Dokonalý manžel

Prolog

PROLOG

Před 20 lety

"Řekl ti, co mu řekla jeho třídní učitelka?" Otec se na matku usměje; v jeho pohledu se odráží hrdost.

Otec mě přišel vyzvednout ze školy a můj třídní učitel mu oznámil, že jsem byl čtyřmi učiteli nominován, abych reprezentoval školu v nadcházející debatní soutěži.

"Cože?" Matka se pohybovala po kuchyni a připravovala večeři.

"Díváš se na příštího národního šampiona v debatování." Otec jako by byl rozhodnutý mé úspěchy nafouknout. Hravě do něj strčím, než zavrtím hlavou.

"Neposlouchej ho. Jen se chystám zúčastnit soutěže."

"Gratuluju, zlato! Pořád je to velká věc! Jedeš na celostátní soutěž."

"A taky ji vyhraje."

"Nezakřikni to, tati!" Namítnu a on si okamžitě udělá prsty čáru přes rty, aby naznačil, že bude mlčet. Jako by!

"Zlato, běž se převléknout a před večeří si umyj ruce!" "To je v pořádku," řeknu.

"Ano, mami!" S posledním pohledem na rodiče vyběhnu po schodech, abych se převlékla do něčeho pohodlnějšího.

Táta vždycky říkal, že jsem příliš skromná, co se týče mých úspěchů, ale já jsem nerada byla středem pozornosti. Nikdy bych mu to neřekla, ale stydím se, když se baví s ostatními rodiči a začne vyjmenovávat moje úspěchy. Chápu, že je pyšný, ale jeho přístup mi to ve škole neulehčil. Už tak bylo dost těžké být šprtem šprtů, ale když i rodiče povzbuzovali své děti, aby šikanovaly šprta, bylo to příliš. Moji rodiče o tom ale nemají ani ponětí. Zřejmě si myslí, že by se mnou měli zacházet jako s královskou rodinou, protože mám nejlepší známky ve škole. Neuvědomují si, že je to přesně naopak. Už ani nespočítám, kolikrát jsem se musela vymlouvat na špinavé oblečení nebo modřiny, že jsem náchylná k nehodám. Myslí si, že jsem tak nešikovná, že mě nemohou nechat samotnou.

Povzdechnu si, když si sundám tričko a odhalím ošklivou fialovou skvrnu přes hrudní koš. Mark, jeden z populárních kluků, si vzal do hlavy, že se mu pokouším přebrat přítelkyni Stacy, a rozhodl se mi dát za vyučenou. Zbytek fotbalového týmu se k němu přidal, aby mu tu lekci udělil. Zavrávorám, když se přemáhám, abych si oblékl neformální tričko. Věc se má tak, že jsem se Stacy mluvil jen jednou, a to byla ta, která se mě zeptala na řešení domácího úkolu, který všechny trápil. Upřímně řečeno, ani ji nemám ráda. Takže nechápu, jak si mohl myslet, že ji balím.

Rychle si umyji ruce a jdu dolů na večeři. Jsem nahoře na schodech, když slyším, jak se rodiče baví s někým cizím. Nechci je rušit, zastavím se a posadím se na schody.

"On to ví, Michaele." Cizinec říká a já slyším, jak táta přešlapuje.

"Říkal jsem ti, abys toho nechal, drahý. Co teď? Máme se přestěhovat? Nenechá nás na pokoji."

"Jimenez se může jít bodnout. Taky ho nenechám vyhrát. Už toho udělal příliš mnoho. To víš nejlíp ze všech, Paulino..." Jeho hlas vypadá jako prosebný, ale máma ho přeruší.

"To je právě ono. Vím přesně, čeho je schopen. Musíme toho nechat. Musíme se starat o našeho syna. Co když se nám něco stane?"

"Proto jsem zavolal Grega." Něco se zamíchá s papíry a pak táta pokračuje. "Tady je celý seznam, který jsme sestavili. Kdyby se nám něco stalo, zveřejni to."

"Jsi si jistý?" Muž se zeptá a já se napnu, abych zjistila, kdo přesně to je. Najednou hlavou udeřím do zábradlí a hluk je upozorní na mou přítomnost. Cítím se provinile, že jsem odposlouchávala, běžím zpátky do svého pokoje a zavírám dveře. Doufám, že mi nevynadají.

O chvíli později mě matka zavolá dolů k večeři. Nezmíní se o tom, že jsem odposlouchávala jejich rozhovor, ale z nějakého důvodu se zdají být napjatí. Máma pořád tahá za závěs, aby se podívala na příjezdovou cestu.

"Michaele..." Hlas se jí chvěje, když vyslovuje tátovo jméno.

"Určitě?" Zeptá se a ona přikývne, ústa má mírně pootevřená a čelo jí zkrápí vráska.

"Zlato, potřebujeme s tvým tátou na pár hodin něco udělat v domě. Co kdyby sis vzala kolo a jela k panu Lawrencovi, pohrát si s jeho koťaty?"

