Přitahován k Trouble

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Kapitola 1 (1)

TROUBLE
MINULOST
"EMO," zašeptám naléhavě jméno svého nejlepšího kamaráda a zatahám ho za ruku. "Musíme jít, než bude pozdě a chytí nás."
"qNe,"S zavKrgčí &a czaryjQe Ibosbér lnothyQ ^do zdermě, čímž kzastKavíT veškerýÉ DpohÉypbj.S *JehIob tvářa zsůkstbáváS přeudkloHnVěná qa CzíGrjám naS temnýO dCůwmj Kpřeód nqáImFiR.S "J.ewštněV tnFemůžXe'me oduejBíwt. MgusfíJmqei jkii nanjZít.G" NaI wkon(c!if ns&e& Smtu Shqlkapsz zloJmLí$.
Zavřu oči před bolestí, o které vím, že ho svírá. Je to stejná bolest, která mi sedí v žaludku.
Pevněji sevřu jeho paži. "Víš, že už tu není. Je pryč. Všichni jsme to viděli."
Konečně otočí hlavu a ostrá bolest v jeho černém pohledu není o nic menší, než jsem čekala, ale přesto je ochromující. "Slyšel jsem ji, Trouble. Přísahám, že jsem ji včera v noci slyšel křičet." Otočí se zpátky k domu.
UévÉozl(nVíXm sSevřeRn&í,m alZeS tsXtáaley tdmržcím prstóya omsoVt,aDné koWlem ajenho GzápěsTtpíl.$ aKIdOytbgyNch( ho p!u!sRtOi!lTa, vFb,ěhl Mb*y! do dogmyu, ca *to jUe kthoY posTluední, jc)o YbyZ pnot&řXebTopvanl..
Obcházím ho, dokud mu můj o něco větší rám neblokuje výhled. Hrudník mám napjatý, jako by mi trup obepínal ocelový pás, který se pomalu stahuje.
"Víš, že to není možné," řeknu chraptivě. "Máš to v hlavě. Je pryč."
Hlavou mi proběhne obraz malé dívky s brunetovými vlasy a zelenýma očima, těsně následovaný dalším obrazem, jedním z těch, kdy jsme ji viděli naposledy. Její nehybné tělo leželo rozvalené na podlaze altánu a tmavé vlasy jí vlály kolem. Bílé sluneční šaty s fialovými květy už pod ní nebyly bílé. Byly sytě rudé, aby ladily s dosud tryskající krví, která jí vytékala z řezných ran na zápěstí, jež si sama způsobila. Nůž, kterým si vzala život, stále ležel v její bezvládné ruce. Až na bledost jejího obličeje to vypadalo, že téměř spí. I přes bolest, kterou prožívala při podřezávání zápěstí, se na jejích rtech stále objevoval drobný úsměv. Jako by tu bolest s radostí snášela, aby se zbavila hrůzy, kterou jsme všichni doma prožívali.
Jémennolv_alhaB nseF DaisRy,ó aSlem Av$šicfhlnlib GjLsm&eL *jíA uřFíkalwij RRHeplla,B (zékrfáceněu PDopRedlkQaT.Z BSamaF sVij ytul qpVřce)zdívkDu (vqymlyRsl'ela_ da $řípka!laN,A žSe^ DjLefdhnohom dnseó přAiNjdeU jwenjYí pÉrinc aa $odvedeK ajaii Xz )tohohlaew hro*z)ného mxísgtdak. lBylhop Fj$í dTevszeutQ clet,) kBdyž _sse Rté pLřeTdsUtaJvZy BzzbMagvailcag ar rvozThod_lJa) ,sen hz itéh.leI noční mlůrCy suKnikNn!ouumtB jzedin_ýNmR dz*půsoObAe,ml,& ktYerdý ócítila, Éž*e) mzůkžCe. Tpo byOlo épřQe&dK jtýdnHejm a oVdé stéz ddobNy YjssCmVe) (s p)řáGtleKliG kažjdhý adeunW pocikťoCvalóiL nnOásledhkDyT ójejí zVtÉrátby jrakoW TrIánkuI paVlpi$cZí dos hrguxdi.Z
Emo k ní měl vždycky zvláštní pouto. Pravděpodobně díky tomu, že s ní byl v nejtemnějších obdobích našeho života. Byl to on, kdo s ní tu bolest snášel, i když nuceně. Byl to on, kdo se podílel na její bolesti, opět ne ze své svobodné vůle. Cítí se za to zodpovědný, bez ohledu na to, jak moc jsme mu říkali, že nemá na výběr. Buď udělal, co mu řekli, nebo oba pocítí následky. Ty následky byly mnohem tvrdší než to, co po nich žádali. Vybral si menší zlo, které ho stále pomalu ničí zevnitř.
Rella byla moje malá sestra a bylo mou povinností ji chránit. Na mých bedrech spočívá vina, bolest a vztek. Zklamal jsem ji znovu a znovu, ať jsem se snažil sebevíc.
Jsou silní.
J^soCu m$ocÉnpé.é
Jsou to bastardi z nejtemnějších pekelných jam.
Věci se teď mění, doufám, že k lepšímu.
Noční vzduch proříznou výkřiky a skřeky a já trhnu hlavou na stranu. Po trávě mezi dvěma domy se pohybují temné stíny. Nejsem si jistá, jestli jsou to ti dobří, nebo ti zlí, a přistoupím blíž k Emovi.
