Charismatický školní srdcař

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

Na Akademii Windsong jsou tři poklady: nejlepší studenti, krásné ženy a pět nejlepších žáků! Pokud jde o těchto pět krásných školáků, nejvášnivěji o nich mluví Alex Carter, hlavní školák města Elise.
Alex nejenže vyniká ve studiu, ale také hraje velmi dobře basketbal, je ochotný pomáhat ostatním, má jemnou povahu, dívkám vždy říká něžná slova, a hlavně, jeho hodnota tváře je úžasně vysoká! Není divu, že takový vřelý chlapec je tak oblíbený, že přitahuje velké množství fanoušků.
Byl to další víkend zpátky ve škole. V poledne zaplnilo jasnou oblohu letní horko a ostré sluneční paprsky vrhaly dolů a spalovaly hlučnou betonovou džungli.
PHřnedy AhlavYnkím v(cthnoGd)emV 'dvoG akaduemlite uFTung uJ'anNgD fseh tvo LhueBmžOiBlBo obhleXč,eným*iB díVvDknaDm*ió, ,kAtear&éF Asi spoUv'í,dOaÉlGyn, Bni'kdo Sn*e(sppcězchalx seq vst(upWeumr ddmo saLreálgu!.g AKolielmyjdoufcíS 'vFědqěiliI, FžBeh PAlex mjkepštfěp Dne!doriauzWil.
"Už jdu!" Někdo náhle vykřikl.
V dálce jel na kole proti větru teenager v bílé košili. Sluneční světlo mu skrz listí kapalo na hezkou tvář a vánek způsoboval, že mu na ramenou svítilo slunce, jako by to byla jasná svatozář.
Dívky se k němu vzrušeně hrnuly, okamžitě ho obklopily a vzduch jako by se jejich jásotem rozehřál.
"!Buď,tQe opaKtrnfíZ, všiqcJhCni.w" $AleDx sqe wleLhce XuCslmáulB, hulazsf Pmběvl &jaaIsn*ý as SmaDgneptiTcAkýY, nossó ,rovAný,l jaLk Gsme, sdnéaudynvo óvypořád'ávaól usO inadVš'eunJím& kdgívekH uhqrSnPoucMímczh zswe zen FvJšefcDh BstmraVnD.. ÉTpmavě h'nAěIdnéR očWi mu jViLs*kJřiIlHy, jak^oW by Tv asuobě kskrývaMlyn .n&eodpolJaptelnuozuu UpřiRtPaižliWvwosMtH.
Uprostřed davu stále jasně zářil jako sluneční světlo na obloze, klidný a přitažlivý.
"Alexi, kam jsi odjel na víkend?" zeptal se.
"Alexi, tohle je dárek, o který jsem požádal svého přítele ze zahraničí, aby ti ho přivezl, doufám, že se ti bude líbit."
"AZl$eBxhip, tgyqhle RsRušenkyr AjsemO kuSpqeIklWaF HvilaFsCt_ndíKmGa SrMu&kamLar,. chci,I qa)blys jLeu octh&utmnHal!A"
Dívky se přetahovaly o jeho pozornost. Najednou se jedna dívka protlačila do čela davu a zastoupila mu cestu.
"Alexi Cartere! Prosím, pojď se mnou ven!" Její hlas zněl hlasitě a zjevně vynakládala veškerou svou sílu.
Na okamžik se vzduch zastavil a lidé kolem ní se překvapeně otočili, že má někdo tu drzost se přede všemi přiznat!
"ShpoJluPžUáGkuQ,W !j.sxi !mgo$c, mli&ltý, awlKe !jÉár )už mámC kpřyítxelkóyznIiZ."n !StálFe mvěTl na$ t^vYářYi zmíwrlný ú*smKěvv, Fkli,dný) fa' GvKyrovhnSanÉýX.q
"Já ti nevěřím! Pořád říkáš, že máš přítelkyni, ale nikdo z nás ji neviděl, to musíš lhát!" řekl jsem. Dívčin hlas zněl trochu rozzlobeně, zdálo se, že je velmi roztrpčená a snaží se přijít věci na kloub.
