První kapitola (1)
------------------------ KAPITOLA PRVNÍ ------------------------ CeCe Z blaženého spánku mě vytrhne pronikavý zvuk budíku. Se zalapáním po dechu se vztyčím a bušící srdce mi málem vyletí z hrudi. Strhnu si masku na spaní a zacpu si uši, abych ten příšerný zvuk umlčela. Netrvá dlouho a uvědomím si, že je to požární alarm. Už zase! Klesám zpátky na zem, kontroluju noční hodiny a zjišťuju, že jsou tři hodiny ráno. Copak ti kreténi nevědí, že se potřebuju vyspat? CeCe s pytli pod očima vypadá jako Barbie z Malibu po noci strávené na cracku. Ne že bych viděla, jak to vypadá, ale dokážu si představit, že by to bylo odporné, přesně tak vypadám já s unavenýma, opuchlýma očima. Pepper, moje čivava, se mi šupinatě zvedá na hrudník a jeho nebohé tělíčko se třese strachy. "To je v pořádku, chlapče, neboj se," houknu a držím ho u sebe. "Je to jen další planý poplach." Protože banda mladých pankáčů si myslí, že je legrační všem kazit spánek. Nepochybuji, že to dělají vnuci paní Langleyové. Ti dva čtrnáctiletí spratci mají vždycky něco za lubem. Zrovna nedávno jsem je přistihla ve výtahu, jak se mi snaží nakouknout pod šaty. Malí úchyláci. I když bych si vlastně neměla stěžovat, protože je to jediná forma akce, kterou jsem za poslední rok zažila... Nechám tu patetickou myšlenku odeznít a snažím se zablokovat ten protivný zvuk. Odmítám se evakuovat, nebudu těmhle sráčům zase hrát do karet. Pepper se mi přitiskne blíž ke krku, když ho hladím po zádech a doufám, že ho uklidním. Čekáme, až se alarm vypne, ale nestane se tak. Co jim sakra trvá tak dlouho? O pár minut později ucítím závan něčeho hořícího a uvědomím si, že je tu kouř. Pak uslyším sirény. "Do prdele!" Zachvátí mě panika, odhodím peřinu a vyskočím z postele, přičemž ve spěchu pošlu chudáka Peppera plachtit vzduchem. "Pepíku, je mi to tak líto." Zvednu ho a přitáhnu si ho k sobě k bušícímu srdci. "To bude dobrý, chlapče, ale musíme se odsud dostat. Hoří tu!" Vrhnu se do své šatní skříně, abych si vzala nějaké oblečení. Moje hedvábné tílko a kalhotky Victoria Secret jsou sice rozkošné, ale nechci, aby mě v nich viděli všichni sousedé, zvlášť když mi kalhotky sotva zakrývají půlky. Vsadím se, že Tweedledee a Tweedledum by z toho měli radost. Když se probírám hromadami oblečení ve skříni, můj pohled spočine na mé velmi působivé sbírce bot a kabelek. Na vteřinu si představím, jak vzplanou. I když by to bylo hrozné, je tu jedna věc, bez které nemůžu přežít. Padnu na kolena a začnu tu hromadu třídit. Hrůza v žaludku se mi sevře, když nemůžu najít, co hledám. "No tak, kde jsi?" Prohrabávám se hlouběji v zadní části skříně a házím za sebe všechny boty a kabelky. "Au, kurva!" Rozpálená nadávka proniká zvonícím budíkem, ale nevěnuji jí pozornost, můj stav je šílený, když pokračuji v hledání. Jsem na sebe naštvaná, že jsem si po přestavbě šatníku minulý týden nedávala větší pozor. "Slečno, musíte se vyklidit! Ve vaší budově hoří." Ignoruju hluboký rozkaz, moje naděje s každou vteřinou slábne. Prosím, Bože, ať ji najdu. "Paní! Posloucháte mě?" "Moment," křiknu zpátky. "Ježíši Kriste." Kletba je vyřčena několik vteřin předtím, než mě někdo chytí za ruku a já se otočím a ocitnu se tváří v tvář velmi