První kapitola (1)
========== První kapitola ========== "Být Everwitchem znamená dvě věci: jsi mocný a jsi nebezpečný." -Sezóna pro všechno Všechno hoří, tolik plamenů, že to vypadá, jako bychom zapálili oblohu. Slunce už dávno zmizelo, schované za mlhou kouře a popela, ale jeho magie mnou stále prochází. Oheň zuří už šest dní. Začal sebemenší jiskřičkou a stal se všepohlcujícím během jediného nádechu, plameny se chaoticky a rychle šíří, jako by je někdo pronásledoval. Založení ohně bylo snadné. Ale uhasit ho je něco úplně jiného. Je to náš poslední výcvik v boji s lesním požárem v této sezóně a je intenzivnější než všechny ostatní výcviky dohromady. Oheň je větší. Plameny jsou vyšší. A země je sušší. Ale lesní požáry jsou hrozbou, se kterou se nyní musíme vypořádat, takže se musíme učit. Na toto školení je zde v kampusu více než sto čarodějnic z celého světa. Ostatní čarodějky pomáhají. Prameny poskytují palivo, rostou hektary a hektary borovic, které udržují oheň. Zimy tahají ze stromů vláhu a podzimy stojí po obvodu cvičiště a zajišťují, aby se oheň nerozšířil mimo něj. Musíme se učit, ale to neznamená, že při tom spálíme celý areál. Zbytek je na letcích a my máme jediný úkol: zařídit, aby pršelo. Není to snadné. Zimy vytáhly ze země tolik vody, že je spíš jako piliny než hlína. Pálí mě oči a na tváři mi ulpívá vrstva popela. Hlavu mám zakloněnou, ruce natažené, žilami mi proudí energie. Letní magie je neustálý příval, silný a mocný, a já ji tlačím směrem k lesu, kde voda smáčí zemi a mezi stromy se pohybuje líný potůček. Síla čarodějek kolem mě mě následuje a já ji posílám hlouběji do lesa. Proplétá se kolem stromů a klouže po lesní půdě, dokud nenajde obzvlášť mokrý úsek země. Po kůži mi naskočí husí kůže, jak se teplo mé magie střetne se studenou vlhkostí. Je tu dost vody na to, aby se dala vymámit ze země a vynést do mraků, dost na to, aby zničila oheň a vyčistila vzduch od kouře. Je to poprvé, co jsem se zúčastnil skupinového tréninku od loňského roku, kdy jsem na stejném hřišti trénoval se svým nejlepším kamarádem. Od té doby se k ní magie ve mně vrhla v záblesku světla, stejně jasného jako oheň přede mnou. Od té doby, co vykřikla tak hlasitě, že mi ten zvuk stále zní v uších. Snažím se tu vzpomínku zahnat, ale celé tělo se mi při ní chvěje. "Soustřeď se, Claro." Hlas pana Harta je pevný a jistý, přichází zpoza mých zad. "Zvládneš to." Zhluboka se nadechnu a znovu se soustředím. Mám zavřené oči, ale nestačí to na to, abych vymazala rudou a oranžovou barvu ohně, matnou záři, kterou budu vidět ještě dlouho poté, co plameny uhasnou. "Teď," řekne pan Hart. Zbytek léta mi uvolňuje svou magii a vplétá ji do mé vlastní. Napnu se pod její tíhou. Naše společná síla je mnohem silnější než jednotlivé proudy poletující po lese, stejně jako je gobelín silnější než jednotlivé nitky v něm. Ale je to tak těžké. Většina čarodějek by její váhu nikdy neunesla. Jen čarodějka spjatá se všemi čtyřmi ročními obdobími dokáže ovládat tolik magie. Every jsou však vzácné a naši učitelé ve své generaci žádnou neměli - já jsem první po více než sto letech - takže je to pro nás všechny proces učení. Ale nepřipadá mi správné držet v rukou magii tolika čarodějek. Nikdy to tak není. "Zhluboka se nadechni, Claro," řekne pan Hart. "Tohle zvládneš." Třesou se mi ruce. Je takové horko, žár z ohně se mísí s