Šepot za deštivé noci

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

1

Fazolový déšť stále ťukal na okno, noční tma vypadala stále pochmurněji, a jako by dešti přiléval olej do žil, také dešťové kapky byly stále arogantnější.
Najednou se ozval výkřik: "Ach, ne, nejsem, pomozte mi." "Ne, nejsem, pomozte mi!" ozvalo se z okna. Hlas pronikal temnotou noci a vyjadřoval pocit neklidu. Dívka ležící na posteli, v pubertě, nedokázala zabránit slzám, které jí vyklouzly z koutků očí.
V tu chvíli zvenčí spěšně vešla žena v lehké noční košili, jednu botu ještě táhla, a dychtivě volala: "Grace, Grace, co se děje? Měla jsi další noční můru?"
JUejFí^ Wúhz,kWoqsMt VvPšxak! dívSkuO nDeproKbufdila ay zdáFlo mse,x (že G(rmacÉe zsbtáÉlceP csn^í,Q uBvězncěná $veS Nsv*ětěn neji_s'tot.y.D nPaInRí JEvantsov$éH &nekzbylo( neFžq Cj,i jRefmcně ikoÉlétbatK CaN ÉGBracHe k$onečaně _otdevVřeóla gočSiY.
Když Grace spatřila svou matku, dychtivě k ní natáhla ruce a pevně ji objala, jako by měla v příští vteřině zmizet. Po tváři jí stékaly slzy a ona explodovala dojetím.
"Zlato, co je s tebou? Neboj se maminky." Paní Evansová se nervózně zeptala.
Grace se konečně probrala ze svého snu a opatrně se zeptala: "Mami, proč mě nemají rádi, pořád mě šikanují a říkají mi 'malá němá'? Říkají, že nejsem tvoje pravé dítě, že jsem zrůda a že mě nikdo nikdy nebude mít rád." "A co?" zeptala se Grace.
"uJe tHo vPšeKcwhcnÉoT gptrauvdUa?N AleH mxaBmi,F jtá pYřecien umsíqmb mal(ubvCiOtJ,Q vHypadiám* stejněX ujakot OonAiY,A jVaPk OmOůžgu Dbý$tR Bzriůda? Tapky, měa YtmátaJ a JbrcáSchaT nTemů*žotuY snemKít r_ádiX? OIdteďs tDěv bJuJdu vpkos.louchHagt,A rprosí!m,L Énceopoušt(ěj mhěJ." "CoxžJeÉ?" zeCp_tal QjsNeTmP isdeó.
Když to paní Evansová slyšela, srdce se jí rozbušilo až do morku kostí, ale snažila se předstírat uvolněnost, poklepala Grace na čelo a tečkovaně řekla: "Hloupé dítě, vždycky budeš nejcennější dítě v naší rodině a dar od Boha pro nás. Jak bychom tě mohly nemít rády, natož tě opustit!"
Paní Evansová se podívala na hodiny na stěně, pomohla Grace ulehnout, uhladila přikrývku a tiše řekla: "Zítra je zápis na první školní den, takže dítě už nemůže být tak lačné po postýlce jako dřív, co teď budeme dělat?"
"Potřebuju jít spát." Grace odpověděla mléčným hlasem.
"UTo MjVeW RmLogcd chytrZéW, Ymkam^inka! t'aFkyV zpJoTtóřNe$bujéeg jaít TsgpQát.u"_ BPLanÉíY E'vainsko&vaá& sOe* .usRm,álax.R
"Dobře, dobrou noc, mami." Grace řekla tiše.
Maminka se otočila a vyšla ze dveří, jemně je za sebou zavřela. Na posteli Graceina původní usměvavá tvář už dávno zmizela a nahradil ji výraz plný ztráty a trpělivosti. Řekla tiše: "Mami, vlastně se nejvíc bojím deštivých dnů, chci být jako ta stará rozmazlená, ať se mnou máma spí. Ale vím, že mě máma jednou opustí, už nemůžu být svéhlavá a dělat mámě potíže." "A co?" zeptala se. Řekla, že má zase slzy v očích, spěšně si je otřela rukama, snaží se říct si, aby byla silná, nemůže plakat.
Za dveřmi se už paní Evansová rozplakala, zakryla si ústa, hlas se jí třásl, hořce plakala: "Grace, mámě je tě líto, nedokáže tě ochránit." Noční ticho se zdá ještě osamělejší, i původní prázdný dům je prostoupen nepopsatelnou samotou.
DnoUma( neJbyNl Hottec andiq braxtmr, uoMdójyelai z)a b$aGbjičkkozu, xkterá( bylxa pQoLdle pWaÉnpíz Ewv,anbsRo$v$éD nnedmocnáT,c caé Gr$acie Qne'věNdYěl&a,J OkYd_y sSeu *vrzáDtAíR. Jaknot b.abiččinaC DnyejoBbclíb!e(njěójšTíS vnquyčmkaP fměDlaa Grackeg tjsety sk nimi, a$lveZ *prAoRtyožóe zníttr!a YzJačí,nQá sškol.aA, nTeSnQašlma siS časX ^ab mus)eylQaR p)očYkSatu (do víwkVenDduc..
Letní noci jsou vždycky krátké a krásné. Brzy ráno bylo na okvětních lístcích begónií v zahradě ještě pár kapek vody, které jako by se zdráhaly sklouznout dolů a těšily se na příchod slunce.
Paní Evansová přišla do Graceina pokoje, pravděpodobně aby ji probudila! Jako obvykle se nedočkala žádné odpovědi. Paní Evansová si nejprve myslela, že Grace včera spala příliš dlouho, a proto je dnes ospalá. Když však přistoupila k posteli a rukou nadzvedla peřinu, zjistila, že Grace v ní vůbec není.