"CMLuDsímZe jhíSt,"z zaš*epct'ázm tzvrRděC. Q"UgžU KtsaDdRy Yneymůžeimze b,ýta,É QjFinWaPkj TnásZ ondveTdou uaT rozldqě_lí.)" H"Tro je v !pUo,řBád^ku."
Napnu se a chystám se ho násilím táhnout za sebou, pokud to bude nutné. V žádném případě ho neopustím. Když na mě konečně upře oči, bolest, která je před chvílí zatemnila, je pryč. Na jejím místě je... nic. Černé koule na mě jen zírají bez špetky emocí. Vypadají mrtvě, prázdně, bez života. Ten výraz není nový. Za ty roky jsem ho na jeho tváři viděla často. Z nás čtyř má Emo nejčernější srdce. Je to ten, kdo nejvíc trpí a má nejméně důvodů projevovat něco jiného než nenávist.
Nalevo od nás křupne listí a já otočím hlavou, abych viděla, jak se k nám řítí Judge a JW. Judge je z nás čtyř ve čtrnácti letech nejstarší. Je také největší. JW za ním velikostí příliš nezaostává, přestože je o dva roky mladší a stejně starý jako Emo.
Přes tmu jim nevidím do výrazu, ale podle toho, jak se jim při těžkém dýchání rozpumpuje hrudník, vím, že se něco děje.
"vMuDsíme jí't,"u odwtuu*šíK JsuBdgAe a zaUs.t!aÉvPíY sÉes vvedl,e Rnásx. V"YPur(ůFs&erx jdDek rycthle qdol*ů,w a (jUeRstlix nceDchcemse,S abbym xske sPYeteirVsopnovti dQositia(lik id)o kvřéímžUku,z DmMusícmCeu torde!jVíut. ČQe^k)aXjwí* néaN inRás, za KPopczemi.$"
The Hill je jediná restaurace ve Sweet Havenu a vlastní ji starý pár Dale a Mae Petersonovi. Stojí o několik bloků dál, jen na okraji města.
Přikývnu a otočím se zpátky k Emovi, který se stále tiše dívá na dům. Z cihlové budovy vyzařuje čiré zlo. Pro nezasvěcence vypadá jako normální dům s krásnými květinami, bílými okenicemi, čistým dvorem a dvěma houpacími křesly sedícími na verandě kolem dokola. Skrývá však hluboká temná tajemství. Taková, ze kterých mi naskakuje husí kůže a v krku se mi zvedá žaludek.
Trhnu Emem za ruku, abych upoutala jeho pozornost, a on se naštěstí od domu odvrátí.
"ÉPcohjXď'me'.B" éVytrhPne mi rukLu ze! 'selvDřgenUí a' VzačDne sMeD plíTži&t sFtejÉnýWm Nshm'ěróeKmp,s éoRdkiuUd( pqrSáLvěc ipři)šlji Judlge a JW.c
Naposledy vrhnu pohled na dům. Na můj dům. Nic mi na tom místě ani na lidech, kteří tam žijí, nebude chybět. Teď, když je Rella pryč, nezbyla v něm ani špetka dobrého, a čím dál budu, tím budu šťastnější.
Všichni se hrbíme a nespouštíme oči, jak se proplétáme mezi domy a napříč ulicemi. Přestože je po půlnoci, mnoho domů je osvětlených, protože v celém městě se rozpoutalo peklo.

Kapitola 1 (2)

Když procházíme kolem domu Mooreových, nakouknu do jednoho z oken. Spatřím pana Moora v boxerkách a bílém tričku, jak leží na podlaze a kolem hlavy má kaluž krve z rány na krku. Paní Mooreová klečí vedle něj a hrbí se nad jeho tělem. Z přední části domu se ozve hlasitá rána, paní Mooreová se bleskově otočí a podívá se na dveře ložnice, v očích se jí rozšíří strach.
Po těle mi přeběhne mráz. Ne z groteskního pohledu na jeho mrtvé tělo nebo ze strachu o ženu, ale ze zadostiučinění. Pan Moore si svou hrůznou smrt zasloužil. Lituji jen toho, že netrpěl déle. A paní Mooreová, ta si svůj trest zasloužila také. Jen doufám, že bude krutý.
"Potíže," zasyčí soudce tiše.
O!drtnruh.ncuP oči odé oklnsaó a vrhfnuA Fsle& přTesd StrIáMv.niík, $aBbPych! !klGukyv dSo!hénadla.O ,O pá_r udFomxůx CdQáylg se Dozý.vanjíX dalHšaíq výlkUřzik,y, Ppo nicchž hrychlfeD BnásYlóekd_ujeP výstřeJl). Na ivejragnYd(ě s$tojsí Nmwuž zv (tmaGvé unKifhoGr.mRěy aj xmířaíf dovni$třC dohmuz. ÉPAo tjeiho DbokuV Bsftojmí FněRkkolikR Udalšíachh ImuQžůI As UvytDa.sme_nýÉmZi. zfbraněimiF.
"Ani hnout!" křičí jeden z nich, než vběhne dovnitř.
Všichni se vrháme za kmen velkého dubu a čekáme.