naštvanému hasiči. Sexy hasičem, ale naštvaným, pokud jeho zúžené čokoládové oči něco naznačují. Na jednu krátkou vteřinu si všimnu, jak neuvěřitelné má řasy. Dlouhé, tmavé a husté. Takové řasy, jaké mám jen s prodlouženými řasami. "Odcházíme, hned," zazubí se a přiměje mě, abych se vrátila do sebe. "Vydrž. Musím si rychle něco vzít." Vytrhnu se z jeho sevření a přesunu se k poslednímu rohu, který jsem neprohledala, ale stočím se zpátky k němu. Jeho oči, které byly ještě před vteřinou rozzlobené, teď zuří. "Poslouchejte, dámo. Tady není nic, kvůli čemu by stálo za to riskovat život." Kdyby jen věděl, jak je to pro mě důležité. "Teď máš dvě možnosti. Buď půjdeš dobrovolně se mnou, nebo si tě přehodím přes rameno a odnesu tě ven. Co to bude?" Záda se mi při tom ultimátu narovnají. "Řekl jsem ti, abys počkala. Bude to trvat jen chvilku." Přesunu se zpátky ke svému úkolu, protože vím, že pokud ho tentokrát nenajdu, budu muset odejít bez něj. To pomyšlení mě z malé části ubíjí. Tiché zavrčení mi zazní v uchu ve stejnou chvíli, kdy se mi hasičovy ruce sevřou kolem pasu. Přesně v tu chvíli zahlédnu dětsky modrou barvu, kterou jsem hledala. "Počkej, už ji vidím." Natáhnu ruku, zachytím popruh a vytrhnu ho ze zahrabaného místa. Taky se mi podaří popadnout Pepa a strčit ho dovnitř právě ve chvíli, kdy mě pan Pissy vytáhne na nohy. Chystám se mu vynadat, ale nemám šanci, protože mě pevně uchopí za ruku a začne mě táhnout ze skříně. Když se moje holá noha otře o jeho kalhoty, připomenu si svou současnou situaci v šatníku. "Promiňte. Můžeš mi dát ještě chvilku? Potřebuju oblečení." Jeho odhodlané kroky nepolevují. Zabořím paty do koberce a zastavím jeho rychlé pronásledování. "Kámo, řekl jsem, abys přestal. Potřebuju kalhoty." Otáčí se a tváří se rozzuřeně. "To je špatný. Měla sis je vzít místo té pitomé kabelky!" Blbou kabelku? Chystám se mu tuhle "pitomou kabelku" strčit do zadku... no, možná ne tuhle. Vrátím se a vezmu si poslední sezónu Louise. Pak mu ji strčím do zadku. Než stihnu udělat jen to, zvedne si k ústům vysílačku. "Našel jsem chybějícího nájemníka. Je v pořádku," vyštěkne do ní a zúženýma očima se na mě podívá. Zúžené oči mu hned oplatím. Má vážný problém s chováním a neměl by pracovat s lidmi. "Kouř tady nahoře je minimální. Jaká je naše situace?" zeptá se.
První kapitola (2)
"Požár je ve druhém patře." Informace je přenášena staticky. "Schodiště je nyní ohroženo. Budete muset jít po žebříku." Žebřík? Nemám čas nad tím přemýšlet, protože mě vyvedou z pokoje a vedou k mému balkonu. Panovačný hasič odsouvá dveře a vychází ven, přičemž mě táhne s sebou. Konečně toho mám dost a vytrhnu si ruku z jeho pevného sevření. "Přestaň mě tahat jako psa. Bože, co máš za problém?" Vstoupí do mého osobního prostoru a donutí mě zaklonit hlavu až dozadu. Přitisknu si Pepa blíž k hrudi, spíš kvůli sobě než kvůli němu. "Chceš vědět, co mám za problém? Moji bratři potřebují pomoc při hašení požáru a já tu trčím s tebou, protože ses neevakuoval, jak jsi měl!" "Myslel jsem, že to byl falešný poplach. Za poslední měsíc jsme měli tři." "Na tom nezáleží," vyhrkne. "Vždycky se evakuuješ a určitě se nezastavíš ani pro zasranou kabelku." "Nejde jen o kabelku. Je pro mě