1. Mák (1)
---------- 1 ---------- ========== Poppy ========== Své životní poslání jsem našla, když mi bylo dvanáct let. Můj mladší bratr Noah se ve škole zamiloval do jedné dívky, ale protože byl kluk - a ještě k tomu nechutný a smradlavý - jeho představa o romantice spočívala v tom, že po ní střílel plivance a honil ji po hřišti. A pak jsem přišel já. O celé dva roky starší, o celé věky moudřejší a vybavený romantickým duchem a láskou k laciným romantickým filmům. Napsal jsem mu roztomilý vzkaz, který jsem jí předal ve třídě, a pozval ji, aby si o přestávce rozdělili balíček sušenek. Která holka by mohla odmítnout svačinu zdarma? Pokud jde o mě, tak nikdo, kdo by stál za to, aby s ním chodila. A jasně, ukázalo se, že má alergii na arašídy a skončila na pohotovosti, ale na ty tři slavné minuty, než se začala dusit, můj bratr našel lásku. A já jsem našel svou budoucí kariéru. Protože každý ví, že pravá láska občas potřebuje trochu pomoci. Správná slova, která nám řeknou přesně to, co máme na srdci. Nebo spíš romantickou verzi bez emotikonů broskví a fotek penisů. A tady přicházím na řadu já. Váš osobní Cyran - jen bez toho velkého nosu. Vytvořím vám dokonalý milostný vzkaz, sestavím sprostý e-mail, aby se vaše polovička zadýchala, a napíšu tu nejepičtější omluvu, díky které vaše druhá polovička zapomene, že jste zaváhali o takt déle, když se zeptala: "Vypadám po tomhle tlustá?". Možná jsem v jádru velký měkkota, ale miluju, když můžu romantice podat pomocnou ruku. Žádný úkol není pro mé klienty příliš velký, žádná výzva není příliš velká... Proto jsem v půli cesty na stromě v Central Parku a přes malý mikrofon podávám zprávy muži, který žádá svou přítelkyni o ruku o dvacet metrů dál. "Od chvíle, kdy jsem tě spatřil ve hře ve virtuální realitě, jsem věděl, že jsi ta pravá, kterou chci mít u sebe - ve skutečném životě." Henry poslušně opakuje každé slovo před malým kruhem rodiny a přátel. Snažila jsem se mu tuhle část rozmluvit - veřejné žádosti o ruku mi připadají jako recept na obrovské ponížení -, ale on trval na svém. Ale teď jsem to já, komu hrozí, že se ztrapní, pokud se mi nepodaří udržet schovanou nahoře na stromě další stránku srdečné oddanosti. Větev stromu zlověstně zaskřípe. A sakra. Nakloním se dopředu a snažím se rozložit svou váhu - a nepropásnout své místo v návrhu. "A jak řekla Leia Hansovi, vždycky jsem se nerada dívala, jak odcházíš..." Zašeptám a odezírám z displeje mobilu. Henry řekne tu větu a všichni v davu se nadechnou k mdlobám. Jeho přítelkyně už pláče. Šťastné, boží slzy, ne vzlyky typu "dostaňte mě odsud". Doufám. Větev znovu zaskřípe a já se držím jako o život, protože Henry zvládne zbytek žádosti o ruku. "Takže, Kelly, uděláš ze mě nejšťastnějšího muže v galaxii a budeš souhlasit, že se staneš mou ženou?" Nastane pauza a já se pevněji sevřu a vyšlu tichou modlitbu. Prosím, ať řekne ano a jde slavit někam jinam, než se tahle žádost o ruku doslova zhroutí k zemi. "Ano, budu! Ano!" vzlykne přítelkyně a já s obrovskou úlevou vydechnu. Jen tak dál, Henry! Skupina jásá, šťastný pár se objímá, a i když po mně lezou mravenci, jsem z těch dvou nadšená. Jsem součástí tohoto vztahu od samého začátku, protože mě Henry najal, abych mu pomohla napsat úvodní přímou zprávu, a jsem si docela jistá, že to budu já, kdo bude skládat přání k výročí, dokud dvojice nezestárne a nezešediví. Jak už jsem řekla, někteří lidé mají prostě trochu problém s