Moje herní dívka

Prolog

Vždycky mě přepadne hrůza, když pomyslím na tu krabici.

Snažím se na krabici nemyslet příliš často.

"Nedělej to," varuje mě Chasm a jeho stín dlouze dopadá na mě a na starou dřevěnou krabici, tu, která podivně voní po starých penízcích. Bylo to ve stejný den, kdy jsem si uvědomila, že se mi líbí víc než jeden kluk, že se moje zamilovanost množí stejně rychle jako tajemství, která se na mě valí jako déšť. Někdy, dost často, se mi ta vzpomínka zastře, když si vzpomenu na obsah té krabice. "Dakota."

Měla jsem poslechnout Chasm, kluka, jehož jméno vlastně vůbec nebylo jeho jméno. Chlapce, který mě oslovoval jménem, jež ve skutečnosti vůbec nebylo moje. Moje druhá láska, jen pár týdnů předtím, než jsem si uvědomila, kdo je moje třetí láska. Vraždy a zamilovanost. Myslím, že takhle si budu navždycky pamatovat střední školu.

Hráčka versus sériový vrah.

Když zvednu víko, ozve se vrznutí, vůně, která je skoro cítit, jako kov, jako měď. Jako krev. Na dně krabice je ona. Služebná Vanguarda. Mohlo by to být klišé, kdyby to nebylo tak smutné.

"Do prdele, do prdele, do prdele," zamumlá Chasm těsně předtím, než se vyzvrací do křoví. Skoro mu závidím, že v tu chvíli dokázal zareagovat, že se nechal ovládnout emocemi. Chová se jako kretén, ale ve skutečnosti je to zlatíčko. Parrish je kretén. Parrish. Kluk, který se ztratil. Chlapec, který se stal rodinou, pak milencem a pak ukradeným, v okamžiku, který se zdál jako okamžik.

Víko se zabouchne, jen těsně mine mé prsty v rukavicích.

"Říkal jsem ti, abys to neotvíral! Zbláznil ses?!"

Proč musí každý další nádech chutnat jako krev? Co můj otec chce? Jakou potřebu naplňuje tím, že se s každým krokem budu kazit, že budu klesat níž a níž, že udělám něco nemyslitelného? Páni, Dakoto, vážně uvažuješ o tom, že bys do tohohle svinstva šla?

Nikdy jsem se nenáviděla víc než v tuhle chvíli.

"Pomoz mi s tím pohnout," řeknu mrtvolně, i když Chasm sebou trhne a nadává mi korejsky.

"Co to s tebou sakra je? Já se té věci ani nedotknu." Ukáže na dřevěnou krabici vlastní rukou v rukavici. "Vážně chceš někomu hodit na práh mrtvolu? Myslíš, že je to dobrý nápad?"

Mezi jeho otázkou a mou odpovědí je jen chvilka zaváhání.

"Ano," říkám mu a myslím to vážně. "Ano, chci."

Láska.

Jsem tak zamilovaná. A taky nenávidím Parrishe. Nějak jsou obě ty věci pravdivé zároveň.

A o tom to celé je, že? Láska... je dvousečná zbraň.

Kapitola 1 (1)

O tři měsíce dříve...

Dnešek je bezpochyby nejhorším dnem mého života.

Myslel jsem, že den, kdy jsem se dozvěděl, že jsem byl jako dítě unesen, se bude kvalifikovat na první místo. Místo toho je to dnes, první den v mém novém domě ve státě Washington, který je od mého domova v Catskills ve státě New York vzdálený asi tak, jak je to jen geograficky možné.

Černý mercedes, ve kterém jedeme, přijíždí k bráně před vysokým třípatrovým sídlem. Vypadá jako bílá kostka s příliš mnoha očima, z jejíchž četných oken je výhled na Washingtonské jezero. Se svou plochou střechou a přísně moderní estetikou je přesným opakem statku z roku 1830, ve kterém jsem vyrostl.

Je také obklopen novináři.