důležitá." Zavrčí. "To určitě je." Chystám se mu říct, co přesně to pro mě znamená, ale kousnu se do jazyka. Tomuhle blbci nic nedlužím, a už vůbec ne vysvětlení. Naše vášnivá výměna názorů je přerušena, když se na můj balkon dostane ocelový žebřík. Opravdu vysoký žebřík. Popadne popruhy, které jsou k němu připevněné, a pak se přesune za mnou. Ustupuji a zády narážím do zdi. "Co to děláš?" "Nasazuju ti popruhy." "V žádném případě." Udělá další výhružný krok vpřed. "Poslouchej, blondýno." Blondýnka? "Už mi s tebou dochází trpělivost. Už jsi dost ohrozila životy nás obou. Teď mě přestaň otravovat a nech mě, ať ti nasadím postroj!" Aniž by mi dal na vybranou, klesne přede mnou na kolena a vnutí mi nohu do jedné a pak do druhé smyčky. Začne mě zapínat, obličej má jen centimetr od mého rozkroku, který je minimálně zakrytý černým saténem. Pamatujete, jak jsem říkala, že nejvíc akce jsem za poslední rok zažila, když se mi vnoučata paní Langleyové snažila nakouknout pod šaty? No, teď už ne. "Je žebřík opravdu nutný?" Zeptám se v naději, že se mi podaří přerušit trapné napětí. "Jak se všichni ostatní na mém patře dostanou dolů?" Postaví se do své plné výšky a tyčí se nade mnou. Podle jeho tvrdého výrazu je jasné, že se ho ani trochu nedotklo, že měl před chvílí obličej prakticky zabořený v mém háku. Stejně tak se mi uleví i urazí. Možná má obličej zabořený mezi ženskýma nohama často. Dobrý bože. Co je to se mnou? Jsem v mizerné přítomnosti toho muže celých pět minut a představuju si, jak se muff potápí? "Všichni ostatní už jsou dole, protože se evakuovali, jak měli," vysvětluje a vrací mě z mých zbloudilých myšlenek. Poprvé od chvíle, kdy se tahle šílená noc odehrála, mě přepadne pocit viny. Má pravdu. Měla jsem to brát jako skutečný požární poplach, ať už jsem tomu věřila, nebo ne. Poté, co si připne můj postroj k opasku, podepře mi těžkou botu o skleněné zábradlí a vyleze na žebřík jako profík. Zdá se, že ho těch dvanáct pater ani trochu nerozhází. "Podej mi kabelku," řekne. Na ten rozkaz si odfrknu. "Ani náhodou, kámo. Můj pes zůstane se mnou." Na základě mých pěti minut s ním se vsadím, že mi kabelku omylem upustí. Jeho čelist se zasekne, mé odmítnutí zabrnká na další strunu. "Potřebuju, abys zvedla zadek na tenhle žebřík, a to nemůžeš dělat, když máš u sebe to zavazadlo, kterému říkáš kabelka. Takže se aspoň jednou můžeš nehádat a udělat, co ti řeknu?" S kabelkou nebo bez ní jsem v háji, a ne v tom dobrém slova smyslu. Ten špatný. Ten smrtící. Mohl bych se tady a teď propadnout do smrti. Co by se pak stalo s chudákem Pepem? Ta děsivá myšlenka mě připraví o vzduch. Narovnám ramena, zvednu bradu a doufám, že tím zamaskuji svůj strach. "Dám ti svou peněženku, ale přísahám Bohu, Ohniváku, že jestli se mému psovi něco stane, tak ti urazím ptáka. Jasný?" Očekávám rozzlobenou odpověď, ale místo toho se mu na plných rtech objeví drobný úsměv. Je to hezký úsměv... na kreténa, tedy. "Slibuji, že se vašemu psovi nic nestane," říká. Nemám jinou možnost než mu věřit, vtisknu Pepovi pusu na hlavu a neochotně mu předám svůj nejcennější majetek. Mého psa a poslední dárek, který mi kdy otec dal. Fireboy si ho zavěsí na ruku, kterou drží žebřík, a pak ke mně natáhne