vyjadřováním. A pokud jim mohu pomoci sdělit jejich blízkým, co cítí, no, to je práce na celý den. Budu mu však fakturovat za vyprané prádlo, protože už ani nechci vědět, co všechno mám na džínách umazané. Počkám, až se dav rozptýlí, a pak se opatrně vydám zpátky ke stromu. Větev protestně zasténá. "Hej," zamumlám zničeně. "Včera jsem měl jen dvě porce knedlíků. A vypila jsem dietní limonádu!" Zavrávorám a nešikovně se otočím, abych objala kmen. Ještě kousek... KŘUP. Větev povolí a mně vyklouznou ruce. Divoce sebou mrsknu, ale už je pozdě: Kloužu po kmeni dolů a narážím do všech pařezů a třísek, které se mi po cestě zdají, jak se odrážím k zemi. Uf! Zasténám a ležím na hlíně ve spršce listí a větviček. "Poppy Hathawayová... Mělo mě napadnout, že tenhle návrh je tvoje dílo." Vzhlédnu a zjistím, že měří metr osmdesát, má hubené svaly, modré oči a dráždivě okouzlující sarkasmus. Dylan Griffin. Další můj klient - a prokletí mé existence. "Jak jsi to mohl vědět?" Zeptám se a s mručením se posadím. "Tvůj nepopiratelný literární styl," odpoví Dylan. Podá mi ruku a vytáhne mě znovu na nohy. "A navíc to, že Henry byl až příliš klidný," dodá. "Ten člověk propotí třídílný oblek při přípitku na večeři k výročí rodičů. To, že zvládl jedinou repliku, aniž by se zakoktal, bylo velkým znamením, že jsi někde tady a taháš za nitky." "Žádné nitky!" Protestuji. "Henry napsal každé slovo. Já jsem jen... leštila, to je všechno." "Jasně, že jo." Dylan se ušklíbne. "Stejně jako Rodin jen vyleštil ty hroudy mramoru do soch." Zamrkám. "Co to je? Kompliment?" Přiložím si ruku k uchu a škádlím se. Dylan se usměje. "Víš, že jsi dobrá. Nenajal bych nikoho jiného než ty nejlepší." "Nikdo jiný není," připomenu mu. Trh s profesionálním Cyranem je mizivý. Proto musím pro své klienty udělat něco navíc. Nebo na strom navíc. "Mimochodem, s tím citátem z Hvězdných válek to bylo hezké," poznamená Dylan, když vyjdeme z lesa. Má na sobě své typické černé džíny a bílou knoflíkovou halenku a v ostrém letním slunci vypadá nepříjemně pohledně. Se svými klasickými brýlemi Ray-Bans a neposednými tmavými vlasy je každým coulem "sexy boháč, o kterém víte, že je předurčen k tomu, aby vás odpálkoval, ale stejně si nemůžete pomoct a fantazírujete o něm".
1. Mák (2)
Nebo jsem možná jen v útlém věku sledoval příliš mnoho filmů s Johnem Hughesem? Ať tak či onak, vím toho o Dylanovi příliš mnoho na to, abych se někdy zabývala myšlenkou, že bych s ním chodila. Třeba to, že prochází ženami, jako já procházím vzorky pleťové kosmetiky od Sephory. Nebo to, že jako obyčejný smrtelník - a ne třeba mezinárodní plavková modelka, herečka, právnička, která se zabývá lidskými právy - pro něj nejspíš ani nejsem perspektivní. Je majitelem jednoho z nejžhavějších hotelů ve městě a neustále se objevuje na seznamech "nejvíc sexy starých mládenců", jako by potřeboval nějakou pomoc s vysíláním své dostupnosti. Jistě, právě odbočujeme na cestu, když se k nám blíží nádherná brunetka a tváří se otráveně. "Kde jsi byl?" dožaduje se a vypadá otráveně. Říkám "žena", ale přiznejme si, že je tak krásná, že by si nejspíš zasloužila jinou vědeckou klasifikaci, protože bych se divil, kdybychom měli společnou aspoň polovinu DNA. Má dlouhé a lesklé vlasy, v obličeji samé oči a lícní kosti a mezi těma opálenýma nohama v titěrných kraťáskách není jen mezera mezi stehny, ale celý Grand Canyon. "Gigi, byl jsem přímo tady," namítne Dylan. Gigi? Snažím se