Kapitola 1 (1)
KAPITOLA 1 Než dívka otevřela oči, věděla, že maminka je pryč. Vždycky to věděla. Vzduch uvnitř kabiny kolébal prázdný prostor, chybějící stín tepla, vydechované hučení, nepřítomný tlukot srdce. Časná rána byla pro lov nejlepší, s tím se smířila, ale samota byla stejně těžkým mrakem, do kterého se člověk probouzel. Otočila se na záda a poslouchala, jak se po střeše prohání veverka. Jeden úder ticha, skočila. Její vlastní končetiny vycítily, jak se zvíře natahuje, jak se vzdorovitě natahuje předními tlapkami, bez náznaku zaváhání, ocas se přidal k jízdě. Gravitace byla rekvizita, hračka. Listí zašustilo, když veverka přistála. Dívka zatnula zuby, stáhla jednu stranu úst a silně nasála, čímž spustila žvatlání. Veverka odpověděla. Dívka švihla nohama k zemi a držela si deku kolem ramen. Štěrbinami ve stěnách srubu pronikalo bledé, pruhované sluneční světlo. Zkoušela vzduch nádechem. Nebyla taková zima. Byl tu duben, ale zima se krčila opodál, hrby se jí škubaly, připravená vysypat další sníh, ujistit se, že se dostanou až k posledním srnčím škubánkům. Třeba budou mít tentokrát štěstí a zimu předběhnou. Třeba dneska máma uloví krocana. Odhodila deku, natáhla si kalhoty a zastrčila košili, která jí spadala do půli stehen. Otcův kožený opasek byl tak dlouhý, že po jeho zapnutí znovu posunula visící konec téměř až na konec. Nohy si nacpala do gumových holínek, prsty u nohou zatlačila do hadrů, které si nacpala do jejich konců, aby se do nich vešly, a nůž si prostrčila poutkem na opasku u boku. "Pojď, Ashi." Netrpělivě pokynula do prázdné místnosti, odemkla dveře a vyšla ven na úzkou verandu. Na stromech visela mlha, šum stříbřitého vlhka, ale dívka poznala, že slunce se zanedlouho propálí a vysuší trávu shrbenou pod tíhou rosy. Chata stála na malé mýtině a stromy, které ji obklopovaly, se napínaly k nebesům už dlouho, dost dlouho na to, aby kmeny zhoustly natolik, že je dívka nemohla sevřít v kruhu svých paží, dost dlouho na to, aby každý slušný člověk ztichl v úctě. Mýtina byla tak ohraničená, že kdyby nějaký hraniční strom spadl - a to si několikrát představila -, ty naproti by ho zachytily do natažených větví dřív, než by se zřítil na střechu srubu. Skutečně si to přála, aby se nad nimi mohutný kmen skláněl jako dřík obřího šípu zaraženého shora do země. Bylo to nepravděpodobné. Stromy při vší své proměnlivosti zůstávaly v podstatě tam, kde byly. Z hikoru na východě zaplakala holubice a zaoblené fialové tóny se do ní vpíjely a mísily se s ospalostí, která v ní visela jako stovky pavučin. Zívla a cítila, jak se jí zvedá žaludek. Musela bojovat s nutkáním jít dovnitř a vzít si kus sušeného masa. Čím déle čekala na jídlo, tím méně ho potřebovala. Kromě toho by tam mohl být králík. Mamince nevadilo, když si králíka uvařila sama pro sebe, pokud udržovala oheň malý a dobře udržovaný. A dívka si vždycky kousek schovala, aby se o něj mohla později podělit. Mýtina a srub, který na ní stál, byly vklíněné v záhybu mezi dvěma strmými hřebeny, skryté před sluncem, větrem, očima. Vydala se po úzké stezce rovnoběžné s východním hřebenem a dvěma obrovskými kroky překročila potok. Vodní hudba se za ní táhla, jak se vinula k jihu, šlapala mezi po kolena vysokými oblouky tuleně Šalamounova, vrhanými v nejistém světle z korun stromů nad ní, řídce porostlých novým listím a zahalených v mlze. Jak kráčela, svahy se od sebe vzdalovaly a brzy stromy prořídly. U