První kapitola (1)
======================== První kapitola ========================------------------------ Sebastian ------------------------ "A vaše žena?" zeptá se mě chlapík na druhé straně pultu. Natáhne hlavu do strany a podívá se za mě, pak zkontroluje svůj počítač. "Tady je napsáno, že rezervace je pro pana a paní Briggsovy." Zavrtím hlavou. "Ne, je to jen pro mě. To přece není problém, ne?" "Ne," řekne. "Máme několik zájezdů najednou. Jen k tomuhle přidáme dalšího sólového jezdce." Není to poprvé, co se někdo ptá na Brooke. Stalo se to v hotelu, když jsem se včera večer ubytoval. Asi jsem si měl změnit jména na všechno, ale nemyslel jsem si, že by to byl takový problém. "Stoupněte si na váhu, pane," řekne ten chlap. "Usadí vás podle váhy. Pak můžete zamířit tamhle za tu stěnu a podívat se na bezpečnostní video." "Dobře," řeknu. Pro sebe se zasměju a pomyslím si, že skoro každá žena, kterou znám, by s tímto pravidlem vážení měla problém. Ale pak vidím, jak se váží paní u přepážky vedle mě, a uvědomím si, že jediní lidé, kteří vidí váhu, jsou lidé za přepážkou. Jdu si najít místo na jedné z laviček za stěnou. Zatímco sledujeme video a dostáváme kompaktní záchranné vesty, které si zapínáme kolem pasu, rozhlížím se po párech a rodinách, které jsou většinou nadšené, že tu jsou. Pár lidí vypadá vyděšeně. Možná se bojí výšek. Jedna žena vypadá smutně, což mi přijde zvláštní vzhledem k tomu, že se chystáme na životní výlet. Říká se, že je to ten nejlepší na ostrově. Rozhlížím se kolem a čekám, že se k ní přidá její společník, ale nikdo se nepřidá. Možná proto je smutná. "Prosím, pojďte za mnou." Žena nás vyvede ven a pak každému z nás pokyne, abychom se postavili na číslo namalované na chodníku, kde máme čekat, až nás po jednom zavolají. S úžasem se dívám na velkou modrou helikoptéru. Je fantastický. Ve městě moc vrtulníků nevidíme. Stojím vedle smutné ženy. Vlasy jí vlají od větru, který vytvářejí lopatky vrtulníku. Jeden pramen se jí zachytí v ústech a já sleduji, jak ho vytáhne zahnutým prstem. Je krásná. Asi tak v mém věku. Drobná. Přistihne mě, jak na ni zírám, a slabě se usměje. Povinný úsměv. A v tu chvíli si všimnu malé pihy na jejím nose. "Číslo dvě!" vykřikne osoba u předních dveří vrtulníku podruhé. Dotknu se jejího ramene. Jejího měkkého, opáleného, vypnutého ramene. "To jsi ty," řeknu a kývnu na číslo, na kterém stojí. Přistoupí k nám a nechá si pomoci do vrtulníku. Pak zavolají mě. Sedím vpředu, vedle té smutné dívky. Sedíme na dvou místech napravo od pilota a vzadu sedí další čtyři lidé. "Užijte si jízdu!" křičí pomocník přes hlasité dunění motoru. "Aloha." Pilot drží sluchátka a naznačuje nám, abychom si nasadili svá. Pak nám dává několik pokynů ohledně mluvení. Každý ze dvou lidí má malý mikrofon, o který se dělí, a pokud chcete mluvit, musíte stisknout tlačítko a držet ho blízko úst. Všichni na palubě tak uslyší, co kdo říká. "Zatímco budeme čekat, až na nás přijde řada, vyzkoušíme si mikrofony," říká pilot. "Já jsem Dustin Holloway. Pocházím ze Seattlu ve státě Washington, kde jsem dvacet let létal u pobřežní stráže. Tohle je o něco méně stresující." Všichni se smějeme, ale přes hlasitý zvuk vrtule nikdo žádný smích neslyší. "Ať se každý představí a řekne nám, odkud jste a co vás přivádí na krásný ostrov Kauai." Podívá se na mě. "Můžeš začít ty, číslo jedna." Přiložím si mikrofon k ústům a stisknu tlačítko. "Ahoj, jsem Sebastian Briggs, ale všichni mi říkají