druhou ruku. Váhám, bojím se ji vzít. "Tohle máš, Blondýnko. Přísahám, že tě nenechám spadnout." Mé oči se upírají do jeho čokoládových, jeho pohled je silný a jistý. Vložím svou třesoucí se ruku do jeho teplé, pak zvednu bosou nohu na studené zábradlí a druhou se odrazím. Pomáhá mi na žebřík, pevně mě obepíná kolem pasu a drží mě v kleštích svým velkým tělem. Srdce mi buší, jak se držím kovových schůdků a držím se jako o život. "Sundej to dolů," nařídí do vysílačky. Žebřík sebou při našem sestupu trhne a mně se v žilách rozproudí panika. "Ach bože. Do prdele!" Stisknu oči, nechci vidět, jak hluboko je zem. "Neboj se, mám tě." Jeho teplý dech mě hladí po uchu, když mi tiskne záda. Každý sval v mém těle se zastaví. Dech se mi zrychlí z nového důvodu a já si důvěrně uvědomím, jak blízko je mému polonahému tělu. "Máš ještě mého psa?" Zeptám se a hlas mám směšně zadýchaný. "Jo, mám ho." Je jeho hlas hrubší než předtím? Žebřík se konečně zastaví, což přináší malou úlevu mému neklidnému srdci. Tedy až do chvíle, kdy se ode mě sexy hasič chystá odstoupit. Chytnu ho za zápěstí a držím jeho ruku stočenou kolem sebe. "Prosím, ještě neodcházej." "Proč?" zeptá se a jeho dech mě znovu polechtá na uchu. "Protože jestli to uděláš, všichni uvidí můj zadek a já už mám pro jednu noc dost vzrušení." Dochází mi, že se chystá skočit po příležitosti, aby mě ztrapnil, ale naštěstí zůstává na místě a znovu mluví do vysílačky. "Banksi, přines nám deku." "Rozumím." "Děkuju," zašeptám. Rozhostí se mezi námi trapné ticho. "Jak se jmenuješ, blondýno?" Váhám, jestli mu to mám říct, ale říkám si, že má právo to vědět, když mě viděl ve spodním prádle. "CeCe." "CeCe." Moje jméno se mu na jazyku rozplývá tím nejkrásnějším způsobem a vyvolává ve mně mrazení v zádech. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, ale má ten nejslabší přízvuk. Chystám se zeptat na jeho, ale nemám šanci, protože se k nám připojí druhý hasič. Hasič mu podává Peppera výměnou za deku. "Sundej ho dolů, ano?" Jeho kamarád mi podrží kabelku a se smíchem si ji prohlíží. Pohlédnu na něj přes rameno a přemýšlím, co mu připadá tak vtipné. "Buď opatrný na mého psa." "Ano, madam." Zasalutuje mi a pak zmizí na boku náklaďáku, přičemž s sebou vezme i Pepa a jeho smích. Ohnivák mi omotá deku kolem pasu, než ustoupí. "Tudy." Slézá dolů jako první a pak na mě čeká dole. Obtočím si deku kolem boků, otočím se a udělám jeden krok za druhým. Když dojdu k poslednímu, jeho ruce mě obejmou kolem pasu a zvednou mě dolů. Otočí mě čelem k sobě, jeho tělo je blízko, blíž, než je nutné, a já znovu zjišťuji, že se mi nedostává dechu. "Příště se evakuuj, blondýno, tak, jak se od tebe očekává." Při tom varování se mi vrací dřívější rozmrzelost. Než mu stihnu říct, že by měl zapracovat na svých lidskoprávních dovednostech, rozběhne se a popadne další vybavení, zatímco vbíhá zpátky do hořící budovy. Muž, který nám přinesl deku, kolem mě projde Pep, na tváři pobavený úsměv. "Slečno." Nakloní ke mně přilbu a pak následuje svého přítele. Stojím mezi svými sousedy, deku mám přitisknutou k bokům. Vnoučata paní Langleyové na mě ukazují přes cestu, oči jim svítí jako na 4. července. Tohle je zdaleka nejponižující noc mého života.
