Ztracený pán

Prolog (1)

Prolog

O dvacet let dříve

Londýn, Anglie

"Drž se, ty hajzlíku, nebo půjdeš zpátky do pytle."

Neeee. Ne do pytle.

Percival tam už nemohl jít. Nemohl tam ani dýchat. A byla tam taková tma. Tak strašná tma. A on tmu nenáviděl.

Už to samo o sobě stačilo, aby Percival Northrop zrychlil krok.

Nebo se o to pokusil. Opravdu se o to snažil.

Ale byl tak unavený a bolelo ho každé místo v těle.

"Říkal jsem rychleji." Hrubá pěst ho tvrdě zasáhla mezi lopatky a on klopýtl, vrhl se dopředu a byl by dopadl na obličej.

Zabránil tomu až vysoký bezzubý muž, který ho hnal za sebou, když Percivala chytil za vlasy. "Zůstaň na nohou," zavrčel a škubl těmi prameny tak silně, že Percivalovi šlehl hlavou dozadu.

Hlava ho zabolela.

A to ani ne tak jako nemoc, kvůli které onemocněl on, jeho rodiče a celá jejich domácnost.

Cizinec ho pustil a Percy se kousl do rtu, aby se mu netřásl.

Muž se vysmíval. "Ty jsi ale pomalý hajzl, co?"

Percymu se zalily oči slzami. Ale plakat se mu nechtělo. Nechtěl, aby ho viděli, jak to dělá. I když mu táta s mámou vždycky říkali, že ve slabosti není žádná hanba, muži, kteří ho unesli, zřejmě neměli stejný názor. Ani muž, který mu ubližoval, ani ten druhý ošklivý muž, chlupatý jako medvěd, kterého mu tatínek ukazoval v ilustrované knížce, neměli vůbec rádi slzy. Rozčilovalo je to a působilo netrpělivě.

Na rozdíl od Percivalovy maminky a tatínka.

Maminka ... Tatínek ...

A tentokrát už slzy tekly volně. Stékaly Percymu po tvářích, až ho hřály a svědily na obličeji.

Stýskalo se mu po mamince a tatínkovi. Tolik mu chyběli. Bylo mu jedno, co na jeho pláč říkají ti zlí lidé, kteří ho z toho strašného místa odvedli.

Roztřeseně klopýtal a snažil se udržet krok. Ne proto, že by chtěl jít s nimi. Nechtěl. Snažil se jít co nejrychleji, protože když zpomalil, strkali ho do zad a nutili ho jít dopředu.

Jenže bylo tak těžké jít dál.

Pořád ho bolel oheň v hrudi, jak tomu říkala jeho maminka. Pálilo to v něm i teď a Percy od své nemoci nevstal z postele - z žádné postele.

Až do chvíle, kdy k jeho posteli přišli ti muži. Stáli nad ní. Pak jeden z těch mužů dal protivné sestře nějaké mince a druhý cizinec hodil Percyho do pytle a přes rameno. Od té doby se Percy snažil dýchat.

Teď Percymu v uších hlasitě bušilo srdce. Jako když závodil s tatínkem tak rychle a tak silně, že mu vlezlo do uší a silně tam bušilo. Tak hlasitě, že sotva slyšel svůj a tatínkův smích.

Bylo to příliš. Nemohl to dělat.

Percy se skácel k zemi.

Vykřikl a natáhl ruce, ale ty se mu zadrhly o hrubé kameny a rozedřely mu kůži.

"Neřekl jsem ani slovo, ty hajzle."

Muž udeřil Percyho zezadu do hlavy tak silně, až ho to praštilo dopředu na kámen. Nemohl ani vykřiknout. Ústa mu naplnila krev. Na jazyku měl kámen. Jenže to nebyl kámen...

Vyplivl zub.

Zlomili mi zub. "Zlomili jste mi zub," zašeptal.

A pak se rozplakal.