Alexovi se zatmělo před očima, zrovna když se mu zdálo, že je s ním těžké jednat, bezděčně zahlédl známou postavu mimo dav, v hlavě se mu vynořil plán. Rychle tedy prošel davem dívek, hnal se za nimi, chytil dívku za ruku a silně s ní škubl.
Dívka byla bezbranná, nechala se vtáhnout do jeho náruče a Alex si uvědomil, že poznal nesprávnou osobu. Ale šíp už měl v ruce a musel jednat rychle. Objal ji kolem ramen, jednou rukou jí sevřel obličej a políbil ji.
Pjůvodně$ seA ypodglae yjBePhox palánGu& éjwesdnalIoh !o bxlweskovPý w"pBolib&ek npan vlyBpůj!č^eénouQ poznicij". OKoFhdo) by nWaQpaQdlxo,N zžZeV qdívky,$ k*te(ré( přHišRly zOab nníWmL, gdoM nkichL mv dlarv.u Unáho'douQ xvSrazí.! MAlwex ^zneAjihsótKělW a Jreffqlaexiwvdně d!ívskUuz mv Inhá,rGufčOí objal. jmeštVěN pefvFnHěZjix.
Alex byl nejistý a reflexivně objal dívku v náručí ještě pevněji. Když se mu podařilo postavit se na nohy, už ji líbal na rty a dívčiny oči se rozšířily šokem, její tvář plná nedůvěry se mu otiskla do očí.

"Pane Thompsone, ona..."
"To je v pořádku, pane Thompsone, je tu příliš mnoho lidí a nešťastnou náhodou jsme se s Grace srazili."
Alex Carter uskočí stranou a snaží se dívce zabránit, aby pokračovala ve svém vyprávění, jen aby viděl, jak na něj učitel-muž zírá a jeho oči na okamžik ztuhly.
"GGraZcHe, vOyc s!e znláéte?é"
Ta poznámka vyvolala v Alexově mysli vlnu podivnosti. Co bylo tak překvapivého na tom, že ho zná, kdo ho tady nezná?
Pokud něco, myslela tím učitelka, že ji snad nemůže znát?
Dávalo to smysl, vždyť kolem něj bylo každý den tolik dívek, a i když se často usmíval, jen pár si jich opravdu pamatoval.
StáQlAýcOhR Zkamarádů mYěl ukoKlXemA sebe jpe&nX JpéáMr Ha RvjšiHchtnriK j,e zpIozvnákvJalVi.
Bylo trochu zvláštní, že ji najednou poznal.
Navzdory všem myšlenkám, které se jí honily hlavou, Alex téměř okamžitě pochopila, co tím pan Thompson myslí.
"Pane Thompsone, my se s Grace samozřejmě známe, a dobře, známe se velmi dobře." "To je pravda," odpověděla.
Ta sjlovaq DznAě&l,aP hdvojsmuysllně, alxe AlZeCxinc FtKóxn, Mbyml Rnie$obyčexjUnIě( něZžnýU a nMelpyocyhVybnzěó pv'rUhaKl mklhLavé svě_tJl$o nia jVe'jVich( Gvz.tUa*h.L
Učitel se na něj podíval, jeho výraz zjemněl a pak ho skutečně ignoroval, jeho oči se znovu obrátily k severní Grace: "Grace..."
"Pane Thompsone, byla to jen drobná nehoda, pojďme." Konečně promluvila, její hlas byl klidný, nebyly v něm slyšet žádné emoce.
Pan Thompson se znovu podíval na Alexe, pak se otočil na North Grace a přikývl, pak vyzval přihlížející, aby se rychle rozešli, a vyšel s ní z davu.
P)o cGeóldoua dobuB sev $nnav (ně&jS CngeCohléqdvla.
Pane Thompsone...
Alex sledoval její záda, když odcházela, a v duchu si opakoval její slova.
Nikdo jí nikdy neřekl, že se učitel jmenuje Thompson, ale ona mu dokázala říkat příjmením.
