Duchové nespí sami

Poke--
"Huh, prošlo to?
Emily Morganová zamrkala, podívala se na tělo, kterým prošel její prst, zakroutila tou éterickou hlavou, zvědavě šťouchla ukazováčkem do zakouřeného ramene a viděla, jak se vypíchnutá díra pomalu vrací do bílého a zakouřeného stavu a hraje si s ním!
-Ah!!!
Ve vzduchu se ozval ostrý výkřik plný paniky, Emily se nadechla a zamračila se, když si chtěla zakrýt uši, ale její ruce se zastavily ve vzduchu. Uši? Zdálo se, že už uši nemá, zvuk jako by vycházel z 360 stupňů.
Bezmocně si povzdechla, z úst jí vyrazil obláček bílého kouře, zamrkala, náhle se natáhla, kouř popadla a strčila si ho zpátky do úst.
'No, už je to trochu plnější, nemůžu plýtvat.'
Zúžila oči a dotkla se té části svého "těla", která vypadala jako žaludek, a spokojeně přikývla.
-Pomoc!
Zdola se ozval další výkřik, Emily se podívala dolů a zjistila, že je to ulička ve tvaru T, těžká lokomotiva narazila do křivé zdi, rozbité cihly se rozsypaly všude kolem, pod lokomotivou leželo tělo pokryté krví, červená a bílá se prolínaly, červená je krev, bílá je mozková hmota. Na druhé straně lokomotivy se v rohu zdi bezmocně nakláněla polovina vyfouknuté hlavy, potřísněná směsí červené a bílé.
''No, to je ale bídná smrt, zajímalo by mě, kdo má takovou smůlu! Emily byla v šoku, zakryla si ústa rukou a vzdychla. Podívala se směrem ke stařence, kterou ráno vyděsila scéna autonehody, a zamumlala: 'Tahle stařenka se přece nenechá vyděsit k smrti, ne? Chudák, kam nechodit, ale jít do uličky, byla vyděšená k zbláznění! Bohužel, chudák!
žvatlala Emily, znuděně cvičila, jak se chodí, to tělo je lehčí než pírko, ještě před chvílí nedávala pozor a snesla se dvacet metrů na jihovýchod, no, musí dobře cvičit, nesmí ztratit tvář ducha!
''Cože? Tak já jsem duch! Emily byla ohromena, v její mysli se náhle objevilo několik nových poznatků, uvědomila si, že je duch, její tělo je duše, bílý kouř, který tvořil její tělo, byla Energie duše, která byla kořenem její existence, a to, co teď musela udělat, bylo počkat, až ji zlaté světlo vyzvedne, aby se mohla převtělit.
"Jen počkej, pak počkej! Emily chvíli trénovala vznášení, pak si sedla na zadek ve vzduchu, znuděně se držela za tváře a oči se jí klížily. Po dlouhé době čekání, ale nedočkala se zprávy o zlatém světle, které se objevilo v jejím mozku, ale scéna autonehody dole je stále živější, Emily si povzdechla, zapomeň na to, sleduj drama při čekání!
Přijela skupina policistů, zakryla si nos a ústa, aby obklíčila místo činu, a našla telefon v dívčině batohu. Krátce nato spěšně dorazila žena v modrých hadrech s krátkým rukávem.
Žena měla nažloutlý obličej pokrytý skvrnami, poněkud zakulacený, s hustým obočím, vysokými špičkami, nazelenalým kruhem kolem očí a boty měla pokryté blátem.
Emily byla zasažena přítomností té ženy, cítila déjà vu, ale také smutek.
"Ne, to není možné! Moje hodná dcerka, exekutoři na večírek nechodí, proč neposloucháš..." Emily se najednou rozesmála.
Žena sebou plácla do masy masa masa a krve, hluboký žal, její slzy ve slunečním světle lámaly křehké světlo, Emily náhle pocítila dusno, bílý kouř na těle se nevědomky rozptýlil.
"Ach! Neodcházej! Emily se vzpamatovala, chňapla po rozptýleném bílém kouři a spolkla ho zpátky do úst, tiše se dívala na plačící ženu vedle těla: 'Co je to se mnou, zdá se mi, že ji znám?
Emily se rozhlédla a najednou křikla na tělo ležící na zemi: "Hej, pojď ven, to je tvoje máma, nechceš se na ni jít naposledy podívat? Hej, kde jsi byla!
Po vykřiknutí poslední věty Emily ztuhla, zdá se, že je tu jediný duch, je možné, že je to ta dívka? Je ta plačící žena její matka? Ale kdo jsem já? Proč si nic nepamatuji? Proč nic nevím!
Na obloze se pomalu rozšiřoval zlatý světelný kruh, právě když se Emily zoufale dívala na ženu a snažila se vzpomenout na události svého života, zlatý kruh se pomalu přibližoval a najednou se zrodila sací síla, která do něj Emily strhla!
"Ach...
Emily vykřikla, ale nikdo v místnosti ji neslyšel.
Necítila nic než bolest, která jí rvala tělo, zlatá aureola světla, která ji obklopovala, tiskla a trhala, a když už si myslela, že takhle zmizí, že se převtělí, jak měly tendenci říkat vědomosti bublající v její hlavě, zlaté světlo se náhle zavlnilo a zmizelo!