neusmívat. Samozřejmě. Jeho nejnovější milenka. Miluje drahé růže, písničky od Adele a inspirativní citáty. Což vím, protože Dylan mě celý týden nutí skládat pro ni zamilované vzkazy. A když se na ni teď dívám, chápu proč. "Říkal jsi, že se máme sejít u stromů." Výtečná kráska známá jako Gigi se nakrčí. "Víš, kolik je v Central Parku stromů?" "Promiň, zlato." Dylan zapne šarm a blýskne na ni megawattovým úsměvem. "Pojďme ti přinést něco k pití." Ale Gigi to nepřesvědčí. "Tohle děláš pořád," řekne. "Odpískala jsem prodej vzorků, abych se s tebou mohla sejít, ale tobě je to jedno. Jsi tady a flirtuješ s..." Podívá se na mě a zamračí se. "S nikým," odpovím rychle. "Vážně?" "Je to jen kamarádka," trvá na svém Dylan. "No tak, kotě, přece si neumíš představit, že bych měl oči pro někoho jiného než pro tebe." A Sophie. A Lorelei. A dívka z kavárny, které se Dylan chtěl ještě minulý týden dvořit citáty ze Shakespeara a růžemi. Ale možná je Gigi chytřejší, než jsem si myslela, protože už mu na jeho Romeo hru neskočí. "Ne! Tohle nefunguje. Musíš si ujasnit, co potřebuješ." Gigi si uslzeně odfrkne. "Než přijdeš o to nejlepší, co tě kdy potkalo." Otočí se na svých podpatcích (na pětipalcové platformě) a odejde. "No, to se povedlo." Otočím se. Dylan se tváří podivně vesele na člověka, který právě dostal kopačky. "Nevadí ti to?" Zeptám se překvapeně. "Co ti vadí? Ona se vzpamatuje." Pokrčí rameny. "Od toho tě mám. Vezmu si jeden z tvých omluvných balíčků. Upřímný vzkaz, pár básniček... O víkendu ji budu mít zpátky v náručí." Zakoulím očima. "Jsi nenapravitelný." "Proto jsem tvůj oblíbený klient." Dylan se ušklíbne. "Můj nejčastější klient," opravím ho. A je to pravda. Dylan v posledních měsících svými zakázkami udržuje světlo. Jeho mnoha, mnoha zakázkami. Od koketních vzkazů zastrčených do masivních kytic, které okouzlují ženy, aby s ním šly na rande, až po upřímné omluvy, když je nevyhnutelně zklame, Dylan Griffin je stroj na svádění v jednom. A já jsem ten hlas za perem, který tomu pomáhá. Povzdechnu si a kráčím k východu. "Připomeň mi ještě jednou, proč jsem tvým komplicem v těch zločinech proti pravé lásce?" ptám se. "Protože věříš, že i já si zasloužím šanci najít spřízněnou duši?" Dylan se škádlivě nabídne. "Ne, zkus to znovu." "Pak to musí být chladné peníze." Dylan mě poplácá po rameni. "Jo, než zapomenu, možná bych pro tebe měl ještě jednu práci." "Další?" Vykřiknu. "Vážně, kde na to bereš čas? Já si nedokážu najít chvilku ani na to, abych si zašla do čistírny, natož abych žonglovala se čtyřmi různými schůzkami." "Je to umění," souhlasí Dylan. "Co na to říct? Umím skvěle zvládat více úkolů." "Neunavuje tě to někdy?" Ptám se stejnou měrou s obdivem i opovržením. "Nebo vyslovíš špatné jméno a popleteš je?" "To je začátečnická chyba," směje se. "Musíš přejít na obecné oslovení. "Zlato", "miláčku", "cukrové rty". Tak se nikdy nespleteš. Zvlášť ne v zápalu okamžiku." Mrkne na mě. Teď si ze mě jen dělá legraci. "Jasná věc, cukříku," odpovím a s úsměvem zavrtím hlavou. "Takže, kdo je tentokrát ten nešťastný cíl?" "Všechno má svůj čas," odpoví tajemně. "Dám ti vědět. Zatím se soustřeď na to, abys mě dostal zpátky do Gigiiny přízně." "Mám štěstí." "Hlavu vzhůru." Usměje se. "Tohle bude snadné. Jen znovu použij tu hlášku z toho filmu." "Jsem jenom muž a stojím před ženou?" Navrhnu. "To je ono. Vždycky po ní šílí." "Hugh Grant toho má hodně na svědomí." Povzdechnu si. A já taky.