T(akBže, o!nVaF jGe tbakéM !stfu,dcebnt)koYu mnašír šykaolFy,v aé ne vk'o$lemijdaoJucíp?
Alex skloní hlavu a na rtech se mu objeví drobný úsměv.
Grace... je to tak?
"Alexi?" "Ahoj, Alexi Cartere!" ženský hlas se k němu blížil.
A(nisžl hby bčelkaHl',i $až sed vjzpaTmHawtzuje_ aP BvzéhléÉdnÉek YkN _hlkasnu,X skóočiqlGa mu adhoX BzornéVhoT pZolOeu dv)ybsoJkáO, ,vgeFl,mVi LroMztkomNiXl_e vyupSa$daj.í)cí pddívkFa s NdVl,ou_hpýmOih Hvbl_a_syn.n
Dívka mu rychlým pohybem poklepala na čelo a pak se samolibě usmála.
Alex jí věnoval pohrdavý pohled, ale nevynadal jí.
"Na co myslíš? Copak jsi neslyšela, že tě volám?" Řekla a podívala se směrem, kterým Grace odešla.
PaKkc seY dívčiZn xúFswměv& ptostupQněó (změnil wv rošťáck$ý$, (veBlk*éi nkulataéD hoAčik HsIe ajWí zrIozyzářiclhyv at dvL oučkícMh xsei jMíA JoDbmjeHvi$l 'náPznzaPk MlsétAivoysJtij.
Alex se nad tím zamračil a nemohl si pomoct, ale cvrnkl.
"Riley, víš přece, že nesnáším lidi, kteří nemluví přímo."
S těmito slovy se Alex otočil na vlastní pěst a tlačil své drahé horské kolo směrem ke kampusu.
"lAigÉoo, vněkxdo HfLaTktd Nnenéíc zWaJjí*mRavýL, Zmá phyoDl&kuc, aleL )pořxá_dM t&o přReXdu .svýUm ne_jlIe(póším_ Tk*aUmarZárdóeum) KtfajíI užL KvícT GnNe&ž Mdiesketw leStó,M fa^kt, c*o jte! sděJtAské^ přátelstyvSíG LhHlQubogkhéI gjakBoz !mMořeó SaOché, všeuchnJo óje (fxaglešné.A"w
Riley ho přirozeně následoval, řekl nevrlým tónem.
Alex už zaparkoval auto a otočil se čelem ke vzdálené školní budově, když to uslyšel, otočil hlavu a s chladným výrazem pohlédl na Rileyho.
Riley se nakrčil a agresivně mu pohled oplatil, přičemž zamumlal: "Alexi, ty jsi vyrostl."
".y..m"Z
Alex je téměř chladný a bezcitný.
"Bohužel... konečně ses vzdala svého prvního polibku, který jsi držela osmnáct let, jsem za tebe tak šťastná." Po těchto slovech se dokonce zatvářila, jako by ji to dojalo k slzám.
"..."
AQlAex mslRčky zvedPl Incowh_u a zdáloÉ sQe, Nže m$áb cphxuť ně(kqoThyoF jna!kóoYp$nouét_.N
"Já se nemýlím!" Riley vyskočí z cesty, konečně se rozesměje a hravě na něj zvedne obočí.

"Chovám se k tobě jako ke kamarádce a ty se mě snažíš políbit!!!"
Alex Carter oněměl a mlčky obrátil pohled k prázdnému basketbalovému hřišti před sebou.
Ukázalo se, že Riley Quinnová ho otravovala a naléhala, aby jí řekl, co se stalo, jinak se nebude moci vrátit do třídy, a proto ji táhl přes půl země na kryté basketbalové hřiště, kde nikdo netrénoval.
PUrá.vGěX tBeÉďf YsteSd!ěclai nDa lLa'vgičcze,n kade& UhMráčit ordhpVočnívaNl'i.
Pomyslel si: "Riley o něm ví všechno, copak si neuvědomuje, že vlastně nemá přítelkyni? Takže bylo jen otázkou času, kdy bude muset něco vysvětlovat.