žárem ze slunce. Magie kolem mě těžce visí na mně samotné a já soustředím veškerou svou energii na to, abych ze země vytáhla vlhkost. Konečně se nad stromy vytvoří malý obláček. "To je ono. Pěkně v klidu," řekne pan Hart. Mrak se zvětšuje a tmavne. Magie ve mně bobtná, připravená se uvolnit, a z její síly se mi zatočí hlava. Je to hrozný pocit, jako bych byla na pokraji ztráty kontroly. Už dvakrát jsem nad sebou ztratila kontrolu. Hrůza, která mě pronásleduje ve snech, stačí k tomu, aby se to už nikdy neopakovalo. Na kůži mi vyvstávají krůpěje potu a já se musím usilovně snažit o každý mělký nádech, jako bych dýchala na vrcholu Mount Everestu, a ne na poli v Pensylvánii. Zmírním proudění a třikrát se pořádně nadechnu. Jen tři. Pak začnu znovu. Místo deště padá z nebe popel, plameny šlehají k nebi, jako by se mi vysmívaly. Zjistím, že se moje vlákno magie vznáší nad lesní půdou. Nechávám z konečků prstů proudit dost energie, abych ho udržela v chodu, ale ne víc. "Déšť," zašeptám. Ze země stoupá voda a chladí. Tvoří se drobné kapičky a já je jen spojuji, dokud nejsou příliš těžké na to, aby zůstaly ve vzduchu. A je to. Tohle zvládnu. Odtáhnu oblak od stromů, blíž a blíž k plamenům, až se vznáší nad srdcem ohně. Síla se pohybuje všude kolem mě jako cyklon a já ji posílám spirálovitě do vzduchu, ke kapkám, které mají tak blízko k tomu, aby se staly deštěm. Ve mně se vzedme další magie, která se zoufale snaží dostat ven a krade mi dech. Je jí hluboká studna, ale já se bojím pustit ji, děsím se toho, co by se mohlo stát, kdybych to udělala. Vyšlu malý proud magie, který nijak nezmírní tlak, jenž se ve mně hromadí, a zbytek zatlačím zpátky dolů. Nestačí to. Dešťový mrak se mihotá a hrozí, že zruší veškerý pokrok, kterého jsem dosáhla. Potřebuje víc energie. "Přestaň s tím bojovat," řekne za mnou pan Hart. "Prostě to nechte být. Máš to pod kontrolou." Ale mýlí se. Nechat to být by bylo jako protrhnout hráz a doufat, že voda ví, kam má odtéct. To vím líp. Vím, jakou zkázu může moje moc způsobit. Je na mě upřeno tolik očí, na dešťový mrak, který se žene nad ohněm. Dělím pozornost mezi ovládání toku vlastní magie a komandování všech ostatních, ale nepřipadá mi to správné.
První kapitola (2)
Už to nemůžu dělat. Neudělám to. Vlákno magie se zhroutí, energie se rozletí na všechny strany jako uvolněná požární hadice. Čarodějkami kolem mě se rozlehne kolektivní sténání. Ruce mi padají k bokům a nohy se pode mnou podlamují, tlak už mě nedrží na nohou. Klesám k zemi a těžké vyčerpání vystřídá všechno ostatní. Mohla bych spát přímo tady, na pilinách, obklopená čarodějnicemi a ohněm. Zavřu oči, když pan Hart začne pevným hlasem řídit ostatní čarodějky. "Dobře, všichni v severovýchodním rohu, jste s Emily. Severozápadní, Josh. Na jihovýchodě Lee a na jihozápadě Grace. Pojďme ten oheň uhasit." Pan Hart zachovává vyrovnaný tón, ale po více než roce práce s ním vím, že je zklamaný. Po několika minutách se obnoví čtyři silná vlákna magie a mrak nad ohněm se zvětšuje a tmavne. Emily, Josh, Lee a Grace dělají rukama pohyby vzhůru a všechna voda, kterou vytáhli ze země, stoupá do atmosféry a stoupá, stoupá, stoupá. Jednomyslně tlesknou a kapky vody se spojí, jsou příliš těžké na to, aby zůstaly ve vzduchu. Podívám se nahoru. Když mi na tváři přistane první dešťová kapka, tělem mi projede nepříjemný pocit. Bylo