Kapitola druhá
------------------------ KAPITOLA DRUHÁ ------------------------ Gabe Ještě po několika hodinách mi v žilách pulzuje horká krev. Vztekem i... nevím čím ještě. Nemám ani páru, jak vysvětlit, co cítím kvůli tomu průšvihu, který mě předtím potkal s Blondie. Když jsem se objevil ve výškovém bytě, který se nacházel v jedné z nejbohatších částí Atlanty, a dozvěděl se, že uvnitř je ještě nějaký nájemník, to poslední, co jsem čekal, byly létající podpatky, kabelky a nějaká kočka s obličejem dolů a zadkem nahoru. A že to byl zadek. Bledé kulaté koule sotva zakryté černým saténem byly kromě mnoha jiných věcí jako stvořené pro mužské ruce. Byla jsem ohromeně hloupá, dokud mě podpatek nezasáhl přímo do obličeje. Pak jsem se během několika vteřin změnil z šokovaného na naštvaného. Viděl jsem lidi, kteří riskovali život, aby zachránili nejrůznější cennosti v případě požáru. Ale zasraná značková kabelka musí mít navrch. Rozhodně je to zatím ten nejpovrchnější. I když by mě to nemělo překvapovat, vypadá jako povrchní typ. Bohatá a rozmazlená. S lidmi, jako je ona, se setkávám celý život. Takovými, kteří by na mé straně města nevydrželi ani vteřinu. Takoví, kteří se na lidi mého typu dívají, jako bychom byli dobří jen na to, abychom jim čistili bazény a dělali na zahradě... Odstrčím tu myšlenku stranou dřív, než mi připomene jednoho člověka, kterého na tomhle světě nenávidím nejvíc. Požár se nám podařilo rychle zkrotit. Kromě druhého patra, kde vznikl, byly škody ve zbytku budovy minimální. Jak to začalo, se zatím nepodařilo zjistit. Zabouchnu skříňku, přehodím si tašku přes rameno a chystám se jít domů, abych se pro dnešek vyspala. Procházím kuchyní, kde se začíná scházet osazenstvo denní směny ke snídani. "Ahoj, Martinezi, slyšel jsem, že jsi měl docela dobrou noc," řekne Russell Bryant s ústy zkřivenými ve vědoucím úsměvu. Vsadím se, že ano. Bezpochyby Banksem. Ten hajzl ještě nezavřel hubu o Blondieho psovi ani o jejím nádherném zadku. "Myslíš, že mají nějakou medaili za záchranu kabelky a štěněte?" "Ne. Jeho smích se spolu se smíchem ostatních členů posádky rozléhá ozvěnou po celé stanici. Ukážu mu prstem a projdu zadními dveřmi, ale ne dřív, než uslyším jeho výstřel na rozloučenou. "Ale no tak. Ta sexy blondýna měla aspoň pěkný zadek. Aspoň jsem to slyšel." Určitě měla a je to zadek, který mě bude nepochybně pronásledovat ještě několik dní.
Kapitola třetí (1)
------------------------ KAPITOLA TŘETÍ ------------------------ CeCe Teplý vánek mi zvedá vlasy z ramen a šlehá mi je kolem obličeje, když řídím svůj růžový kabriolet Volkswagen Brouk se staženou střechou a z reproduktorů se line Katy Perry. Pepper sedí vedle mě na sedadle spolujezdce, užívá si slunečních paprsků a v novém motýlku mu to náramně sluší. Je to krásné ráno, zvlášť po zjištění, že konečně budu moct opustit hotel, ve kterém jsem poslední týden bydlela, a přestěhovat se zpátky domů. Ne že by mi ten hotel nějak zvlášť vadil. Pro holku, která neumí vařit, se pokojová služba hodí. Ale jsem připravená vrátit se do své vlastní postele a shledat se se všemi svými věcmi, včetně kompletního šatníku. Můj lehký úsměv zmizí, když vjedu na parkoviště a zjistím, že je plné hasičských a policejních aut. Na jednu mučivou vteřinu se bojím, že se mému butiku něco stalo, dokud si neuvědomím, že ten shon je na konci obchodního centra, kde je květinářství manželů Nelsonových. Zaparkuju