Prolog
Prolog Jules "Dávám vám třídu..." Všechno se rozmazává a ztrácí. Zbylých šedesát studentů se postaví a vyhodí čepice do vzduchu. Ta moje zůstává na mé hlavě. Není co slavit. Moje budoucnost byla zničena několika ignorantskými slovy. Tohle se nemůže stát. Všechno by to zničilo. Kurva, Jules, postarej se o to. V tu chvíli všechno vykrystalizovalo, dokonalý obraz. Postarám se o to. Jessie by mohl svobodně dobývat svět, jak mu bylo předurčeno. Jeho chladná a vypočítavá slova mě s každým úderem zasáhla do srdce. Nikdy by mě nenapadlo, že můj nejlepší přítel a láska mého života zvládne tu zprávu takhle. Byli jsme po boku jeden druhého už od školky. Jessie se laserově soustředí na své plné fotbalové stipendium na Michigan. To není omluva. Bez rozmýšlení mě zdrtil. Každé slovo mé valeditorské řeči bylo tlumené bolestí srdce a smutkem. Byl to okamžik, na který jsem se těšila od prvního ročníku. Jediné, co mě přes to dostalo, byla moje chůva Jane. Ona je jediná osoba, která mě vždycky bezmezně milovala. Tatínek Jack se rozzářil stejně široce jako ona, když sledoval můj projev. Pořád jsem se soustředila na jejich dvě milující tváře. Ujala se mě, když se mě máma vzdala. Zdá se, že se opakuje cyklus, kdy jsem se nechala zbouchnout na střední škole. V koutcích očí mě píchají slzy. Moje současná situace není příliš vzdálená od mého začátku. Chůvin syn Dalton narukoval do armády a hned po maturitě odjel. Jeho středoškolská láska Hailey nechtěla mít s dítětem, které rostlo v jejím lůně, nic společného. Chůva ji podporovala celých devět měsíců a pak mě adoptovala. Získala novou vnučku a ztratila jediného syna, který odešel do války, a to vše ve stejném roce. "Ahoj, jsi připravená jít na oslavu zamykání?" zeptala jsem se. Tessi mě šťouchne do ramene a poskakuje na jehlových podpatcích. Zavrtím hlavou. "Necítím se dobře. Chůva s tátou pro mě doma připravili malou oslavu." "Cože?" zeptám se. Je to lež. Žádný večírek se nekoná. Plánovala jsem, že půjdu na zámek a strávím celou noc v Jessiině náručí. "Jsi vpořádku?" Tessi se na pár vteřin zatváří ustaraně. Přikývnu a spolknu všechen stud a bolest. "Jsem v pořádku. Chci s nimi být co nejvíc, než se s Jessie vydáme do Michiganu." "To je příští týden, že?" "Jo." "No, sestřičko, radši si na mě taky naplánuj nějaký čas." Políbí mě na tvář a bezstarostně odlétá. To bych měla být já. Svírám v ruce diplom a se skloněnou hlavou se proplétám davem. Několik rodinných přátel mě poplácá po zádech a zastaví mě, aby mě objali. "Tady je." Carolyn mě objímá. "Chtěla jsem tě vyfotit s Jessie, než vyrazíte." Vzhlédnu k Jessiemu, který stojí přede mnou, jeho silná čelist je napjatá a oči plné výčitek. Slova se nedají vzít zpět. Možná jich lituje, ale už je pozdě. "Teď se dejte dohromady." Carolyn do nás šťouchne. "Potřebujeme Tessi a Bradyho. Kam ti dva utekli?" "V téhle přeplněné tělocvičně je nenajdeš, zlato. Prostě si je vyfoť. Parta bude doma o každých prázdninách a pak je můžeš vyfotit," zabručí Jessiin táta zřetelně přes hluk a dusivé vedro v tělocvičně. Parta. Dnes večer všechno končí. Tessi, moje nejlepší kamarádka, Brady, Jessiina nejlepší kamarádka, a my dvě jsme si blízké. I když se Tessi a Brady většinu času nemohou vystát, každý by