"Mami..." Začnu protestovat. "Už je pozdě. Myslím, že by se to panu Lawrencovi nelíbilo."

"S tím si nedělej starosti." Řekne, že na to tlačí. "Pojď, obejmi mě a jdi." Ramena mi poraženecky poklesnou a já ji obejmu. Táta taky otevře náruč a já ho taky obejmu.

"Jsem na tebe pyšný, chlapče." Říká to poraženeckým tónem.

"Tati?" Zeptám se, protože mi něco nesedí.

"Běž, běž, zadem!"

S posledním pohledem za sebe beru kolo a jedu dál do města k domu pana Lawrence. Několikrát zaklepu, než mi otevře.

"Máma říkala, že se můžu přijít pobavit s koťaty," řeknu neochotně a skoro se bojím, že se bude zlobit, že jsem v tuhle hodinu u jeho dveří. Není. Ukáže mi místnost, kde obvykle bývají koťata, a řekne mi, abych zůstala, jak dlouho budu chtít, a před odchodem zavřela dveře.

Pan Lawrence je přítel mých rodičů a velký milovník zvířat. Vždycky chodí zachraňovat kočky nebo psy a časem si nashromáždil pestrou partu chlupatých kamarádů. Pět bílých koťat je jeho nedávný přírůstek a já si s nimi chodím hrát od té doby, co je zachránil z popelnice.

Jedno z nich je neuvěřitelně roztomilé. Pojmenovala jsem ho Plamínek, protože má na jinak bílém kožíšku malinkou černou skvrnku přímo na temeni hlavy. Zdá se také, že Flíček má ke mně zvláštní náklonnost, protože je jediný, který se mi nevyhýbá.

V jednu chvíli přijde do pokoje pan Lawrence a nabídne mi tašku s kočičím zbožím.

Zamračím se.

"Na co to je?"

Pokračuje a řekne mi, že mluvil s mými rodiči a ti se rozhodli, že mi dovolí nechat si Flíčka, protože viděli, jak jsme se sblížili, a protože měli pocit, že jsem někdy příliš osamělý. Ta část o osamělosti mě zaráží, ale nadšení z toho, že si můžu vzít Flíčka domů, převáží.

"Děkuji!" Říkám panu Lawrencovi a objímám ho.

Rozloučím se s ostatními a pak položím Flíčka a zásoby na svůj přední koš a usměju se na jeho mňoukání. Natěšená, že se Spot seznámí s mým pokojem, šlapu zpátky do domu.

"Mami! Tati!" Křičím, když otevírám vchodové dveře, a pokládám Flíčka na zem, aby se mohl procházet. Neodpovídají. Divné.

"Mami?" Znovu se zeptám a vidím, jak Plamínek míří do kuchyně. Usměju se a jdu za ním.

Přivítá mě pohled, který se mi ani po letech nepodaří vymazat z paměti. Máma sedí na židli u jídelního stolu, pusu má roztaženou a oči vytřeštěné úžasem. Na temeni hlavy má jedinou díru a mezi očima jí vytéká rudá tekutina. Zalapám po dechu a můj první instinkt je rozběhnout se k ní, ale když to udělám, o něco zakopnu a upadnu.

Zvednu oči a vidím, jak Plamínek olizuje krev z podlahy. Můj pohled sleduje dál, až spatřím otce, jak se rozvaluje na podlaze v kaluži krve.

"Daaa...d?" Zakňučím a plazím se k němu, abych zkontrolovala známky života. Kolébám si jeho tvář v klíně a třesoucíma se rukama kontroluji jeho puls. Žádný není.

"Ne... Ne..." Zavrtím hlavou a hlasitě vzlyknu. Tohle se přece nemůže stát. Ne...

Policie to později označila za loupež, ale nic se neukradlo. Když se mi o několik měsíců později vrátila jasnost, vzpomněla jsem si na rozhovor s tím cizincem - na hrozící hrozbu Jimeneze.

A od té doby po něm jdu.

Kapitola I (1)

KAPITOLA I

Současnost

Upravím si rukojeť pušky a začnu prohledávat okolí. Věděl jsem, že tu musím být dřív, než je určený čas, abych mohl provést kompletní průzkum kvůli potenciálnímu nebezpečí. Pro své místo jsem si vybral malý hotel pár bloků od přístavu, kde se mělo setkání konat. Oblast jsem si před několika dny prozkoumal a vypočítal úhly a dosah, abych byl plně připraven na jakýkoli výsledek. Znám své limity.

Moje střelecké schopnosti by nepřekonaly žádné rekordy ve střelbě na dálku, ale dokázal bych se postavit jakémukoli armádnímu vycvičenému odstřelovači. Jeden takový mě trénoval celý život. Drew, můj osobní strážce už od dětství, je bývalý voják. Je také otcem, kterého jsem nikdy neměla, i když můj vlastní je stále naživu. Klíčové slovo je stále. Drew mě léta cvičil, když nikdo nebyl nablízku, aby zpochybňoval mé aktivity, a já jsem své lekce brala vážně.

