Kapitola 1 (1)
========== První kapitola ========== Pat "Co sis koupil?" Ta otázka ze mě vyletí v něčem jako sípavé zachrčení. Odložím hrnek s kávou a oběma rukama se chytím neposkvrněné kuchyňské linky, potřebuju stabilitu. Otec pomalu opakuje a oči mu v koutcích zacukají. "Koupil jsem město." Přesně to jsem si myslela, že řekl. Ale koupit město zní jako něco, co bych mohl udělat já. Já jsem v rodině ten, kdo tíhne k velmi impulzivním rozhodnutím - často takovým, kterých o pět minut později lituji. "Ty, nejzodpovědnější člověk, kterého znám, co šetří peníze, sis koupil město?" Jeho úsměv se rozšiřuje a je ještě zuřivější. "Město, Patricku. Jako malé město." "Já vím, co je to město. Nechápu ale, co tě vedlo k tomu, že sis ho koupil." "Procházel jsem nabídky a narazil jsem na velmi unikátní nemovitost." Zadívám se na muže, který si na fotbalovém hřišti vysloužil přezdívku Think Tank pro kombinaci rozumu a chrabrosti. Ta část s Tankem stále platí - přísahám, že by mě pořád dokázal vytlačit na lavici, a to nejsem žádná Paleček. Ale začínám pochybovat, jestli neztratil něco z Think Tanka. Tank je skála. Praktický, tvrdohlavý, neústupný strážce moudrých rozhodnutí. Nemá v těle ani kousek impulzivní kosti. Je to muž, který řídil úspěšnou profesionální kariéru v baseballu a pak vychovával mě, mé dva bratry a sestru poté, co mi zemřela máma. Nakloním hlavu na stranu a mžourám na muže, který teď popíjí kávu, jako by to byl úplně normální rozhovor. Tátovy jasně modré oči jsou stále jasné a bystré. Jeho tmavé vlasy nejsou o nic víc prošedivělé než včera. Navenek vypadá jako můj táta, ne jako podvodník nebo dvojník. Na měňavce nevěřím, takže to je vyloučené. Silně se štípnu do paže. Ne, tohle není sen. A přesto... jsme tady. Stojíme v jeho kuchyni a probíráme fakt, že si koupil město. Zúžím oči a zeptám se: "Konzultoval jsi nejdřív Consumer Report?" Zasměje se. "To ano, ale kupodivu tam nebyla žádná sekce o městečkách." Čekám na pointu, na to, až některý z mých bratrů vyskočí a vykřikne, že mě šacují. Ale Tank se tváří vážně a samolibé pobavení v jeho tváři mi napovídá, že si mou reakci užívá. Možná až příliš. Zamrkám. On mrknutí opětuje, koutky úst se mu zvedají. Mrkáme na sebe a Tank vyhrává. Protřu si oči a rukou si prohrábnu vlasy. "Tati, nemůžeš přece Schitt's Creek nechat jen tak propadnout městu." "Jazyk, synku." Převrátím oči v sloup. Táta mě a mé sourozence učil, abychom se vyhýbali třem L: jazyku, dámám a lásce k penězům. (U Harpera dámy nejspíš nahradil něčím jako líní, prolhaní, muži.) Z úcty k němu jsme se drželi dost čistě a tátova neúprosná finanční výchova z nás všech udělala finančně zodpovědné dospělé. Co se týče dam... no. Jak se říká, dva ze tří nejsou tak špatní. V průběhu let jsme se Collin, James a já shodli na třech místech v nejrychlejší obměně přítelkyň. V současnosti je Collin příliš velký workoholik na to, aby chodil na rande, a James je prakticky poustevník. Co se mě týče, chci romantické, opravdově zamilované manželství se vším všudy jako můj táta a máma. Ale vzhledem k tomu, že jsem už potkal dokonalou ženu a typicky po Patově vzoru jsem to všechno podělal, jsem v podstatě mnich. "Dožeň dobu, dědku. Schitt's Creek je seriál. To bys věděl, kdybys přestal protestovat proti zvýšení cen Netflixu." "To je pravda. Tank zabručí, ale naštěstí nezačne svou tirádu o Netflixu a zdražování. Místo toho se zeptá: "Co je to za seriál, který se jmenuje Poop Creek?" Zadusím se smíchy. "Hraje v něm Eugene Levy. Miluješ ho." "To je ten s tím obočím?" "Přesně ten. Nechám ti ho na můj účet na Netflixu." "Vážně bys měla přestat slovíčkařit podstatná jména. Nevzdám se svého bojkotu založeného na morálních zásadách kvůli seriálu pojmenovanému po hovínku. Ani kvůli Eugenu Levymu. O čem to je?" "Táta koupí synovi z legrace město, ale rodina tam nakonec