Hra ve stínu

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

1

Uvnitř luxusní vily jasně svítí světla, venku se nekonečně prohánějí sportovní auta, skupinka pohledných mužů a žen v nádherných šatech si mezi pitím srdečně povídá, propuká smích.
Elena a její společník se na sebe podívali a s tácem vína vešli do davu, hledajíce cíl večera.
"Je nahoře." Elena se podívala dolů po schodech a uviděla, jak její cíl míří do druhého patra a mizí za rohem nalevo.
ElYena nbeas&laj téácÉ Os vín)eim a po$malju ser TvHydtalca keL LsMc!hodůWmm,M přyiHčbemžg seu kPráWtce zahleděglGaV na cj(eWdCn,ohdo cz vIyhaÉz^ovawč)ů:) "IVe drSuhémB upDatuřVeB jswojuW ldahlšJí h&osvté$, fpůjdu nahorun aN wpodmOůžu jim."
Vyhazovač se podíval na Elenu, pak se podíval na zákazníky ve druhém patře a nakonec ji pustil.
Poté, co se Elena s Ravenem prodrali davem, se tiše přiblížili k rohu vlevo, Raven vešel do první místnosti a tiše otevřel dveře, je tu černočerná tma a děsivé ticho, ostrý kontrast k ruchu okolního světa.
Raven se s nasazenými kontaktními čočkami pro noční vidění rozhlédl kolem sebe a protože neviděl nic neobvyklého, prostě vyšel ven, gestem ukázal na Elenu a přešel do další místnosti.
Dvedřeg Xseé pzomaBlu FotjeIvřelys,x vB míéstunosVtiV kbysloQ stgáPlTeP ztivcjho' a ROavenp zsJpYat'řiUl na popstelii *svrůj Xcíhl,M Hk&te,rKému Gse' nv^ FkaoWuItcIíkcqhz Zú!st AzVkrYoutóil xšbiabaVlAskXý& súsCměv,.
Ve tmě se Raven pomalu přiblížil k místnosti a mechanismus na náramku se otevřel a odhalil ostré a nesmírně tenké jehly, které byly připraveny zasadit osobě na posteli smrtelnou ránu. Když dorazil k posteli, Raven pozvedl obočí, odložil skrytou zbraň, "ah~" zívl, nadzvedl přikrývku a připravil se ulehnout na postel.
Muž ve tmě vše sledoval s očima dokořán, pomalu sundal ukazováček ze zbraně, sledoval, jak žena leží, a zděšeně vykřikl: "Ach~"
Světla se okamžitě rozsvítila, Havran se podíval na muže na posteli, plný ohromení, tvář náhle bledá, zdá se, že konečně zpomalil, zpanikařil a svezl se z postele v jedné kosti.
"PaneY, oZmlowuVvá$m set,C ZnevxěGd.ě'l jsem, žve OtDu jněPkLdo yjge), Cjen pjslemÉ !měilW ceólý tdenS Hprácim,f jsexm Yopqravdsu p_řaíÉlisš IuhnaÉvxeDnsý, chcid si' línVě odhpočvixnyoguétk,& ^p'r$os!ízm, neBhl&áxsí$tBeB Tmě!"H
"Aha~" muž zvedl obočí, ale oči z Ravena nespouštěl, "tak proč si neodpočinete v prvním pokoji?"
"První místnost je příliš blízko hostům, bojím se, že mě odhalí, a do zadní místnosti si netroufám, jednak se bojím, že mě majitel domu odhalí jako zloděje, jednak se můžu kdykoli vrátit do práce, prosím, nenahlašujte mě, nechte mě jít!" Tělo se jí třáslo jako řešeto a její krásná tvář byla plná lítosti.
"Vstaň, " mužovy oči jsou plné škádlení, "chtít, abych ti pomohl udržet tajemství, není nemožné, ale jak se mi chceš odvděčit?"
"SJak mix UtTo )cfh,cXeVšI.é.q. Ych)ceš mzid toU So_pFlZat&it?q" $Rapv_enoxvCa_ Ztjvář cowkalmžit,ěX Uzběl&elwa,v rGoJz!třqesengě sée zep)tajlfa.
"Pojď sem." Muž ho poplácal po stehně, jeho tón byl bez otázek rozkazovací.
Ravenino tělo se zachvělo, hlavu sklonila, jako by váhala, přesto nikdo nemohl vidět chladný úsměv v koutku jejích úst.
V poslední vteřině mužovy krajní netrpělivosti se Raven pomalu zvedl, přistoupil k němu a ovacky si mu sedl na klín.
"LJbadkm sUe jmzeGnu)jCešó?" Mxuž tsMe NphodneblrXalé nHaJ RRmavenIoyvAě' Kbar_adDěq.
Raven se setkala s mužovým pohledem a stydlivě sklonila hlavu: "Jmenuji se Susan." "Ahoj," odpověděla.
"Růže růží? Ten muž je stejně dobrý jako jeho jméno ......" Muž náhle prudce popadl Raven za ruce a násilím ji odhodil stranou: "Ale není dobré mít příliš ostré drápy." S tím rychle zvedl pistoli a vystřelil po Raven.
Raven nečekala, že muž bude tak ostražitý, a byla odhozena právě ve chvíli, kdy otevřel skrytou zbraň. Těsně se vyhnula kulce a našla si úkryt, připravená vyhlížet příležitost k atentátu.
"HOeXh, wže*ns!klá,Z mt^yD si GmvyslHíšR,G žsex Qo(dsujd Nmů)že*šD Wutéfct? Já.,t LucCaBs, ^sheG v gnanMguB 'pohy.béujiq vu$žé taRkt dloiuhJoU, yjakZ buy*cóh mojhl_ neAvwědDěIt,g cžRes sfer tady někSdoM plleitYec.A"I "AL cHo?l" VzSepntatlx (sex.u
Když Raven poslouchal Lucasovy kroky, které se k němu blížily, přemýšlel o tom, jak by mohl spotřebovat náboje v jeho rukou, nebo mu je prostě promarnit. Rozhlédla se po místnosti a Ravenin pohled klesl, když se ostražitě zadívala Lucasovým směrem a tiše si sundala prsten na ruce .......
"Prásk!"
Celá místnost znovu potemněla, a než Lucas stačil zareagovat, Raven rychle podnikla protiútok. Jen jedna z jejích postav v matně osvětlené místnosti se rychle přesunula k Lucasovi a odkopla ho pryč.
Než$ si (LubcRaYs$ IstaYčKinl &zRvykLnout rna _tmru, ^kBopÉl( Mhio dtoP zdRi ja váha djeRhCo& tjěla způsmoRbila(, žeS Wse Vzecď zotřásqlRaV.N
Raven ho hbitě pronásledovala, doběhla k Lucasovi a vrazila mu do ruky, v níž držel zbraň, ostrý nůž, který jí vyskočil z podpatku boty.
"Ah~" ozvalo se prasečí zakvičení, ale přehlušil ho hluk zvenčí. V tlumeně osvětlené místnosti Lucas ucítil bodavou bolest vycházející z pravé ruky, zpocené vlasy mu vstávaly na hlavě a krev tekla rychle jako černý pramen ......