Protože nikdy předtím o žádný nepřišel. Jeho vychovatelka říkala, že mu jednou vypadnou, a Percy celé noci nespal, protože se strašně bál, kdy ten den přijde: zub mu vypadne z pusy. Ale teď to udělali tihle muži. Tihle zlí, oškliví, naštvaní cizinci. Percy se rozplakal ještě víc a zkroutil si ruku kolem zubu.

"Prostě ho uřízneme," zašeptal medvědí muž. "Říkal jsem ti, že je moc slabý. Najdeme si jiného."

"Za tohohle už jsme zaplatili," odplivl si druhý cizinec. A pak se otočil k Percymu. "Zapomeň na svůj zatracený zub. Nebo ti rozbijeme tu tvou zatracenou hlavu," zavrčel a vytáhl Percyho na nohy. "Pohni se."

A Percy věděl, že se má bát. Věděl, že se mu chystají ublížit a pak ho zabít. Ale nechtěl zemřít. I když až ho zabijí, dostane se k mamince a tatínkovi. Ale byl hraběcí syn a měl povinnosti, které teď připadly jemu.

Tatínek byl nyní v nebi a Percy byl jediným, kdo z rodu Northropů zůstal.

"Nech mě jít," zašeptal Percy. A když ošklivý cizinec sevřel své sevření, Percy použil veškerou energii, kterou měl, aby se bránil. "Řekl jsem, ať mě pustíte."

Jenže na ně to neudělalo dojem. Pouze se zasmáli.

Percym projel vztek. "Přestaňte se mi smát," zařval a oni jen zařvali ještě víc. "Víte, kdo jsem?"

Konečně se přestali smát a pak si Percy přál, aby se nesmáli, protože ztichli. A to ticho bylo děsivější, než když křičeli. "No jo, já vím."

Věděl? Percymu poskočilo srdce. Znali ho. Což znamenalo, že ho osvobodí. Protože nemohli ublížit hraběcímu synovi. To nikdo neudělal.

"Jsi zasraný anglický král."

Oba muži si vyměnili pohled a pak...

"Bwahahaha!" Medvěd se předklonil a chytil se za bok.

Byli . ... se mu smáli. Nikdo se nikdy neodvážil smát Percyho otci. Ale tihle muži, tihle oškliví, hloupí, špinaví cizinci, si z Percyho dělali legraci...

Všechen vztek, bolest a bolest v srdci, které cítil, se v něm zlomily. "Řekl jsem, ať se mi přestanou smát," vykřikl a s vypětím všech sil se na dvojici surovců vrhl.

Jeden z mužů snadno chytil Percyho za tenkou košili, kterou dostal, zvedl ho za její přední část a zvedl ho tak, že byli ve výši očí. Dlouho se na Percyho díval. Ačkoli byli blízko sebe, pach toho druhého muže pálil Percyho v nose a štípal ho v očích - hnusný jako zvratky, které vyzvracel.

"Polož mě na zem. Žádám to." Percy nikdy neslyšel, že by jeho tatínek byl na někoho zlý, ale slyšel ho používat velká slova a vznášet požadavky a lidé ho vždycky poslechli.

"Slyšíš to, Sparky? Zatracený král si to žádá."

Prolog (2)

Sparky . . Jak hloupé jméno pro muže, který vypadal jako medvěd.

Sparkyho oči připomínající brouky se rozšířily. "Slyšel jsem ho, Penge."

A pak dvojice cizinců vyprskla smíchy.

Percy vykřikl, když ho Penge postavil na zem tak silně, že se mu podlomila kolena a on znovu dopadl na zem.

Zub mu vyklouzl z ruky a Percy s tváří přitisknutou k mokrým kamenům natáhl prsty a natáhl se po něm.

"Kluk se zbláznil," říkal medvěd Sparky. "Nikomu není k ničemu. A rozhodně mu nebude k ničemu."