"Prásk!
Emily se svezla na zem a oddechla si, zážitek, který právě prožila, byl příliš bolestivý! Podívala se na sebe a uvědomila si, že bílého kouře je o něco méně a její tělo je tak průhledné, že téměř zmizelo. Podívala se na sebe a uvědomila si, že bílého kouře opět ubylo a její tělo je téměř průhledné. "Co se dá dělat?" ušklíbla se. Vědomosti, které se jí vynořily v hlavě, ji nenaučily, jak doplnit energii duše!
"Ethane, je čas jít ven na večeři, přes léto odpočívej, jak jen můžeš, není od věci si občas zdřímnout." "To je v pořádku," řekla.
Najednou se ozval jemný mužský hlas, Emily vzhlédla, muž středního věku, asi třicátník nebo čtyřicátník v šedém domácím plášti, řekl směrem k ní.
"Vy mluvíte na mě? Emily ukázala na sebe, dívala se směrem k jemnému muži, v srdci se jí rozhořelo teplo, mohl by mě vidět?
"Mám to, už jsem na cestě."
Nad její hlavou se ozval lehce chladný hlas, Emily podvědomě vzhlédla a uviděla bradu pevného chlapce. Mezi obočím měl správnou dávku přísnosti, nebyl vlezlý, ale ani krotký, tvářil se nevýrazně a v ruce listoval středoškolskou učebnicí matematiky. Jeho dlouhé, silné prsty se zdály být šikmé od kořene ke špičce a tenké konečky prstů byly obzvlášť krásné.
Chlapec náhle sklonil hlavu a podíval se směrem ke svým nohám, Emily se lekla a její tělo odplulo o metr dál. Opatrně se na chlapce podívala, ale ten si zřejmě ničeho nevšiml, zavřel knihu, vstal a vyšel z místnosti.
Emily si promnula rty: "Neviděl mě, ah! Pak se otočila na stejném místě, zamyslela se a také následovala chlapce ven z místnosti.
Chlapec si umyl ruce, posadil se k jídelnímu stolu a elegantně si vzal vodní prášek. emily se rozhlédla kolem jídelního stolu a uviděla, že u stolu sedí také lehce nalíčená žena a ten mírně vychovaný muž před chvílí přinesl misku s vodním práškem.
"Včera jsi byla na večírku, co máš v plánu na dnešek?" zeptala se. Zeptala se žena s lehkým make-upem.
Chlapec se zarazil, zastavil hůlky, jeho výraz zůstal lehký: "Budu se dívat na matematiku a odpoledne si půjdu zahrát míč."
"Než začne školní rok, nauč se sám všechny přírodovědné předměty a zapamatuj si angličtinu. Školní letní tábor začíná až v červenci, tak tenhle čas dobře využij." "Cože?" zeptal jsem se. Žena spokojeně přikývla.
"Chápu." Chlapec přikývl a dál jedl špagety a u stolu na chvíli zavládlo ticho.

Emily Morganová se netrpělivě zašklebila, když poslouchala jejich rozhovor, a s lehkým třepnutím přistála na pohovce nedaleko od nich, zívla a cítila se trochu ospale.
"Uf, chtějí duchové taky spát?" Emily zamrkala očima a náhodně se zamyslela. Po chvíli už nedokázala sedět v klidu a v mysli se jí objevila žena středního věku plačící bolestí na místě autonehody. Proč se tam nejdeš podívat? Ta mrtvá bych měla být já, takže je to moje máma... No, měla bych se na ni jít podívat!
Emily se okamžitě vznesla z pohovky a zamířila ke dveřím.
"Ehm, ty dveře, můžu jimi projít?" "Mám to zkusit?" Emily chvíli stála ve dveřích a zkoumala je. S touto myšlenkou zavřela oči a s úderem srdce práskla do dveří!
Uff!
"To bude taky fungovat!"
Sledovala, jak se její tělo mění v řídký kouř a pomalu prochází mezerou ve dveřích, i když to bylo trochu pomalejší, tahle schopnost procházet podle libosti se zdála být zábavná.
O dvě minuty později Emilyino tělo konečně prošlo dveřní škvírou úplně, s úlevou si povzdechla a snesla se po schodech ze čtvrtého patra až do druhého. Sluneční paprsky, které prosvítaly oknem, přiměly Emily mírně přimhouřit oči, její nálada byla trochu pokleslá: "Nesnáším slunce, proč nemůže být zataženo!" Emily se zamračila. Zamumlala si v duchu, ale její tělo se dál vznášelo dolů.
"Hm, vznášet se! Vznášej se! Zase se budu vznášet!"
Emily stála jako přimražená na místě a unaveně se otáčela, proč se nemůže znovu vznášet?
Po více než deseti minutách pokusů vznášet se na stejném místě se Emily nakonec vzdala myšlenky pokračovat ve vznášení se, sklonila hlavu a vznášela se zpět.
Když se vrátila do domu, Ethan Carter opět seděl u stolu a četl si. Jednu ruku měl opřenou o učebnici matematiky, druhou držel pero, aby mohl počítat na průvanu, mírně nakloněný dozadu se opíral o židli, ležérní postoj.