Když se rozhlížím po docích a místech, kde by se mohli skrývat potenciální střelci, trefím se do černého. Dva muži v hodině dvanácté a osmé leží na břiše s připravenými zbraněmi. Poloha jejich pušek mi napovídá, že ani nehledají jiné cíle než ten, který má dorazit... teď.

Mezi přepravními kontejnery zastavují dvě černá auta. Z prvního vystupují tři lidé: dva nepříjemně vyhlížející muži, kteří vypadají jako bodyguardi, a pak ještě jeden menší muž v obleku šitém na míru. To musí být Martinez. Vím všechno o téhle schůzce a jejím účelu, a proto jsem tady. Nemůžete obchodovat s kartelem a očekávat, že budou dodržovat svá bezpečnostní ujištění. To vím i já. Stejně jako vím, že muž, který vystoupí z druhého auta, ani neuvažoval o možnosti, že by to mohla být léčka. Koneckonců si kupuje informace od druhého velitele podělaného kartelu. Je oblečený do elegantní košile a vypasovaných kalhot, které zdůrazňují jeho postavu a z nichž mě ještě teď pálí vnitřnosti.

Soustřeď se, říkám si.

Druhý muž, Theo, má v rukou kufřík. Udělá pár kroků směrem k Martinezovi a prohodí pár slov. Slyším je, ale oni to nevědí ani nepotřebují vědět.

Theo otevře kufr a ukáže řady peněz, k nimž Martinez z bundy vytáhne flash disk. Všechno se chystá ke krachu. Rychle se otočím k ostatním mužům a zaznamenám jejich napjaté pozice. Chystají se střílet.

Můj prst mačká spoušť s nacvičenou rychlostí. Jednou, dvakrát. Padají mrtví. Výstřely upozornily ostatní na přítomnost dalšího odstřelovače. Bodyguardi jsou nyní v palebné pozici a já vím, že příštích několik vteřin je k nezaplacení. Cíl nastaven a terč sklopen. Podaří se mi dostat jednoho z bodyguardů a jsem rád, že Theo hledá úkryt. O druhého bodyguarda se nestarám, ale Martinez to nepřežije. Odvážil se ohrozit Theův život, a to z něj dělá mrtvého muže.

Několikrát se nadechnu a prohlédnu si okolí. Schoval se, ten hajzl. Vím, že se musel schovat za auto; náhodně vystřelím několik ran, abych ho vylákal na otevřené prostranství. Musel se chytit na návnadu, protože se rozběhne k jednomu z kontejnerů po své pravici a přitom ignoruje varování svého bodyguarda. Neváhám a vpálím mu kulku přímo do lebky - smrtící výstřel.

S úlevou vydechnu. Skřípění pneumatik auta mě upozorní, že Theo odjíždí.

Ano, utíkej!

Vytáhnu se na kolena, začnu rozebírat pušku a ukládat ji do pouzdra na housle, které používám jako úkryt. Rychle spěchám ze střechy na schodiště, kde se převléknu do svého převleku. Nasadím si paruku, elegantní bob s rovnou ofinou. Přidám brýle a falešná rovnátka. Pak si sundám sako, abych odhalila středoškolskou uniformu jedné z okolních škol. Nikdo by o mém převleku nepochyboval. V tomto oblečení teď vypadám naprosto nezletile. Vezmu si pouzdro na housle, vyjdu z hotelu a zavolám si taxík.

Zastavím v čínské čtvrti a půl hodiny se procházím, než si vezmu další taxík do Midtownu, kde jsem nechal auto. Jakmile sedím za volantem, rychle se zbavím převleku a jdu do svého náhradního bytu odložit všechny materiály. Nezdržuji se déle, než je nutné, pak znovu nasedám do auta a jedu domů.

Jakmile se ocitnu uvnitř apartmá, přivítá mě hlas.

"Miláčku?"

"Ano," odpovím a otočím se, abych viděla svého manžela, jak ke mně kráčí s podivným výrazem ve tváři.

"Co se děje?" Zeptám se, když mě vezme do náruče a drží mě, jako by už nemělo být zítra.

"Jen jsem rád, že tě vidím." Zašeptá mi do vlasů a políbí mě na čelo, oči, nos a nakonec na rty. Vypadá unaveně, jako by právě prošel strastiplným zážitkem.

"Cože?" Podaří se mi to mezi polibky.

"Chyběla jsi mi." Řekne.

"Ach, Theo! Miluju tě!" Přitisknu si ho k hrudi, protože přesně vím, co ho přimělo k projevu náklonnosti.

"Taky tě miluju, drahá." Zašeptá, odvede mě do naší ložnice a začne se se mnou sladce milovat.

