Mezi nenávistí a chtíčem

Prolog

==========

Prolog

==========

Věk 12

Vítr mi brutálně fouká do tváře. Jako řezné rány nožem po mé kůži. Zakopnu, ruce mi vyletí před sebe, abych zastavila pád.

"Ještě jsi neskončila. Vstávej. Musíš přesunout ty kameny k hranici." Strážný ukáže na hromadu balvanů, které váží víc než deset z nás dohromady, a naznačí, kam je má odnést. Provizorní příjezdová cesta, kterou nám trvalo týden, než jsme ji odtud rozprostřeli ke vzdálené dlážděné ulici, je z malých kamínků, které se mi při práci zarývají do nohou.

Některé z dětí pláče a když to chvíli trvá, jeden z mužů je odtáhne pryč, ozvěna křiku všechny zneklidní. Některé děti se už nikdy nevrátí. A pokud se vrátí, vypadají mnohem hůř než před odchodem.

Snažím se dělat svou práci, jak nejlépe umím, aby mě muž nikdy nemusel nikam odvést.

Nechápu, jak mě sem mohli poslat lidé, kteří by se o mě měli starat a vychovávat mě nejvíc. A opravdu nemůžu uvěřit, jaké peklo tohle místo je.

Už nikdy se na své rodiče nebudu dívat stejně.

Vstávám, třesu se proti chladu a ignoruju štípání kamenů o prorezlé podrážky svých bot. Odsunu ten kámen, aby na mě zbytečně neupozorňoval, a pak můžu jít k ohni a ohřát si nohy, ruce a obličej.

Dopotácím se ke kameni, závratěmi, které se s tělem dějí, když je mu příliš dlouho zima. Vrchol skály mi sahá až po břicho, a když se s ní pokusím pohnout, ani se nehne. Snažím se a snažím a sotva se mi podaří ji alespoň naklonit směrem, kterým chci. Slzy se mi kutálejí po tvářích a mrznou na kůži. Z nosu mi kape a mrzne. Už necítím nohy.

"Na tři, oba ho strčíme na bok."

Otočím se a podívám se na kluka, který promluvil. Má černé vlasy, plné rty a rudé rty na bledé pleti. Už jsem ho tu párkrát viděla. Obvykle pracujeme venku nebo na opačných stranách lesa, ale tohle je poprvé, co na mě promluvil. Předpokládám, že je mu dvanáct nebo možná třináct jako mně, protože děláme stejné úkoly, ale oni to tu rádi střídají, aby nás nechali hádat. Na tomhle místě je těžké určit věk. Chlapci i dívky mají vlasy zastřižené až ke krku. Já jediná mám cop po zádech a připadá mi to jako prokletí.
Přikývnu. "Dobře."

Řekne to pod nosem, tak tiše, že si skoro myslím, že jsem si to vymyslela. "Raz, dva, tři."

Oba do sebe strčíme a on spadne na stranu. Střelím po klukovi nadšeným pohledem a on lehce zavrtí hlavou. Vidím, jak se k nám blíží jeden ze strážných, a kousnu se do spodního rtu, abych nedala najevo vzrušení.

"Raz, dva, tři," zašeptá a my znovu valíme kámen. Takhle pokračujeme, dokud ho nemáme tam, kde má sedět.

Vyšší strážce ukáže na další kámen a my s klukem se k němu rychle vydáme, musím běžet, abych mu stačila.

Jordan, kluk z mé skupiny, který mě má od prvního dne v hrsti, vystrčí nohu a já letím. Zakňučí, když narazím na jeden z balvanů, nohou mi projede ostrá bolest.

Můj nový kamarád se pohne, aby byl mezi mnou a Jordanem, pěsti zaťaté v bok. "Nech ji na pokoji," říká si pod nosem. Pořád se mu snažím podívat do očí, ale on se pořád pohybuje, odvrací se, dívá se dolů, kamkoli, jen ne přímo na mě.

Naučila jsem se, že oči jsou vodítkem k tomu, jak moc jsem v bezpečí, jak moc mohu člověku důvěřovat.

