Ztraceni v novém světě

Nebe je tak modré a bílé mraky jsou tak uvolněné.
Pod slunečními paprsky se usmívala mladá dívka na kole, Emma Westová, a broukala si písničku, zatímco kolo zrychlovalo. Nemohla se dočkat, až poletí za rodiči a oznámí jim tu skvělou novinu: dostala se na Prestige Academy a všechny roky tvrdé práce se jí konečně vyplatily. V hloubi duše cítila, že konečně nastal dobrý den jejích rodičů.
Její rodina žije v odlehlé horské vesnici, cesta tam trvá hodinu na kole, ale dnes jí cesta trvala jen půl hodiny. Právě když se chystala sesednout z kola, uslyšela hlas, který křičel tímto směrem: "Emmo, tvoje máma a táta mají potíže, pospěš si zpátky!".
Neslyšela ho, ale slyšela jen slova "máma a táta", a tak spěšně sesedla z kola a zamávala na osobu, která běžela přes ulici. Byla to Marta Thompsonová, miláček z vesnice.
"Něco... něco se stalo vaší rodině, váš otec a vaše matka... jsou v nemocnici... resuscitace, je to nebezpečné, musíte do nemocnice!" Marta zalapala po dechu, hlas se jí zadrhl, slova se jí lámala.
Ve vrásčité tváři se jí zračily obavy, zatímco Ema ztuhla na místě, jako by byla ohromená. Jak o tom přemýšlela, Ema najednou otočila kolo a jela jako šílená směrem k nemocnici. marta se v duchu modlila, aby s tím dítětem bylo všechno v pořádku, aby všichni ve vesnici měli Emu z celého srdce rádi a aby byla vždycky hodné a chápavé dítě.
... nemocnice ...
Ema nevěřila, že by ji milující maminka a tatínek opustili. V duchu se utěšovala. Když kráčela ke dveřím operačního sálu, uviděla několik známých tváří, tedy jejich sousedů. Najednou ji zamrazilo a srdce měla jako nůž. Každý krok vpřed byl tak těžký, Ema se bála, že lidé ležící na operačním sále jsou skutečně její umírající rodiče, jak říkala Marta, a příliš se bála to dokázat, ale její slzy nepozorovaně dopadaly na studenou nemocniční podlahu.
"Emmo, tvé rodiče zasáhl velký kámen padající z hory, teď..." řekl tiše jeden ze sousedů se smutnou tváří.
V tu chvíli na operačním sále zhasla světla, venku lékař, sundal masku, řekl s těžkým srdcem: "Omlouváme se, nepodařilo se zachránit, oba pacienti zemřeli, prosíme o upřímnou soustrast!" Lékař se hluboce uklonil přítomným.
Ema na doktora nechápavě zírala a pak se zlomeným srdcem vykřikla: "Tati... mami...", slzy jí nemohly přestat téct, vběhla na operační sál a objala chladné rodiče.
"Ema tě nemůže ztratit, nemusíš odejít, Ema to nedokáže pustit, nemůžeš mě nechat samotnou, nemůžeš. Víš, Ema se dostala na Prestige Academy, takže se o mě můžeš méně bát, neodcházej, ano? Šestnáct let jsi tak tvrdě pracovala, abys mě vychovala, a ještě sis to ani nestihla užít. Emma tě nenechá odejít, nenechá... odejít, " žadonila a nakonec si nemohla pomoct, ale vydala ze sebe hlasitý, chraplavý pláč. Její slova rozbušila srdce přítomných jako nůž, osud lidí ach, všichni jsme tu dívku litovali, protože ztratila teplý domov.
Lidé ve vesnici vybrali peníze na řádný pohřeb Emminých rodičů. Všichni se dívali na Emu klečící před hrobem a plakali, srdce měli plné starostí, co budeme dělat v budoucnu, chudák dítě.
Chudák dítě. Osud je krutý!

O několik dní později seděla Emma Westová v prázdném domku, přišla o mámu i tátu, byla sama a cítila se neuvěřitelně osamělá a bezmocná, slzy jí téměř vyschly. Při vzpomínce na radost z toho, že byla s rodiči, jí na tváři visí hořký úsměv a srdce se jí naplňuje nevýslovnou bolestí.