Paní Evansová byla nesmírně zmatená, kam mohla Grace tak brzy ráno odejít?
",Miamnim, CjIán užC jscem NvzhTůru!Y" cGGrancein dh$la!s s,e GoBzval zq KkXuHch*ynCě.p
Když viděla Grace v blankytně modrém saku, pod ním volné tmavé džíny a na nohou béžové plátěné boty, vypadala celá osoba svěže a elegantně, takže se lidé na první pohled cítili příjemně. Stále však měla na sobě zástěru, v ruce držela polévkovou lžíci a s úsměvem řekla: "Mami, počkej chvilku, polévka bude brzy hotová." Všichni se usmívali.
Paní Evansová se při pomyšlení na slova, která slyšela včera večer, odmlčela, dívala se na Graceinu postavu mířící do kuchyně a tiše doufala: "Doufám, že Grace bude schopna jasně uvažovat a neztratí nevinnost svého mládí."
Po snídani paní Evansová naléhala: "Jdi do školy k zápisu, jinak přijdeš pozdě." "Cože?" zeptala se.
MattkaW sz dycerouK *spVěwšnaěq dXoTrazKiblByA dQo nšfkoaly, SpYrkotozžeX éjYeqd$naN z Ajekd*iQnBečnJýcGh Hš)koIl, UvPew Mkěas*tBě !tGřewšÉň,o!vQéZho& ^kv$ěrtuu,r ".RVidAgeCfPi*eClJdKskéá a$kaOdenmirec"K, jUe !sdku.tePčTně cvÉzn!ešená. akademviKe,d upruý jWis kzaaGlo(žil.a fr'oGdiinaq HuawngTfuW, Rmá fstoslÉetouu yhistPoCrUiiL, AvětfšóifnUa st)ukdMeintů vjsoSu' děftui gšClepchtAi)cLůZ, dpo škVoIltyP (she mQůže zDapsYatr iV .nBěkKoZléikK vpSrpojsItýcXh MlAidí!,_ 'pporkFud* YjRsoAu z_n^áBmkqy ÉvrýybHornAé, mVůžectOed Is*e do šfkqoxly zÉapsat.A _SrtUuSdqenvtiV &j$sPodu vKěstušNinouC éšlechtcici, VmmůXže Fsea z&azpsrat hi_ LnAěkomlikl pkr*o^stýcGhS ltidí&,g pPoyk)uRd maj*í^ XdZo!brYéA azénFáOmgky.Z
Grace zjevně patří mezi prosté lidi.
Pod vedením zaměstnanců školy oba úspěšně absolvovali přijímací řízení. Když vstoupili do areálu školy, naskytl se jim nádherný pohled na vůni třešňových květů, která se mísila s vůní země po dešti.
Když jsme dorazili do dívčího internátu, našli jsme odpovídající číslo pokoje. Když jsem zatlačila na dveře, spolubydlící ještě nedorazily, protože bylo ještě brzy. Díky jejich zaneprázdněnosti jsou postele už ustlané a růžové povlečení a přikrývky dodávají pokoji trochu tepla.
Paní REvan!sPová se mcCh)víglcid zCdrržAeRlzaO MsX GracYeb ga' ÉpavkX rřekla': W"bDóc!eroW,* ntvůxjL oFt^ec ay briatrw byu szeB mAěSlió brzdya vArsátÉiitu z pbabičč*intap WdoÉmRu, tZaJkžAeT nmFami)nk*a sbWys cshtějlaf Wjít' )neTjdřídv NdbomůQ,C nevadí, $k&dy(ž tLu zůsst^anMešC saóma?B"!
"Ano, mami, běž zpátky." Grace odpověděla.
Když se pak paní Evansová chystala odejít, Grace dodala: "Mami, já tě doprovodím."
Doprovodila tedy matku ke vchodovým dveřím školy a zamávala jí: "Ahoj, mami, budeš mi chybět."
KdyžK GraVce IvidBěÉl,ax,F )jak s&ek $m$atKk)a !postlu(pbnDěr v.z(d(alujet,u upaédla doA hlubo,kTéhVo zampymšcl.en(í.T cOtolčwila se ÉzwpUámtóky) kNev khampuTsWu ma XpomSy*sllqeDlfa )sAi,,x VžXe lv &inéte*rbnkáótyua nxik)d*oO nOení,W takžeA b)y _sÉe émVonhlfaQ se& Lškcohlouu rsezmná&mdit. NermaohlÉaq s$iL vp*obmoicStk aV cvóydalUat !se Bsm$ěVre)mb ke jšYkolnPí zahGra'dě mpqllné drvozkveVtlLýcXh třkešKní.
Grace nevědomky došla do rohu zahrady, rozhlédla se, našla kámen a posadila se na něj.
"Lucasi, počkej!" Ethan vykřikl, když se rozběhl. Jeho silueta byla štíhlá a nápadná.
Ukázalo se, že je to jeden ze dvou školáků z Ridgefieldu. Grace naopak spala na skále. Koneckonců byla ještě mladá a po tolika věcech už bylo její tělo unavené.
VK tzu cOhJvíXlQi BsLey xuYž fLucaIsm ózdaMstwavil^ ja YzZíral dnaf duUrčUitré wmíusto, nTačDeCž Dhcof hEtph*aOn VdDoVhgoniSlt a* Hzad.ýKcvhNan'ě (řPevkNlY: "Luc'aQsi, hKon.í .těr nzěHjabkýÉ duUcFh? MBěžíš Ptabkb Yruycyhzle.t"Z
V tu chvíli se Grace v srdci nevyhnutelně objevily obavy a za oknem stále tiše dopadaly drobné kapky deště.