Emily se také nudila, unášel ji pohled kolem něj a konečně si uvědomila, že problém je v tomhle chlapci! Nedokázala se od něj vzdálit ani na deset metrů!
"Umožňuje to vůbec duchům žít?" Podívala se na Ethana, tiše se za ním vznášela a natáhla ruku, aby ho zatahala za vlasy. Nebylo to však nic platné, Ethan se stále klidně učil a Emily byla jediná, kdo se zlobil. Přenesla se přes to, plácla se na opěradlo židle a snažila se sledovat Ethana v učebnici matematiky.
"Hej, hej, hej, zpomal, já to nechápu!" "Hej, hej, hej, zpomal, já to nechápu!" řekla.
Když viděla, jak Ethan znovu obrací stránky, Emily se chystala vybuchnout vzteky. Opravdu jsi to četl pořádně? Jsem duch a ještě jsem to nečetla, jsi chytřejší než duch? Otoč tu stránku zpátky!
Emily byla za Ethanem tak rozzlobená, že neustále poskakovala na nohou a její ruka ducha běhala po jeho učebnici matematiky sem a tam.
Ethan se zmateně zamračí, zavrtí hlavou a pak ji zase sklopí.
Emily se lekla, když vzhlédl, její tělo se sesunulo dozadu a ona přímo "spadla" na zem, poklepala si na srdce a zadívala se na Ethana: "Na co koukáš, vždyť mě nevidíš, vyděsil jsi mě k smrti!" "Co se děje?" zeptal se Ethan.
Po půlhodinovém bloudění kolem Ethana se Emily uvelebila v rohu jeho tmavě modré postele, bíle kouřila, ale usnula!
V pokoji o rozloze necelých patnácti metrů čtverečních se Ethan koupal ve slunečním světle, štíhlými prsty listoval v knihách na klíně, zatímco Emily, ó ne, duch se choulil v koutě a tvrdě spal.
"Mmm, tak plná."
Emily si protáhla záda, protřela si oči, cítila se plnější energie a podívala se blíž: "Hm, zdá se, že je toho víc?" Překvapeně se podívala na bílý kouř na svém těle, sice to nebylo zřejmé, ale bylo to mnohem lepší než ten lehký a nadýchaný stav na začátku, alespoň se zdálo, že mezi těmi bílými kouři je nějaké spojení, že je vítr jen tak neodfoukne! Znamená to, že spánkem se dá zvýšit energie duše?
"Odcházím."
Zee--bang!
Než si to Emily stačila pořádně promyslet, náhlý zvuk hovoru a bouchnutí dveří ji vyděsil, okamžitě se podívala z okna, aby si uvědomila, že spala víc než čtyři hodiny a teď už je odpoledne! Při pomyšlení, že nemůže opustit Ethanův desetimetrový dosah, se Emily sevřelo srdce a neochotně se snesla z okenního otvoru dolů.
"Ethane, jsi vážně pomalý, Smallville a já na tebe čekáme už pěkně dlouho!" Emily se usmála. U vchodu do budovy si na Ethana postěžoval nějaký chlapec.
Jakmile se Ethan objevil, do ramene ho udeřil další chlapec, bylo mu asi patnáct nebo šestnáct let, oblečený v černých krátkých rukávech a pětikilových kalhotách, na hlavě měl baseballovou čepici a tvářil se sluníčkově.
"Neposlouchej ho, není to tak dlouho," řekl. Chlapec se zasmál, na sobě měl husí žlutou mikinu, jeho hlas byl měkký a hřejivý.
Ethan zvedl obočí a usmál se: "Pojďme."
Emily se bezvládně podívala směrem ke zlatavému slunci a tiše Ethana následovala.
"Ethane, Brade, slyšel jsi to? Vypadá to, že se dnes ráno v uličce na West Road stala autonehoda a zemřel při ní student z naší školy." Chlapec v černém náhle řekl.
"West Road, není to ta ulička u benzinové pumpy?" "Slyšel jsem o nehodách, které se tam v minulosti staly, neuvědomil jsem si, že se to stalo znovu, nevíte, kdo byl ten student?" zeptal se Zachary.
"Nevím, jen vím, že je to student naší školy, myslím, že je ve stejném ročníku jako my." "Nevím," odpověděl Zachary. Jason Clark chvíli přemýšlel a pak najednou řekl: "Jasně, Ethane, nebyl jsi včera na třídním srazu? Vypadá to, že ta holka byla na tom večírku taky a vzala to zkratkou tou uličkou, aby šla domů dřív." "Aha," řekl jsem.
Ethan přikývl a ve tváři se mu zračila lítost: "No, ale náš večírek byl na East Side, neměla to být naše třída." "A co?" zeptal se.
"Hele, hraj si, s tím nic nenaděláme, a jestli nemáš nikoho, kdo by tě na příštích večírcích vyzvedl, pošli ho zpátky, svět je dneska moc děsivý!" Jason vystřelil basketbalový míč, zavrtěl hlavou a řekl.
Emily si třela bradu a zamyšleně je sledovala.
"To já jsem umřela, ne? To znamená, že jsem ve stejné škole jako Ethan a ostatní, ale proč se nemůžu dostat deset metrů od něj? Je to snad on, kdo se má převtělit?" zeptala se.