zapotřebí čtyř našich nejsilnějších čarodějek, aby udělaly to, co by pro mě mělo být přirozené. Dokonce snadné. Padá další dešťová kapka. A další. Pak se obloha otevře. Všude kolem mě se zvedá jásot, který se mísí s deštěm. Lidé se plácají po zádech a objímají se. Josh mě zvedá ze země, objímá mě kolem pasu a krouží se mnou vzduchem, jako bych právě neselhala před celou školou. Mám promočené vlasy a oblečení se mi lepí na kůži. Josh mě položí na zem a plácne si s ostatními čarodějkami kolem sebe. "Dokázali jsme to," řekne, obejme mě kolem ramen a políbí mě na spánek. Ale cvičení není nic v porovnání s nespoutanými požáry, které hoří Kalifornií. Letos odmaturujeme a pak bude na nás, abychom bojovali se skutečnými požáry. A ty jsou čím dál horší. Čarodějnice ovládají atmosféru už stovky let a udržují vše v klidu a stabilitě. Vždy se nám to dařilo. Vždycky jsme byli dost silní. Ale stínadelští - ti bez magie - byli pohlceni možnostmi jimi chráněného světa, světa, kde se každý čtvereční centimetr dá využít k zisku. Začali posouvat hranice naší síly a naší atmosféry. Zpočátku jsme s tím souhlasili, pohlceni jejich nadšením. Pak se jejich nadšení změnilo v chamtivost a oni odmítli zpomalit, ignorovali naše varování a hnali se vpřed, chovali se, jako by magie byla nekonečná. Jako by tato planeta byla nekonečná. Teď už to přehnali. Snažili jsme se přizpůsobit a zvládnout měnící se atmosféru sami, ale nedokážeme držet krok; je to, jako bychom sfoukávali svíčky, když hoří celý dům. Když jsme si uvědomili, že to, co svět potřebuje, je odpočinek, prosili jsme stínadla a prosili o náš domov. Ale byli jsme v přesile. Stínadla nedokázala dohlédnout přes svou touhu po dalším, rozvíjela území, kterého se lidé nikdy neměli dotknout, vyžadovala kontrolu v oblastech, které měly být vždy jen divoké. Není dost magie, aby to všechno uživila. A teď se kolem nás hroutí atmosféra. Před třemi lety jsme na požáry tak tvrdě netrénovali. Šířily se a působily škody, ale čarodějky je vždy dokázaly uhasit dřív, než se staly ničivými. Teď nás není dost, abychom zvládli všechny způsoby, kterými se Země brání. Přemýšlím o hektarech půdy, které letos shořely v Kalifornii a Kanadě, Austrálii a Jižní Africe, a je to tak jasné. Je to tak bolestně jasné. Už nejsme dost silní a administrativa spoléhá na mě, že něco změním, že něco změníme. Ale to by opravdu neměli. Než přijde maturita, nebudu schopná změnit vůbec nic.
Kapitola druhá (1)
========== Kapitola druhá ========== "Pamatujte si: rozhodnutí, která učiníte dnes, pocítíte na sobě, kým se teprve stanete." -Sezóna pro všechno Zůstávám na poli dlouho. Země je pokrytá popelem, roztroušené uhlíky vysílají k mrakům stezky kouře. Je těžké uvěřit, že náš letní ples se konal teprve před třemi dny, tenký stan postavený právě na tomto poli na počest konce sezony. Slunce se ponořilo pod obzor a všude je klid. Jsou to poslední chvíle léta. Dnes večer nastane rovnodennost a čarodějnice zaplaví zahrady, aby přivítaly příchod podzimu. Léto bude truchlit nad koncem své sezóny a podzim bude slavit. Zaslechnu za sebou kroky a otočím se, abych viděla pana Harta, jak kráčí po ohořelých zbytcích pole. Zítra tu budou jara v plné síle a tráva vyroste během několika dní. Za týden už po požáru nezbudou žádné stopy. Pan Hart si položí deku, sedne si na ni a společně se mnou pozoruje