První kapitola (1)
======================== První kapitola ======================== Liv Jsem těhotná. Po pěti letech manželství s mou středoškolskou láskou bych měla mít z té zprávy radost. A taky bych byla. Kdybych se nedívala na ty dvě růžové čárky těsně předtím, než se vydám do pohřebního ústavu pohřbít otce dítěte. Jak se můj život mohl tak pokazit? Všechno šlo skvěle. Vlastně perfektně. Samozřejmě jsme měli pořád své vzestupy a pády. Pracovat za minimální mzdu jako servírka a zároveň se snažit dostat mého manžela Adama na vysokou školu nebylo snadné. Ale konečně se začalo blýskat na lepší časy! Dosahovali jsme všech našich cílů. Adam nedávno dokončil vysokou školu jako inženýr a dostal perfektní pracovní nabídku. Příští týden jsme měli podepsat smlouvu na dokonalý malý dům v dokonalé čtvrti. Všechno bylo dokonalé. Je fascinující, jak se dokonalost může tak rychle změnit ve zkázu. Stojím v koupelně našeho malého jednopokojového bytu a snažím se dokončit přípravu, abych měla tenhle den za sebou. Odmítám se podívat na limetkově zelený kartáček na zuby, který leží na oprýskané desce z formiky vedle umyvadla. Vím, že kdybych se jen podívala jeho směrem, zhroutila bych se na chladné dlaždice pod sebou, schoulila se do klubíčka a celé hodiny vzlykala. A zatímco zhroucení je v posledních dnech běžnou záležitostí, dnes ráno je to nepřijatelné. Někde musím být a za nic na světě si to nemůžu nechat ujít. Bez ohledu na to, jak moc bych chtěla. Když si omývám obličej chladnou vodou, nemůžu si pomoct a říkám si: Co budu sakra dělat? Myslím, že to popírám. To je koneckonců první fáze smutku. Nebojte se, vygooglila jsem si to. Hned poté, co jsem si vygooglila přesnost těhotenských testů. Podle všeho jsou zatraceně přesné. Sakra. Podívám se na hodiny na mobilu a zjistím, že přijdu pozdě, pokud se nedám dohromady a nenatřu si další voděodolnou řasenku. Voděodolná znamená, že by neměla stékat, že? Možná je to hormony, ale od chvíle, kdy mi zavolali, že mého manžela zabila hloupá puberťačka, která nedokázala přestat psát SMS ani po deseti minutách jízdy domů, jsem se nedokázala zastavit a brečela jsem. Když o tom ale teď přemýšlím, mrtvý manžel mi připadá jako docela dobrý důvod k tomu, abych se emocionálně ztrácela. Když se podívám do zrcadla v koupelně, nemůžu si nevšimnout váčků pod očima. Nedostatek spánku a neustálý pláč si rozhodně vybraly svou daň. Snažím se zhluboka dýchat a přitom počítám do deseti a modlím se, abych pohřeb zvládla, aniž bych se přede všemi zhroutila. Začnu odcházet z koupelny, když si všimnu, že uprostřed podlahy leží jedna z Adamových ponožek, a můj pohled se zaměří na obnošenou černou látku. Mám vratkou rovnováhu a dýchám mělce, když se pomalu sehnu, abych ji zvedla. Váhám, než ponožku konečně uchopím zpocenými dlaněmi a vložím ji do koše na prádlo. Nějak mi dochází, že je to poslední nepořádek, který po něm kdy uklidím, a to mě sžírá. S vědomím, že musím být silná, abych přežila den, se přinutím vypnout emoce a přepnu vypínač z mučivého zlomení srdce na blažené otupění. S touhle bolestí se vypořádám zítra. Musím jen přežít dnešek. Olíznu si rozpraskané rty, pak se roztřeseně nadechnu a vydám se k autu, abych mohla vyrazit na manželův pohřeb. --- Když vcházím do pohřebního ústavu, nemůžu si nevšimnout přehnané květinové výzdoby a laciné Adamovy fotky v křiklavém rámečku na stojanu u zavřené rakve. Vždycky jsem ten obrázek nesnášela. Byla tak formální a k Adamovi se vůbec nehodila. Jeho obvykle rozcuchané pískově blond vlasy jsou rozčepýřené na stranu a kravata vypadá, jako by ho škrtila. Jeho matka trvala na tom, aby si nechal udělat profesionální fotku do životopisu. Vyhýbám se očnímu kontaktu s tchyní Susan, která stojí vedle rakve a zdraví přátele a rodinu svého zesnulého syna. Je oblečená do elegantních černých