Emily zvedla hlavu a podívala se na zpoceného, šťastného teenagera pod sluncem, sama tomu nemohla uvěřit, ani mě neviděla, že by mi pomohl s tak velkou věcí, jako je reinkarnace? Jako duch jsem opravdu osamělá, kéž by bylo víc duchů, se kterými by se dalo diskutovat!
Emily svěsila hlavu a bezmocně si povzdechla.
Po dalších dvou dnech sledování Ethana byl jeho život velmi pravidelný, dopoledne si četl, odpoledne hrál s kamarády fotbal, večer četl nějaké známé knihy a občas hrál hry. Jako pro ducha byl takový život opravdu nudný, Emily se každý den vznášela v okruhu deseti metrů od Ethanova okna, bůhvíjak moc se chtěla podívat, jestli ta mrtvá dívka je ona sama, nebo ne, ale pokaždé se na Ethana mohla jen bezmocně podívat a dál se vznášet.
"Fuj!"
Čtvrtý den, kdy byla duchem, si povzdechla už po osm set padesáté šesté, slunce bylo opět vysoko na obloze, vešla oknem dovnitř a vznášela se na Ethanově posteli, znuděně si podepírala bradu a mezitím obdivovala bok spící krásky.
Zvoní-zvoní-zvoní-zvoní.
"Haló?"
Ethan si omámeně přiložil mobil k uchu.
"Ethane, něco se děje, pohni zadkem!"

"Proč právě odcházíte? Ještě jsme nejedli!"
"Nebudu jíst, je to naléhavé!"
O několik minut později si Ethan Carter oblékl modrou bavlněnou polokošili, popadl klíče, s "prásknutím" zabouchl dveře a otočil se, aby ve spěchu zamířil dolů.
"Hej, počkej na mě!" Emily Morganová se podívala na zavřené dveře a pomyslela si, že by jí dalo moc práce se odsud vykouřit, a tak se znovu podívala na okno a zjistila, že je také zavřené, ale mezera se zdála být o něco širší?
Najednou na ni dolehla sací síla a její tělo se bezděčně přibouchlo ke dveřím, přičemž extrémní tah a tlak jí způsobily nesnesitelnou bolest. Když se znovu vzpamatovala, zjistila, že se nevědomky vznáší za Ethanem.
"Syk, " zamumlala Emily, když "ucítila" své téměř zmizelé tělo, "vypadá to, že ho budu muset neustále sledovat!"
Mezi vzdechy Emily pomalu přistála vedle Ethana - na jiném místě zadního sedadla kabiny. Vyhlédla z okna a všimla si, že v taxících nejezdí mnoho obyvatel městečka, pokud se zrovna nekoná nějaká významná událost nebo pokud se pro takový luxus nerozhodnou ti, kteří nechtějí jet autobusem na venkov. Ale Ethan si vzal taxík, dělo se s ním snad něco důležitého?
"Deset dolarů."
Taxík pomalu zastavil před Northwoodskou střední školou a řidič řekl s rychlým pohledem na taxametr a úšklebkem.
"Tady!"
Ethan už měl připravenou hotovost, spěšně ji podal řidiči a rozběhl se ke škole, přičemž Emily ho okamžitě následovala a plula za Ethanem.
"Konečně jsi tady, pojď, tudy, všichni jsou uvnitř!" Emily se usmála.
Náhle je zastavil chlapec, z jehož tónu byla cítit naléhavost a nervozita. ethan ho krátce pozdravil a následoval ho do restaurace vedle školy.
"Jak jste se sem dostali? Je pravda, co říkali do telefonu?!" Ethan se zeptal, když následoval chlapce po schodech nahoru.
Chlapci se na okamžik zaleskly oči slzami, přikývl a strčil do dveří: "Jdi dovnitř, Brad je tam, ještě někdo tu není, já počkám dole."
"Dobře." Ethan se svraštělým obočím přikývl a vešel dovnitř.
Místnost byla malá, se čtyřmi pohovkami uměle uspořádanými do tvaru "hřbetu", a když Ethan vešel, atmosféra byla nezvykle ponurá, několik lidí mělo červené kruhy pod očima a Brad Bradley Turner jako by v ruce svíral klubko papírových kapesníků a zřejmě si utíral slzy.
Ethanovi se sevřelo srdce, okamžitě mu trochu zkyslo v nose a ucpalo se mu hrdlo, ale přesto otevřel ústa, aby potvrdil: "Říkáte pravdu?"
Bradley přikývl a do očí se mu draly slzy.
Ethan se zhluboka nadechl a bezmocně se poškrábal na hlavě, nohy mu zeslábly, posadil se vedle Bradleyho, rty měl sevřené, do očí se mu draly slzy a sotva ze sebe dokázal vymáčknout hlas: "Emily... opravdu se jí něco stalo?"
Bradley znovu přikývl, překvapeně se rozplakal, v malém prostoru se ozval potlačovaný dusivý zvuk: "Já, tu noc jsme původně s Danem chtěli Emily poslat zpátky, ale když všichni odešli, zůstalo nás jen pět, já, Dan, Emily a Sophia s Olivií! "
"Oliviin dům je v uličce poblíž vojenské základny, takže ji tam Dan poslal, ale Sophiin táta volal a ptal se, proč se ještě nevrátila, a Sophia zvedla telefon a chtěla odejít, ale její dům nebyl daleko, takže se mi to nezdálo, tak jsem řekla Emily, aby počkala, kde je, a Sophii poslala zpátky. Nejsem si jistá, tak jsem Emily řekla, ať počká, kde je, a Sophii odveze."