chuchvalce kouře. Po několika minutách se zeptá: "Co se tam dneska stalo?". "Nemám dost sil." Nedívám se na něj. "To není otázka síly, Claro. Po celou dobu, co jsem měl na starosti tvé vzdělání, jsi se držela zpátky." Otevřu ústa, abych něco namítla, ale on zvedne ruku a umlčí mě. "Dělám to už dlouho. Většina mých studentů musí bojovat, aby se jim podařilo dostat svou magii ven. Vím, jak to vypadá. Ale ty s ní neustále bojuješ, snažíš se ji udržet uvnitř. Proč?" Zadívám se na pusté pole před sebou. "Ty víš proč," zašeptám. Nebyl tu, když zemřela moje nejlepší kamarádka, když ji moje magie vyhledala a zabila v jediném okamžiku, v jediném nádechu. Ale slyšel ty příběhy. A přesto se ode mě nikdy neodvrátil. Když ho přivedli, aby převzal mou výchovu, nikdy se nebál, že by mohl sdílet Nikčin osud. Přiblížil se ke mně, když se všichni ostatní vzdálili. "Je toho moc," řeknu. "Nemám to pod kontrolou." "A nikdy se nebudeš ovládat, když mi nedovolíš, abych tě to naučil. Opravdu chceš po zbytek života žít ve strachu z toho, kým jsi? Kontrola nevzniká tím, že se vyhýbáš moci, kterou máš, Claro, ale tím, že ji ovládáš. Představ si, co dobrého bys mohla udělat, kdyby ses tomu věnovala." "Jak se můžu věnovat něčemu, co mi toho tolik vzalo?" Zeptám se. Pan Hart upírá oči před sebe. Brýle s drátěnými obroučkami si strčí na nos a měsíční světlo se mu odráží od kudrnatých bílých vlasů. "V určitém okamžiku se musíš přestat trestat za věci, které nemůžeš změnit. Naučit se používat magii neznamená, že se smíříš se ztrátou, kterou ti způsobila. Musíš přestat klást rovnítko mezi obojí." "Říkáš to, jako by to bylo snadné." "Není. Je to pravděpodobně ta nejtěžší věc, kterou kdy uděláš." V očích mě pálí slzy a já se podívám dolů. Nikdy jsem před panem Hartem nebrečela a nechci s tím začínat ani teď. "Tak proč to dělat?" "Protože si zasloužíš klid." Ale mýlí se. Nezasloužím si klid. Vím, že na pana Harta tlačí vedení. Ale nikdy mě netlačí k tomu, abych šel dál, než je mi příjemné. Vychází mi vstříc tam, kde jsem. Ale teď bych měla být nejmocnější žijící čarodějkou a škola začíná ztrácet trpělivost, s ním i se mnou. "Kromě toho, nejsi unavená?" zeptám se. "Unavená?" Zeptám se. "Bojovat s tvou magií stojí spoustu energie, mnohem víc, než by bylo potřeba k jejímu použití." "Nemůžeš prostě všem říct, že moje magie nefunguje?" "To by ti nikdo nesežral. Je tu, Claro, ať chceš, nebo ne. Potřebujeme tě." Mlčím. Škola na mě tlačí, jako bych byla odpovědí, jako bych mohla sama obnovit stabilitu atmosféry. Ale kdyby to byla pravda, kdybych měla použít veškerou sílu, kterou v sobě mám, nikdy by se nezaměřila na lidi, které miluji. Nebyl by s ní spojen rozsudek smrti. Vzalo mi to tolik, příliš mnoho, a já kvůli tomu nenávidím svou magii. "Podívej se na mě." Pan Hart se ke mně postaví čelem a já se mu podívám do očí. "Co jsem ti říkal, když jsme spolu začali pracovat?" ptám se. "Nikdy mi nebudeš lhát. Řekneš, jak to je." Přikývne. "Tak to je." Dlouho mlčíme. Pole už téměř zahalila tma a nad hlavou jasně září hvězdy. V dálce se zvedá vítr a rozfoukává zbývající kouř směrem ke stromům. "Ano, jsem unavená," řeknu nakonec a můj hlas není víc než šepot. "Jsem tak unavená." Pan Hart mě poprvé vidí plakat. *** Když dorazím do své malé chaty v lese, je už pozdě. Její šindele jsou zvětralé a staré, ale dvě malá okna jsou čistá jako