žije, když o všechno přijde. Zní to trochu autobiograficky?" Zasměje se. "Vlastně ano. Vzhledem k tomu, že jsem tohle město koupil pro své syny. No, vlastně pro nás všechny. Ale hlavně pro vás, chlapci." "Do Vánoc zbývají měsíce, a i kdyby byly blíž, nikdo z nás si nepřál celé město do punčochy." Tank zavrtí hlavou, jako by byl zklamaný mým nepochopením. "Je to pro pivovar." Zavrtím hlavou. "Jamesovi se to nebude líbit." "James to ještě neviděl." "Pokud to není město, které se nějak nachází v hranicích Austinu, James nebude na palubě. A protože jsi to udělala, aniž by ses ho zeptala, řekne zásadně ne." Rodící se pivovar Dark Horse sice nazýváme rodinným podnikem, ale je to dítě mého nejstaršího bratra Jamese. Jeho nápad, jeho oceněné pivo. My ostatní jsme spíš investoři. Většinou mlčenliví, protože James nemá rád vstupy. Je notoricky známý tím, že je blázen do kontroly všeho, od druhů sudů, ve kterých se vaří, až po farmy, ze kterých pochází chmel. Jamesovi NEBUDE vadit, že táta jednostranně rozhoduje o umístění plánovaného rozšíření. Zvlášť s ohledem na to, že ať už je to město kdekoli, není to v Austinu. Zaprvé, žije tu celá moje rodina. Kromě několika let, kdy jsme s Collinem hráli profesionální fotbal v různých městech, jsme se všichni drželi blízko domova. Myslím, že ztráta mámy tak mladé nás jedinečně stmelila. Nejsme jen rodina, ale i nejlepší přátelé. Za druhé a možná ještě důležitější je, že Austin je město plné lidí, kteří jsou ochotni utratit své studené, tvrdé peníze za luxusní pivo. Vysokoškoláci, gurmánští snobové, ti, kteří se zabývají tím, aby byl Austin divný, a dokonce i lidé z generace X, kteří stále paří, jako by byl doslova rok 1999 - ti všichni mají rádi pivo. Obzvlášť dobré pivo. Vlastní pivo s fantastickými názvy a jemně vrstvenými chutěmi, které, jak se ukázalo, James umí geniálně vyvíjet.
Kapitola 1 (2)
Upřímně trochu závidím svým starším bratrům, že našli způsob, jak zpeněžit své jedinečné dovednosti. James má Dark Horse, Collin má svou tělocvičnu pro elitní sportovce (kde pracuje i Harper) a já mám... ani nevím co. Moje jiskřivá osobnost? Můj bystrý vtip? Moji schopnost přehrát několik sérií televizního seriálu za týden? V sedmadvaceti letech se pořád snažím přijít na to, jak žít. Ještě jsem nenašla něco, co by mě zaujalo na víc než pár měsíců. Naštěstí si díky několikaletému platu profesionálního fotbalisty a chytrým investicím nemusím dělat starosti s financemi. Ale ani to mi nepomáhá podrbat svrbění neklidu, které cítím od ukončení kariéry. "Můžeme Jamese dostat na palubu," říká Tank. Nechybí mi to my, jako by si už myslel, že jsem v Tankově týmu. "To místo není tak daleko od Austinu," pokračuje. "Město potřebuje trochu péče, ale jakmile ho dáme do pořádku..." "Dovol mi, abych tě hned zastavil." Zvednu ruku. "Město potřebuje TLC? Jako celé město, které jste koupili?" "Už má své dny slávy trochu za sebou," přizná Tank. "Ale není to nic, co bychom nemohli opravit. Myslím, že to bude zábava." "Zábava je rodinný výlet do Cancúnu nebo plavba na Bahamy. Zábava je bufet s bůčkem, který se dá sníst. Zábava je pokerový večer. Opravovat celé město nezní jako dobrá zábava." Tank jen zavrčí, zkříží ruce a vrhne na mě temný pohled. Drž hubu, Patricku, říkám si, protože je mi jasné, že s každým slovem, které vypouštím z úst, je v celé téhle věci jenom tvrdohlavější. Ale zdrženlivost není zrovna moje parketa. "Ujasněme si to," řeknu. "Koupil jsi město, kde má být pivovar, a chceš, abychom ho všichni opravili ve stylu HGTV?" Tank přikývne. "Ale nenapadlo tě se nás nejdřív zeptat?" Znovu přikývne a já si přitisknu paty dlaní na oči. "Věděla jsem, že jsem se s tebou neměla dívat na všechny ty pořady o renovaci. Teď si kvůli nim myslíš, že si můžeš jen tak postavit město a Joanna Gainesová." "Co jsem říkal o podstatných jménech jako