"Ťuk, ťuk, ťuk," ozvalo se zaklepání, Ema na okamžik ztuhla, okamžitě běžela ke dveřím a otevřela je. Před jejíma očima se objevila neznámá tvář, ne její známá matka, její srdce opět pocítilo ostrou bolest.
"Jsi Emma Westová?" ozval se tichý hlas a teprve tehdy si Emma uvědomila, že před dveřmi někdo stojí. Byla to mladá šlechtična, bez jakékoliv divoké aury, spíše jemná. Měla na sobě černou kombinézu, vlasy vysoko vyčesané a v ruce držela malou černou tašku, z níž vyzařoval jedinečný půvab zralé ženy. Vypadala na třicet let, měla jemný make-up a elegantní chování. Usmála se na Emmu a vyvolala v ní hřejivý pocit.
"Já jsem Emma, mohu vám nějak pomoci?" "Ano," odpověděla. Emma tuto šlechtičnu nepoznávala a nevěděla, proč zná její jméno.
Žena se na Emmu starostlivě podívala, její tělo bylo pohublé, v posledních dnech pořádně nejedla a vypadala nesmírně vyčerpaně. Na sobě měla seprané a vybledlé džíny, na nich bílou košili s krátkým rukávem, dlouhé vlasy jí spadaly na ramena a její neupravený zevnějšek působil trochu rozcuchaně, na tváři měla skvrny od slz a oči mírně zarudlé a oteklé kvůli častému pláči, takže vypadala ještě žalostněji.
"Byla jsem kamarádka tvé mámy, když byla mladá, byly jsme si velmi blízké. Později jsme kvůli nějakým věcem ztratily kontakt. Celé ty roky jsem tvou mámu hledala a nakonec jsem našla tvou adresu. Rád bych tě přišel hledat dřív, ale poslední dobou je firma zaneprázdněná, takže jsem nemohl přijít. Ale teď ... Opravdu lituji, neviděla jsem je včas, ani z poslední strany, slyšela jsem tu zprávu, jsem velmi smutná, také si to vyčítám. Chudáčku, s tetou jdi, já se o tebe dobře postarám." Oči paní Johnsonové se zalily slzami, dívala se na Emmu s lítostí.
Ema měla v srdci nejasný pocit, že tato žena je někdo, o kom se její matka zmínila, ale nechtěla odtud odejít. Odpověděla tedy pevně: "Teto, nevyčítejte si to, jsem vám velmi vděčná za vaši laskavost, ale chci tu zůstat, hlídat své rodiče, s vámi neodejdu." Před tímto cizincem byla o něco ostražitější.
"Hloupé dítě, jsou pryč, nemáš peníze, abys tu mohla žít, a musíš chodit do školy, tvoje budoucnost by se neměla odkládat. Copak nemáš ráda studium? Nemůžeš se toho vzdát, musíš dopřát klid svým rodičům, kteří zemřeli, dítě, poslechni tetu, pojď se mnou, budu se k tobě chovat jako k vlastní dceři. Můžeš si být jistá, že se o tebe teta dobře postará." Paní Johnsonová to řekla něžně, tvář měla plnou obav z jejího odmítnutí.
Slova paní Johnsonové zasáhla Emmu do srdce, opravdu potřebovala pokračovat ve studiu a chtěla zanechat zářnou budoucnost svým rodičům, kteří na její výchově tak tvrdě pracovali celých šestnáct let. Po dlouhém zvažování se Emma nakonec rozhodla: "Já... slibuji, že půjdu s tebou!" Uvědomila si, že už nemůže utéct, musí se vzchopit, statečně čelit budoucnosti, aby byla hodna svých rodičů.
Paní Johnsonová odhalila vřelý úsměv a Emma pocítila teplo, po kterém její srdce toužilo.
Vzhlédla k modré obloze venku a oči se jí leskly očekáváním. Tváří v tvář novému světu nevěděla, jak se její osud změní, ale od té doby, co se rozhodla, není cesty zpět! V tuto chvíli sází sama za sebe, sází na zítřek!

"Poté, co Emma Westová řekla paní Johnsonové ano, odvezla ji paní Johnsonová k Johnsonovým." Pro Emmu bylo Lincoln City neznámým světem a nevěděla, co s ní bude. Dívala se z okna očima tak ztracenýma v myšlenkách, že si nedokázala představit život venku, neonová světla blikala a Emma, příliš unavená, pomalu usínala jako bezstarostné dítě, bez jediné vrásky na tváři.