nás čtyři našel, jak děláme problémy po celém městě a zatraceně dobře se bavíme. Jessie mi přehodí ruku přes ramena. Jeho sytá pižmová a dřevitá vůně na mě dopadá. Přistihnu se, že se k němu tulím, abych si na něj naposledy vzpomněla. Bojuju se slzami. Je to prohraná válka. Pohlédnu do Jessieho očí barvy whisky. Ty, které mě po celá léta milovaly a chránily. Jako by mi teď byl cizí. Husté tmavé vlasy má rozcuchané, chybí mu maturitní čepice, pohozená v moři ostatních, a jeho dolíčky se naplno projevují. Není to pro mě šťastná chvíle. Je to rozloučení. Jessie se skloní a klouže mi rty po čele, než mi dá něžný polibek. Pak se jeho rty ocitnou u mého ucha. I tam mě lehce políbí. "Jules, je mi to líto. Tak moc mě to kurva mrzí. Tohle není ta správná chvíle. Bože, tohle mě zabíjí." Tohle není můj Jessie, kdo se mnou teď mluví. Zničila ho chamtivost a touha být středem pozornosti. Nemyslí mu to. Mohla bych ho prosit a přemlouvat. Jde o to, že slova se nedají vzít zpátky, a on mě zasáhl tím nejhorším z nich. Dal mi jasně najevo, na čem stojím, když začíná svou novou životní cestu. Natáhnu se na špičky a nechám mu na rtech jeden dlouhý, táhlý polibek, než odejdu. Chytne mě za ruku a přitáhne si mě zpátky k sobě; jeho silné paže mě obepnou a přitáhnou si mě k hrudi. "Postarej se o to a přijeď do Michiganu. Potřebuju tě, Jules." Celoživotní láska se během několika vteřin změní v nenávist. Položím mu dlaně na hruď a odstrčím se od něj. "Hodně štěstí v životě, Jessie." Až do tmy na parkovišti nenechám ukápnout jedinou slzu. A nepřestanu, dokud neuschnou.
Kapitola 1
Kapitola 1 Jules Všechny vlajky na Main Street jsou stažené na půl žerdi na počest zesnulého senátora Jacka Jonese, kvůli kterému jsem se vrátil do rodného města. Je to už víc než pět let, co jsem odešel v noci po maturitě a už se nikdy neohlédl. S každou vlajkou, která projde kolem, se mi sevře hruď. Slzy smutku, které jsem dosud zadržoval, volně padají. Táta Jack mi bude navždy chybět. Rád každý měsíc navštěvoval Kalifornii, i když se štval a naříkal na všechen ten zatracený provoz a lidi. Právě když byl na pláži s babičkami v jejich domě na pláži a v klidu s úsměvem stravujícím jeho tvář, věděla jsem, že je to všechno kouř. "Co se to tam sakra děje?" zeptal jsem se. Zašeptám si pro sebe. Parkoviště u Gravy Dave's je přeplněné vozidly. Sakra, auta lemují dokonce i hlavní ulici. Někdo tu pořádá pekelnou oslavu. Prudce vydechnu a jsem vděčná, že je tma. Na tohle nejsem připravená. Smutné je, že na to nikdy nebudu připravená. Všechno vypadá stejně a zároveň jinak. Zpomalím a všechno to vnímám. Kino je zabedněné. Světlo na markýze tlumeně bliká a inzeruje nadcházející okresní veletrh a rodeo, které se konají za měsíc. I ve slabé záři pouličního osvětlení vidím krásu rozkvetlých košů petúnií, které zdobí každý sloup na hlavní třídě. Napadají mě staré vzpomínky na projížďky po hlavní třídě v mém starém chevroletu z roku 79. I když se nechci usmívat, přistihnu se, že to dělám. Tohle město bylo kdysi mým vším. Zdá se, že mě dokáže vtáhnout zpátky a já se cítím jako teenager v srdci. Na dohled se objeví jediný obchod s kosmetikou ve městě, Solutions. Stejně nevkusný nápis z osmdesátých let zůstává odvážně natřený čerstvým