Poznám, že Theo je otřesený tím, co se stalo. Vždycky byl upjatý a neústupný, když šlo o zločin a násilí. Proto se to nikdy nesmí dozvědět. Můj manžel se nikdy nesmí dozvědět, co všechno dělám, abych se ujistila, že je v bezpečí.

Nikdy.

"Vypadáš úžasně." Dívám se do zrcadla a upravuji si stužku ve výstřihu košile. Theo ke mně zezadu přistoupí, přisaje se mi k zádům a rozechvěje mě. Usměju se tomu vyrušení a nakloním hlavu, abych ho políbila.

"Ty taky." Prohlížím si jeho vzhled. Vždycky byl pohledný, ale nejpřitažlivější je, když se na mě dívá s láskou v očích, protože vím, že je můj. Jeho krátké tmavě hnědé vlasy mají tu nejhedvábnější strukturu, jakou jsem kdy cítila, a já využívám každé příležitosti, abych si je prohrábla rukama. Ale jsou to jeho oči, které mi před lety daly zapomenout na sebe samu. Nejsou úplně hnědé, ani úplně zelené, jiskří v nich teplo a inteligence. Je teď oblečený do kanceláře, v tmavomodrém obleku a bílé košili.

"Kdy se vrátíš domů?" Zeptám se s úsměvem na tváři.

Kapitola I (2)

"Po sedmé hodině. Mám několik schůzek. Budeš v nadaci celý den?"

"Ano, za pár týdnů pořádáme akci, takže musím schválit všechny výdaje."

"Jsem na tebe pyšná." Jeho ruce mě drží v bocích, otáčí se, aby mě bez dechu políbil.

"Tak už toho bylo dost. Přijdeš pozdě."

"Vždycky bych přišel pozdě, kdyby to znamenalo ještě jeden tvůj polibek," odpoví potutelně. Hravě ho udeřím pěstí.

"Miluju tě, a teď běž."

"Taky tě miluju, zlatíčko!" věnuje mi poslední pohled, než popadne aktovku a odejde.

Zlatíčko... Láska... Někdy si říkám, jestli mě opravdu miluje, nebo jen to, kým pro něj jsem. Mohl by mě vůbec milovat, kdyby znal mou pravou tvář? Odpověď zní ne a já si to bolestně uvědomuji.

Bylo mi šestnáct, když jsem ho poprvé uviděla. Byl čerstvě propuštěný z Quantica a míchal se s různými potenciálními zaměstnavateli na jednom z mnoha banketů mého otce. Neměla jsem tam být, ale nebylo to poprvé, co jsem udělala něco, co jsem neměla. Tu noc začala moje posedlost Theem a nikdy nepřestala. Vzpomínám si, jak jsem ho ze svého úkrytu na verandě zahlédla v tanečním sále. Zapřádal rozhovor se dvěma staršími muži a měl takový přísný výraz zbavený jakékoliv arogance, který mě prostě zaujal. Když se otočil a já jsem zahlédla jeho tvář, viděla jsem v jeho očích odraz své budoucnosti. Bezpochyby jsem věděla, že je můj a že ho jednoho dne budu vlastnit. Netrvalo mi dlouho, než jsem si o něm všechno zjistila a uvedla svůj plán do pohybu. Trvalo by ještě tři roky, než bych se s ním oficiálně setkala.

Právě začínal v kanceláři starosty a hledal oporu u mého otce a já byla mladá dcera muže, kterého znal a ke kterému vzhlížel. Tyto okolnosti nebyly nic jiného než náhoda, protože jsem měla výhodu svého původu a spoustu informací o jeho preferencích. Nestydím se říct, že jsem tyto informace využila k tomu, abych ze sebe vytvořila ženu jeho snů.

Nevinná, sladká, zranitelná.

Theo měl komplex zachránce. A já jsem prostě potřebovala hrát dámu v nesnázích. Ne že by to bylo příliš těžké s mým neústupným otcem a zdánlivě omezenou výchovou. Stačilo, aby se podíval na mé krčící se já, a okamžitě mě přišel zachránit.

Měl také rád jemné a pečující ženy.

Já jsem nebyla ani jedno, ani druhé.

Ale udělala jsem ze sebe jednu z nich.

Dva roky sporadických schůzek následoval rok pomalého dvoření a já věděla, že jsem ho získala. Teď, o tři roky později, bylo manželství a z mé nevinné postavy se stala druhá kůže. Pěstování, to však bylo stále těžké. Nepomohlo ani to, že už nějakou dobu vychovává děti, a já nevím, jak dlouho ho ještě můžu odkládat.

Nevidím se jako matka, ale víc než cokoli jiného se o něj nechci dělit s jinou bytostí. Je můj, jen můj. Myslí si, že se o něj snažíme už rok, ale já si tajně nechávám píchnout injekci.

Je prostě tolik věcí, že kdyby se to manžel dozvěděl, nikdy by mi to neodpustil.

