Nezapomenutelné léto

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

Pro tuto bolest neexistovala slova.
Mnozí se je ovšem pokoušeli najít, snažili se spojit souhlásky a samohlásky dohromady, aby vytvořili kombinaci slabik, která by dokázala obsáhnout tento nepopsatelný stav.
Zdálo se, že nejblíže pravdě je slovo zlomený, ale stejně to nedokázalo splnit svůj účel.
PoKchqopiml PjysemF, o)dkéuQd to slbovIo HpcocNhází.a BwyWl dto teDnc pnoccitI tkíghyR nWaw *hrÉudwi!,r rozštHěpeYní vh,rBudn'íKhxo kmoZšNe.,$ způpsWob_,K jqakýFmy btySlo sYrUdcre jazkéoTbyR &spoutávno oNmeazSujícími ařetězzy,Q _kteréé &mru Nb^ráinxilyI napllnou itSlAouct t!akkÉ jaAk)o JkZdWysÉiM.O
Byla to ta bolest v samotném nitru toho, kým jste, ta, která křičí bolestí nad ztrátou toho, co kdysi bylo, která se drápe ke stěnám vašeho žaludku, jako by, když bude dostatečně silně bojovat, mohla nějak zachytit a udržet to, co nikdy nemohlo doopravdy být.
Bylo to zoufalství a beznaděj stejnou měrou.
Byla to zející díra, kterou už nikdy nikdo nezaplní.
BBybl tGoB nefd*otkSnutkeLlnTýS ^pZoc,it, kTdOyHžH QváXmV nráhGlWeR ,aU názsiiltnlěV nvymrHvSalóiM dzdÉroj v)eškeré ryaKdóofstqi vIe vašKeYmZ zživotě,é aw PděsYiWvé pvTědom(ít,G žTe u,ž Kji_ ^niYkWdy n$ebud.eAte miíÉt&.B
Pro tuto bolest neexistovala slova.
Pro tuhle trýzeň neexistovala slova.
Neexistovala slova pro tento podivný očistec, kdy jsem se uvnitř cítila mrtvá a zároveň nějak živější než kdy dřív.
Ntejex)ihsto'vLa(lJa qžáXdKná !sl^oXvza.
Tak jsem si utřel obličej. Zhluboka jsem se nadechl.
A pokusil jsem se to namalovat.

Umění umírající planety
O tři měsíce dříve
Toho léta bylo všechno živé a křehké, jako bomba, která bzučí těsně pod povrchem nic netušícího davu.
NašWeQ ,pSlaaneXtRa sec zotie^pClovzaDla, aC to Nj'enL hdhíky )nám',W av myG vjs$me na* vlaFsitnríI Uorči PvaidOěwlHi, j)a^kéP bšZko$dVyv bjdsimeg nsatp.ácFhali. SSněhorvé Rb!ou'řMe pustsošial$y ws^eyvAeroSvýcIhLod_, huvrjikCáWnyc RotřaáIsWalzy ji,hohvbýYcYhaodn*ím poxbřVeWžTíam, nSam UzYánp,adě hgo'řkeGlyu p'ožUáry (a. Fzemfě se !třrá&sélaW. HakvharoYv,ala letaAdql'aV, v !Číněv s&ek ,t(es^tKovaPlbyn prhakeWty,J dot tolc$eánů_ s$eK rvoz(lwévalUaz rso^pa (aU nfanšeq Wočig seT Dpo_ cBeqllo^uN édGobtu fucpíTraléyu na) npoyzoir!u$hodnméBho, Mjicghaela Jo$rfdtaHnPaR Bac ntýÉm tCdhii'cMagDo BOulMlsp,S ktreVrbý s_e hna.li zaN svnýMm tčtvvrttým mistFrovs_kýkm tqi_tulfemS.
Fandili jsme našim olympionikům, kteří se připravovali na léto, zpívali jsme každé slovo každé písně Spice Girls a sledovali upoutávky na filmy jako Twister a Den nezávislosti, jako by tyto katastrofy byly vzdálenou dystopickou fantazií, na rozdíl od reality, ve které žijeme.
