro škůdce a sériové vrahy. "Co si myslíš, že děláš?"

"Vtipné," ozve se mužský hlas se silným přízvukem. "Zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž."

Kapitola druhá (1)

Kapitola druhá

Vykřiknu, odstrčím Lukovu ruku, přitisknu se k čelu postele a vyhrnu si peřinu pod bradu. Vysoký, pohledný muž s krátkými tmavými vlasy a pronikavýma modrýma očima stojí na kraji postele a zírá na mě, jako by právě spatřil ducha.

Sakra.

Tohle se přece nemůže stát.

Oči mi těkají k malým digitálním hodinám, které leží na noční skříňce, a když zahlédnu čas, zakleju. Ani mě nenapadlo nastavit budík, a teď jsem prospala celé dopoledne a půlku odpoledne.

Luke se posadí a rukou si prohrábne rozcuchané vlasy. "Kdo sakra jsi?"

Převrátím oči v sloup. Vážně je tlustý? Vrazím mu loket do žeber. "Nebuď idiot, je jasný, kdo to je, nebo jsi včera večer neposlouchal ani slovo, co jsem říkal?"

"Byl jsem příliš zaneprázdněný zíráním na tvoje kozy."

Body za upřímnost, ale nula za inteligenci.

Zjevně je pořád opilý.

Pan Kennedy vypadá, že je pár vteřin od toho, aby Luka vyhodil na ulici.

Ušetřím mu tu námahu. "Myslím, že to je signál, abys odešel." Jemně do něj strčím. "No tak, běž."

Upře na mě opovržlivý pohled. "Tohle jsi včera večer neříkal."

Vymrštím ruce do vzduchu. Přitisknu mu ústa k uchu a zasyčím: "To je fuk! Víš, že jsem byla opilá!" Znovu na něj zazářím.

"Upřímně doufám, že jsi nezneužil mou neteř," řekne strýc s podivným napůl irským, napůl americkým přízvukem. Upře na Luka uštěpačný pohled. Pár vteřin se tváří jakoby nic a strýcův pohled během nanosekundy potemní. Je to docela působivý pohled.

Jakmile nejsem na jeho konci já.

Využívám příležitosti a šibalsky si ho prohlížím. Je vysoký a štíhlý s nenápadným svalnatým vzhledem, který naznačuje, že cvičí, ale nedotahuje to do extrémů. Má na sobě námořnicko-červenou polokošili s dlouhými rukávy a tmavé džíny, na starého chlápka je oblečený stylově. Polokošile je přiléhavého střihu a obepíná jeho vypracovaný hrudník jako druhá kůže. Tmavé vlasy má sčesané z čela s předstíranou lehkostí. Chřípí mi zaškube, když zachytím pižmovou vůni jeho vody po holení.

Působí dojmem podceňovaného bohatství, které je znepokojivé. Začínám mít podezření, že Rachel svým hodnocením uhodila hřebíček na hlavičku.

Jestli takhle vypadá můj strýc, mám pocit, že moji bratranci snadno splní barometr fit-bohatství, který nastavila.

Luke odhrne přikrývku a vstane. Gestem si prohlíží oblečení. "Klid, já ji nezneužil. Nikdy bych Faye neublížil - miluju ji." Začne prohledávat podlahu a hledat své běžce, přičemž se nápadně vyhýbá mému pohledu.

Strýcova brada sebou trhne. "On je tvůj přítel?" Vypadá skepticky.

"Bývalý."

Teď vypadá, že se mu ulevilo.

Luke se zamračí, sedne si na kraj postele a zasune si nohy do běžek. Otočí se ke mně čelem. "Hádám, že tohle je sbohem?"

"Eh." Otřu si rukou zátylek a podívám se na strýce, aby mi to potvrdil. Netuším, jaké jsou plány - jestli se tu hodlá pár dní zdržet, nebo jestli odjedeme hned. Pan Kennedy přikývne a já se otočím k Lukovi. "Jo. Měj se, Luku."