On? Kdo je "on"?

A Percy se tehdy docela rozhodl, že nechce být užitečný nikomu, kdo tyto muže zná.

"Už jsme za toho hajzlíka zaplatili mincí. Dalšího šíleného krále máme tady v Anglii. Jdeme, Jar Výsosti. Máš tu poddané, se kterými se musíš setkat."

A jak ho ti dva muži táhli pryč, veškerá jeho statečnost vyprchala. Slzy mu znovu potřísnily tváře. "Chci jít domů," žadonil. "Prosím." I kdyby tam maminka a tatínek nebyli . ... chtěl jít tam, kde je bezpečno a teplo a kde jsou lidé laskaví.

Penge ho praštil po zátylku tak silně, že Percymu za očima zatančily hvězdičky. "Copak to nevíš, králi?"

"Kn-věděl co?" zašeptal a hlas se mu třásl bolestí i strachem.

Sparky se blýskl bezzubým úsměvem, chladným, prázdným a postrádajícím jakékoli teplo. "Tohle je teď tvůj domov, Výsosti. Král stok. Zvykej si."

Percym projel další příval energie a bylo mu jedno, že je mu špatně. Nebo že se mu zvedal žaludek, jako by se chystal zvracet. "Tohle není můj domov. Slyšíš mě? Tohle nikdy nebude můj domov!" Kopal a zmítal se a bojoval s těmi zlými muži. "Někdo mě zachrání." Jenže... Percy vzlykl. Kdo by ho zachránil? Žádná maminka ani tatínek už neexistovali.

Penge ho plácl přes obličej a zachrastily mu zuby. "Přines ten pytel," nařídil Sparkymu.

A tentokrát, když mu nad hlavu přinesli drásavou látku a Percyho do ní strčili a přehodili přes rameno jednomu z cizinců, zavřel oči a byl vděčný, když se do nich vkradla tma.

"Nikdo si pro tebe nepřijde. Slyšíš mě? Nikdo nehledá sirotka."

Ta krutá hrozba se ozývala jakoby z dálky, z velké dálky.

Někdo přicházel. Museli to být...

Pokusil se ta slova vyslovit nahlas, ale nedokázal přimět ústa k pohybu. Nebo vydat zvuk.

Někdo byl ...

Percy zavřel oči a už si nic nepamatoval.

Kapitola 1 (1)

Kapitola 1

LONDÝN

ZÁHADA!

Celý Londýn pátrá po gentlemanovi, kterého zrádní příbuzní připravili o titul. Nový hrabě z Maxwellu zůstává pro všechny záhadou... . Jisté je jen jedno: ztracený lord si nepřeje být nalezen!

V. Lovelace

Sedm ciferníků, Londýn, Anglie

Shite.

Malcom North pobýval ve stokách déle, než se pohyboval mezi lidmi ve stejně zapáchajících ulicích St. Giles, a tak mu prodírání se tímto bahnem zůstalo jako nejznámější vzpomínka na jeho existenci. Byla to také nejstarší vzpomínka.

Malcom se prodíral vlhkou špínou, která nakonec vyústila v tunel a ústí do Temže.

Každé zvednutí a klesnutí nohy si načasoval podle proudu vody. Využíval zvuků pravého londýnského podhoubí, aby zamaskoval své kroky. Pomocí sedmimetrové tyče, kterou nosil už téměř patnáct let, se pohyboval podzemním systémem.

Zastavil se, voda mu šplouchala kolem kotníků, když se tunelem ozývalo vzdálené kňučení blížícího se stáda. Strčil tyč do chytré smyčky v košili a Malcom chytil kovový řetěz do obou rukou. Vyšplhal se po stěnách a zvedl se výš. Pak se chytil za kovové háky, které zůstaly po lešení, jež vybudovalo tento podzemní svět, a udržel se nahoře, zatímco armáda krys se šplouchala před ním a hnala se špínou a odpadem. Tvorové pištěli a cvrlikali, jak běželi, šplhali jeden přes druhého a hledali nebohého potkana, na kterém by hodovali.