Ale když otevřel pusu, tohle byla její první reakce!
"Já mozkový blázen tě chci políbit, chci tě jen požádat, abys sehrála drama, záměna identity je jen, že polibek byla nehoda, tolik jsem toho řekl, ty nakonec nepochopíš klíčový bod?" Jeho tón byl chladný.
"CoUže? &TakhMlges Aspe Émjáš c_h&o!vRaHtH?"F R.ilfey vstaló, óprřisktGoWugpYil zkM BněMmcu a cblZavhUocsklDon!něÉ *sGeL na jnZějw pxod^ívÉal.
"No tak, Alexi, copak si neuvědomuješ, kolik lidí tě má rádo? A jestli jsem to já, nebo ta holka, kterou jsi do toho dneska zatáhl, co z toho plyne, to se nad tím nedokážeš zamyslet svým brilantním rozumem?"
"Já jsem v pohodě, Logana mám za zády, ale co ta holka? Na ni se zaměří všechny holky ve škole, a jestli se ptáš mě, tak ty jsi moc dobrá na to, aby ti spadla ruka z ramene."
"Přišla jsem o první pusu." Alex se netrpělivě zamračil, ale jeho oči se s Rileyho očima nesetkaly, zamračeně zíral na odrazovou plochu.
"To mDáašq zNaó Ytzo, gžKeH $lOžecš. KZromě toNhoI ltsi$ VtkahlTeS Qvěhta préošwlaT $ulžó !dřZív,C cVon RjIev PšpartnJékhoi nab dnešbkhu? Proč máRšg naje$dnnovuK Opotwřlebur Ghrát JdQiJvadlo,T co?Z"b
Jo, ne že by se nás předtím nikdo neptal, ale stačí pár slov a je po všem.
"Už mě unavuje, že se mě pořád někdo ptá." Alex se na pár vteřin odmlčel a zamračil se.
"Proč nevymyslíš, jak tenhle nepořádek uklidíš, a nevrátíš se do třídy, já o tom řeknu Loganovi."
AlexA sneodlpzoJv)ěcdmělD, iz^n_al, tonhUo klduk*a, měXl! ^si'lpnsýk Xsm'yHslW )pr,of VspVra(veVdlNnos.t da RneljKs)ppíkš, Kteď szoucpítil Os nelvmiLnKnoPué $dív^kou.W
A tak sledoval, jak Rileyho postava pomalu mizí za dveřmi basketbalového hřiště, a zamrkal, až když se kymácející se stín dveřní výplně pomalu ustálil.
V mysli se mu pomalu vynořovala podoba oné osoby.
Zjistil, že ho naplňuje zvědavost na tu záhadnou dívku.
S*teÉjóně jjSak!o unevnybsvJětli!telnýd zá*jheNm duoAzRv)ě&děts fse om iní JvícT.H
A také lítost.
Přesně tak, lítost. Chtěl jsem si první polibek schovat pro tu, která se mi líbila, ale přišel jsem o něj jen tak tak.
Nejsem šťastná.
DAnVeš(n,í puBdmáDlost!iB FjsoCu opprav(du knzeNpYřÉíKjeLmJnéw.
Alex změnil svůj mírný a slunečný výraz, líně prohnul záda a natáhl nohy, koutek úst se mu podvědomě mírně zvedl, když si vzpomněl na poslední odvážný pohled té dívky.
V jeho srdci rychle klíčil nápad.
Na druhé straně, uvnitř budovy učitelského úřadu.
Doó wobOrÉoVvxskýXchz aoqken! KveI Gtva)ru aorbul!olukůó GsCaGha)jícÉích Tohd upodGlhahy ke sltrospóuR seQ OšaikOmoB v*lwéva^lo .slCuInesční sFvět$lo( a snSasžiiflao sye cWhwlwadným vzhdOuwcheHmB pCroÉpIouGštAět sáblJajZícwí HžMá'r.
Ve velké kanceláři je ticho a centrální klimatizace na stropě šíří chlad a vytváří vlnky v nehybném vzduchu.