2. Mák (1)
---------- 2 ---------- ========== Poppy ========== V sobotu ráno se probudím za zvuků Dolly Parton a vysavače, který se rozléhá bytem. Vleču se z postele a rozespalá se šourám do obývacího pokoje, kde najdu svou spolubydlící April, oblečenou ve sportovní podprsence a pyžamových šortkách, jak usilovně čistí koberec. "Páni, Dolly." Zívnu. "Není na to trochu brzy?" "Viděla jsi, v jakém je to tu stavu?" odpoví a stále zuřivě vysává. "Tady dole je prach z Cheeto ze Silvestra!" Aha. Tohle nemůže být dobré. A podle toho, jak bez poskvrnky vypadá naše kuchyně, je vzhůru už několik hodin. "Co se stalo?" Ptám se a připravuju se. "Patrick se se mnou rozešel." Zavrtím se. "Ne, počkej," opraví se April. "'Rozchod' znamená, že jsme spolu skutečně chodili, a ne že jsme se jen 'vídali'!" Odloží vysavač na tak dlouho, aby mohla udělat uvozovky, a pak popadne Windex. Zmateně se na ni podívám. "Jak to myslíš? Vždyť jste spolu už tři měsíce." "Očividně ne!" April vykřikne a vztekle švihne oknem. "Když říkal, že s nikým jiným nechodí, zjevně to nezahrnovalo, že se dal dohromady s nějakou holkou v šatně v Přírodovědném muzeu!" "Uf. Je mi to tak líto." Opatrně jí vezmu sprej z rukou, než nás oba omylem zasype macem. "A taky, co? Podíval se snad na výstavu chlupatých mamutů a byl tak nesnesitelně nadržený, že si musel jít užít nějakou sladkou, sladkou neandrtálskou akci?" April se konečně usměje. "Muzeum bylo naše místo," řekne a s povzdechem se zhroutí na náš odřený gauč. "Teď se mu budu muset vyhýbat... a taky všude, kam jsme spolu chodili." "To je důvod, proč se o svá oblíbená místa nedělím dřív než po čtyřech měsících," souhlasím. "Ani s nikým v okolí nechodím. Jistě, je pohodlné, když ti v pátek večer přinesou jídlo s sebou, ale pak se zasekneš v plném make-upu, jen když jdeš vyřizovat pochůzky, protože ten jediný den, kdy jsi v nejzakrnělejších teplácích, je samozřejmě ten jediný den, kdy narazíš na něj a jeho nový úžasný úlet." April mi stiskne ruku. "Je mi to líto." "Cože? Ne, tady jde o tebe!" Trvám na svém. "A ty máš na mnohem víc než Patrick. Nikdy jsem ho neměla ráda," dodávám podpůrně. "Vždycky jedl hranolky na holou. Žádný kečup, žádná majonéza . . . Kdo to dělá?" "Psychopat, to je kdo." April se usměje ještě víc. "Já vím... Nebyl to on, ale stejně jsme se bavili. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale asi jsem nebyla dost zábavná..." "Možná ses měla převléknout za jeskynní ženu," žertuju a snažím se ji rozveselit. "Udělat nějakou sexy neolitickou roleplay, aby to bylo pikantnější." April se zasměje. "Aspoň se teď nebudu muset po práci drhnout pokaždé, když mám rande. Poznámka pro sebe: už nikdy nerandit s klukem, který má pylovou alergii." "Jo, to by měl být problém." Rozhlédnu se po našem bytě, který je opravdu plný nádherných kytic. Jedna z výhod života s květinovou designérkou. Někdy si říkám, jestli si mě z té hromady žádostí o spolubydlení nevybrala jen kvůli mému jménu. "Každopádně, i když mám ráda plody tvého stresového úklidu, musíš se trochu pobavit," řeknu jí a vstanu. "A tou zábavou myslím mimózu." "Je devět ráno!" "Je víkend!" Odpovídám. "No... Natalie říkala něco o pozvánkách pro novináře na otevření nějakého nového střešního baru... ?" April se zatváří povzbudivěji. "Perfektní! Mám schůzku, ale odpoledne se tam s vámi sejdu," řeknu