Dvanáct sálů Neapolské akademie

Ahoj všichni! Především vám všem děkuji za podporu!
Už je to nějaký čas, ale moje druhá kniha, Neapol: Dvanáct síní, konečně vyšla! Vložil jsem do ní hodně úsilí, a to nejen kvůli své lásce k ní, ale také proto, že jsem tvrdě pracoval na nápadu a popisu a doufal, že vám předložím lepší obsah.
Možná se vám zdá, že téma tohoto díla je trochu podobné jiným dílům, ale nápad jsem měl už v roce 2010, takže nemohu za to, že existují podobná díla. Nicméně děj tohoto díla je naprosto jedinečný, takže doufám, že u něj vydržíte, a jsem si jistá, že vás čeká překvapení.
Navíc jsem studentka, takže stejně jako dřív můžu aktualizovat jen v pátek a v sobotu večer a po zbytek času je to opravdu těžké, protože se pořád musím učit! Ale během prázdnin se budu snažit aktualizovat každý den.
Tentokrát má každá kapitola asi 2, 500 slov, někdy dokonce až 3, 000 slov, to by mělo stačit, že jo.... A mimochodem, prosím vás o pochopení mé občasné prokrastinace!
Ehm, nesmyslů řečeno tolik, že nestačí slova zveřejněná, tak ať je dál přidávám!
Další na řadě je Neapol: Dvanáct síní:
---------- ---------- ---------- -----
Úvodní slovo: Víte, která je první šlechtická kolej v Asii? Víte, kde je největší koncentrace aristokratických dětí? Chcete vědět, kde je nejvíce pohledných a krásných dívek? Nemusíte hádat, je to - Neapolská akademie! V mnoha pověstech je nejnápadnější, takže se všem vaří krev, to je Neapol v legendárním - Dvanácti chrámech!
Dvanáct krásných teenagerů s různými povahami, jejichž rodiny za sebou ovládají celou asijskou ekonomiku, se shromažďuje v Neapolské akademii! Já, Emma Parková, jsem obyčejná, jediné, čím vynikám, jsou mé známky. Já, Emma Parková, obyčejná, vynikají jen mé známky. Kvůli zítřku zpravodajské agentury jsem dostala rozkaz vstoupit do Neapole, ukrást informace o Dvanácti chrámech a prodat je většině fanoušků! Leden, únor, březen... Bože! Těch dvanáct krásných chlapců používá místo identit měsíce a s jejich výstředními osobnostmi se opravdu můžu vrátit zpátky?
---------- ---------- ---------- -----
Hmmm ... Dále si dovolím zrecenzovat své předchozí dílo Rozpustilá dědička deseti bestií!
Synopse: Na světě existuje deset zvířat, která ovládají deset lidí, známých jako Deset bestií. Stále však existuje jedno zvíře, které ještě nenašlo vhodného hostitele. Jako členové Deseti šelem mají zakázáno stýkat se s opačným pohlavím, jinak se natrvalo promění ve zvířata a do lidské podoby se budou moci vrátit až po pěti minutách.
Sophia Chenová, dcera nejbohatšího muže světa, zažívá řadu neuvěřitelných dobrodružství, když narazí na jednoho z Deseti bestií, chlapce jménem Han Shuang.
"Deset bestií? "Proměny"? "Zvířata"? Co se to tu děje? Jsme snad ještě ve starověku? Rád bych věděl, jaká je doba. Jak se to může stát?
---------- ---------- ---------- ------
Uff - (utírá si pot) konečně mám dost slov! Na závěr bych chtěla říct, že doufám, že moji stálí čtenáři podpoří mou novou tvorbu, a doufám, že moji noví čtenáři se vrátí a přečtou si mou předchozí tvorbu, i když psaní v prvních 60 kapitolách možná není moc dobré, ale dobře se to čte dál!
Děkuji vám všem za pozornost!

"Ticho, ticho... v klubu bylo mrtvé ticho..."
"Ehm, posloucháš mě?" V prostorné redakci se ozval příjemný hlas s několika náznaky hněvu.
Navzdory zřetelnosti hlasu se tvářil, ať už záměrně, nebo ne, že ten "hluk navíc" neslyší. Rozhodli jsme se ho ignorovat.
"Tati!" Na stůl dopadl hliníkový bič a zanechal na něm světle bílou stopu, která ukazovala jeho sílu.