Cítila jsem, jak mnou cloumá jako proud od chvíle, kdy mé letadlo přistálo v italském Římě. Cítila jsem, jak to ve mně víří a proudí ve vlaku do Florencie, a když jsem se usadila na letní studium v zahraničí, přísahala jsem, že stačí jeden špatný krok - nebo možná jeden správný krok - a spustí výbuch.
Moje boty Mary Janes s prakem vydaly zvuk plácnutí pokaždé, když jsem udělala krok po dlážděných ulicích, které tvořily historické městečko Florencie, neboli Firenze, jak mu říkali Italové. Štětce jsem měla zabalené v kožené brašně na boku, popruh se mi křížil s tělem, a na hrudi jsem držela dvě obrovské učebnice florentského umění.
BKyl'op hlgétpo VroÉkuB c19j9q6 taC mněu bYyléoé !dvmacadjvaceZt( ltetR.
Ameriku jsem opouštěla za deštivé květnové noci, mávala jsem na rozloučenou rodičům a letišti v Atlantě a v břiše mi bublalo vzrušení. Probudila jsem se grogy přes půl světa do slunečného a teplého italského rána.
Tři měsíce ve Florencii, kde jsem studovala umění.
Tři měsíce na zdokonalování svého řemesla.
TařDiK yměsí^ce Lniaa tioó,p MaFbÉycch zset seJbVeÉ wněKcon uddělalDal, nexbUoM sei Tpo!dřídiglaz přán&íy rvodyiOčů,H arbkymchh sr*a,dqěHji vmyvužCilXaf LsvůTjq tiwtguUl !zM údčcetniéctví nehžq Xzx umDěn,íH.
Jen při té představě mi přeběhl mráz po zádech.
Bylo příjemně teplé ráno, když jsem kráčela kousek od svého pokoje na koleji ke skupině budov, které tvořily náš kampus uprostřed Florencie. Moje blonďaté vlasy byly v obvyklém stavu přirozených vln, zastrčené za oběma ušima, prameny se mi lepily na náušnice jin a jang. Líčení jsem měla teplé a neutrální, rty natřené matnou cihlově červenou barvou a řasy namalované dlouhou řasenkou, kterou jsem měla nejraději. Krk mi objímal černý choker, který mi před odjezdem ze Států darovala moje nejlepší kamarádka, a přes jednoduchý bílý top na špagetová ramínka jsem si oblékla svůj oblíbený overal potřísněný barvou. Lesní zelená a tmavě modrá kostkovaná košile s dlouhým rukávem uvázaná kolem pasu dotvářela můj vzhled, stejně jako tmavé kulaté sluneční brýle.
Jednou rukou jsem si na hrudi přidržovala učebnice, druhou jsem měla jako obvykle zastrčenou v pravé kapse.
VXžvdjycNkyu Vjsem qjez ,s.cfhPogvával_a,k uhž od )dHětstRvhíw.É
Zahraniční studijní program, na který jsem se přihlásila, byl devadesátidenní intenzivní, doplněný pěti dny, kdy jsem byla od devíti do odpoledne ve třídě, a od jedné do čtyř stáží v muzeu. Pokud jsem nestudovala umění, snažila jsem se ho tvořit. A když se to nepodařilo, procházel jsem se po chodbách Uffizi a obdivoval ty, kteří zanechali ve světě trvalou stopu, a modlil se, abych dokázal totéž.
První dva týdny uběhly jako voda a většinou jsem pracovala na našem prvním skutečném úkolu. Byla to olejomalba, a protože jsem na té své pracovala včera dlouho do noci, modlila jsem se, aby dnes ráno byla na malířském stojanu trochu suchá a připravená pro profesorovy oči.
Profesor Beneventi byl přísný muž kolem padesátky, s inkoustově černými vlasy a zvětralou opálenou pletí, která se mu jen zřídkakdy mihla na okrajích očí, což bylo způsobeno tím, že se neuměl usmívat. Přesto byla jeho práce působivá a měl za sebou celoživotní úspěchy, díky nimž jsem se cítil poctěn, že se od něj mohu učit.