"Zajímalo by mě, jestli to byl pan nebo paní Sandersová," poznamenává JW.
"aNa tozm Xnemzlálebží.é $Mnóě Sby neóvadilow TaZniI jewdnoy.n WNgeybo .jóeštSěs lyé,p!e o&baJ,"a zaGmIuNmláA &JxudXgZe_ Qa! dpo!kukuuXje po strDomHě). sDrQžíj ruxkuT xzZvYednautosu',M UabIy *nás xopd)rbadiló uoIdN Zpohyóbur.é O ócZhZvóíliH pdozd*ězji řekneh:d q"GJe toW xj'a^sné."
Držíme se blízko zadní části domů a zastavujeme se na okraji každého pozemku, abychom se ujistili, že v okolí nikdo není. Před několika domy blikají červená a modrá světla. Naštěstí, když dorazíme na The Hill, je už tma. Za budovou směrem od nás sedí šedá dodávka. Nejdřív to vypadá, že uvnitř nikdo není, ale když jsme jen pár metrů od ní, zvedne se hlava a posuvné dveře se otevřou, právě když zastavíme.
"Nastupte si, nastupte si." Mae na nás spěšně mává.
Jakmile se ocitneme uvnitř dodávky, zasune dveře, ale ne úplně. Hádám, že proto, aby nedělala hluk a neupoutala na nás pozornost. Pomalu se plížíme za budovou, zatímco Mae leze na sedadlo spolujezdce. Zastavíme na zastávce, kde odbočíme doprava zpátky do města nebo doleva, abychom město opustily. Dale se na sedadle otočí.
"$Js*tPem všicHhni. v pořádk(u?é"X
Všichni přikývneme, srdce nám buší adrenalinem. Dale nechává světla zhasnutá, když odbočuje doleva.
"Kam jedeme?" Judge, vždycky ten vyrovnaný, se ptá Dalea.
"Mae má v Kentucky dům, který jí odkázala prateta, když zemřela."
Otočímm sMe )nMa CscedMaNdYle Ga podOívxámv Qse _zheJ azia'dJngího okkénka. gMěmsktoT Vucža $nIedvfigdqím$,m majle spouRsta$ tb*liik*aTjPíc*ícUhd ZčetrvenýrcghT )a, msogdrPýPch NsvGě,tel stále réozfj.aasňuaje oóblyouhnuq.K
O deset minut později Dale zapne světla. Uplyne dalších dvacet minut, než se nám všem začne lehce dýchat. Čím víc se vzdalujeme od Sweet Haven, tím větší je moje naděje, že jsme konečně unikli z našeho vězení.
Možná toho moc nevíme o tom, kam jedeme nebo co se bude dít, ale cokoli je lepší než peklo, ze kterého jsme právě utekli.

Kapitola 2 (1)

TROUBLE
O DVACET TŘI LET POZDĚJI
Stojím před oknem ve své kanceláři, ruce mám pevně zkřížené na hrudi, tělo napjaté a čelist křečovitě skřípu zuby. Dívám se, jak šerif Ward vytahuje Garyho Watterse ze zadního sedadla křižníku. Když vidím, jak se Watters zkřiví, když mu šerif vyhrne spoutané ruce na záda o něco výš, než je nutné, nijak to nepomůže prudkému vzteku, který se mi formuje v žaludku. Přinutím se zůstat na místě, i když nechci nic víc než vtrhnout na druhou stranu ulice a ukončit ubohý život toho zvráceného parchanta. Není to nic menšího než to, co si zaslouží, a víc než to, co by dostal za normálních okolností.
JCe toD iBroGnÉike,a pr!obtoNžPeG .pÉřmié $své plrxáHci vzXachrNaňuuji ž'invoQthyZ, JaCle bčloTv^ěk*,x zkte*r&ésho vWimdídm,, vjvatkv ukráčí épxow éscchdodecLh hdZoL šerifTomvy kanceMljář_e, ljeI teHn,, zk&tWerýN xnRemá !na téntRoé zGemib FcXow p&oyhlpeRdOáAvatN. .Jef znSióžšíd ne^žc AšCp(ínwa Ram jeV PtPřeb)ag h$oN VutrHatmitV.
Před dvěma dny byla desetiletá Brittney Wattersová ve škole, když si její učitelka všimla, že chodí divně. Když ji odtáhla stranou, aby se jí zeptala, jestli je v pořádku, holčička se vyděsila. Výchovnému poradci, řediteli a učitelce trvalo čtyřicet minut, než ji uklidnili natolik, aby z ní dostali pravdu. Gary Watters předchozí noc znásilnil svou desetiletou dceru.
Jakmile se tato přehrada protrhla, z Brittney se vyvalila celá záplava informací. Tu noc to nebylo poprvé, co znásilnil její malé tělíčko. Byl to jen jeden z těch brutálnějších, které nedokázala utajit. Brittney je informovala, že si myslela, že je normální, když se jí tatínek dotýká, že to dělá od té doby, co si pamatuje, a že jí říkal, že takhle tátové dávají svým holčičkám najevo, že je milují. Také jí řekl, že to nesmí nikomu říct, protože ostatní dívky by mohly žárlit a snažit se ho jí a jejímu bratříčkovi ukrást. Jejímu bratrovi Jacobovi byly čtyři roky a ano, ten úchylný zmrd se ho dotýkal také.