Chlapec, který držel bič z hliníkové slitiny, byl vysoký metr osmdesát dva, měl černé hedvábné vlasy, pár pronikavých a okouzlujících očí skrytých pod dlouhou ofinou a oči podobné obsidiánu, které se blýskaly oslnivým světlem. Na kořeni nosu mu spočívaly brýle s červenými obroučkami a jeho rysy byly téměř dokonalé, jako by to byl krasavec, který vystoupil z mangy. Slova, která vyšla z jeho krásných rtů, však rozbila všechny iluze: "Emmo Parková, Lily Summersová, Michaele Quinne, berete na mě jako na prezidenta nějaký ohled?" Prezident, který to už nemohl vydržet, vyhrkl se zlostí v krásných očích.
Kdyby to viděly dívky ve škole, rozplakaly by se, čímž by zcela rozbily obraz dokonalého andělského maturanta. Opravdu nechápu, proč se na něj každý den valí tolik milostných dopisů.
"Víš, jak jsem unavená? Vstávat dřív než slepice, spát později než pes a podporovat tenhle ochabující klub jako starý vůl. Kdybych mohl zavlažovat v potu tváře, obávám se, že by mohly vyrůst druhé Amazonky! A vy si tady jen tak odpočíváte?" Prezidentův hněv opět sežehl jeho dokonalou image.
"Prezidente, jestli to chceš opravdu všechno spotřebovat, tak si prostě vypěstuješ trávu ze psího ocasu~ Zachraň to." Zamumlal jsem tichým hlasem.
Nevím, kolikrát jsme tento rozhovor opakovali.
Opravdu jsem litovala, že mě přitahovala jeho krása a bláhově jsem vstoupila do tohohle hloupého klubu, aniž bych měla co ukázat! Od té doby, co jsem do něj vstoupila, jsem se nikdy necítila dobře. Když se nám bude dařit, uvidíme jen prezidentův úsměv; když se nám nebude dařit, tenhle nervózní prezident určitě použije bičík, aby praštil do stolu, ať si hluboce uvědomíme takovou bezeslovnou bídu. Můžeme se jen dnem i nocí modlit, abychom se nestali terčem takového výprasku.
Pokud mi nevěříte, podívejte se na stůl, který byl mučen a zjizven! Vyhrožoval také, že bič zabil pět lidí, ale není známo, zda je to pravda, nebo ne.
"Už toho mám dost! Jak můžou být v klubu takoví lenoši? Pokaždé, když vás požádám o nějakou maličkost, všichni se odstrčíte, není tu nikdo, kdo by měl ducha obětavosti!" Bič v prezidentově ruce na nás mířil, jako by mohl kdykoli vyrazit.
Drobnosti? Jestli je tohle maličkost, tak konec světa je maličkost.
"Už je to skoro rok. Kdy jsem vlastně předvedla něco jiného než okouzlující exhibici? Kdybych se nebál, že zklamu minulé prezidenty, proč bych se musel tolik snažit!" "A co? Prezident na nás uraženě pohlédl s výrazem, který se téměř vyrovnal slzám tragické postavy.
"Generace"? Pokud vím, tak tento klub byl založen teprve loni, že? Posmíval jsem se, pohrával si s mincí pro štěstí v ruce (máma mi ji odkázala, prý přináší štěstí a plní přání) a ušklíbl se: "Prezidente, prosím, používejte hlavu! Jdeš do nejlepší asijské aristokratické akademie vyšetřovat Dvanáct výsostí? Nevím, jak se k nim dostaneme blíž, ale už jenom dostat se do Neapolské akademie je dost velký problém!"
Přesně tak, aby vydělal peníze, požádal tento "velký" prezident o informace o dvanácti krásných výsostech v nejlepší asijské šlechtické akademii, Neapolské akademii, a informace byly pro dívky k nezaplacení, takže tuto obchodní cestu prezident školy využil. Tuto obchodní cestu tedy prozkoumal prezident.
"Haha..." prezident se náhle zasmál, ten úsměv byl nesmírně dojemný, až mě zamrazilo, spěšně jsem si strčil minci pro štěstí do kapsy, připraven se vytratit, prezident mě zezadu objal, jemně a něžně řekl: "Emmo! Jsi tak chytrá, hned jsi pochopila klíčové body, když je půjdeš prozkoumat, určitě se ty problémy dají vyřešit, ne?"
Okamžitě jsem ztuhla, panebože! Zakryla jsem si tvář pohlavkem, jak po mně mohl prezident chtít, abych odpověděla na tak složitou otázku, neříká si to o průšvih! "Hahaha... prezidente, to je vtip, že?" měl jsem výčitky svědomí.
"Ano!" Prezident mě pustil, otočil mě a s vážnou tváří mi řekl: "Nebojte se, mám na akademii své lidi, takže vám mohu zaručit, že vás tam dostanu bez problémů. Musíš udělat všechno pro to, aby ses dostal do blízkosti tamních Dvanácti chrámů, abys získal informace z první ruky, abys získal čest pro naši zpravodajskou agenturu, rozumíš?"