Zpoza dalšího kamene vystoupí blonďatý kluk s rozesmátýma modrýma očima a nejroztomilejšími dolíčky - předtím jsem si ho ani nevšimla - a usměje se na Jordana, než se na mě znepokojeně podívá. Trhne bradou k Jordanovi a odváží ho, aby přišel blíž.

Obklopí nás další dva kluci, jeden vyšší a bledý s tak podobnými rysy jako ten blonďák, ale s hodnotícíma šedomodrýma očima, že si myslím, že musí být příbuzní, a druhý s tmavou pletí a očima, které mi připomínají hřejivý oheň, mi podává ruku a pomáhá mi vstát. Poděkuji mu a náznak úsměvu se objeví a zmizí rychleji než mrknutí oka.

Jordanovy oči jsou kruté a prázdné. Ztěžka polkne, když se rozhoduje, jak daleko to dotáhne.

"Hej, přestaň s tím." Strážný k nám přistoupí a pokyne nám, abychom se vrátili k práci.

"Děkuju," řeknu tiše, když se s prvním klukem vrátíme na místo za další skálou. Usměju se na ostatní kluky, kteří nás pozorují. "Jak se jmenujete? Já jsem..."
"Žádné řeči," křikne muž.

Můj přítel třikrát poklepe na kámen, a když ho posune dopředu, pochopím jeho nový systém. Na paži má znamení, kterého si všimnu, až když vidím, jak poklepává, dlouhou jizvu, která se mu táhne od zápěstí až nahoru po paži. Chci se ho zeptat, jestli to má tady, nebo jestli ho to sem dostalo.

Tábor Capitree, žádné místo, kde bych byl raději.

Tam, kde člověk hodí svůj temperament za hlavu,

Tvrdě pracuj a klid si tě najde.

Studuj a zjisti, co všechno můžeš prozkoumat,

V přírodě to není tak těžké.

v táboře Capitree.

Nechtěl jsem sem jít, ale neměl jsem na výběr. Doufal jsem jen, že je dobrým znamením, že znělka Camp Capitree je chytlavá.

Rychle jsem zjistil, že všechno, co se týká té písničky, je lež.

Takhle spolu pracujeme dál, dokud není skála na místě, a celou dobu nepromluvíme ani slovo. Přesuneme čtrnáct mohutných balvanů a než den skončí, mám ruce od krve a kůži syrovou.

Tu noc, když si zalezu do postýlky, ve které jsem spal posledních devatenáct nocí, odříkám tichou modlitbu, aby se klukům, kteří dnes zasáhli místo mě, stalo něco dobrého. Něco, co odmění jejich laskavost. Usínám s pocitem, že poprvé od doby, co jsem se sem dostal, cítím nitku naděje.

Prolog

==========

Prolog

==========

Věk 12

Vítr mi brutálně fouká do tváře. Jako řezné rány nožem po mé kůži. Zakopnu, ruce mi vyletí před sebe, abych zastavila pád.

Snažím se dělat svou práci, jak nejlépe umím, aby mě muž nikdy nemusel nikam odvést.

Nechápu, jak mě sem mohli poslat lidé, kteří se o mě mají starat a vychovávat mě nejvíc. A opravdu nemůžu uvěřit, jaké peklo tohle místo je.

Už nikdy se na své rodiče nebudu dívat stejně.

Dopotácím se ke skále, omámená tím, co se s tělem děje, když je mu příliš dlouho zima. Vrchol skály mi sahá až po břicho, a když se s ní pokusím pohnout, ani se nehne. Snažím se a snažím a sotva se mi podaří ji alespoň naklonit směrem, kterým chci. Slzy se mi kutálejí po tvářích a mrznou na kůži. Z nosu mi kape a mrzne. Už necítím nohy.

"Na tři, oba ji strčíme na bok."

Řekne to pod nosem, tak tiše, že si skoro myslím, že jsem si to vymyslela. "Raz, dva, tři."

"Raz, dva, tři," zašeptá a my znovu valíme kámen. Takhle pokračujeme, dokud ho nemáme tam, kde má sedět.