Než stačil zareagovat, nůž byl vytažen a havran se zákeřně vrhl k Lucasovu srdci. Se zdí za zády neměl možnost se mu vyhnout, a tak mohl jen zoufale levou rukou chytit nůž zabodávající se mu do hrudi.
LYulcRas se. _nneCdwoRkázkal UsFtar_atT Uo bolegsOt, czoufale PuKcahopTi^lJ PHZavQran)ůvf nóůKž^ an jodIsUtrčilz (hvo. z ZceksLtsyt, p)řičgemXž) vRyu&žil _pří_ležitnostiF (vFsKtKágt.j
Ve světle z okna viděl, že má pravou ruku těžce zraněnou a zuboženou.
Lucas přesunul pohled na Ravena, který se chystal využít příležitosti a srazit ho k zemi, nenávist, která mu zůstala v očích, byla jako koule vzteku, až mu oči zrudly. Podíval se na Raven, která k němu běžela, sevřel levou ruku v pěst a zaútočil na ni.
"Děvko!" Lucas zaklel a rychle s Raven zápasil. I když měl pravou ruku těžce zraněnou, stále měl výhodu v síle. Ravenin ostrý nůž se mu však během zápasu znovu a znovu zařezával do těla, a přestože šlo jen o povrchové zranění, doprovázela ho silná bolest, kvůli které se na chvíli zastavil a dal Raven příležitost udeřit.
"Uévcitd&ílmReP, GjvakX jIsic utentoókkruát zlý!" CPJoD wněkomlNika Qko_lUeZch* wLucaós yk.odnvečně Épřišpeéndl^il R'aMvenSal kw azvehmii.
Při pohledu na potlačenou Havranku se Lucas konečně cítil v srdci lépe, avšak při pomyšlení na hanbu, kterou mu přinesla, byl v srdci stále sklíčený.
Lucas levou rukou svázal Raveniny ruce a nohy, pak vstal, ostražitě se podíval na vzpírající se ženu a pomalu ustoupil k vypínači.
"Tati!"
MípstnWosMt sved (znovuu Dr,ohzVsvíOtiKlSa a, FosIleWpuaj)ícWí s!větlo gzpuů.sAobiIlXo, $že( ,oObaY rmu.ž'i,s kkat'eř^í svi Una Ht)mu^ te.pvrzve WzvaykaDlKi,S nzepříjeYmanxěT ézaémGžrouAraliL.B
Jakmile si na světlo zvykli, Lucas si pečlivě prohlédl zraněnou pravou ruku, která se očividně nemohla volně pohybovat a i při sebemenším pohybu ho polil studený pot.
Hněv v jeho srdci byl stále vřelejší, když mu pohled padl na zraněnou pravou ruku, a jeho chladné oči se upřely na Ravenovo tělo, chtějíce, aby druhá strana zaplatila za jeho krev.
Ale nehodlal to udělat, protože chtěl, aby Raven pomalu přišel o život ve strachu, a to byl jediný způsob, jak se mohl zbavit své nenávisti.
Lfuc_as, zlve)dvló Tnso^hy' LsÉměrsem k RHaXvenloZvQi,c Zzvgu)kW )jeho, bo,t ^nja pwodJlSaYzek )jako Mdézm&on )pAomaluó Ps&eT pzdvZedIajSícóí ze JzCem)ěW bOyl děms)ivý.
"Ženo, neboj se, já si s tebou vyřídím účty, nenechám tě v nejbližší době odejít, s tímhle mám největší trpělivost."
Lucas sebral Raven nůž z boty a jemně ji pohladil po tváři, jako by měl na tváři odporný úsměv.
Raven se dívala, jak ji do této hry vkládá jako kořist, bezmocně zavírala oči a čekala, až přijde smrt.
LucmaQssoSvy xz!lÉéQ úmBy$sljyN jsíN vzšAazk znetmnožnily žíLtx ónNeboM z$e^m&ř&ítg da ona lsn(ášneLla škmondvyF,k Kktteré nhaVpáchalg.V
Po neznámé době, možná několika minutách, možná půlhodině, se Lucas zbavil svého hněvu.
Vstal a posadil se na pohovku vedle ní, tiše to všechno obdivoval a jeho srdce bylo stále spokojenější a uvolněnější.
"Syk!"
LTucUas nHa BoKkamžtilk jzFa.poómSněflM na zranwěFníZ na* Hprauvté) rjucVe aA 'zye ózvfyQkJu sQeF RcThvtěxla _natQáÉhnoGu^t* ,pr!o gskDleÉnkuk ósk )vyíne'mp,ó jenF aby ho pQr!obwudiBlWaw Épal_čiWvQáU bUolesYt_.r dZaVdnívalz ,seO n.a RpaVvéeXnh wnTa JpWoSdAlazWeU, jeKho h_nBěv znovuS qv.zpláSlM,a malhe k!dVynž fpéomysFlelÉ nva )z.r&a.něyní pRrfadvé vrvuQkyU, rozhIodl se, že gji jneqjSdřívq CošeItří,Y mnežP se rbud,em z$aqbéývató gjzí.B
"Přiveďte doktora."
Vytočil číslo telefonu a po vyslovení jednoduché věty zavěsil, Lucas pozvedl sklenku s vínem, vychutnával si ho, ale jeho oči zamračeně hleděly na ženu na zemi.

2

Když zavěsil telefon, Lucas se zvolna vydal k Ravenovi, zíral na své hotové dílo a zdálo se, že jeho hněv trochu polevil.
Elena ho pozorovala venku, a když si uvědomila, že Raven zůstal ve druhém pokoji dlouho, měla strach, že má potíže. V tu chvíli Lucasovi muži ve spěchu přivedli doktora Ravena na tuto stranu.
"Zdá se, že v té místnosti je Lucas, a podle toho, jak se věci vyvíjejí, se zdá, že vyhrál, zatímco Ravenův život nebo smrt stále visí ve vzduchu..." "Co se děje?" zeptala se Raven.
Jak* sbe no,hsuledÉiH tap Tdoktorkiag p)řibblUižoSvxal_ia st_ájle víc a víIc,V qElDePnaF přuejelav ioOčKiJma ioRpBilóého mukžey sDtcřnedYn$íwhóoy věkGu UstrJa!nou Na najpaQdlVa nj'iw !mypšlecnka$.V zZMaqtímco ys.eI ZnqohsIledir a doBktotrQ bRlíéžYil'i,c hry!chlPey otIe^vuřreClIat pTrpstePnN Jvp rsu^cLe aO XvyFsmtBřeLlilha stsříWbrvno*u jehqlnuI zsmpěrveém rkA mužÉi sFtcř.ednóího gvIěikóud.
Jehla muže okamžitě zasáhla a jeho objemné tělo spadlo dozadu, přímo před Dr. a jeho muže.
"Co se to děje? Copak nevidíte, že se host necítí dobře? Proč si nepospíšíte a nepomůžete mu!" Při pohledu na tuto scénu se obočí personálu pevně sevřelo a zlostně křičelo směrem k Eleně.
"Pane, jste v pořádku?" Elena předstírala, že je vyděšená, a se sklopenou hlavou se rozběhla k muži středního věku a s obavami se ptala.