nátěrem. V té staré budově jsem se naučila několik lekcí, od toho, že nikdy nevypadáš jako na obrázku v časopise, až po to, jak si navléknout kondom na péro. Chrchlám a říkám si, jak jsem tuhle lekci žalostně nezvládl. Další část Main Street, ze které se mi dělá špatně, je kromě vlajek na půl žerdi, že starý drive-in "O-So-Good" byl přestavěn na spořitelnu. Bylo to místo, kam jsme se všichni hrnuli po každém fotbalovém vítězství. Majitel trval na obsluze u obrubníků i s tácy, které se opíraly o naše okna. Pokaždé jsme skončili na Jessieho zadním vchodu, obklopeni přáteli a popíjeli ledovou limonádu. Měkká záře pouličních světel mizí v dálce, když vyjíždím na venkovské silnice, které se míhají se známými světly farem a domů. Roky utekly jako voda, přesto si dokážu ke každému domu přiřadit jméno. Netrvá dlouho a kolem proletí Jessiin starý dům, a pak už sjíždím po kilometrové silnici k domu svého dětství. Tátův starý červený náklaďák stojí na svém místě hned u garáže. Vždycky tam měl tolik harampádí, že si nikdy nepamatuju, že by v něm někdo mohl zaparkovat. Vedle tatínkova náklaďáku poslušně stojí babiččin bílý cadillac. Zasáhne mě pocit viny a smutek. Jejich měsíční návštěva by tuhle cestu domů nijak nezlepšila. Možná jsem utíkala, ale nikdy ne před nimi. Po celá léta jsme udržovali spojení. Zastavím svou středně velkou hybridní Toyotu RAV4 hned vedle vjezdové brány podél řetězového plotu a usměju se při vzpomínce na tatínkovo brblání nad mým cizím vozem. Světlo na verandě mě vítá doma. Ale jsou to tři opotřebovaná a milovaná houpací křesla na verandě, která mi dodávají sílu udělat další krok.
Kapitola 2
Kapitola 2 Jules "Nech ji spát." Poklepu Whitovi na nos. "Běž ven a proběhni se skrz postřikovače, než bude oběd." "Ale babička říkala, že si můžeme udělat lázeňský den." Moje malá ratolest si dupne nohou. Ježíši, můžeš se teď ujmout řízení? Podívám se na tátův hrnek s kávou z Farm Bureau. Stejný, ze kterého popíjel kávu už od mého věku, kdy jsem byla Whit. Modlím se ke všem bohům, aby mi dali sílu, a pokleknu na Whitovu úroveň. "Holčičko, Nan je strašně smutná a potřebuje si odpočinout. Až se probudí, můžeš si udělat holčičí lázně." Whit zamyšleně nakloní hlavu a přitom si čechrá vrstvy své limetkově zelené tutu. Její horce růžový puntíkovaný vršek bikin se s ním úplně sráží. "Ale malování prstů na nohou udělá radost všem." "Chceš, abych začala počítat a pak se rozjela na úrovni šílený mámy?" Sevře rty. "Já si budu hrát v rozprašovačích, mami." Whit vyběhne ven ve změti limetkově zelené barvy. Plácnu dlaněmi o pult a nenávidím fakt, že jsem se uchýlila k taktice své nejlepší kamarádky Lydie. K čertu s ní! Zaručuju, že kdyby tu byla, škodolibě by si pochvalovala, že je teta číslo jedna. Prohrabávám se lednicí a vysypávám kastrůlky od kamarádek a sousedek. Některé věci se nikdy nezmění, a to jsou příšerné kastroly od mizerných kuchařů. Nemám ponětí, kolikrát jsme se v dětství pokoušeli strávit jídlo od paní Wadeové. Nan se nakonec naučila přijmout dárek s úsměvem a pak ho vyškrábnout do koše. Celou dobu sleduji, jak se na litinové pánvi peče pečeně. Nan nemohla mít radost z toho, že se ji chystám hodit do instantního hrnce k večeři. K obědu je grilovaný sýr, kyselé