"Ano, ano! Přenechám tento čestný úkol tobě!" "Ano," řekl jsem. Když se Lily přesvědčila, že jí nehrozí nebezpečí, okamžitě se rozběhla k prezidentovi.
"Emmo, jdeme na to!" Michael, ten mrtvý kluk, k ní také přispěchal.
Zatraceně! Ti dva zrádci! Dohodli se, že budou spolupracovat, aby zmařili prezidentův rozmarný plán, ale teď se obracejí proti němu?
"Tady!" Prezident vytáhl ze zásuvky papír formátu A4 s několika slovy a modrou brožurkou a podal mi ho: "Zjisti si něco o jejich minulosti a zapamatuj si to. Tohle jsou pravidla Neapolské akademie. Půjdu a pomůžu ti s procedurami přestupu." "Ano," řekl jsem.
"Prezidente, já to neudělám!" zeptal jsem se. Vzal jsem si ruku zpátky a tvářil se nespokojeně. Budu protestovat! Jestli Dvanáct chrámů zjistí, že vyšetřuji konkrétně je, bude to velmi trapné!
"Aha, takže to neuděláš?" Prezident zúžil své krásné oči, v jeho tónu se objevila hrozba: "Jestli to neuděláš, půjdu za tvými šéfy a vyhodím tě! Uvidíme, jak budete pracovat!"
"Cože!?" Okamžitě jsem zvýšil hlas.
To je nehorázné! Žiju z téhle skromné výplaty a on se snaží využít trik s hezounkem!
"Jestli jsi ochotná to udělat, dám ti další bonus, tak to ber vážně a nepleť se do toho s penězi." "To je v pořádku," řekl jsem. Prezident mi cosi strčil do ruky a trpělivě mě přesvědčoval.
"Opravdu?" Naštvaně, ale neochotně jsem se zeptal.
"Samozřejmě, kdy ti můj bratr prezident lhal?" Prezident se na mě usmál, poplácal mě po rameni a ladným krokem odešel.
Nevěřícně jsem zíral na prezidentovu slábnoucí postavu, jen tak?
"Jdi do toho!" Lily řekla a rozběhla se pryč.
"Makej!" Michael řekl a rozběhl se za ním.
Proč? Proč je můj život tak tragický!

"Chci jít na Neapolskou akademii, 12. chrám je tak skvělý!"
"Já vím, moje sestřenice chodí na Neapolskou akademii, viděla Dvanáctku! Jsou super hezcí, sestřenice je jimi posedlá a pořád mi říká, jak jsou hezcí, což mě svrbí u srdce!"
"Oooooooo... Neapolská akademie je jako můj ráj, ale, být chudý opravdu bolí!"
Na konci školního dne jsem slyšela spoustu dívek mluvit o tajemných Dvanácti chrámech a nemohla jsem si pomoct, ale v duchu jsem se hořce zasmála. Dokážou si představit, že se chystám vstoupit na jejich vysněnou Neapolskou akademii.
"Jsem zpátky." Těžkými kroky jsem se vracela domů.
"Aha." To je můj bratr Nathan Park, o rok mladší než já. Sedí bezvýrazně na gauči, dívá se na televizi a sleduje zprávy. Tenhle bratr rozhodně není roztomilý, se svými krátkými ostrými vlasy, tmavýma očima a jemnou pletí je to opravdu krásný kluk a až vyroste, určitě bude moci konkurovat prezidentovi. Bohužel jeho osobnost je příliš chladná.
"Kde je bratr?" Zula jsem si boty a vešla dovnitř. Mám staršího bratra, Daniela Parka, který je o rok starší než já. Vypadá stejně a s Nathanem spolu už od dětství dostávají tuny milostných dopisů a já jsem ta, která musí pokaždé prohrabávat poštovní schránku a vyhazovat je. Ale jeho osobnost je mnohem lepší než Nathanova. Je kultivovaný jako dospívající princ, málokdy se rozčílí, ale když už se rozčílí, je to něco, co nikdo nevydrží.
"Ven." Nathan odpověděl a díval se na televizi.
"Kam?" Zeptala jsem se, zatímco jsem si pokládala tašku na židli. Nechodím do stejné školy jako oni, ale vystupujeme ve stejnou dobu, jenže já mám kroužek a vracím se později.
"Mám hlad," zavrtěl hlavou Nathan.
"Aha, tak já půjdu udělat večeři." Přikývla jsem a podívala se na zprávy, bylo to samé o bohatých a slavných, hlavně o nechvalně proslulé rodině Huffových, která měla tuny peněz, a pak o rodině Simmondsových. Moderátorka sladkým hlasem hlásila: "Dědic rodiny Huffů ještě nebyl odhalen, což je známkou semknutosti rodiny. Dědic rodiny Simmondsových, ropných králů, se vyšvihl do pozice, kdy může soupeřit s největšími jmény v oboru. ..."