Nakloní se, aby mě políbil na tvář, a já ho rychle obejmu. V očích se mu krátce mihne smutný pohled. "Opatruj se, Faye. Budeš mi chybět." Odchází z pokoje se shrbenými rameny.

Prázdný prostor okamžitě zaplní vrstva napětí. Strýc se na mě podívá, já mu pohled oplatím a tak nějak na sebe zíráme, ani jeden z nás neví, co říct nebo udělat. Jeho překvapivě povědomé modré oči jsou přilepené k mým a po tváři mu skotačí celá řada emocí. V čelisti se mu zatne sval, jak si mě dál pozorně prohlíží, a já se nepříjemně zavrtím. Je to příliš dotěrné - trapné na tolika různých úrovních. Kousnu se do koutku rtu, ale odmítnu odvrátit zrak a setkám se s jeho pronikavým pohledem.

Po několika minutách se ve mně začne hromadit podráždění. Připadám si jako opice v kleci v dublinské zoo. Moje trpělivost praskne. "Copak ti nikdy nikdo neřekl, že zírat je neslušné?"

To ho vytrhne z transu. Zhoupl se na patách a ovčácky se na mě podíval. "Omlouvám se, Faye. A za to, že jsem se tu takhle objevil, ale zmeškala jsi schůzku u právníků, ehm, advokátů," - opraví se, když vidí můj nechápavý výraz - "a já měl strach."

Strčí si ruce do kapes a já se na něj podívám ostražitým pohledem. "Nechtěl jsem tě urazit. Já jen... že se tolik podobáš... Saoirse." Téměř zašeptá její jméno. "Ve stejném věku jsi jako tvá máma." Když si položí ruku na hruď, v očích se mu zalesknou slzy, klesne na roh postele a svěsí hlavu. Jeho pevná kostra se zavlní, jak jím lomcují silné emoce.

Pokud to jen nehraje, zdá se, že mu na mámě skutečně záleželo.

Jejich vztah, nebo spíš jeho absence, je záhadou, kterou by mi nevadilo někdy rozluštit.

Nevím, co mám dělat, jestli ho mám oslovit, abych ho utěšila, nebo ne, ale je to pro mě cizí člověk a nepřipadá mi to správné, takže nedělám nic a nechávám ho, ať se s tím, co se mu honí hlavou, vypořádá sám.

O chvíli později vzhlédne a já se zarazím, když v jeho očích vidím tolik zkázy. V tu chvíli jako by zestárl o dvacet let. Z očí mu vyzařuje syrová bolest a on neudělá nic, aby ji přede mnou zastínil. To se mi docela líbí. Je v něm upřímnost, která mi je sympatická.

Pomalu uvolním sevření peřiny a sesunu se z postele. Posadím se vedle něj. "Je to pravda? Opravdu jsi mámin bratr?" Ne že bych si to potřebovala ověřit. Má stejnou barvu očí, stejnou barvu pleti a v tmavých vlasech se mu rýsují podobné ohnivě rudé proužky. Je jako mužská verze mé mámy. V očích se mi hromadí slzy, když se mi její obraz dere do popředí. Zamrkám je, ale ne dřív, než mi z nich vyklouzne záludná prosba, která mi kaskádovitě stéká po tváři.

Kapitola druhá (2)

"Ano, a mimochodem, já jsem James." Natáhne ke mně ruku a já mu ji neochotně podám a cítím se hrozně trapně. "Je mi moc líto tvé ztráty, Faye. Od chvíle, kdy jsem se tu zprávu dozvěděl, jsem z toho rozrušený." Rukou si prohrábne pichlavou čelist a v téhle blízkosti je snadné potvrdit tu pravdu. Pod krví podlitýma očima mu visí modrofialové stíny a jeho kůže má nezdravý nádech. Je jasné, že už několik dní nespal.