okurky a bramborový salát koupený v obchodě. Jsem vyzbrojená a připravená na Nanin protest proti bramborovému salátu Reese. Vyrovnávám se s ní a se vším, co umím, jak nejlépe umím, a to znamená jídlo koupené v obchodě a připravené k jídlu. Zanedlouho vyklízím skříně a vyhazuji prošlé koření. Ztrácím pojem o čase a o tom, že Whitovy sendviče jsou už nějakou dobu hotové. Je to trik, který jsem se za léta mateřství naučila. Když si princezna hraje a je spokojená, nechte ji, ať si to užije. Pokračuji v třídění kuchyně a zatraceně dobře vím, že mě čeká peklo. "Použijte mě, pane. Nekupujeme." Whitův sladký hlas se nese kuchyňským oknem. Otřu si ruce o jemně vyšívanou utěrku a vyhlédnu z okna. Srdce mi přestane bít. Muž, který mě rozdrtil, kráčí po rozpraskaném chodníku. Ne, ne, ne. Myslela jsem, že budu mít víc času. Ve venkovském vánku se ozývá Jessiino hluboké, důvěrně známé chichotání. Prohrábne si rukou vlasy. Zestárl k dokonalosti. Tvář mu teď rámuje pěstěný, pevný plnovous; pravým obočím se mu táhne stejná jizva; jeho olivový odstín pleti mě stále fascinuje. Jessie si zastrčí ruce do kapes a na krátký okamžik ponoří bradu, než odpoví. "Přišel jsem za Jane. Řekl jsem jí, že se stavím vyměnit vodu a posekat." Whit přitancuje přímo k Jessiemu. Ta si zakryje oči a zastíní si je před sluncem, jednu ruku si položí na bok. "Jak se jmenujete, pane?" "Jessie." Přikývne. Okamžitě vystrčí ruku. "Ahoj, já jsem Whit Jane Jonesová." Jessie ztuhne. Dlouhé chvíle plynou, než si odkašle a natáhne ruku. Oči se mu doširoka rozzáří, když se jejich ruce spojí. "Ráda tě poznávám," štěbetá. Jessie neodpovídá ani nepouští ruku. "Máš 'pózu' říct: 'Taky tě ráda poznávám, Whit Jane Jonesová'. Je to zdvořilé." Tančí na místě a je čím dál netrpělivější. Jessiin hlas se láme emocemi, když pomalu vyslovuje každé slovo. "Také mě těší, Whit Jane Jonesová." "Maminka dělá oběd. Pojďme pro něj." Vykroutí se z ruky a vrhne se k verandě, ječíc jako banshee. "Mami, je tu Jessie, aby ti zalila trávu." Váhavým krokem dojdu ke vchodovým dveřím. Zatnu pěsti v bok, ztěžka polknu a strčím do nich. Jessie se ani nepohnul a já k němu neudělám ani krok. "Čůrat, čůrat, čůrat." Whit se vrhne pod mou nataženou paži a drží dveře na zástěně otevřené. Jakmile zmizí v domě, Jessie si odkašle a přistoupí ke spodnímu schodu. "Jules." Přikývne. Muž, kterého jsem tolik let milovala a posledních pět let nenáviděla, na mě zírá, jako by neuplynul ani den. "Nana spí. Můžeš se vrátit, až se probudí, nebo si jít dělat, co potřebuješ." "Je mi to líto, Jules." Na dlouhé údery se odmlčí, než pokračuje. "Ohledně tvého dědečka. Byl to dobrý chlap." Ramena se mi trochu uvolní. Kdyby se chtěl omluvit za to, že se ke mně otočil zády, zničilo by to poslední zbytky kontroly, které v tuhle chvíli mám. Přikývnu a vezmu ho na vědomí. "Jdu se najíst, mami," zazpívá Whit a poskakuje za mnou. Na krátkou chvíli se otočím. "Umyla sis ruce?" "Asi stokrát." Whit protočí oči. Zvuk Jessieho smíchu mě donutí vrátit se k němu. Můj pohled vymaže úsměv na jeho tváři. Přitiskne si bradu k hrudi a kovbojskými botami si obuje pár kamínků na popraskaném chodníku. "Má moje oči." Mluví tak jemně a tiše, že si nejsem jistá, jestli jsem ho měla slyšet. Když