základů kmenů se shlukovaly deštníky májovek, od špičky ke špičce, a pak ustoupily červenému trilliu a pěnišníku, jehož spršky drobných květů jí nepřipomínaly pěnu, ale hvězdy. Pomocí velkého černého dubu jako orientačního bodu našla dívka první výběh do podrostu, zkontrolovala nástrahu a upravila visící drátěnou smyčku. Zkontrolovala dalších pět, které nastražila poblíž, všechny byly prázdné. Možná zítra. V žaludku jí zakručelo. Pokračovala lesem a přejížděla očima po lesní půdě. Zahlédla trs šťovíku, utrhla stonky u země a žvýkala přitom jemné, kyselé listy. Její pozornost upoutala skupinka vysokých dvouřadých rostlin. Indická okurka. Zahrabala se do hlíny u paty úzkého stonku a vytáhla oddenek ve tvaru a délce jejího prstu. Otřela si ho o košili a snědla, vychutnávajíc si jeho křupavou, chladivou chuť. Ozval se výstřel z pušky. Dívka se zarazila a pak se usmála. Maminka neplýtvala náboji, protože nebylo čím plýtvat. Dnes večer budou mít čerstvé maso. Věděla, že by si měla přát jelena, kvůli jeho velikosti. "Doufejme, že to byl krocan, Ashi. Krocan je náš oblíbený." Dívka čekala u potoka, přes který se maminka vracela domů. Nečinná a hladová snědla všechnu řeřichu, kterou si nasbírala ke krocanovi; zbylo jen pár rampouchů. Ash jí vyprávěl příběh o tom, jak vylezl na strom a přišel do nosu dikobrazovi. Když skončil, byla neklidná. Napila se z potoka a zamířila na hřeben směrem k výstřelu z pušky. Mlha zmizela stejně skrytě, jako se objevila. Slunce bylo vysoko a všechna zeleň světa k němu stoupala. Naslouchala, jak stoupá, její kůže a každý z jejích smyslů se spojily v pevné vědomí. Všechno, co ji obklopovalo, co na ni působilo, cítila a znala. Nevolala. Máma byla tady v lese a dívka ji najde, nebo máma najde dívku, časem. Sluneční paprsky se teď prořezávaly pod úhlem a zespodu přitahovaly ostrý vítr. Dívka se vrátila k potoku a k chatě, ale maminka tam nebyla. Znovu vyšplhala na hřeben jinou cestou, vždy jinou cestou, aby nezanechala stopu, a tentokrát volala příliš vysokým a jasným hlasem. Obavy jí prolézaly břichem jako krtek. Přešla na sever do bolehlavového háje. Vítr za ní zavířil - víc než obvykle, změna počasí - a poslal jí do krku pachuť krve. Tam, uprostřed dálky, přerušil vzor kapradí tmavý obrys na zemi. Přistoupila blíž a uviděla, že je to krocan s jedním křídlem rozhozeným přes tělo, jako by se chtěl zahalit hanbou smrti.
Kapitola 1 (2)
Dívka se rozhlížela kolem sebe, kůže jí naskočila, oči se zúžily, nozdry se rozšířily. "Mami!" Naslouchala větru vzdychajícímu ve větvích nad hlavou, vrzání starého dřeva, ruchům v podrostu. "Mami!" Zvuk. Ozvěna něčeho, co neslyšela. Přesunula se k němu, obešla výběžek, kousek do hustšího lesa, pak vyšla do lesklého porostu stromků, tulipánových topolů, ne toho, co by tu čekala. "Mami! Mami!" Zaslechla tlumenou odpověď a zírala na své nohy, protože se zdálo, že zvuk vychází zpod ní. Kráčela opatrně v kruhu, krčila se mezi stromky, oči upřené k zemi. Překročila mrtvý sráz a krátce se zastavila. Přímo před ní zela díra, prázdnota, v níž se roztrhlo plátno země. Kdyby neprozkoumávala terén, mohla by do něj spadnout. Byla dost velká na to, aby ji pohltila. Srdce jí bušilo v uších. Hrubě zavrtěla hlavou a přelezla zpátky přes skácený strom na vzdálenější stranu díry, přičemž jí dala široký prostor. Tam, zachycená ve spleti větví, ležela puška se známou pažbou z leštěného ořechu. Zvedla ji, zkontrolovala pojistku