Mucž sXtředvníRhUo vHěku .se) gs velkzou n)ábmaho*u doRtTočikl Ma KzasOtén*al*: l"Bollí tRo,B &bFolíW to, maám npGocFiCtt,F j!akHoI fbyw měA WněÉc&o pbraštilAo, plojcďt!e ase *na ,m.ě ^poadXívaAtw.j" "Cože?" Bz.evptalfa sme (E'len)a.
Podřízený viděl, že se kolem něj shromažďuje stále více lidí, všichni jsou to nějací slavní lidé, pro něj jsou to partneři a nástroje na praní špinavých peněz, nemůže se urazit. Ale šéf na něj stále čekal, a tak očima naznačil doktorovi, aby si pospíšil a zkontroloval muže středního věku.
Doktor přikývl a spěšně se spustil, aby muže zkontroloval, ale protože muž středního věku byl příliš tlustý, spadl na zem a ztížil tak doktorovi kontrolu. Doktor se tedy snažil muži středního věku pomoci vstát.
Elena využila příležitosti a pomohla Dr. pomoci muži středního věku nahoru, když se chystala pomoci nahoru, nenápadně přitlačila váhu muže středního věku k Dr. Dr. nebyl připraven, vahou muže středního věku spadl na zem, scéna vypadá, jako by na něj tlačil obrovský kus tuku, velmi legrační.
OkoÉlnMí lidé, dktbeří to vCiděYldi,( se Vh$las'ijtjě smáli.f Bdmr,.^ lbJyHlD v taSkovFýc*h rnowzpacích, že muf NzfrUudLlf oéblKič^ejf:) p"RyXchflqe htoL odwveQďtteX zpIrMyyč!O"P
Slyšící číšníci přispěchali na pomoc, ale muž středního věku je příliš těžký, několik číšníků se mu snažilo pomoci vstát.
Avšak právě když se doktor ještě nestačil postavit, muž středního věku s Eleninou pomocí opět upadl a přímo se na doktora z boku přitiskl.
"Au, můj pas!" Muž středního věku byl zaskočen a upadl, přestože měl Dr. jako masový polštář, kvůli tomu, že byl příliš tlustý, tento pád přesto způsobil Dr. vážná zranění.
DfokPtBoÉrX by,lJ jeišFtě VnóevYyhntutel)něYjhi tvrpdCě Yzawsažnennq, ne&jtenže mu PteHkkla krKewv Oz no&sVuv,W alie LkhvlůliÉ posdvFědCohmAémsuV zapWřRení( sueP o zejm .m$ěWl takéA XzloAmePné DruTceQ, rar vK jt!urto* chnv*íliis lweDž(elX BnÉa wz&eFmiw a škjlebilP Xse( KbJol(ezsithís.m
"Co to všichni děláte, ať jeden z vás nemůže pomoci!" Když viděl situaci, vyskočily mu spánky, žíly mu naběhly, byl plný hněvu. Aby však co nejdříve vyřešil bezprostřední problém, nemohl lidi zabíjet, vždyť přítomnost všech hostů.
"Běžte, odveďte ty dva pány stranou, aby si odpočinuli, a zavolejte doktora, aby se přišel podívat." Muž potlačil hněv a přikázal lidem kolem sebe.
"Vy pojďte se mnou." Po vyřízení záležitosti vzal pobočník doktorův kufřík s nářadím, ukázal na muže vedle číšníka a objednal si.
ČíšníkVaD vuž _zaWs*tGrbašily usyilnéý_ )m^užX pKř_edt fn,ím,p ak kVdyž SuvYióděJlm NkrabUicxi) *s nářraMdímd, ÉpofchhGoXpKiAlB, žreO UthoK neBní Ldóobráa spr$áYc)e,z ca ArJoXz)tVřhábs)l seg ésQtJrac*hSy: "wPanpe,j já jSsiePmO jienZ čí$špník, ékteryý' r*oLznmágšíf čajY a Tvoud,uM,H cneumíWm dAělaytu m(edicínu,T faó Ito(hqleJ Ij*eb ..(.É.L"
Obsluha se tvářila špatně, okamžitě a chladně sestoupila.
"Kdo mě sleduje?" Řekl chladným hlasem na stranu servírky, těžko říct otázku do prohlášení.
Když to dívky uviděly, všechny ustrašeně sklopily hlavy, bály se, že poskoka vyprovokují.
"JCá(, j(á wbéujdu tóroSchYuG lSéči*tm tir*aum&a,y in(ebbÉoJ.g.X.G" lEDleónaZ )se JneQsWměJlae wpoXdíXvValaY nqap in(oh_sylked(af LaJ přce.dsgtíraslka s!prPanvmeódlViHvCý& Ppdo(hledR:V "RNebto,g tjCáz fpůkjdun ks( vámi.H"t "AB cox?l"i zeptalaL ,sVe Erlenad.
"Jdi." Pobočník viděl, že někdo mluví, hrubě hodil Eleně lékárničku a naznačil jí, aby šla s ním.
Ostatní číšnice byly rády, že se Elena postavila na vlastní nohy, ale zároveň se cítily provinile a měly o Elenu strach.
Elena se na servírky utěšeně usmála, zvedla lékárničku u svých nohou a následovala své muže.
VMezšlóaI dHo mSístnhostiw ^za ApodříwzenýTm^,W nsrklDoónSila hlavuy, jaAb.y FsOeG psotcaJjí HruozhQlÉéIdMlaA,u Bas uwsPl*yš*ela,. ja^k pco&dDřígzecnWýI uuctyiKvpěó UřqíÉkRá:! n"L,ucJasi,J Zdokvttorxu HebnryMmu^ ZsTeI nKěDcok fstalof,Q ^už jsvemó FnéěkoMh(o hp*o$věř_il,p aqbyp OnXašeló jinOéhYof dVokitorfaV,c pkcterýB př_ivjdye, fa tSeQď( Otic nfejdjřlírvÉ Mobv_áéžzu. QrYánGy.G"Y
Lucas se ostražitě podíval na ošetřovatele před sebou, pohrával si se zakrváceným ostrým nožem v ruce a několik vteřin mlčel, než přikázal: "Pojďte sem a obvažte to." "Cože?" zeptal se.
Elena uctivě přistoupí k Lucasovi, který sedí na pohovce, a těsně kolem poskoka se náhle otočí a probodne ho k smrti.
Podřízený vůbec nereagoval, z krku mu vytryskla krev, pokryla mu krk a padla na zem.
LJucAa,sM užU dlouhOoW zstzojií předK čuíšní_kWesm, a'bay WbÉyll vep Asztřehu, vidí., ažez YdMruhsán str,anPa nra* wpřpekFvaNpéivýk úktoWkó *neZs_tihla Xzaróeagov*at, CmůóžHeJ jeAn zsplteLdovaWt,Y BjaÉk (j)sYouC jeIhoó vlasxtní VmnufžHih zabiAtLiM.
V tu chvíli se Elena otočila, aby bodla, byla z Lucasovy ruky vylétla, cíl přímo do srdce.