Bass. Pocházím z New Yorku a jsem" - protočím oči - "technicky vzato na líbánkách." Žena vedle mě na mě zúží oči a podívá se dozadu, kde jsou další dva páry. Znovu se na mě podívá a tázavě se na mě podívá svým zmateným pohledem. Zavrtím hlavou. "Dlouhý příběh," řeknu všem, kteří mě poslouchají. Podám jí mikrofon, její drobné, měkké prsty se na okamžik dotknou mých delších, drsných, když si ho ode mě bere. "Já jsem Ivy Greeneová. Taky jsem z New Yorku. Ale, ehm, necestujeme spolu," řekne a kývne na mě. "Ty taky letíš sama?" zeptá se pilot. "Co vás přivádí do velkého státu Havaj?" "Ano," odpovím. Podívá se na své ruce a na krátkou chvíli zavře oči, než znovu zvedne mikrofon k ústům. "Jo. Jedu sólo. Já... prostě jsem se vždycky chtěla podívat na Havaj, myslím." Rychle mi mikrofon vrátí, jako by ho už nechtěla používat. "Svět je malý," řekne pilot. "A co vy čtyři vzadu? Vy taky nejste z New Yorku, že ne?" Ti čtyři se představí a pak pilot oznámí, že můžeme vzlétnout. Nikdy předtím jsem ve vrtulníku neletěla a ze sedadla, na kterém sedím, si představuji, že budu mít nejlepší výhled ze všech cestujících. Na této straně vrtulníku vidím všechno, včetně toho, co mám pod nohama, protože podlaha je ze skla. Je mi líto lidí, kteří uvízli uprostřed. Předpokládám, že za lístky zaplatili stejně jako my ostatní, ale jejich zážitek jistě nebude tak velkolepý. Skoro bych si přála, abych mohla přenechat své místo smutné ženě vedle mě. Ivy. Jaké neobvyklé jméno. Ale je hezké. A sluší jí. Má dlouhé hnědé vlasy, které jsou zčásti vrstvené a konce těch vrstev se jí kroutí skoro jako liány nějaké rostliny, která se jí šplhá po vlasech. Když se vrtulník vznese, Ivy mě chytne za koleno a stiskne ho. Když si uvědomí, co udělala, rychle ruku sundá a její tvář se zbarví třemi odstíny červené. "Promiň," řekne podle mě. Ale vidím jen, jak se jí pohybují rty, protože pořád držím mikrofon. A jediné, na co dokážu myslet, je to, že mi cizí ruka na koleni způsobila pocit, jako by mi tělem právě projel blesk.
První kapitola (2)
Místo mé nohy se chytá za boční strany sedadla. Chci jí říct, že je to v pořádku, že mě může chytit za nohu, jestli chce. Ale asi bych ji ztrapnil, protože by mě slyšeli všichni na palubě. Pilot nás seznamuje s historií Kauai a říká nám, že je to nejstarší havajský ostrov. Říká, že se tu natáčely stovky filmů. Vypráví nám o všem možném, od historie plantáží cukrové třtiny až po nejlepší místa k jídlu. Uvědomuji si, že slyším jen asi polovinu toho, co nám ten chlapík vypráví, protože z nějakého důvodu mám stále v hlavě ruku, kterou jsem měl na chvíli na noze. Chovám se směšně. Není to tak, že bych byl nějaký patnáctiletý puberťák, který zažívá svůj první dotek od holky. Snažím se znovu soustředit a přinutit se poslouchat Dustina. Když se vydáme k pobřeží, představí nám pobřeží Na Pali. Je úchvatné, křišťálově modrá voda se tu potkává s tenkými liniemi hnědých písečných pláží před kulisou těch nejzelenějších hor, jaké jsem kdy viděla. Dustin mi vysvětluje, že na většinu těchto pláží se dá dostat pouze lodí, a já přemýšlím, kolik by stálo si ji pronajmout. Vím, že bych si to nemohla dovolit, a byla by škoda jet sama, ale sakra - fotky, které jsem o tomhle ostrově viděla, ho nevystihují. Je to opravdu ráj. Dívám se na ostatní, jestli jsou stejně ohromení jako já. Když můj pohled padne na Ivy, vidím, že ona je krásou našeho okolí zasažena nejvíc. Sleduji jedinou slzu, která si razí cestu po pravé straně