a opřela pušku o strom. Žaludek se jí sevřel. Máma by pušku takhle nikdy neopustila. Dívka se přiblížila k díře. Balvany velké jako děti se hrbily na druhé straně a dole, kam až dohlédla, šachtu lemoval pevný kámen. Na její straně visely do prázdna čerstvě vyvrácené rostliny. "Mami?" Zdola se ozvalo tiché zasténání. "Mami!" "Jsem tady." Maminčin hlas byl slabou, vlhkou ozvěnou. "Buď opatrná." Dívka o krok ustoupila. Ozvalo se štěrkové škrábání. "Mám zlomenou nohu," řekla máma. Dívka klesla na břicho a připlížila se k okraji, nejistá si jeho stabilitou. Jednou rukou se chytila pevné větve a zakřičela do tmy. "Jak je to daleko? Jak daleko jsi dole?" Zdálo se jí, že slyší mámin přerývaný dech, ale možná to byla krev, která jí hučela v uších, nebo vítr. "Dvacet stop." Dlouhá pauza. Vysoko nad ním zakrákala vrána. Odpověděla další. "Mám zlomená žebra." Dívka si představila matku na studeném mokrém kameni, s rukou na hrudním koši, jak zírá na lesklý, roztřepený kruh. Dvacet stop. Vyschlo jí v ústech. Sevřela rty. Nastudujte si problém. To jí vždycky říkal tatínek. Využij všechny své zdroje. "Jdu si pro provaz, mami. A taky nějakou vodu a jídlo." Čekala, ale nikdo jí neodpověděl. "Hned jsem tam." Vyskočila na nohy a prodírala se křovím na konci mrtvého srázu. Prudce se zastavila a zahrozila prstem. "Zůstaň tady, Ashi. Zůstaň s mámou, ano? Aspoň jednou udělej, co ti řeknu." Sebrala krocana a nemyslela na svůj hlad, ale jen na to, co by po ní určitě chtěla maminka. Krocan stál kulku a maso se nikdy nedalo vyhodit. Nejdřív držela ptáka za nohy, ale jeho hlava poskakovala po zemi, což jí připadalo neuctivé, a tak mu upravila křídla, schovala ho pod jednu paži a malou holou hlavu, volně položenou na krku, sevřela v dlani. Než se vrátila, denní světlo už se vzdalovalo. Hodila batoh na zem a poklekla, aby ho vybalil. Přikrývku, bundu, nylonové lano, plastový džbán s vodou a dva látkové svazky sušeného masa a poslední ořechy z hikory. Provaz připevnila k rukojeti džbánu na vodu. Ležela na zádech, vystrčila džbán před sebe a pomalu ho spustila. "Voda přichází!" Pohrávala si s provazem, dokud jí v rukou nepovolil. "Už to máš, mami?" "Ano." Její hlas zněl hrdelně a zdál se vzdálenější než předtím. Dívka se posadila a chvíli počkala, až maminka rozváže uzel, a pak lano sebrala. "Házím to jídlo dolů." Hodila svazek do díry. Popošla kousek dál k místu, kde nechala balíček, a promluvila tichým hlasem. "Myslím, že se na provaze neudrží, Ashi. Ne se zlomenými žebry." Dívka smotala lano do smyčky, uvázala motýlek a totéž udělala s další délkou. Pracovala ještě několik minut, prsty měla obratné a jisté. Držela lano ve výšce, otáčela jím ze strany na stranu a tahala za uzly, aby je ustálila. "Víš, co to je. Je to postroj. Na to jsem přišla. Máma potřebuje postroj, abych jí mohla pomoct vylézt ven. Kdyby do něj mohla vklouznout nohama, bylo by to nejlepší, ale jestli to nezvládne, budou jí muset stačit ruce." Připevnila konec lana ke kmeni javoru a vrátila se k okraji díry. "Mami? Napila ses vody?" Máma zachrčela. "Hodím dolů to lano. Udělala jsem ti postroj na nohy." Z díry se rozhostilo husté ticho. Dívka cítila, jak jí po pažích běhá mráz. Od té doby, co tatínek odešel, maminka skoro nikdy nemluvila, ale tohle byl jiný druh ticha. "Já neumím lézt," řekla máma. "Vím, že jsi zraněná, a nemůžu tě jen tak vytáhnout, ale když zkusíš vylézt, můžu převzít část tvé váhy. Můžu ti