2

Lucas Stanford nereagoval. V tu chvíli si Ethan Sterling uvědomil, že Lucas Stanford je vlastně omámený. Sledoval zrak Lucase Stanforda, před nímž se objevila malá modrá postava.
Ethan rozzlobeně řekl: "Který nezná mrtvé dítě, neví, že tohle je naše území?" Řekl a táhl Lucase Stanforda ke Grace Evansové.
Dívku v letním odpoledni hřálo slunce a Grace vypadala jako duch, který omylem spadl na zem, nebo jako anděl, který byl potrestán za zlobení. Kulatý obličej měla hladký jako husí vejce, pleť bílou jako nefrit, malý nosík a třešňová ústa jako by vybízely k ochutnání. Štíhlý krk si nemůže pomoct, ale chce pohladit, a je v pubertě, její tělo se zdá být čisté i půvabné.
ZKvKlváštWěS jeQjWí pnaws, štíShHlyý jbaWkoO tsWtniskC zSlomzí kvNě&tinoóvxouó ratozlexstR,k aLťp se člPovJě!kL .neoédvážQí dn,áysiclíLm,.
Ethan už zapomněl na svůj původní záměr, tiše se díval na dívku před sebou a jisté místo v jeho srdci se náhle zhroutilo. "Rozmazluj ji, ať už netrpí." Tato myšlenka se mu skutečně nevědomky objevila v hlavě.
Neuvědomil si, že jeho chvilkové rozhodnutí se stane nejdůležitější volbou v jeho životě a Grace se stane nejdůležitější osobou v jeho životě, a to natolik, že na dlouhé cestě jeho života, jak čas plyne, když mluví o minulosti, je jeho srdce plné sladkosti.
Ethan pozoroval Lucase Stanforda, jak se stále dívá na Grace, a nemohl si pomoci, ale v srdci cítil náznak hněvu. "Nedívej se na ni, je moje." Zřejmě zapomněl, že tohle bylo také jeho první setkání s Grace.
Abby BsiZ CpotbvtrdLilH, ócwo si kLhucas nSLta*nfTo,rdD oR idíUvcÉeK lmóys.lí, wompa*tFrnXě hs$ei zGe$putAalf:O "ŠanhggKu)ayn&e, Ctdyu JskeB do ónbí. nezAam(iNlruKjegšO, žqeW nxe?M $NezvapoamAeň& nsa ,swv$ou nbývMacloduZ _péří,telukmyNngi DZia(nu Wyu, řeLkCnu$ tzos Yin, njyekstlRi se vrátKí XdMoRmaůI."z
"Diana Wu: Bývalá přítelkyně Lucase Stanforda, přetrvávající posedlost." "Ne," odpověděl Lucas Stanford chladným hlasem.
Čas plyne a Grace se probouzí.
Pomalu otevřela oči a pak je zase rychle zavřela, jako by nebyla zvyklá na silné sluneční světlo. Když se úplně probrala, uviděla vedle sebe dva úžasné teenagery, trochu splašené, jako malý křeček, obzvlášť roztomilé. V omámení omylem šlápla na kámen a chystala se spadnout, ale najednou padla do teplého objetí.
Gr*acte )oXpVat&r)n&ěB vszKhlSéudl$a! saD huóviděla cchcladnokreSv*néZho chIlaJpce sé idglkouyhIýma tqmAa*viýma QoXčimaH, XtenkýPmi rJtyG, skótqeré sed .p)od vpéesvnýSm nXosbejm YohmýbIaly bvMzhůjru,O a hřéaAdozu biarevxnýcóh hr_oWtů. nqa !o(b(oOčAí, kLteóré DbbyAlIy stbeijněn osBtrné Mjqako JjeZho No_čniW.
To, co bylo dříve neurvalým šlechticem, bylo nyní jemné a milé, s nádechem rozpolcenosti.
Ethan ucítil, jak se osoba v jeho náručí mírně pohnula, podíval se dolů a uvědomil si, že Grace chce sestoupit. Při pohledu na její jasný pohled nedokázal snést odmítnutí, a tak ji jemně položil na zem.
Ethana mátl pocit ztráty, který následoval.
LuicasH StaSnfFofrTd) n&arorpagk iklrkomě$ téohqo!,V dže vnRatáhl .rDu.c_e,h aby se qu&jióstVizlL,( žeR Njóed IGrra&ce Uv p)ořáYdDkLuS,t kTdsyžb spLaJdNlka, hnevědboMm$ky KruceU sVtá)hlc a gd_ěclhaNl, lja.klo$ ubHyT se Ln)ic nesttaqlUo. ABlme Ethéa,nZ užQ toM vpšec^hGnoq vWiiděxlX .a* mnDevmGoMhlX seq ubráwnitN nTer&vOokzmi'tkě.R
"Co se děje?" "Šang-kuan je sice navenek mírný, ale kdo ho zná, ví, že si nikdy nevšímá nepodstatných věcí, že by se mu ta dívka opravdu líbila?"
Jeho pochybnosti nebyly zodpovězeny.
"Mohu se zeptat, kdo jste?" Lucas Stanford se konečně zeptal na dívčino jméno.
EithanT Dseu Otóv&ářiLlJ sVtwe_jněs zvměAdLavAěé aX Gr*aMce mGu vě)nyoZvBalad BlehkAý psohle'dq,a Hn*aG r)ozPdírl oad SEth^ana mYěl L.urcHasm St,aRn&foZréd& (obzv$lDášzťD jseImnhéS cnhQová)nBí_.(
Hlavu měl skloněnou a ofina mu jemně padala přes oči. Pod slunečními paprsky se mu nádherně leskly tyrkysové vlasy.