slovesech, synku?" Ignoruju ho a vytáhnu telefon, abych zavolal posily, tedy své sourozence. Tím, že si pouštím pusu na špacír, nikomu neprospěju. Náš táta se okopal a v tuto chvíli si myslím, že bude potřeba nás všech, abychom toho starého tvrdohlavého mezka od tohoto nápadu odtrhli. Otevřu skupinovou zprávu s Collinem, Jamesem, Harper a jejím manželem. Chase nás všechny dokáže udržet v klidu. Nebo alespoň klidnější. Od té doby, co se Chase přidal k rodině, se naše pěstní souboje snížily nejméně o sedmnáct procent. Než stihnu napsat něco jako emoji s vyděšeným obličejem nebo 9-1-1, Tank mi vytrhne telefon z ruky. "Neříkej to svým bratrům. Ještě ne." "Dej mi můj telefon, tati." Když si ho strčí do zadní kapsy džínů, zasténám. "Tohle není rozhodnutí, které děláš sám. Nebo jen se mnou. Jsme v tom namočení všichni." "Potřebuju, aby ses na to nejdřív podíval. Proto jsem tě požádal, abys přišel." "Myslel jsem, že potřebuješ pomoct se stěhováním nábytku." "Byla to lest," řekne a vypadá až příliš spokojeně. "Jasně." "Potřebuju tě, Pate." Být vybrán by mělo být ctí. Místo toho mi připadá, že si táta vybral nejslabšího člena stáda. Nesnáším, když mě někdo považuje za snadný cíl. I když je to pravda. Jsem méně intenzivní a vážná než moji sourozenci, ale to ze mě nedělá slabocha. Já jsem ta zábavná. Žádný panák, žádný slabý článek. Až na to, že možná jsem. Protože už teď zvědavost bojuje s mým lepším úsudkem. Chci vidět město v celé jeho zašlé kráse. Ale moji bratři mě zavraždí, když jim to neřeknu. Hlavně James. A protože je jediný větší než Tank, mám tendenci dávat jeho vzteku co nejvíc najevo. "Tanku." "Patty." Zapomeň na africké pláně. Jsme v OK Corralu, ruce na pouzdrech a čekáme, až někdo vytáhne první. "Pochopíš, až to uvidíš," řekne táta. "Jsi prozíravý muž, jako já." "Nesnaž se mi lichotit. Nebude to fungovat." Lež. Už to funguje a podle jeho výrazu to ví. Tank obejde ostrov a poklepe mi na rameno velkou masitou rukou. "Prostě se na to pojď podívat. Kouzlo nápadu se sem dostane," - poklepe si na lehce prošedivělý spánek - "a nepustí tě. Stejně jako já." "A já ti pak pomůžu přesvědčit ostatní? To si myslíš?" "Když tomu uvěříš ty, uvěří tomu i oni." Usmívám se. "A když tomu uvěřím já, přijdou oni?" Ušklíbne se a zachytí mou narážku na Pole snů. Tank je můj filmový kamarád. Mnoho večerů si sem najdu cestu, abych si odpočinula před televizí. Někdy se k nám přidají moji bratři nebo Harper a Chase. Většinou se díváme s Tankem a ukládáme si citáty pro pozdější použití. V poslední době se ty dvě noci týdně změnily spíš na pět nebo šest, kdy spím v dětském pokoji místo ve svém nejnovějším bytě. Zdá se, že nemůžu najít místo, kde bych se cítila jako doma, a tento nejnovější byt není výjimkou. Nájemní smlouva mi končí až za půl roku, ale už se rozhlížím po okolí. Přemýšlela jsem o tom, že bych se s Tankem přestěhovala zpátky domů, když už jsem tady tak často. Najednou si představuju, jak s Tankem sedíme na stejných místech na jeho gauči za deset, možná i dvacet let. Dva osamělé staré chlápky, jak si dávají filmové večery a chřadnou. Je až příliš snadné si to představit. Možná opravdu potřebujeme projekt, nový sen. Ale stejně. Celé město? "Přeceňuješ mé přesvědčovací schopnosti, tati. James je ten, koho musíš přesvědčit. On řídí vlak Temný kůň. A Collin je příliš logický na to, aby do toho nápadu nevystřelil milion děr. To, že s tebou budu souhlasit, ti nepomůže." Jestli můj nejstarší bratr kromě stuhy dokonalosti pro kontrolního maniaka vyhraje i cenu za tvrdohlavost, Collin si odnese pohár za praktičnost a opatrné rozhodování. Navzdory skvělému podnikatelskému plánu a stále ještě poloslavnému statusu, který se váže k našemu rodinnému jménu, strávil Collin roky plánováním a starostmi, než si otevřel posilovnu. Roky. "Podceňuješ se," říká táta. "Jsi tmel téhle rodiny."