Malcom měl paže napjaté námahou, ale snažil se bodavé nepohodlí potlačit. Za ta léta se naučil, že jedno nepohodlí se mění v jiné. Člověk nebyl schopen cítit dvě bolesti najednou, a pokud ovládl jednu, dokázal porazit cokoli. Bicepsy a ramena se mu napjaly, z čela mu stékal pot.

Přes bolest se ušklíbl a zůstal viset, dokud kolem neproběhl poslední ze smečky hlodavců, osamělý bílý tvor.

Malcom se spustil. Čekal. Čekal. Rychlé šplouchání rozrážející se vody se vzdalovalo a on se nechal strhnout. Jeho dosud napjaté svaly se při tom uvolnění vznášely, píchání, které mu projelo končetinami, bylo zvláštní směsicí rozkoše a bolesti.

Když dopadl nohama na kamennou podlahu, voda se hlučně rozstříkla a potřísnila mu kalhoty zbytky odpadu. Už dávno přestal cítit zápach tohoto místa, vlažný vzduch byl prohnilejší než pachy nasáklé uhlím, které byli nuceni denně dýchat ti, kdo žili ve východním Londýně.

Jako pro chlapce to představovalo možnost volby... luxus, který Malcom a všichni ti, kdo se narodili v jeho postavení, neměli. Kterou stoku bude hledat? Jak by našel prostředky k přežití? Nespoléhal se na podporu žádného vůdce gangu. Každé rozhodnutí učinil Malcom sám, bez jakéhokoli vlivu dereliků shora. Život toshera představoval vše, co znal.

A vše, co si přál znát.

Malcom sebral svou tyč a pokračoval v pochodu tunelem, přičemž si proklestil cestu vodou a prohledával cihlové stěny. Zdi, které byly domovem, místem, kde se dalo schovat před bastardy, kteří chtěli odposlouchávat vyděšeného kluka z ulice, který byl sám na světě. Útočištěm před strážníky, kteří zbavovali zdvořilostní společnost grázlů špinících vzduch svou pouhou přítomností. A místo, kde se schovával před vůdci gangů, kteří si vybudovali svá impéria na zádech chlapců a dívek.

Malcom se zastavil; jeho pohled se zaměřil na vyčnívající cihlu, rozdíl mezi ní a ostatními byl tak nepatrný, že to mohl být optický klam. A přitom v těchto končinách žádné iluze neexistovaly. Jen drsná realita.

Odložil hrubou dýku, kterou našel v jiném tunelu, když poprvé začínal jako tošer, prohledal potemnělý prostor a pak vyrazil vpřed, zvedl nohy a prodloužil krok, aby minimalizoval ozvěnu, kterou po sobě zanechal šplouchnutím.

Vrazil zbraň mezi zuby a přitiskl se zády ke zdi, aby mohl pátrat po nepřátelích, kteří číhali všude kolem.

Protože při vší nejistotě, která člověka ve východním Londýně denně potkávala, platila jediná skutečnost: vždycky tu někdo čekal v naději, že si od člověka uzurpuje jeho moc.

Malcom byl vždy o krok napřed před těmi, kteří se snažili zmocnit jeho území. Proto tu byl i teď.

Sáhl za sebe a okamžitě našel cihlu vyčnívající ne víc než čtvrt centimetru. Když byl ještě kluk, kopání v těchto místech se ukázalo jako jednoduchý a nenáročný úkol.

Cihla mu okamžitě vklouzla do ruky. Odložil ji stranou a zkoumal okolní kameny. Okamžitě uvolnil čtyři cihly, až ve stěně kanálu vznikl dva metry široký otvor. Malcom se naklonil na stranu, aby mohl sledovat tunely a zároveň posoudit tento otvor, natáhl ruku dovnitř... a okamžitě ji našel.