křišťál. Jsou jedinou cestou, kterou se do malého prostoru dostává světlo, a já je téměř posedle čistím. Srub byl postaven pro správce pozemku před padesáti lety, ale ten se oženil a odstěhoval se mimo areál, a tak stál léta prázdný. Dokud jsem se do ní nenastěhovala já. Oprášila jsem pavučiny z popraskaného bílého stropu a drhla stěny, dokud prach nezmizel a teplá dřevěná prkna se nerozzářila. Ale ať jsem uklízela sebevíc, nikdy jsem se nedokázala zbavit zatuchlého zápachu. Už jsem si na něj zvykla. Někdy si říkám, jestli mě někdy přestane bolet, když procházím kolem kolejí, kde bydlí všichni ostatní. Bydlela jsem v Letním domě, když Nikki zemřela, a správa mě donutila přestěhovat se do malé chatky za zahradami. Nejdřív jsem byla zničená. Stěhování z koleje, kde Nikki bydlela, bylo jako její další ztráta. Ale pochopila jsem, proč už tam nemůžu být. Když někdo zemře, protože ho milujete příliš vroucně, vypnete tu část sebe sama, která umí milovat. Pak se odstěhujete do chaty daleko od ostatních lidí a ujistíte se, že se to už nikdy nestane. Strčím do dveří a podlaha zavrzá, když vejdu dovnitř. Josh na mě čeká, sedí na židli u stolu. Equinox je vedle něj, strká svou černou hlavu Joshovi do boku a vrní.
Kapitola druhá (2)
"Co tady děláš?" "Je to moje poslední noc. Chci ji strávit s tebou." Poškrábe Noxe na hlavě. "A ty, Noxi," dodá. Jeho přízvuk ztěžkne, když je unavený. Zítra odletí zpátky do svého kampusu na anglickém venkově a už se neuvidíme. Přijel sem před třemi týdny na školení o požárech. Nedbal varování přede mnou, protože je arogantní, a já mu v tom nebránila, protože nehrozilo, že bych ho milovala. Před lety by možná bylo, ale teď už ne. Kromě toho je dnes večer rovnodennost, a až se léto změní v podzim, veškerá náklonnost, kterou k Joshovi chovám, vyprchá. Je to důsledek toho, že jsem Everwitch - být svázaná se všemi čtyřmi ročními obdobími znamená, že se měním s nimi. Zítra ráno mé city k Joshovi zmizí, právě včas, aby mohl odletět domů do Londýna. Ale právě teď je ještě léto a já ze všeho nejvíc toužím po falešném pohodlí jeho teplého těla vedle mého. "Tak zůstaň," řeknu. Vezmu Joshe za ruku a on mě následuje tři kroky k posteli. Přitáhne si mě k sobě a otře se mi rty o krk. Až do téhle chvíle jsem si neuvědomovala, jak moc to potřebuju, jak moc potřebuju jeho. Zavřu oči a nechám odejít tíhu dne. Bude na mě čekat ráno, ale teď chci jen vypnout mozek, vypnout starosti, očekávání a drtivé pocity viny, které ovládají mé myšlenky v bdělém stavu. Přitáhnu Joshe na postel a jeho váha na mně nahradí všechno ostatní. Ještě jednu noc můžu předstírat, že nejsem tak osamělá, že mě to prakticky vyprázdnilo. Ještě jednu noc můžu předstírat, že si pamatuju, jaké to je někoho milovat. Být milován na oplátku. A tak to dělám. Předstírám. Vyplňujeme tmu těžkým dechem a propletenými údy a oteklými rty, a než měsíc dosáhne nejvyššího bodu na obloze, Josh spí vedle mě. Podzimní rovnodennost nastane za sedm minut. Za sedm minut a jednu vteřinu se na mě zřítí realita mého života. Moje magie se změní tak, aby ladila s podzimem, a já budu vzdálenější verzí sebe sama. Najednou jsem rozzuřená, prochází mnou žhavý vztek. Nestačí mi, že jsem nebezpečná, že moje magie vyhledává ty, kteří jsou mi nejblíž. Jsem také nucena měnit se s ročními obdobími a sledovat, jak verze mého já odplouvají jako