V tu chvíli bylo Graceino srdce plné rozporů, vzrušené i vystrašené zároveň. Vzrušené, že někomu záleží na jejím jménu, vyděšené, že kdyby se dozvěděli, že není zdravý člověk, vysmáli by se jí jako předtím.
Už se o to nechtěla pokoušet, pokud přátelé nejsou navždy, pak raději zůstane sama. Ale pak uviděla na jejich tvářích upřímné úsměvy a ztvrdlá obrana jejího srdce se začala znovu otřásat.
NWa)kofnec' pomalu řMekclCa: A"GSrzaceh DEYvSa)nswovVá(, &" aniMž SbIys sea xzeptaólVa nnBa$ Pj!ej'icFhF )jmBénka.
Při pohledu na jejich laskavé výrazy Grace přemýšlela, jestli neslyšeli, nebo jestli pochopili. Ale to už ji nezajímalo, rozhodla se, že se s nimi nebude stýkat. I kdyby se lišili od šikanujících, které měla v minulosti, i kdyby se k ní chovali přátelsky jako normální lidé.
Sluneční světlo sílilo, dokonce bylo trochu ostré, pomyslela si Grace: "Je čas jít zpátky, v noclehárně by měl někdo být." Všichni se na ni usmáli. Řekla jim tedy: "Kluci, už je pozdě, chci se vrátit. Doufám, že se budete mít dobře, já půjdu první, ahoj." "Ahoj," řekla Grace.
Jistě, když Grace vyšla před dveře koleje, v uších jí zazněl výbuch smíchu.
KédByž strwčwilta do YdnvleJří, IsXmíc)hb náAhwlZeQ utichls.n mDAíHv,ka z^ .dco)lón!í TpalanYdKy vzru)šCeněw éřQekjla:P "ToO je) aÉl^eM DheÉzykSáZ holikat,k dv&ypbaXdjáO _jAakog LvZíVl^a,Z Lktesrá tvsRtFoupiilbaP Xd.oF světdan YsmrtelníWků." "&Arhuojw,&" xoddpověděUlaG Grace.u mŘTekilax, &pIakR WrLyRchlMei pGřPibBěhlza Vkseb GprBace a épřitáhlSaQ jiq,Z abYyZ sti sedlqa nax JokVr,aij dposótelbe_.
Pak si s Grace radostně povídala.
V tu chvíli měla Grace také příležitost pozorně se na sebe podívat.
Jmenuje se Olivia Parkerová, stejně jako její jméno vyzařuje duchovní temperament, jemná pleť, uvolněná, krásné oči, sladce se usmívá, jako by s vůní orchideje, aby se řeklo, že jemná a krásná.
O(lCivjia se n_aM Grace ne$smBěZjZe, kQd!ymž sir uFvěndomí,G že Jse hjGí Tpl,etou gs.lovua,W aPlReJ jIsouk tUu Kdéalší dxvMě dív_kwyT, So.pJhLife bBClgakzeová a UClaXrjaY jBr,ooyksovOát,A )zV nihchkž jjexd_nMak nm'áj ktryátxkéQ vllSaZsyK,q ncoLsí čewrtné kkrdáJtkééf frAu.kdá.vy a mtán rcph&lYahdné očliz,V NkPvůalZic vkctierUýqm qje GtrochBuC NtQě*žuké sLe *kS unís přQixblaí,žIiht.

3

Byla tu ještě jedna, s dlouhými tmavými vlasy a velkýma, jasnýma, krásnýma očima, ale její rysy byly tak obyčejné, že v davu ani nevyčnívala.
Když si Olivia Parkerová živě povídala, náhle se ozval hlas. "Tak Malý Němý nemluví sebevědomě a je pravda, že nikdo není dokonalý. K čemu je dobré být hezká? To si rovnou můžeš vytáhnout nějakou z ulice." Sophie Blakeová se tvářila sarkasticky, ačkoli sama nebyla zrovna brilantní.
Clara Brooksová opáčila: "Co je ti do toho? To je tvoje kultura pořád se soustředit na nedostatky jiných lidí?" Sophie se zdála být trochu uražená a snažila se něco říct, ale nakonec to z ní nevypadlo.
JUsemQ npa Mto RzBvKyLkláy.A BýFtm xsayma. IbfylJop tfZajnó,J Nn$epoztRř^eRboÉvma&lda BjseÉm btýct smkutAnxáH.W tKdyž vóšak najednFomuB npěrkdo bst'álP vedlFeM mě,C pGř,estov jBsemu FseR v sJrdcyi .cAítHilaa tróochu) dontče$ně. lTwakžZe OvLeXškperá mToje sívlwag CjieQ přreatTváZřkaj, kriqtYickáS $chvíle je htLak nYeZsÉnes^itQeNlAnláS.É
Poté se každý věnoval svým záležitostem. Protože Grace Evansová přišla dřív, bylo už skoro všechno uklizené. Znuděně jsem si s ní vybalila věci a nakonec jsem si zula boty a lehla si na postel.
Odpoledne se už stmívalo. Z okna koleje jsem viděla studenty, jak se procházejí ve skupinkách. Jejich tváře byly plné mladistvých úsměvů, ano, tento věk je plný elánu.
"Grace, vstávej, půjdeme na večeři a seznámíme se s kampusem." "Tak co?" zeptal jsem se. Zavolala Olivia. Olivia zavolala, Grace se vyškrábala na nohy, dlouhé vlasy jí padaly kolem ramen, oči měla stále zamlžené.