"V půlce cesty mi zavolala Emily, že její bratr chce jíst noční svačinu, tak šla dolů. Myslela jsem si, že v malém okrese to není nebezpečné, tak jsem nenaléhala, jen jsem ji požádala, aby poslala textovou zprávu, až dorazí domů. Celou noc však zprávy neposílala, volal jsem na telefon, který nezvedala, myslel jsem, že šla domů příliš unavená, aby zapomněla!"
Bradley řekl a nezadržitelně se rozplakal: "Až do včerejška, kdy mi volali z policie, já... já, páni..."
Atmosféra v lóži byla stále těžší a těžší a mnozí z nich si už začali hřbety rukou utírat slzy. Mnozí z nich si už začali hřbety rukou utírat slzy. Strávili tři roky s dívkou svého věku, a bez ohledu na to, jak blízcí si byli, byli vyděšení a bezmocní, když poprvé v životě čelili tak blízké smrti. Ale v takové chvíli se nikdo nevyhne troše štěstí.
Poté, co Ethan uslyšel Bradleyho slova, sklonil hlavu a všechny pohyby kolem něj jako by se ho netýkaly. Ostatní měli plné ruce práce s tím, aby zmírnili své emoce, ale Emily byla trochu zvědavá, a tak se lehce zakulatila a vzhlédla, aby viděla, že Ethan má červené oči, kouše se do rtů a jeho tvář je napjatá a po tvářích mu ve velkých kusech stékají slzy.
Emily se cítila mírně nesvá, zvyklá na Ethanův obvyklý postoj arogance a lhostejnosti, taková porucha jí zvedla srdce.
Emily svěsila hlavu a náhle natáhla ruku, aby Ethana poplácala po zádech. Její ruka se při dotyku s ním proměnila v obláček kouře, Emily stáhla koutek úst, mlčky stáhla ruku a odplavala zpátky k Ethanovi.
Cvak!
Dveře se znovu otevřely, kromě chlapce, který předtím na někoho čekal, vešel ještě jeden chlapec v černé kostkované košili. Měl zarudlé a opuchlé oči, tvářil se lhostejně, jakmile vstoupil do dveří, řekl: "Policejní oddělení už zjistilo, že si Emily zkrátila cestu, aby si koupila noční svačinu, než prošla uličkou Westwoodského hřbitova, a řidič náklaďáku se zatím nenašel, ale mělo by se to stát brzy. Dneska jsem vás sem zavolala, abych se vás zeptala, kdo se chce jít naposledy podívat na Emily?" "Ano," odpověděla jsem. Chlapec vypadal při řeči trochu rozpačitě, v očích se mu leskly výčitky a bolest.
V místnosti se okamžitě rozhostilo ticho, nezletilí se pohřbu účastnit nemohou, je to jejich místní zvyk, takže Emilyino tělo nemůže čekat, až se za sedm dní dostane do země, po zemi nebude mít náhrobek, jen malý pytel hlíny. Pokud si na ni v budoucnu nikdo nevzpomene, bude navždy zapomenuta. Je také zvykem, že jako nezletilí nesmí navštěvovat zemřelé nezletilé kvůli pověstem o spiknutí. Návrh černě oděného muže je přiměl k váhavému pohledu.
"Nenutím tě, takže přijď, jestli si myslíš, že jsi s Emily kamarádka, nebo nepřijď vůbec. Stejně tam budu." Bradley řekl tlumeným hlasem, oči měl zarudlé a opuchlé.
"Já půjdu taky." Ethan sklonil hlavu a hlas se mu trochu třásl.
Po několika dalších okamžicích, kdy v místnosti opět zavládlo ticho, Bradley kývl na černého kostkovaného muže: "Dane, jen my tři."
Černý kostkovaný muž alias Daniel Sutherland přikývl a přejel mlčící dav: "Můžeš jít, my tři si musíme něco probrat."
"Dane!" vykřikl někdo nespokojeně.
"Dane, můžeme jít později, jdi hned, kdybychom náhodou přinesli punč..."
"Jdi!" "Ven!" Daniel se na ně netrpělivě podíval a ukázal na dveře.
Všech osm nebo devět lidí uvnitř boxu sklonilo hlavy a vyšlo ven, ohlédli se na zavřené dveře boxu, podívali se na sebe a vzdychli.
"Nediv se jim." Bradley si utřel nos a vzlykl.
"Heh, většinou se těší Emilyině přízni, a v tuhle chvíli se nedokážou postavit na vlastní nohy!" "Ethane, Emily měla ohledně tebe pravdu!" zazubil se Daniel.
Drobná sklenička vína: Najednou je mi Ethana tak líto!

Emily Morganová zmateně sledovala, jak Ethan Carter a další dva chlapci diskutují o polovině dopoledne, a podle vzpomínek, které občas vyvolávali, měla Emily pocit, že osoba, o které mluví, není nikdo jiný než ona sama!