Vyšší strážce ukáže na další kámen a my s klukem se k němu rychle vydáme, musím běžet, abych mu stačila.

Jordan, kluk z mé skupiny, který mě má od prvního dne v hrsti, vystrčí nohu a já letím. Zakňučí, když narazím na jeden z balvanů, nohou mi projede ostrá bolest.

Naučila jsem se, že oči jsou vodítkem k tomu, jak moc jsem v bezpečí, jak moc mohu člověku důvěřovat.

Jordanovy oči jsou kruté a prázdné. Ztěžka polkne, když se rozhoduje, jak daleko to dotáhne.

"Hej, přestaň s tím." Strážný k nám přistoupí a pokyne nám, abychom se vrátili k práci.

Tábor Capitree, žádné místo, kde bych byl raději.

Tam, kde člověk hodí svůj temperament za hlavu,

Tvrdě pracuj a klid si tě najde.

Studuj a zjisti, co všechno můžeš prozkoumat,

V přírodě to není tak těžké.

v táboře Capitree.

Nechtěl jsem sem jít, ale neměl jsem na výběr. Doufal jsem jen, že je dobrým znamením, že znělka Camp Capitree je chytlavá.

Rychle jsem zjistila, že všechno, co se týká té písničky, je lež.

Takhle spolu pracujeme dál, dokud není skála na svém místě, a celou dobu nepromluvíme ani slovo. Přesuneme čtrnáct mohutných balvanů a než den skončí, mám ruce od krve a kůži syrovou.

Kapitola 1

==========

První kapitola

==========

O pět let později

Vstoupím do chodeb Loxleyské přípravky a už se cítím nepatřičně. Přísahám, že jsem vstoupila do srubu, oblé dřevěné trámy jsou masivní a vysoké stropy a okna působí spíš jako chata než jako přípravka. Všichni se chovají, jako by se už znali, a proč by ne? Je poslední ročník a většina dětí spolu nejspíš chodila do školy celý život. Přitáhnu si svetr těsněji k sobě, což je jediná část téhle uniformy, která mi nevadí. Nesnáším kostkovanou uniformu, nesnáším kravatu a bojové boty jsou to jediné, co mám na sobě a co mi připadá jako já. Přála bych si, abych si pod tuhle krátkou sukni vzala legíny, ale je září a tam, odkud jsme se právě přestěhovali do Texasu, je září pořád ještě horké. Září v Minnesotě, co si pamatuji, je nepředvídatelné.

Včera jsme s tetou Darby přijely do města a bylo osmdesát čtyři stupňů. Dnes ráno, když jsem nasedla do svého rozvrzaného žlutého džípu a snažila se ji přesvědčit, aby nastartovala, bylo čtyřiadvacet stupňů. Pevněji objímám svetr a už po milionté si přeji, abych mohla být kdekoli jinde než tady, ale přání mi ještě nikdy nepomohla.

Najdu cestu do kanceláře a zařadím se do krátké fronty, která se vytvořila před recepčním pultem. Když už zbývá jen dívka přede mnou, zkontroluju hodiny za stolem, abych se ujistila, že nepřijdu pozdě na první hodinu. Mám pět minut, což je málo pro někoho, kdo se ve škole nevyzná.

"Jak to myslíš, že to nemůžeš změnit?" vyjede dívka na starší ženu. Má na sobě sukni minimálně o pět centimetrů kratší než já, což je mnohem lepší délka na kohokoli. Blonďaté vlasy má rovné a husté a šlehá jimi, jako by si užívala pocit, že je má na rukou.

"Cassie." Starší žena si dlouze povzdechne. Její drdol je působivý a já přemýšlím, jestli je tak tuhý, jak vypadá. "Víš, že už jsem o tom mluvila s tvým otcem. Z hodiny matematiky se nedostaneš. Je mi to líto, zlato."
Vůbec nezní lítostivě, její nosový severský přízvuk zní o oktávu výš, než bych čekala. Cassie jí to taky nežere.