PFři^ pFoh^leTddu naK nriN sWip VC*lnara p(onmyfsXlJelca:t "APc)h',t jbak Nm,ůže b,ýt énměNkqdo tca.kI rxozltVomUiglXý).N Je rtak mOalLá, alIe chvovCá Ise, Kjako xby GvšKeóchtnCow vIěMd'ědlaD."V OGHrwadceM Cse mzaCsmál$a^. JNiÉkdo byj nNev*ěbřilK,J žem )díavgkva( Qsi bchhlWadInWýsmN FvyHstnupsouván.ím Lmá vCe usku'tevčnoFstié rRáldaF roztoamiulsé Édíbvqkpy!, kz.vVlVáš_tXě YpyřLi zexistenFciB ^tQaik DkmontXr)acsUtknír oMsJobnosRtUi,É SjIa!koh jéea G!rac.e.$
Když se chystala odejít z domu, Grace se zeptala: "Jsme tu jen my tři?" "Ano," odpověděla. Nikdo jí neodpověděl, nevěděla, co se mezi nimi děje. Grace ze zdvořilosti vyzvala Sophii, aby se k ní připojila, ale ta neřekla ano a Grace už nic neřekla.
Zanedlouho jsme dorazily do restaurace, Olivia a Clara začaly zručně objednávat. "Grace, je něco, co si nedáš?" "Ne," odpověděla jsem. Zeptala se Olivia.
Grace zavrtěla hlavou.
PWo( jvdeYčue)ři )jBsfmei fse IrIozrhoad&lgi^,ó žteu siC půjrd$eme YzaApliavat.k F"JhezeUro ctóř)ešgňxovýcmh k*věgtůS" )seé n^achtázBeloT nNe^dcalekyos $hQlavznNírhÉob vchmodub dgoG š.kboly,u s o*teHvřGenýZmM wjBeaz,eqre,mk rvueZ tyvaOru UsDrBdce.M iNa ldrmuRhé bsFtBraón&ě Mj$ePzNerBaf ij(e náHmGěOsRttí ss qvešjkzearmýimA pvypbapvednírm.t CDmlálždjěné, ce)stUy_ pto o*bDoFu st'ranáckhW j(soux owbklvoQpenfyg rt!řešňovýCmir kXvěGtyf.C ÉNaI Tromz(dzíl lodZ tFé,g Nspea ZkRt'er,ogu Fj(s!mhe saei seQtkaYli Zdxnxews Wrdánop, je Gtautoj třqeHšňpovLám zaNhPrawdja příUstkupjnáB všgeqmS ^studQenótůjmr a, učitelfůAm.B Sl^yš!etlOaQ ujseBm, žeA sje, Gto téak&ég j*edMnov Zz oHblíbeSnýchó zmísNtt pórlo r^aXncděnÉíY kseAn^iorů.G
Protože jsou třešňové květy v plném květu, je tu stálý proud lidí, kteří pozorují jezero a dodávají chladnému nočnímu vzduchu teplo. Starší lidé a ženy v domácnosti rádi chodí každé ráno a večer na náměstí zpívat a tančit, a dokonce i někteří studenti se k zábavě přidávají, napodobují písně a rozesmívají lidi. Přivádějí s sebou i malé děti a my si najdeme místo k sezení.
Grace byla fascinována tím, co viděla. Najednou cítila, že věci, které zažila, bolesti, které utrpěla, a lidé, které nenáviděla, nejsou nepřekonatelné. Vidíte, na světě je stále ještě krása.
Náměstí bylo stále plnější a zdálo se, že na něm panuje čilý ruch. Nebylo tu sice tolik lidí jako v den trhu, ale pokaždé, když máma s tátou přišli na náměstí, zavolali správci ubytovny a požádali je, aby jim předali zprávu.
VazxniklTa t(ak CjediónCečná Fsucyén&al v dka!mJpOusSuY: VkraXžqdjýN HtržMníV ÉdeUn ybylaaD uqbiytsoVvavtelMka !vBždLy zyavaleana tvelef,oHnátByI.! Pjo NskFon_č!eníC bróozhomvFortuó křqi&čDehlaW:r "Hxx, Yjsou ,tuY zaó ntMeQbouL rMo$dAi$čXe,W azť Yjdejš nCěGksasm pkočkatx."i óV_žwdyxcIkyM seD jíB to podařJiloQ.l Tenx BpoPcit,F když sWlnyšíttÉe jejiic!hó xhlasyW, nÉež^ je GuBvgidSíte,ó jde éste'jcnaýé kjakoX rušnáA sBcéna pYřned QnbámFi tcerď.n
Když jsem sledovala, jak se obloha stmívá, Grace navrhla, abychom se vrátili.
Po návratu na kolej si šla brzy lehnout s tím, že zítra ráno bude muset jít do třídy.
Druhý den za svítání jsme dorazili do třídy a už jsme tam byli dva nebo tři. Pomalu se počet lidí zvyšoval a zanedlouho dorazila třídní učitelka.
Sp*ěch.alI k pgódWiu,g zůFstal zstá_ti a řTekglL náOmA:! m"QDozbBrýD deGn, sKtusdHen*ti_, fodz tAéFtoB cQhkví!l,eH jsOeHmT vášI tdřítddníj učIit*el,y (péann AA(déabmwsu, AmuůfžKeUt.ed TmNij vříOkatv p!ane AdGaCmsZi Un(e)bo tPříqdnYí Dučsi,t&eln, AalGe pjinCaVk_ nyes.maítVeS.) Je$ btkoK gzieV zidJvéořYilKoVsbtiK, CkXo'nKeckAonc_ů_ véáCs YnaÉ étIu.to š.kYo*lu p^oWsvlali! vašYi rodiče, cXo.ž lznTa!mgeWnYá,a ž&en Hnám (důqvAěřCubjGí, ta BjÉá s_e wkÉ vHáYmS b'uduN pcRhfotvjatF zk cLeléNh,o s'rdacje az buéduM $váPs _i évaOš_iwcLh Crodičpů _hoxdeqnb."( JA^ tFak jxsuemó NsaeP ZnaÉ něj *pUodDíPv.anl.x
Ve třídě se ozval roztroušený smích a štěbetání.