Bohužel, svět boháčů, při pomyšlení, že bych vstoupil do tohoto bohatýrského hnízda, srdce nevyhnutelně sklesne.
Od smrti našich rodičů jsme my tři na sobě závislí. Když bylo mému bratrovi třináct, odmítli jsme finanční podporu příbuzných a šli jsme společně pracovat, abychom si vydělali peníze. Peníze, které nám rodiče zanechali, stačily jen na zaplacení školného, a nakonec nám zbyl jen tento dům, který sice nebyl tak luxusní jako vila, ale alespoň byl soběstačný. Každopádně jsme nikdy neměli v úmyslu dům prodat.
Po vaření přišel domů můj bratr.
"Jé, ty ses vrátil právě včas!" řekl jsem mu. Bratr se lehce usmál, zdálo se, že se mu v jasných očích třpytí nespočet hvězdiček, elegantní jako princ, bylo těžké si představit, jak bude vypadat, až vyrazí ven.
"Bratře, ty jsi šel koupit psací potřeby?" Viděl jsem ho, jak drží v ruce tašku s psacími potřebami.
"Jo." Odložil psací potřeby stranou a přišel se najíst k Nathanovi.
Všichni tři se posadíme ke stolu a jíme, bratr ochutná a hned mi zvedne palec: "Emma vaří čím dál líp." "To je skvělé," řeknu.
"Přesně tak!" Chtěla jsem být šťastná, ale Nathan mě polil studenou vodou: "Rýže je moc tvrdá, polévka je moc slaná a oleje je moc, myslíš, že je olej zadarmo?" "Ne," odpověděla jsem. Chladný pohled v jeho očích vypadal, jako by mě chtěl zabít.
Nemůžeš o tom klukovi říct něco hezkého? Moje kuchařské umění je bezkonkurenční!
Bratr se bezmocně zasmál. Podíval jsem se na Nathana a pokračoval v jídle. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že Neapolská akademie, na kterou mi prezident řekl, abych šel, je zřejmě stejná škola, kterou navštěvuje můj bratr a Nathan. Nedivte se, i když je to škola pro bohaté, existuje Neapolský stipendijní program, který nabízí školné zdarma, pokud máte dobré známky. Můj bratr a Nathan na tuto školu chodili, aby si ulehčili život. Pokud jde o to, proč jsem nešel na ..., no, zeptám se jich.
Předstíral jsem nenucenost a zeptal se: "Bratře, Nathane, co si myslíte o Neapolské akademii?" "Ano," odpověděl jsem.
"Je dobrá, proč?" Bratr se nechápavě zeptal.
"Nic moc, jen že holky z mé třídy pořád mluví o slavných Dvanácti chrámech Neapolské akademie." "A co ty?" zeptal jsem se. To je pravda, holky ve třídě o tom mluví, ale je o tom tak málo informací, některé dokonce utrácejí spoustu peněz, aby si o tom koupily informace, proto prezident vymyslel tuhle obchodní cestu: "Cítil jsem se trochu zvědavý, tak jsem se zeptal, jestli o Dvanácti chrámech něco nevíte?" "Ano," řekl jsem.
Od toho jsem tady, když mi to řeknou, tak nemusím chodit do Neapolské akademie, hehehe! (Někdo se pořád vzpírá.) Kdyby bratr s Nathanem zjistili, že jsem šel na Neapolskou akademii jenom kvůli vyšetřování, nenechali by mě na holičkách.
"Nechápu."
"Nechápu."
Jejich odpovědi se překvapivě shodovaly, což bylo neuvěřitelné. Jak by mohli nevědět o slavných Dvanácti chrámech? I když jsem byl zmatený a zvědavý, stále jsem potlačoval své pochybnosti.
"Je to tak?" Bohužel se zdá, že naděje je malá.
"Ehm, Emmo, chci s tebou něco probrat." Bratr se pohladil po vlasech a vypadal trochu rozpačitě, jako by měl něco těžkého na srdci. Nathan vedle něj také zastavil své hůlky.
"O co jde?" Zeptal jsem se.
"Že... plánujeme bydlet ve škole, přece jen je to moc daleko od domova, není to pohodlné na studium." Bratr to řekl opatrně a pak se na mě trochu nervózně podíval.
"Ano, je to tak?" zastavila se moje ruka s hůlkami. Proč je to tak náhlé?
"Aha."
Kdyby to bylo dřív, byl bych naštvaný, ale prezident mi řekl, abych šel na neapolskou akademii, takže tam můžu taky bydlet, jinými slovy, na tom nezáleží.