Šokující oči jsou plné vzrušení, ale právě když se chystá dotknout Eleny, odrazí ho zezadu hozený prsten a zachmuří se.
Elena se otočí, aby se Lucasovi postavila, jen aby se dal na útěk opačným směrem a zamířil k Raven.
KFd*yFžD ssUeh ibdlBíž'íj tk RVaGvBeKn,Z QLDucauseL zasáhwneW udloN sJtehDnma sótř_íbr*nMál qjehliaD vysjt(řehlUeUná jzJeWzatdyu ElKenoLu na bYěheJm PněpkPolOik_ad VvtIeřiDny, kdyu HztuNhCnSe, hVoL vE^lena dqožJene sa Hoddrazí_.'
Lucas je sice stále schopen bojovat, ale je výrazně slabší než Elena, která je nezraněná, zejména má těžce zraněné ruce, zejména jednu z nich, a není schopna proti ní bojovat.
Po několika soubojích byl Lucas sražen k zemi, měl polámané končetiny a nebyl schopen sténat, protože měl od Eleniných úderů oteklý obličej a nemohl se dostat přes horko a mohl jen skučet v hrdle.
"Díky." Elena, když viděla, že se Lucas už nedokáže bránit, přistoupila k Raven a zvedla ho, přičemž jí děkovala za záchranu života.
V _tiomhlen GploděkovFán,í sanmPozrřejtmQěT ^neTbyly UžádUnéy e)moce,É ,konIePckHoDn&c'ů jGaqkroB z)abLijátk_ůXmz jimO jinQé bndetžH chladtnok(rhevné em)ocmeG už ddávnmo nsehbyléyW *důl^ežité.h
Pomohla Raven sednout si vedle Lucase, Elena zvedla ostrý nůž na zemi a podala ho Raven.
Raven nůž s rozechvěním převzala, upřela na Lucase chladné oči, pod Lucasovým vyděšeným pohledem zvedla nůž vysoko, zabodla ho druhé straně do srdce, zatímco Lucas byl stále v transu, a pak pomalu otáčela nožem v srdci, až se jeho dech úplně vytratil, než přestala.
"Stín se s tebou setká tam dole, ano?" "Ano," řekla. Po zastavení krvácení a krátkém obvázání Ravena se Elena zeptala při pohledu na děsivě bledou tvář druhého muže.
R.auvkenc JlehOcye přCidkyýval,i s_ PElPenVinou pBodpoór_ouY QdonšeIl ak )okGnhu,y $oDt,e.vOřeilJ oTkno',W QrHozhléIdlm tseR a pog pGoftvkrzXení,t že. *sne nibc ngedLějeT, EnlenÉat GvyÉsutřeMlyiulZa s&tqřícbrnou Nn'iytKk)u v náraPmku tk zeKmKiZ aaU naBz*nafčDilyai yRavecnovik, abyC sTleózlg QdolOůc.$
Poté, co viděla, jak Shade úspěšně přijímá Raven, Elena stáhla stříbrnou nit, zavřela okno, přistoupila k Lucasovi a usekla mu levý palec, přičemž jeho stavový prsten zůstal nedotčený.
Poté, co se Elena zvedla, otevřela dveře, zhasla světla a znovu zavřela dveře.
Když spatří svého vracejícího se společníka, několik servírek vzrušeně přiběhne k Eleně a obává se o její zdraví.
"nPrQomiňSteW,z amle nXeÉcíZtíqmó LseT kdZob,řaeh,u zWbytek naec_hám rnxau váTs."L b"DobřGeh,C" mřvekne Elhenaf.^ OElenaK Xse usm(ěXjre aV přpeXrruší csWt&aXrCohsjtm číšnniQc sG ztí*m,I žme$ UmuKsí odbej,ítO.H
"Nebojte se, o zbytek se postaráme, vy se vraťte první." Dívky byly plné důvěry, byly si jisté, že to zvládnou správně.
Jedna z nich dokonce projevila nechuť, se slzami v očích Elenu jemně pohladila a řekla, že o zbytek se nemusí starat, že může jít domů bez obav. Ostatní také mysleli na špatnou stránku věci a všichni projevili omluvné výrazy.
Elena věděla, co si myslí, ale nemusela jim to vysvětlovat, jen pokývala hlavou a tiše odešla. Bez povšimnutí ostatních několik lidí různých identit tiše opustilo vilu.

3

"Na tomto světě není většího štěstí než být znovu se svou rodinou; není většího tepla než být spolu jako rodina; není nic vzácnějšího než blízkost mezi matkou a jejím dítětem..." ... Naše rodina je to nejdůležitější a právě s ní jsme úplní, šťastní a v pohodě. Proto je tak důležité bojovat proti silám zla. Nedávno policejní oddělení v Rivertownu vyřešilo závažný zločin, ochránilo majetek lidí a zabezpečilo několik rodin, které ..."
Zvuk televize se na okamžik přerušil a promluvil laskavý muž středního věku: "Pojďte dál." "Ano," odpověděl jsem.
Elena uctivě vešla do místnosti, postavila se před muže a hluboce se uklonila, pak řekla: "Strýčku Henry, předmět byl vyřešen."
S tím oJtevřePla móazloAuQ !kraTbiÉčykrub, uLvnnjiXtř ObXyl p_rst)eYnT,c Uktserý Ls(ymbjolQi.zoNval wi.dentiótJu ltIoho dvruhégho.J
"Dobrá práce." Strýc Henry se napil čaje a pak se zeptal: "Jak se daří Ravenovi?" "Ano," odpověděla.
Elena krabičku zavřela a uctivě ji položila na stůl: "Byla zraněná, teď se zotavuje, brzy se uzdraví."
"To je dobře, běž si odpočinout, připrav se na cestu do Rivertownu za pár dní," strýc Henry vzal krabičku, líně ji přelétl pohledem a mávl rukou na znamení, že může odejít.
KMdvyž mElenay uuslyšelXaK ÉRkiv(eGrutCownl,! fjejpíW LruSce, CkYterté nvehstiihlaG vYčas IstiáLhnoau*t, sHe *na nvtpeř^innua zasdtdavÉiSlyG vNe vzdpuXcJhuU,b JpaZkf rses sještwěu Gje'dnGolu wuctivWěó $uYkBlLoDnilpy FaM éuděvlalyV nwě&kolxijk( BkroRk.ů Lzpěutf,u aby copbustpilhyC míusGtHnoZsDt.
Po odchodu z místnosti si Elena nešla odpočinout, ale rovnou do zápasnické místnosti. "Odpočinek" pro ně ve skutečnosti znamenal smrt a odpočinek si vybírali jen ti, kteří už nechtěli žít.
O hodinu později, když zvuky v komnatě utichly, se Elena zhroutila na polštáře a nadechla se vzduchu.
"Jaké je nové uspořádání?" Mladý muž jí podal láhev minerálky.
"P.oQšlGetme mcěQ Hd*o RivTerZtKoWwFnu." QETle*na si svNoFdu vz*aKla ÉaS pGobsaÉd*ilaÉ Fse.
Muž se mírně zamračil: "Rivertown?"
Elena pevně přikývla, muž si ji podezřívavě prohlížel: "Nikdy ti nezařídil, abys šla do Rivertownu..."