Kapitola 1 (3)
"Já?" Dramaticky se rozhlédnu po kuchyni, jako bych hledala někoho jiného, koho by Tank mohl myslet vážně. "Tebe." Prakticky se pod jeho chválou předháním a přeju si, aby můj obličej nezobrazoval každou mou emoci jako Jumbotron na stadionu. Táta si myslí, že já - Patrick, ten, kterého nikdo nebere vážně, jako nikdy - jsem lepidlo? No, sakra. Tak to musí jít a zkazit to. "Taky si myslím," řekne opatrně jako člověk, který si vybírá cestu přes místnost plnou drátů, "že by ti to prospělo. Možná by ti to pomohlo soustředit se a ujasnit si budoucnost. Byl jsi v nejistotě příliš dlouho, synu." Znovu tohle. Nemůžu říct, že bych nechápal jeho obavy. Jen už mě unavuje poslouchat o tom, že mě odsuzuje nebo si ze mě dělá legraci, protože nevím, co chci dělat, až vyrostu. Jistě, mám tendenci skákat od nápadu k nápadu, od nadšení k nadšení. Nudím se. Jsem neklidná. Mám ráda změny. Něco z toho může souviset s mou ADHD, která až do letošního roku nebyla diagnostikována, ale těžko říct, kde končí moje mozkové funkce a začíná moje osobnost. Přijdu na něco, co budu dělat ráda. Jednoho dne. Mohlo by to být tohle? Ta představa je naprosto směšná, ale zároveň zní jako výzva. Tank s ďábelským úšklebkem vytáhne klíčky od auta, pro dramatický efekt udělá pauzu a pak řekne: "Nechám tě řídit Aston Martin." Je dobrý. Opravdu dobrý. Chtěl jsem řídit Astona od chvíle, kdy ho Tank přivezl domů. Byl to - když pominu města - největší výdaj, jaký kdy udělal. Snažil se nám všem vyprávět o nějaké skvělé nabídce, kterou našel, ale nikomu neuniklo načasování - koupil ho týden po Harperově svatbě. Je to dítě rodiny, Tankovo dítě, a tak jsme všichni naprosto chápali, že auto je jeho způsob, jak se s tím vyrovnat. A kolik dalších lidí s ním za těch šest měsíců jezdilo? Ani jedno. Já budu první. Tankův úsměv se rozšíří, jako by věděl, že mě má, což má. Ve skutečnosti je to jen částečně kvůli Astonu. Přiznám se - Tank ve mně vzbudil zvědavost na tohle město. Otázek je tolik, každá z nich plodí další otázky jako pár králíků v mém mozku. Musím zjistit, jaké město by inspirovalo Think Tank ke koupi. A co to vůbec znamená - koupit město? Získáte všechny podniky a budovy? Nebo je to spíš něco jako "baterie nejsou v ceně", "sestav si sám na vlastní riziko"? Kousnu se do rtu a chci, aby moje ruce nesáhly po klíčích. Alespoň ne příliš rychle. Potřebuju si zachovat aspoň trochu důstojnosti. Co si to namlouvám? V celém mém těle je méně než kapka důstojnosti. Vytrhnu klíče a vrhnu se ke dveřím vedoucím do garáže, jako by si to Tank mohl každou chvíli rozmyslet. Protože by mohl. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že mě Tank nazývá lepidlem a říká, že já jsem ta s vizí, nebo možná jen kvůli možnosti řídit Aston, ale vzrušení mě rozpaluje zevnitř. Jsem jako rozsvícený dům Griswoldových ve filmu Vánoční prázdniny - aspoň než vybouchnou pojistky. Vklouznu dovnitř a líbí se mi, jak se kůže přizpůsobuje mému tělu jako pohlazení. Motor ani tak neřve, jako spíš vrní. Cítím její sílu a potřebu rychlosti. Je to prostě velká, krásná kočka z džungle, která chce, abych si s ní hrál. Ráda vyhovím. Tank si složí své velké tělo na sedadlo spolujezdce a upraví si ho, aby měl místo na nohy. "Abychom si rozuměli, tenhle malý výlet neznamená, že souhlasím s tvým zaječím plánem, Tanku. Doufám, že ses aspoň zeptal na pravidla pro vracení peněz ve městech." "Neboj," řekne a zapne si bezpečnostní pás. "Nemám v plánu to vrátit odesílateli." "Když už chceš dělat podstatné jméno jako sloveso, je v tom umění," řeknu mu a trochu vytočím motor, abych slyšela její vrnění. Tank mávne rukou směrem k texaskému rannímu slunci, které se sklání nad příjezdovou cestou. "Tak pojď. Rychle a zběsile tahle věc. Ale legálně." Zasténám. "S tímhle nepřestaneš, že ne?" "Ne, dokud si neuvědomíš, jak hloupě zní slovesná podstatná jména." "No, tak pojďme s touhle věcí na výlet, tati. Kam vlastně máme namířeno?" Zasměje se. "Přesně tak - ještě jsem se nezmínil o tom nejlepším z města." "Patří k němu profesionální fotbalový tým a celá banda nádherných a svobodných roztleskávaček?" Střelí po mně zlým pohledem. "Ne. Nejlepší je to jméno. Jmenuje se Sheet Cake, Texas." Páteří mi projede zvláštní pocit. Takový, že nezvykle a nepříjemně mlčím. "Ty na ten název nemáš žádnou odezvu? Myslela jsem, že budeš házet vtipy jako bonbóny z průvodu." Aha, já mám odpověď: V žádném případě se město nejmenuje po dortu. Ale teď ji neříkám. Řekl jsem ji před pěti lety nejkrásnější dívce, jakou jsem kdy viděl. Řekla mi, že je z města, které se jmenuje Sheet Cake. Škádlivě jsem ji nazval lhářkou, ona mi vylila pití na hlavu, a tím začal nejkratší, nejintenzivnější a jediný opravdový vztah v mém životě. Lindy byla ta pravá a já jsem to všechno totálně podělal. A ze všech měst ve státě Texas koupil můj táta nevědomky to její.