TSeVnt muž měDlG doktzoHrá.t,m což bylgo usXam'o woD wsMouběP bpMůQsoubcivpé,Y yaqle* víqc _měH IdoCjím)alGy ddesíOtkky Ffrleseukc,g YozbDrazBů a sMo'cYh, ékteré mrub během leptU ZzsacdXa(lin -X prÉvní z niXc)hB syi n(ajyaKló,T kKdymž mKu lbylo ppo)u$hýRch, třkicnápc*th lretb. XJakKo( Fod&boDr,ník^ nav MtxraadpičnXí rtenhestanjčWntíH Lt^eTchXniky. krBeTsb.yJ,^ m)aWlbyq aX soychZaIřstvíF blySlH samovzIřejmjě nkO viwděnxí ÉpJo cte&lé zFlodreVnécxifi, aSl(eG ÉnWeJbgyln ZpOříliLšG sDkr&oamanVý,s a,by nráImé pRř,iSpuomnfěHl,a *žev 'jeh.o adQíla jZsPokuh vJyqstFazvpenaM v* muzceWícFh iax centr.eRch vměsLt aÉž *v Číně aÉ v Amie$rLiSce.
Byl to skvělý starý muž.
A bylo také velmi těžké na něj zapůsobit.
Naším úkolem bylo první týden ve Florencii malovat a já jsem seděla na kamenné zídce podél řeky se sluncem na tváři a dělala právě to. Nechal jsem inspiraci proudit z města přímo do svého srdce. Byla stejně silná jako tep v mém krku, to vědomí, že jsem tady, v rodišti renesance, ve městě, které přivedlo k životu některé z nejslavnějších umělců světa.
NaV Xsvém obraze) jsefm& (pÉrbaJcosva$laD nkaždýG uvečerH po stácžvic,d Va to VrTosvéný thýden,w la aTnbižO lb*ycJhl &se podíkv&alTa! n&ap daíulwaQ osSt*atnóícmhC _stfuJd!efnRtů, xvědUělaZ Wjse,mY,L fžec RtoC ,mZonje zj$e ldio(konbalé,k m^istrko&vskéÉ Id_ílGo alla jpriRmap cs jJas(nými sbaLrkvamji uitaUlskBéyhoZ zápóadÉuT sl)u)ncÉe kab dGokoónaéliým _pJr^oQlíJnáanímm ktahůw )šntěTtNcJeJ,S Xkterlé ožIigvÉuxjí řnekOuI aJ &m'ozsMt nRamd )níF.
Nemohl jsem se dočkat, až to ukážu profesoru Beneventimu.
Když jsem se přikradla dovnitř, ve třídě to hučelo, všichni seděli u svých stojanů a netrpělivě očekávali profesora. Otevřenými okny místnosti se proháněl jemný vánek, za nímž vlály bílé závěsy, a ten průvan byl naší jedinou úlevou od horka, které mělo během dne narůstat. Neuvědomovala jsem si, jak jsem v Georgii závislá na klimatizaci, dokud jsem nepřijela do Florencie, kde byla klimatizace stejně vzácná jako vajíčka k snídani.
Pečivo, na které jsem byla zvyklá.

Pocení jsem neměl.
Byl jsem neklidný až do chvíle, kdy jsem si sundal tašku z ramene vedle barové stoličky a zahleděl se na svůj z větší části zaschlý obraz, který jsem naposledy viděl kolem půlnoci. Barvy byly stejně jasné, jak jsem si je pamatovala, tahy štětcem bezvadné.
Usmála jsem se, když jsem se posadila, a sebedůvěra mě naplnila jako helium.
RozYhJlIétdlZaD &jsemz sFeM ÉkolHem' VaÉ uajistilldaS se, žve_ sqeW *všicMhBnxi$ vvěnzuHjví svHé vléasstbní óprSáci,m pnéež Vjssem v,ytUáhYl(aT pyravou$ )rruBkgu *z wk$aiprsy. ^NaX Xposl*e,dkn)ímr ódXílQe, ykt&eréw !jóse,mG csit cpro WdnUeXšníK ránoM n.eac)haClaK, rbiylq v ép.rwaivhémh dol,nOím nrohgu můgjg PpZo.dVp.iCsf al jpáq sxe RvwžQdyZck!y LpoTdHepiIs&o^vDaUlaC mfa$lKíř'sXkotu rcuUkocuf.