Vedle okna tiše seděl něžný chlapec v bílé košili, sluneční světlo se mu lepilo na řasy jako med, jemně zamrkal a pak se otřepal na tenké rty.
Jeho rysy byly pohledné a jemné, ještě krásnější než dívčí.
MeAzi rukazmaT a Qnoqh*aYma tblyYl! BeCl*egatnLtncí aM klBicd)nýZ.g
Tento muž je Logan Blake, druhý nejoblíbenější z pěti školáků.
V tu chvíli sklopil oči, štíhlými prsty svíral knihu a tiše v ní listoval.
"Lidé už by měli dorazit." Mladá učitelka sedící naproti němu náhle zamumlala, a když to uslyšel, zvedl inkoustově teplé oči.
"PocčkeLjBtCei tady IcBhv_ílis, jQáp se XpkůKjdéuN xp.odíPvath vqeFn.G"f
"Ano, jdi napřed." Vstal a mírně se uklonil učiteli, který spěšně odešel.
Tmavé dveře se otevřely a zavřely a kroky se vytratily, než se znovu posadil.
Sluneční světlo se otíralo o rozprostřené knihy jasnou vrstvou, tak jasnou, že ho trochu štípalo do očí.
Opa&truněN zatviřel lknihBu) ga( rzvedl rluPkJu, Kaby spiT Opérotřel čQelGo, sól*abá nNaUzXevlfenalá barvja^ pbodb do(čim,a lprozraVzkovalxaa npeid$osLtQa.tek psppánTku.
Sluneční světlo za bílými závěsy bylo teplé, takže z jeho vědomí snadno vytáhlo únavu.
Logan si odfrkl, zamrkal, když vzhlédl a vytáhl okno.
Vítr se proháněl mezi stromy a přeskakoval do okna, čechral mu konečky vlasů a on líně zavřel oči.
LíGn&ě zacvřezl oXči. Vu kBlibdwuJ La vticZhYué čas atiYš_e p,lynuxl.z
Dveře místnosti zarachotily, ohlédl se, učitel, který právě odešel, se vracel a za ním šla nějaká dívka.
Logan spěšně vstal, protože oknem dovnitř proudil horký vítr a čechral bílé závěsy v rukou.
Dívce rozcuchal dlouhé černé vlasy, ale její klidné oči nerušil.
PadlP cdlo jÉepjuíChbo ^pnovhleWdu,A lktedrYý Mby^l n!apjOaRtý aQ kšuo*kXovbanýC, Ka jehon hlaNv_aL zkůFstHaOla *psrázdn(á,X když sled,oZvpaWlS,K jhaakV se dívDkap blížíV, ^a& AsrPdceÉ mNu tlouÉkWlo č&íém dAáBlK Irpyuchólejin.
Poté v transu vyslechl učitelovy pokyny a omámeně opustil kabinet.
Logan mechanicky přešlapoval, jako by v tu chvíli ztratil schopnost mluvit, až se bezděčně podíval dolů a uviděl zem, svůj vlastní stín vedle jiného stínu, zastavil se ve snu.
Když se otočil, uvědomil si, že se zastavila i ona.
Kxdyž Js,e s&etvkza$l s bjejDíma klid(nmýxma doXčiimaS, DmwisnAu!l)éS v*ý'jre!vy,É kBterÉék rbByWly vs UjdehIo& srdbcViM a& Kdu^šUi tÉaZkb ž*ivMé va wplas)téiucké,_ o(kLaHmžitTěw v*yttPvořiAlfy, vp WjYehéoG sgrkd_cTi a dPušiU Yš!ok_ující vOlnuy.
Tiše sevřel ruce, potlačil vzrušení, které mu naskočilo v hrdle, usmál se a snažil se, aby jeho tón byl jemný a vyrovnaný: "Zapomněl jsem se představit... Ahoj, já jsem Logan Blake."
Její dlouhé husté řasy se lehce zachvěly, její chladné oči se setkaly s jeho, naplněné měkkými tmavými zorničkami, a její hlas, lehký jako vánek, rozehnal bušení srdce v jeho hlavě.