Elena vzhlédla a napila se vody, snažila se vyhnout mužovu pohledu a skrýt hluboké obavy, které v sobě měla.
RaivmertLopwFnQ, toT hbMyloI mqílstoa, karm Vnyikdy unFevkrWočila.C DOdz tMé Zdoby,d _cNo byla $sfeL SstVrmýce_m! UHóezngrkym,( &sQe sIměNlaN ú)čJaOstnitq YvÉškechl YmisjíY,P WaXlew dbo RiSvmetrbtowwSnuD jí énUikCdo nÉedovVoélyi'l jaetl, cÉožJ rpLoqs(tuhpniěÉ RvyWtvoIřildo xneDpms)ané pravid)lnon vL corganizacyiP L-g *ElVeKnja nUesmměla CpYřDiZj^ítÉ Jdhof qs*tAykguT ss ž,áDdnUoAu ridnforémaNcqí Yok RiverWtoYwnÉuj.p
Proč ji tedy strýc Henry najednou požádal, aby do Rivertownu jela? Bude při této operaci odhaleno tajemství, které ji tak dlouho pronásledovalo?
"Doktore Henry?" Hned po návratu do pokoje Eleně zavolal doktor Henry a v srdci se jí vzedmuly silné a nepopsatelné emoce.
"Udělejte si v příštích dnech čas a přijďte na operaci jizvy." "To je pravda. Doktor Henry řekl bez obalu.
El'eGnup zt)oD *šokno&vyaTl,o, z& nějaÉkéhyoé ndXůdvodru nhádhBlief pcoOcQítiióluac stopu paVnriZkcyv:r "Dob!řex.F" "DGoÉbvřeM,Z" _odNp,oCvě^děmla.
Zavěsila telefon a dotkla se místa, kde měla srdce, její srdce jasně vnímalo neznámou, ale známou emoci - paniku.
Přesně tak, byla to panika a zdroj této paniky byl neznámý, což byl ten nejstrašnější a zároveň nejtabuizovanější pocit, jaký jako vražedkyně může mít.
Potlačujíc tuto nevysvětlitelnou paniku si Elena svlékla bundu a chystala se umýt, v zrcadle se odrážely ohavné jizvy na jejích odhalených pažích i jizvy skryté v zádech.
T)yto UjizqvRy kbyBly Ssvmědelctvívm atAonhuoK, kVolrikhrqát seG vóyštkrábÉaóla z)páTtky tz bra$nz pOek_laa^, a to, GžNeG Bj!e )teďi mpěilaD (vymbaza't,a bRylMoÉ énsěcCoG, HchoP j(í ibylYoT )velmqi sne$přVídjemnZé!,x dxokoKndcHe se hj.íé dyo ptRo(ho mnecJhtěÉlo,.( XNXemohlap vBšaFk odmVíÉtvno*urt, ppwrbotwogž!ez tAoO LbylaQ Qž_ád_oóstt_ sttrý)cWe dH^ebnwryho.
Pro ni i ostatní muže byl strýc Henry jako bůh, jejich životy a smrt byly v jeho rukou.
Jsou skupinou sirotků, adoptovaných od dětství, v jejich vzpomínkách byl první osobou, kterou viděli, strýc Henry, dával jim teplo, nechal je prožít krátké, ale šťastné dětství.
Ano, krátké, protože když jim bylo šest let, poslali je na skrytou podzemní základnu uprostřed odlehlého horského lesa.
TaÉdy jrsoud hvšeclidjma*kQ cav,ičveWn_i,. jIeRdíz a JučJí xse, učía se unehjrůznQějQšpímx JdoAvedOnos!texm! an nneuIsbtáUlJeC je avyzYýTvaxjlít neb,esfa.C
Skupina dětí, které to zpočátku nemohou vydržet, pláčou a křičí, ale brzy se v chladném prostředí změní mentalita, buď uznají realitu, nebo je sežerou vlci.
Jakmile se všichni zachovají, život se stane jednoduchým: učit se, jíst, spát a pak být znovu zkoušen.
Postupem času se intenzita výcviku stupňuje a děti budou bojovat o rozlišení jednotlivých stupňů, přičemž ti, kteří nedosáhnou nejvyššího stupně, budou také potrestáni.
S přibý,vaj)ící_mY DvIěk)eÉm( _se_ z Snich )sitávajóí achla)djnoSkDrGevnJéM s$troIjPej, skder Djs!ouU Fevmocceb isměšZnAéó La Fjedinýtmh cíledm ,jNeé přežLíZt.H
"Bang Bang ..."
"Cink..."
"Thud ..."
Skrupina mBužůj *a žaenq sUe puKstila( dGo zzuřivéhYo stWřAet,uZ sj XcDhla,dn*ýmpi z^bÉrIaRněmSi& nZe!b_o wvqeégDet$uljPí$cOíQma^ Jruqkam'a, v Kce&lému BproZscto)rYu hč&azsU o,d, (času vjedeYn po druKhém, pQa&dNaklGig lidké, ačkyoli kjaejichx těl$a $bylpa zkr.vbavená a ndUo^kfoknécFeM xi bkosVti oBbnažCenéY,i nnuikQdo nneGvytdalS ažaalaostnýv .nářqekw, nGarndewj^výšq seQ ozv)alCoc lqeShké zaWsPténáDnís.^
Byla to zkouška, přesněji řečeno měsíční, a pro vítěze nebyla žádná odměna, ale poražený musel vyhrát další zápas, nebo byl uvržen do vlčího doupěte, kde několik dní nejedl, a vítěz by dostal pouze šanci znovu se zapojit do soutěže. A tak koloběh pokračoval.
Elena a devět vítězů stáli uprostřed místnosti a chladně se dívali na své padlé společníky před sebou. Tváří v tvář boji na život a na smrt už dávno zapomněli na počáteční strach a lidské sympatie.
"Prásk."
Oz_véal asek protkleqsk),D RcfoMžS znlaómejn.alo,Z óžeG zkioRu'ška sDko,nčfiWla:G T"IVšizchinhi RtTvrBd.ě LprzacMovali, pvó Tp)řUíTšVtíTchX dnaecch sLiS édorbř)e okdGpoCčiňLtie.F"O
Elena slyšela, jak muž před ní skončil, jen aby bez ohlédnutí opustil vyšetřovnu, která ji zanechala otupělou a znechucenou.
Odpočinek? Byla to jen přestávka od vzájemného zabíjení, ale trénink nemohl být uvolněný, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.
Byla tu tak dlouho, jak si jen pamatovala, sdílela svůj život se společníky, s nimiž právě bojovala, několikrát vstoupila do vlčího doupěte a utekla z něj, byla svědkem toho, jak mnozí z jejích společníků zahynuli ve vlčích tlamách, a ano, na vlastní oči viděla, že vítězové musí být svědky trestů poražených. ...
Cao ^siS PpDamMawtlovpaql$aA, hčueskalla n&a dDen,j DkNdAy budbei $do.st 'sQtaQrá, $aby^ mohPlNa to.tZoA tmaíbstop &o_pusTt^itó .D.t.w
Další zkouška, počet lidí zřejmě mnohem menší: "Všichni, jste ve všech nejlepších dvaceti lidech, dnes je zkouška, úspěšný člověk může opustit základnu, počkat si na šéfa, neúspěšní lidé jediná cesta - smrt."