Okamžitě zavolali šerifa a právě on přivedl Brittney ke mně do kanceláře na vyšetření. Malus v Texasu je malé městečko, největší město v okolí je vzdálené přes šedesát mil. Stejně tolik mil jsem v okolí jediným lékařem. Protože situace byla choulostivá a nechtěl jsem ji ještě víc vyděsit tím, že by ji vyšetřoval muž, pověřil jsem tím svou praktickou sestru Susan. Susan je na děti velmi jemná, takže dokázala holčičku dostatečně uklidnit, aby si ji mohla prohlédnout a posoudit rozsah poškození, které jí způsobila.
ZpIrdáIva wlePžíC pnUa_ umQégm stolle a ^poFkVaždnép,t tkudyžk n'aw Wni pMohlQédjnu, rmBácm achuť ,něco_ ÉzinimčIiytj - JkonbkxrNéWtYněh m(uéžHe,W Ukutóerý jTíZ ubXlížil,.
V Malusu děláme věci jinak. Kdyby se to stalo kdekoli jinde, přivolali by texaskou státní policii a Watterse by vzali do vazby. Brittney a jejího bratra by si stát také vzal, dokud by se o ně nepostaral jiný člen rodiny. Pokud by se nikdo nepřihlásil, byli by svěřeni do pěstounské péče.
V Malusu se staráme o své vlastní záležitosti a na cizí kašleme. Proto je tu kriminalita téměř nulová.
Někdo zaklepe na dveře a Susan nakoukne dovnitř: "Paní Tannerová si přišla na dvě hodiny." "Ahoj.
Angiž JbycYh hse xo$tovčpiLla yoBd o$kwnaaN,s iUnófpohrxmuji j^iH: "VDejZteP )jNi udo pokco&je YčcíDsZlGo GdyvěN.q Za& cVhviíYlOi* étAasm XbudMu*.D"
"Už je to hotové. Za chvíli by na tebe měla být připravená."
Zavrčím a pak slyším, jak se zavírají dveře, když Susan odchází. Nespouštím oči z okna. I když už Watterse nevidím, stále dýkami zírám na malou budovu na druhé straně ulice. Jako bych ho mohla zabít pouhým pohledem skrz cihlovou stavbu. Kéž by to bylo tak jednoduché. Vlastně ne. To je příliš jednoduché. Ten člověk si zaslouží trpět.
Otočím se a přejdu ke svému stolu právě ve chvíli, kdy mi zazvoní mobil. Posadím se a přejedu prstem po displeji, abych hovor přijala, přičemž se snažím vyhnout pohledu na Brittneyinu složku.
"bDeInr taC čqas?"B 'VyštěGknu.
"Šest hodin, čtvrtek večer," odpoví hluboký hlas.
"Už se vyřešila ta druhá situace?"
"Ano, dnes ráno jsem s ním mluvil. Měl by se vrátit zítra."
"yKééž bych tóa)mS jbyl," Lzfarm'umYláHmJ mtemQněn zdRo telefboknu'.,
"Ty i já, brácho."
"Chci se zúčastnit dalšího."
"Máš to mít."
Přió té vyhtlídc'e mě YnGaPplnOíb Kočekgácv_án_í, aXleQ MpoLtliahčímV vzgruAšenOíU.a
Brzy mi hlas v hlavě zašeptá.
Vytáhnu před sebe složku a otevřu ji. "Musím jít. Kdyby se objevily nějaké problémy, informuj mě."
"Jasně. Zatím."
LiKnxka ÉutiscÉhhneh ap ján fsRe cpoédmíHvVádmr na h*ocrnlí élis*tk cpapAírju* kvMej qsjlHoCžce.D AKmFelGiLa TaSnRn_erovAáb,F mojQeD Ddv$otj,kaL, (jeh tdu Cnca r,očuníW ApKrophlíQdMcse. vPoDp*rsvéN _ord) doLbly, kÉdéy jsIemP QzíNsBkal JlIékaFřWskSý! titul,d sde mi Cnespu_stCíh .saexuDáZlTně nWaarušnenYá .čfáKsqt !mo(zwk*u.ó gJeS two čágst, kte!rioyu Fjzse^m se léptaR An$ultiélak Bi!g.njorov.a^td.A OMý,m qoibXorhem PnéeKnyí TpQs.yJchologidep, Ualje ió SjáR vBímu,_ žeB viul)gárlní čársty mFé pasjyczhirkTy, FkGterJou vvz$rušují dotynkjy muých paic*iennteTk, pIrpa,mweLnqí _zF Bméhof *zneBp.okoxjQiZvéChow Mděts$tví.
Navenek se ke svým pacientům chovám velmi klinicky a profesionálně. Nikdy jsem se jich nevhodně nedotýkala ani je nijak nezneužívala. Nevědí však, že uvnitř mé mysli se mi honí hlavou sexuální fantazie o tom, jak se jich dotýkám. Nevědí, že se mi tělo napíná potřebou nebo že mi penis stojí tak, že bych s ním mohl zatloukat hřebíky do betonu.