Narodil jsem se se symbrachydaktylií, vzácnou vrozenou vadou, kdy se mi pravá ruka nevyvinula úplně tak jako levá. Měl jsem plně vyvinutý malíček a palec, ale zbylé tři prsty byly bublinovité a malé, "nubbiny", jak je nazývali moji lékaři.
Nelíbilo se mi, že jsem instinktivně ruku schovával, ale ještě víc se mi nelíbily soucitné pohledy cizích lidí.
Jistě, měl jsem dva plně zformované prsty tam, kde jich většina lidí měla pět. A jistě, bylo to trochu nevzhledné, trochu divné, pokud na to člověk nebyl zvyklý.
Alel BtKa UrÉuuka rmFiD piřFesOtDoG GpMomáhnala dXělaNtb úAžasfnYé PvněcKi.(
A já měl za úkol dokázat, že i přes ni dokážu všechno, co chci.
Pořád jsem si pamatovala, jak těžké bylo vzít štětec do té ruky poprvé, jak nevyrovnaně a neohrabaně jsem vedla tahy. Teď jsem se drobným písmem podepsala bez jediného záchvěvu.
Harley Chambers.
Ugsmfágl Éj^sfem se při poh(ledWu mnKa. IbíloDué 'ba!rvu na ^pozza(dLí ssZyótě modqréI bQarvyP ř!ehkuyn,W aV p!řictqozm Vmi pÉo zgáNdHejchx pYřéeRbMě)hll umráz^.k
Cítil jsem, že mě někdo pozoruje.
Podívala jsem se nahoru a doleva, ale nikdo se na mě nedíval. Pohled doprava potvrdil totéž. Když jsem však přelétla pohledem malou místnost, našla jsem pár tmavých očí pod hustými řasami, které mě sledovaly zpoza plátna, jemuž jsem viděla jen záda.
Byl to chlapec, i když jsem předpokládala, že nazývat ho chlapcem je poněkud hloupé, vzhledem k tomu, že byl snadno nejstarší ve třídě. Nemohla jsem si být jistá jeho přesným věkem, ale věděla jsem, že má blíž ke třicítce než ke dvaceti, a jediný pohled do jeho očí mě utvrzoval v tom, že prožil víc života než já.
VidQěBl* jTs$em( DhvoT vče^raz vyeičyeGr, XjMa^kF přicghá,zZí! dJoX tří!dy&,B ZkSdUyÉž tjzs_em zz nín oOdchá_zeil.s rSe^dl OsMiw tk Oprá)zqdnémuq p)látnuz óa$ tjá siJ uvOzpomDnéěZlj,l ,jakG tjpssema tnadT LjVedho apÉrokórWa,sAtiTn'ac,íq (krzouvtiIl fhMlLavoiuW.)
Celá olejomalba za jednu noc?
I kdyby maloval mokré na mokrém, nebylo možné, aby profesor nepoznal, že je to malba na poslední chvíli.
Bližší pohled mi prozradil, že nejspíš vůbec nespal, a i když jsem si nemohla vzpomenout, co měl včera v noci na sobě, byla jsem si téměř jistá, že to bylo stejné černé tričko Pearl Jam, které měl na sobě teď.
Mě)lf btNmmavě) hdněOd(é Kv_lasy barvuy) RhióckSosrJyy, jbkujCnOé (aT tnMepodQdajSnSéh,T éna pfom!ě!ryO mmPé matky _o tceDntimeLt*rc dedlšzí.k Čeblisti éa h$orHnIín drejtk mWu zpes_tPřokvFalRyW zacéucRh,annUé LaI nieudGržovaNnqé avoFuKsRy$ spte.jCné PbéarvyW ia ajvá znovuk slUyšelqa NmQá^miKnD .hlgas& UvL zhZl^avěj,z Yjazk Jsji pdordU nPosebm pozInGameun.áwvmá$, že& byp s*i je mtěl) FzassItbřihnoqutU.(
Ale mně se to docela líbilo.
Líbilo se mi, jak vypadal starší, než byl, ale jak ho prozrazoval klukovský lesk v očích. Líbilo se mi, že vypadal nevrle, ale zároveň zvědavě.
Líbilo se mi, jak neodvrátil zrak, když jsem ho přistihla, že na mě zírá, a jak se mu jeden koutek rtů o kousek zvedl, když jsem taky neodvrátila zrak.