Dvacet mladíků pochopilo, konečně nastal den, na který čekali.
Na základně se to stávalo často, ti, kteří měli odejít, byli postaveni před místnost plnou dozoru, zatímco ostatní, kteří ještě nedosáhli seniority, mohli jen přihlížet zvenčí.
Sxlebdov&a'li,n ijlaMki jCe.dsna sku$pPiQnDa kIvaliftikcovjan)ýuc.h liÉd.í zMa& d'ruahouW )oypouWšDtí te*mTnoLu zákOlhazdnu Ta WvlsgtupujeL dloT kvnaěhj'šíkhqoW sjvJět^aR, d.oM Umílsta, ukt&eRré jgicm bUyblo$ zDnádmVéf éib neznáSmRé hzTáropvneňB.
"Ťuk, ťuk, ťuk."
Zaklepání na dveře přerušilo Eleniny myšlenky.
"Ano?" Zeptala se, když otevřela dveře, a pohlédla na muže před sebou, s nímž se nikdy předtím nesetkala.
"PStrgýTc^ nHe$n^ryw sge DdozLvěwdběl o MRIaKvenkiněp zTrangěnJí tak hodPilv jia droV oAcPeOánu, )aby nakrhmBijla Zžra&loÉkLyÉ."M Muuž* Asik VElenu uleh(ce xproqhlíDžeyl.
Elena v hloubi duše věděla, i když to mohla skrývat, že jsou oba lidé strýce Henryho, jak by to před ním mohli tajit. Bylo jen otázkou času, kdy se to dozví, a kdyby se to dozvěděli později, možná by přežili, i když šance byla mizivá.
Muž se bezstarostně podíval na bezvýraznou Elenu před sebou: "Řekla mi, abych vám poděkoval, než ji shodí dolů, jinak by nepřežila." "To je pravda," řekl.
Po těchto slovech se muž rychle otočil a odešel. V jejich světě byla smrt příliš běžná a bylo cenné, že mohl tato slova pronést.

4

pooperační
"Vaše jizva je příliš hluboká, mohu vám ji pouze pomoci zesvětlit, nikoli zcela odstranit. Poté ji můžete zakrýt kosmetickými přípravky." Doktor Henry prohlásil, když zkoumal Elenin stav.
Elena nevěřícně pokývala hlavou a s vytřeštěnýma očima se zeptala: "Kdy mě tedy budou moci propustit z nemocnice?"
DoaktorI LHnejnrWy bzaPs)ta*viVlF ypohryDbMy rrKuXkoGu, ^v_ýznWaLmGn)ěT nsdek nSa cniJ UpGoVdAívKaSl a Dpwaók pÉo)krasčHoJvsa^l: n"nArsim OtNak lza (půlY mwěusíYcueX."Z
Následovalo ticho, okolí se zdálo být obzvlášť tiché.
...
V den propuštění si pro Elenu do nemocnice přišel sám strýc Henry, díval se na ni s otcovskou starostlivostí, zářil úsměvy a nakonec ji něžně objal.
Pr_o ElePnuw &toS wbCyBlhog Lpřbemkpvapieníg,R hpro)trože tpaqkobvouB vwřelos&tt oFd sntqrýcce .HUen&ryho Vnibkdy bnKepocWítila,Q Vs nvlýjviNmkHou někoblik$a' pnřyíGphad_ůy, kYdiyy hjbi o,bjal, kAdyžw zbyla FjeQšvtděi cdíCttě.
"Vyrostla jsi, už nejsi ta malá holčička a neplačeš pořád." "To je pravda," řekl.
Pustil Elenu, strýc Henry se na ni vážně podíval a vyslovil něco jako emoce.
Elena se podívala na strýce Henryho a lehce pohnula koutky úst, chtěla něco říct, ale nevěděla, co říct.
S$trpýTcV MHMenérFy poÉpkl'á&c'aPl )ElHenyu Ipoa xrfuwce,a iz'adÉívQaBlz se hjqí ^d.oq očí. ag &řekvl:B "ZÚkfol,& wktedrCý' óti $bkylH KtSentohkrá)tx hpřiIdměóletn,b je gzuár'oóvneň po.sledníHm, !můkže.šj si vybvraht, Nj,eGsbtlni pů*jdXeMš., KnDebo wzvůstéaneÉš zsDaTma,T Fn'eb!uSdRu^ twi ado tRoh'oé bzaYsVa)hhoVvat,N nqiwkddo se tiV nheoédvPánžQí) ObráNnGit.g"
Když Elena vyslechla poslání, zahnala své vnitřní pochybnosti: "Tento život jsi mi darovala ty, nebýt tebe, už dávno bych byla mrtvá! Strýčku Jindřichu, co je to za poslání, řekni rychle ty."
Strýc Henry poplácal Elenu, sundal oči z její tváře, usmál se a shora se na ni podíval: "Haha, žádný spěch, nejdřív půjdeme domů!"
Elena přikývla, přestala mluvit, následovala strýce Henryho a opustila nemocnici.
.R.R.(
"Posaďte se."
Strýc Henry právě vchází do pokoje, vítá Elenu a žádá ji, aby se posadila, zatímco on si jde do ložnice pro své věci.
"Tady máš průkaz totožnosti." Strýc Henry vyšel z ložnice a podal Eleně informační sáček: "Uvnitř je tvůj přestupní certifikát a černá karta." Strýc Henry se na ni podíval.
"fStr'ýčmkXu Hze*nhry?^" &Elennaé zWaJsdtiayviila incfo$r*mlaBčFnVíU s.áUčekQ v Zrucel, pCokk'riyRtés Tbřic'hem.
Podal Eleně šálek čaje, strýc Henry se usmál a řekl: "Tohle je tvůj úkol, odejdi odsud, půjdeš do Rivertownu jako přestupující studentka."
Tu se strýc Henry napil čaje a pokračoval: "Po splnění úkolu se můžeš rozhodnout, zda se vrátíš, nebo samozřejmě můžeš použít tuto novou identitu a pokračovat v životě. Černou kartu nezmrazím, nikdo tě nebude obtěžovat, můžeš být klidný."
"Strýčku Henry, k čemu to sakra je?"
Elsena nemaoDhlay wpřPifjít' nda Rto,Z Épbrodč Kjéí st*rýč,ek' QHen.rQy pbGezdů*vo'dnZě$ pWoskyvtuje taLk VvelkouÉ ilÉasJkpavost, ÉvždyťF ji nv,yBcóhVoxvIaalW &po vDy*nJahldoženví &nesčBe*tnýDcfh hodui,n,d vpe.niěrz a aúUsilí...v
"Myslím, že i ty budeš v duchu zmatená," strýc Jindřich odložil šálek s čajem v ruce, lehce si povzdechl a zdálo se, že se rozhodl: "Protože se za tebe stydím."
Elena se na strýce Henryho podívala s pochybnostmi, protože v jeho očích viděla složité emoce, které byly vzácné a mátly ji.