Jeho prsty narazily na známý, silně záplatovaný pytel. Malcom ho vytrhl a zalovil v něm.

Prázdný.

Ten zatracený parchant.

Malcom polkl kletbu, zatlačil cihly zpátky, strčil si klobouk zpátky na místo a opřel se ramenem o zeď.

A čekal. Čekal s očekáváním zpívajícím v žilách, dokud neuslyšel, jak se blíží nedbalé kroky.

Postava, o několik palců menší a o dva kameny těžší, se prodrala otvorem tunelu a pak se zastavila. Jeho pohled spočinul na Malcomu Northovi a z prstů druhého muže vyklouzl pytel z pytloviny. S hlučným šplouchnutím dopadl a pak zmizel pod špinavou vodou. "North?" zaskřehotal muž.

"Aldersi," zavolal Malcom téměř příjemně. Dokonce vesele. Tak žoviálně, že by to člověk, který ho neznal, mohl považovat za příjemný pozdrav.

"Nečekal jsem vás."

Ne, nečekal. Malcomem projel vztek, ale už uměl své emoce ovládat.

"N-nevypadá to tak, jak to vypadá, N-severu," vykoktal muž.

Malcom měl zvrácenou radost z toho, jak se třesoucímu se bastardovi vypoulily oči, když spočinuly na zbrani, kterou držel. "Aha." Pomalu tu slabiku protáhl a navrstvil na ni hedvábné ocelové varování. "A jak to?" Oprášil špičku čepele sem a tam po mozolnaté dlani.

Kapitola 1 (2)

I když byla v tunelech tma, Malcom si všiml - a vychutnal si to -, jak druhému muži bledne kůže. "Nebylo... nebylo..." Aldersův hlas zněl zkomoleně, jak se dusil tím hrdelním cockney, neschopen vyloudit lež, o kterou nepochybně usiloval. "Tyhle tunely, ty byly prázdné. Férová hra, oni..."

Malcom zastavil to záměrné klouzání dýky po dlani. Udělal pomalý krok vpřed.

Druhý muž zakňučel, nahrbil se a ochranitelsky si zakryl hlavu.

"Ale no tak, Aldersi," zašeptal Malcom a pokračoval v cestě k třesoucímu se muži. "Já ti neublížím."

Alders vykoukl zpoza jeho paží. Z jeho krví podlitých očí se vylil strach. "Neublížíš?"

"Není to tak, že bys okrádal někoho, koho bys neměl ... . Znáš přece pravidla tohoto místa." Každý tošer vyrůstal s nimi zakořeněnými v duši.

"Nedotýkej se cizích t-tunelek," vykoktal Alders.

Ano, všichni znali pravidla. Až na to, že všechna pravidla byla zapomenuta, když tosheři začali být zoufalí a začali pytlačit v méně využívaných oblastech - na územích, která patřila starším, méně obratným tosherům.

"Říká vám něco jméno Fowler?" Malcom zašeptal.

Pokud to bylo možné, bastardova kůže při zmínce o jednom ze starých tosherů, kteří prohledávali tyto stoky, zbledla o to víc.

"Aha, vidím, že ano. Nevíš náhodou něco o těch posledních mužích, kteří po něm šli, že ne?" Malcom visel s otázkou jako s hrozbou a návnadou.

Muž se zachvěl silou, až mu voda pleskala kolem urostlých nohou.

Malcom záměrně využil okamžiku a protáhl mužovu hrůzu spolu s ním, vysmál se mu. "Nic takového bys nikdy neudělal... ledaže by ses mi snad chtěl postavit?"

Blekotající, ubohý muž se podíval na Malcoma a zběsile zavrtěl hlavou, čímž si shodil vlněnou čepici a odhalil lesklou pleš. "Nechtěl jsem..."