Krčím se na zadním sedadle, utěšuji se tónovanými skly a snažím se ze všech sil vyhýbat bleskům fotoaparátů, mávání mobilními telefony a hlučnému tlachání, které mě pronásleduje po většinu posledních šesti týdnů. Šest týdnů čistého, nefalšovaného pekla.

Brána se otevře a auto se rozjede vpřed, zanechávajíc hejno reportérů a influencerů za hradbou strohých kovových plotů.

"Tak jsme tady," řekne Tess Vanguardová a vjede do garáže pro čtyři auta, zatímco já se snažím roztřeseně nadechnout. Asi bych jí měla říkat mami, ne? Vzhledem k tomu, že mě porodila. Ale na druhou stranu mě ukradla ze školky, když mi byly dva roky, a já si z ní nepamatuju nic kromě vůně jejího parfému. Ve chvíli, kdy vešla do domu mých prarodičů a já se zhluboka nadechla, jsem to cítila v kostech: říká pravdu.

Když mi byly dva roky, unesli mě, unesli, odvedli od ní.

Nic z toho si nepamatuji.

Vím jen, že jeden den byl můj život v New Yorku dokonalý, snadný a pohodlný, a druhý den ...

"Chci, abys tohle místo považovala za domov," řekne Tess, podívá se do zpětného zrcátka a snaží se na mě usmát. Její tvář říká, že je vyčerpaná, ale to já jsem taky. A to ona chtěla tohle, abych přijel a žil s ní, když jsem byl naprosto spokojený tam, kde jsem byl. Taky našpulila rty a povzdechla si, když jsem odmítla sedět na předním sedadle a raději se schoulila dozadu a sledovala, jak letiště mizí v dálce.

Moje poslední spojení s domovem.

Tess si může tomu mohutnému sídlu za miliony dolarů říkat, jak chce, ale domovem pro ni vždycky zůstane dvaadvacet metrů čtverečních širokých prkenných podlah, legrační vestavby a kuchyně, která vždycky voněla jako dědečkova kuchyně.

Tohle není domov a nikdy nebude.

Snažím se ale nebýt hořká pilulka, takže se přinutím k úsměvu, když otevřu dveře a vyjdu na lesklou epoxidovou podlahu. Žaludek se mi zvedá nervozitou, když si tahám batoh na rameni, a z celého srdce si přeju, abych byla doma a pomáhala svým nejlepším kamarádkám Sally a Nevaeh vybírat oblečení na páteční Ryanovu oslavu. Ryan byl kluk, do kterého jsem byla zamilovaná, než mě zatáhli do téhle šlamastyky. Pravděpodobně už ho nikdy neuvidím.

"Tudy, zlato," řekne mi Tess, zamíří k postranním dveřím a otevře mi je. Postaví se stranou a čeká, až v ručně šitých teniskách vstoupím na bílou mramorovou podlahu. Kdysi patřily mé starší sestře Maxine. Tedy té, o které jsem si myslela, že je moje starší sestra. Když jsem se dozvěděla, že mě jako dítě unesla nějaká šílená ženská a dala mě na výchovu svým rodičům, znamenalo to, že jsem vlastně nebyla Maxinina mladší sestra. To je na celé věci to, co mě bolí nejvíc.

Vejdu do domu a v jeskynním vchodu se krátce zastavím. Všechno v tomhle domě je bílé. Opravdu. Je to bílá na bílé na bílé. Sterilní. Prázdné. A skoro všechno je hranaté a ostré. Žaludek se mi sevře až v krku, když se podívám na jediný organický tvar v místnosti: zakřivené schodiště s kovovými mřížemi jako vězeňská cela. Přesně tak si tu připadám: jako v pozlacené kleci.

"Kdo kurva jsi?" zeptá se hlas a odvede mou pozornost od schodiště ke dveřím naproti mně. Zdá se, že vedou do jakéhosi prostoru kuchyně/obývacího pokoje, ale nic z toho není možné zaznamenat, protože přede mnou stojí chlap bez trička, pokrytý tetováním, a po boku drží půl litru mléka. Na krabici je obrázek teenagerky, nad jejíž hlavou je vytištěn nápis ZTRACENÉ DÍTĚ. Přesně to jsem já. Já. 'Pohřešované dítě'. "A co děláš v mém domě ty?" zeptám se.