pomoct." Lesem olízl větřík a pot na krku a zádech ji zchladil. Byla napjatá ztuhle a tenká jako drát osidla a vyčerpání hrozilo, že ji zlomí, ale její mysl letěla, třídila možnosti, odsouvala stranou strach a naději bojující o pozornost. "Pokoj," řekla nakonec máma. Dívčina mysl se zastavila, ochromená. Matčin hlas byl jako roztřepená nit, a přesto plný důležitosti a konečnosti jejího sdělení. "Je to pokoj." Hlas se jí vzdálil. Dívka se zadívala na postroj v pěstích, klouby jí zbělely pod skvrnami od špíny, a pak na kluzké, zející ústí jeskyně. Význam matčiných slov nad ní stoupal jako oblak. Předpokládala, že díra je šachta; prvních pár metrů stran - to, co viděla - bylo svislých. Teď už ale věděla, že pod nimi se stěny široce rozprostírají, možná se zakřivují a vytvářejí místnost. Jaký tvar a jakou velikost, to nevěděla. Na tom nezáleželo. Maminka by ty nakloněné stěny nedokázala přelézt, ani kdyby nebyla zraněná, a dívka byla příliš drobná na to, aby ji sama vytáhla ven. Dívka znala základy mechanické výhody, páky a kladky, ale nebyla tu žádná dostatečně velká vodorovná větev, přes kterou by mohla smyčku lana přehodit, a kdyby byla, usoudila v okamžiku, ani ta by nestačila.
Kapitola 1 (3)
Odhodila provaz stranou a vzala si deku. "Házím dolů deku." "Ne!" Byl to vysoký štěkot, vůbec se nepodobal mámě. Byla v něm bolest na všech stranách. Do dívky každým pórem pronikl pocit strachu. Seděla se zkříženýma nohama vedle ústí jeskyně a objímala deku, která byla příliš cenná na to, aby ji obětovala pro krátké pohodlí. "Je mi to líto, mami. Je mi to opravdu líto." Máma odpověděla: "Já vím." Nebo to možná bylo jen tlumené zasténání. Představila si, jak se matčina hrůza a bolest rozšiřuje po tmavnoucí podlaze jeskyně a zcela zaplňuje komnatu s kamennými stěnami. Kéž by měla sílu mámu zvednout, vynést ji na povrch, zraněnou, ale blízkou. Ale dívka nevěřila na žádná kouzla a nesčetněkrát byla svědkem smrti, aby mohla jíst a žít. Její matka byla zvíře, stejné jako ona, podléhající neúprosnosti fyzické reality, a nemohla si prosadit cestu do nějaké jiné sféry existence - nadpřirozené, duchovní nebo transcendentní - jen proto, že jí hrozilo nebezpečí. Realita nabízela nezkreslené pravdy, zvláště teď, když je od sebe oddělovalo nepřekonatelné, ale naprosto obyčejné uspořádání skal, a přesto je stále spojoval sloup vzduchu a ještě na krátkou chvíli lomené sluneční světlo. Touha být matce nablízku ji držela u díry a nejednou uvažovala o tom, že pro jejich pohodlí znovu připevní lano ke stromu a spustí se do šachty. Mohla by se, nepočítajíc s nepředvídatelnými událostmi, po laně znovu vyhoupnout nahoru a vrátit se na povrch světa. Ale to byly jen její myšlenky, ne její vůle. Máma umírala a na to neexistoval žádný lék. Fialové stíny spěchaly do prostor mezi stromy. Vzduch se ochladil. Dívka si oblékla bundu a vložila pušku do batohu, aby ji ochránila před noční vlhkostí. Omotala si kolem nohou deku, převzala bdění u díry a z nutnosti snědla sušené maso, které si schovala. Po jídle se jí v ústech zaprášilo. Světlo se rozplynulo, stejně jako toho rána mlha, a zanechalo oblohu bledou, řídkou a s nádechem slézové růžové, pak se rychle stáhlo za vzdálené hory. Když se konečně objevily hvězdy, dívka si povzdechla a promluvila. "Dneska tu budu spát a ty bys měl taky, Ashi. Možná neví, že jsme tady, ale já ještě nechci odejít." Přeložila deku, lehla si a hřbetem ruky si otřela