na svém obvyklém místě, popadnu Pepa, strčím si ho do kabelky a pak běžím tak rychle, jak mi to moje zlaté podpatky Prada dovolí. Mířím přímo k paní Nelsonové, která stojí sama, zatímco pan Nelson mluví s policistou. "Paní Nelsonová, jste v pořádku?" "Ano, drahá, jsme v pořádku. Jen jsme se trochu vylekali. Mysleli jsme si, že uniká plyn, ale ukázalo se, že to byl planý poplach." Srdce se mi prudce sevře při pomyšlení, co mohl únik plynu způsobit celému tomuto nákupnímu centru. Ztráta mého butiku by mě zabila. Je to celý můj život. "No, jsem ráda, že je všechno v pořádku." "Já taky," řekne a položí mi svou opotřebovanou ruku na paži. "Bylo od tebe milé, že jsi nás přišla zkontrolovat." "Samozřejmě. Měla jsem strach, když jsem viděla všechna ta hasičská auta. Zvlášť potom..." Má slova se zadrhnou, když z květinářství vyjde pár hasičů, z nichž jeden je muž, o kterém jsem doufala, že už ho nikdy neuvidím. Muž, který se mi v posledním týdnu vtíral do myšlenek častěji, než bych si chtěla připustit. To se neděje. Okamžitě si mě všimne a v jeho tmavě čokoládových očích se mihne překvapení i pobavení. Nesnáším hořkou čokoládu. Vždycky jsem ji nenáviděla. A vždycky budu. "No, jestli to není taky blondýnka a její pejsek," pozdraví a na rtech se mu vytvoří namyšlený úsměv. Taky nesnáším úsměvy, zvlášť ty sexy. Nejradši bych mu dala pusu - ne, spíš mu ji vlepila z jeho neomaleného obličeje. Jeho oči sjíždějí po mém těle, když ke mně kráčí, a prohlíží si můj outfit v podobě bílých úzkých džínů a mátově zeleného trička s výstřihem. Břicho se mi trochu zatočí a já si najednou připadám odhalená, i když na mém oblečení není nic odhalujícího. I když tričko s hlubokým výstřihem mi dělá velký výstřih. "Sleduješ mě?" zeptá se a vytrhne mě z přemýšlení. "To sotva, Ohniváku," opáčím uštěpačně. "Pro tvou informaci, vlastním butik na druhém konci tohoto obchoďáku." Ta slova pronesu s hrdostí. Otočí hlavu na stranu, prohlíží si můj obchod a já si nemůžu nevšimnout, jak pozoruhodnou má čelist. Silnou a řezanou. Ostrý úhel je tak dokonalý, že mám chuť se do ní zakousnout. Kousnout? Copak jsem upír? Bože, tenhle kretén ve mně teď vyvolává podivné fetiše. Vzpamatuj se, CeCe! "Kensingtonský palác," zamumlá a tře si tu svou čelist, která je hodna kousnutí. "Jak... vhodné." Nepřehlédnu základní tón v jeho hlubokém hlase. "Proč to říkáš?" "Palác pro princeznu." Ucuknu, ta slova mě zasáhnou jako facka. Kdyby jen věděl, jak blízko pravdě je. Až na to, že ze sebe chrlí slovo princezna, jako by to byla sprostá věc. Zatímco můj otec ho vždycky říkal s ničím menším než s čistým zbožňováním. Odstrčím vzpomínku stranou dřív, než mě stihne stáhnout pod vodu, a zvednu bradu. "Ty mě neznáš." "To je pravda, ale znám tvůj typ. Všechny ty bohaté, namyšlené holky jsou stejné." "Namyšlené?" Opakuju a krev se mi rozpaluje. "Jo, domýšlivé. Materialistické," dodá. "Vyber si. Koneckonců jsem tě našel uprostřed požáru, jak se snažíš zachránit svou značkovou kabelku." Zuby mi drkotají tak silně, že mě začíná bolet čelist. "Říkala jsem ti, že to pro mě něco znamená. Nebo na to tvůj mozek velikosti hrášku zapomněl?" Vstoupí do mého osobního prostoru a jeho lákavá vůně zaplaví mé smysly. Napřímím ramena a odmítám se krčit, ale ve chvíli, kdy mi přiblíží ústa k uchu, veškerá moje sebedůvěra zmizí. "Věř mi, Bello. Nezapomněl jsem z té noci vůbec nic. Zvlášť na ten černý satén, který sotva