"Proč mi o tobě neřekla?"

Adamův ohryzek mu zahučí v krku. "Měli jsme komplikovaný vztah." Říká to opravdu táhlým americkým tónem, který je docela legrační. Jeho přízvuk je trochu rozhozený. "Neuvědomil jsem si, že má dceru," pokračuje a vážně si mě prohlíží. "Ještě před pár dny jsem nevěděl, že existuješ. Je mi líto, že jsi musela pohřeb prožít sama. Měl jsem tu být s tebou, ale advokát říkal, že jeho pokyny jsou jasné. Měl mě kontaktovat až po pohřbu."

"To je v pořádku." Hodím po něm chabý úsměv. "Přežila jsem to utrpení." Sotva, ale to nemusí vědět. Zavřu oči, abych zahnala děsivé vzpomínky.

Nastane další vrstva nepříjemného ticha. Slabě se na něj usměju.

"Myslel jsem, že budu muset pomstít tvou smrt," zamumlá o pár minut později a pokyne směrem k červeně potřísněnému ložnímu prádlu.

Nedokážu se přimět ke smíchu, i když chápu, že se snaží odlehčit náladu. "Zřejmě jsem si myslela, že je dobrý nápad podstoupit včera v noci proměnu." Ušklíbnu se, když si prohlížím prameny svých nyní křiklavě rudých vlasů.

"Překvapuje mě, že ses opila do takového stavu, zvlášť po tom, co se stalo tvému pare ..." Odmlčí se, když si všimne výrazu v mé tváři.

Neskrývané utrpení naplňuje každý kousek mého těla a já se s tím nedokážu vyrovnat. Dýchání se mi ztíží a v hrudi se mi znovu objeví to příšerné chvění. Musím ho utnout, než mě zničí. Nemůžu tam jít. Pořád je příliš bolestivé myslet na podrobnosti té nehody. A kdo si sakra myslí, že je? Přišel sem, jako by věděl všechno?

Nic neví.

"Nebudeš mě poučovat," vyhrknu. "Nejsi můj táta."

Jestli si myslí, že mi dokáže nahradit tátu, tak to má ještě jeden problém. Je to můj strýc, ne náhradní táta, a čím dřív to pochopí, tím líp. S touhle fraškou souhlasím jen proto, že nemám na výběr. Alespoň ne do ledna.

Jakmile mi bude osmnáct, všechny sázky padají.

Však má taky ve svých narážkách pravdu a já se v tuhle chvíli nenávidím. Rodiče mi zabil opilý řidič a opít se do němoty není nejlepší způsob, jak uctít jejich památku. Máma mě nenáviděla, když jsem pil, i když byla dost realistická na to, aby věděla, že mi v tom nemůže zabránit. Byla by z mého chování zklamaná a já nesnáším pocit, že jsem ji zklamal, což je šílené, protože ona mě zklamala mnohem horším způsobem.

Slíbila, že tu pro mě vždycky bude.

Ale lhala.

Protože je pryč a já se musím pokusit najít nějaký způsob, jak prožít zbytek života bez ní.

V krku se mi zadrhne bolestivý knedlík, když se mi začnou vážně sbíhat slzy. Než se mi podaří vzlyknout, unikne mi z úst zbloudilý vzlyk.

"Střílej," řekne James. "Dělám v tom pěkný zmatek. Nejsem zvyklý na holky... ne od té doby, co..."

Nemusí to říkat.

Ne od doby, kdy jsem měl mámu.

Podívám se mu do upřímných očí a můj náhlý nával vzteku zmizí. Poznám, že to myslí dobře a že je to pro něj stejně těžké jako pro mě. "No," řeknu a rozhodnu se být milosrdná, "nejsem zvyklá mít strýce ani bratrance a nikdy jsem ani nebyla mimo Irsko, takže myslím, že moje míra znepokojení naprosto převyšuje tu tvou." Prsty se chytím uvolněné nitě na lemu košile. "Ne že by to byla nějaká soutěž nebo tak něco. Jen říkám." Pokrčím rameny.