šatů dlouhých až na zem a vypadá dokonale upraveně, i když vím, že jí smrt syna zlomila srdce. Adam byl jedináček a Susan ho neustále dusila svou ochranitelskou péčí a zbožňováním. V jejích očích Adam nemohl udělat nic špatného... s výjimkou toho, že si mě vzal. Říct, že nepatřím k jejím oblíbencům, by bylo slabé slovo století. Nikdy jsem nebyl dost dobrý pro její drahocenné jediné dítě. Alespoň jsem to nebyl já, kdo si musel hrát na rozhodčího mezi námi dvěma. Myslím, že Adam to měl horší. Ten chudák trávil každou nedělní večeři žonglováním s nesouhlasící matkou a drzou manželkou. Je to snad moje chyba, že jsem se odmítla převalit a nechat si od ní kecat do života? Pochybovala jsem, že ji po dnešku ještě někdy uvidím. Tedy, to jsem alespoň předpokládal, dokud jsem ráno nespatřil ty dvě růžové čárky. Je špatné jí to neříct? Do plánování pohřbu jsem moc mluvit nemohl. Ne že by mi to vyloženě vadilo, ale Susan mi dala jasně najevo, že bych to zničila (její slova, ne moje). Vždycky si byla tak jistá, že zničím všechno, na co sáhnu. Jako by to byla moje vina, že mi umřeli oba rodiče, pak babička, když jsem byla na střední, a teď Adam. Když o tom teď přemýšlím, možná má pravdu. Byl to krásný obřad, i když trochu chladný. Ale co víc jsem mohla od drahé maminky čekat? Z toho nasládlého zápachu květin a čisticích prostředků se mi dělá špatně. Nedělali si legraci, když se zmiňovali o nadlidských čichových schopnostech v těhotenství. Potřebuju trochu čerstvého vzduchu. Teď. Když otevřu velké dubové dveře pohřebního ústavu a scházím po schodech, abych si pomohla uklidnit převalující se žaludek, známá ruka se jemně dotkne mého ramene. Rychle se otočím a uvidím Luka Jensena, Adamova nejlepšího přítele. Kdysi dávno i mého nejlepšího přítele. Vypadá dobře. Opravdu dobře. S výškou něco přes metr osmdesát, svalnatou postavou, polokrátkými hnědými vlasy a nejzelenějšíma očima, jaké jste kdy viděli, byl vždycky oblíbencem ženské populace a já se jim nemůžu divit.
První kapitola (2)
Ačkoli jsem ho neviděla od naší promoce před pěti lety, nemůžu si pomoct, ale cítím, že naše přátelství mě táhne, jako by to bylo včera. I když trochu váhám, jestli ho mám po jeho zmizení před lety znovu oživit. "Liv," řekne svým hlubokým, známým hlasem. "Luku," odpovím s drobným úsměvem. "Jak to jde?" Podívám se na něj, jako by se musel zbláznit. "Vážně?" Odpovím a cítím nutkání brečet a smát se zároveň jeho absurdní otázce. Prohrábne si prsty tmavé vlasy a povzdechne si. "Myslím, že to není zrovna nejchytřejší otázka, že?" Jeho rty se na jedné straně nakloní nahoru. "Toho Adama je mi vážně líto, Liv," řekne a vystřízliví. "Já vím." Oči se mi skelně zalesknou. "Nepřipadá mi to skutečné." Jsem vyčerpaná, emocionálně i fyzicky. Přistoupím k nedaleké dřevěné lavičce podél předního chodníku kousek od pohřebního ústavu. Pokynu Lukovi, aby mě následoval, v naději, že nám poskytne trochu víc soukromí. "Co budeš dělat?" zeptá se. Předpokládám, že mluví o podpisu smlouvy na dům příští týden, a já si podrážděně povzdechnu a spolknu knedlík v krku. Kéž by nový dům byla jediná věc, o kterou se musím starat. "Jsem těhotná," vyhrknu a jsem šokovaná svou prostořekostí. Nikdy mi moc nešlo udržet před ním tajemství. Luke vystřelí oči k mým, ale já jeho pohled dlouho nevydržím. Podívám se na dlažební kostku pod svými podpatky a prohrábnu si neexistující žmolky na svých konzervativních černých šatech ke kolenům. Slyším, jak si pod nosem nadává, a pak se váhavě zeptám: "Věděl to?" Kousnu se do rtu, pomalu zavrtím hlavou a vyhnu se očnímu kontaktu. "Ne. Zjistila jsem to dnes ráno. Ani tu není, aby si dělal legraci z toho, jak jednu podstrčil brankáři." Usměju se na Luka a cítím, jak mi po tváři sklouzne slza. Uchechtne se, když si utírá vlhkost. "To zní asi tak." Něžně se usměje a já