S posledním pohledem do zrcadla seberu tašku a vyrazím ven.

Posledních pět let se angažuji v nadaci pro boj proti bezdomovectví, kterou založil můj otec. Proč? Určitě už tušíte. Bezdomovectví je téma, které Theovi velmi leží na srdci. Poté, co mu v pubertě zemřeli rodiče, strávil nějaký čas na ulici, aby se vyhnul pěstounské péči. Díky své inteligenci a odhodlání dokončil střední školu a poté se dostal na vysokou školu, kde získával prospěchová stipendia a pracoval na částečný úvazek, aby se uživil. Zpočátku se chtěl stát právníkem, protože viděl ve světě příliš mnoho nespravedlnosti.

Ale Theo nebyl typ člověka, který by se chtěl věnovat malým věcem. Byl to vizionář. Chtěl všechny zachránit, a tak se dal na dráhu strážce zákona. Nyní byl vrchním komisařem newyorské policie a důvěrným přítelem starosty. A já jsem pro něj byla díky svému charitativnímu úsilí a konexím ideální ženou. Image, kterou jsem si hodlala udržet.

Zastavím se v nadaci a zkontroluji všechny dokumenty. Nelhal jsem tak docela, když jsem mu řekl, že budu v nadaci; jen to nezabere celý den. Jako ředitel mám spoustu povinností a věcí, které musím stíhat. Nemusí mě to nutně bavit a vzhledem k velikosti mého svěřenského fondu bych ani neměl pracovat. Ale je to dobrá zástěrka, když musím opustit dům. Rychle projdu pár schůzek se zaměstnanci a vezmu si na den dovolenou.

Nasednu do auta a jedu do svého náhradního bytu v centru města. Je to nemovitost napsaná na mou zesnulou matku, kterou jsem dostala, když mi bylo osmnáct. Víc než byt je to útočiště pro mě a mé neřesti. Protože je už skoro po poledni, je tu příšerný provoz, takže mi chvíli trvá, než se k bytu dostanu.

Byt má tři ložnice, ale jen jedna z nich je funkční. Jednu z ložnic jsem přeměnil na zbrojnici a jsou v ní všechny mé neocenitelné věci: zbraně, pušky, nože a ochranné pomůcky. Je v ní také sledovací technika a odposlouchávací zařízení.

Druhá ložnice je nyní velká skříň a jsou v ní všechny mé převleky. Je v ní skříň po celé délce stěny s různými oblečky a další panel s parukami a doplňkovými doplňky, které dělají vše pro to, aby se člověk mohl stát někým jiným. Několik figurín je oblečeno do převleků, které mi obzvlášť přirostly k srdci. Uprostřed je ta, na kterou vzpomínám nejraději: růžová paruka střižená na bob, těsné fialové šaty, které sotva zakrývají zadek, síťované punčochy a vysoké boty. Zavřu oči, když si s láskou vzpomenu na svou první ochutnávku Thea.

Stejně jako všichni mladí dělníci s bílými límečky si oblíbil navštěvovat tenhle striptýzový klub v East Village. Theo je možná nejspravedlivější muž, jakého znám, ale ani on neodolá páru koz a svůdnému úsměvu. Tehdy jsem si uvědomil, že přes všechno jeho seriózní chování v každodenním životě je v ložnici drsný a dominantní. Ošukal mě na sedm způsobů do neděle, a já pořád chtěla víc. Ale přes celý náš dlouhý románek jsem pro něj byla jen prostitutka, ne Bianca Ashbyová.

Kapitola I (3)

Protože Bianca Ashbyová by nikdy nevkročila do striptýzového klubu, nikdy by nebyla brána hrubě, vždy by s ní bylo zacházeno jako s porcelánovou panenkou.

S Biancou Ashbyovou se nešukalo, pouze se s ní milovalo.

Toho asi nejvíc lituju, jak mě Theo vidí. Nikdy se nesnažil být v posteli jiný než sladký a něžný. Dokonce i když jsem navrhla, že bych mohla zkusit něco ostřejšího, zvedl obočí a žertem se zeptal, jestli jsem objevila porno a že sex v reálném životě není jako v pornu. Pak už jsem o tom nemluvila, protože jsem si uvědomila, že je to bezpředmětné. Byla jsem pro něj příliš křehká. Abych byl za všech okolností chráněn, a to i před jinými, nekonvenčnějšími aspekty touhy.

Zamířím do ložnice a hledám pod postelí krabici, v níž se skrývala další z mých dlouhodobých neřestí. Za tuhle jsem se styděla asi nejvíc. Rychle krabici vytáhnu, otevřu ji a najdu v ní nespočet malých balíčků bílého prášku. Jeden si strčím do kapsy a všechno uložím na své místo. Roztřesenými prsty si narovnám trochu prášku na stůl vedle postele a pomocí malého brčka vdechnu dvě čárky. Očistím si nos od zbytků prášku, posadím se a otevřu počítač.