poprvé slyším, jak Jessie uznává svou dceru, vyrazí mi to dech a zanechá mě to beze slov. Udělám jedinou věc, na kterou se zmůžu, a to že se vrátím do domu a zabouchnu dveře s plentou. Ty hlavní mě následují. Mezi tím mužem a mnou nikdy nebude dost bariér. Už tak je to dost bolestivé, když vím, že jsem k němu navždy připoutaná. Noci, kdy jsem si musela vymýšlet historky o Whitově tátovi, když se ptala, kde je, udržely železnou bariéru chránící mé srdce. "Kdo to byl?" Nana v domácím plášti zahýbá za roh. "Jessie!" Whit houkne od jídelního stolu. "Je mi to líto," zašeptá Nana. Pokrčím rameny, jdu k ní a pevně ji obejmu. "Nebuď. Jsem tu pro tebe. Nejspíš jsem se měla vrátit domů už dávno." "Možná jsem sobecká, Jules, ale je to tak příjemné, že jsi tady. Jen bych si přála, aby to nebylo..." Hlas se jí zlomí a ona nemůže pokračovat. Houpám ji sem a tam, dokud jí neuschnou slzy.
Kapitola 3 (1)
Kapitola 3 Jules Dávám si záležet, abych ráno vstala jako první, i když jsem spala jen pár hodin. Ani setkání s Jessie nebylo dostatečným mučením - můj dětský pokoj to zpečetil. Je stejný, jako když jsem vyrůstala. Na stěnách visí plakáty Gartha Brookse, které se mísí s několika New Kids on the Block. Zbytek prostoru pokrývají trofeje, pom-pomy a staré fotky. Nemluvě o pepto-bismolové přikrývce, kterou jsem prostě musela mít se všemi těmi krajkami a volánky. Whit si myslel, že je vynikající. Její nadšení mi dodalo odvahu vstoupit do prostoru. Schoulila se vedle mě v posteli a za chvíli byla pryč. Její rytmické dýchání a lehké chrápání byly jediné věci, které mě uklidňovaly. Hladil jsem ji po vlasech a oživoval si všechny vzpomínky, které jsem kdysi ctil. Ve chvíli, kdy jsem usnul, jsem měl pocit, jako bych měl oči zavřené pět minut, než začal kokrhat kohout. Vylezla jsem z postele a zachumlala Whit do přikrývek. Ranní káva byla vždycky tatínkova záležitost. Ten člověk žil kávou. Pil ji celý den, každý den. Nana mu vždycky každé ráno uvařila čerstvou konvici. Četl si noviny, usrkával horký džus a Nana si mezitím sestavovala seznam úkolů na celý den. Nezáleželo na tom, kolik mi bylo let, vždycky to byla stejná scéna. Když jsem vstoupila do kuchyně, naplnila ji hořká vůně kávy. Nana má na sobě domácí plášť, ve vlasech natáčky a horečně si zapisuje seznam úkolů. "Dobré ráno." Obejmu ji zezadu a políbím na tvář. "Jsi vzhůru brzy, Ohniváku." Usměju se na tu přezdívku. "Cítila jsem kafe." Popadnu hrnek ze skříňky nad jejím ramenem a naplním šálek. Nana zůstane dlouho stát na místě, než si vezme svůj a tátův hrnek Avon levandulové barvy. Oba naplní, do svého přidá jednu kostku cukru a trochu mléka, tátův hrnek nechá rovnou černý. Když oba hrnky pokládá na stůl, oči se jí zalijí slzami. Natáhnu se k ní a chytím ji za ruku. Neřekne ani slovo a dál píše svůj seznam. Nejvlivnější žena, jakou jsem kdy poznala, sedí přede mnou zdrcená. Srdce se mi při té scéně sevře. Zažila tu nejsilnější lásku, jakou znám, a teď se ji chystá zničit. Toužím to všechno napravit, ale nemůžu. Bylo tolik pozdních nocí a časných rán, kdy mě držela v náručí, když jsem se trápil. Vždycky tu pro mě byla. Teď je řada na mně. Bez ohledu na to, jak bolestivé je být zpátky v tomhle městě, budu tu pro ni. Seberu ze