Jeho tvář promění obrovský úsměv, a když se usměje, vypadá tak mladě. "Mám pocit, že mezi nás zapadneš, Faye."

Vstane a nabídne mi ruku. "Pojď. Pojďme domů."

Kapitola třetí (1)

Kapitola třetí

Když o chvíli později dorazíme na malý soukromý terminál dublinského letiště, mám oči na stopkách. Celou půlhodinu cesty jsem zachmuřená. James neztrácel moc času poflakováním. Byla jsem osprchovaná a sbalená v rekordním čase. Zamykat dveře do mého domu byl srdcervoucí okamžik. Všechno se děje tak rychle. Až příliš rychle. Můj život se co nevidět převrátí naruby a já jsem na to špatně připravená.

Pohled na soukromé letadlo, které na nás čeká, ten neskutečný pocit jen umocňuje. Podél bělostného letadla se táhne úzký červený pruh, který je v polovině přerušen nápadným červeným kruhovým logem s výrazným písmenem "K" uprostřed, které mě okamžitě zaujme.

Tu značku znám!

Všichni ve škole básnili o jejich nové řadě oblečení pro teenagery. Člověk nemusí být génius, aby si to spojil.

Ani náhodou!

"Děláš si srandu?" Cílevědomě přecházím po asfaltu. "Tohle letadlo patří Kennedy Apparel? Ta firma je vaše?" Vím, že ten zatuchlý právník říkal, že můj strýc je bohatý, ale nemyslel jsem, že tím myslel ten špinavý, protivně bohatý typ bohatého. Obrovitost situace na mě tlačí jako těžké břemeno. Najednou se cítím trochu zelená kolem žaber a vyhlídka na létání za to nemůže. Ještě větší obavy mám z toho, co mě čeká. Do čeho se to vlastně pouštím?

James se zasměje. "Tohle je vlastně můj osobní tryskáč, ale technicky vzato ho vlastní Kennedy Apparel. To je firma mé ženy. Patří už léta její rodině, i když po svatbě, když se ujala vedení, změnila značku a začala používat moje jméno." Uvádí mě po schodech nahoru a já vcházím do kompaktní kabiny.

Prostornou kabinu po obou stranách lemují plyšová, bílá kožená lehátka s vyrytým podpisem a logem značky K. Křesla stojí proti sobě, zasazená mezi malé lesklé stolky s ořechovou deskou. Celkem čtyři páry po dvou. James mě vede kolem hlavního prostoru a ven za malou koupelnu a zastavuje se před úzkým prostorem vydávaným za jakousi kuchyň. "Dáte si něco k pití?"

Už jen při pomyšlení na alkohol se mi žaludek obrací o sto osmdesát stupňů. V krku mi stoupá nevolnost a já si sevřu ústa. Raději před ním nebudu zvracet. "Vodu, díky."

Podává mi vychlazenou láhev a dvě tablety. "Pomohou na kocovinu." Vděčně je přijímám, strkám si prášky do pusy a přitom se pořádně napiju vody.

"Pojď do kokpitu," nabídne mi.

Zamračeně ho následuji do malého prostoru. "Kde je pilot?"

Jeho rty se zkroutí do úsměvu. "To budu já." Čelist mi spadne a on se rozesměje. "Michael je po ruce jako druhý pilot, kdybych ho potřebovala." Gestem naznačí, že je vzadu, a já se podívám přes rameno na vysokého prošedivělého muže, který právě vstoupil do kabiny. Usměju se, když zvedne ruku na pozdrav.

"Připoutejte se," pokyne James a klesne na své sedadlo, když gestem ukáže na to vedle sebe.

Břicho mi zaplaví šílený roj motýlů. Nikdy jsem si nepředstavovala, že se poprvé ocitnu ve vzduchu v okouzlujícím soukromém letadle a že budu sedět ve skutečném kokpitu. Nervózní adrenalin mi zaplavuje organismus, když si zapínám postroj.