"Parrishová," upozorní Tess, její tón je mateřský a důvěrný, ale zároveň přísný. "Nech toho. Tohle je tvoje sestra... Dakota." Trochu se v tom posledním slově zadusí, ale asi se jí nedivím. Je to jméno, které mi dal můj únosce, ne to, které mi dala ona.

Parrish - zřejmě se tak jmenuje ten sexy chlap bez trička - má ve tváři výraz, který mi napovídá, že mu může být úplně jedno, co Tess právě řekla. Přesně ví, kdo jsem a proč jsem tady. Jeho slova mají způsobit bolest: Vím, kdo jsi, a je mi to jedno, nechci tě tu.

Jen se na něj zadívám.

Má mandlové oči barvy lískových oříšků s příměsí medu a jeho ústa jsou plná a svěží, i když na okrajích trochu ostrá, jako by si kruté řeči trénoval pravidelně. Vlasy má husté a vlnité, hody tmavé čokolády, s několika přirozeně odbarvenými kousky, které se mu pletou kolem čela. Vypadá rozcuchaně, unaveně a nasraně až na půdu.

Jak se tak dívám, zvedá ke rtům krabici s mlékem a chlemtá ji, zatímco Tess vzdychá.

"My přece vlastníme brýle, Parrishi," řekne a podpatky jí klapou po podlaze, když se kolem mě přesouvá ke schodům. "Prosím tě, vylej zbytek do dřezu a až si příště budeš brát mléko, použij hrnek jako civilizovaný člověk."

Parrish se hezky usměje, ale ta hrana tam pořád je, takže ten výraz připomíná spíš úšklebek. A taky se nedívá na Tess, ale na mě. Vlastně hodnotící by možná bylo lepší slovo.

Reflexivně se přistihnu, že si přikládám ruku na břicho. Je v něm žár, něco horkého a vytvořeného z rafinovaného, neředěného vzteku. Panebože, jak já toho zasranýho chlapa nenávidím. Stačí dvě vteřiny a zírám na někoho, z koho mám horkou kůži, napjaté svaly a komu se dokonce podaří vykreslit mi na čele pár krůpějí potu. Tak intenzivní a bezprostřední je moje reakce na mého nového "bratra".

Kapitola 1 (2)

Tenhle chlap je naprostý pitomec, potetovaný Chad, úzkoprsý, mrzutý, nafoukaný, příliš bohatý, divný bastard. Skvělý. Prostě skvělý. Oživlý instagramový model s osobností nasraného lenochoda. Mrzutý, otravný, oprávněný.

Zatnu zuby a donutím se vydechnout. Zachovat klid je nejdůležitější, je to nezbytné. Tohle zvládneš, Dakoto. Zvládneš to. A pak samozřejmě promluví Parrish a má tu drzost na mě mrknout, což mě ještě víc rozzuří. Nikdy jsem takhle nereagovala na jiného člověka. Nikdy. Určitě má podezřelé vibrace.

"Na mně není nic civilizovaného, matko," táhne Parrish a zní znuděně, když si mě prohlíží od hlavy až k patě a měří si mě jediným pohledem. Sotva se rozkouká, je hotový a já vidím, jak mu v očích přitvrdilo: zavrhl mě.

To pomyšlení je kurevsky vzteklé.

Ale slíbila jsem babičce, že to zkusím. Slíbil jsem to Maxine. Slíbil jsem to sám sobě.

"Ráda tě poznávám, Parrishi, já jsem Dakota," vyhrknu co nejpříjemněji, přistoupím k němu a nabídnu mu ruku. Jeho jsou pokryté tetováním, doslova prosáklé inkoustem. Na hřbetech obou rukou má stejné sluneční paprsky, klouby mu zdobí písmena. Pokryté jsou i obě paže a velká část hrudi. Vím, že je o něco starší než já - je mu sedmnáct oproti šestnácti -, ale nedokážu si představit, jak se mu podařilo získat tolik inkoustu tak rychle.