stolu list papíru, otočím ho a vezmu si vlastní pero. Psaní se pro mě stalo únikem. Cestou, na kterou jsem nikdy nepomyslela, dokud jsem nezůstala na světě úplně sama. Stalo se z něj mnohem víc. Mou vášní a východiskem z reality. Tvořím nejrůznější příběhy a nechávám inkoust krvácet na papír. "Jak se bez něj budu každé ráno probouzet?" ptám se. Nanino pero se převrhne na stůl. Její vrásčitá ruka se chvěje. Když se na ni podívám, po tváři se jí kutálejí tiché slzy. Vstanu a stojím u ní, držím ji a vstřebávám každé její zachvění. "Já nevím, babi. Já nevím. Vím jen, že jsme tu s Whitem pro tebe. Nikam se nechystáme. Opři se o nás. Máme tě." Přejedu jí rukou po zádech. Když je schopná mluvit, zdrtí mě to. "Nenávidíš to tady. Vím, že tady nemůžeš žít a mít život někde jinde. Tohle nemůžu udělat, Jules." "Hej." Padnu na kolena. "Poslouchej mě. Máš pravdu, tohle je možná to poslední místo na světě, kde bych chtěla být. Jde o to, že tě neopustím. Na zbytku těch sraček mi nezáleží. Jediné, na čem mi záleží, jsi ty." "Včera jsem nebyla pravdomluvná," přizná. Natáhnu krk a pobídnu ji, aby pokračovala. "Jessie a tvůj táta toho spolu udělali hodně. Čím jsme byli starší, tím víc nám chodil pomáhat. Nikdy neviděl Whitovy fotky. Bylo fajn, že byl nablízku a pomáhal nám." Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepíchlo jako svině. Kdybych viděla přes všechnu tu zlobu a nenávist, byla bych Jessiemu vděčná, že je tu pro ně. "Dobře." Polknu hroudu emocí, která mi ucpe hrdlo. "To mi nevadí. Pomohl vám, když jste to potřebovali. Kvůli tomu nemůžu být naštvaná. Bude trvat, než si zvyknete na život tady. Základ zůstává stejný - jsem tu pro vás, dokud mě budete potřebovat." Slzy pokračují. Bolest srdce se žene kupředu a já se můžu jen držet. "Mami." Z chodby se k nám připlíží ospalý hlas a za ním rozcuchaná hnědovláska, která si utírá spánek z očí. "Je čas na slaninu?" Whit chvíli trvá, než se zorientuje. Nana jí spěchá utřít slzy. Whit je příliš chytrý na to, aby to nepochopil. "Ach, Nano," houkne, doběhne k ní a vyleze jí na klín. Whitiny drobné ruce jí sevřou tváře. Hladká, mladistvá kůže se tiskne k opotřebované, moudré, vrásčité pokožce. Whitiny odštípnuté horké růžové nehty uhlazují kruhy na Nanině tváři. "Budeš v pořádku?" Whit kývne hlavou. "Už jsem." Nana ji pevně obejme. Whit jí hodí ruce kolem krku. Skloním se a políbím Nanu na temeno hlavy. Všechno bude v pořádku. Táta byl náš základ a síla. Udělal z nás ženy, kterými jsme dnes. Možná nevíme, jakým způsobem krmil krávy, sázel seno nebo sklízel, ale my se o to sakra postaráme. "Připravím vám, děvčata, ovesnou kaši". Než odejdu, stisknu Naně rameno. "Je čas na slaninu." Whitova hlava se vztyčí. "Whit, ovesná kaše." "Mami, já to nesnáším." Chodíme tam a zpátky dlouhé minuty. Whit už vyměnila tutu a svou oblíbenou panenku za křupavou slaninu. "To je ono." Nana bouchne do stolu. "Posledních čtyřicet let svého života jsem vařila teplou snídani. Já chci taky slaninu, sakra, ale nechci ji vařit. Oblékněte se, dámy." Zasténám a plácnu se do tváře. Postel, deky a spánek jsou to jediné, co chci. Zapatlat dvě misky ovesné kaše a odplížit se k babičce do postele na pár hodin spánku zní lahodněji než jakékoli jídlo k snídani.