vím, že vzpomíná na svého přítele. Adama a jeho nevhodné vtípky. Zálibně zavrtím hlavou. To na něm miluju. Oblíbený. Už tu není. Okamžitě jsem vystřízlivěl. Jako by si Luke vzpomněl, že Adam je pryč, ve stejnou chvíli jako já. Jeho úsměv pomalu mizí a on se znovu tiše zeptá: "Co budeš dělat?" Odmlčím se a snažím se setřást zdrcující pocit opuštěnosti, který mi hlodá v žaludku. Co budu dělat? "Nevím," řeknu upřímně a pokrčím jedním ramenem. "Co můžu dělat, Luku? Jak budu vychovávat dítě? Na ten dům se v žádném případě nepodepíšu. Končí nám nájemní smlouva na byt a ten si teď stejně nemůžu dovolit. Jsem vdova. Těhotná vdova," zasměju se sarkasticky, "bez bydlení, bez podpory rodiny, bez peněz a s prací na hovno, která sotva pokryje moje výdaje, natož pak zatracené dítě!" Už skoro křičím a začíná se mi točit hlava. Luke mě přitáhne do objetí a tře mi záda, zatímco mu žalostně vzlykám do hrudi. Tohle nezvládnu. Nemůžu. "A co Adamovo dědictví?" Luke se zeptá. Pomalu se od něj odtáhnu a věnuji mu pohled, který se ptá, jestli si dělá legraci. "Víš, že moje milovaná tchyně mu ho sebrala hned, jak mě požádal o ruku, že? V žádném případě by mi nedovolila, abych se dotkla manželových drahocenných peněz." "To je pravda. Převrátím oči v sloup. Ironií osudu je Susan také vdovou, i když až po dvaceti letech manželství s mužem, kterého nenáviděla. Pořád si nejsem úplně jistá, jestli ho neotrávila. Je možné zemřít na to, že je člověk nešťastný? Každopádně, i když nebyli nikterak bohatí, rozhodně se měli dobře. Gregory bohužel neměl sepsanou závěť, hlupák jeden naivní, takže všechno připadlo ženě, kterou nenáviděl. Susan si pro svou pýchu a radost vyhradila peníze, ale jakmile začal trávit čas s charitativním případem ze sousedství, tedy se mnou, pohrozila mu, že mu dědictví sebere. Neustále opakovala, že jeho otec by ten vztah neschvaloval, a proto ho nebude finančně podporovat. Nikdy na tom nezáleželo. Nepotřebovali jsme její peníze ani požehnání. Susan rychle pochopila, že pokud si chce syna udržet, musí se ke mně chovat slušně. I když, zdvořilý je možná optimistické slovo pro náš vztah. Měl. Náš vztah zemřel, když to udělal Adam. Polknu knedlík v krku a cítím se naprosto poražená. "Takže jsi vážně v prdeli," řekne Luke a snaží se odlehčit situaci. "Jo," odpovím a na konci vyslovím "p". "Bez pádla." Oba sedíme mlčky a snažíme se strávit nejnovější událost v mém životě, která ve mně shodou okolností roste. Po několika minutách mě Luke přátelsky obejme ze strany a pevně mě stiskne, než se vydáme každý svou cestou. Protože vážně? Co jiného by se dalo říct? Luke Pohřeb byl peklo. Vážně, nechápu, jak to lidi dělají. Jít se rozloučit k zavřené rakvi? Nutit se smířit s tím, že někdo navždy odešel? Ne, děkuji. Rád bych na ně vzpomínal jako na živé, ne jako na mrtvé. Myslím, že bych to nejraději celé vynechal. Až umřu, můžou můj popel hodit do popelnice. Ať si myslí, že jsem se odstěhoval na pěknou velkou farmu, kde mám spoustu místa na běhání, jako to říkají rodiče svým dětem, když jim umře rodinný pes. Jo, odešel jsem na zelenější pastviny se psy. Obvykle nejsem takový pesimista. Ale s Adamem jsme zrovna neodcházeli v nejlepším světle. Slíbila jsem mu, že už ho nikdy neuvidím, ale on mi musel hodit poslední "fuck you" tím, že zemřel příliš mladý a nechal svou ženu, aby se o sebe postarala sama. Jeho těhotnou ženu. Do prdele. Měl jsem ho rád jako bratra, ale jeho zrada mi i po tolika letech stále chutná hořce v ústech. Přesto mi chybí. Každý. Chybí mi každý den. den. Kamarádili jsme spolu už od školky. O přestávce na mě hodil bláto, tak jsem ho srazil k zemi a zničil mu nové tričko se Spidermanem. Od té doby jsme byli nejlepší kamarádi. Téměř všechny moje vzpomínky na dětství se nějakým způsobem týkaly Adama. Je těžké přijmout, že je opravdu pryč.