listy uvězněné v proudu. Kůže se mi rozpálí a dech mám mělký a zrychlený. Ze všech sil se snažím uklidnit, ale něco se ve mně láme. Je mi tak zle ze ztráty věcí. Ze ztráty sebe sama. Slunce mě táhne k podzimu stejně, jako měsíc táhne příliv. Mám sevřený hrudník. Je ve mně bolest tak hluboká, tak silná, že jsem si jistá, že mi vyzařuje ven ze zad a do Joshova žaludku. Ještě čtyři minuty. Tělo mě bolí z toho, jak se snažím zůstat v klidu, v naprostém klidu, aby Josh neviděl, jak jsem rozervaná. Posune se za mě a napne ruku, čímž si mě přitáhne k hrudi. V místnosti je ticho, až na jeho pomalý, rovnoměrný dech, a já se snažím sladit svůj dech s jeho. Třicet vteřin. Přitisknu se k Joshovi a přiblížím se k němu co nejblíž, mezi námi už nezbývá žádný prostor. Tentokrát se chystám bojovat. Budu se Joshe držet a odmítnu ho pustit. Rovnodennost pomine a já zůstanu tady. Budu chtít zůstat přímo tady. Uchopím Joshovu paži a on ospale zamumlá mé jméno, zaboří mi tvář do vlasů. Po páteři mi přeběhne mráz a já se k němu přitisknu oběma rukama a odmítám ho pustit. Tři. Nechci se pustit. Dva. Nepustím. Jedna.
Kapitola třetí (1)
========== Kapitola třetí ========== "První podzimní den je pozoruhodný tím, že se vzduch mění v čepele, nepostřehnutelné body a hrany, které odstraňují jakoukoli stopu léta. Roční období jsou tak žárlivá, nechtějí se dělit o světlo reflektorů." -Roční období pro všechno Pustím Joshovu ruku. Dlaně mám horké a zpocené od toho, jak pevně jsem ho svírala. Dýchání se mi vrací do normálu a vztek ve mně mizí v porážce. Prohrála jsem. Znovu. Nevím, proč se o to snažím, proč si to pořád dělám. Vždycky je to stejné. A přesto přemýšlím, jaké by to bylo jít spát s naprostou jistotou, že ráno budu k člověku, který leží vedle mě, cítit totéž. Ale jakmile na to pomyslím, pohřbím tu myšlenku. Nikdy se neprobudím s absolutní jistotou, a už vůbec ne s jistotou, co cítím. Jsme si příliš blízcí, Josh a já. Vyvalím se z postele a otevřu okno, co nejdál to jde. Podzimní vzduch je ostrý a za sklem se rozprostírá bezmračná noc. Josh se vzbudí a já vklouznu do tepláků a postavím na čajník. Dívám se, jak Josh spí, klidně a vyrovnaně. Když konvice zapíská, probudí se. Jeho přítomnost už není tak silná. Jak se mění poloha Země vůči Slunci a my se vzdalujeme létu, Joshova magie slábne. A až opět přijde léto, jeho moc dosáhne plné síly po dobu tří výjimečných měsíců. Ale ode dneška slábne a já to vidím na jeho tváři. Nebudu však vypadat o nic slabší, protože nejsem. Moje magie nikdy neochabuje. Nikdy neochabuje. Jen se mění. "Šťastnou rovnodennost." Jeho tón zjemní náznak smutku. "Šťastnou rovnodennost. Čaj?" Přikývne a já si z rohu pultu vezmu dva hrnky. Josh vstane a oblékne se, než se posadí na kraj postele. Venku slyším všechny čarodějnice, jak vítají podzim, i když je půlnoc. Josh mě pozoruje, jeho modré oči sledují, jak vařím čaj. Podám mu hrnek a posadím se na židli vedle postele. Ve vzduchu mezi námi stoupá pára a víří. "Hele, dneska máš narozeniny, ne?" "Ano," řeknu. "Jak to víš?" "Pan Hart se o tom zmínil." Zvedne ke mně hrnek. "Všechno nejlepší, Claro." "Díky." Věnuji mu malý úsměv, ale nedokážu se mu podívat do očí. Čarodějky se rodí o slunovratu nebo rovnodennosti, ale nikdo neví, co váže Everwitch ke všem čtyřem ročním obdobím. Narodila jsem se o podzimní rovnodennosti a měla bych být