"Emmo, vzbuď se, jsme doma!" "To je v pořádku," řekla. Paní Johnsonová Emmu jemně pohladila, v duchu si nemohla pomoci, ale pomyslela si: Obávám se, že si to dítě v posledních dnech pořádně neodpočinulo, proto je tak unavené.
"Ach, kde to jsme?" Ema omámeně otevřela oči a polohlasně se zeptala. Když si protřela oči, uvědomila si, že dorazila do domu paní Johnsonové.
"No tak, pojď se mnou dovnitř, holka hloupá!" Paní Johnsonová řekla roztomile.
Paní Johnsonová zavedla Emmu do vily a ta oněměla úžasem, vila vypadala jako sen. Na elegantním nádvoří z bílého mramoru stála uprostřed malá bronzová socha fontány. Celé nádvoří je naplněno romantickou atmosférou, bohatá a honosná vila ukazuje přepych světa, ať si člověk připadá jako v paláci.
Emma takovou scénu viděla jen v televizi, byla nevýslovně šokovaná, oči dokořán. Než se stačila vzpamatovat, paní Johnsonová ji zavedla do vily.
"Em, tak ti odteď budu říkat. Tady jsi, nedělej si pohodlí, ale dej mi vědět, kdybys něco potřebovala. Mám syna, asi o rok staršího než ty, Nathana, a ten není moc hovorný. Je dobré mít tu nějakou společnost, abys tu nemusel být pořád sám. Odteď budeš moje dítě a já se k tobě nebudu chovat špatně." Paní Johnsonová se náhle zamyslela: "Správně, vzpomínám si, tak dlouho jsem pospíchala na cestě, ještě jsi nejedla, teto May, pojď, připrav Emmě nějaké chutné pokrmy."
Teta May je služebná rodiny Johnsonových, pracuje tu už mnoho let a plní své povinnosti.
Emmino původně chladné srdce se postupně rozehřálo, když uslyšela tato slova. Věděla, že paní Johnsonová je jí věrná.
Po večeři vzala paní Johnsonová Emmu do druhého patra, ukázala na pokoj obrácený na jih a řekla: "Tohle je pokoj, který jsem pro tebe vybrala, nevím, jestli se ti bude líbit, nebo ne, teta May ti ho ukáže." Emma se najednou rozesmála a řekla: "Tohle je pokoj, který jsem pro tebe vybrala."
Po těchto slovech paní Johnsonová otevřela dveře, Emma vešla dovnitř a byla překvapená uspořádáním uvnitř: světle růžové závěsy, na okně visela šňůra zvonkoher, foukal větřík, zvonky byly příjemné pro ucho. Na posteli ležel obrovský plyšový medvěd a vedle postele stál psací stůl s jemnou lampičkou. Vedle skříně také malá pohovka. Celý pokoj vyzdobila sama teta May, a to s velkou pečlivostí. V Emminých očích to vypadalo jako princeznin pokoj!
Když viděla Emmin překvapený pohled, srdce paní Johnsonové zaplesalo: "Líbí se ti to?" "Ano, líbí.
"Děkuji vám, paní Johnsonová, že jste ke mně byla tak laskavá, určitě vám to oplatím." Emma se paní Johnsonové upřímně uklonila a paní Johnsonovou zahřál u srdce pohled na tak dobře vychovanou Emmu.
Emma, ležící na posteli, nemohla usnout, stále přemýšlela, jestli opravdu přišla k Johnsonovým, dívala se do stropu, dotýkala se obrovského plyšového medvěda vedle sebe a přemýšlela sama pro sebe: Paní Johnsonová ke mně byla tak laskavá, určitě se jí odvděčím.
Po většině noci, kdy se Emma převalovala, postupně usnula, aniž by si uvědomila, že už je pozdě v noci. Tenhle spánek jí moc pevný nepřipadal, vždyť zítra ji čeká jakýsi den, byla vnitřně nervózní, život v rodině Johnsonových tak začal ...

Druhý den.