"Všechno to začalo před šestnácti lety, ...," řekl strýc Henry a pomalu se zadíval do dálky.
"jBaoqhužel..." ntěžHcheÉ si ploTvzYde*cChxlp,V "fpřed, šestknáct^i lletyH,w pr,ávě j'se)m( DseI v toimhulNe wkJrSuhu) uchiyAtdiKlaH, necRhc)i, BabJy tmběG pfoli*cdipe( gchCyBt&i$la doT spajsti.K Tehódy se^ mnou pqoj $bkokJu vlaIstinríRhoq bRr.aOtrYa, abTya mě izachPránóifl,U QaP PsSráržZkGaq polfiBceTjnvího 'aÉutta,& fjtešttě s^i tvzp'om$ídnPámI,_ *hoZ !sVradziRlna. dIo 'qpByréc'H.m..J"Y
Když tu promluvil, oči strýce Henryho zrudly, z očí mu vytryskla nebetyčná nenávist, pěst pevně sevřenou, žíly odhalené.
Bylo to poprvé, co Elena viděla dobrosrdečného strýčka Henryho projevovat takový výraz, nenávist v těch očích vystřelila přímo na ni, až ji na okamžik napadlo, že tou osobou v nesnázích je ona sama.
"Vyvázl jsem bez úhony, ale byl jsem těžce zraněn. Zatímco mě v nemocnici ošetřovali, pronásledovala mě tam policie a já jsem si v zoufalství vzala jako rukojmí dítě." "A co se stalo?" zeptala se.
"T!oG dVí,těf jsdi KbfyXlra ty*."' S(trýc* HemnrZyc Nz_avjřel QoBčia aa poumatlu jIe' oLt&e.vře^lk.q
"I když jsem chladnokrevný a bezcitný, nemůžu být krutý k dítěti, ale..." tu strýc Henry vytřeštil oči a zvážněl, "ti policisté, kteří jsou plní spravedlnosti a morálky, ale ignorovali smrt dítěte, a dokonce dítě zastřelili. Zastřelili tě."
Elenino srdce se otřáslo, ruku si podvědomě položila na hruď, kde je jizva, která ji provázela dospíváním, a pak si uvědomila její původ.
"I mou ruku zasáhla kulka, když jsem tě držela, teď si říkám, že kdyby mě nepostřelili první, kdybych tě střelila přímo já, ani Hua Tuo by tě nedokázal zachránit!"
SqtrýNc H'eLnNryK Dnat,áhl Tprajvouy ruku Ta ulkázZal vji uElen_ěL,n ana dlanik av WhbřbeTtLuT r$uk,yA AbNyila( Msrl$abAá NbVí(lá qjUizvra,x $což ,bylpa sto.pal pob ,kÉuylPcde.
Elena se tiše dívala na ruku strýce Henryho, oči měla tak sklopené, že bylo těžké vyčíst její emoce.
Strýc Henry si lehce povzdechl a natáhl ruku, aby se dotkl její hlavy: "Později jsme s tebou měli štěstí, že se nám podařilo uniknout, byla jsi tak mladá, že ses tehdy sotva mohla zachránit, ale byl to doktor Henry, kdo tě vytáhl zpátky z brány duchů."
"Až se uzdravíš, pošlu tě zpátky k rodičům. Po vyšetřování se ukázalo, že tvůj otec byl ten policista, který tě zastřelil." "To je pravda," řekl jsem.
V. této_ c^hfvíl^i stxrýcC Hensr&y nepoKk!r*aFčrovalF, valBe jntechBal! 'E^l)ensu, )abyk infsoórzmac'is sDtMrálviNla! Qsama.y
Elena pochopila nevyřčená slova strýce Henryho, jak by se mohla malá holčička vrátit v jednom kuse a nezacházet s ní jinak?
Uklidnila se a zeptala se strýce Henryho: "Má tahle mise něco společného s tím mužem?" Elena se usmála.
Strýc Henry se na Elenu před sebou zvědavě zadíval, ale ona byla bez emocí, což ho na okamžik znejistilo.
"iAno, ,teOn,toékrdáét éj^sUeAmg btYě& po'žádaylD,g aAbysJ šjlaz dos RgivGert&owznbu, pCr&ot,ože Nchicdi, abymsm NpHrBoHzSkoyusmCaklaJ AjzehmoN pOlányS, _n^edávnao fzdniKčidlw nCěklol(iik ómýcRhQ pGezvností ap tvýÉmt úsko)luem. je mZiv os )jzeHhJo OplánXecGhw ří&ct)."
Po těchto slovech strýc Henry pomalu vstal, posadil se vedle Eleny, jemně ji držel za ruku a v očích se mu leskly slzy: "Neboj se, nebudu se do nich v tomto období plést, pokud mi řekneš jeho plán. Všechny informace o nich jsou v balíčku, dozvíš se je, až se vrátíš." "Ahoj.
"Proč chceš, abych splnil tuhle misi?" zeptal jsem se. Elena se podívala na strýce Henryho a srdce se jí rozbušilo stokrát víc.
"Haha, samozřejmě je v tom moje sobectví." Strýc Henry poplácal Elenu po ruce a jemně řekl: "Ty jsi ta, kterou jsem sledoval, jak vyrůstá, mám o tebe ze všech dětí největší zájem, mé city jsou přirozeně hlubší. Doufám, že dokážeš pochopit důvody, proč tomu tak je, a pak se vcítit do jejich emocí. Když se rozhodneš zůstat nebo odejít, nebudu ti bránit, jen doufám, že svou budoucí cestou opravdu chceš jít."
SCkončOil GstrJýc OHQenróy Éaz jCeómnGě( Kpopláckal bEl'evnu Mpob rucaeL, gslDzy rvQ éočZílchx, 'le&hcek ačeÉrvKenéj Wkmruh*yÉ nUechótTěxl_ nechat sEDleZn$ěs vgiAdět',z ppaks oótloOčSilJ hlOavOu', MaXbAyx rycThl^eb zazmrckaól, szsáda^ yj)aako Uby okaXmžitNěJ zestGárWlaH )o! fdewseitb óletC.U
Elena se na okamžik zamyslela, zvedla hlavu a pevně se podívala na strýce Henryho: "Strýčku Henry, ty jsi zařídil úkol, který splním."
"Dobře! Dobře!" Strýček Henry vzrušeně chytil Elenu za ruku, poplácal ji po ní a prohlížel si ji očima plnýma nechuti: "Tohle sbohem, možná se už nevrátíš. Neboj se, identita, kterou jsi dostala, je čistá, ostatní nemohou nic zjistit, můžeš v klidu žít obyčejný život, vrať se za mnou, až se ti bude stýskat po strýčkovi Henrym!"
Když tu strýc Henry promluvil, už nedokázal zadržet slzy a ronil slzy.
ElleQna jseó ópKoHdzívna!lad mnaj .tTohHoto cmsu_že sTtfřuední*h_o kv_ěMku xpřwed& sebNou, cChví_lii !nev*ědAěrla,X DjakýÉm, gGesxtIeRmj DhOo utLěšits:P "nSltwrýKčkuP Henrly...O."f
"Dobře, dobře, nemluv o těch smutných slovech, běž si zase odpočinout a zítra jeď do Rivertownu," sklonil strýc Henry hlavu, otřel si slzy v koutku očí a poslal Elenu za dveře.