regulérní podzimní čarodějka. Místo toho se při mém narození stalo něco, co ze mě udělalo tohle: někoho, kdo se sotva dokáže podívat na člověka, s nímž je, protože její city k němu v mžiku zmizely. "Nepřeháněla jsi, když jsi říkala, že budeš jiná," říká Josh. Jeho tón není agresivní ani zlý, ale stejně mi to připadá jako urážka. "Tvoje chování, způsob, jakým se držíš... Vypadáš tak uzavřeně." Nic neříkám. "Jaké to je?" zeptá se. Ta otázka mě zaskočí. "Jaký je to pocit?" "Ta změna. Přechod z léta na podzim. Všechno." Ještě nikdy se mě na to nikdo nezeptal, ne takhle. Jakmile je zřejmé, že už mě to nezajímá, nikdo se nechce zdržovat, a já se jim nedivím. Ale Josh zní upřímně zvědavě. "Zpočátku je to drásavé, jako by mě někdo vyhodil z horké vany do oceánu. I když vím, že to přijde, je těžké se na to připravit. Moje magie se okamžitě změní; podzimní magie není tak intenzivní jako letní, takže se všechno trochu zpomalí. A myslím, že se zpomalím i já. Jakákoli vášeň, kterou jsem měla v létě, jako by se vytratila." Napiju se čaje a posunu se na židli. "Jako já?" zeptá se. "Přesně tak." Zamrká a podívá se do svého hrnku. "Je mi to líto, Joshi." Můj tón je mírný, i když uvnitř křičím. Nesnáším omluvy za to, kdo jsem. Nebo možná jen nesnáším to, kdo jsem. Nejsem si jistá. "Nedělej si s tím starosti," řekne. "Koneckonců jsi mě varovala." Jeho hlas je nenucený a vyrovnaný, ale když se usměje, vypadá smutně. Otevřeným oknem dovnitř vplouvají zvuky smíchu a zpěvu. "Věř mi, je to lepší než alternativa." Jakmile ta slova vyslovím, přeji si, abych je mohla vzít zpět. Zítra odjíždí; nepotřebuje znát ty části mého já, které chci udržet v tajnosti. "Jak to myslíš?" "Nechceš, abych se o tebe staral." Podívám se z okna, ale nevidím noční oblohu. Je to Nikki. Jsou to moji rodiče. Stisknu oči a vytěsním ty představy. Josh si foukne do čaje, i když už je chladný. "Tvůj přítel, že?" Tyhle drby zná asi každý, dokonce i ten, kdo sem přišel před třemi týdny. Přikývnu, ale nic neříkám. Nox mi skočí na klín a podívá se na mě, jako by se chtěl ujistit, že se moje náklonnost k němu nezměnila. Políbím ho na hlavu a on zamručí. "Každopádně zítra odjíždíš, takže si s tím nemusíš dělat starosti." Nechám svůj hlas zvednout, snažím se vyčistit vzduch od napětí, které naplnilo místnost. "Ať to stojí, co to stojí, posledních pár týdnů jsem se skvěle bavil. Za těch padesát liber to stálo." "Promiň?" "Vsadil jsem se s pár klukama, že se ti budu líbit i po rovnodennosti." Josh se zasměje, ale zní rozpačitě. "Nemůžeš vyhrát všechny." V žaludku mi začne být hnusně a já se napiju čaje, abych ho uklidnila. "Ty ses vsadil o mě?" Josh se mi podívá do očí a jeho výraz změkne, jako by teprve teď pochopil, jak hrozně to znělo. "To vyznělo špatně," řekne. "Chtěl jsem jen říct, že jsem se s tebou skvěle bavil. Opravdu jsem si to užil." Natáhne se po mé ruce, ale já se odtáhnu. "Tak skvěle, že jsi šel za svými přáteli a vsadil na to peníze." "Byla to hloupá sázka, to je všechno. Opravdu mě to mrzí, zvlášť proto, že jsem to myslela vážně." Josh se podívá na podlahu a já nemám sílu zůstat naštvaná. Už tak je mi dost trapně. Ale ještě trapnější než ta sázka je fakt, že zranil moje city. A já nechci, aby to věděl.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Cena jejího kouzla"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️