oči. Bolest, která se jí hromadila v kostech, teď byla prudká a ona zalapala po dechu. Chtěla svou mámu. Stačil by prst, který by jí sjel po tváři, nebo teplá stabilní váha maminčina těla vedle ní, u potoka nebo u stolu. Dívka se snažila, ale bylo pro ni nemožné představit si velikost ztráty takových věcí, když je měla tak nedávno a tak často. Bylo to jako počítat hvězdy. Ležela klidně, nad hlavou se jí třpytila nekonečná klenba, a sbírala se. "Bude mi chybět," zašeptala. Zastavila se, přikývla a zvedla se na lokti. "Já vím, Ashi. Vím, že i tobě bude. Pojď si lehnout vedle mě. Zkus teď usnout." Spánek pro ni přišel rychle, její tělo se ovládlo. Probudila se ještě před svítáním, rozvlnila údy a smetla si rosu z obličeje. Vzpomínky na včerejšek nahradily zbytky jejích snů - přetrvávající sladkost útěku, kterou už ztratila - a padl na ni smutek, hustý a těžký jako mokrá hlína. Sledovala, jak se noční tvary kolem ní rozplývají do známých podob. Když si byla jistá, kde je, připlížila se k okraji díry. "Mami?" Ptáci ve větvích kolem ní se pohnuli, ale neozvali se. Hlasitěji: "Mami?" Dívka naslouchala nejen ušima, ale celou svou bytostí, slévala podněty ze svých smyslů, odečítala hluk v pozadí a zaměřila plnou pozornost na díru v zemi, na kamennou klenbu. Matčina vůně hlinité země a sluncem spálené trávy přetrvávala, slabá, smíšená s hořkým pachem strachu, ale to bylo všechno. Dlouho naslouchala, dokud si nebyla jistá, pak se skrčila před ústím jeskyně, sedla si na paty a prstem si třela strup na koleni. V žaludku se jí zvedala kaše z kyseliny a smutku, duše jí ochabovala. Znovu bojovala s nutkáním spustit se do tmy. Ten vycházel z přání něčeho, co nemohla mít. Máma tam nebyla, jen studené, rozbité tělo, navršené na kameni, obklopené prosakujícími zdmi. Máma byla pryč. Dívka přibalila deku a provaz k pušce. Pomalu se otáčela v kruhu a zapamatovala si místo, zamlžené a vonící zelení ve vlhkém svěžím ránu. "Pojď, Ashi." Vzala batoh na ramena. "Musíme se vypořádat s tím krocanem."
Kapitola 2 (1)
KAPITOLA 2 Suzanne stáhla obě přední okna, aby bojovala s přílišnou sladkostí šedesáti hyacintů v zadní části Navigatoru. Byla nadšená, když školka nabídla rostliny v květináčích jako dar pro aukci Boosters, ale bylo jí řečeno, že to budou tulipány nebo narcisy. Jediný rozkvetlý hyacint by dokázal svou vůni poslat do všech koutů středně velkého domu; s šedesáti kvetoucími hyacinty v tanečním sále Kančí hlavy by nikdo nemohl ani dýchat, natož jíst. Kdyby se květy daly zabalit do celofánu, dalo by se to vydržet. Nemohla si vzpomenout, jak se minulý týden na schůzce dohodli na balení a prezentaci. Na té schůzce padesát rozhodnutí a dalších sto na dvou dalších - jedno pro oběd vděčnosti fakulty a druhé pro potravinovou banku. Suzanne jako prezidentka Boosters pověřila Greera Renswortha, aby se postaral o prezentaci aukce. To si pamatovala. Kdo jiný než matka v domácnosti s diplomem z interiérového designu a marketingu? Alespoň to dávalo smysl, na rozdíl od předpokladu, že jakýkoli úkol týkající se rostlin bude mít na starosti Suzanne, protože vystudovala botaniku. Pro případ, že by hyacinty potřebovaly na cestě domů nouzově přesadit? Zazvonil jí telefon - textovka. Zastavila za ostatními auty na křižovatce se silnicí 250 a zvedla telefon z konzoly. BRYNN: Zapomněla jsem si na posteli noviny z angličtiny. Potřebuju ji do čtvrté hodiny. Pustila telefon do konzoly a zavrtěla