"Hádám, že táta bude muset ztrácet svůj drahocenný čas a přijít dovnitř," říká Cassie, když se na mě žena podívá a řekne: "Další na řadě."

Cassie se na mě zadívá, jako bych ji nutila do hodin matematiky, a já se chystám vykročit, když se přede mnou pohne chlap a opře se o stůl, jako bych tam ani nebyla.

"Byla jsem na řadě," řeknu tiše.

Otočí se a já cítím, jak mi hrudí projede blesk energie. Srdce mi cválá vpřed, přestože se navenek snažím zůstat klidná. Teta Darby by tomu říkala motýli nebo něco stejně kouzelného. Já se rozhodnu pro reflux. On je ale krásný, tím svým vysokým, vlnitým blonďatým vlasem a modrýma očima, které jsou příliš nebezpečné na to, abych si je vůbec připouštěla. Ty dolíčky jsou pořád na místě.

"Ahoj," řekne a zvedne obočí. Jeho oči bloudí po mém obličeji, ulpí na rtech a pak se přesunou na mou hruď, kde se zaseknou na příliš dlouho, než sjedou dolů k mým nohám.

"Mám se otočit a zatočit se, abys viděl i moje pozadí?" Ptám se a koulím očima.

Oči se mu rozzáří, jak se mu zatnou svaly v čelisti, nakloní se blíž a pořádně mi přivoní k sexy čistému klukovi, což je v tomhle věku vzácnost. Před očima se mi míhají představy, jak je špinavý, smradlavý a mnohem kratší, a já musím zamrkat, abych ho viděla tady a teď.

"Ne, už jsem viděl dost," řekne mi do ucha. "Nic, co bych už neviděl a neudělal líp, ty malá rádoby Kendall Jenner."

Zachrčím a jeho to zaskočí. "Nemůžeš být originálnější než tohle? Jen proto, že mám tmavé vlasy a tmavé oči?" Pobaveně zavrtím hlavou. "Zklamání."

Vidím jeho překvapení, než ho spolkne a vytáhne úsměv. "Máš větší prsa," připustí.

"Pane Ellisone!" recepční zalapá po dechu. "Okamžitě se omluvte!"

Otočí se a podívá se na ni. Slečna Birdie, říká její jmenovka. Jo, a technicky vzato je její titul recepční. Na okamžik mi vypadlo z paměti, že jsem na Loxleyské přípravce, ale ta korektnost mě vrátila zpátky. Sledovala naši výměnu názorů na kraji sedadla, fascinovaně a zděšeně.
"Je mi líto, že jste to musela slyšet, slečno Birdie," řekne.

"Chtěla jsem, abyste se jí omluvil, pane Ellisone, a vy to víte."

Ignoruju toho blbce a podívám se na slečnu Birdieovou. "Přišel jsem si vyzvednout svůj rozvrh. Ještě se mi ho nepodařilo získat na internetu."

"Aha, vy musíte být Lennon Mae Gentryová," řekne a vezme do ruky složku.

"Prostě Lennon je fajn."

"Požádala jsem tady Wellse, aby vás provedl," řekne. "Wellsi, měl bys být gentleman a provést Lennon po škole. Máš podobný rozvrh, myslím, takže jí můžeš ukázat, jak půjdeš."

"Ach, Birdie. Je smutné, že zneužíváš můj talent k takové banalitě," řekne Wells, mrkne na ni a zamračí se na mě.

"Kdybyste mi mohla dát můj rozvrh, raději si najdu hodiny sama," řeknu slečně Birdie. "Nepotřebuju pomoc tohohle kreténa," řeknu si pod nosem.

Wells zvedne obočí a já vím, že zasáhl cíl. "Jsi na přípravce v Loxley, takže jsem si jistá, že nejsi schopná dát dvě nohy před druhou bez pomoci." Natáhne ruku, jako by se choval rytířsky, a já protočím oči, ignoruju ho a natáhnu ruku ke slečně Birdieové.

Podívá se na mě s vytřeštěnýma očima a podá mi složku. "Omlouvám se za neomluvitelné chování pana Ellisona. Tady jsem si myslela, že je to jeden z nejhodnějších kluků na naší škole," vysměje se mi a zavrtí hlavou.