Chvíli se dívá na mou ruku a pak se znovu napije mléka. Všimnu si, že mu na rtech neulpěla ani kapka bílého. Moje nenávist k němu se zdvojnásobí. Trojnásobně. Čtyřnásobí se s každým dalším polknutím.

"Za chvíli přijde Chasm," řekne Tess a ona se podrážděně rozštěká.

"Parrishi, podej sestře ruku," odsekne a hlas se jí únavou z dlouhého letu protáhne. Letěli jsme obchodní třídou - samozřejmě -, ale ona je pořád unavená a já taky, vyčerpaná. Prázdná. Emocionálně zničená. "A řekni Chasmovi, že může strávit pár nocí u sebe. Máme tu rodinné záležitosti."

S dalším douškem mléka se Parrish otočí a bosý, v kostkovaných pyžamových kalhotách a bez ničeho jiného se odpotácí do obývacího pokoje. Proti své vůli kloužu očima po jeho hladkých svalech v horní části zad, sjíždím po křivce jeho páteře a nacházím napjatý, vypracovaný pas. Kapka chtíče se mísí s mým nově objeveným vztekem a mění ho v něco... divného. Jako by moje emoce nebyly zmítané už tím, že jsem zjistila, že jsem zatracená oběť únosu. Jako by vycítil, že se na něj dívám, hodí Parrish líný, arogantní pohled přes rameno.

"Jako by, sestřičko. Jen ve snu."

Parrish odejde a nechá mě zírat s prudkým, bolestivým pocitem, který mi vystřeluje ze srdce do prstů na rukou a nohou. Co to sakra...? Ruce se mi sevřou v pěst po stranách a nehty se mi zaryjí do dlaní. Opravdu to právě řekl? Vážně? Vážně?!

Musím zpomalit mrkání, abych zahnala šok z jeho nenucené urážky, než se mi podaří sevřít rty a otočit se zpátky na Tess.

Je už v polovině schodů a zdá se, že to neslyšela.

Z hrudi se mi rozlévá osamělost, ledový balzám, který zmírňuje oheň mé frustrace. Necítím se však o nic lépe. Místo toho mě to bolí ještě víc. Není nic ničivějšího než jeskynní chlad osamělosti.

"Jako bych se vůbec dívala," zamumlám chabě, skoro o celou minutu později a příliš potichu na to, aby Parrish vůbec něco slyšel. Parrish. Když jsme se s Tess poprvé setkaly - a ona mě konečně přestala líbat na čelo a plakat -, seděly jsme u kuchyňského stolu mých prarodičů a ona mi vyprávěla o svých dalších dětech.

Parrish není Tessino biologické dítě. Je to syn jejího manžela, doktora Paula Vanguarda. S Parrishem se seznámila, když mu byly tři roky a já byla pryč jen pár měsíců. Řekla mi, že se vrhla do role jeho matky, protože se jí po mně stýskalo.

Nejsem si jistá, jak to mám zpracovat.

Podle všeho v tomto domě žijí i moji čtyři biologičtí nevlastní sourozenci, sourozenci, které sdílím s Parrishem.

Poraženě si povzdechnu, vyjdu za Tess po schodech a najdu ji, jak čeká a nervózně si mne ruce. Po zakřiveném schodišti se ocitneme na kousku chodby vyložené světlým bambusem, stěna s okny směřuje k jezeru. Po obou našich stranách pokračuje chodba. Tess mi gestem naznačí, abych ji následovala doleva.

"Tvůj pokoj je hned naproti Parrishovu," řekne mi, když se snažím potlačit zasténání. Fanfánie, to je přesně ten klidný, soukromý prostor, který potřebuju: s dveřmi, které jsou tři metry od jeho. Tess se ohlédne přes rameno, aby odhadla mou reakci, a tak si vynutí úsměv, který necítím. Její vlasy jsou skotačivé a tmavé jako moje (než jsem si je stejně obarvila), husté kudrny barvy espressa sepnuté do volného drdolu za hlavou s několika zatoulanými prstýnky, které se jí otírají o světlý pihovatý krk. Moje vlastní ruka zabloudí ke krku a já se začervenám a doufám, že Tess neuhodne směr mých myšlenek.