jejího obličeje. Poté, co se pilot zdvojnásobí, aby ti na levé straně vrtulníku měli výhled na pobřeží zblízka, zamíříme do vnitrozemí a letíme nad nejmalebnější krajinou, jakou jsem kdy spatřila. Je tu tolik vodopádů, že to vypadá jako bílé vlasy na zeleném pozadí. Jsou jich stovky. Když přilétáme k nejpůsobivějšímu vodopádu, Dustin se vznáší v bezpečné vzdálenosti. "Tohle je vodopád Manawaiopuna, ale všichni ho budete znát spíš jako 'vodopád z Jurského parku' z filmu." "Tohle je vodopád Manawaiopuna," řeknu. Deset minut vlétáme do údolí a obdivujeme jeden vodopád za druhým. Když se podívám na Ivy - proč se na ni pořád dívám? - vidím, že má svůj vlastní vodopád. Přímo po tváři. Nemluvím jen o jedné slze. Ona přímo pláče. Ošklivě pláče. Tělo se jí třese, jako by nemohla popadnout dech. A abych byl upřímný, její reakce mi bere dech. "Jsi v pořádku, Ivy?" ptá se pilot. "Musíme se vrátit?" Natáhnu k ní mikrofon pro případ, že by mu chtěla odpovědět. Její roztřesená ruka si ho ode mě vezme. "Jsem v pohodě," koktá do něj. "Je to pěkně úchvatné, že?" řekne. "Někdy na to zapomínám, protože ho vidím čtyřikrát nebo pětkrát denně." Ivy se zmůže jen na přikývnutí, další slzy z ní tečou, jako by to nedokázala ovládnout. Cítím nutkání natáhnout se a chytit ji za ruku. Protože jasně vidím, že její slzy nejsou slzy radosti nebo úžasu. Jsou to slzy bolesti. Vypadá, že prožívá nesnesitelná muka. Je pro mě těžké tu sedět a dívat se na to. Pomáhám lidem. To je to, co dělám. Je to moje práce. Alespoň si to říkám, když odolávám nutkání ji utěšit. Když budu mluvit s Ivy, uslyší mě celá skupina. To k ní není fér. Takže udělám jedinou věc, kterou můžu. Sedím a dívám se z okna, všechno si to uvědomuju a vím, že je to možná jediná příležitost, kdy se mi podaří přijet na Havaj. Protože lidé jako já - lidé v mé profesi - se na takové výlety běžně nedostanou. Dustin s námi letí nad kaňonem Waimea. A pak s námi letí dolů. Ukazuje nám oblíbené vyhlídky a turistické stezky. Vidíme lidi, kteří stojí na okraji útesů a mávají na nás, když prolétáme kolem. Usmívám se, protože vím, že za pár dní budu jedním z nich. Výlet do kaňonu nebyl v mém oficiálním plánu, ale je to něco, co chci udělat. A je to zadarmo. O třicet minut později, když už jsme přeletěli větší část ostrova, začne pilot mluvit o květinách. Žlutý ibišek je státní květina. Jeho žvanění o květinách je nejnudnější částí cesty. Ivy si to zjevně myslí také. Protože si sundá sluchátka, položí si je do klína a zavře oči, dokud nepřistaneme. Jeden po druhém jsme vyzváni, abychom opustili vrtulník, a poté nás doprovodí do obchodu se suvenýry, kde si můžeme koupit trička, suvenýry a dokonce i video z celého letu. Zatímco ostatní dva páry zůstávají a prohlížejí si zboží, já a Ivy míříme k východu. "Mahalo!" řekne pracovník a otevře nám dveře, abychom mohli odejít. "Děkuji," řekneme s Ivy současně. Mlčky se vydáváme na parkoviště, abychom našli svá auta. Parkoviště je plné džípů - aut, která si na tomto ostrově půjčujeme nejčastěji. Směju se, když se Ivy omylem pokouší otevřít dveře mého půjčeného auta a je frustrovaná, když její klíč nefunguje. Přijdu k ní zezadu. "Možná bys měla zkusit tyhle," říkám a mávám před ní klíči. Podívá se na své klíče a pak se rozhlédne po ostatních podobných džípech. "Promiň," řekne rozpačitě. "Všechny vypadají stejně." "Ivy?" Řeknu, když odchází. Ani nevím, co jí mám říct. Vím jen, že jí chci zabránit v odchodu. Otočí se a zvedne