"No jo, já jsem jeden z nejhodnějších kluků na škole," řekne Wells. "To jen my všichni jsme kreténi," řekne mi do ucha. "Ale ty vypadáš, že jsi schopná udržet se na uzdě." Jeho oči znovu zabloudí po mém hrudníku a já projdu kolem něj, když si hvízdne. "No jo, ten pohled je lepší, když odcházíš."

Zvednu ruku, ukážu mu prst a nebudu s tímhle idiotem dál ztrácet čas. To už jsme na chodbě a já studuju svou složku a neobtěžuju se hledat skříňku, když teď přijdu pozdě do třídy. Moje první hodina je literatura a komparatistika a já spěchám chodbou a míjím Wellse. Zrychlí tempo, a když dojdu ke dveřím, otevře je dokořán a celá třída se na nás podívá, když vejdeme.
"Je od vás hezké, že jste se k nám připojil, Wellsi," řekne učitelka. Vypadá sotva dost starý na to, aby mohl být učitelem, a nejspíš si tady užil spoustu kilometrů, když vypadal dobře. V jeho třídě jsou převážně dívky a všechny na něj zírají s uhrančivým výrazem ve tváři. Mně to nevadí, protože to odvádí pozornost ode mě.

Dokud se neotočí a nepodívá se na mě.

Kapitola 1

==========

První kapitola

==========

O pět let později

Vstoupím do chodeb Loxleyské přípravky a už se cítím nepatřičně. Přísahám, že jsem vstoupila do srubu, oblé dřevěné trámy jsou masivní a vysoké stropy a okna působí spíš jako chata než jako přípravka. Všichni se chovají, jako by se už znali, a proč by ne? Je poslední ročník a většina dětí spolu nejspíš chodila do školy celý život. Přitáhnu si svetr těsněji k sobě, což je jediná část téhle uniformy, která mi nevadí. Nesnáším kostkovanou uniformu, nesnáším kravatu a bojové boty jsou jediná věc, kterou mám na sobě a která mi připadá jako já. Přála bych si, abych si pod tuhle krátkou sukni vzala legíny, ale je září a tam, odkud jsme se právě přestěhovali do Texasu, je září pořád ještě horké. Září v Minnesotě, co si pamatuji, je nepředvídatelné.

Najdu cestu do kanceláře a zařadím se do krátké fronty, která se vytvořila před recepčním pultem. Když už zbývá jen dívka přede mnou, podívám se na hodiny za stolem, abych se ujistila, že nepřijdu pozdě na první hodinu. Mám pět minut, což je málo pro někoho, kdo se ve škole nevyzná.

"Myslím, že táta bude muset ztrácet svůj drahocenný čas a přijít dovnitř," říká Cassie, když se na mě žena podívá a řekne: "Další." A já se na ni podívám.

Cassie se na mě zadívá, jako bych ji nutila do hodin matematiky, a já se chystám vykročit, když se přede mnou pohne chlap a opře se o stůl, jako bych tam ani nebyla.

"Byla jsem na řadě," řeknu tiše.

"Ahoj," řekne a zvedne obočí. Jeho oči bloudí po mém obličeji, ulpí na rtech a pak se přesunou na mou hruď, kde se zaseknou na příliš dlouho, než sjedou dolů k mým nohám.

"Mám se otočit a zatočit se, abys viděl i moje pozadí?" Ptám se a koulím očima.

Oči se mu rozzáří, jak se mu zatnou svaly v čelisti, a nakloní se blíž, čímž mi dá pořádně přičichnout k sexy čistému klukovi, což je v tomhle věku vzácnost. Před očima se mi míhají představy, jak je špinavý, smradlavý a mnohem kratší, a já musím zamrkat, abych ho viděla tady a teď.

"Ne, už jsem viděl dost," řekne mi do ucha. "Nic, co bych už neviděl a neudělal líp, ty malá rádoby Kendall Jenner."