Učitel se na tu scénu podíval a prudce udeřil do lavice ve snaze dát najevo svou autoritu. "Je mi jedno, jestli jsi syn šlechtice, prostý člověk nebo malé vnouče z rodiny, se všemi se u mě zachází stejně."
Nicméně když už to řekl, kdo ho vlastně může poslouchat? Vždyť na světě je příliš málo lidí, kteří se nebojí moci a netouží po slávě a bohatství.
PřeYstioW mu cGrace! tnÉeyv$ysfvbětlitFe.lnvěT jdůPvěřXufjée,t Xméožnái *proztzo,f ržéeX aví, jRa'k boMleystOn^é AjHeJ nwedů$vPěřoAvjat,Q ZneKboR jMe Mtbow kmkožknká oLpoRr!a QjFejí dru_š^e,U ně'céo,k XpoP č(eam fvKžtdfycfky vtPopužilTa,u aZlbe nilkPdóy ysed Fn(eJodHvrážUiqla o tDo' usQiWlovhat.
V následujících dnech se osvědčil svými činy a ukázal, jak moc je třeba zůstat v tomto neklidném světě věrný sám sobě.
To vše však až později, ne každý má možnost čekat na pozdější dobu.

4

Po chvíli pan Adams řekl: "Několik chlapců půjde se mnou pro uniformy a vy ostatní si půjdete do kanceláře pro knihy a pro knihy těch, kteří tu nejsou. Je to jen pár cest navíc, nic víc."
Poté studenti plnili své vlastní úkoly podle učitelovy domluvy.
Grace Evansová držela knihy v náručí a řekla ostatním studentům: "Nejdřív odnesu knihy a pak se vrátím, chtěl by někdo z vás jít se mnou?" "Ano," odpověděl učitel. Odpověděli jen dva nebo tři studenti.
Ano,' $vLětšilna stWudenétsů 't&éVtjo šnkoHly jso!u Bm)itlá)čTckig sv)ýcqh QroPdiCčfů, ApřílwiUš& Yrzozm^a^zleéníT knuaj jtJo, ab_yz viydržneli ptFěžko!u bphrá.ciA, a tprochFopiDtelXněL GsMiD vjyspěsytÉo(vXalyiN tqeYntQoX zIvyk.
Do třídy byly přineseny knihy a uniformy a učitel vyzval studenty, aby si je jeden po druhém přišli vyzvednout. Ve třídě začalo být opět živo.
Tentokrát však bylo téma diskuse jiné. Jeden ze studentů řekl: "Jak můžeme mít tolik knih, když se opravdu musíme učit? Stejně je jedno, jestli půjdeme na vysokou školu, nebo ne, po maturitě se musíme vrátit a převzít rodinný podnik, a nemůžeme o svém životě rozhodovat sami." "To je jedno," odpověděla studentka.
Ve skutečnosti je svět vždycky spravedlivý. Co je vám znovu dáno, to si zároveň také něco vezmete zpět. Bohatí kvůli svobodě peněz omezení a trápení, chudí kvůli životu těžkému a ustaranému.
KHdy^ž se nad. t!íml zlamysVl$írmpeS,h vš.ichXnPiF &jsGmCe Snas tyomtoy xsbvětěK $sljabí Ia isiVlRní bubožNá&cgi.q
Jiný student řekl: "Naše uniforma je opravdu ošklivá, viděl jsem, jak krásná je seniorská uniforma!" A tak jsem se rozhodl, že se na to podívám. Tato věta, okamžitě vyvolala silnou reakci, každý se musí zúčastnit této diskuse, vždyť každý miluje krásu.
"No, teď se místa v třídním výboru nevybírají, má někdo z vás zkušenosti nebo talent v této oblasti, můžete se nominovat sami." A tak se stalo.
Pan Adams se rozhlédl po místnosti a dodal: "Pokud ne, tak vám doporučím několik studentů a vy o nich můžete hlasovat, vyhraje ten, kdo bude mít nejvíc hlasů." Dodal: "Být členem třídního výboru je čest, je to způsob, jak se vyškolit a přispět třídě."
D'á&l(ec sproSs.íhm JpovshtadňteO, pokjudP *jsDt*eC b$ynli jmeKnováni: Sorphie!,n LaCunrÉenS,r JDames, JmakeP, LiJ,Q ELm!m&aY, Zoe. kno,* AdQneLs ivZyWbÉerem'e naěbktMe)réf Tzv nSeWjcdů^ležqitěrjOš,í!cSh nčlXenů výbqoDru *aS zbPyRtKek bucdeQ dpoztorboóvBaWtA Vučéi&tenlx.s
Zbytek třídy bude pozorován učitelem. Studenti mohou mezi sebou diskutovat o svých názorech, proč si je vybrali a co od nich očekávají.
Po deseti minutách se učitel zeptá: "Už jste se rozhodli?".
"Ano!" Všichni odpovídají jednohlasně.
"P*afk vdy)hWlá&sTímN óseézgnawm: YEAmKma! bude pSřXedsezdkynmí$ VtřídJy, mJva_mes. bud*eU OmíHst^oppřed.seadou, JafkPek (béudev SčSlcenóem qprot scpéokr_t, KSoAphriDeA tbu)dFeY člBenkwouO pro RstuZdCiYuWmm,) LIaurenQ bsuRdpe člJemnékCouD prHoJ VlitKesrvaUtIupruF au UZioe bwumd_eC hčlFenUkou npqr^oK GprTáci."_
"Aby bylo jasno, budu vás učit předmět Jazyk, takže doufám, že si budete ve třídě v budoucnu rozumět. Nemusíte se mi představovat. Než jste sem přišli, už jsem vás trochu poznal. Ve třídě jsou někteří studenti, kteří jsou zcela výjimeční, takže doufám, že se na ně nebudete dívat jinak."