Kapitola 3 (2)
"Ano! Teď mluvíš." Whit vyskočí z babiččina klína a běží nahoru. Pošlu na Nanu hravý pohled. Ta pokrčí rameny. "Pojďme odsud," řekne. *** "Nech mě, ať ti něco utřu, zlato." Natáhnu se k Whitovi s náhradní mikinou v našem autě. "Ne, mami." Odrazí mou ruku a vyklouzne z podsedáku. "Je v pořádku." Nana mi mávne rukou. Obě klusají do Gravy Dave's ruku v ruce. Zatracený Avon. Byla to první věc, do které se dnes Whit pustil, a řeknu vám, že Nana má pokoj věnovaný své lásce k Avonu. Smrdí jako dvě děvky, i když Whit přísahala, že se navoněla jen dvěma střiky parfému. Kdo ví, jak stará ta zatracená lahvička byla? Zabrzdila jsem u červené rtěnky jako požární motor. Stačila mi tvářenka a světlé oční stíny. Bitvu jsem prohrála, když obě vyšly ven se rtěnkou na rtech. Pohled na ně by byl komický i jindy, ale já jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. Záchranou bylo, že Nana nanesla rtěnku, takže nebyla všude rozmazaná. Nasávám chvíli ticha a klidu v autě a klesám čelem k volantu. Srdce mi buší bolestí spolu s hlavou. Slzy nepřicházejí. Nemám na ně čas. Teď je řada na mně, abych byla ta silná. Bylo by tak snadné nechat oči zavřít a usnout, i když mě do kůže tlačí drsný volant. *** Jessie "Za týden začíná letní tábor. Držíme se stejného rozvrhu jako loni?" Brady se zeptá a prsty udeří do desky stolu. "Jo." Trhnu bradou. "Letos máme víc prváků. Eli říkal, že je jich hrstka, která bude bez problémů schopná hrát univerzitu," pokračuje. Přikývnu a zírám z okna, kurevsky pronásledovaná včerejší nocí. Vždycky jsem věděla, že je nevyhnutelné, aby se Jules vrátila do města. Už nějakou dobu jsem doufala, že to bude už teď. Zranění a poslání domů z první ligy byla facka, chladná a krutá, kterou jsem potřeboval. Nebylo dne, kdy bych nelitoval svých slov, která jsem Julesovi řekl. Neexistuje jediná výmluva, kterou bych dokázal vymyslet. Byl jsem namyšlený, arogantní kretén, který se nechal strhnout příslibem peněz a slávy. V okamžiku, kdy jsem podepsal smlouvu s Michiganem, jsem se změnil. Sakra, vždycky jsem byl oblíbencem rodného města na hřišti i mimo něj, ale s tímhle zářezem na pažbě mě to zničilo. Nezáleželo na tom, že když jsem vyhrál první státní titul, stála po mém boku Jules a právě ji jsem chtěl obejmout jako první. Byly jsme nejlepší kamarádky od chvíle, kdy jsme uměly chodit. V šesté třídě jsem se do ní zamiloval. Byla pro mě vším. Tedy dokud mě nezasáhla ošklivá příšera chamtivosti. Její hlas pronášející slova, která měla moc ohrozit všechno, mě stále pronásleduje ve snech. Reagoval jsem. Nepřemýšlel jsem o tom a ani jsem nejednal racionálně. Zničil jsem nás. Tu noc jsem zničil kus sebe. Už nikdy jsem nebyla stejná. Zmenšený kousek popela znovu zajiskřil, když ke mně přiskočila ta malá holčička. Její divoké hnědé kudrlinky a drzá osobnost mě zasáhly. Věděl jsem to hned, jak jsem ji uviděl, že je moje. Je to Julesina mini, ale její oči jsou moje. Včera jsem celou noc nespala a přemýšlela, jak to, že jsem sakra právě zjistila, že mám