a rychle ji obejmu. "A slibuju, že budeš v pohodě. Najdeme ti kluka, který miluje koření!" Obléknu se a vyrazím na cestu, pozdravím se s paní Shen před jejím stánkem na rohu trhu - a na cestu si vezmu nějaké mango. Náš činžovní dům se tísní v rušném rohu mezi Čínskou čtvrtí a Lower East Side; April to miluje, protože to má blízko na květinový trh, a já to miluju, protože je to pořád dost levné, abych si to mohl dovolit se svým, ehm, nepředvídatelným příjmem. Ačkoli v těchto dnech se obchody opravdu rozjíždějí - a to nejen kvůli mému oblíbenému mužskému děvkaři Dylanovi. Díky troše šikovnosti a ústnímu podání se mi podařilo proniknout do zlatého dolu bohatých, ale romanticky založených chlapů. Většina mých kšeftů se teď odehrává v horní části města... což je důvod, proč se v sobotu ráno mačkám v metru mezi dvěma skupinami zahraničních turistů. Pevně se držím tyče a zírám na zeď... přímo na plakát Dappera. Zavrávorám. Je to webová stránka s pánskou zábavou, kde pracuje můj bývalý Tyler. Taky známý jako muž, který mi zlomil srdce. Taky známý jako chlap, který mě poslal do spirály temného pětiměsíčního flámu sušenek Tollhouse a starých dílů Queer Eye. Také známý jako člověk, kterého možná ještě občas ve dvě ráno googluju v naději, že najdu zprávu, že přišel o obě koule při podivné nehodě na vodním skútru. Ehm. Měl jsem si toho všimnout už od začátku. Potkali jsme se ve frontě na promítání Carrie ve starém kině na Canal Street, ale netušila jsem, že skončím s emocionálním ekvivalentem kbelíku prasečí krve, který mi bude kapat na hlavu. Protože byl roztomilý. Vážně roztomilý. A vtipný, okouzlující a měl ve své malé garsonce opravdový nábytek - což, dovolte mi říct, po tom, co jsem chodila s řadou chlapů s matrací v rohu a rozbitým futonem z Ikey, nebyla žádná maličkost. Navíc věděl, jaký je rozdíl mezi Yeatsem a Keatsem, a dělal to, že si zkřivil nos, když se snažil vyluštit křížovku v nedělních novinách. A už jsem se zmínila, jak byl roztomilý? Byla jsem zamilovaná. Tak zamilovaná, že jsem vlastně hltala jeho věty o tom, že naše spojení je tak čisté, že bychom ho neměli označovat. Že monogamie je způsob, jak nás společnost drží ve vězení. Že skutečná láska nepotřebuje definice ani hranice, které by ji brzdily.
2. Mák (2)
Co na to říct? Když mi bylo pětadvacet, udělal jsem pár hloupostí. A šestadvacet. A sedmadvaceti. Museli jsme se snad tucetkrát rozejít a zase dát dohromady, ale nakonec mě zabila nejistota. Pořád jsem si říkala, jestli jsem pro něj nebyla dost dobrá, aby se chtěl vázat. Jako by se mnou jen zabíjel čas a čekal, až se objeví ta pravá láska jeho života. Před rokem jsem se konečně vymanila z tohoto konkrétního citového Brigadoonu a (kromě zmíněného občasného googlování) už jsem se neohlédla zpět. Protože na mé práci je skvělé to, že mám možnost vidět, jak vypadá láska zblízka. Takovou lásku, která má toho druhého na prvním místě a je si stoprocentně jistá, že je ten pravý - přinejmenším natolik jistá, že si mě najme, abych napsala šestnáct veršovaných básní o první noci, kdy se potkali. Pomáhá mi to připomenout, co vlastně hledám... a nespokojit se jen s dalším chlapem, který chce vynaložit jen minimum úsilí - a zároveň očekává, že s ním šťastně padnu do postele, když se ve dvě ráno objeví opilý a neohlášený u mých dveří. Ach, ty radosti randění. "Sedmdesátá