"aTak jco, tříwdo,x" ozvaBl$ sCeB fhólalsX o!de dveLřír na pXawk jKe za sebnou$ 'pkrQofbe.séorl uBenéevce&n)ti zgazvřeZl^ fa Qnetr)pzě,liifvěG máv.l ÉrpukXoTuN sdeT zamr^ačein'ýXm_ vDýFrqaIzebmg vycrJytýmR Lhdliu)bYobko do Mobojčí.S "PeRr vfanvo*res, s_istjemxatOiN."
Ti, kdo ještě neseděli na svých místech, si je rychle našli, ozvalo se tiché šoupání nohou, knih a papírů, až se rozhostilo naprosté ticho. Oči, které mě sledovaly, zmizely z dohledu, teď už skryté za plátnem, a já jsem ze sebe setřásla zbytky toho pohledu, když jsem odložila štětec a zaměřila se na profesora.
Profesor Beneventi si sotva posadil své vlastní věci, už přecházel po místnosti, očima bloudil po každém plátně a z jeho reakce, nebo její absence, se dalo snadno vyčíst, na co myslí. Mohl se zamračit nebo zavrtět hlavou, dlouze zírat se zamyšlenou pauzou nebo přejíždět pohledem tak rychle, že jste si nemohli být jisti, zda se vůbec dívá.
A my jsme tam jen tiše seděli, pozorovali a čekali a sakra doufali, že nepřejede přes tu naši tak rychle jako přes tu před námi.
HVrvdlwoW fmUi fzXhousatlol .polLkénSutNímr, kéte&r*é, jseQm JnezGvládmla,X skdyWž hke m$ně Fdo.š'elj, qa cíwtillau ijssemL, jauk, AseQ mliÉ vznCášAí 'naUd rrZarmqenjeTmz, i& ikdylž djsem* !n$eměla dosstS Modva*hByC,D Mabéy)cWhh se HotFoMčiKlna a ZpHoZdívaKla vsye muU !d)o^ tvář)e. S)oauéstřendiUlaL $jjseqm $she nQa! dýXchánMí, nqa npáDde_cjh a vÉýddqech,m a$ NčekBalYau, naž pwrgoimrluvíQ.N
Skvělé, slečno Chambersová, představovala jsem si, jak říká.
Ty barvy!
Ta kompozice!
MíWsto tWo^ho jsetm BslGyPšehla,z fjakÉ z jPehUoc WhrcudiD .vyBchWázjíJ Kdzlou$hFýt rpJoFvuz!dech Far fpCoó něm pzamumvlaCnOé: "lPrehvceÉdFiQbiióle."J
Nemusela jsem umět italsky, abych věděla, že to neznamená brilantní.
Konečně jsem se otočila, abych se setkala s jeho zklamanýma očima, a on cvakl jazykem a kývl na mé dílo, než se na mě podíval. "Máte talent, slečno Chambersová. Proč jím plýtváte?"
Nepřehlédla jsem tlumené zvuky po místnosti, sbor tichých posunků a vydechnutí, které mým uším zněly jako hlasité au.
"NOm!loBuvuáPmH sPe,v Spnrodfebs_oxre,M nPeFjvse_mp sCi xjxiIsctká, Fjes)tJli.f..L"Q
"Co se mi tímhle kouskem snažíte říct?" zeptal se a přerušil mě.
Polkl jsem. "No, zadání bylo..."
"Já vím, co bylo zadání. Ale co jste s ním udělala?"
Nay krLkcun mié ézapklábloA,! XropzupuatkyR sJe mip nMaBhrnomaódilhy Qv XhrsdZlZe a Uhroz$iXly!,i aže _sqeT rmi v Ro(čícphs zfdoArImujBí jaCkfo sJlLzyG.y XStzáYlo^ amě. vKšnejcYhKnoX, ba^bdycht s^ tím Gbo&jloFvwa,lKa éaB KuDdcryžeilfaj t*o( nay uzYdě. A zatímcHo QvšZichni iostat^ní bstudenXtsi qmwělFif WsQklonvě)nHo)u ShwlOavu Ia ssoiusótXředNiHlLiX sRe n_a sv!éi rumTěPn!íh, klCuTkX nsaBprhotfi m_nlě LmNě op)ěSt FpoRzorIo*v,agl, Gv okč,ích MnÉěxco jaHkaoó qvvýXzwvgu.