"Podívej se na ty prsty, děvče. Dlouhé a zakřivené, přesně jako já a tvoje matka. Tvoje prababička jim říkala čarodějnické prsty." V mysli mi zazní dědečkův hlas a já se trochu dusím svými pocity. Vypadala jsem přesně jako oni, jako moji prarodiče, jako Maxine, jako Saffron - žena, o které jsem si myslela, že je moje matka, ale ve skutečnosti byla jen moje... únoskyně.

"Úžasné," odpovím opožděně a přemýšlím, jak přežiju život naproti tomu potetovanému čurákovi. Doma bych ho otevřeně nenáviděla, zatímco Sally a Nevaeh by po něm tajně toužily. No, co si to namlouvám, nejspíš bych po něm toužila taky. Znovu se málem zadusím. Měl by to být můj bratr, ne? Nebo... nevlastní bratr, řekl bych. Hnus. Nikdy jsem neměla ráda románky s nevlastními bratry, nikdy. Ještě že je stejně pravděpodobné, že uvidíme výbuch Yellowstonské supervulkánu a konec světa, jako že uvidíme románek mezi mnou a tím příšerným klukem.

Tess otevře dveře do pokoje napravo, což mě překvapí. To znamená, že já mám výhled na jezero a Parrish ne. Zajímavé.

Kapitola 1 (3)

Zastavím se ve dveřích, když se Tess otočí, zkříží si jednu ruku na hrudi a rukou se chytí za loket. Je nervózní, na což není slavná autorka skutečných kriminálních románů zvyklá, to se vsadím. Napsala přes dvacet bestsellerů New York Times. Její první román - Únos pod poledním sluncem - odstartoval její kariéru.

Byl zčásti autobiografický.

Byl o mně.

Ironií je, že jsem tu knihu četla - vlastně víckrát - a nikdy jsem si s ní nic nespojila. Hloupě jsem dokonce napsala seminární práci z angličtiny, kde jsem analyzovala obsah a hlubší význam příběhu, aniž by mi došlo, že rozebírám příběh o sobě.

"Tak co myslíš?" Tess se hrdě zeptá, hruď se jí rozšíří, když se zhluboka nadechne a gestikuluje po místnosti rukou ozdobenou diamantovým prstenem a tenisovým náramkem. V den, kdy jsme se seznámili, mi dala stejný náramek.

Mám ho v tašce; nesnesu, abych ho nosila.

Přinutím se k dalšímu úsměvu. Kdyby na to existovalo počítadlo, myslím, že za šest týdnů od chvíle, kdy jsem poznal Tess, bychom měli asi devět set devadesát devět vynucených úsměvů.

"Je to skvělé," řeknu a snažím se, aby mi hlas nepukal stejně jako srdce. Skoro mi chybí ten horký, rozzlobený pocit, který ve mně vyvolal Parrish. Bylo to kurevsky lepší než cítit se tak, jak se cítím teď, jako duch, skořápka, stín mého bývalého já.

Pokoj je... hezký. Tedy, má ty světlé bambusové podlahy, přísně bílé stěny a moderní svítidla, která vypadají jako abstraktní kovové sochy. Uprostřed pokoje stojí postel, zdobená stříbrem a polštáři z umělé kožešiny, a je z ní nádherný výhled na vodu.

Je tu taková zima a sterilita. Žádné barvy, žádné umění na stěnách, žádná vrzající podlaha. Ve zdi není ani promáčklina od toho, jak jsme se tu jednou s Maxine přetahovali. Na liště pod podlahovou lištou není hluboká rýha od toho dne, kdy jsme s dědou koupili starožitnou komodu a snažili se ji dostat nahoru po schodech a zatlačit na místo v rohu.