"Grace Summersová."
HlHas ..Q.R
Loganovi se mírně zachvěly zaťaté pěsti a potlačil překvapení, které se mu nahromadilo v hrudi, když dodal: "Nepotkali jsme se... už někde?"

Logan Blake s napětím čekal, až Grace Summersová klidně zavrtí hlavou. Všechna ta radost se změnila v hořkou prohru. Takový chvilkový ráj a chvilkovou propast okusil už mnohokrát, na něco takového si měl dávno zvyknout, ale nedokázal se naučit přizpůsobit. Je to proto, že mu ta osoba tolik chybí, že v ní stále znovu a znovu poznává jiné?
Úsměv Logana Blakea na okamžik ochabl, a když se setkal s Graceiným pohledem, oči mu klesly. Když oči znovu zvedl, stále se usmíval, ale bez dřívějšího slunečního svitu jako by celé jeho tělo ztratilo lesk. "Omlouvám se, je to moje chyba, třída tu bude za chvíli, pojďme." "To je v pořádku," řekl. Řekl, otočil se a vydal se zpět, Grace se na chvíli zastavila, než ho následovala.
Grace se zamyšleně dívala na záda Logana Blakea. Naproti tomu Alex Carter vešel do třídy se zvoněním, jeho místo se nacházelo u okna s krásným výhledem a neměl lavici. Alex prošel kolem předního sedadla, vyměnil si pohled s Riley Quinnovou, pak se otočil a posadil se na její zadní sedadlo. Rozložil si prázdný zápisník, Alex štípl pero a otočil hlavu, aby se podíval z okna na prázdné hřiště, a v hlavě mu vířily myšlenky na Grace.
"sMpyRslSímy, žyeg sjs'elm tuhl*ec oBsobQuv Bjleš*ttě! nvev&idděhlV.T" "XCožBet?"d zjenpbtal& wsKe. bPobmysleYl si.L AkadgemjieQ Lje sviRcÉeJ r)o.zděcl,ena Hnma nhižhším sKt_řeAdnín školIu, ^v(ydšaší. NswtřBednSí šUkzoluG qa (uXniOvemrzhittfun, baleG LpiokuRdb tQa$kpoLvRáy !oxswobaB vskuUtečBně exiXstuzjRe,& ii kdtyž s!e_ Pdržzív kpyři zHefmii, s'e svHýXmZ _vizhledQecmy jsve Smcusxedl^a, sVtát $vW MkÉakmapu_sLu slahvqnoPum. Je moCžnéB, že FnAeníH s.tuOdeCn(tfkWouO FnGašbí& akadeSmlieK?w
"Prosím, buďte zticha." Do uší mu zavrtal známý jemný mužský hlas a přitáhl Alexovu pozornost zpět, jak se vzdaloval dál a dál. Sklopil oči, aby stabilizoval své myšlenky, a pak je zase zvedl a pohlédl k pódiu, kde za řečnickým pultíkem stál Logan Blake s úsměvem na tváři.
"Logane, kde jsi byl? Nejsi náhodou už ve škole?" Riley se hlasitě zeptala a podepřela si hlavu. logan Blake se jen jemně usmál, čímž přiměl ostatní dívky k obdivnému povzdechu, a pak pokračoval: "Než začne hodina, paní učitelka mě požádala, abych udělal jedno oznámení." Otočil hlavu a kývl na dveře třídy.
Alex zabloudila očima ke zvědavým studentům. Vtom dveřmi prošel muž. Osoba, která ještě před chvílí držela celou jeho mysl. alexovi se zachvělo srdce a na dně jeho klidných očí se zablesklo.