"Protože," přerušil ho Malcom, "jediná hloupější a nebezpečnější věc, kterou by člověk mohl udělat, než mi lhát, by bylo jít po tom, co není jeho."

Alders okamžitě pevně sevřel své masité rty. Na přední straně jeho vlněných kalhot se objevila vlhká skvrna.

Malcom se na skvrnu ostře podíval. "Ach, no, to je výmluvné."

"Byl jsem si jistý, že tyhle tunely jsou volné. Fowler je starý..."

"Tsk. Tsk." Malcom zvedl čepel dýky. "Špatná odpověď."

Alders zamrkal; po tvářích se mu rozlily slzy.

Tam, kde žili, hrozilo každé nebezpečí projevit slabost. Jakékoli odhalení znamenalo pro člověka podříznutý krk a pro zdůraznění čepel v břiše. "Další špatná odpověď." Přiblížil se na zbývající vzdálenost a Alders se vyškrábal na útěk. Malcom naklonil hůl, zachytil levou nohu druhého muže a poslal ho k zemi do tekoucí vody.

"Prosím," vykřikl Alders a znovu si chránil hlavu. "Prosím."

Malcom se sklonil k noži a vychutnával si, jak se před ním pokus o uzurpaci krčí. "Zbytek, Aldersi."

Alders pomalu spustil ruce a pohlédl na Malcoma s údivem vyraženým v masitých rysech.

"Jistě," vykřikl Malcom a spustil dlaně na pas, když se postavil tak, že se záměrně tyčil nad Aldersem, který musel napnout krk, aby se setkal s Malcomovým pohledem. "Určitě si nemyslíš, že nastavím druhou tvář, zatímco ty budeš krást věci, které ti nepatří?"

"I . . . I . . ." Aldersovi se v očích zaleskly slzy, objal si rukama kolena a zakolísal. "Prosím. Prosím, nedělej to."

Malcom špičkou dýky odhrnul přední část mužovy bundy. Jeho a Aldersův pohled jako jeden muž zamířil na dvojici hodinek visících ze dvou důmyslných podšívek všitých do tohoto článku. Malcom zasunul čepel do nitě a okamžitě ji přetrhl. Volnou rukou zachytil lesknoucí se zlatý kousek a zastrčil ho do bundy. Držel čepel ve výšce a pohnul se ke stříbrnému kousku. "Teď ten druhý."

Ještě ani nestačil pokyn opustit, a už se Alders trmácel, aby se proklatě těžkého předmětu zbavil.

Nálezy však nepatřily tomuto muži, ale jinému. "Teď ten pytel." Malcom ta tři slova proměnil v rozkaz. Když Alders zůstal roztřeseně stát na místě, naklonil se k němu a zašeptal: "Teď."

Muž se s pískotem vyškrábal kolem Malcoma a po kolenou se plazil vodou. "Mám to. Někde," křičel a mluvil sám k sobě, zatímco hledal. O chvíli později se vzpřímil, vytrhl pytel z vody a poslal do ní kapky. "Tady to je."

Malcom rychle nahlédl do pytle. I v temných tunelech se leskla známá kořist, kterou člověk vždycky očekával: plíšky hodinek, různé drahokamy, které se uvolnily z jakéhokoli zasazení, jež kdysi zdobily. Panovníci s grimasami. V podzemí existovaly skutečné poklady, které bylo možné si vzít, a člověk je mohl prodat bez trestu za zlodějnu.

"A teď ... Co? Jsou. . Pravidla?" Malcom se zeptal a přehodil si tašku přes rameno.

"Neberte si, co není moje," řekl muž spěšně, slova se mu kutálela a byla sotva srozumitelná.

"Z čeho?" Malcom si namířil nůž k uchu a zavrtěl hlavou. "Neslyšel jsem tě."

"Tyhle tunely..."

"Kanalizace," opravil ho Malcom. "Nedělejme z nich něco víc, než jsou," posmíval se.