dceru. Jo, Jules nebyla ve městě od maturity, ale celou dobu tu byli její prarodiče. Sakra, poslední rok s Jackem opravdu úzce spolupracovali. Jane mě pozvala na týdenní nedělní večeře spolu s mými rodiči. Chodili na každý domácí fotbalový zápas a fandili místní střední škole. To mě kurevsky zaráží, zbývá jen jedna možnost, a to, že se mnou Jules už nikdy nechtěla mluvit. Řekl jsem jí, ať se o to postará, a ona to udělala. Při té vzpomínce se ušklíbnu. Takhle jsem si to nepředstavoval. A to ze mě po setkání s Whitem dělá zatracenou zrůdu. Moje holka. "Jessie, co se to sakra děje?" Brady bouchne do stolu. Podívám se k němu a uvědomím si, že si tře bolest na hrudi. Zavrtím hlavou. "Nic." "Kecy." Brady se nakloní dopředu. "Jdeme do sezony, která se blíží k našemu třetímu státnímu titulu, a tvoje hlava je už dávno kurva pryč. Bylo to tou včerejší nabídkou k sňatku?" Z té otázky mi přeteče kýbl ledové vody přes páteř. Můj život je teď tak v prdeli, že nevím, kde ho začít analyzovat, abych se vyhrabal z téhle nekonečné díry. Zvonek nade dveřmi restaurace se rozezní a upoutá pozornost všech. Jediná osoba, která mi teď může vnést světlo do života, vchází dovnitř, ruku v ruce s babičkou. Ta malá rozněžnělá holčička září ve svých zebřích legínách, neonově oranžové tutu, třpytivé košilce a baletních střevíčkách. Točí se dokola a drží se přitom Jane za špičku prstu. Když se zastaví, vidím, jak jí obličej pokrývá make-up. Rozesměje mě to. Zřejmě se dostala do Janeiných zásob Avonu. Všichni kývnou a pozdraví Jane. Ta s hrdostí představí Whit. Na tvářích všech jsou vidět otázky. Stačí, že město právě přišlo o jednoho ze svých hrdinů. Jsem vděčná, že se nikdo neodváží zeptat na Whita. Je to pro mě šok a každého pitomce, který si otevře pusu, umlátím. Podívám se zpátky k oknu a vyhlédnu na ulici. V tu chvíli spatřím Jules, jak se sklání, hlavu přitisknutou k volantu ve svém luxusním autě. Tohle jsem jí udělal já. Kvůli mně opustila město. Kvůli mně přišla o roky strávené s dědečkem. Ta vina je příliš velká. Stačí to na to, abych přestal žít. "Jessie!" Obrátím pozornost k Whitovi, který se ke mně hrne. Vyškrábe se nahoru do kabinky a posadí se na kolena. "Co tady děláš?" Nakrčí knoflíkový nos a ukáže na mě. Zasměju se. "No, snídám. Co tu děláš ty?" Položila si ruku na bok. "Je čas na slaninu, duh!" Usadí se v boxu vedle mě, nohy jí visí a kopou, lokty má opřené o desku stolu. "Máma mě chtěla donutit jíst ovesnou kaši. Dělám si legraci. Nana nás odtamtud vyhnala." Brady těká pohledem mezi námi oběma a snadno skládá rozměrné dílky skládačky. Na střední škole byl můj nejlepší kamarád, tedy kromě Jules. Vždycky jsme my tři plus Bradyho nemesis Tessi jezdili společně v mém autě, účastnili se večírků a způsobovali chaos. V průběhu let se mě ptal na Jules. K čertu, dělal všechno pro to, aby ze mě něco vytáhl. Nikdy jsem mu nedal ani sousto.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Znovu se objevují staré rány"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️