obočí. "Když už jsme tady obě samy, možná bychom mohly dělat ještě nějaké další věci společně." "Ehm, nejste na svatební cestě?" Zasměju se. "Technicky vzato." "Tak kde je tvoje žena? Nevycouvala?" "Jo, v pohodě se vyplašila. Vycouvala asi před devíti měsíci, těsně předtím, než měla jít k oltáři." Ivy si překvapeně zakryje ústa rukou. "To je mi moc líto, Sebastiane." "Bass," řeknu. "Nebo Briggs. Nikdo mi nebude říkat Sebastiane." "Dobře. Tak to je mi líto, Bassi. A já jsem Ivy." "Vzpomínám si," řeknu a udělám pár kroků blíž. "Je tu nějaký pan Greene?" "Ne. Jsem tu jen já." "No, zřejmě máme stejný vkus," řeknu a pokynu k vrtulníku a pak k našim stejným džípům. "Co kdybychom spolu zažili ještě pár dobrodružství? Mám dva lístky skoro na všechny výlety na tomhle ostrově." Chvíli nad mou otázkou přemýšlí a pak zavrtí hlavou. "To si nemyslím. Ale děkuji." "Odjíždíte brzy z Havaje?" Rozpačitě vyhrknu. Znovu zavrtí hlavou. "Ne. Rád jsem tě poznal, Bassi." "Já tebe taky, Ivy. Doufám, že se ti na Kauai bude líbit." Doufám, že se ti na Kauai bude líbit? Ježíši, mluvím jako reklama na cestovní ruch. To je to nejlepší, co mě napadlo? Smutně se zasměje, pak mi zamává a odejde. Když se dívám, jak nasedá do svého bílého čtyřdveřového džípu a odjíždí, přemýšlím, co mohlo krásnou ženu na krásném ostrově tak zatraceně rozesmutnit. A přeju si, abych to mohl zjistit.
Kapitola druhá (1)
======================== Kapitola druhá ========================------------------------ Ivy ------------------------ Miluji procházky po pláži. Zvlášť při západu slunce. Pláž tady v Poipu není nijak zvlášť dlouhá. Nakonec narazíte na černou lávovou skálu, která je neprůchodná. Ale je dost dlouhá na to, abyste se ztratili v myšlenkách. A někdy je dost dlouhá na to, abych zapomněla. Míjím bod na pláži, který vybíhá do vody, a vidím několik tuleňů, kteří chytají poslední paprsky horkého slunce. Je tu žena, dobrovolnice jménem Erma, kterou jsem za poslední týden docela dobře poznala. Ermu zavolám pokaždé, když zahlédnu opalující se tuleně. Přijde na pláž a ohradí místa provazem, aby přihlížející nerušili ohrožené tuleně. Erma mi řekla, že tito dva konkrétní tuleni sem chodí už několik měsíců. Dokonce už dostali i jména. Flip a Flop. Zastavím se na pár minut, abych si s ní popovídal, a nechám ji, aby mi předala další poznatky o tuleních mniších, kteří jsou pro ni i pro stát Havaj tak důležití. Myslím, že Ermě musí být sto let. Její pleť je opálená a zvětralá a má tolik vrásek, že je skoro těžké vidět ženu uvnitř. Ale je šťastná, že sem chodí chránit své "děti". Je spokojená se svým životem. Závidím jí. Nějaká rodina přijde obdivovat Flipa a Flopa a Erma se omluví, aby je mohla jít poučit. Je vidět, že svou práci miluje. Pokračuji po pláži a sleduji dvě malé skupinky surfařů, kteří se zoufale snaží chytit co nejvíc vln, než slunce zapadne za obzor. U stánku se surfovými prkny v mém letovisku pracuje muž. Každý den, když jdu kolem, mi nabízí, že mě naučí surfovat. A já mu každý den říkám "možná zítra". Ne že bych se to nechtěl naučit. Myslím, že by to mohla být zábava. Jen se to nechci učit od něj. Trochu mi nahání hrůzu, takovým tím slídilským způsobem. Přemýšlela jsem o tom, že si najdu někoho jiného, kdo by mě učil. Ale stejně jako většina mých ostatních dobrých úmyslů většinou skončí tak, že neudělám nic. Stojí mě to všechno, co mám, jen abych přežila každý den, a představa, že bych se měla bavit, ve mně vlastně vyvolává horší