zakrýval tvůj krásný zadeček." Celým mým tělem projede žár a vytvoří divoký požár. Rychle, vymysli něco vtipného. Nemůžu. V hlavě mi úplně zkratoval. Jediné, na co se dokážu soustředit, je, jak krásně voní a jak mi jeho teplý dech leží na uchu. Z omámení mě vytrhne, když se od mě vzdálí a vrhne na mě další samolibý úsměv a následné rozčilené mrknutí. Pak projde kolem mě a zamíří ke svému čekajícímu hasičskému autu. "To je CeCe, kreténe. Ne Bella!" Opravím ho. Zdá se, že ho můj výbuch ještě víc pobavil. Zamává mi, když hasičské auto odjíždí a nechává mě stát samotnou jako idiota. To je ale drzost, ten blbec. Dupu po chodníku a klapot mých podpatků odpovídá zběsilému rytmu mého tlukotu srdce. Namyšlený. Materialistický. Jak se opovažuje mě soudit po jediném setkání. Zastavím se těsně před svým butikem a můj vztek pomalu opadá při pohledu na fialovou korunu na skleněné výloze s vetknutým velkým K. Najednou se mi zdá, že se mi to nelíbí. Kensingtonský palác. Navždy budeš mou princeznou a tento domov je navždy tvým palácem. V hrdle mě pálí emoce, když mi mysl a srdce naplní otcův hlas. Neexistuje nikdo ani nic, co by mi ta slova zkalilo. A už vůbec ne nějaký hloupý odsuzující hasič. Odemknu dveře, vejdu dovnitř, vypnu alarm, pak rozsvítím světla a odhalím... kouzlo.
Kapitola třetí (2)
Prostor zaplňují regály s jarními barvami. Vše od značkových šatů přes boty, kabelky až po šperky. Tohle je moje šťastné místo. Už od dětství jsem byla posedlá módou. Oblékala jsem své barbíny, hrála si v maminčiných šatech. Teď mohu pomáhat ostatním vypadat báječně. Vejdu do zázemí, vyndám Pepa z kabelky a pustím mu pusu na hlavu, než ho položím vedle misky s jídlem a vodou. Po naplnění obou se přesunu k přednímu pultu a postarám se o včerejší uzávěrku, kterou provedla Jill. Zaměstnankyně, kterou jsem před několika měsíci přijala a kterou zbožňuji. Je o pár let mladší než já, ale móda je naše společná vášeň a vidím, že tu bude ještě dlouho. Po sečtení všech účtenek s potěšením konstatuji, že jsme měli velmi úspěšný večer. Jakmile je vše vyřízeno, zvednu telefon a zavolám mámě. Je už skoro měsíc pryč na výletní plavbě se svými sestrami a mně se po ní moc stýská. Od té doby, co mi zemřel otec, často cestuje. Myslím, že je to její způsob, jak se s tím vyrovnat. S každým dalším zazvoněním ztrácím naději, že s ní budu mluvit, a nakonec se mi ozve její záznamník. "Dovolali jste se Elizabeth, jsem pryč a opaluju se v Karibiku, zanechte mi vzkaz a já se vám ozvu, jakmile to půjde. Caio!" Čekám na pípnutí. "Ahoj, mami, to jsem já. Jen se hlásím. Hádám, že už jsi pro dnešek pryč. Doufám, že se ty, teta Viola a teta Sadie dobře bavíte. Já... chybíš mi," přiznám se a hlas mi změkne. "Jen jsem chtěla slyšet tvůj hlas. Brzy se uvidíme." Zavěsím a rozhodnu se zavolat své nejlepší kamarádce, která mi také strašně chybí. S Emily jsme kamarádky od narození. Je mi nejbližší jako sourozenec a jejího přátelství si vážím. Nenáviděla jsem, když se odstěhovala, ale zároveň jsem za ni šťastná, protože dostala druhou šanci s klukem, do kterého se bláznivě zamilovala, když jsme byly na střední škole. Do toho zlého kluka, kterého jsem považovala za vraha a mlátila ho kabelkou. Ukázalo se, že k tomu měl daleko, a dokonce se stal agentem FBI. A to pěkně dospělým. Když už mluvíme o jejím manželovi... "Jamesonova rezidence," odpoví Ryder a zjevně se na číslo nedívá. Tohle bude zábava. "Dobré