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola druhá ========== Lindy Snažím se nezírat na svou právničku, která má ruce úhledně složené na stole. Moje právnička. Mám právníka, pomyslím si. Znamená to, že jsem se konečně dočkala, nebo že jsem naprosto selhala? Porota ještě neví. Ha! Porota - chápeš? Perfektní právnický vtip. Po několika vteřinách amatérské komedie mého mozku - což je zřejmě moje reakce na paniku - si uvědomím, že mi Ashlee položila otázku. "Promiňte, mohla byste to zopakovat?" Její hluboké hnědé oči jsou soucitné. "Chceš se před začátkem něčeho napít? Máme tu kávu, čaj nebo vodu." Zavrtím hlavou. "Prostě to polož na mě." Pak se zamračím, protože kdo říká, aby to na mě položil svému právníkovi? Nebo vlastně komukoli jinému. Možná je to částečně způsobeno úrovní mého stresu. Ale taky proto, že jsem víc než jen trochu zasažená hvězdou. Ashlee Belleová, světu známá spíš jako Belle, je to největší, co z Sheet Cake vzešlo. Ashlee, supermodelka, o které se mluví jako o příští Naomi Campbellové, pověsila podpatky na hřebík, když jí bylo třicet, a začala studovat práva na Stanfordu. Před dvěma lety se přestěhovala domů, aby si zahrála ve své vlastní verzi příběhu Davida a Goliáše. Jako poměrně mladá černoška si otevřela advokátní kancelář v přímé opozici vůči firmě Waters and Sons - výhradně bělošské mužské firmě vedené rodinou zakladatelů bohatší než hřích. Neměl bych říkat výhradně mužskou. Myslím, že tam pár žen pracuje jako administrativní asistentky. Možná jedna nebo dvě asistentky? Billy Waters mladší, můj obrovský omyl bývalého, tam pracuje se svým otcem Billym starším a téměř všemi ostatními Watersovými muži. Proto jsem zavolala Ashlee, když jsem se najednou ocitla v bitvě o opatrovnictví neteře Jo. S Ashlee jsme si už dříve zkřížily cestu, ale tohle bylo poprvé, co jsme si promluvily tváří v tvář. Musím přestat být divná a fangličkářská a soustředit se na věc. Ashlee je dokonalá profesionálka, ignoruje mé rozpaky a jde rovnou na věc. "Měla jsem možnost se na váš případ podívat. Tvoje sestra si najala jednoho z nejlepších rodinných právníků v Austinu. Vzhledem k tomu, že Rachel absolvovala devadesátidenní odvykací program, navštěvuje týdenní setkání anonymních alkoholiků a je provdaná za bohatého investora do technologií se silnými vazbami na komunitu, soudy by se mohly na opětovné sloučení dívat příznivě." Je toho tolik, co je třeba zpracovat. Rachel šla na odvykačku? Rachel má peníze na to, aby si najala slušného právníka? Rachel se vdala? To poslední mě z nějakého důvodu silně zasáhlo. Moje mladší sestra je něčí manželka. Prozatím přeskočím to, co Ashlee řekla o znovusjednocení. Nedokážu si představit svět, ve kterém by se moje sestra, která opustila svou měsíční dceru a za pět let se ani jednou neozvala, měla znovu setkat s Jo. Jen přes mou mrtvolu. Možná nejsem její biologická matka, ale když jde o Jo, jsem jako medvědí máma. "Rachel se vdala?" Zeptám se. "Asi před půl rokem, ano. Těsně předtím, než nastoupila do léčebny." Ashlee mi přes stůl přistrčí složku. "Tady jsou informace, které jsem zatím shromáždila, a najala jsem diskrétního soukromého detektiva, aby zjistil další podrobnosti." Nečinně listuju dokumenty, které vyplňují prázdná místa toho, co už Ashlee řekla. Rachel se tři dny po svatbě přihlásila do luxusního lůžkového zařízení. Odvykačka byla asi její verze líbánek. Nebo možná svatební dar? Zastavím se u barevné fotografie Rachelina řidičského průkazu. Naposledy jsem sestru viděla, než se narodila Jo, těsně předtím, než Rachel podruhé utekla. Byla vychrtlá až kostrbatá, kůže pod očima jí kvetla fialově jako dvojčata orchidejí. Neustále sebou škubala a její oči nedokázaly na nic zaostřit déle než pár vteřin. Rachel na této fotografii je téměř k nepoznání. Už není příliš hubená, místo toho vypadá, jako by ji někdo připevnil k pumpě na kolo a nerovnoměrně nafoukl. Nejde o to, že by vypadala těžce, spíš o to, že váha, kterou nese v obličeji, jí nepatří. Vlasy má