pocit - dokonce pocit viny. Dnes bylo dost těžké sebrat odvahu a letět vrtulníkem. Trvalo mi týden, než jsem se k tomu dopracoval. A bylo to stejně úžasné jako zničující. Přesně jak jsem věděl, že to tak bude. A i když to bylo těžké, byla to vítaná změna oproti mému běžnému dennímu režimu - který se skládá z procházky po pláži, jídla, pláče, spánku a pak zase procházky po pláži. V tuhle hodinu zůstává na písku jen hrstka lidí. Rodiny se sbalily a zamířily zpátky do svých pokojů, aby se umyly na večeři. Většina zbývajících jsou páry, které se procházejí ruku v ruce a užívají si nádherné barvy západu slunce, stejně jako já. Jedna žena venčí svého psa. Nějaká dívka prodává květiny. V dálce sedí na lávové skále muž a hraje na kytaru. Když se přiblížím natolik, abych toho muže slyšela hrát, uvědomím si, jak je dobrý. Ten chlapík nejen brnká na struny - on umí hrát. Žasnu nad zvuky, které vycházejí z jeho akustické kytary, a přistihnu se, že se svalím do písku asi dvacet metrů za ním, jen abych se ztratil v jeho hudbě. Několik dalších lidí se zastaví a poslouchá. Jeden pár tančí a pak se muž snaží dát kytaristovi nějaké peníze, což ten odmítá. Přestane však hrát, aby si s tím párem popovídal. Když vstane a otočí se, uvědomím si, že je to ten chlapík z ranní helikoptéry. Sebastian. Nebo Basa, jak si raději nechává říkat. Podívá se na mě a je vidět, že je překvapený, že mě vidí. Blýskne po mně zářivým úsměvem a zvedne bradu. Vstanu, zamávám mu a otočím se k odchodu. Pak mi to dojde - proč by měl mít radost, že mě vidí? Rozpačitě se rozhlédnu kolem sebe a jsem si jistá, že se usmíval na někoho jiného. Ale pak se rozběhne vedle mě s kytarou v ruce. "Ivy," říká. Ukáže na letovisko, před kterým stojíme. "Bydlíš tady?" Zastavím se v chůzi a pohupuji prsty na nohou v písku, zatímco s ním mluvím. "Ne. Jsem kousek dál na pláži." "Páni. Svět je malý." Kývnu na jeho kytaru. "Slyšela jsem tě hrát. Jsi moc dobrý. Hraješ profesionálně?" "Málem jsem to udělal," říká. "Dokonce jsem několik let navštěvoval hudební školu, než jsem odešel za svým skutečným snem." "Ale ty hraješ tak dobře. Těžko uvěřit, že bys to nechtěl dělat jako kariéru." "Hraju rád, ale ne tolik jako hasič." "To je pravda." Nakloním hlavu na stranu. "Hasič v New Yorku? Pracuješ pro FDNY?" Přikývne. "Pracuju. Říkáš to, jako bys znal někoho jiného, kdo to dělá." "Můj bratranec ano, ale to už je dávno. Odešel prodávat auta. Říkal, že je to příliš stresující." "Někdy to může být dost náročné, ale také velmi obohacující," říká. "Takže když už víte, co dělám, jaká je vaše profese, slečno Greeneová?" "Pracuji pro své rodiče. Vlastní ve městě síť květinářství." "To zní hezky," řekne, právě když k nám přistoupí dívka prodávající květiny. "A jaké načasování." "Květina pro dámu?" zeptá se dívka. "Samozřejmě," řekne Bass, vytáhne peněženku a podá dívce pár dolarů. "Bassi." Dotknu se jeho ruky. "Děkuju, ale to není nutné." "Trvám na tom," řekne s vřelým úsměvem. "Je krásná," řeknu a přiblížím si květinu k nosu. "Dej si ji do vlasů. Těsně nad uchem," řekne dívka. Dívá se mezi Basem a mnou. "Květina vpravo znamená, že jsi svobodná. Jedna na levé straně znamená, že jsi zadaná." Samozřejmě to vím, když jsem květinářka, ale stejně si to nechám vysvětlit. "Děkuju," řeknu a položím si květinu nad pravé ucho. Koutkem oka vidím, že Bass je rád, že jsem si ji dala za pravé ucho. A i když si stále nejsem jistá jeho záměry, uvědomím si, že je vítaným rozptýlením.