West Road, velké kolony, z těch klíčových slov ji rozbolelo tělo. I když zapomněla věci, které by si měla pamatovat nejvíc, pamatovala si celkový stav města, a dokonce i základní stav světa. Jasně si pamatovala cestu, na kterou toho rána vědomě vstoupila, a byla to Západní cesta!
"V příštích dnech měj oči na stopkách, Emily a její rodina budou mít pohřeb určitě sedm dní předtím." Daniel Sutherland si povzdechl: "Mohli bychom tam jít hned druhý den a přinést květiny."
Bradley Turner vzlykl a zeptal se: "Emily ráda jí před školou smažený rýžový koláč, jeden jí přinesu, mmmm... později, bude ho moct sníst tam, wooooooooooo-" řekl, Bradley se znovu rozplakal.
Ethan ten smutek nevydržel, mlčky přikývl a brzy se s Bradleym a Danielem rozloučil.
Bylo právě 19. června, pouhé dva dny po pololetních zkouškách, většina studentů byla ještě ve škole a ve městě panoval brzy odpoledne klid. Slunce stálo vysoko na obloze a spalovalo zemi a Ethan měl skloněnou hlavu, nevnímal cestu před sebou a zdálo se, že je ztracený v myšlenkách, když odbočoval na Northwoodskou střední školu.
Emily se vznášela po jeho levé straně a následovala ho, zatímco se oba roztržitě prodírali květinovými záhony a háji k velkému hřišti a správní budově Northwoodské střední školy.
Po Ethanově pravici stála naproti správní budově školní budova, uprostřed níž se rozkládaly dva trávníky obklopené stromy. Budova byla dost stará na to, aby se okna stále ještě vysouvala ven, a děrované železné tyče, které je držely na místě, byly zaprášené, zrezivělé a zvenčí nevábné. A přesto Ethan stál pod budovou a něco ho k ní táhlo.
Emily sledovala jeho pohled a nejvnitřnější chodba třetího patra byla prázdná, aniž by tušila, čím ho tak zaujala.
Ethan seděl na trávníku, díval se na budovu, oči upřené na chodbu, nebo spíš na třídu za ní, a Emily se vedle něj chabě vznášela, sklíčená slunečním světlem a ještě víc znepokojená Ethanovou zvláštní náladou.
Slunce, trávník, muž, duch, budova.
"A ty jsi říkala, že až vyrosteš, půjdeš se mnou prozkoumávat lesy."
Nevím, kolik času uplynulo, Emily měla pocit, že už usne, když najednou uslyšela Ethana promluvit, jeho hlas naznačoval něco špatného. Otočila hlavu, aby se podívala, Ethan už měl slzy na krajíčku.
Jako balvan zablokoval Emilyino srdce, cítila se bez dechu. Oči ji bolely, ale nedokázala uronit ani slzu. Podívala se na Ethana a slunce neúprosně prosvítalo zakouřeným tělem, až se jí chtělo mluvit.
"Co mám říct? Truchlí pro mou smrt? Ale všechno, co se ho týkalo, si už nepamatuju." "Co se děje?" zeptala se.
Když Emily čekala až do poledne, kdy na Northwoodské střední škole zazvonilo a z přední budovy se ozval jásot studentů, viděla, jak si Ethan ztěžka protírá oči, zvedá se z trávníku a rychle ho přechází směrem k zadním dveřím hřiště.
"Ethane, byl jsi dnes ráno venku se spolužáky?" "Ano," odpověděl jsem.
Zpátky v domě se s úsměvem zeptal Greg Carter, zástěru měl uvázanou kolem těla, sekáček v ruce potřísněný listy růžičkové kapusty, laskavý pohled mu proudil skrz pár štíhlých čoček.
"Aha." "Nemám chuť na jídlo," přikývl nosem Ethan. Emily si pozorně všimla, že Ethanovy oči zčervenaly ještě minutu poté, co Greg domluvil.
"Jedl jsi venku?" Greg se zeptal trochu zmateně.
Ethan stiskl rty a přikývl.
Byla to první noc, kdy se Emily vznášela za Ethanovým oknem, a bylo pozdě. Normálně by v tuto noční dobu Emily už šla spát, aby doplnila energii duše, ale dnes se podívala na stále rozsvícená světla v domě a pelášila zpátky dovnitř.
"Ethane, proč jsi ještě vzhůru? Nezůstávej vzhůru tak dlouho, zhasni a odpočiň si!" "Cože?" zeptal se Ethan.
Zanedlouho Laura Carterová strčila do dveří svého pokoje a zamračila se na Ethana.
Ethan seděl na otočné židli před psacím stolem, a když zaslechl Lauřina slova, natáhl se a zhasl lampu. V místnosti se okamžitě setmělo.
"Běž si lehnout!" Laura dodala.
Ethan mechanicky vstal a lehl si na záda.
Prásk! Dveře se zabouchly a místnost se ponořila do hlubší tmy.
Emily se pomalu sunula ke středu místnosti a chystala se najít kout, kde by si odpočinula, když náhle její uši zachytily zvuk padající slzy.
Emily si povzdechla a ze zvyku stáhla kouř do úst, pak se otočila a přeplavala k posteli.
Ethan plakal, oči měl doširoka otevřené, nos červený a celé tělo se mu třáslo námahou. Nevydal však ani hlásku, dokonce ani nezakňučel.