První kapitola (3)
Pak jsme potkali Liv. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve třeťáku, hned po vánočních prázdninách, vešel do první třídy a uviděl tu nejkrásnější dívku sedět v lavici ve vzdáleném rohu. Byla zaneprázdněná čmáráním do sešitu a odmítala se rozhlížet po místnosti, raději zůstávala schovaná za svými dlouhými zlatými vlasy. Vzpomínám si, že jsem byla tak ohromená, že mě Adam praštil do ramene, když si šel hledat místo. Určitě vám dojde, které místo si nakonec vybral. Po tom prvním dni ve škole jsme byli všichni tři nerozluční. Liv a Adam spolu začali oficiálně chodit, až když ji téhož roku pozval na ples. Já jsem to chtěla, ale byla jsem příliš velký strašpytel na to, abych do toho šla. Byla to druhá největší chyba mého života. Moje malé tajemství, kvůli kterému jsem před lety po maturitě utekla, bylo tou první a většinu dní je to víc, než dokážu unést. Myslela jsem, že to mám pod kontrolou. Dokud jsem ji znovu nespatřil. Za posledních pět let se moc nezměnila. Možná kratší vlasy s několika melíry a plnější obličej. Ale jinak? Je to pořád ta samá krásná holka ze střední školy. Dokonce i její suchý smysl pro humor se dnes jednou nebo dvakrát objevil, což je vzhledem k okolnostem zázrak. Ty bouřkově šedé oči nebyly tak jasné jako obvykle, ale pořád jiskřily, jako by v sobě skrývaly tajemství. Vzhledem k bombě, kterou na mě shodila, asi nějaké tajemství skrývaly. Zatraceně velké tajemství. Nemám tušení, co se chystá udělat, ale vím, že se do toho nesmím plést. Nic mi do toho není. Na. všechno. Zítra večer letím domů. Jen to musím vydržet tak dlouho, než se budu moct vrátit ke svému životu... k Trise. Poprvé bylo dost těžké opustit Liv. Bylo to, jako bych přišel o končetinu tím nejhorším možným způsobem. Bolí mě na hrudi, když si vzpomenu, že jsem před pěti lety odešel na vysokou. Pořád si nejsem jistá, jak jsem toho dosáhla. Zatímco jsem ve městě, spím u rodičů. Už dvacet let se nestěhovali. Je to pěkný malý dům s pěkným malým dvorem v pěkné malé čtvrti. Je to velmi pěkné. Projdu chodbou ve druhém patře, jejíž stěny lemují rodinné fotografie, a vejdu do svého dětského pokoje. Nemůžu se ubránit pocitu déjà vu, který se mi vznáší ve zjitřené mysli, když si prohlížím povlečení Želvy Ninja na maličké posteli pro dva. Člověk by si myslel, že jsem si povlečení vyměnila za něco dospělejšího, ale Liv mi je dala jako vtip k sedmnáctým narozeninám. Říkala, že mi to pomůže s dámami. Ne že bych v tomhle směru někdy potřeboval pomoc, až na jednu holku, kterou jsem nemohl mít. Zklamaně zavrtím hlavou, svléknu se do boxerek a pak naštvaně zhasnu světla a zalezu do povlečení Želvy Ninja. Za čtyřiadvacet hodin budu doma a tohle všechno bude za mnou.