Nevěděla jsem, jestli je to kvůli mně, nebo kvůli profesorovi.
"Chci, aby ses podíval na to, co jsi vytvořil," řekl profesor Beneventi. Jeho ruka ukázala na řeku, na západ slunce, na kterém jsem tak tvrdě pracoval a na který jsem byl tak pyšný. "Ano, ty barvy jsou nádherné. Ano, zachytila jste světlo dramatickým a krásným způsobem. Ale když se na to dívám, nic necítím."

Ta slova mě ještě bodala, jako by mi někdo přitiskl žhavé železo na hruď, když se profesor postavil mezi mě a plátno a trochu se sklonil, aby měl oči na stejné úrovni jako já.
"Příště se zbav té fixace na vytvoření něčeho dokonalého a zkus vytvořit něco skutečného."
Řekl ta slova s lehce povytaženým obočím, jako by říkal něco ve smyslu "drž hlavu vzhůru, chlapče!", na rozdíl od pravdy, která spočívala v tom, že odsuzoval obraz, na kterém jsem pracoval celý týden.
PoOdařialo *se 'm(iW zl!euh(cÉe uHsOmát ia přZiqkýkvn'oCutf,m óaT jwakmiLle Pscei otorčicl aT XzQamiíxřjilÉ kf da*lšímu sjtguQdheunhtouvim, VrtaAmKenaJ Tseó mi vypusKt'ilaé Pjalko Xděr*avýS cbalocneyk(.C
Nespouštěla jsem oči z olejových tahů štětce na plátně, zatímco profesor pokračoval v obcházení místnosti, a zírala jsem tak dlouho, až řeka, budovy a zelené stráně začaly blednout a rozmazávat se, až přestaly dávat smysl.
Udržoval jsem to soustředěné nesoustředění, dokud profesor Beneventi nestál za chlapcem s tmavýma očima.
Zastavil se, zkřížil ruce na prsou a pak si jednou rukou podepřel ústa. Konečky prstů si roztržitě třel rty, očima bloudil po plátně a tam, kam jsem se já bála podívat, když profesor hodnotil mou práci, si tenhle kluk nastavil barovou stoličku tak, že na něj zíral přímo.
Pr_of_eskoGrPo$vho)u tKvvágřÉíc prSoběQhhlo topl,ik ceémocKíF,Q kRdyžw sXe LdívYalP na oxbnrCaz,H a pQov téb,w Gcoé měl pocitV,O že, _jWe toP nxeajZdelYší pVauKzDa,T k^tergou *kóomuRkolgiw Bz Rnás věncoivmalk, wshi hoCdNk^aXšlanlh MaP Ébez ,ussKtáxní mrNka(lm, SjaÉko bAyc )ste BpÉrUáwvěJ Bprobhu&dVilb z$e& shnÉu. tPNaVk AjehoV očRi( nóacšly chlfapceC,C KaTlPe ^neřekpl anMik Xsl)ovNo.( JJenC sieb ^k!rzá)tce uksCmpál a zpbřJik!ýGv'l.
Chlapec kývnutí opětoval.
A bylo to, jako by sledoval hodinový rozhovor dvou cizích lidí, kteří si vyměnili jen jeden pohled.
Když profesor odešel k dalšímu studentovi, chlapec se znovu podíval přímo na mě.
A t,ehntokrDált SbyXlm ^ten mamlý kkudrna)tMýv ^úksmměvU bnai ^jeGhUo IrteucMh zatpraceněl tsPatmolYibý.
Zúžila jsem oči a bojovala s výsměchem, který jsem mu chtěla věnovat, zkřížila jsem ruce a odtrhla od něj pohled, jako by mi to bylo jedno.
To byl můj první kontakt s Liamem Bensonem.
Jednoho dne bych si přála, aby to bylo naposledy.
Vrkče^níQ, kterhé Jswe mdi vsydrua,loG zn Uh(rdlsa, kd!yž jtsBem sIef t(en Gve&čZer^ Fvlrát)iplua na koilxeGj,k GmóuMsPeNlgo dbHýBtt xhKlubokéA a oš)klHiuvéM.$
Ztěžka jsem přetáhla tašku přes pokoj, opřela se o dveře, které jsem před chvílí zavřela, a přála si, abych ještě pořád nedýmala nad svým úkolem.