"Můžeš si ho vyzdobit, jak chceš," řekne Tess a ochotně přistoupí. Je tak šťastná, že se ze všech sil snažím, abych jí nezkazil parádu. Dovedu si představit, jaké to musí být, když najdete dítě, které vám před čtrnácti lety ukradli. "Zítra můžeme vyrazit do obchodů, koupíme ti, co budeš chtít."

"To je od tebe opravdu milé," odpovím, naše interakce je strnulá a nucená. Tessiny oči - stejně havraní černé jako moje - se na okrajích svraští, jak se snaží úsměv opětovat. Obě se snažíme. Jenže... tohle není situace, ve které by se normální člověk ocitl. "Jestli ti to nevadí, jsem z toho letu trochu unavená..."

Zdvořilý kód pro "prosím, vypadni, ať můžu v klidu umřít".

"Jistě," řekne, otřese se a hned se zase vžije do té slavné role spisovatelky, která jí tak sluší. Když jsem ji viděla poprvé, myslela jsem si, že je to dost možná ten nejchladnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Ale pak se rozplakala a já poznala, že je prostě mistryní v uzamykání emocí. To by musela být, ne? Vzhledem k tomu, čím si prošla.

Jednoho dne - přesněji před čtrnácti lety, třemi měsíci a šestnácti dny - vzala Tess svou dvouletou dceru Miu Pattersonovou do nízkonákladové školky dole v ulici od bistra, kde dělala servírku. Podle jejích slov držela v ruce červený plastový tác, na kterém byly čtyři koly, tři cheeseburgery a kuřecí salát, když jí v zástěře zazvonil telefon. Nějak věděla, že se něco děje. První řádek její knihy to vystihuje: V žaludku jsem to cítila, prvotní strach studený jako sníh a led, který líbá Kaskády.

Tess upustila tác na podlahu a dala se do běhu v kočičích podpatcích a zástěře. Než se udýchaná, roztřesená a zpocená dostala na parkoviště školky, uviděla červená a modrá světla policejního křižníku. Dovnitř se nedostala, místo toho padla na chodník před veselými žlutými zdmi budovy a křičela.

Toho dne se z Mii Pattersonové stala Dakota Banksová.

"Máš taky vlastní koupelnu," rozplývá se Tess, jako by se ještě nemohla dočkat, až odejde. Přesune se k lesklým bílým dveřím na posuvných jezdcích, podobným těm od stodoly u prarodičů. Jenže tyhle vypadají jako z vesmíru. Jsou lesklé a dokonalé a nevidím na nich žádnou kliku. Zdá se, že Tess je dokáže otevřít několika prsty.

Vykročím dopředu a nahlédnu do místnosti a zjistím, že je stejně sterilní a chladná jako ložnice. Alespoň že na podlaze je černý mramor místo bílého a sprcha je dost velká pro čtyři osoby. Uprostřed místnosti spočívá vana s okny podél celé stěny. To je jediná věc, kterou vidím a která mě uklidňuje. Koupel v té obrovské vaně, pohled na vodu a světla města na druhé straně jezera, to by mělo trochu pomoct.

Ale jen trochu.

Udělala bych cokoli, abych se mohla vrátit domů a naložit se do staré vany s drápy v domě mých prarodičů.

"Paul se brzy vrátí domů i se zbytkem tvých sourozenců," dodá Tess a já v jejím uhlazeném hlase zaslechnu nepatrný záchvěv nervozity. "Jestli jsi příliš unavená na to, aby ses s nimi dnes večer setkala, můžeme si zajít na snídani..."

"To by bylo fantastické," vyhrknu a zkroutím své vzpurné rty do nuceného úsměvu číslo jedna tisíc. Jestli Parrish nějak naznačuje, jakého přijetí se mi tu dostane, raději počkám do rána. Tess trochu poklesne tvář, ale i jí se podaří udržet úsměv.