sedmá ulice." Vytrhnu se ze zamyšlení včas, abych stihla zastávku na Upper East Side. Pět bloků od metra, zasazená do tiché, stromy lemované ulice, najdu hnědý dům s nápisem "kancelář k pronájmu" v okně. Jakmile vstoupím do dveří, chci ji. Chci to moc. Je to malý, suterénní apartmán, ale je světlý a slunný, s velkým oknem a lesklou dřevěnou podlahou. Je tu malá venkovní místnost, ideální pro čekárnu, a hlavní kancelář, do které se vejde velký stůl... několik skříní na dokumenty... mé regály s básněmi.... Rozhlížím se kolem a už se tu vidím, jak se setkávám s klienty a možná časem najmu i nějaké další zaměstnance, jak buduji celé impérium. Anonymní amorek. Jazyk lásky. "Je to skvělá lokalita, blízko parku," řekne správce nemovitosti a zní to znuděně. "Potřebujeme první, poslední a úplnou kontrolu úvěru." Podívám se na částku uvedenou v žádosti a je mi mdlo. "Dá se o ní vůbec jednat?" Zeptám se s nadějí. "Ne." "A co ty?" Ptám se a měním taktiku. "Možná bych mohl dělat nějakou práci na výměnu?" Muž se na mě přísně podívá. "Jsem ženatý muž, slečno." "Cože? Ne!" Vyhrknu a zrudnu. "To jsem nemyslela... takhle! Možná bys chtěla pomoct s psaním milostných dopisů pro svého partnera? Na oslavu nějaké zvláštní příležitosti - narozenin? Výročí?" "Ona není čtecí typ," odpoví. "Kromě těch knížek o sudoku. Je do nich blázen. Můžeš jí jednu z nich napsat?" Chvíli o tom přemýšlím, ale i já znám své limity. "Promiň. Ne." "Tak cena je cena," pokrčí rameny. "To místo je perfektní! A dokonale cenově nedostupné," řeknu April a naší kamarádce Natalii, když se usadíme u baru s margaritou útěchy. Ze střešního podniku je nádherný výhled na Manhattan - a na dav krásných mladých lidí, kteří se chlubí svým opálením, jak si fotí selfie a užívají si letní víkend. "Bylo by to skvělé pro obchod," pokračuju. "Chci říct, komu bys svěřila svou romantickou budoucnost: ženě, která vede válku, aby se pokusila zabrat stůl ve Starbucksu, nebo té s opravdovými vizitkami a elegantním zlatým písmem přes výlohu...? ?" "Jsem závislá na kofeinu, takže můj hlas se nepočítá," řekne Natalie a soucitně se na mě usměje. "Něco vymyslíš." "Já vím." Povzdechnu si a loknu si svého nápoje. "A co ty? Mimochodem, díky, že jsi nám sehnala pozvánky." "A nechat si ujít sledování hipsterů za odměnu? Nikdy!" Natalie se ušklíbne. Zahlédne něco nad mou hlavou a zamrká. "Knírek s řídítky, na třech hodinách!" Všichni se otočíme. Není to ani tak knír, jako spíš dva mroží kly z vousů. "Odkdy si chlapi myslí, že si tohle můžou dávat na obličej?" April se zeptá a zní to ohromeně. "Někde tam venku je holka, která říká: 'Vypadáš úžasně, zlatíčko,' a všechny nás tím zklame," souhlasí Natalie. "Jak by ses kolem toho vůbec líbala?" Zeptám se a nakloním hlavu. "Na líbání se vykašli, dovedeš si představit, jak tě to škrábe na stehnech?" Natalie se rozesměje a my se všichni zasmějeme. "Au!" Muž se ohlédne a naváže oční kontakt s April. "Líbíš se mu!" Zašeptám-vyhrknu. "Jdi tam." "Cože? Ne!" April se začervená. "Proč ne?" Natalie naléhá. "Po Patrikovi potřebuješ mastnou palačinku." "A co teď?" Zamrkám. "Víš, když děláš várku palačinek, ta první na pánvi je vždycky moc mastná a ochablá," vysvětluje. "Teď z něj děláš opravdu atraktivní." Usměju se. Natalie se zasměje. "Já jen říkám! Potřebuje pořádnou vzpruhu, aby na toho kreténa