"Chceš, abychom šli?" Nathan se na mě zadíval a položil mi nevysvětlitelnou otázku.
"Samozřejmě, studium je důležité!" Zasmála jsem se a dala najevo, že jsem v pohodě.
Nathan přikývl, stáhl oči, zdálo se, že se mu v očích mihlo zklamání, srdce mi bušilo, je to přelud?
Po večeři jsem se vrátila do svého pokoje, sebrala jsem chudé informace, pečlivě jsem si je prohlédla: o dvanácti sálech dvanácti lidí je informací opravdu málo, znám jen minulost tří z nich: Dvacetiletá žena, která se narodila v Neapoli, je vnučkou předsedy Akademie, synem starosty města a třetím mladým mistrem hudební rodiny.
...
To je všechno? Nic? "Prásk!" Zhroutil jsem se na stůl, panebože, co to znamená, tomuhle se říká informace? Konečně jsem si uvědomil, co znamená být vzácný. Ale i tak jsem se už jen kvůli těm třem pozadím cítil méněcenný. Určitě to není dobrá práce!
Druhý den, v redakci zpravodajství.
"Emmo~, zapamatovala sis včerejší informace?" Krásný kluk prezident se usmál, připlul ke mně a zeptal se.
"Zapamatovat si to může každý idiot, dobře!" Zděšeně jsem vykulila oči. Opravdu!
"Aha... podívej! Přijímací dopis!" Jako mávnutím kouzelného proutku mi prezident školy podal zpoza hlavy nádherně zabalený dopis s opravdu šibalským úsměvem: "S tvými známkami nebudeš mít absolutně žádný problém dostat se do stipendijního programu Neapolské akademie a ředitel velmi rád přijme tak chytrého studenta, jako jsi ty~"
"Che!" Pohrdavě jsem se na něj podíval. O tři vteřiny později...
"Aaaah! COŽE?!!!" Zničehonic jsem vyskočila, až mi vypadly oční bulvy: "COŽE, COŽE, COŽE? Řekl jsi právě moje známky?!"
Michael a Lily se na mě dívají pohrdavě, tvůj reakční oblouk je příliš dlouhý...
"Ach, Emmo, ty můžeš oblbnout ostatní, ale ne velkého prezidenta." Prezident se opřel do židle a uvolněně se podíval, jako by se před ním nedalo nic utajit: "Vždycky při zkouškách schválně píšeš špatné otázky, abys zakryla své známky, ale tahle technika je taky moc špatná, jak se může dva krát tři rovnat pěti?"
S hrůzou jsem se podíval na toho vlka v krásné ulitě, to je příliš hrozné, že? Všechna tajemství byla dotčena!
"Cože?" Michael a Lily byli také překvapeni.
"Emmo, proč jsi napsala špatný název?" Lily se tvářila, jako by to nechápala.
"Ehm, není dobré být příliš vysoko postavená..." Rozpačitě a suše jsem se zasmála. Ve skutečnosti je to proto, že i když je Neapolská akademie bez školného, musí si platit jídlo a já jsem zjistila, že nejlevnější snídaně stojí stovky dolarů, což je velmi nedostupné. Ale oni už jsou ve škole, nechci jim nic říkat, tak tam prostě nechodím.
"Dobře, dobře, Emmo! Po nástupu do akademie mi co nejdřív dejte jejich nejpodrobnější informace i s fotkami, aspoň deset od každé." "Ahoj. Prezident mávl učitelským bičem a řekl vážně.
Deset, deset listů? Nevím, jestli zvládnu jeden!
"Jestli neodvedeš dobrou práci, tak tě tímhle bičem nepoznamenám." "A co? Prezident odhalil šibalský úsměv a vytáhl bič z hliníkové slitiny.
Hej, kdy tvůj bičík někoho poznal?

V této uniformě jsem si uvědomila, že uniformy neapolské akademie jsou prostě nádherné!
Bílá košile s černým sakem protkaným červenými pruhy, tmavě šedá kravata a černá kostkovaná sukně, která byla zvenku červená. Na levé straně hrudi se zlatě blýskala školní plaketa se jménem - Emma Park!
Michael Quinn mi jen za tuhle uniformu zaplatil třicet tisíc dolarů, což bylo směšně drahé! Naproti tomu však bylo vzrušení ještě větší - bylo to poprvé, co jsem vkročila do aristokratické koleje!
Přesto jsem neztrácel ze zřetele účel své návštěvy.
Brána neapolské akademie přede mnou byla velkolepá, se stříbrnými mřížemi dokořán a kamennou deskou vykládanou safírem, na níž stálo "Neapol". Bylo to úchvatné! Ale kupodivu kolem nebyl jediný student. Rozhlédla jsem se kolem sebe a byl tu mrtvolný klid, jako bych byla v tomto prázdném prostoru jediná.