Kapitola druhá (1)
======================== Kapitola druhá ======================== Liv Druhý den ráno jsem ležela v posteli ve svém krabicovém bytě, po tvářích se mi kutálely slzy a Adam mi chyběl jako blázen. Do konce naší nájemní smlouvy zbývá ještě šest dní. Šest dní. Náš maličký jednopokojový byt mi nemohl připadat větší, když jsem sama ležela na naší manželské posteli. Možná bych měla uvažovat o tom, že si ji vyměním za dvoulůžko. Pak si nebudu připadat tak malá. Tak bezvýznamná. Převalím se na Adamovu stranu postele, zatímco mé slzy smáčí jeho studený polštář. Vždycky jsme v sobotu ráno spali a mazlili se. Proplétala jsem si nohy mezi jeho, abych měla prsty v teple. Někdy, zatímco jsem spala, se Adam vyplížil z bytu a vzal nám bagety z obchodu s bagetami dole v ulici. Probudily by mě polibky a vůně jeho čisté, kořeněné vůně po ranní sprše. Byl to můj malý kousek nebe. Proč jsi musel odejít? Ještě mě čeká další balení a já si slíbila, že dnes nebudu ležet a truchlit. Bohužel můj zvednutý žaludek má jiný nápad. Vypadá to, že gauč a koupelna budou po následující tři měsíce mými nejlepšími přáteli. Ranní nevolnost je mrcha. Zatímco si po třetím ranním zvracení cákám na obličej studenou vodu, slyším zvonek u dveří. Dojdu ke vchodovým dveřím, podívám se kukátkem a vidím, že tam stojí můj zachránce se slanými brambůrky a 7-Upem. Nadšeně otevřu dveře a vůbec mě nezajímá, že jsem si nevyčistila zuby nebo že mi blonďaté vlasy po ramena trčí na deset různých stran. "Jsi oficiálně můj hrdina, víš to, že?" Řeknu nadšeně a opřu se o rám dveří. "Taky tě rád vidím," odpoví Luke s úsměvem. "Vypadáš..." odmlčí se a ušklíbne se, když očichává vzduch. "Jo, já vím," přeruším ho. Moje nadlidské čichové schopnosti jako první odhalí lehký zápach zvratků, který stále ulpívá na mém obnošeném pyžamu. "Běž se osprchovat," řekne se soucitným úsměvem. "Já ti začnu balit kuchyň a pak můžeme jít na snídani." Při zmínce o jídle se mi zvedne žaludek a do úst se mi okamžitě dostane kyselá chuť. "Jo... minimálně ještě pár měsíců nebudu snídat, ale ty krekry vypadají dost lákavě." Kývnu směrem k balíčku, který drží v ruce. "Po mé sprše si můžeme sednout a dohnat to. Zní to dobře?" "To zní skvěle. Kde máš balicí pásku?" zeptá se a rozhlédne se po zaneřáděné místnosti poseté různými krabicemi na stěhování a balicími potřebami. "Na lince pod mikrovlnkou," odpovím a zamířím do koupelny. "Za chvíli jsem venku." "Nespěchej!" Slyším ho křičet, když zavírám dveře koupelny. Sprcha je nečekaným útočištěm a já zůstávám pod horkou vodou, dokud nezačne chladnout. Poté, co se obléknu do tepláků a jednoho z Adamových starých triček, které po něm stále voní, se vracím do kuchyně. Bohužel Luka nikde nevidím. "Luku?" Zavolám a rozhlédnu se po malém bytě. Kuchyň a rodinný pokoj jsou v podstatě jeden velký prostor, takže mu zbývá jen málo míst, kde by se mohl schovat. "Tady!" zakřičí. Jdu za jeho hlasem a najdu Luka obklopeného krabicemi v ložnici. Všechny Adamovy zásuvky jsou otevřené a zdají se být prázdné. Balí Adamovo oblečení. "Co to děláš?" Váhavě zašeptám a prohlížím si rozházené oblečení. Luke přestane skládat Adamovy oblíbené basketbalové šortky, podívá se na mě ovací a pokrčí jedním ramenem. "Začal jsem v kuchyni, ale napadlo mě, že bys s jeho věcmi mohla potřebovat víc pomoci." Podle toho, jak mi očima zkoumá obličej, poznám, že se snaží odhadnout mou reakci. Kousnu se do rtu a pomalu se sesunu na podlahu zády ke zdi u dveří