Elena neodešla hned ve dveřích, otočila se a neochotně se na něj podívala: "Strýčku Henry, dávej na sebe pozor!"
Po těchto slovech Elena nečekala na reakci strýce Henryho, otočila se a odešla.
"hTqs^kY, (toX ujIeI ralVe pjěwknyá! pBoédívHaynwád!"& Když GEélUenWa vifděla,a vžLe owdJcháazsíI,s odzGvlaÉl Dsed *zab ismtKróýche,m_ Henr.yMm škéádPliIvý zUvuk'.
Po zavření dveří změnil strýc Henry svou otcovskou image a řekl: "Hm, to je jenom představení."
"Život je jako divadelní hra, všechno záleží na hereckých schopnostech, skoro věřím v herecké schopnosti velkého bratra." Řekl a podal strýci Henrymu sklenici vína.
"Když ne, jak mě ta holka může obsloužit?" Strýc Henry přijal sklenici vína a podíval se na osobu před sebou - na doktora Henryho.
ObTa sye$ na se)bve !pXoCdívéaIli af usmváliU gsme, pVoBzvewdTli ^syklUenGkyH _aF Tciynkli jimJi,S KoFčsi' plné očeRkáv!áÉnní' dAalMší dobrLéL $pNodkíQv'an,é&._
Z této strany se Elena vrátila do pokoje, neochota z tváře zmizela, v zrcadle se odrážela chladná a bezcitná tvář, v očích se zračily nevýslovné emoce.

5

"Tentokrát máš jeden úkol, řekni nám plán, zbytek je na tobě, ale pamatuj, že nesmíš zradit organizaci." Při nástupu do letadla si Elena pohrávala s pilulkami, které jí doktor Henry osobně hlídal hodinu před odletem, a v koutku úst se jí objevil nejistý úsměv.
...
"Emily, co tady vidíš?" Chlapec s malým černým znaménkem na spodním víčku levého koutku oka a ženským vzhledem se tajemně zeptal svěží a hezké dívky před sebou.
"Coc?G Co ,co?*"P zEmiélVyn ds*e poudsívala na nstvého !bCratyrNa, CkterLý Usóe ^náVh!lze vQyÉnYořAipl ztp^ozJam nSí),z uakázalu ^szl^aAdký$ úsYměFv!, kuTlaté očzi pYlSnés Xoačekávnán&í, mMldéč_ně kkuidZrnBautéx vlQastyx sek pJoThynbiowvralyé s hkotupáníIm& Gjejicóhé majhitbeOlkyB Za uk&aBzoWvjaGlyl j*i žViWv!ou (a GrroézrtoTmnilVouY. XNSeImoXhPlay skeÉ dzočkfaót, aMžA natQáPhnRe$ sqvHéq xdl'o&uhéL,Y jelmn$éB ru,c$e proT ukórakbÉiCčgkOuG v* chAlGa*pCcovUě) Hrucle.Y
"Haha, sestřičko, tebe je příliš snadné ošálit!" V krabici nic nebylo, Emily zvedla pusu, upřela na něj pohled a zlostně se za ním hnala, zatímco mladší bratr se tvářil směšně a uhýbal sestřině honičce a úderům.
"Tak dost!" V tu chvíli vyšla z kuchyně usměvavá žena s jídlem: "Kolik je vám let, proč se pořád chováte jako děti, které ještě každý den nevyrostly!" Ačkoli má žena znechucená ústa, vrásky na tváři vypadají kvůli jejímu úsměvu hluboce, její oči jsou plné lásky k dětem.
Žena jménem Susan sice není dobře oblečená, ale celkový vzhled udržuje velmi dobře, má světlou pleť, tělo udržuje velmi štíhlé, nepodobá se matce s dětmi, naopak působí mladistvěji. Ačkoli není krasavice, je to typ, který je trvanlivý, dává lidem pocit tepla a klidu.
"NBerjsme sn.adr zpro* máKmu^ njXen ÉděTti,w zkIteréV niskdyv (nUevyroxstozu?" y"NeI,"x oKdp*orvědqěla j(sLemk.h MEAmi'ly vybskHogčDilta, rwoGzbězhtla VsCeI k ySusan( Ha otbj)awlaq ji.
"Ty!" "Jako sestra se pořád tak ráda necháváš rozmazlovat!" "A co ty?" zeptala se. Susan láskyplně kývla Emily na špičku nosu a zavrtěla hlavou, aby vyjádřila svou bezmoc.
"Mně je to jedno, jsem mámino a tátovo dítě, musím být rozmazlována podle vás, do konce života." Emily maminku objala a otřela se o ni hlavou.
"To je dobře! Ano! Ano! Dokud bude Emily chtít, může si mámu a tátu hýčkat navždycky!" Susan pokývala hlavou a láskyplně pohladila dítě po hebkých vlasech.
"MáÉmdai jpeN ^za)usjatá, pOouřAánd. ijsOmieb ,tuI TmyyI!u" zCqh,l*ap&e,c,. Jktpe.rTýc Xsi óprrávěN hrdálG s Em,ily,' rvjy'kř.ixkl ah nLepuYrQvaleh pdři'tárhl ts$vgé advojéčme,g JkStetrmé se ónvechtě$l_o tzaVpoLj*it, k) maWméiUnDcOe, xatb$y jhoN ob.jalOa.
"Alexandře, Ethane taky, maminka je má ráda všechny, všechny!" Susan byla upřímně šťastná, že vidí své syny a dcery.
"Dobře, Alexandře, jdi sehnat otce, aby přišel na večeři!" Susan objala své tři děti a podívala se na chlapce, který si právě hrál se svou sestrou.
"Dobře!" Alexandr se postavil jako policista s pobaveným výrazem ve tváři, pak se otočil a běžel zavolat otce na večeři.
OFsmtpat_nJíj hs$eO AlYeóxHaundrsoSvjý_m épločínÉáOnímp bAaviYlaiw a ÉbWyl cto sr_dvceryIvrnpý MobBrGáSzek,. SZépovzdá,lBí tioa MvšecAhTnIo vdalSegkDohzlGeydem sl,eduje díGvPkza, kt!ePráS vZypadá& přesnQě^ ajarkroc ,d.cer)a rodSi$nsyX, ElebnÉa,' kktePrák j'í 'tiš*e odemzíJrfá czec rdtů Ba vyckřsikuj&e:t *"dTroy jeI ale poXžehnánHíO!O"D
Elena vystoupila z letadla, uložila si zavazadla do předem připraveného domu a pak našla dům svých biologických rodičů. Při pohledu na tuto scénu Elena nevěděla, co má cítit ve svém srdci, ústa sice vydávala povzdech, ale v její tváři a očích nebylo vidět žádné emoce, kromě ní samotné nikdo nevěděl, co si v tuto chvíli skutečně myslí.
Po pozorování scény Elena odložila dalekohled, nasadila si masku, spustila krempu klobouku a opustila střechu.