sepnuté do rozumného drdolu a v uších a kolem krku má perly. Rachel, která je o čtyři roky mladší než já, vypadá nejméně o deset let starší než já. Nebýt jejích očí, možná bych sestru vůbec nepoznala. Jejich zelená barva se přesně shoduje s mou a Jo, ale jejich kvalita se zásadně liší. Křemíkové a ostré, připomínají nějaký drahokam vylámaný ze skály v hluboké, studené jeskyni. Zachvěju se při pohledu na její úsměv, který vypadá spíš vypočítavě než šťastně. Nebo si možná jen do fotografie promítám své vzpomínky na sestru. "Proč mi o své situaci neřekneš něco víc," řekne Ashlee. Položím složku na její stůl a cítím náhlou potřebu vydezinfikovat si ruce. Ashlee se sice do města nevrátila už mnoho let, ale to je spousta času na to, aby se do nich dostala všechna špína. Sheeterovi jsou velmi sdílní lidé, pokud jde o sdílení tajemství - pokud nejde o rodinný recept. A ty si berou do hrobu. Všechno ostatní je na Neighborly k mání. Neighborly je aplikace, kterou byste dostali, kdybyste zkřížili Facebook s Redditem a omezili zeměpisnou polohu uživatelů na Sheet Cake. Když se to stane tady, do půl hodiny o tom někdo mluví na Neighborly. Je to příšerné a geniální a naprosto návykové. Vyvinula to Winnie, jedna z mých dvou nejlepších kamarádek. Pořád ještě vychytává mouchy, než se to celé pokusí prodat, aby se to používalo ve městech po celé zemi. Zvednu obočí na Ashlee. "Můj příběh znáš nejspíš stejně dobře jako já." "Cože?" zeptám se. Usměje se. "Malá města sice mají možnost mít přehled, ale raději bych si vyslechla tvou verzi událostí, stejně jako cokoli relevantního, co by ti pomohlo v případu." Opřu se na židli. "Tak to bych možná přece jenom potřebovala kafe." Ashlee otevře zásuvku a vytáhne láhev whisky. "Kávu s koňakem?" Vyrazí ze mě šokovaný smích. Jestli to předtím nebylo oficiální, tak svého právníka docela miluju. "Za chvíli musím vyzvednout Jo, takže raději zůstanu u kofeinu. Ale možná budeš potřebovat ten drink."
Kapitola 2 (2)
* * * Po většině kafe (já) a whisky (Ashlee) dokončuji svou životní telenovelu. "Co myslíš? Zavoláme Mauryho nebo doktora Phila?" Odhrnu si ofinu z očí a položím prázdný hrnek na stůl. "To je rozhodně drama. Je mi líto, čím sis prošla," řekne Ashlee a smutně zavrtí hlavou. Přehled je takový, že moje sestra začala pít a brát drogy ve třinácti, ve čtrnácti utekla, vrátila se a v šestnácti zase odešla. O dva roky později se objevila na mámině verandě s nemluvnětem. Rachel téměř stejně rychle zase zmizela. Vynechala jsem maturitu, vzdala se svých postgraduálních snů a přestěhovala se zpátky domů, abych mamince pomáhala vychovávat Jo. Pak mamince diagnostikovali počínající demenci, takže jsem měla na starosti neteř a matku. "Ty jsi spisovatelka, že?" Když přikývnu, Ashlee se na mě mile usměje. "Možná bys měla přemýšlet o memoárech." Nejsem si jistá, jestli si dělá legraci, nebo ne, ale to poslední, co bych chtěla dělat, je psát svůj životní příběh. Navíc nejsem ten typ spisovatelky. Plánovala jsem, že budu cestovatelka a budu psát články zaměřené na kulturní geografii a lidské zajímavosti. Díky doporučení jednoho profesora jsem získala šťastnou práci, jakou hned po vysoké škole nikdo nedostane, když píše pro časopis. Byla to příležitost, která se naskytne jednou za život, ale i té se kvůli Jo vyplatilo vzdát. Teď jsem na volné noze a píšu skvělé novinářské články pro Buzzfeed, jako například "Nejžhavější hlavní muži ve filmech z 80. let seřazení podle kníru" nebo "Jaký jsi dinosaurus z Jurského světa podle enneagramového typu". Přejít na dlouhý knižní obsah by byl docela skok. I kdybych to chtěla napsat, nikdo nestojí o příběh sedmadvacetileté ženy, která se lopotí na malém městě a zároveň vychovává svou neteř. Není v něm žádná akce ani dobrodružství a už vůbec ne romantika. Moje dvě nejlepší kamarádky, Winnie a Val, které nejsou ani tak vedlejšími postavami, jako spíš dalšími členy Tří mušketýrů. Od této chvíle je šťastný konec sporný. Co na to říct? Můj pesimismus si dal k snídani můj