Jaký to paličák. emily se natáhla kolem něj, tváří se přiblížila k jeho: "Promiň, zapomněla jsem, jestli jsme si blízcí, ale stejně chci, abys byl šťastný.
Ethan byl ohromený, zdálo se, že něco cítí, vzhlédl k jejímu vrcholu, slzy sklouzly do polštáře, jeho výraz byl zamyšlený.
Emily lehce zahihňala rty, vznášela se vedle něj, zavřela oči a řekla: "Spi, neplač, jsem tady." Emily se usmála.
Nevím, jestli to bylo Emilyiným uklidňujícím účinkem, nebo se Ethan po celodenním pláči cítil unavený, o půl hodiny později konečně usnul v transu a Emily se vedle něj také vznášela, do snu. Za oknem svítil jasný měsíc a noc byla tichá.
Takhle spali, dokud druhý den v poledne slunce nemilosrdně neprorazilo záclony, jen aby Emily otevřela oči. Zakroutila tělem, cítila, že se jí energie duše hodně obnovila, a pak odhalila usměvavou tvář. Otočila hlavu a uviděla, že Ethan je stále vzhůru. Byl ve správné spací poloze, otočený směrem vzhůru, ležel klidně, dlouhé řasy měl slepené od slz, rty trochu tlustší, ale podle Emily spíš smyslné než tenké.
Při pohledu na ni Emily náhle ucítila svědění v nose a reflexivně si nos zakryla: "To nemůže být kvůli krvácení z nosu při pohledu na hezkého muže, že ne?" V duchu si povzdechla: "To je škoda!"
Zrovna když si Emily myslela nesmysly, Ethan už otevřel oči. Oproti včerejšku je jeho nálada očividně mnohem lepší, po normálním umytí vyšel ven, Emily ho také následovala.
Ethan nešel daleko, ale vstoupil do sousedního obchodu s potravinami a začal se rozhlížet po oddělení papírnictví.
"Páni, tohle je na origami jeřába, to je krásný papír, a tohle je na hvězdičky!" Emily se při pohledu na ty krásné svítící papíry nadšeně otáčela: "Ježíšmarjá, to si nemůžu koupit!" Svěsila hlavu a cítila se ztracená.
"Co to Ethan dělá?"
Emily sledovala, jak se Ethan přikrčil, jeden bod, dva body, tři body! On je kupuje? Slyšel, slyšel, co jsem právě řekla?
Saké: Měli bychom Emily ukázat, nebo ne?

Když Emily Morganová vycházela z obchodu v sousedství, stále se jí nechtělo věřit, že Ethan Carter nakoupil spoustu papíru na skládání origami jeřábů pro dívky. Při placení se majitelka na Ethana usmála, ale Ethan jí nevěnoval pozornost a prostě se s věcmi rozjel.
Když přišel domů, Ethan zapnul počítač a vyhledal návod, jak složit origami jeřába.
"Naučí se to?" Emily si jemně třela bradu a vznášela se za Ethanem.
Emily pak sledovala, jak Ethan krok za krokem postupuje podle návodu a s velkými obtížemi skládá. Pět, deset, dvacet minut přehazoval a otáčel malý kousek papíru, až se nakonec, když už byl koš plný kousků papíru, objevil v Ethanově ruce vytvarovaný papírový jeřáb!
Přestože měl jeřáb zkroucenou hlavu, malá a velká křídla a byl opravdu ošklivý, Emily po dvaceti minutách usilovné práce dala Ethanovi palec nahoru!
Ethan byl se svým debutovým dílem očividně spokojen, chvíli si ho s úsměvem na tváři prohlížel, pak ho opatrně položil na stůl a pokračoval v další náročné cestě.
Čas při opakování Ethanova origami letěl jako voda a o půl hodiny později byl Ethanův stůl pokrytý asi tuctem malých šviháckých papírových jeřábů. Shromáždil je, vložil do malé krabičky a umístil na nejviditelnější místo svého stolu.
Ethan se posadil před stůl, prsty jemně sevřel desku stolu, oči mu ulpěly na papírových jeřábech, nakonec vstal, vydal zvuk "šťouch", židle se pohnula, Ethan vyšel z místnosti, aniž by se ohlédl.
Emily se podívala na Ethana a pak na malou krabičku na stole. Když před chvílí skládala papírové jeřáby, viděla, jak Ethan na jeden z papírků něco píše, ale v té době se nudila a bloumala po místnosti, neviděla, co píše, byla velmi zvědavá!
Ten den Ethan nečetl ani nedělal domácí úkoly, a i když se navenek zdál klidnější, Emily stále cítila jeho úzkost a nejistotu.
Ve dvanáct hodin v noci Ethan po převalování konečně usnul, Emily přemýšlela o událostech posledních dní a pomalu se vytrácela z okna. Červnová noční obloha, hvězdy jasně zářily, večerní vánek byl chladný, Emily se vznášela na Ethanově parapetu a zdánlivě o něčem přemýšlela.
Měsíc tiše vrhal jasné světlo, zmatená Emily si neuvědomila, že jeho lehce zamlžené tělo lačně pohlcuje měsíční světlo. Možná unavená Emily se nečekaně nevrátila do Ethanova pokoje, aby dnes spala, ale opřela se o parapet a pomalu usnula. Poté, co usnula, se na ni vylilo měsíční světlo, které horečně vstřebávala, a její téměř průhledné tělo postupně tuhlo rychlostí viditelnou pouhým okem!