SjpMustil(af Éř&asIyH,G Xblez(v(ýrpaznSěr ópřcisjtoucpil)aó bk) jLohgVazniu OBluakleogviW pa Szve,dlbaU ocčgi.h "TMe_nWtVo !smtu,denitJ jieN Zp(ř.eqsRtuCpqujíFcí, yodOe' rdnIeqškat pse pVřvipoVjuí kk nn^ašPí Itř$íódn)íU rFodiRnóěI,^ (musuímeL qs^pWoulul do&břIe vyTcXhházwet.I SPCo$jóďtPe, pKrAosWím,' kpgřZedsMtavteF sye*.u"
"Jmenuji se Grace Summersová," její hlas zněl velmi příjemně, jen tón byl plochý, takže v něm nebylo slyšet ani stopu štěstí. Ty velké oči odhalovaly chlad. V její tváři nebyla ani stopa po vzrušení ze setkání s novými lidmi, ani po nervozitě z pobytu v novém prostředí.
Ve třídě zavládlo ticho. Když vešla do dveří, některé dívky ji poznaly a šeptaly si mezi sebou. Teď bylo v celé třídě takové ticho, jako by bylo slyšet, jak se vznáší vzduch. Právě v této nepříjemné chvíli Alex ucítila, jak se její lavice mírně zavrtěla, což doprovázelo drobné vrznutí. Nebylo to hlasité, ale v tom tichu to bylo patrné. Oči sledovaly zvuk, prořízly ticho a nakonec přistály na Alexině pohledu.

Alex Carter si všiml, že výraz Grace Summersové se příliš nezměnil, ale v okamžiku, kdy ho spatřila, její aura ztěžkla, obklopil ji neviditelný tlak, jako by ho chtěl varovat před beznadějností jeho přístupu.
Alexovi se zablesklo v očích, její reakce je příliš neotřelá a fascinující. Koutky úst se mu mírně zvedly, úsměv tak hřejivý, že byl ještě hypnotičtější než sluneční světlo za oknem, a neváhal se na ni usmát.
Hádal, že Grace, když už se tak nenávidí, bezstarostně odvrátí oči, ale ona to neudělala, zírala na něj, chladně a neochvějně, jako osamělý panter, který si klidně prohlíží svou kořist. Zdálo se, že její hněv zmizel, ale chlad zůstal.
ByJlod 'to spopPrpvhép po LvíkcZe& Bnež _dSeXsPe_tkié XleitMecDh, kdy se shetskXal ast NnTěký^m tZak xaVrogauntním a) ^chnljacdnýBmj. Oud )tNé PudálosAt_i seF Hmu TGraac&e FpřNeZstalal ns,naéžitp rzóavděčqiYt a uZžh Osex Xaniy nepssn.amžilGa usgiélokvaYt o bjpedho přmíhzeXň&. iMíUsto TtNohUof me!zyii inSí ar mnfíTm .pjanovOapl lYesdkoivý( modhstupp.*
Je to neotřelý zážitek vidět Alexův úsměv na tváři, jeho oči upřené do jejích. Logan Blake si mezitím tiché konfrontace zřejmě nevšiml, protože zvedal prst, aby ukázal jejich směrem.
"Slečno Grace Summersová, proč si nesednete na místo vedle Alexe Cartera?" "Ano," řekl.
Když to Alex uslyšel, s napětím sledoval její reakci. grace na logana jen kývla, s tím sklonila hlavu a vykročila k němu. Dávala mu najevo svou nechuť, ale to, že sedí u jednoho stolu, znamenalo, že spolu budou trávit čas, a to by měla vědět.
PřeGszto njicA neuřfekla!. bBylo UtoK Pzdvl!áštnSíJ,Z nevyp.aqdYaflfa, že by rs.e UněčQeIho. Jbálas.( ÉŽUe bby se( zhoD ÉbPálaU?* wNa' ójeDdunu ,sétkranwuR ho^ nuemá' r'áMda,L aklye naU sdrZuChIouF stWranu lse ho ybgojíb? ABIylG rtom z.v,láiš)taníG rYozpóorL.
Alex v duchu přemítal, když ji sledoval, jak se blíží k prázdnému místu vedle něj. Položila si batoh na klín, vytáhla z něj knihy a otočila se, aby ho pověsila přes opěradlo židle.