Emma Westová se probudila a chtělo se jí na záchod. Právě když došla ke dveřím svého pokoje a otočila se, aby se vrátila do postele, narazila hlavou s žuchnutím na tvrdý předmět: "To bolí..." Emma zakvílela, přikryla si hlavu a když vzhlédla, stál před ní ohromně vypadající muž. Emma si zakryla hlavu, zakvílela, a když vzhlédla, stál před ní ohromně vypadající muž.
Kaštanově zbarvené vlasy mu ležérně padaly do čela, jeho hluboké a lehce chladné hnědé oči na ni hleděly, jeho bílá pleť zářila okouzlujícím leskem, jeho vysoký nos a rty krásné jako třešňové květy způsobily, že se Emě rozbušilo srdce, jeho přítomnost byla jako blesk, který prořízl její spánek. Muž byl vysoký, Emma mu sahala jen po ramena, zřejmě měřil víc než metr osmdesát.
Emmě se při pohledu na něj rozbušilo srdce, takový pocit ještě nezažila.
Na okamžik ztuhla a zapomněla, že někomu blokuje cestu. Nad její hlavou se ozval příjemný hlas: "Uhni z cesty!" Emma se zvedla. Muž se na Emmu podíval s náznakem znechucení v očích.
Teprve tehdy Emma uhodla, že osoba před ní je její syn Nathan Johnson, o kterém se zmínila paní J. V tu chvíli se Emma začala hádat.
"Dobrý den, jmenuji se Emma, možná vás budu v budoucnu potřebovat, děkuji vám!" Emma řekla a hluboce se uklonila.
Nathan Emmu obešel, ani se na ni nepodíval a šel rovnou do svého pokoje, který byl hned vedle Emmina, kousek od ní. Právě si šel zacvičit ranní rozcvičku.
Emma uslyšela jen zvuk "bác", dveře Nathanova pokoje se zavřely. Vzhlédla a uvědomila si, že muž už zmizel, a pocítila zklamání, zdá se, že to, co právě řekla, vůbec neslyšela. Trochu se rozzlobila, třela si hlavu a mumlala: "To je ale divný chlap, studený!" "Cože?" zeptala se.
Po umytí nádobí sešla Ema dolů, jenže tam uviděla paní J. a "kostku ledu", jak sedí u stolu a snídají.
"Emmo, pojď se nasnídat." Paní J. ji přivítala.
Ema přistoupila ke stolu a posadila se do rohu, stůl byl plný nejrůznějších druhů snídaně: sendviče, vaječná kaše, mléko, pomerančový džus, chléb, míchaná vajíčka a pizza se slaninou... Všichni se posadili na stůl, aby se posadili. Emmu oslnilo, že většinu těchto jídel nikdy předtím neviděla, natož aby je ochutnala. Mnohokrát ji zarazil životní styl, který si sem nikdy neodvážila představit.
Zrovna když se Emma chystala zakousnout do chleba, Nathan řekl: "Mami, už jsem skončil." Emma se usmála.
Už se chtěl zvednout, když ho paní J. zastavila: "Počkej, musím ti něco říct a Emma, " řekla a vrhla na Emmu pohled.
Nathanovi nezbylo než se znovu posadit, bezvýrazný, nevěděl, co si má myslet.
Emma přemýšlela, co se jí paní J. snaží říct.
"Emmo, ty budeš brzy v posledním ročníku, že? Jak to tak bývá, Nathan je teď ve druhém ročníku, jeho známka je vyšší než tvoje. Chci, aby Emma přestoupila k tobě, abyste se mohli starat jeden o druhého, co ty na to, Nathane?" Paní J. se zeptala.
"To je jedno!" Nathan se tvářil netrpělivě, jako by ho nic z toho nezajímalo, a Emma se na to dívala zřetelně.
"Tak to je vyřízeno, ředitele zkontaktuju později, Emmo, jsi tady, paní J. ti ještě nic nekoupila, tak proč nenecháš Nathana, aby tě vzal pro nejnutnější věci a seznámil tě s místem." Paní J. vzala Emmu za ruku a laskavě řekla.
"Teto, neobtěžuj se, já toho opravdu moc nepotřebuji." Ema rychle odmítla.
"Tak pojď." Nathan řekl Emmě a spěchal ze dveří, než Emma stačila zareagovat.
"Hloupá holka, drž se, kdybys něco potřebovala, tak řekni, nestyď se, jasný?" Paní J. se usmála a vystrčila Emmu ze dveří.