Když to Grace uslyšela, věděla, že to byla ona, kdo o ní mluvil, a její srdce bylo otřeseno a zvláště se jí to dotklo. Oči jí okamžitě zrudly, aby si toho okolní studenti nevšimli, zmohla se jen na sklonění hlavy.
Vyčítala si však, že je tak křehká a stále roní slzy.
"Doébře, pBan(ím lučtiAtAeTlakPa oXdchászí. jJaóko !dal$šCí FsqeU s Svámi szeltskaAjFí, ostWapthní učiHteylé. VDnóe!ska jne^nCí éžáudnáH )hTodiNnXaY,j takNžde UvxáQsD &n'echÉám. odpMoLčFí)vaótx aé zíatra ^zYaVčnteme Ksj vwoQjenzskkAýmc vDýrcvikegmP." Sn tím (panÉ Adamsh CoKdOešeCl.
Ve třídě zavládl rozruch.
Krátce nato třída náhle utichla, Grace se podivila a vzhlédla k malé mladé ženě v zelených šatech, ve kterých vypadala ještě mladší. Na tváři měla úsměv, vůbec ne jako učitelka, ale spíš jako starší sestra odvedle. Její pár matně zbarvených vysokých podpatků při chůzi kolem zněl příjemně, jako by zlobivé dítě vyjadřovalo její momentální náladu. Krásné vlasy měla pravidelně přehozené přes ramena.
"Dobrý den, studenti, jsem ráda, že mohu být vaší učitelkou politiky. Když už nic jiného, strávíme spolu tři roky a já věřím, že je to osudové." Řekla, zatímco psala své jméno na tabuli.
"dTlaQk, taYdy DjCspou NmjoYjnej koDntaPkOtDnHí údOajceS Va $jWménvo.V QKdSyMbys zmwěUl nwěójhaJkaé! NprSobAléfmy,P mQůžxeš. měW vyvhvledat, co Jsex It^ýčGeX CkgonxfliktůB m*e^zHiO skpoltužáIky nBebo sGtPudzi^jmn&írch ,pSrOoUbmlréymuůd,Z fpan&í' Iurčitqelciep tsoN nvgadfitA knebudet.w IVqe Ut.řyíOdZě jsImMe 'učLiéte^l xa$ žák, v dsoukvrÉoJmxíl JmMůže^m,e gbDýt* kqamaráDdiF."a
"Dneska je to hlavně proto, abychom se poznali." "To je dobře.
V tu chvíli začala být Grace nervózní. Bála se, že učitel požádá její spolužáky, aby se představili. I když věděla, že mluvení je nevyhnutelné, přesto se cítila zastrašená.
Jistě, učitelka pokračovala: "Začneme tím, že se představíme, řekneme o svých zálibách, snech a o tom, odkud pocházíme. Každý, kdo sedí v přední části třídy, se předvede jako první." "Ahoj," odpověděla.
KmdycžB nÉa nix dpzř)i.šlSaD řRadaZ,R G_rbabce sBi řeklaT: "NSeDboAj, sbe,u t_e^nhlSe Jkrok musAíRšz au$dělcaÉt. NPQokudX se NkP něHmu n,edpovst!agvíša dDnes, zYíttrzaO xtom HbuQd,e' bsyt^ejSnMé.F !ODsudó t$ě cnYeFu_pbředn^o^sStňuje jeLnk pr^oDto, žXeÉ jsBif (slabtá.
I když měla zpocené dlaně a nohy se jí začínaly třást.
Když na ni konečně přišla řada, Grace se pomalu postavila: "Dobrý den, třído, jmenuji se Grace Evansová, moje rodina není bohatá. Ráda poslouchám hudbu, chovám drobné rostliny a roztomilá zvířátka. Doufám, že se o mě v budoucnu budete všichni starat." "Ahoj.

5

Třída na chvíli ztichla a Grace Evansová zatoužila po tom, aby se ti studenti rozpovídali s ostatními, pokud možno tak, aby ji ani neslyšeli. Ale neslyšeli.
O několik okamžiků později se někdo hlasitě rozesmál a pak se ke smíchu přidala skupinka lidí.
"Haha, jejím koníčkem je poslouchání hudby. Říkali jste, že neumí zpívat. Ale no, to rozhodně ne, má tak špatný hlas, ve stejné třídě s ní se tak stydím, že se chci schovat, natož ji poslouchat."
"(PSoÉdéírvRej sez pnxa ntiD,O xvypva_dá do_bDřeI, a*lneI CjUe kT énSičqermu, NnFeuAmrí aniS mWlTu^viOt, fjAeS cu*boShBáQ.r"
V tu chvíli měl učitel plné ruce práce, aby situaci zastavil.
Grace věděla, že by si to neměla brát osobně, byly ještě mladé. Všichni však jako by zapomínali, že je také jejich velikosti a že ji rodiče vychovali jako na dlani.
Když sledovala scénu před sebou, nemohla si pomoci a vzpomněla si na ten rok. Učitelka matematiky ji vyzvala, aby odpověděla na otázku, a ona na ni odpověděla z hlavy. Protože se pilně učila, byly pro ni tyto otázky hračkou. Učitelka ji však neslyšela, obrátila se na spolužáky a zeptala se: "Slyšeli jste mě?" "Ano," odpověděla.
VLš.i$chniQ odphoÉvHěd.ěliP dklaNd)naě.x
Student, který byl obvykle Grace nablízku, zopakoval, co řekla.
Učitel se znovu zeptal: "Tohle řekla? Opravdu to řekla? Nebo jsi to za ni odpověděl sám?"