Ještě před pár lety bych do posledního dechu popíral, že mám závislost. Teď, po několikerém přetrpění abstinenčních příznaků, jsem se s tím konečně smířil. Jsem závislý.

Je zvláštní, jak to všechno začalo. Bohužel jsem si neuvědomil, jak moc jsem na koksu závislý, dokud jsem neprošel těmi nejhoršími abstinenčními příznaky. Do té doby jsem si namlouval, že ho beru, protože můžu a protože mi dává cílevědomost, pokud jde o mé snažení. Stále si vzpomínám, jak jsem ho poprvé vyzkoušel.

Bylo mi devatenáct a právě jsem se dozvěděla o striptýzovém klubu, který Theo navštěvoval. Když jsem chodila na vysokou školu na plný úvazek, často jsem do klubu chodila a doufala, že ho zastihnu. Podařilo se mi přesvědčit vedení, aby mi dalo místo servírky. Bylo období závěrečných zkoušek a já trávila celé dny učením a celé noci v tom zatraceném klubu. Na konci prvního celého týdne jsem se sotva držela na nohou a Theo se stále neukázal. V jedné z přestávek jsem byla venku před klubem a doufala, že mě noční chladný vzduch probudí. Ukořistila jsem cigaretu od nějakého chlápka a on okomentoval moje neustálé zívání.

"Přesně to mám." Řekl a ukázal v kapse náznak bílé barvy. Zvedl jsem tázavě obočí a on pokynul do uličky vedle klubu. Teď už vím, že není bezpečné jít s neznámým chlapem do temné uličky. Je to přece plakátový scénář pro přepadení. Ale v tu chvíli jsem byl unavený a možná i trochu zvědavý. Šla jsem s ním a viděla, jak si na hřbet ruky nalinkoval prášek a čichal k němu. Kopíroval jsem jeho pohyby a netrvalo dlouho a síla se dostavila. Taky netrvalo dlouho, než na mě ten kretén vztáhl ruce. Vážně? Co jsem čekal?

"Co to kurva je?" Odplivla jsem si, když mi ruka sjela k pasu a nahoru.

"Ale no tak, snad sis nemyslel, že to bude zadarmo?" "Ne," řekl jsem. Usmál se.

"Kolik? Zaplatím ti." Odstrčila jsem jeho ruku a chystala se mu dát peníze, ale pak odpověděl.

"Já nechci peníze. Chci..." Řekl a podíval se na mě. Tentokrát jeho ruka zamířila přímo k mým prsům, ale já to předvídala. Mé vycvičené instinkty spolu s kouzelným práškem zapracovaly a já mu zkroutila ruku za zády. Nohou jsem ho kopla do zadní části kolen a strhla ho na zem. Druhá ruka mi sjela přímo k botě, odkud jsem vytáhl malý nůž. Přidržel jsem mu ho u krku a ušklíbl jsem se.

"Říkal jsem ti, že ti dám peníze."

Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl naštvaný. Silněji jsem mu botou strčil do šlach. "Ty se opovažuješ na mě sahat? Nikdo se mě nedotkne, rozumíš?" Nikdo jiný než můj Theo, slova zůstala nevyřčena.

Pořád jsem mu držela nůž na krku a ani jsem si nevšimla, když se mu začal zarývat do masa a stékala po něm krev.

"Prosím..." Muž téměř začal naříkat a zvuk, jak mi byl vydán na milost, mě rozohnil. Nebo to možná byla ta droga?

"Co to bylo za věc, kterou jsi mi dal?"

"C -C-kokain. " Zakoktal se a já do něj naposledy strčil. Přesunul jsem se před něj, pomalu otřel nůž o jeho košili a řekl mu.

"Příště, když žena řekne ne, tak to bude ne." Horlivě přikývl.

"Utíkej, než si to rozmyslím." Utekl jako vyděšený králík.

Zabalil jsem nůž, vrátil se na své místo v klubu a hle, můj večer se změnil k lepšímu. Byl tam Theo.

Možná se moje láska ke kouzelnému prášku vyvinula proto, že jsem si ho spojila se svým prvním sexuálním setkáním s Theem. Možná jsem si to říkala pokaždé, když jsem do toho klubu šla. Nakonec, když jsem bez něj byla příliš mnoho dní, začaly se mi třást ruce. Pro trénovaného zabijáka je třes to nejhorší, co se může stát. Potom se z toho stala nutnost a moje závislost se upevnila.

Dokázal bych se jí vzdát? Ano, mohl. Ale to by nejspíš znamenalo odvykačku, což by zase znamenalo nepřítomnost doma a možnost, že Theo zjistí, co přesně jsem posledních pár let dělala.