"Zvláštní... nejsem tu příliš brzy?"
"Hahahahaha... Vůbec ne, blázne!" Za mnou se ozval příjemný, ale posměšný hlas.
Otočil jsem se a uviděl kluka ve stejné černé školní uniformě jako já, ale s několika velkými dírami v uniformě, potrhanou a roztrhanou, s černými chrániči na zápěstích, s tmavě šedou volně visící kravatou a školní taškou visící vzhůru nohama na rameni. Jeho vzhled mě okamžitě omráčil - nejvíc vynikl jeho obličej.
Spleť plavých vlasů, hluboké tmavomodré oči, které měly být hluboké a široké, ale na něm byly poměrně mělké. Měl světlou pleť, trojrozměrné rysy, na rtech mu visel hravý úsměv a celá jeho osoba vyzařovala auru slunce a elánu.
"Ehm..." Kdybych to byla já před pár lety, možná bych se na něj dívala jako nymfomanka, ale po několika letech růstu a proměny, zejména po čase stráveném s mým starším bratrem Natem a tím pohledným prezidentem, se dá říct, že moje imunita vůči pohledným mužům je téměř plná. Jsem vůči pohledným mužům téměř imunní.
S čím se však teď potýkám, je otázka: Je to žebrák, nebo ne? Sice moc nevěřím, že existuje takový pohledný žebrák, ale je oblečený v hadrech, nejspíš si na sebe vzal cizí školní uniformu.
Tak to zkusme. Já v jeho nechápavých očích, z peněženky mu nenuceně vytáhl minci: "Pro tebe."
"Co to je?" podíval se na mě nechápavě. Soucitně jsem si prohlédl jeho oblečení, bylo dost špatné. Sledoval můj pohled na své vlastní oblečení, tvářil se zmateně a pak se jeho výraz dramaticky změnil.
"Jsi blázen! Myslíš si, že mi ten dolar chybí?" "Ne," řekl jsem. Vyrazil mi mince z ruky a zlostně zvedl tašku: "Podívej se pořádně, ty burane! Já jsem nejoblíbenější Liam Simmonds!"
Co je to za jméno Liam? Bohužel, teď není čas se tím zabývat: "Moje mince!" Mince se odkutálela, jak ji od sebe odflákl, a já se za ní rozběhl.
"Idiote!" Ten arogantní teenager se mi zezadu posmívá.
Pojď! Pro mě je dolar taky důležitý! Zrovna když minci doháním, najednou ji zvedne klidná bílá ruka.
Zvedl jsem oči a uviděl jsem chlapce v bílé školní uniformě s hnědou kravatou, zřejmě staršího žáka. Měl dlouhý a štíhlý krk, přirozeně ohrnuté rty, pleť hladkou jako keramika a jemné hnědé vlasy se mu pod jeho něžným pohledem jemně pohupovaly.
Páni, tentokrát jsem potkala skutečného prince z pohádky! Nádherná barva jeho školní uniformy mi dávala najevo, že je to starší ročník Bílého domu.
V modré brožurce, kterou mi Michael Quinn včera večer ukázal, stálo, že Neapolská akademie je důkladně aristokratická akademie, rozdělená na dvě koleje, "Černou kolej", která se zaměřuje na akademické obory, a "Bílou kolej", která se věnuje studentům se zvláštními potřebami. "A Bílá kolej", která je určena pro studenty se speciálními potřebami.
"To je vaše?" Senior mi jemně podal minci a zdvořile se zeptal.
"Aha! Děkuji, pane starší!" Vděčně jsem minci přijal.
Bezděčně jsem se podíval na školní průkaz staršího: "Březen." Cože? "Starší, vaše jméno je stejně podivné jako jméno toho žebráka?"
V očích maturanta se mihl náznak překvapení.
"Prásk!" Žebrákovi podobný chlapec mi okamžitě uštědřil kaštanovou ránu: "Ach!" Vykřikl jsem bolestí, zakryl si hlavu a zadíval se na viníka.
"Komu říkáš žebrák!" Teenager, který si říká Liam, na mě zlostně pohlédl.
"Liame, chováš se hrubě." Senior se lehce zamračí a jeho tón je přísný.
"Přesně tak!"
"Sango, je to zázrak, že jsi taky přišla pozdě!" Liam škádlivě změnil téma.
"Dneska mi do toho něco přišlo, požádal jsem učitelku o volno. A co ty? Pořád chodíš pozdě jako obvykle?" Senior se zeptal s úsměvem na tváři.
Liam lhostejně pokrčil rameny.
"Senpai, vy se znáte?" Nemohla jsem si pomoct a vmísila jsem se do hovoru. Tihle dva lidé mají naprosto odlišné povahy, jak se mohli tak dobře znát?