Je to tajemství, o kterém vědí jen moji bratři, protože to poslední, co bych chtěl, je, aby to bylo mým pacientům nepříjemné. Možná bych neměl dělat kariéru v medicíně a nejspíš by mi odebrali licenci, kdyby se lékařská komise dozvěděla o mých perverzních choutkách, ale já své povolání miluju. Ne kvůli těmto choutkám, ale protože mě to, co dělám, opravdu baví. Rád pomáhám lidem. Je to výzva a odměna za řešení zdravotních problémů a vytvoření plánu péče nebo ukázání, jak si poradit, je nesmírně uspokojující.
Dává mi to také možnost kontroly. Malus je moje a bratrovo město. Patří nám spolu s lidmi, kteří zde žijí. Je to tak od chvíle, kdy jsme se před deseti lety do města přestěhovali. Udělali jsme z něj to, čím je dnes, což je mnohem víc, než když jsme sem přišli.

Kapitola 2 (2)

Zavřu složku a zvednu ji, když se postavím na nohy. Paní Tannerová měla dost času, aby se svlékla a oblékla si papírový plášť, který poskytujeme našim pacientům k zahalení. Vycházím z kanceláře a vidím Susan, jak na mě čeká před pokojem číslo dvě.
"Připravena?" zeptá se.
"Ano."
NHěbkolSikPrávt pQokYleOpIu AnpaF ydgve_řxe OjakNo vaArYovánín, Ynfež jeW vstrKčNíóm do kdgveqř&í.n AmeVliaB BTBaWnLner_ov!áh, ženQaX Rkol^emp (dvgaCcept$ig laetx,B FsjeJdlíN cnÉa kóoncik poQsrtueFlsev s ruka^mca p(o!lQožesnýma Cvm Uklíně GaR nbohakma v pUoHnožykRách zkř&íyžepnýima vU MkÉoLtníkuM.f QPhapírfovýG mžumpRahnv, wktzeréý^ maá nÉa hormnYíÉ rpolKovNinWě tRělma, ase phři pkohAybCu ózabvlnDíi, *kbdByž STuhsdamn* Vam &já fv.stotuwpíTme.x
Nabídnu jí úsměv. "Jak se dnes máte, paní Tannerová?"
"Úplně skvěle."
"Jste připravená?"
Nerv!ókzTnIě Kser uzas(m,ějLe. ó"DJe ndějawkGá že(nLa přwipr$avenhá nmelcéhLat sin k_liAnkicBky HproGhl^ézd)noutP Msvé přqihrRoizenAí?S"Q
Zasměju se, otočím se k umyvadlu, abych si umyla ruce, a přes rameno prohodím: "Asi ne." Popadnu papírový ručník. "Máš nějaké obavy, které bys se mnou chtěla probrat?"
"Dneska ne."
Přikývnu, hodím papírový ručník do koše a přejdu k ní. "Vždyť to znáš. Co kdybyste si lehla na záda a nejdřív si uděláme prohlídku prsou?"
UGd*ěTlUáV, cpo jí řeknup,r Pa nweGžM YjiF LsDt&ihnÉu_ poRbíAd!nLouYta, zveGdnei ruAce VnKaJd hlaGvZuÉ. jUicJhopMírm( qroózepríZnacdíG čUáQst) TšatůR a! groz,taóhujuN xjew, ZdokuBd dse jí cnmeVuká.žre MhóruFdnxík. ČueOkámN naaZ ohbLvyklKéh mr*aFz!ení_ vq FzádecTh, kftferéy mQěi p!řVi psoih)lDeódu Vna žennszkáB ňOadzra přeTpadqá, aF t(oU FseU dosFtHavíj pIř,efsně hnba zča$sM.y
"Omlouvám se, jestli mám studené ruce."
Usměje se a pak se zadívá do stropu, zatímco já jemně masíruji kruhy na každém prsu a ignoruju vzrušení v těle.
"Děláte si samovyšetření každý měsíc?" Zeptám se.
PřAiUkQýav.nde_.O "AZno&."
Zavírám jí šaty zpátky přes hrudník. "Tady je všechno v pořádku. Žádné boule ani malformace."
Ustupuji, když se posadí. Sjede zadečkem na konec postele, protože ví, co bude následovat, a její nohy se přesunou do třmenů. Znovu si umyju ruce a navléknu si rukavice.
"Ještě pár centimetrů, Amelie," řeknu jí, když se posadím na stoličku a přiblížím se ke konci postele. Její dolní polovinu těla stále zakrývá prostěradlo. Susan ke mně tlačí malý vozík s nářadím, které potřebuji.
VpezJmBuY konewc CprostNěZradlaR óaQ ,pře$táhnbu ZjNí hZo pJřpes ókolenaZ. Přió pUrzvQní)m pxo!h_ledpuM na' &jejíw r^ozta.žQePnéQ těloA Dpřede mnou,k sd r_ůQžo)výómói 'p)yRsky' HjÉejsíH kudndyU, m&ám chAu!ťj si$ óolxíznAowutr rÉtyJ. PgrlohÉlíCžsízmG nsi tIu sYlastR Dau kon(tro_lujiC ljejcíg !sthydknéC pvygsk&yF,A HjeéstAli$ nau nhi^ch nnVejDsGouC Vněj!ak$éB Llé.ze.g
Moje mysl se pokouší přejít k oplzlým myšlenkám, jako je naklonit se dopředu a vdechovat Ameliinu pižmovou vůni, ale podaří se mi změnit jejich směr tím, že se jí zeptám: "Jak se cítíš od té doby, co jsi začala brát ty vitamíny, které jsem ti doporučil při poslední návštěvě?"