Zachrčím a jeho to zaskočí. "Nemůžeš být originálnější než tohle? Jen proto, že mám tmavé vlasy a tmavé oči?" Pobaveně zavrtím hlavou. "Zklamání."

Vidím jeho překvapení, než ho spolkne a vytáhne úsměv. "Máš větší prsa," připustí.

"Pane Ellisone!" recepční zalapá po dechu. "Okamžitě se omluvte!"

"Chtěla jsem, abyste se jí omluvil, pane Ellisone, a vy to víte."

Ignoruju toho blbce a podívám se na slečnu Birdieovou. "Přišel jsem si vyzvednout svůj rozvrh. Ještě se mi ho nepodařilo získat na internetu."

"Aha, vy musíte být Lennon Mae Gentryová," řekne a vezme do ruky složku.

"Prostě Lennon je fajn."

"Požádala jsem tady Wellse, aby vás provedl," řekne. "Wellsi, měl bys být gentleman a provést Lennon po škole. Máš podobný rozvrh, myslím, takže jí můžeš ukázat, jak půjdeš."

"Ach, Birdie. Je smutné, že zneužíváš můj talent k takové banalitě," řekne Wells, mrkne na ni a zamračí se na mě.

"Kdybyste mi mohla dát můj rozvrh, raději si najdu hodiny sama," řeknu slečně Birdie. "Nepotřebuju pomoc tohohle kreténa," řeknu si pod nosem.

Dokud se neotočí a nepodívá se na mě.

Kapitola 2

==========

Kapitola druhá

==========

"Jsem pan Ellison, biskup Ellison," dodá a střelí po Wellsovi temným pohledem. Jeho vlasy jsou tmavší než Wellsovy, ale vlní se stejně jako on, mají vlastní hlavu a jeho oči jsou spíš šedomodré než Wellsovy indigově modré. Jejich oči jsou časem oba ocelovější.

"Já jsem Lennon," řeknu.

"Máš nějaké příjmení, Lennone?" Pan Ellison se zeptá. Je těžké si ho představit jinak než jako Bishopa.

"Gentry."

"Lennon Mae Gentryová," řekne Wells s rozmachem. Mávne rukou, jako by mě ohlašoval, a Bishop po nás obou střelí pohledem, který je nerozluštitelný.

"Posaďte se, Wellsi. Je dobře, že jsi na Loxleyské přípravce, Lennone. Doufám, že se ti tu bude líbit."

Tak takhle to hrajeme. Nervy mi ujíždějí, ale přikývnu a sednu si na jediné volné místo, do první řady uprostřed. Probíráme, co se od nás bude v tomto semestru očekávat, a já se rozptýleně dívám na Bishopa, jak se prochází sem a tam po přední části třídy a mluví o knihách, které budeme probírat. Je vyšší a urostlejší než Wells.

Wells vypadá se svými vlasy a pletí jako sluníčko a Bishop vypadá jako útulný den uvnitř. Bishopovi se rozzáří oči, když mluví o knihách, a po mém představení už se mnou nenaváže oční kontakt.

Když zazvoní, vyběhnu ven a Wells se zařadí do kroku vedle mě. "Jdeš špatně," řekne.

"Tak kudy mám jít já?" ptám se.

"Trig je na druhou stranu, a kdybys potřebovala zastavit, půjdeme cestou kolem skříněk."

"Takže máš v sobě aspoň kousek slušného člověka?"

"Oh, moje kost je mnohem lepší než slušná, Lennon Mae Gentryová. To ti slibuju."

Udělám dávivý obličej a jeho oči se zúží buď nevěřícně, nebo otráveně, nejsem si jistá, co z toho. Podle toho, jak holky zleva i zprava vyvolávají jeho jméno, hádám, že se mu zdejší samice moc nebrání.

Wells ukazuje na skříňky, když se k nim blížíme, a já jsem příliš paranoidní z toho, že přijdu pozdě, takže prostě pokračuju směrem ke třídě. On běží, aby mi stačil.
"Opravdu se mnou nemusíš zůstávat," říkám mu. "Vlastně to prosím nedělej."