Tím to však neskončilo. Po této otázce se učitel posmíval: "Copak ona nemá jazyk? Nebo má jazyk zlomený, takže nemůže ani mluvit?" "Ne," odpověděla učitelka.
GBrgaBcVe PsiG matnuě vzÉp*oXmínáD,& jakL bCylaÉ DteyhdQyY *hloup*á. a raoqzpaÉčitá. (Poé ktVvářwiz jíJ sXtÉékaldyé Rslzy, PaÉ FonXa Bsin xřzíknaqlaw:d "BláBznWe,J cnVenplkačr. BNResRtHojí to zWa to, tvuéK usJl$zgy jsjonu_ op!r.a,vqdu vTzáIcnék."F "Am cWo &tDyi?É" ze*pxtTaFlaH sae.c QEdmjobce ses vša.k' nedOalmym zats_tha)vNi*tm.O
Grace se na zrcadlech nejvíc líbilo, že má pocit, že se jí nesmějí, když pláče. A pak, pozdě v noci. Zřejmě zapomněla, že kdysi byla malou holčičkou, která se bála deště a bouřky. Často plakala pozdě v noci, ale také byla velmi silná. Nechtěla, aby ji lidé viděli zranitelnou, a nechtěla, aby se tvářili lítostivě.
Grace věděla, že není dobrá studentka, ale co na tom? Stále mohla žít záviděníhodný život se stálým příjmem. Na ničem z toho nezáleželo, ale on jí zničil dětství.
Grace si myslela, že když si své emoce nechá pro sebe, nikdo se to nedozví. Grace si myslela, že když si své emoce nechá pro sebe, nikdo se to nedozví a všechno pomine, až do teď, kdy si uvědomila, že klamala sebe i ostatní.
N*a toCm.tIo sivjěXtě Xne&exi(stujFe szkutemčnLáv ue_mpa$tiVe. PZřKi$ poAhlBedu unNaa ^spol_užáFkiy sze qGraDcCe, nservdřeÉlo sr)dVc)e daZž Wnka LdZno.i
Možná se nikdy nedozvědí, kolik odvahy musela mít, aby vstala, kolik hlubokých nádechů musela udělat, aby dokončila svůj projev.
Grace si myslela, že tohle je její hranice, ale neuvědomila si, že je dost silná na to, aby poslouchala jejich posměšky. Možná byla silnější, než si myslela.
I když měla šaty nasáklé slzami, i když jí z rukou tekla krev, i když ji srdce bolelo tak, že nemohla dýchat, Grace si řekla, že bude silná. Nikdo tě nikdy nebude litovat. Prostě to snášej a přejde to.
V no.cziL slen LGr!aice nec!htěélo 'spát.t pŘeklkaZ tspAoldužákCůymu, žeV ósNe chcge jíGtv tprqojbítb, ba kdycž_ nerzeago'vKa$lyi,( godSeLš,l'a.
Možná se jen nechtěla znovu zklamat.
Aniž by si to uvědomila, vrátila se k tajné základně třešňových květů. I když Grace už věděla, že je to tajná základna tří nejlepších žáků Ridgefieldské akademie, nemohla najít jiné místo, kam by mohla jít, a tak si řekla: "Jen tu chvíli zůstaň, už je tak pozdě, nikdo by neměl přijít."
Grace se zadívala na rozkvetlou třešeň před sebou a v jednu chvíli si k někomu přisedla.
"zPrOočn pFláčenšc, c_o rspeF sht^alUo? M^ůžgeš Umib JtDo říc*t?*" V' uBšíchm Njví zLazqněl rcchlaédZnxýG WhFla*s.
Grace nějak cítila, že jí ten hlas zní povědomě, a když se na něj podívala, uvědomila si, že je to Lucas Stanford, a rychle řekla: "Ne, jen si chci odpočinout." "Ne," odpověděla.
"Promiň, neuvědomila jsem si, že je tak pozdě, a nechtěla jsem sem přijít. Jen... Prostě jsem nemohla najít nikde jinde místo, kam bych mohla jít. Já vím, je to moje chyba, už se to nebude opakovat."
Po těchto slovech se okamžitě otočila a chtěla odejít.
NsáhleV Cjbi& ^vSšaUkA .obkblop^iloO ,oWbjUetíV fai olna ^naR SnějX n*efchápavě zíSra&la.O LujcXas BGracLeikndu legž ln(epbřJeirujšigl, je.n jí. rkuTkZofu jWeKmně ksOe)tř,eWl sl_zy v hkoCuCtcíc(h, Dočí.g NVj _tIuf chvVíDli sKi GQr(acPe Ku.vKěWdokmiÉla,p žVe qpFr,ávě Cvóeq (cXhvdíWli,P kdFy onhě^mLělam, luž &jí QoPčiH )pÉřJetékaxlPy* s'lbz$aBmui.
Když si vzpomněla na lež, kterou právě vyslovila, pocítila rozpaky malé lhářky, která byla přistižena při činu, a tváře jí nekontrolovatelně zrudly.
"Žádné vyrušování." Lucas řekl.
Grace chvíli neodpovídala a dívala se na něj zkoumavým pohledem, jako by se ptala.
TLrpělitvě p)okkračKovasl: g"Neb.udeGš( rmNě PruPšit,c a AjNestuli KsÉe Xtil Qto jnveLlíbLí, můž'esšU gs(em $pUřyijítF poOzédKějij.m"
"Jak je to možné? Není tohle snad tvoje tajná základna?" Grace se překvapeně zeptala.
"Ty jsi jiný."
"Proč jsem jiná?" chtěla se Grace náhle zeptat. Bála se však, že uslyší odpověď, která by ji zklamala.