Poté, co dlouhou chvíli přemýšlel o Aldersovi, dýkou pobídl muže dopředu. "Pojď, pojď."

Alders zaváhal, do očí mu znovu vyhrkly slzy a se vší radostí člověka, kterého předvolali na procházku k šibenici, se připojil k Malcomovi.

"Co dál, Aldersi?" zeptal se chladně.

"Je mi to moc líto," řekl starší muž přes slzy.

"A už to víckrát neuděláš, že ne?" "Ne," řekl.

"Ne!" Alders vykřikl. "N-nikdy. Moje holčička. To ona si myslela... řekla..."

Malcom zvedl jediný prst a okamžitě ho umlčel. "V těchto stokách je mé slovo zákonem. Je to jasné?" Když druhý muž zaváhal, přiblížil se k němu a zašeptal: "Je to jasné?"

Kapitola 1 (3)

Starý tošer znovu roztřeseně přikývl.

Malcom se ušklíbl. "Tak tedy s vámi," řekl s dřívějším falešným veselím.

Alders zaváhal, jako by poznal past a musel si z ní vybrat cestu ven. Pak se dal do běhu, hlučně šplouchal vodou, ozvěna jeho kroků se stále více vzdalovala a pak úplně zanikla.

Starý tošer zapomněl, Malcom si hodil věci přes rameno, popadl tyč a vydal se jiným tunelem pryč, tímto užším.

Temnější.

Tma.

A tam to bylo... Navzdory jeho neomylnosti za ta léta se mu ta dětská slabost vysmívala. Pokoušela se zahnat logiku a nahradit ji jen strachem.

Malcom upíral pohled dopředu a nutil se nedívat se do stran a nevšímat si stísněných stěn, stěn, které se kolem něj uzavíraly.

Odmítl se tomu iracionálnímu strachu poddat a téměř potichu si broukal písničku.

Roome for a lusty lively Lad,

dery dery downe, That will shew himselfe blyth be he ne're so sad,

dery dery downe . . .

Chodba se rozšířila a napětí z jeho těla trochu povolilo. Malcom rychle vykročil vpřed a nezastavil se, dokud nedošel ke známé mříži. Odložil své věci, vytáhl se nahoru a prohlédl si prostor skrz lamelu v mříži. Čekal. Čekání. Jeho uši se naladily na každý sebemenší zvuk - vzdálené opilecké veselí, rachot osamělého kočáru.

Odhrnul krytinu a odstrčil ji stranou. Znovu klesl na zem a jako první vyhodil hůl. Znovu sevřel nůž mezi zuby, popadl hnědou tašku, prostrčil ji otvorem a pak rychle vylezl za ní.

Ve chvíli, kdy jeho nohy našly oporu na východolondýnské dlažbě, se těsně za ním ozvalo slabé cvaknutí. "Ya've gotten careless in your old age," posmíval se mu tichý, drsný hlas obsahující stopu cockneyštiny. Dlaněmi vzhůru se Malcom pomalu přiblížil a pak rychlým pohybem vymrštil nohu, zachytil druhou, širší postavu a vyrazil jí nohy zpod nohou.

Muž zaklel a tvrdě dopadl na zem. Jeho pistole jen jednou zařinčela, než ji Malcom držel v ruce a otočil se na muže sraženého na zadek. "A ty ses do té své pustil nedbale, Gilesi."

Temné oči se na něj upřely a pak ty zjizvené rty zkřivil neochotný úsměv. "Zatraceně, Malcome," zaklel, a přesto se v něm objevila nitka obdivu, když Malcom natáhl dlaň.

Druhý muž, Malcomův společník, se jedinou rukou chopil oběti a snažil se ji vymrštit dopředu.

Malcom ten pohyb předvídal, vykompenzoval ho, vychýlil váhu dozadu a pak Gilese srazil zpátky na zem.