"Dobře se vyspi, Mio," vydechne zamyšleně a pak obě úplně ztuhneme, veškeré předstírání normálnosti vyletí oknem. "Promiň, myslela jsem... Dakotu." Tess se rozpačitě odmlčí, zatímco já se ze všech sil snažím polknout knedlík v krku.

"To je v pořádku. Obě si tím procházíme," odpovím se vší zdvořilostí, kterou mě naučili prarodiče, ale s naprosto nulovou upřímností. Uvnitř křičím. Proč jsi mě prostě nemohl nechat na pokoji? Proč jsi mě prostě nemohl nechat tam, kde jsem byla šťastná? Tess jednou přikývne, úsměv jí jen trochu ochabne, a pak zamíří ke dveřím do ložnice. Než odejde, ještě jednou se ohlédne přes rameno, ale cokoli chtěla říct, jí odumře na rtech.

Kapitola 1 (4)

"Dobrou noc... Dakoto."

Tess vyjde na chodbu a zavře za sebou dveře. Neváhám déle než pár vteřin, než k nim přejdu a zamknu kliku.

Hodím batoh na zem a pak se svalím na postel a položím si obličej do dlaní. Nebrečím. Za posledních několik týdnů jsem toho nabrečela dost. Místo toho se seberu a vytáhnu z kapsy mikiny telefon.

Je těžké pochopit fakta: že moje rodina - tedy rodina Banksových - je ze zákona povinna zdržet se kontaktu se mnou po celý rok. Takže budu mít čas si zvyknout, říká Tess. Osobně si myslím, že je to ta nejhorší a nejpodlejší věc, jakou mi kdy kdo udělal. Volám prarodičům přes video, ale nikdo to nebere. Dokážu si jen představit, že jim Tessini děsivě drazí právníci a luxusní právní dokumenty brání, aby to zvedli. To mi ale nebrání v tom, abych jim psala.

Chybíte mi a chci se vrátit domů. Odesílám to a je mi jedno, jestli to dědu zase rozbrečí. Potřebuju, aby věděli, jak moc chci odsud pryč.

Pak zavolám své sestře Maxine.

Ta se naopak nenechá nikým a ničím zastrašit.

"Dakoto!" zavolá a s úsměvem se objeví na mé obrazovce. Říkávaly jsme, že máme stejné úsměvy - stejná malá ústa a plný spodní ret, tenký horní ret ve tvaru motýlka. Hádám, že to byly jen kecy, co? Bože, zníš zahořkle. To si nedělej, Dakoto. Když budeš pořád žvýkat ty samé kyselé sračky, nic sladkého v sobě nenajdeš. "Kde jsi teď?"

"Ve své nové ložnici," řeknu s napjatým a opuštěným hlasem. Zvednu telefon a otočím ho, aby Maxine viděla, s čím tu pracuju. Výhled za několik milionů dolarů a asi tolik lásky a tepla jako kus ledu. Otočím telefon zpátky ke svému obličeji. "Maxie, tohle nemůžu udělat."

Její tvář změkne, když se posadí na okraj vlastní postele.

"Nemůže to být úplně špatné, ne? Stěhovat se ke slavnému spisovateli a plastickému chirurgovi? Nejspíš bys je mohla přimět, aby ti koupili sporťák." Maxine si založí ruku na hrudi a telefon se jí třese, jak ho svírá v druhé. "Ferrari. Bílé s červeným koženým interiérem..."

"Maxie," nadávám, ale stejně se usmívám. Věděla jsem, že rozhovor s Maxine pomůže. Kromě toho, na rozdíl od mých prarodičů, kteří jsou ode mě vzdálení dvaačtyřicet hodin jízdy, Maxine chodí na Oregonskou univerzitu ve městě Eugene, které je odtud vzdálené jen čtyři a půl hodiny na jih. Vlastně jsme si teď blíž, než když jsem bydlela doma. Stříbrné stránky a tak. "Asi máš pravdu, ale já nechci ferrari, já chci domů." "To je pravda.

"Já vím, Koto," řekne a její tělo se trochu uvolní. "Mně se taky nic z toho nelíbí, ale víš co?" "Ne.