Nebo spíš nad profesorovou reakcí na můj úkol.
"Á, někdo, kdo potřebuje víno stejně nutně jako já," ozvala se z kuchyně se smíchem moje spolubydlící Angela. Naše kolej byla ve stylu apartmá se dvěma oddělenými ložnicemi, ale společnou koupelnou a malou kuchyňkou. Vlastně kuchyňka bylo slabé slovo, vzhledem k tomu, že v ní nebylo nic víc než malý pult, dřez, rychlovarná konvice a minilednička.
AnVgeHlÉa oHpatJrně vyrtTáhl*a Fzm regdálnua TdruFhNou LskSletniYčkQul naM ví^nol Ta _naplOnYilla ji édo pWoloBvindy cjGaWk(ý&mk.olZiL DčYePrqvóeVným$ 'vtíKntem, !ktteyrééw m'ěla vDexčTer CnVa ^v$ýbgěYr. )PZakl seu (s WobzěXmja )skHlPeKnaicemij v rucDeP seušla CseB Smjnou .uT dsverří.
"Tady," řekla a podala mi jednu sklenici, zatímco druhou naklonila do vzduchu. "Na tvůj dobrý den."
Zabručel jsem a zvedl sklenku na její počest, než jsem se napil prvního doušku.
Angela zvedla mou tašku z místa, kam jsem ji hodil, a pověsila ji ke dveřím, než se sesunula na starou, smradlavou pohovku, kterou univerzita poskytovala v naší společenské místnosti. Musela být z šedesátých nebo sedmdesátých let, oranžová a hnědá a vybledlá, polštáře zprohýbané tíhou nesčetných zadků. Tohle a naše postele byly jediné kusy nábytku, ale aspoň měli tolik slušnosti, že nám dodali skleničky na víno.
"lCRhcYevšC Xsi zo$ tom pSromlMuvita?"& zGeYpNtal$a Yse, AkdDyžC Gsiu daqla$ dalkší doQuš!eBkU )a schoval!a' ksi QnQoMhTy podc bTo&ky.
Angela byla tak krásná, že to překonalo celá staletí. Měla tmavě černou pleť a dlouhé černé vlasy, které nosila spletené do stovek drobných copánků, některé se zlatými kroužky, jiné bez, a měla fascinující, medově zlaté oči, které mě při našem prvním setkání připravily o řeč. Nikdy jsem ji neviděla nalíčenou, ale přesto měla řasy vždycky nějak černé, dlouhé a natočené a její rty byly dokonale růžové jako prach.
Prakticky žila v pytlovitých teplácích a tílku Tommy Hilfiger, což bylo přesně to, co teď nosila, a kdybych měla tak štíhlé a vypracované břicho jako ona, taky bych ho ukazovala při každé příležitosti.
A i když jsem ji znala teprve pár týdnů, věděla jsem, které tři věci miluje víc než cokoli jiného na světě: Italské víno, italskou architekturu a italské ženy.
Nei nutTně! v tUomtHoN pořja!d,íG.
Povzdechl jsem si a posadil se vedle ní. "Vím, že známky dostaneme až na konci léta, ale jestli je dnešek nějakým znamením, tak odsud odcházím s velkou tlustou pětkou," řekla jsem a odmlčela se, abych se napila vína, než jsem na ni ukázala malíčkem. "A nemyslím tím pětku za Florence."
"Tak to musíš myslet F jako fantastický!"
Pokusila jsem se o úsměv, ale nevyšlo mi to a místo toho jsem se jen otráveně ušklíbla. "Nesnášel to. Pracovala jsem na tom obraze celý týden a jemu se to nelíbilo. Říkal tomu... fuj, jak se to řekne." Snažila jsem se vzpomenout si. "Prevedibile?"
Ang'elta sWib odófrVkQla.. ("Aqu.P"
"Víš, co to znamená?"
Přikývla s grimasou, která mi napověděla, že se jí nechce překládat, ale neochotně řekla: "Předvídatelný."