do ložnice. Složím nohy k hrudníku a hlavu svěsím do dlaní. Cítím Lukeův pohled, když si rukávem pomalu utírám slzy. Podívám se na Luka skelnýma očima a doufám, že mě jeho pohled uzemní. Zhluboka se nadechnu a zašeptám: "Na to jsem nemyslela. Asi jsem si myslela, že se o to Adam postará, až se vrátí domů." "Jak ubohé to je?" zasměju se bez humoru a pokračuju. Sklopím oči a položím si hlavu zpátky do dlaní, ramena se mi třesou, jak vzlykám. Slyším, jak se Luke přiblížil. Okamžitě mě obejme kolem ramen a přitáhne si mě k sobě. Chytím se jeho útěchy a odmítám se pustit, vzlykám do jeho tmavomodré košile Henley. Luke mě dál objímá a truchlí nad svým nejlepším přítelem, zatímco já truchlím nad ztraceným manželem. Připadá mi to jako hodiny, než se konečně budu moct zase normálně nadechnout. Ještě že jsem se neobtěžovala s make-upem, jinak by měl zničenou košili. Bez ohledu na to jsou na jeho hrudi stále vidět stopy po mých soplech. Podívám se na něj s vodnatým úsměvem a omluvím se, že jsem mu zničila košili. Zasměje se. Tvrdě. Je to plný smích, při kterém se plácáš do kolen a nemůžeš popadnout dech. Než se konečně vzpamatuje, znovu si mě k sobě přitáhne a políbí mě do vlasů. Usměju se na jeho hruď a zatoužím po náklonnosti. "Liv, moje tričko je ta nejmenší starost. Jsem si docela jistý, že to není první, kterou jsi celou posmrkala, a nebude to ani poslední," škádlí mě láskyplně. Posadím se a zachichotám se. Nemýlí se. Luke byl vždycky moje rameno, na kterém jsem se mohla vyplakat. Chudák kluk. Kdo by o tuhle práci stál? Bohužel, když jsem měla na střední škole problémy ve vztahu s Adamem, byl to vždycky on, kdo mě uklidnil a pomohl mi věci vyřešit. Lidé ho možná považovali za "páté kolo u vozu", ale já jsem nás ráda považovala za Tři Amigos. Vždycky jsme to byli my proti světu. Adam byl můj přítel, zatímco Luke byl můj nejlepší kamarád. Všechno jsme dělali společně. Tedy dokud neodešel na vysokou do Denveru. Ne zrovna blízko od nás, ze starého dobrého Salt Lake City. Pak se po něm slehla zem. "Když už mluvíme o tvých nejmenších starostech, už jsi vymyslela plán hry?" Luke se zeptá a přeruší mou procházku vzpomínkami.
Kapitola druhá (2)
Poškrábu se na nose a zavrtím hlavou. "Ne." Pro zdůraznění svého názoru vyslovím "p". "Nějaké nápady?" zkouší mě. "Ne," zopakuji. Ostře se na něj podívám. "Ty jsi byl vždycky ten chytrý... co si myslíš, že bych měla dělat?" Dívá se mi do očí a já vidím, že vnitřně debatuje sám se sebou. Po chvíli, která mi připadá jako hodiny, ale nejspíš je to jen pár vteřin, přeruší náš oční kontakt, prohrábne si rukama vlasy a pak se opře rukama o pokrčená kolena. "Zůstaň se mnou," prohlásí věcně. Cítím, jak svraštím obočí, a podívám se na něj, jako by se zbláznil. Rychle mě chytne za tváře, stiskne je k sobě, aby udělal rybí obličej, a řekne: "Takhle ne. Ježíši, myslel jsem jen, dokud se nepostavíš na nohy." Pustí můj obličej, vstane, chytne mě za ruce a táhne mě s sebou nahoru. "Adam by tě nechtěl samotnou. Nechtěl by, aby ses stresovala tím, jak se postaráš o jeho dítě. Nechtěl by, abys byla bez domova nebo se upracovala k smrti, abys zajistila jeho dítě. Chtěl by, abych se o tebe postaral," Luke se odmlčí a vloží rty mezi zuby, než domluví, "alespoň na chvíli." Pořád mě drží za ruce od toho, jak mi pomáhal vstát, a mě překvapí, jak blízko u sebe po jeho krátkém proslovu stojíme. Jsme prakticky prsa na prsa. Odkašle si, udělá krok dozadu a pustí mi ruce. "Pojď se