Hlasitě si povzdechnu a vytrhnu se z bloudivých myšlenek. Dívám se na obrazovku svého počítače a čekám na odpověď od dodavatele zbraní, kterého jsem kontaktovala na dark webu. Měl novou experimentální pušku, kterou jsem si moc přál získat. Problém byl v tom? Nebyla přísně legální a těch pár zásilek, které se dostaly do Států, musel kvůli vzácnosti kusů a jejich cenovému rozpětí doručit osobně zprostředkovatel. Tahle hračka by mě rozhodně vyšla dost draho.

Příští týden mám muže v New Yorku, pokud máte zájem.

Přečtu si text a chvíli přemýšlím o potenciálním místě setkání. Obvykle nerada využívám pro setkání dvakrát stejné místo, ale tohle je příliš krátká doba na to, abych prozkoumala oblast a zajistila bezpečnostní protokoly. Budu muset využít některý z hotelů, které jsem využíval v minulosti. Okamžitě se rozhodnu pro hotel Empire, protože jeho uspořádání docela dobře znám a mám několik únikových cest, kdybych nějaké potřeboval. Zavolám a pod jednou ze svých falešných identit si rezervuji pokoj 204 na příští týden.

Hotel Empire Pokoj 204 14. května 14:00

Ok

Poté, co vidím jeho odpověď, zavírám spojení a odkládám notebook, vzrušení ve mně překypuje. Za necelý týden budu mít novou hračku, se kterou si budu moci hrát. Od mého posledního nákupu, který jsem použil před pár dny na těch zločincích, uběhla příliš dlouhá doba. Byla to výborná puška, ale potřeboval jsem něco trochu rychlejšího na nabíjení, protože při tom střetnutí bylo několik těsných případů. Pevně doufám, že tahle nová bude mít lepší výkon.

Vyjdu z pokoje, rychle se podívám na čas a zjistím, že jsem ho asi ztratila, protože je něco málo přes tři. Jdu do své zbrojnice a vyzvednu si nové sledovací zařízení, které jsem nedávno dostal spolu s nějakými novými sledovacími věcmi. Vždycky mám něco na Thea, ale to poslední se muselo někdy ztratit, protože už dlouho nemůžu sledovat jeho pohyb ani poslouchat jeho telefon. Vlastně ne od doby před setkáním s Martinezem. Zavrtím hlavou, nechci si ani připouštět myšlenku, že by ty přístroje mohl najít on. Musely se rozbít, nebo je možná ztratil? Jen jsem potřeboval nainstalovat nové.

Možná někomu připadá špatné, že Thea neustále monitoruju. Přesto, když znám jeho posedlost dopadením jednoho z největších drogových bossů v Americe, je to jediný způsob, jak zajistit jeho bezpečnost.

Kapitola Ii (1)

KAPITOLA II

"Podívejte se sem."

Jsem ve své kanceláři se svým důvěrným přítelem Marcelem. Díváme se na mapu doků a okolí. Marcel je jediný, kdo ví, co se před dvěma dny stalo a proč přesně jsem se vydal za Martinezem.

Nejvíce mě však na tom setkání překvapilo, že Martinezovy muže někdo zastřelil. Marcel mi celé hodiny vyčítal, že nebylo bezpečné jít tam sám a že mě varoval. Měl pravdu. Byl jsem v celé situaci velmi naivní. Když střelba ustala, podstoupil jsem další riziko, když jsem z Martinezova mrtvého těla vytáhl flash disk. Nejsem hrdý na to, co jsem udělal, ale šel jsem tam s úmyslem spravedlivé výměny. Byl to on, kdo přivedl posily.

Ale větší otázkou zůstávalo, kdo zastřelil jeho muže. Bylo to z dálky, protože jsem nikoho neviděl. Důležitější však bylo, že se to týkalo výhradně Martinezových lidí. Mrzutě jsem musel uznat, že ať už to byl kdokoli, pravděpodobně mi zachránil život.

Ale proč?

Marcel vzhledem k úhlu ukazuje na pravděpodobná místa střelce a jedním z nich je shodou okolností hotel vzdálený několik bloků od doků.

"Vážně si myslíš, že by to mohl být on?"

"Jo, buď tohle, nebo ta ukrajinská restaurace vedle. Není to moc daleko, ale ani moc blízko. Podle toho, co jsi popsal, ale ten, kdo to byl, věděl, co dělá, a byl v tom rychlý."

"Jo, bylo to celé surrealistické. V životě jsem se tak nebál. Na chvíli jsem si opravdu myslel, že to nepřežiju."

"Říkal jsem ti, že není bezpečné jít sám."

"Já vím, ale opravdu jsem potřebovala tu jízdu."

"A teď víš, že tě chtěli obelstít." Napomíná mě a naráží na to, že cesta byla prázdná.

"Jen nechápu, proč se mě snažili zabít. Chtěl jsem jenom informace, a to ani nebylo v jejich kartelu." "A co?" zeptá se.