Kapitola druhá (2)
Dívka odchází právě ve chvíli, kdy slunce začíná pohlcovat moře. Ten pohled mě fascinuje. Stojím a dívám se na tu úžasnou krásu, šťastná i smutná zároveň. Šťastná, že plním slib, že udělám právě tohle. Smutná z toho, že osoba, které jsem to slíbila, tu není, aby toho byla svědkem se mnou. Znovu slyším kytaru. Je tichá, uklidňující a skvělá. Skoro jako by napsal melodii, která se hodí k zapadajícímu slunci. "Co to bylo za píseň?" Zeptám se, když skončí, právě když slunce klesá pod obzor. Pokrčí rameny. "Něco, co jsem si vymyslel, když jsem tě teď pozoroval při západu slunce." Cítím, jak se červenám, když vím, že jsem byla inspirací. "Jsi moc dobrá." "Díky." "No, měl bych se vrátit." Podívám se dolů na své bosé nohy. "Po setmění je těžké se po pláži se všemi těmi lávovými kameny pohybovat. Rád jsem tě zase viděl, Bassi." "Já tebe taky," řekne. Pak si mě prohlíží. "Ivy, to, co jsem dnes řekl, jsem myslel vážně. Na spoustu věcí mám lístky navíc. Jsem tu na dva týdny a nemám se s kým bavit. Všichni ostatní jsou tu součástí rodiny nebo páru. Myslím, že jsme možná jediní dva svobodní lidé na Kauai. A jsme zhruba stejně staří. Alespoň si to myslím. Mně je čtyřiadvacet." "Mně je taky čtyřiadvacet," říkám mu. "Vidíš? Tady to máš. A to, že se procházíš po mé pláži, je, jako by nám vesmír říkal, že bychom spolu měli chodit." "Tvoje pláž?" Zvednu na něj obočí. "Dobře, naše pláž," řekne. "Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad," řeknu mu. "Proč? Jsi tu s někým? Říkal jsi, že tu žádný pan Greene není. Je tu nějaký přítel? Snoubenec?" "Ne." "Přítelkyně?" zeptá se s hravým úsměvem. Zasměju se. "Ne. Žádná přítelkyně ani přítel." "Jak dlouho jsi na ostrově?" zeptá se. "Týden." "A kdy odjíždíš?" "Dvacátého devátého." Vypadá překvapeně. "To je za čtyři týdny, Ivy. Přijela jsi sem na víc než měsíc? Úplně sama? Sakra." "Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout." Přikývne. "Špatný rozchod? Možná rozvod?" Zavrtím hlavou a odvrátím pohled. "No, ať už je to jakkoli, myslím, že jsme na sebe narazili z nějakého důvodu. Zítra jdu do vany. Pamatuješ si, jak nám dnes pilot vyprávěl o starých plantážích cukrové třtiny, které tu kdysi bývaly? No, můžeš se projet na tubingu po starých zavlažovacích příkopech. Projíždíš jeskyněmi a tak. Vlastně to zní docela zábavně." "Jo, o tom vím všechno," řeknu a vzpomenu si na minulý rok, kdy jsem se o tomhle ostrově dozvěděla všechno, co se dozvědět dalo. "Ale ty to nechceš dělat?" zeptá se. Pokrčím rameny. Neřeknu mu, že je to jedna z věcí, které mám dělat. Stejně jako prohlídka vrtulníkem. "No tak. Bude to zábava," řekne. "A poučné." "To je mi líto. Prostě nemůžu," řeknu. "Měla bych jít." Začnu odcházet, ale on mě chytí za loket a jemně mě přitáhne zpátky k sobě. Přitáhne si mě tak blízko, že se naše hrudníky téměř dotýkají. Druhou ruku mi položí na rameno. Krátce zavřu oči ve snaze vypnout. Připomenout si, proč jsem tady. Ale nemůžu ignorovat pocit jeho rukou na mně. Je to příjemné. Je to náročné, aniž bych se cítila ovládaná. Je sebejistý, aniž by působil arogantně. Ale hlavně si uvědomím, že jsem na vteřinu mohla zapomenout. Nepouští mě, když se mi dívá do očí. Nejsem si jistá, na co myslí, ale vím, co se honí hlavou mně. Že je to první muž, který se mě takhle dotýká, který se na mě takhle dívá, od dob Eliho. Kolik je to let, co se mě nedotkl jiný muž než Eli? Ne že bych to nechtěla. Jen bylo příliš komplikované snažit se být s někým jiným. A pak, no, byla jsem příliš... otupělá. Najednou