"No, známe se už dlouho."
"Aha." Pokývala jsem hlavou a vrátila mince, které jsem právě dostala, do peněženky, když tu se najednou ten otravný Liam natáhl a rychlostí blesku mi vytrhl mince, které jsem právě měla.
"Hej! Co to děláš?" Vyděšeně jsem vykřikla.
"Copak jsi mi předtím soucitně nedal mince? Teď se nechceš vzdát?" "Ne," řekl jsem. Samolibě podrbal mince a pohrdavě se na mě podíval.
"Já myslel, že jsi žebrák! A neříkal jsi, že je nechceš?" "Ne," řekl jsem. Nafoukl jsem se a nespokojeně odvětil, zcela zmatený jeho chováním.
"Já to chci hned, tak co!" Ten krásně vypadající teenager byl přede mnou tak drzý.
"Ty!" Byl jsem tak naštvaný, že jsem ztratil řeč: "Kdo si myslíš, že jsi? Jak se opovažuješ být tak nevzdělaná!" "Cože?" zeptala jsem se.
Jakmile Liam uslyšel ta slova, mírně zúžil ty tmavomodré oči, v očích se mu zaleskla pýcha, zahoukal úsměvem a pomalu se zeptal: "Znáš rodinu Simmondsových?"

Zamrkal jsem, nebyla ta velká rodina Liam Simmonds ten, co byl včera ve zprávách? Ty zasněné postavy mi byly tak vzdálené, že jsem nic necítila. "Ano, je to ta, co obchoduje s ropou, má majetek za desítky miliard dolarů a slyšela jsem, že mají jediného syna, který má stejnou hodnotu jako velká hvězda." Pokývala jsem hlavou a řekla: "Ano, je to ta, co obchoduje s ropou, má majetek za desítky miliard dolarů a slyšela jsem, že mají jediného syna, který má hodnotu jako velká hvězda."
"Joho! Tak o tom toho víš docela dost!" Liam mi hrdě zamával rukou před obličejem, tenhle způsob v lidech vyvolává pocit, že je dědicem rodiny Simmondsových.
Počkejte chvíli! Při pohledu na jeho vážný výraz a pak při pohledu na usměvavou tvář Lucase Chenga jsem se zachvěl vzrušením, že by to bylo... že by opravdu byl dědicem... rodiny? Ta myšlenka mě podvědomě šokovala.
"Ty jsi... ten..." Ukázala jsem na něj prstem a váhala, zda dokončit větu.
"To není potřeba!" řekl jsem. Odstrčil mi ruku a neomaleně řekl: "Poslouchejte! Já jsem jediný dědic rodiny Simmondsů!"
V žádném případě! Nevěřícně jsem se podívala na jeho potrhané šaty a zeptala se: "Jsi si... jistý?"
Vypadal, že ho moje otázky rozzuřily, natáhl ruku a podrážděně mě plácl po zátylku: "Hick! Buran! Copak nevíš, že teď je tenhle žebrácký styl populární!" "Cože?" zeptal jsem se.
Bolest! Zakryl jsem si hlavu, jak tenhle "žebrák" může mlátit lidi? Nespokojeně jsem se zeptal: "Tak proč se jmenuješ Liam? Nemělo by být tvé příjmení Simmonds? Ve skutečnosti to není Simmonds Liam, že ne?" "Ne," odpověděl jsem.
Jediný dědic rodiny Simmondsů na mě ukázal třesoucím se prstem, oči dokořán, jako bych se dopustil neodpustitelného zločinu: "Ty ty ty...".
"Heh!" Lucase interakce mezi mnou a Liamem pobavila, poplácal Liama po rameni a rozesmál se: "Nezlob se, nech mě to vysvětlit."
"Školačko, znáš Dvanáct lordů?" Lucas se mě zeptal s jemným úsměvem na tváři.
"Dvanáct lordů?" Hm, to mi zní povědomě. Aha... už si vzpomínám! Tentokrát vyšetřuji právě Dvanáct lordů!
"Uh-huh! Já vím, já vím!" Rázně jsem pokýval hlavou.
"Leden až prosinec, tak tomu říká Dvanáct lordů, takže já jsem březen a on je červen, " vysvětlil Lucas zcela jasně a ty měkké hnědé oči odrážely můj omámený výraz.
Šokovaně jsem si zakryla ústa, panebože! Tihle dva fešáci jsou skutečně Dvanáct lordů, které hledám! To je... příliš velká náhoda, že jsem svůj cíl našla tak rychle hned první den tady! To je skvělé! To musí být moje štěstí, které mi přináší dobré znamení!
"Takže?" Liam se zdál být s mou reakcí spokojený.