"Možná je to větší, než jsme dřív tušili," řekne po chvíli přemýšlení

"Já nevím. Ani nevím, kam dál jít, kromě toho, že chci opravdu najít toho střelce."

"Získám bezpečnostní záznamy z hotelu a restaurace. Bude to ale vyžadovat, abychom si vyžádali nějaké laskavosti. Víš, že je to ruské území."

"A my toho využijeme v náš prospěch. Nejspíš už o té střelbě vědí. Je v jejich zájmu najít zběhlého odstřelovače, ne? Na jejich území, nic méně."

"Zavolám Vladovi. Měl by nám zajistit přístup k nahrávkám." "Dobře.

"Skvělé, dej mi vědět."

O několik hodin později se Marcel vrací s vynikající zprávou, že mu Vlad zajistil přístup k záznamům z obou míst. Bereme auto a jedeme na Brighton Beach, abychom si záznam prohlédli.

Po příjezdu nás přivítají dva muži. První z nich je mohutný, plešatou hlavu má pokrytou tetováním. Nevypadá zrovna přátelsky. Druhý muž je stejně vysoký, ale štíhlejší. Je oblečen do elegantního černého obleku a na očích má sluneční brýle. Když nás spatří, rozzáří se.

"Ach, Hastingsi. To je hezké, že vás zase potkávám, a navíc v naší oblasti." Vlad se na mě usměje a mrkne na Marcela.

"Děkuju za záběry," odpovím a vím, že to bude laskavost za laskavost.

"Bez obav, víš, jak to chodí. Teď pojďme dovnitř. Chceme chytit i toho vašeho střelce. Není to dobré pro obchod, víš."

Přikývnu a pokračuji dovnitř s Marcelem a Vladovým mohutným přítelem, který jako by vždy stál za Vladem v ochranném postoji. Jdeme do restaurace jako první a rychle procházíme jejich omezený záznam, ale bez úspěchu. V hotelu je to trochu složitější, protože mají víc kamer, a proto musíme být ostražitější. Přehráváme si záznam za celý ten den.

"Dovnitř nikdo podezřelý nechodí. Jelikož jde o odstřelovače, musí mít něco, čím by si mohli vybavení odnést." V hotelu se objevují i další lidé. Marcel to komentuje.

"Dovnitř nikdo nejde, ale podívej se sem." Ukazuji směrem ke středoškolákovi, který nese pouzdro na housle. "Bylo by to dost velké na odstřelovačskou pušku?" "Ano," řeknu.

Vlad se začne smát.

"Vážně, Hastingsi? Tvůj střelec je školačka?"

"Já nikoho jiného jako podezřelého nevidím." Pokračuji. "Mohl by to být převlek."

"Opravdu žena? Tvůj střelec je žena?" Vlad stále nevěřícně kroutí hlavou.

"Počkej." Marcel se náhle vmísí do hovoru. "Ten odstřelovač, ať už to byl kdokoli, musel o schůzce vědět předem a musel to místo prozkoumat, aby mohl schůzku sledovat."

"Máš pravdu." Souhlasil jsem. "Prověříme to pár dní zpátky, třeba něco najdeme. Třeba se ta školačka objeví dvakrát?" Dodávám a tak nějak doufám, že se Vladovi podaří dokázat, že se mýlí.

Přetáčíme pět dní záznamu. Trvá nám to dlouho a Vlad začíná být netrpělivý. Teprve když zahlédnu známé šaty, najednou řeknu.

"Přestaň!"

"Cože?"

"To... přehraj to znovu." Tři dny před událostí ve dvanáct hodin večer pouštíme kazetu znovu kvůli tomu konkrétnímu okamžiku.

"To je...?" Marcel se na mě podívá s hrůzou v očích a já cítím, jak se mi svírá žaludek.

"Myslím, že ano." Přikývnu a otočím hlavu, abych znovu prozkoumala postavu vcházející do hotelu. Má na sobě modré tvídové šaty Chanel v kombinaci s vysokými podpatky. Pořád mě to nepřesvědčuje. To není možné.

"Chci stejnou osobu, ale odcházející," řeknu, přilepená na obrazovku.

Zrychleně přetáčíme, dokud nevychází z hotelu, má mokré vlasy a odhalený obličej.

"To je..." Marcel zašeptá.

"Moje žena," dodám, omráčená na místě.

Vlad se zasměje a poplácá mě po zádech.

"Přišel jsi najít střelce a najdeš svou ženu, jak tě podvádí. Tohle musí být nejlepší zvrat roku."

"Ne, to není možné... Můžu dostat kopii?" Muž, který má záznam na starosti, se podívá na Vlada, který souhlasně přikývne.

Nevím přesně, jak se odtamtud potom dostaneme, ale když se vracíme do kanceláře, nemůžu se zbavit pocitu strachu v žaludku. Protože tohle nejenže zvyšuje mé podezření. Potvrzuje to mé nejhorší obavy. Moje žena má poměr.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dokonalý manžel"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️