mě zaplaví vlna smutku a já se odtáhnu. Vypadá smutně. Otočí se a vezme do ruky kytaru. "Něco ti řeknu, Ivy Greeneová. Přijdu sem v deset ráno. Počkám tady u toho kamene do půl jedenácté. Jestli tady do té doby nebudeš, půjdu na tubing bez tebe. Ale pevně doufám, že se ukážeš, protože mám pocit, že za těma smutnýma a tajemnýma očima se skrývá žena, která potřebuje zažít dobrodružství." Natáhne ke mně ruku a já mu ji podám. "Možná je to dokonce žena, o které napíšu další písničku. Každopádně mi bylo potěšením se s vámi setkat." "Ty taky, Sebastiane Briggsi," řeknu a neochotně vytáhnu ruku z jeho. Vysměje se mi, že jsem použila jeho celé jméno. Usměje se na mě, že jsem si ho zapamatovala. Když odcházím, cítím, jak mě pozoruje. Tak zoufale se chci otočit a podívat se. Ale neudělám to. Cítím však, jak se mi na tvář vkrádá úsměv. A uvědomím si, že to ani není smutný úsměv. Je to úsměv, který jsem necítila už nejméně rok. A je zatraceně vítaný. Když dojdu na místo a vidím, jak Erma balí lano, tuleni už jsou pro dnešek pryč, konečně se otočím a podívám se za sebe. Bass sedí na svém kameni a hraje na kytaru. A část mého já si říká, jestli nepíše písničku o dívce, kterou dnes potkal. O dívce se smutnýma očima. A já si na vteřinu pomyslím, že by bylo na škodu se na chvíli ztratit ve fantazii? Koneckonců, možná je fantazie přesně to, co potřebuji - taková, která mi může přinést chvíle klidu.
Kapitola třetí (1)
======================== Kapitola třetí ========================------------------------ Sebastian ------------------------ Sedím na velkém kameni a cítím se trochu potlučený a potlučený po druhém ranním surfování. Ne že bych předtím nesurfoval, ale vlny na Havaji se od těch v Jacksonville na Floridě, kde jsem vyrůstal, značně liší. Ale začínám se do toho zase dostávat. Surfování je jako jízda na kole. Je v tom spousta svalové paměti, a jakmile vaše tělo zjistí, jak udržet rovnováhu, je to mnohem snazší. Nejtěžší je většinou dopádlovat k místu zlomu. Zkontroluji hodinky a pak se podívám dolů na pláž. Je skoro půl jedenácté. Rozhodnu se, že jí dám ještě pět minut pro případ, že by patřila k těm, kteří se vždycky opozdí. Protřu si čelo. Proč jsem tím tak posedlá? Teď žádný vztah nepotřebuju. Zvlášť s někým, kdo vypadá tak, já nevím, zmateně. Ale něco na ní je jiné. A nemůžu popřít to okamžité spojení, které jsem k ní cítila. "Aloha, pane Briggsi," řekne pracovník letoviska. "Dneska nemáte kytaru?" Zasměju se a zavrtím hlavou. Včera večer jsem tu strávil celé hodiny hraním na kytaru. Někteří zaměstnanci mě slyšeli a po směně si mě přišli poslechnout na pláž. "Možná později, pane..." "Tua," řekne. "Říkej mi Tua. Hraješ moc dobře." "Děkuji. Hrajete?" Zeptám se. "Hraju na ukulele." "Možná bychom z toho někdy mohli udělat duet," řeknu. Usměje se. "To by se mi líbilo." "Mohl bys mě naučit nějaké tradiční havajské písně." "To bych mohl. Ale teď se musím vrátit do práce. A tři jsou dav," řekne a kývne mi přes rameno. Otočím se a vidím, že za mnou stojí Ivy s plážovou osuškou a taškou na provázku. Zvedne tašku. "Nevěděla jsem, co si vzít na sebe, tak jsem si přinesla oblečení na převlečení." Široce se usměju. Pak si uvědomím, co má na sobě, a snažím se, abych ji vyloženě neokoukala. Má na sobě průsvitný overal, který sotva zakrývá jasně modré bikiny, které má pod ním. A, svatý Bože, vím, že si to zahalení bude muset na naše dobrodružství s tubingem sundat, a přemýšlím, jestli si během prohlídky vůbec všimnu něčeho jiného. Polknu a snažím se vykouzlit