"Jdi do prdele," zamumlal Giles a tentokrát jeho předchozí úsměv vystřídal úšklebek, když ignoroval Malcomovu ruku a vyskočil s působivou hbitostí na muže své mohutné velikosti. "Zatraceně samolibý, vždycky jsi..." Slova druhého muže utnula, když jeho pohled zamířil na tašku, kterou si Malcom nesl přes rameno. Giles pomalu hvízdl. "Chytil jsi ho."

"Ano."

"Zaměřil se na tyhle tunely od chvíle, kdy Fowler začal zpomalovat," řekl Giles, když mluvil o starém tošerovi, který Malcoma před lety vycvičil.

Od té doby Malcom bránil svá vlastní území - a své živobytí - před potenciálními uzurpátory, jako byl Alders... lidmi, kteří by se mu je pokusili vzít. Pokud tošer tyto lidi neudržel na uzdě, pokud si nevzal zpět to, co mu bylo ukradeno, přišel člověk o provoz a lidé kvůli tomu hladověli.

"Postaral ses o něj?" Giles se zeptal, když se postavili do kroku, a položil tu otázku stejně nenuceně, jako kdyby se zeptal, jestli Malcom pozval svou nemesis na pivo do hospody.

"Postaral jsem se o něj."

"Někdo tě hledá."

Tak proto ho Giles vyhledal.

Nebylo nic neobvyklého, když v St. Gilesu někdo někoho hledal. Tohle však bylo děsivě jiné. Vytrvalost, která se nehodila ke konstáblům, kteří chtějí odvézt nějakého vykuka do Newgate, aby ulehčili starosti nějakému fajnšmekrovi. Někdo se na Malcoma začal vyptávat ostatních pobudů a uličníků, kteří se v těchto končinách potloukali. Malcom se proto držel při zemi a držel se ve stínu, i když se pustil do práce.

"Fowler mě poslal, abych tě okamžitě přivedl zpátky." To Malcoma na chvíli zarazilo. "Říkal, že se tu objevil nějaký fantastický mizerný člověk."

Malcomovo místo bylo doupě, postavené mezi hnilobou, nic netušící království skryté za oprýskanou fasádou a špinavými okny. Klíčem nejen k přežití, ale i k prosperitě v těchto místech bylo zůstat skrytý. A teď ho někdo našel. Přes frustrovanou zuřivost se zmohl na jediné slovo: "Kdo?"

"Ten člověk je detektiv." Giles se na něj podíval. "Connor Steele."

"Connor Steele." Malcom se pohrdavě ušklíbl. Ten proslulý detektiv, kterého všichni znali. Jeden z mála, kteří utekli, Steele byl zchudlý pouliční bastard, který se vyšplhal ven a vybudoval si vážené jméno - zradou mužů, mezi nimiž utíkal. Úcta na ulici a respekt na straně zákona a zdvořilé společnosti však byly černé na bílém. Malcom měl na krysy, jako byl Steele, méně času než na nedbalé toshery, jako byl Alders. "Kde je?"

"Je s ním Fowler. Bram je na stráži venku."

Bram. Téměř dvoumetrový chlap, který byl spíš surovec než člověk, rozebíral - doslova i obrazně - protivníky, kteří mu zkřížili cestu... až se ocitl na cestě k šibenici. Malcom ho nejednou zachránil před jistou šibenicí a díky tomu se starý muž stal jeho faktickou pravou rukou, ať už si to Malcom přál, nebo ne.

A pravda bude vždycky... to druhé. V těchto končinách nebylo místo pro přátele ani rodinu. Nakonec si je všechny vyžádala ulice. Proto nemělo smysl vytvářet si závislé osoby, pokud tu někdo nebude, aby se o ně postaral.

Malcom přešel ulici k místu, kde mladý uličník s tosherskou holí v ruce sledoval svého koně, a podal mu minci.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ztracený pán"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️