optimismus. "Myslím, že bych musel změnit konec, aby se to prodalo." Poklepu si prstem na bradu. "Když o tom tak přemýšlím, možná bych změnil i prostředek a začátek." Ashlee se tiše zasměje. "Za ty roky jsem slyšela spoustu příběhů. Každý je jedinečný, ale mají několik společných rysů. Jedním z nich je, že my lidé dokážeme být buď velmi laskaví, nebo velmi krutí k sobě navzájem, stejně jako k sobě samým." Krásná, chytrá a pronikavě citlivá? Ashlee Belle si opravdu zaslouží něco lepšího než naše malé, umírající městečko. Napiju se kávy, která už značně vychladla. Jak dlouho jsem mluvila? Opravdu jsem měla Ashlee dát zkrácenou verzi svého příběhu, když už jí platím za hodinu. A její hodiny nejsou levné. "Myslíš, že bychom mohli podat žalobu na opuštění dítěte?" Zeptám se, aniž bych se chtěla zmínit o mnoha vyhledáváních na Googlu, která jsem na toto téma v posledních dnech provedla. "Nevzdala se Rachel v podstatě svých rodičovských práv, když Jo opustila?" Přijde mi to logické. Nechat dítě pět let bez jediného telefonátu - BUM. Vzdali jste se rodičovského trůnu. Díky za hru. Sbohem. Ashlee se usměje. "Bohužel to není automatické. Existuje celý proces zbavení rodičovských práv. Ty jsi jediným správcem, je to tak?" "Ano." Ashlee chvíli zvažuje svá další slova, díky čemuž se ve mně začnou šířit obavy jako rychle působící houba. "Můžu se zeptat, proč jste nikdy nepodala žádost o adopci Jo?" Položila tu otázku jemně, ale ani veškerý takt světa ji nedokázal přimět, aby dopadla měkce. "Měla jsem," řeknu jí s bezmocným pokrčením ramen. Chtěla jsem - pořád chci. Celá ta věc je prostě... komplikovaná. Když to s mámou začalo jít z kopce, našla jsem a vyplnila na internetu všechny formuláře pro převod opatrovnictví na mě a měla jsem pocit, že si zasloužím odznak za zásluhy na vestě dospělosti. Ale zřejmě jsem měla udělat pár kroků dál, abych Jo ochránila. Nikdy by mě nenapadlo, že Rachel bude usilovat o opatrovnictví. V žádné knize o rodičovství není kapitola, která by se zabývala mou složitou situací, takže jsem to musela zvládnout. Jsem si jistá, že jsem udělala a ještě udělám spoustu chyb. Od začátku jsem Jo nechala, aby mi říkala teto Lindy. Sama jsem byla ještě dítě, bylo mi teprve dvaadvacet, a představa, že budu něčí máma, mě děsila. Nikdy jsem o Rachel nelhala a Jo toho ví tolik, kolik má geniální a předčasně vyspělé pětileté dítě co vědět. Možná mi neříká mami, ale Jo je pro mě jako dcera. Je pro mě vším. Hluboko uvnitř mě se něco změnilo hned v prvním okamžiku, kdy jsem ji držela v náručí. Dívala se na mě, svírala můj malíček v drobné pěstičce a to bylo ono. Pokud jde o mě, Jo je od té chvíle moje, stejně jako já jsem její. "Bez podpory nebo dobré rady může být tento proces zdrcující," říká Ashlee. A drahý, i když to není důvod, proč jsem ten poslední krok nikdy neudělala. Upřímně řečeno, nejsem si úplně jistá, proč jsem začala hyperventilovat pokaždé, když jsem uvažovala o oficiálním podání žádosti o adopci Jo. Můj bývalý terapeut měl pár návrhů. A sice, že po tom všem, čím jsem si prošla, mám problémy se závazky. Bylo by šokující, kdybych je neměla. Můj táta odešel hned po narození Rachel a o pár let později zemřel při autonehodě. Rachel odešla znovu a znovu. Máma sice neměla na výběr, ale její demence svým způsobem znamená, že opustila i mě. A pak je tu Pat, muž, kterého jsem milovala. Neodešel jen tak. Odešel poté, co mi přejel srdce parním válcem, zatímco na oslavu svého úspěchu házel konfety. Takže ano, mám nějaké skryté problémy se závazky. Proces adopce mi připadal zdrcující ve více ohledech. A nikdy jsem si nemyslela, že Jo někam půjde. Je to moje malá šťastná sudička a já jsem veselý, ale opotřebovaný vlečný člun, který ji nese. Měla jsem být zodpovědnější. Měla jsem víc jednat a konat. Ale opravdu jsem si myslela, že dělám, co můžu. Očividně jsem na sobě potřebovala zapracovat.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Získat vás zpět"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️