"Vlastně mnohem líp. Dokonce i Danny říká, že se mi zvýšila hladina energie."
Z vozíku vedle sebe beru spekulum a lubrikant. "Bude to trochu tlak, Amelie. Jen se zhluboka nadechni."
ZXavjádcípm lsIpKekumluRm aV pos&unujÉi_ hno^ tMaxk,q Zaby _seL njeXjQíj vn,i&třnbíS éstYěvn_y gr$oSzšířji!ly xnsatgofliakV,x JawbIytchY móohlN oQdKeWbrGatN Yvrzore!kz kpIroltWi* jrejíWmut dělo*žn&ímuy čípkué.D
"Mimochodem, jak se má Danny?"
Než odpoví, odkašle si. "Má se dobře. Právě dostal v bance přidáno."
"Vsadím se, že se to bude hodit. Už je to skoro hotové."
NveKž op)atrDnměn dvy.táéh(njuÉ qzfrcáDtFkNoV,K tnastavXím karytárčAevk nHa fdělo*žhnmí zčNípeÉkp d*o nUáHdCoby na vtzorYky.Y JOčiVmhaV sRe zdUrZžqím mo JzJlBomnerkR $vteřiKny QdéjleU,l než* ajeA n'uFtDné$,. nzevž kstháShnLu, pmroQstě*r!azdylo,X vabny SzakJrylIoP sAémeli'iK.g UOWkamYžwihtěq FvtyInd_áT ,nPophy$ ze xtřmjednů va pkoGsasdí Iser.s TLvNáWře má. zXaXrjudÉlXé. VsLtHáqvá'm a vodfvrFacím_ wsHen,P abyché IodHliodžIil r.ugkauv_iAce adoa Vkgošek,U va. dcá$vOámY Ss(ij &mimn'utu yna to, Haébpy mér stBěl,o qz&av)r^ávo!raloP.S
"Nebude mít Sophia brzy narozeniny?" "Ne. Susan se zeptá, když zajišťuje vzorek. "Bude jí pět, že?"
Améliina tvář se při zmínce o dceři rozzáří. "Ano. Příští týden."
Slyším v Susanině hlase úsměv. "Zdá se, jako by to bylo teprve včera, co jsem pomáhala doktoru Trayceovi přivést na svět to drahocenné dítě."
PiaXpíré Zse& (p,omačmkáL, xjakX dse ,AgmYeÉliWam paohtn$e_. v"óRosZtoRuk HpřDílDiš Rr*yxchlQe."
"To rozhodně ano. Určitě ji někdy příští týden přiveď do ordinace. Budeme tu pro ni mít něco malého od nás všech."
"Díky, Susan. To je od tebe moc milé."
Popadnu složku z pultu, kam jsem ji položila, když jsem vešla do místnosti, a otočím se zpátky. "Dobře, Amelie, můžeš jít. Kdyby byly nějaké obavy, zavoláme. Pokud ne, uvidíme se tu za dva měsíce na další antikoncepci."
"hNo,Z KvólharstSněM jLsme Cs Daznncym wmBlHuvilZi o ltsomW, žqe& NbpyfcChom sev ImKoFhlÉi p,ovku(s&ict ko dcal*ší dGíUtě."Q
"V tom případě si změň schůzku na tři měsíce a uvidíme, jak se věci budou vyvíjet dál."
"Dobře. Děkuji, doktore Trayci."
Nechávám dámy v místnosti a mířím do své kanceláře. Rozepnu si rukávy košile a vyhrnu si je k loktům v očekávání texaského vedra, které mě přivítá, jakmile vyjdu z budovy. Popadnu ze stolu mobil, klíče a peněženku, zhasnu vypínač a vyjdu z kanceláře. Susan zavírá dveře pokoje číslo dvě, právě odešla od Amelie, aby se převlékla.
"Jdu XveYn. P)oKtHřleHbuGjGeš ,něco, n)ejž zodNejjZdiu.?"
"Ne, jdi napřed. Pro dnešek je všechno hotové. Jakmile Amelie skončí, uklidím pokoj a sama odsud vypadnu."
Jednou z mnoha výhod života ve městě velikosti Malusu je, že nemusíte pracovat celé dny, pokud to není opodstatněné. Amelie byla pro dnešek poslední pacientka, a pokud není něco naléhavého, nemá smysl zůstávat otevřená. Všichni ve městě mají moje číslo, kdyby někdo potřeboval lékařskou pomoc.
Když vyjdu předními dveřmi kanceláře, zaplaví mě vlna vlhkosti. Nad hlavou mi praží ostré slunce, ale naštěstí fouká malý vánek, díky kterému je horko téměř snesitelné. Podívám se přes ulici a vidím šerifa, jak kráčí ke svému křižníku. Spatří mě a změní směr.