ráno," pozdravím s lehkým zastřením hlasu. "Tady Violet z Whoreilicious. Volám kvůli naší zaměstnankyni měsíce, Emily Jamesonové. Není tu náhodou někde?" Nastane dlouhá pauza. Zakryju sluchátko rukou a ušklíbnu se, když si představím, jak se tváří. "Hardy fucking har, Kensingtone," zabručí a ani trochu ho to nepobaví. "A sakra, jak jsi věděl, že jsem to já?" "Šťastný odhad." Jeho suchý tón mě donutí vyprsknout smíchy. "To v noci nespíš a přemýšlíš, jak mě vytočit?" zeptá se. "Ani ne. Prostě to jde samo. Je to talent." Zavrčí. "Musíš se trochu uvolnit, Jamesone. Všechno to vrčení pro tebe není zdravé," říkám mu. "Víš, co potřebuješ?" "Ošukat mou ženu, ale ty jsi příliš zaneprázdněný tím, že mě blokuješ." Tak to vysvětluje tu ranní nasranost navíc. Sám sebe poplácám po zádech za své dokonalé načasování. "Ne. Potřebuješ nejnovější Louisovu pánskou kabelku." "To si nemyslím." "Věř mi, že ano. Něco ti řeknu. Až tady budu mít svou pánskou řadu, budu mít řadu kabelek pojmenovanou po tobě. Dokonce můžeš být její modelka. Budeme jí říkat řada tajných agentů," řeknu, protože vím, jak moc ho štve, když mu tak říkám. "Co ty na to?" "To říkám jen přes svou mrtvolu." Znovu nedokážu zadržet smích. "Voláš mi z nějakého důvodu, nebo mě chceš jenom naštvat?" "Obojí. Ale s tím druhým jsem skončil, takže mě teď nech promluvit s tvou ženou." Předává telefon Emily, která se také směje. "Nebyla by to náhodou moje nejlepší kamarádka na celém světě, která ráda rozčiluje mého manžela?" "Ta jediná," oznámím hrdě. "Jak se máš ty a moje sladká kmotřenka?" Rosa je ta nejvzácnější holčička na světě a já mám tu čest být nejen její tetou, ale i kmotrou. Zrovna minulý měsíc jsem měla tu čest koupit jí její první značkovou kabelku. Náramkovou kabelku Michael Kors. Miluje ji a nosí ji všude s sebou. Emily mi neustále posílá fotky. Ryder byl z dárku nadšený. Ne! "Oběma se nám daří skvěle, děkuji za optání. A co ty? Jak to jde s bytem?" "Dobře. Tento čtvrtek se do něj budu stěhovat." "To je skvělé. Vsadím se, že jsi z toho nadšená." "To víš, že jo. Potřebuju svou postel." "A nezapomeňme na tvou sbírku bot a kabelek," dobírá si mě a zlehčuje něco, co by mě dřív nikdy nerozhodilo, ale teď ano. "Jo, ty mi taky chybí." Zasměju se a snažím se hrát s ní, ale smích, který ze sebe vyhrknu, je stejně falešný jako moje akrylové nehty. "Co se děje?" zeptá se a z jejího hlasu zmizí veškeré pobavení. Zná mě lépe než kdokoli jiný. "Můžu se tě na něco zeptat?" "Na cokoli." "Slibuješ, že ke mně budeš upřímná? I když to zraní mé city?" "Vždycky. To přece víš." Vím, a proto je jediná, koho bych se zeptal. "Jsem..." Odmlčím se, nejsem si jistá, jak to říct, aby to neznělo směšně. "Jsem dobrý člověk?" "Samozřejmě že jsi. Jak se mě na to vůbec můžeš ptát?" "Přemýšlej o té otázce, Em. Myslím tím opravdu přemýšlet o tom." "Nemusím o tom přemýšlet. Odpověď už znám," řekne a trochu se rozohní. "Co se děje, CeCe? Odkud se to všechno bere?" S povzdechem jí vyprávím o svém setkání s Ohnivákem a nic nevynechávám. Tedy některé věci, jako třeba tu část, že je sexy a že bych ho nejradši kousla do čelisti. Ale zasvětím ji do všeho ostatního, až po to, že mě nazval domýšlivou a materialistickou. "To je ale blbec!" "Jo, ale... má pravdu? Vždyť já mám ráda všechny ty věci, které mi vyčítá."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Uvězněn v ohni"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️