zapomněla." "Protože když se na něj podívám, vůbec mě nenapadne 'Přírodovědné muzeum'?" April se zeptá. Natalie se zarazí. "Aha. Dobrá poznámka. A co on?" Ukáže na jiného chlápka, tenhle je bez trička a depilovaný do posledního centimetru... a do rozkroku. "Je tak kluzký!" April se zasměje. "Jako tuleň!" "Další kolo?" Ptám se a dopíjím. "Ano, prosím!" Nechám je, jak si prohlížejí potenciální palačinky, a zamířím k baru, který je přeplněný žíznivými hosty. Snažím se vymyslet, jak se k nim nejlépe přiblížit - loket nebo pogo -, když za sebou uslyším rodinný hlas. "Kombucha cooler, nebo acai daiquiri?" Otočím se. Přichází Dylan, vypadá otravně hezky - a v pohodě - v další bílé košili a brýlích Ray-Ban. Potí se ten chlap vůbec někdy? "Nebo třeba matcha CBD mule," navrhne. "Jakým jazykem to mluvíš?" Zeptám se jen napůl žertem. "Nápojový lístek," vysvětluje Dylan a ohání se kusem papíru vypadajícího jako konopí. "Všechno je tu zdravé a organické - dokonce i chlast." "Přesně to potřebuju, zdravě zazářit při kocovině," zavtipkuju. "Čí to byl geniální nápad?"
2. Mák (2)
Co na to říct? Když mi bylo pětadvacet, udělal jsem pár hloupostí. A šestadvacet. A sedmadvaceti. Museli jsme se snad tucetkrát rozejít a zase dát dohromady, ale nakonec mě zabila nejistota. Pořád jsem si říkala, jestli jsem pro něj nebyla dost dobrá, aby se chtěl vázat. Jako by se mnou jen zabíjel čas a čekal, až se objeví ta pravá láska jeho života. Před rokem jsem se konečně vymanila z tohoto konkrétního citového Brigadoonu a (kromě zmíněného občasného googlování) už jsem se neohlédla zpět. Protože na mé práci je skvělé to, že mám možnost vidět, jak vypadá láska zblízka. Takovou lásku, která má toho druhého na prvním místě a je si stoprocentně jistá, že je ten pravý - přinejmenším natolik jistá, že si mě najme, abych napsala šestnáct veršovaných básní o první noci, kdy se potkali. Pomáhá mi to připomenout, co vlastně hledám... a nespokojit se jen s dalším chlapem, který chce vynaložit jen minimum úsilí - a zároveň očekává, že s ním šťastně padnu do postele, když se ve dvě ráno objeví opilý a neohlášený u mých dveří. Ach, ty radosti randění. "Sedmdesátá sedmá ulice." Vytrhnu se ze zamyšlení včas, abych stihla zastávku na Upper East Side. Pět bloků od metra, zasazená do tiché, stromy lemované ulice, najdu hnědý dům s nápisem "kancelář k pronájmu" v okně. Jakmile vstoupím do dveří, chci ji. Chci to moc. Je to malý, suterénní apartmán, ale je světlý a slunný, s velkým oknem a lesklou dřevěnou podlahou. Je tu malá venkovní místnost, ideální pro čekárnu, a hlavní kancelář, do které se vejde velký stůl... několik skříní na dokumenty... mé regály s básněmi.... Rozhlížím se kolem a už se tu vidím, jak se setkávám s klienty a možná časem najmu i nějaké další zaměstnance, jak buduji celé impérium. Anonymní amorek. Jazyk lásky. "Je to skvělá lokalita, blízko parku," řekne správce nemovitosti a zní to znuděně. "Potřebujeme první, poslední a úplnou kontrolu úvěru." Podívám se na částku uvedenou v žádosti a je mi na omdlení. "Dá se o ní vůbec jednat?" Zeptám se s nadějí. "Ne." "A co ty?" Ptám se a měním taktiku. "Možná bych mohl dělat nějakou práci na výměnu?" Muž se na mě přísně podívá. "Jsem ženatý muž, slečno." "Cože? Ne!" Vyhrknu a zrudnu. "To jsem nemyslela... takhle! Možná bys chtěla pomoct s psaním milostných dopisů pro