"Co?" Ležím na posteli, zírám na obrazovku a přeju si, aby tu byla moje sestra a objala mě kolem ramen, jako to dělávala, když jsem byl malý. To je moje úplně první vzpomínka, jak se na mě Maxine usmívala a hladila mě po zádech, zatímco jsem vzlykala. Z mého života s Tess si předtím, když jsem se jmenovala Mia Pattersonová, nic nepamatuji. Vůbec nic. Není divu, vzhledem k mému tehdejšímu věku.

A přesto vůně jejího parfému přetrvává. Trochu se při té myšlence zadusím.

"To z nás nedělá o nic míň sestry, víš to, ne?" "Ne," řeknu.

"Krev je hustší než voda," vyplivnu a pak se zhrozím. Už zase jsem zahořklá. Ale možná si jenom nepřipouštím dostatečnou zásluhu? Je to mnohem těžší, než jsem si myslela.

"Špatně. To je jeden z nejzneužívanějších citátů na celém světě. Skutečný citát zní: Krev smlouvy je hustší než voda z lůna. Ve skutečnosti to znamená, že rodina, kterou si vybereš, je silnější než rodina, do které se narodíš." Maxine se na chvíli odmlčí, když se mi zalesknou oči, a já zamrkám slzy, které jsem slíbila, že neproliju. "Hele, co kdybych tě příští víkend přijela navštívit? Přijela bych i dřív, ale mám odevzdat seminárku."

"Právníci..." Začnu a Maxine si odfrkne a pohodí kaštanovými kadeřemi. Vždycky jsme říkali, že je po babičce, zatímco my s mámou po dědovi s jeho vlasy barvy espressa. Nejlepší ironie.

"Seru na právníky, Koto. Nenechám si od nějakých kravaťáků nařizovat, že se nemůžu vídat se svou malou sestrou. Kromě toho..." Odmlčí se a věnuje mi takový přiblblý úsměv, že prostě vím, že uslyším o klukovi. Maxine je tak předvídatelná. Usměju se.

"Jde o Maxxe - chlapce se dvěma křížky ve jméně, že?" Zeptám se a zakroutím očima. Nechte na Maxine, aby si našla kluka s prakticky stejným jménem a zamilovala se do něj. Maxx Wright je spolužák z OU, jakási motokrosová superstar a přesný opak všech kluků, se kterými Maxine kdy chodila. Ještě jsem se s ním nesetkala, ale slyšela jsem o něm dobré věci.

"Vezmu ho s sebou," prohlásí Maxine s úsměvem. "Můžeš mu říkat prostě X, jako to dělám já. Tak se nemusíme bát žádných zmatků." "Ahoj," řeknu. Opře se o postel, takže se naše pozice zrcadlí. Čtyři a půl hodiny cesty, ale stejně jako vždycky. "Bude se ti líbit, Koto, vím, že ano."

"O tom nepochybuju," řeknu a myšlenkami zabloudím ke svému novému nevlastnímu bratrovi Parrishovi. "Když už mluvíme o klucích, právě jsem se seznámila s jedním ze svých nových bratrů."

"Aha?" Maxine se zeptá a hlas se jí trochu stáhne. Žárlí na mé nově nalezené sourozence; od té doby, co jí bylo pět a já přišla domů a držela se mámě za krk - chci říct Saffron za krk -, jsme to byly jen my. Já a Maxine. "Tak co, líbil se ti?" Vyhrknu a sestra zvedne hnědé obočí. "Chápu to správně, že ne?"

"Můj nevlastní bratr," opravím se s povzdechem. "Syn Tessina manžela. Je o rok starší než já a je to totální kretén." Cítím, jak se mi obličej zkřiví podrážděním, když si vzpomenu na jeho výraz, když se ohlédl přes rameno a přistihl mě, jak si ho prohlížím.

"Jako by, sestřičko. Jen ve snu."

Mám chuť něčím hodit.

"Páni. Takže... on je teda sexy jako prase?" zeptá se a já se zakuckám jízlivým smíchem.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moje herní dívka"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️