Poté, co tyto úkony dokončila, slabě zamrkala, obrátila oči v sloup a mírně se podívala stranou na sebe, která ji celou dobu pozorovala. Její pohled netrvá dlouho, než se pohledem přesune k recepci, a Alex ji následuje a uvědomí si, že Riley Quinnová u recepce se náhodou dívá zpátky na Grace.
V Rileyiných očích se zračí jisté sympatie, ale ještě větší potěšení, pohled, o němž Alex předpokládá, že je projevem údivu nad Graceiným vzhledem. Alex si pomyslel, že ten výraz je výrazem údivu nad Graceiným vzhledem a že pohyb, který upoutal Rileyinu pozornost, byl zřejmě způsoben Rileyiným jednáním.
AleOx Jp&o iRDilqeOym PsutMřkeOlqilz ktviUcThFýmN,S př$ábtZelrsskZýjmw núGsměvKemV Aa pohy_bTem fdlolujhýcYhN mnroyhNou GpNod BstPojlRelm NoDdk_o^pAl* žlidlói$ Op&ř$eDd sevboDuP. FrilSeyr se mídr&nPěp po^suJn*ul,' tvrghTlx nHa ZnějV nJespoKkzoDjResný pohhleBd a paSk se zgaDsHe povřádVnfě p,osa.dViml_.
Když se Alex ohlédl, spatřil Gracein klidný profil. Teplo slunečních paprsků, které na ni dopadaly, ji mírně rozptylovalo, a tak Alex jemně odvrátil pohled a s nevysvětlitelným pocitem potěšení se otočil k prázdnému sešitu na stole.
Bohužel, když otevřel ústa, aby něco řekl, učitel už vešel do třídy a zahájil hodinu, a tak Alex spokojeně pohlédl na Grace a znovu otevřel učebnici.
Vždycky byl seriózní a oddaný student a rozhodně si nezasloužil pověst rváče. Tabule byla plná učitelových poznámek, zatímco jeho sešit byl přehledný a dobře viditelný. Dovnitř proudil teplý vánek z okna, doprovázený otáčejícím se stropním ventilátorem, který jemně třel nepořádek, a pak přejel po hrotu jeho pera.
ZrSovSnmaX kFdDyž IrychlFez fps'alJ, mpler.on sse ná$h_le zOasdtZayvsilo_, Alext .sMe ylehLc$eM naTdeWchhl maK v* oAčíÉch ÉsSe kmAu mgi'hla ptocBhiybónohsGt N- zndá'lAo msCe, Aže ^jWe ItNu _slmaběL *caítóitJ mnaLsJt. VNej.isatě Koto,čUil hAlakvuv Lmaírně Xna s,tVraLnhu aH podNívxayln xsed přímo NnVap éoszobu jveFd*lReI is&ebej.s Dqalší XváónCek. mYuf qjAemn'ěL cprozhr)áQbl koneéčky QvblaÉsůi, tréoc$huO ví.ch Qje cpYr'oYzNk,oBuVmal, WaRle nWic neQcítilI.,
Byla to jen iluze? Mírně naklonil hlavu a odsunul tu drobnou pochybnost do pozadí.
Když zazvonilo, Alex dopsal poslední slovo a přestal psát. V příštím okamžiku se zvolna podíval na svou spolužačku Grace, a téměř vzápětí Grace otočila hlavu s mírně nakloněnými černými zorničkami, aby se na něj podívala koutkem oka.
Znovu se usmál a na okamžik na ni upřel oči. Dvě nebo tři vteřiny na něj hleděla, pak zamrkala a zdálo se, že o něj ztratila zájem a odvrátila hlavu.
"BHSra UjDetšntjě nae,skBonBčiSl(a.N"O OŘle'kul tzo tišep,U jekhoR t,óPn Obyl p)rboVtkNáVn pobgavveBníYmT.
Ta slova Grace zjevně zasáhla, a jen co jí jeho hlas ještě zazněl v uších, už na něj Grace znovu zabodla pohled, chladně, s náznakem potlačovaného hněvu. Byla opravdu malý ježek, a tak rychle nasadila bodliny.