svého partnera? Na oslavu nějaké zvláštní příležitosti - narozenin? Výročí?" "Ona není čtecí typ," odpoví. "Kromě těch knížek o sudoku. Je do nich blázen. Můžeš jí jednu z nich napsat?" Chvíli o tom přemýšlím, ale i já znám své limity. "Promiň. Ne." "Tak cena je cena," pokrčí rameny. "To místo je perfektní! A dokonale cenově nedostupné," řeknu April a naší kamarádce Natalii, když se usadíme u baru s margaritou útěchy. Ze střešního podniku je nádherný výhled na Manhattan - a na dav krásných mladých lidí, kteří se chlubí svým opálením, jak si fotí selfie a užívají si letní víkend. "Bylo by to skvělé pro obchod," pokračuju. "Chci říct, komu bys svěřila svou romantickou budoucnost: ženě, která vede válku, aby se pokusila zabrat stůl ve Starbucksu, nebo té s opravdovými vizitkami a elegantním zlatým písmem přes výlohu...? ?" "Jsem závislá na kofeinu, takže můj hlas se nepočítá," řekne Natalie a soucitně se na mě usměje. "Něco vymyslíš." "Já vím." Povzdechnu si a loknu si svého nápoje. "A co ty? Mimochodem, díky, že jsi nám sehnala pozvánky." "A přijít o možnost sledovat hipstery za odměnu? Nikdy!" Natalie se ušklíbne. Zahlédne něco nad mou hlavou a zamrká. "Knírek s řídítky, na třech hodinách!" Všichni se otočíme. Není to ani tak knír, jako spíš dva mroží kly z vousů. "Kdy si chlapi usmysleli, že si tohle můžou dát na obličej?" April se zeptá a zní to ohromeně. "Někde tam venku je holka, která říká: 'Vypadáš úžasně, zlatíčko,' a všechny nás tím zklame," souhlasí Natalie. "Jak by ses kolem toho vůbec líbala?" Zeptám se a nakloním hlavu. "Na líbání se vykašli, dovedeš si představit, jak tě to škrábe na stehnech?" Natalie se rozesměje a my se všichni zasmějeme. "Au!" Muž se ohlédne a naváže oční kontakt s April. "Líbíš se mu!" Zašeptám-vyhrknu. "Jdi tam." "Cože? Ne!" April se začervená. "Proč ne?" Natalie naléhá. "Po Patrikovi potřebuješ mastnou palačinku." "A co teď?" Zamrkám. "Víš, když děláš várku palačinek, ta první na pánvi je vždycky moc mastná a ochablá," vysvětluje. "Teď z něj děláš opravdu atraktivní." Usměju se. Natalie se zasměje. "Já jen říkám! Potřebuje pořádnou vzpruhu, aby na toho kreténa zapomněla." "Protože když se na něj podívám, vůbec mě nenapadne 'Přírodovědné muzeum'?" April se zeptá. Natalie se zarazí. "Aha. Dobrá poznámka. A co on?" Ukáže na jiného chlápka, tenhle je bez trička a depilovaný do posledního centimetru... a do rozkroku. "Je tak kluzký!" April se zasměje. "Jako tuleň!" "Další kolo?" Ptám se a dopíjím. "Ano, prosím!" Nechám je, jak si prohlížejí potenciální palačinky, a zamířím k baru, který je přeplněný žíznivými hosty. Snažím se vymyslet, jak se k nim nejlépe přiblížit - loket nebo pogo -, když za sebou uslyším rodinný hlas. "Kombucha cooler, nebo acai daiquiri?" Otočím se. Dylan se prochází, vypadá otravně hezky - a v pohodě - v další bílé košili a brýlích Ray-Ban. Potí se ten chlap vůbec někdy? "Nebo třeba matcha CBD mule," navrhne. "Jakým jazykem to mluvíš?" Zeptám se jen napůl žertem. "Nápojový lístek," vysvětluje Dylan a ohání se kusem papíru vypadajícího jako konopí. "Všechno je tu zdravé a organické - dokonce i chlast." "Přesně to potřebuju, zdravě zazářit při kocovině," zavtipkuju. "Čí to byl geniální nápad?"
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Amor k pronájmu"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️