"No dobře!"
"Počkej na mě!" Ema spěšně přidala do kroku a konečně ho dohnala.

Butler Harris odvezl Nathana Johnsona a Emmu Westovou do centra Lincoln City. "Mladý pane, mladá dámo, setkáme se zde."
"Uh-huh." Nathan odpověděl lehkým přikývnutím.
Emma vystoupila z auta a okamžitě ji zarazil shon před ní. Doprava, davy lidí, mrakodrapy, nakupující společenské smetánky, znovu žasla nad prosperitou města.
Nathan si Emmy nevšímal a rychle odcházel.
"Hej, počkej na mě!" Emma ho následovala a v duchu si říkala, že je to opravdová "kostka ledu".
"Páni, takový fešák!" "Takový fešák, áááááááá!" "Můj idol!" ------Emma si všimla, že je obklopena velkým množstvím dívek, a dokonce i několika staršími dámami, které tam zřejmě byly kvůli Nathanovi. Ten byl dnes oblečený ležérně, džíny a bílé tričko, kaštanově zbarvené vlasy mu volně padaly, vskutku velmi přitažlivé.
Fanynky na něj nejen zíraly, ale také si ho fotily mobilními telefony, dokonce i některé odvážné. "Krasavče, mám tě moc ráda, můžeš mi dát autogram?" "Ano," odpověděla. Roztomilá holčička s červeným obličejem, která držela v ruce malý zápisník, se na Nathana s očekáváním podívala.
"Překážíš mi." Chladná slova byla jako hrnec studené vody, po kterých dívčiny oči okamžitě zrudly, zesmutněly a utekly, Emma to viděla v jejích očích a cítila k Nathanovi odpor.
Emma byla Nathanem znechucena. "Hej, nech toho!" Emma na něj zlostně zakřičela.
Nathanovi to však bylo jedno a Emma, která se cítila naštvaná, se k němu vrhla a zatahala ho za rukáv, aby přestal. "Nesnáším, když na mě někdo sahá, nech ho být." Nathan se chladně otočil, strhl si rukáv, za který ho Emma chytila, a pak ho poplácal, jako by byl pokrytý bacily, a jeho výraz naplnilo znechucení.
"Nemůžeš se takhle chovat k lidem, ta holka si jenom řekla o autogram, proč jsi tak bezcitný a zlý?" Emma byla rozhořčená.
"Nepleť se do mých záležitostí, nenávidím tě." Chlad a odpor v Nathanových očích způsobily, že se Emmě rozbušilo srdce.
Slova "nenávidím tě" jí projela srdcem jako nůž, okamžitě jí znovu zchladila vřelé srdce, Emma se odvrátila, rychle splynula s davem a zmizela.
------
V poledne se Ema posadila na lavičku pod velkým stromem a litovala, že zabloudila. Letní slunce do ní pražilo a skoro se z ní kouřilo. Bez peněz, bez jídla, hladová a unavená byla v hrozném stavu.
"Měla jsem vědět, že se nemám starat o tu 'kostku ledu', a teď jsem na sebe tak naštvaná, že se nemůžu vrátit domů." "A co?" zeptala se. V žaludku jí zakručelo.
"Vážně mám chuť na mámino dušené vepřové a tátovu smaženou rýži s míchanými vajíčky." Ema si olízla suché rty, zamumlala o vynikajícím jídle a po chvíli se usmála: "Je to tak dobré, chci ještě!"
Blake Adams, který seděl v modrém kabrioletu, se při této scéně nemohl ubránit smíchu, protože si pomyslel, jak je taková hloupá žena vtipná, a okamžitě ho to zaujalo.
Blake zastavil auto, fešácky vyskočil, nasadil si sluneční brýle a šibalsky se na zasněnou dívku usmál, přičemž se mu v horkém slunci zaleskl diamantový cvoček v levém uchu.
Přistoupí k Emmě a zakřičí jí do ucha: "Hej, holka hloupá, nesníš?"
Emmu probudil náhlý hluk, v panice se naklonila ze židle a naštěstí se včas zapřela rukama, jinak by spadla na obličej.
"Hahahahaha...!" Blake se hlasitě rozesmál a málem se smíchy prohnul.