James otočí tunou přepínačů na ovládacím panelu, ověří si informace u nějakého chlápka na konci vysílačky a pak stiskne několik páček. Usadím se zpátky do sedadla, když se ozve burácení motoru a letadlo se dá do pohybu.

Poslední půlhodinu mám nos přilepený k oknu, i když vidím jen velké, mohutné mraky. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem ve vzduchu. Předpokládala jsem, že poprvé poletím s rodiči, takže moje euforie má hořkosladký nádech.

James mi poklepe na loket a vyžádá si mou pozornost. Jeho úsměv je široký, když si prohlíží můj ohromený výraz. "Poprvé?"

"Jo. Je to tak neuvěřitelné, jak jsem si myslela, že to bude," hlásím se dobrovolně.

"Něco ti ukážu. Počkej." Jeho úsměv se změnil v rošťácký.

Letadlo se začne naklánět doprava a mně vyskočí srdce až do krku. Chytám se za pásy, zatímco letadlo se dál naklání doprava, a všechna krev se mi hrne do obličeje. Křičím, až se mi hlava rozskočí, když se převrátíme úplně vzhůru nohama, a dech se mi v panických záchvěvech zadýchává. Vlasy mi zakrývají obličej jako deka.

Dýchání se mi začíná upravovat až ve chvíli, kdy se letadlo překlopí na pravou stranu a my se vrátíme na trať. Odhrnu si z obličeje pramínky vlasů a s vytřeštěnýma očima se podívám na strýce. "Panebože!" Vykřiknu, když konečně najdu hlas. "Nějaké varování by se hodilo!"

"A chybělo mi, že jsem tě teď slyšel křičet a viděl jsem, jak se tváříš? To snad ne!"

Zasměje se a já se přistihnu, že se směju s ním. "Jsi blázen!"

"K čemu je dobré mít vlastní letadlo, když se občas nemůžeš trochu pobavit?" "K čemu?" zeptám se. Tvář se mu nadšeně rozzáří a v tu chvíli je jako malý kluk o Vánocích.

Letadla ho baví.

Můj táta byl posedlý auty.

Co je to s kluky a jejich hračkami?

"Když už jsme u toho," dodá s drzým úsměvem, "možná by bylo lepší to Alexovi neříkat."

"Alexovi?"

"Mé ženě."

Obtočím si kolem prstu pramen vlasů. "Předpokládám, že o mně ví?"

"Samozřejmě. Řekl jsem to Alex a klukům hned, jak jsem to zjistil. Neboj se." Pohladí mě po ruce. "Očekávají tvůj příjezd."

"A jak tu zprávu přijali?" Sleduji ho jako ostříž, když se chystá odpovědět.

"Byli v šoku, stejně jako já, ale oni se vzpamatují. Trojčata jsou nesmírně nadšená, že se s tebou mohou seznámit."

Oči se mi rozšíří. "Trojčata?"

Usměje se, očividně je na tuhle reakci zvyklý. "Naši nejmladší synové jsou trojčata. To bylo sakra překvapení, to ti můžu říct." Jeho rty se rozšíří. "Keanu, Kentovi a Keatonovi bude v prosinci šestnáct. Letos budou ve druhém ročníku."

V útrobách se mi vytvoří nepříjemný pocit. Americká střední škola. Po páteři mi přeběhne štětinaté chvění. Nemám tušení, co mě čeká, ale odmítám dovolit, aby mě úzkost svazovala do uzlů. Můj mozek - bez pomoci - vyvolává obrazy z řady amerických filmů a seriálů, které jsem viděla, a já mám plíživý pocit, že to není čistá fikce. Doufejme, že se mýlím, ale pokud ne, tak se s tím vyrovnám. Už jsem se dostala přes horší věci.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dvě zlomená srdce"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️