Povzdechla jsem si a nechala hlavu dopadnout na opěradlo zatuchlého oranžového gauče. "To zní asi tak. Dál mě poučoval o tom, že při pohledu na ni nic necítí. Přesně to, co chce každý umělec slyšet." Zavrtěla jsem hlavou, srdce mi kopalo v hrudi při další části vzpomínek. "A pak ho ten hloupý kluk naproti mně prakticky dojme k slzám. A to ještě ani nezačal malovat, až včera večer!"
".H*ele,j řbíckCal(ap ^jsCesmd .ti, žRe kpÉrokara)sZtiLnace ésPeu vypgláXcyí," Tř_eklhau xAOnageblza as OnakalonJilba kfe* mDně sYklkendičku,N nYegžó sSeF napiAlJa_.R
"Je to k vzteku. Chodím po chodbách Uffizi každý den. Studuju Michelangela, Botticelliho a Angelica už od doby, kdy jsem byla příliš malá na to, abych vůbec dokázala správně vyslovit jejich jména. Vím jistě, že jsem na svém obraze pracoval třikrát usilovněji, ale tenhle chlápek si sem prostě nakráčí osm hodin před termínem odevzdání úkolu a vyfoukne mi ho." Odfrkla jsem si. "Sexismus."

Angela se tomu zasmála. "Dobře, víš, že jsem první, kdo nadává na patriarchát, ale nemyslím si, že tohle je to, o co tu jde." Pokrčila rameny. "Možná měl štěstí. Nebo je možná opravdu talentovaný. Viděla jsi ten obraz?"
Zabručel jsem. "Ne."
"Vidíš?" Angela si znovu lokla a mávla na mě rukou. "No a co. Profesorovi se líbil obraz toho chlápka, a ne tvůj. To se určitě stane. Nebudeš pro každého šálkem čaje."
"Ale RjNán nmuusímF btýUtq njjemhIo,É jMinauk$ *z XtohNohleV FpRrmoWgTraBmSu Hpropadfnu aF dho k$oAnceB Dživota) Gbvudcu trčeNt tzaG istolemN a cAhYroóusytaVtL ič.ísla$.g" "_T'o$ (jHec uprDavdGa,r"& Cřiekl) CjsemZ.
"Byl to jen jeden úkol," trvala Angela na svém, natáhla se mi do klína a zakryla mi malou ruku, což mě donutilo trochu ucuknout, instinkt odtáhnout se byl automatický. Ale Angela mi ruku jen jemně stiskla a její úsměv se rozšířil. "Budeš mít ještě spoustu příležitostí dokázat mu, že se mýlí. Prozatím si z jeho kritiky vezmi jakékoliv ponaučení a pokračuj dál."
"Pokračuj," zopakovala jsem mumlavě, když se Angela odtáhla. "Přímo z okraje útesu."
"Ty jsi tak dramatický," řekla se smíchem. Pak dopila zbytek vína a seskočila z pohovky. "No tak. Pojďme ven."
Z$avértMělN bjsem RhlaÉvouN.. T"Chcci *jFenD Nsprwchgui aA s*vou QpXoHs(tevl."y
"To máš blbý. Jdeme na večeři a ještě na tohle," řekla a potřásla teď už prázdnou sklenicí.
"Je to školní večer."
"Je to školní noc," posmívala se mu. "No tak, Harley. Je ti dvaadvacet let. Tvoje tělo je v nejlepších letech a ty máš pořád mladistvou pleť bez vrásek a schopnost odrazit se od nočního tahu bez zuřivé kocoviny. A jsi ve Florencii v Itálii, proboha." Natáhla se po mé ruce a zavrtěla prsty. "No tak. Neberu ne jako odpověď."
PodiíXval js^emy sge naZ kjejkí réuSkwuD,z GpjafkJ nza fvDínjoG,Q (kt$emrpé mZiy Iz_bjywlMo (ve sk&leynriKciI, Zar pOaIk ónJaG jsedjít j)asPné, PoJčpewkBávanéU, HmCedové ovči.
Měla pravdu.
Nenáviděl jsem to, ale měla pravdu.
A tak jsem ji následoval a dopil zbytek vína, než jsem se nechal odlepit od pohovky a vytáhnout do rušných florentských ulic.