"Mmm, tak útulné!"
Emily zamručela, pomalu otevřela oči a před očima se jí objevilo město zalité ranním sluncem: staří lidé pobíhající po ránu, rušné obchody se snídaní a také její tělo, které neustále vyzařovalo bohatou energii duše!
"Co se děje?" Emily se s potěšením podívala na své změny a náhle ji napadlo: "Spánek dokáže zmírnit únavu a obnovit energii duše, takže může měsíční světlo opravdu absorbovat energii duše?"
"Ale já už jsem na Měsíci byla dlouho, takže se nezdá, že by to mělo nějaký účinek?"
"Musíš spát pod měsícem? Tak to přece funguje!"
Emily měla pocit, jako by objevila dveře do nového světa, a okamžitě se rozhodla, že bude několik příštích nocí studovat vztah mezi měsíčním světlem a energií duše! Zrovna když se chystala vběhnout do Ethanova pokoje, aby se s ním podělila, zazvonil mobilní telefon na Ethanově polštáři!
"Haló?"
"Emin pohřeb je hotový, můžeme tam jít dneska ráno."
Ethanovi mírně zkřivil obličej.
"Jo, chápu. Kde se sejdeme?"
"V deset hodin před supermarketem Wankelai."
"Dobře."
Po zavěšení telefonu Ethan neusnul, posadil se a nevysvětlitelně se podíval směrem ke stolu.
Do půl desáté Ethan odnesl malou krabičku na stole, zavřel dveře domu. emily si v transu pomyslela: "to je, jde se seznámit?"
"Neboj se, myslím, že pokud mám nějaké vzpomínky, rád uvidím tvou skupinu přátel."
Emily si pomyslela, ačkoli ať už ji Ethan slyšel, nebo ne, vznášela se za ním a uklidňujícím způsobem mu šeptala, zatímco Ethan si stále třel ruce, které měl mokré a snad i trochu studené.
U vchodu do Wankelova supermarketu, v davu přicházejících a odcházejících lidí, Emily zahlédla Bradleyho Turnera a Daniela Sutherlanda, jak stojí vedle automatu na popcorn, a Ethan si jich všiml také a šel přímo k nim.
"Oni?" Ethan se mírně zmateně zeptal, když se podíval na lidi vedle Bradleyho a Daniela.
"Zavolali mi, slyšeli o tom a přijdou taky." Daniel ukázal na dvojici lidí vedle sebe.
Emily se také zvědavě podívala na lidi, celkem čtyři, tři ženy a jeden muž, kromě jedné dívky ostatní drželi v rukou chryzantémy na památku. "To jsou taky moji přátelé?" Emily se zamyslela, když viděla, jak jsou jejich oči zarudlé, nemohla si pomoct, ale pocítila bolest srdce.
"Taková velká věc, vy dva jen hledáte třídního, abyste se domluvili, k čemu to je, těch pár z nás se bojí, že vás to snad ani nenapadne!"
ozvala se malá dívka a nespokojeně se podívala na Bradleyho a Daniela. z jejích slov bylo slyšet, že všichni lidé v místnosti, které Emily předtím potkala, jsou třídní důstojníci, nikoli její blízcí přátelé.
Bradley a Daniel, možná s pocitem, že jsou trochu nerozvážní, nereagovali, jeden s červenýma očima, druhý s chladnou tváří.
"Ziggy, nech toho! Jaký má smysl o tom mluvit." Ozvala se další dívka, štíhlá a tichá jako dáma.
Menší dívka si promnula rty a přestala mluvit.
Tahle skupinka sedmi lidí plus duše, o které nikdo nevěděl, nastoupila do autobusu v podivné atmosféře. Většina hřbitovů v okrese Sinan se soustřeďuje na kopci na západním předměstí okresu a tento autobus mířil právě tam, takže v něm bylo jen velmi málo lidí.
Sedm lidí sedělo roztroušeně, čtyři pozdější seděli pohromadě, zatímco Ethan mlčky seděl na předním sedadle u okna.
Cestou bylo trochu ticho, možná proto, že právě zemřel blízký přítel a všichni drželi smutek a neměli zájem mluvit. Když řidič uviděl několik studentů pohromadě, položil jim několik otázek, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, a tak přestal mluvit.
Autobus zastavil v nejbližší vesnici u hřbitova, sedm lidí beze slov vystoupilo z autobusu a šli směrem ke hřbitovu.
"Kam?" Zeptal se muž jménem Zachary.
Bradleymu chvíli trvalo, než si to uvědomil, a řekl: "Na vrcholu kopce. Včera jsme sledovali pohřeb."
Zachary přikývl a Bradley, zřejmě podnícený touhou mluvit, pokračoval: "Slyšel jsem, že Emina máma na tom trvala. Tam její máma zemřela, na hrobě rodiny Quinnových, a Quinnovi s tím souhlasili."
"A co strana jejího otce?!" Dívka se štíhlou postavou se zamračeně zeptala.
Sake: "Co se stalo? Em se určitě objeví, jen ten proces bude těžší~

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Duchové nespí sami"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