"Věř mi, že kdybych nemusel chodit na stejné hodiny, už bych byl dávno pryč," řekne.

Zajedu za roh a vrazím do tvrdého těla. Knihy letí a já málem taky, ale ruce se mi sevřou kolem paží a já se musím podívat nahoru, nahoru, do očí těla, do kterého jsem právě narazila. Nevěděla jsem, že na střední škole jsou takhle velcí kluci. V Texasu měli nějaké svaly, ale v Minnesotě zatím všichni vypadají vyšší a robustnější.

Ani jeden z nás nic neříká, jak na sebe zíráme. Vypadá, jako by si mě chtěl dát k obědu a vyvrhnout mě. Co to má znamenat? Myslela jsem, že existuje něco, čemu se říká Minnesota nice a co naznačuje, že zdejší lidé alespoň předstírají zdvořilost a mírné chování. Zatím se s tím moc nesetkávám.

"Ahoj, Ronane," říká Wells.

Poté, co Ronan udělá na Wellse drobné pozdvižení hlavy, Ronan mě pustí a udělají takový zvláštní stisk ruky, který trvá a trvá, zatímco já si Ronana prohlížím. Teď, když si ho prohlížím zblízka, ho pod tímhle novým sexy zevnějškem poznávám. On je ten, kdo se změnil nejvíc.

Je to šok, být jim zase takhle blízko.

Ronan má sytě hnědou pleť a jeho oči jsou rezavě jantarové. Jeho dokonale rovné zuby se blýskají, když Wellsovi něco říká. Další krásný kluk, který je příliš hezký na to, aby se uměl chovat. Obejdu ho a zvednu své knihy.

"Omlouvám se za to," řeknu.

Nic neříká a já pokračuju v chůzi. Když dojdu do třídy, otočím se a Wells s Ronanem jdou proti mně. Vejdou dovnitř dřív než já a opět na mě zbyde první řada. Ronan skončí na sedadle za mnou a já cítím, jak mě během hodiny sleduje.

Bude to dlouhý rok.

Příští hodinu jsem na to sama. Wells mizí a mně se podaří najít tělocvičnu včas a převléknout se, aniž bych na někoho narazila.

Radost všech radostí, Cassie je první člověk, kterého vidím, když vejdu, a když mě vidí, vykulí oči a pohodí těmi vlasy napravo i nalevo. Učitelka všechny svolává k volejbalové síti.
Zježí se mi chloupky na zátylku, otočím se a vidím zdroj toho pohledu vzadu ve skupině. Má delší tmavé vlasy, které mu padají dopředu, takže mu z poloviny zakrývají oči a o to víc mě překvapí, když se objeví. Jeho oči se do mě zabodávají, jsou zelené a připomínají mi můj oblíbený kámen. Učitel tleskne rukama a studenti se rozprchnou a já si uvědomím, že mi uniklo všechno, co právě řekl.

Učitel mi pokyne, abych šla na pravou stranu, a já se rozběhnu, abych se postavila na místo. Otočím se a on tam stále stojí. Něco řekne učiteli a pak odejde a ještě jednou se na mě otočí, než vyjde z tělocvičny.

Je to on, jsem si tím jistá.

Vypadá to, že je tu celá parta.

Třu si dlaněmi paže a snažím se vyhladit mrazivé rány.

Ukazuje se, že tohle místo je mrazivější, než jsem čekala. Doufám, že se tetě daří lépe než mně. Bůh ví, že potřebujeme, aby se k nám štěstí brzy obrátilo zády. Ona si myslí, že tohle stěhování je znamením, že už se to děje, a já ji nechtěla zklamat tím, že bych nesouhlasila.

Není pochyb o tom, že mě nepoznávají. A kdyby nepoznali, ve chvíli, kdy bych vyslovil své jméno, by se všechno rozjelo. Nejsem si jistá, proč se přetvařujeme, ale nestěžuju si - doufala jsem, že můj návrat do Minnesoty bude tichý nástup.

Tohle je to poslední místo, kde bych měla být, ale nikam se nechystám.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi nenávistí a chtíčem"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