Emma vstala, odhrnula si prach z těla a teprve pak si všimla, že se jí cizí muž směje, a postupně v ní narůstal vztek: "Čemu se směješ? To je tak směšné?"
"Hele, holka, to ty jsi tady nad věcí!" Ema se zasmála. Blake nezapomněl sklopit oči, jenže kvůli slunečním brýlím to Emma neviděla.
"Zapomeň na to, prostě naivní psychopat." Emma už mu nechtěla věnovat pozornost a hodlala odejít.
Blake ji přirozeně nemohl nechat jít, spěšně chytil Emmu za ruku: "Nenechal jsem tě odejít, odvažuješ se zkusit odejít?" Řekl to panovačně.
"Jsi nemocná, já s tebou půjdu, nemáš co dělat, pusť mě." Emma se na něj podívala. Emma byla malá, nemohla se vymanit z Blakeova sevření.
"Mrtvá holka, tenhle fešák tě neosloví, pamatuj, jmenuju se Blake Adams!" Byl plný černých čar, při prvním setkání ho vlastně nepoznala, srdce se tajně pobavilo.
"Mně do toho nic není, jak se jmenuješ, neznám tě, pusť mě!" "To je mi jedno," odpověděl jsem. Emma se s rozzlobeným výrazem v očích pokusila vyprostit.
"Neopovažuj se mi neříkat Blake! Pro tvou informaci, já jsem Blake Adams!" řekl s škádlivým leskem v očích.
"Polož mě, polož mě!" Emma zařvala a praštila Blakea, který se soustředil na řízení.
"Chceš mě zabít? Já řídím, promluvíme si později." Blake Emmu jemně utěšoval, ale v duchu si říkal, že taková holka si přece nemůže nechat tak snadno ublížit.
"Dobře, nechám si ruce pro sebe, kam mě to sakra vezeš, Blakeu?" vyzvídala Emma a nejistě si ho prohlížela.
"Proč si myslíš, že ti volám? Mám hlad a chci tě vzít na večeři." "Cože?" zeptal se Blake. Blake oněměl a měl pocit, že vede rozhovor s někým naprosto nesrozumitelným.
"Večeře? Já přece nevystoupím z auta!" Emma zamumlala a v duchu si říkala: "Jak může být na světě taková panovačná osoba, to je prostě smůla.
Zrovna když jí Blake chtěl odpovědět, zazvonil mu mobil, podíval se na něj, volal Nathan, nemohl si pomoct, ale zamračil obočí: "Hele, jak to, že máš dneska čas, když si vzpomeneš, že mě máš pořád za bráchu?"
"Někdo se mi ztratil, pomoz mi ji hledat, jmenuje se Emma Westová, měla by být poblíž centra města, díky!" Nathan řekl a jeho tón prozrazoval naléhavost.
"Cože, Emmo, proč ji voláš?" "Ne," odpověděl jsem. Blake zabručel, když auto zastavilo.
"Hele, je to na příjmení, proč mi voláš?" "Ne," odpověděl jsem. Emma se na něj při zvuku svého jména zmateně podívala.
"Co je ti do toho, jaké mám příjmení, tenhle fešák se jmenuje Šangguan, Šangguan, holka pitomá, počkej, ty se jmenuješ Emma?" Blake přece jen zareagoval.
"Já jsem Emma, počkej, jak jsi se dozvěděla moje jméno, kdo ti ho řekl?" Zeptala se trochu obezřetně.
"Ztratila ses? Ztratila ses v centru města?" Blake se zeptal znovu, aby bylo jasno.
"Jak to víš?" Emma na Blakea obranářsky zírala a v duchu si říkala: je tenhle chlapík hodný, nebo zlý?
"Haha, tenhle chlápek mi bude tak vděčný, že mě nechá čekat, až mi koupí deset steaků." Blake měl při pohledu na Emminu podivnou reakci dobrou náladu a připadalo mu, že tahle věc je vtipná.
Ema měla hlavu plnou zmatku, jak ten chlap sakra ví, jak se jmenuje.
"Kam mě to sakra vezeš?" zeptal se Blake. "Chci vystoupit!" "Poslední jméno na něm je..."
Blake celou cestu ignoroval Emmino ječení a zvolna jel směrem k Johnsonovým.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ztraceni v novém světě"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