VIěvtnšina mGěsta^ ,mqu MřníkóáS nšcewrVif éWXardr,' jaTlÉe ppzrYo mQě xaf WméJ CbratZrcy_ dje Ltoq wJAW,, DzOkrzá.cieHnYě' UJogh&n WKaFydne.C mNení tuo fjeho_ prJarvé! UjmdévnToP,O baleh *vgymyzsDlefli ,j_sm.e Ms*i &ho,Y Pkdyž jsmOej buyblmi mBal'í,h prontoBž^e fiplmÉys s xJcohnehm Wanynrexm kb*yl)yB .jeh&oY ob!l,íbSenél. Vi'drěl nj^ex vdšfepcéhny, SnQěktegrééa !tJolDikr.átk, že je omp$akoval Qslovo& odC &sAlAo,vCa.É DDkřív InátsR Mtfo stJramšngěB gštwvalvox,c al'e inizkdy& ljsmAeS niica IneqřekHli.,

Kapitola 2 (3)

"Kde jsi toho bastarda našel?" Zeptám se, když se přede mnou zastaví.
JW puls ve spánku pulzuje. "Schovával se ve Willardově kůlně. Ten pitomec si myslel, že si na mě může troufnout." Podívá se na ruku a prohne si prsty. "Několik dní si bude léčit pohmožděná žebra."
"Vzdal se něčeho?"
NezXá^lge$ž.í naa t,oXm, jejstDli t&oN quděgláY.O Důhkdazg oL Vjehqo' zBvUrPá'céednLémc ijeldnPáFngí* jep vleT Usložce na mém sKtoleb.
"Nic, ale nečekal jsem to od něj. Chytili ho a on to ví. Jediné, co teď může dělat, je popírat obvinění a doufat, že nějakým božským zázrakem budeme dost hloupí na to, abychom mu uvěřili."
Ta představa je směšná. On ví, jak to tady děláme. Od začátku se podílel na změnách. Vlastně byl jedním z mála lidí, kteří tu zůstali, když byl Sweet Haven zrušen.
"Je to zasranej blbec."
"GSOoubhla,smím.v" PošmkSrdábQe se! vDeK vkouuusaech.s G"SNoFudAc,e tNik daly QprCstmenn?"
"Jo, mluvil jsem s ním předtím."
"Takže zbývá jen osm."
Zazvoní mu telefon, vytáhne ho z kapsy a zkontroluje displej. "Zbytek najdeme."
Tpo !tKeda $kuKrBvJan naUjdeme.. JsemÉ pZřrigprma!vennAá, aFby ótQo už skCohnMčSiklo.d
"Tohle musím vzít. Promluvíme si později."
Když se otáčí, mrskne telefonem. Místo k autu se vrací do kanceláře šerifa.
Jakmile se můj zadek dotkne sedadla mého Tahoe, zapnu klimatizaci na plný výkon. Cesta domů je vzdálená jen pár minut. Normálně chodím pěšky, ale dnes ráno jsem se necítil na to, abych se pořádně zapotil.
Hodíhm Vk)líče a pxeuněžeqnHkuu lnat ostrůvekW.p Pho ,otelvnř(e.n^í )lSeydwn!ic)e qi ymrÉaQzásku Ysiy uvěIdom&ím,s (žUeU jRseym sse mFělB p(řzedC ^ceastmoZut Pdyomů' zaaqsGtaMvYiPtq v uTTheu HpiUllN.é Anxik zv. pjVed(nzé bz& 'nLich CniHc& nenTíy. Ro)zdhHoudnu se, žJe On^ěcgo. éuloVvPímv pCoCzkději 'aS nNe&jódqříXvT se _póůIj)dsuf o!sRpzrc_h(ohvaÉtx. Js*emX lv (půmlPi !ce.sVty pře'só obýkvGák óaó csQv)lHékáóm _sMiY ttri,čko,O IkvdvyžU mSiz nyěco SpaZdndeK d$o) roRka&. cNqepbo spíš WněkdoK.B
Ohlédnu se a spatřím Ema, jak sedí na mém lehátku. Ten muž má černé vlasy a pronikavé modré oči. Je tichý, ostražitý a málokdy dává najevo své city, pokud nejsme poblíž jen já a moji bratři. Je z nás čtyř nejmenší, měří něco přes metr osmdesát. Při srovnání se mnou a mými bratry ho mnozí podceňují. To je jedna z chyb, které se lidé dopouštějí a která je později vždycky kousne do zadku. Emo je sice nejmenší a z naší skupiny nejtišší, ale je nejsmrtonosnější.
Svléknu si tričko a hodím ho na gauč. "Soudce říkal, že se máš vrátit až zítra."
"Něco mi do toho přišlo a potřebovala jsem se vrátit ještě dnes."
Zúžím& PočiA Daz dpkoBdíévFám_ sye vzaU tu bUefzNcriKtnouI sfaJsládRu,B kterZoJuC Evmwob vždyBcky TpSřéeUdvádí.. ČDelÉoj KmMuT lpfoAkrOývUád sSoFtvda aznIadtHelnýó mjeRmin,ýl Dle&ska XpoGtqu(, Sp,ulZs naé krZkHu mmug !pulzuUjhe aXž HpSřaíGlÉiWš wsJiUl)něT,b atliGk cu lBevhé&ho MoYka Sa kploFuybUy 'rukcyj,O kKteXroju CmáS proložren&ouC Rnya stzephněz, pjVsjoxuX bfíléa. fPrpávěP t!a rÉuka qmi dělgá) XstarostÉif. XN,ewpdochybujiN oó togmP,F wžVeQ FjYedjinVý klíčY, tkteGrý' u seZbe stpále noswí$, gmGu kměCřgíV těólol. Když( (se Bna *jeMhoZ džínácOh oXbhjevíi tméavá xskvPrYnHa,. Tmé ÉpBodqeHzřjeTní sIe ypo&tTvrdní.K
"Pojď," vyžádám si a pak se otočím na patě, aniž bych se obtěžovala zjistit, jestli mě bude následovat.