Rychle jsem se převlékla do sladkého úsměvu a plaše řekla: "Au... Hodně jsem o tobě slyšela, je to opravdu jako hrom! Jen jsem měla oči, abych nepoznala Taishan, prosím, odpusť mi to! Odvážím se zeptat února na vaše jméno?" Najednou jsem si uvědomil, že jsem se právě k tomuto úžasnému Liamovi Lordovi choval ne dost uctivě, srdce mě trochu mrzí.
"Ty malý spratku! Víš, kolik lidí chce znát jméno tohoto lorda? Ale protože se chováš slušně, udělám ti laskavost!" A tak jsem se na něj podíval. Liam mi sebevědomě hodil mincí a jeho levá noha se arogantně třásla.
Tajně jsem vykulila oči, ten chlap je opravdu arogantní.
"Jmenuji se Liam Simmonds!"
"To je pro tebe dobré jméno, " řekla jsem nenuceně. Rychle jsem však obrátil pozornost k Lucasovi a jemně se zeptal: "Starší, můžu vědět, jak se jmenuješ?"
"Samozřejmě, jmenuji se Lucas Cheng, prosím, zeptejte se mě na víc". Lucas natáhl bílou a štíhlou ruku, rychle jsem mu ji potřásl a s velkým úsměvem řekl: "Můžu vám říkat Lucas senior?"
"Ano." Lucas má vždycky tolerantní a vřelý pohled.
"A co ty? Kdo jsi?" Liama očividně zajímá, kdo jsem, ale chová se, jako by šlo o nezávaznou otázku, což je trapné.
Usmála jsem se na Dvanáct lordů a ani ve snu by mě nenapadlo, že se mě jednou zeptají na jméno. Vypnula jsem hruď a hrdě ukázala na školní znak na levém prsu.
Liam se sklonil, trochu překvapeně se podíval na můj odznak a doslova přečetl mé jméno: "Emma Parková?"
"Cože?" ohromila jsem se.
"Ha, tvůj táta je génius, když ti dal tak bizarní jméno po tomhle, Emma Parková..." "To je fakt. No, to je hezké!" Liam se mi neúnavně posmíval.
"Hej! Co tím myslíš!" Rozzuřila jsem se, oči mi hořely ohněm: "Je to Emma Parková! Emma Parková! To ty máš to divné jméno!" "Aha," řekl jsem. Celá tvoje rodina má divné jméno!
"Co tady řveš, divné jméno je divné jméno." Liam po mně hodil kouli papíru, jako by chtěl říct: "Vysvětlení je zástěrka".
"Ty!" Vztekle jsem sevřela pěsti a klouby mi zapraskaly.
"Emma Parková..." Lucas si zamyšleně přečte mé jméno a pak se na mě najednou překvapeně podívá, jako by ho něco napadlo: "Ty jsi ta nová speciální zapisovatelka v Černé pobočce? "
"Ehm... ano, Lucasi starší, jak?" Můj hněv rychle pohasl a já se podezřívavě zeptal.
V tu chvíli se na mě Lucas podíval s ještě větším obdivem v očích: "Spolužák je fakt něco."
"Počkej, Lucasi! Chceš říct, že je to její speciální zápis do Černé pobočky?" "Ne," řekl jsem. Liam se zeptal a nevěřícně natáhl krk.
"Jo, včera to bylo oznámeno." Lucas mi řekl: "Černá pobočka Neapolské akademie má jenom tři speciálky a všechny jsou v různých ročnících, druhá třída je vždycky prázdná. Jediní dva speciálové zapsaní v Černé větvi jsou velmi výkonní, takže si myslím, že ani ta mladší sestra na tom není špatně."
"Opravdu? Aha..." Nesměle jsem se usmála a pomyslela si, že ti dva zvláštní přijímačky jsou můj bratr a Nathan. Ježíšmarjá, byla bych pyšná, kdybych je měla za své sourozence ve všech třech třídách zvláštního zápisu.
"Do prdele! Tenhle idiot je studentem zvláštního zápisu? Svět je v háji!" Liam se opovržlivě podíval na mě a prošel školní branou.
Co je s tím klukem? Zase jsem ho naštval?
"Nevšímej si ho, vždycky má slabost pro studenty s dobrými známkami." Lucas mi to s úsměvem vysvětlil.
Uh ...
"Sestro, nevíte, kde je ředitelna, že? Já vás tam zavedu!"
"Opravdu! Děkuji vám, pane! Jste velmi laskavý!" "Můžete mi říkat Emmo!" nasadila jsem svůj nejzářivější úsměv.
Lucas-senpai na okamžik ztuhl, usmál se a řekl, že je to dobré.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dvanáct sálů Neapolské akademie"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