nějaká slova. "Udělala jsi dobře, že sis vzala plavky. Určitě se namočíš. Chci říct, že já budu taky mokrá. Všichni na turné budou mokří." Ježíši Kriste, proč se mi tak zatraceně zamotává jazyk? "Myslím, že budeme potřebovat i boty do vody, ale ty nám poskytnou." Vstanu, natáhnu se pro její tašku a přehodím si ji přes rameno. "Jsem ráda, že jsi přišel." "Málem jsem nepřišla," přizná. "Proč ne?" Pokrčí rameny a já jí vidím na očích, že nechce, abych na ni naléhal, takže to neudělám. Zřejmě je tu sama, na jednom z nejkrásnějších míst na světě, z nějakého důvodu. Důvod, o který se se mnou nechce podělit. "Pojď," řeknu. "Pojďme se koupat." Jdeme do garáží pod resortem, kde bydlím. Ivy se směje, když jí procházíme. "Jak vůbec někdo najde svoje auto?" Místa jsou zaplněná desítkami džípů. Když najdu ten správný, ukážu na zářivě žlutý polep okna s tanečnicí hula na zadním okně. "Možná jsem se včera sám pokusil nastoupit do špatného, tak jsem si to koupil v obchodě se suvenýry." Zachichotá se a studuje tu hloupou samolepku. "Dobrý nápad. Škoda, že mě to nenapadlo. Pořád se mi ztrácí auto." Otevřu jí dveře, než sama nastoupím. "Chodíš často ven? Na průzkum ostrova nebo do restaurací? Hodilo by se mi nějaké dobré doporučení, kde se dobře najíst." "Moc jsem venku nebyla," řekne a vypadá rozpačitě. "Párkrát jsem byla na místním trhu. V pronájmu mám plnohodnotnou kuchyň, takže jsem si vařila tam." "Cože?" zeptá se. "A to zkoumání?" Ptám se a nasazuji si sluneční brýle, když vyjíždím z garáže. Zavrtí hlavou. "To s tou helikoptérou bylo poprvé, co jsem něco takového dělala. Ale hodně chodím po pláži." "Jsi tu týden a to bylo poprvé, co jsi viděla něco z ostrova mimo náš malý proužek pláže Poipu?" Přikývne, ale opět nenabídne žádné vysvětlení. Zajímalo by mě, co ji na takovém místě drží týden zalezlou v pokoji. Musí se potýkat s nějakými hlubokými problémy. Náhodou mám pár přátel, kteří si prošli dost hroznými věcmi. Věci, které jim na dlouhá léta zabránily žít naplno. Myslím, že Ivy je možná jedna z nich. Uvízla ve vyjetých kolejích, ze kterých se nemůže dostat. Možná potřebuje jen postrčit. A já nevím proč, ale cítím nutkání být tím pošťouchnutím. Čím dál víc mám pocit, že setkání s Ivy má nějaký větší smysl. Zazvoní mi telefon a já se podívám dolů a usměju se, když vidím, kdo to je. "Doufám, že vám nebude vadit, když ten hovor vezmu," řeknu. "To je moje nejlepší kamarádka." "Jen do toho," řekne Ivy. Dám hovor na hlasitý odposlech. "Ahoj, Penny. Jak to jde?" "Je skvělé slyšet tvůj hlas, Bassi. Už sis našel nějakou kočku na surfování?" Ivy se ušklíbne a zakryje si ústa. "Aspene, jsem v autě a ty jsi na reproduktoru. A prosím tě, nedělej ze mě hráče, když vedle mě sedí ženská." V telefonu se roztančí smích. "Tak to bys mě příště měla upozornit, že jsem na reproduktoru. Dobrý den, ženo sedící vedle Basse, já jsem Aspen Andrewsová." "Ehm, ahoj," řekne Ivy rozpačitě. "Já jsem Ivy Greeneová." "S Ivy jsme se potkaly včera ve vrtulníku. Je z New Yorku." "To je fantastické!" Aspen vypískne. V jejím hlase už slyším, že si myslí, že tohle bude ten pravý. Aspen se mi to snaží dohodit už několik měsíců. I když teď žije v Kansas City se svým snoubencem, který hraje profesionálně baseball, stále mi vybírá ženy prostřednictvím svých přátel v New Yorku. "Tak to tě nebudu zdržovat," říká. "Jen jsem ti chtěla říct dobrou zprávu." "Dobré zprávy?"
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dívka se smutnýma očima"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️