mnou." Pokrčí rameny. "Nic tu pro tebe není." Neodpovídám mu hned, chvíli jeho nabídku zvažuji. Má docela pádné argumenty, ale nejsem si jistá, jestli mu to můžu udělat a takhle naplno zasáhnout do jeho života. Co když se mu ze mě udělá špatně? Už jednou odešel. Nejsem si jistá, jestli bych se na něj měla znovu spoléhat. "Luku, já nevím." Úzkostlivě se kousnu do spodního rtu a skutečně zvážím jeho směšný návrh. Má pravdu. Už tu pro mě nic není. Od střední školy jsem s nikým neudržovala kontakt, dokonce ani s Lukovou rodinou. Když odjížděl do Denveru, slíbili jsme si, že budeme v kontaktu, ale život se nám postavil do cesty. "Liv, o čem máš přemýšlet? Mám byt se třemi ložnicemi, který si přímo říká o ženský nádech. Pracuju jako blázen a ráda bych si občas dopřála domácí jídlo." "Cože?" zeptala jsem se. Hravě do mě šťouchne. Luke byl vždycky mistr v tom, jak mě přečíst, a vidí, že začínám podléhat. "Dobře. Domluveno," prohlásí, jako bych s tímhle šíleným plánem souhlasila. "Dokončíme balení, pak seženeme nějaké jídlo, ze kterého se ti nebude chtít zvracet, a můžeš zavolat stěhováky." Začne balit další Adamovy věci, jako by k mému velkému zhroucení a naší šílené malé dohodě nikdy nedošlo. Popadnu jeden z Adamových potrhaných svetrů a přehodím si ho přes hlavu, jeho známá vůně mě obklopí a dodá mi odvahu přijmout Lukův návrh. Lehce kývnu hlavou. Tak to je asi všechno. Luke Sakra. Trisha bude naštvaná. Upřímně ani nevím, co jí mám říct. Co jsem si sakra myslel? Tahle jediná věta se mi neustále honí hlavou, zatímco se snažím strávit rozhovor, který jsem právě vedl s Liv. Proč jsem k ní do bytu vůbec chodil? Včera večer jsem usínal s odhodláním pracovního koně a sliboval jsem si, že jsem splnil svou povinnost, když jsem se zúčastnil pohřbu. Nic víc jsem udělat nepotřeboval. Hodlal jsem nechat minulost tam, kam patří... v minulosti. Nepotřebovala jsem jít do jejího bytu se slanými brambůrky a podělanou limonádou. Nepotřebovala jsem jí pomáhat balit Adamovy věci a rozhodně jsem nepotřebovala být jejím zatraceným ramenem k pláči. Nikdy jsem se nedokázala dívat na to, jak ta holka brečí. Je to jako jít před jedoucí auto jen proto, abyste zjistili, jestli vaše tělo dokáže tu zatracenou věc zastavit. Očividně nemůže a bolí to jako čert. Ale nabídnout jí místo, kde by mohla zůstat, než si to vyřeší? To byl rozhodně můj nejhloupější nápad. A přesto, když se ohlédnu za dnem, kdy jsem jí pomáhal, nemůžu si pomoct, ale říkám si, že můj ne zrovna geniální nápad možná stál za to, abych viděl její úsměv. I kdyby to byl jen malý úsměv. Zhluboka se nadechnu nosem a děsím se rozhovoru, který budu muset vést se svou dlouholetou přítelkyní Trishou. Ta mě zabije. A upřímně? Ani se jí nedivím. Naštěstí toho o mém vztahu s Liv moc neví. Jinak jsem si docela jistý, že mě Trisha vykastruje za to, že jsem jí nabídl místo k přespání. Sakra, možná mě vykastruje i tak, až zjistí, že moje nová spolubydlící je nádherná, čerstvě svobodná žena, kterou znám odjakživa. Ne že by záleželo na tom, jestli je svobodná nebo ne. Protože to není tak, že by byla opravdu svobodná. Právě přišla o manžela, do kterého byla zamilovaná od svých šestnácti let. Nevím, jestli se přes to člověk někdy přenese. Já určitě ne. Stejně mi do toho nic není. Nabídl jsem jen pokoj. To je všechno. Co jsem si sakra myslel?
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Žena, kterou nikdy nemohl mít"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️