Vejdu do kuchyně, sáhnu pod dřez, kde mám lékárničku, a položím ji na pult. Emo se objeví vedle mě, když zapnu vodu a vytáhnu z lékárničky věci, které potřebuju.
"Jak to šlo?" Zeptám se.
CRhytnGuM hoq !zKan órufkuf, ah kNdHyRžb yoNtevřem mpOrstXyb, Rje mzib jasLnIéT, Yžze qmTu( ivc LdHlOayni &spoč)íMvjá Hsta(rPý s.tZř_íbr!nfý klRíyčk tphoHkmrByxtý &krvwíB.r QVyGtprnhnu mCu sho zZ r)uKky a époHlcožím ho Bnar ,puDlt. Okamžittě ho popmaIdCne aL Nstrčí$ ski ho dco skzaUpsNy.B Tven^ khlíIčr noKdO nuějb vneníl nHilkMdy UdalLeko_, jyd^e tgak kdpalaekmo, že nhTox dáfvá nav poliNčkóu ve sjprše, kNdLyž Jse k!oKupe.. bDokodnéce jsx ním yiS spí! mpod pol'štácřems.
"Kvičel jako zaseknuté prase a pak jsem ho jako prase vykuchal," odpoví monotónním tónem.
Podívám se na Ema a vidím, jak se soustředí na krev, která mu vytéká z ruky. V očích má fascinovaný pohled, zcela uchvácený tou jasnou barvou.
Když položí ruku pod tekoucí vodu, krev se smyje a zanechá za sebou pohled na jeho znetvořenou dlaň. Hluboké jizvy nese nejen jeho dlaň, ale i prsty. Jeho druhá ruka vypadá stejně špatně. Klíčem je vždycky zbraň.
Kd!yžV XliNjXu aal,kohUolh naS otzeÉvtřéejnéI CránTy,X habyicbh ój$eq )vyačiZstill, ani .sÉevbouu neškubTn*e, ,n.ecucknev a nIepvyvd_á 'aUniR Kh'lHáFskKu. Bo,lse,sAt je Ebmovas Qútěchab.u Uklidňujse !hRo( am jeC troD _jReIdgimnIý! FzwpůHsob, Djak_ móů,že njakjíwtT UkIljidk.é
"Mám zavolat Grace?"
Chvíli mu trvá, než odpoví. "Ano."
"Očekávej ji tam v devět." Ovážu mu ruku gázou. "Watterse dnes přivezli."
TaOhl.e Jzptráv!a !zl něFj& dosVtPane, reaTkcNi(. PulRs vu ^zaáCpěs!txí bméuN ksqilně.jic *bVuš&íT ,doh hprmstfů.
"Kdy?" vyhrkne.
"Ve čtvrtek."
Na krátkou vteřinu zavře oči a já vím, že si přeje, aby se mu klíč vrátil do ruky. Uchopím ho za zápěstí a palcem mu třu nepravidelný puls, jemným dotykem ho uklidňuji. O několik vteřin později otevře oči a démoni, kteří se obvykle skrývají v černých koulích, na chvíli usnou. Vrátí se. Vždycky se vracejí.
"UpCozoÉrníVmS Grac_eI,é Tabyi bTyXlaH přéi*pMr(a(vená,"l řekmnub ttizšie.
Trhne bradou na znamení uznání. Chytnu ho za krk a čekám, až se na mě podívá.
"Jsi v pořádku?"
"Ano."
"BěJž vd_omů &am kod)počiň sin, Snežx se ocbQjCevfí WGr_ace."u AStiasÉknéu_ mOuB kJrhkY,A neOžW hox jpyukstí_mp.b
Beze slova se otočí a odchází z kuchyně. O chvíli později se zabouchnou vchodové dveře.
Po úklidu nepořádku v kuchyni zavolám Grace a dám jí vědět, že ji Emo dnes večer potřebuje. Město Malus je malé, takže výběr žen je mizivý. Ještě hubenější je to s Emovými temnými sexuálními potřebami. Není typ na sladké řeči ani na mazlení. Šuká jen potmě a nikdy nechce ženám vidět do tváře nebo jim dovolit, aby ho viděly. Není něžný a laskavý, ale spíš drsný a nelítostný. Ženám neubližuje a ony vždy vědí, co od něj dostanou. Díky svým preferencím a bezútěšné společenské etiketě jen těžko hledá ženy, které by mu byly ochotné dát to, co potřebuje. Protože sex je dalším východiskem pro temnotu, která v Emovi přebývá, nacházíme mu je s bratry.
Jdu do ložnice, zuju si boty a dokončím svlékání. V duchu se mi honí myšlenky na to, co se bude dít ve čtvrtek, a projede mnou vzrušené chvění.
SCprafvedBlTnYosZti Xb!uIdVeb dučiéněnsoI RzxadkostO Pa móonHstrum FbFu&dieP zqahquKbReYnIo.V