hlavou. Tento týden to bylo podruhé, co její dcera něco zapomněla doma. Auto v čele řady odbočilo doleva a ostatní se posunula dopředu. Suzanne je následovala. Čtvrtá hodina. Jedenáct šestnáct. Podívala se na hodiny na palubní desce. Deset třicet dva. Domů a pak do školy by to mohla stihnout možná se šesti minutami rezervy. Nemusela se dívat do telefonu, aby věděla, že na ni čeká nespočet dalších úkolů, které by jí ten čas zabraly. To byl vlastně čas: úzká nádoba pro neúprosný sled úkolů. Kontejner se nedal rozšířit, ale úkoly se mohly exponenciálně množit. Ve skutečnosti se úkoly zaručeně množily. Zákon entropie nepochybně objevila matka se dvěma dospívajícími dětmi. Stlačující povaha času byla nejvýraznějším aspektem její existence. Čas byl ždímající mrcha. Nikdy se nerozšiřoval, nikdy nepovoloval, což byl zvrácený opak stavu samotného vesmíru. Její mladší já by tato ironie pobavila. Dvaačtyřicetiletá Suzanne neměla čas na ironii, na to, jak chytla a překroutila pravdu, dokonce ani na ironii o čase samotném. Suzanne chápala, že existují tři možnosti, jak se vypořádat s časovou tísní. První možnost: plnit úkoly efektivněji. Postupovat rychleji, plnit trojí úkoly, zkrátit čas. Kupovat sušenky, místo aby je dělala od základu, a ignorovat zdvižené obočí nebo přímé stížnosti lepších, výkonnějších matek. Jezděte rychleji a riskujte pokutu za rychlou jízdu, jejíž následky se budou projevovat ještě několik dní poté. Pište SMS na semaforech, ale ne před dětmi. Spěte méně. Druhá možnost: Více delegujte. Protože toho měla na starosti tolik (její mysl letěla příliš rychle na to, aby se obtěžovala vyjmenovávat své povinnosti), delegovala už hodně. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Lidé byli nespolehliví, zvláště ti kompetentnější, kvůli nevyhnutelně se rozrůstajícím vlastním seznamům úkolů. Třetí možnost: Odmítnout výkon. Tato radikální představa se objevovala jen zřídka, protože Suzanne byla zvyklá být zaneprázdněná. Všichni, které znala, byli zaneprázdnění; mluvili o tom, když doháněli e-maily na plaveckých závodech nebo posílali manželovi SMS s objednávkou jídla s sebou, zatímco čekali na recepty v CVS. Zaneprázdněnost byla vedlejším produktem života, který si zvolila se svým manželem Whitem, i když, kdyby měla být zcela upřímná, nebyla si jistá, zda zvolené slovo je přesné. Jakmile jejich děti začaly chodit do školy, připomínalo to spíš skok do rychle tekoucí řeky. Člověk si nevybíral. Plavali jste, abyste se neutopili. Suzanne byla výborná plavkyně. Před jejím Navigátorem se vpřed vyřítil poďobaný červený pickup, motor klokotal, řidič měl loket vystrčený z okénka a vyhrnutý rukáv. Zazvonil jí telefon. Suzanne ho zvedla ze sedadla a přečetla si zprávu. WHIT: Sraz s Robertem v pět, takže nemůžu vyzvednout Brynn z plavání. Domů se vrátím v osm. Promiň! Jednou rukou napsala Ok , stiskla odeslat a hodila telefon na sedadlo spolujezdce. Její rozvrh se zachvěl další vlnou. Suzanne cvakla směrovkou a ukázala doprava na Charlottesville a domů. Domů, kam ji toho rána Brynn srovnala pohledem tak opovržlivým, že si Suzanne byla jistá, že je její dcera posedlá. Jak se mohl objevit tak nenávistný výraz namířený na Suzanne ve tváři dítěte, které kdysi - ne, stokrát - pohlíželo na svou matku s láskou tak čistou, že její život, vykrystalizovaný v ten okamžik, byl téměř příliš krásný, než aby se dal snést? To prostě nebylo možné. A přesto Brynnina tvář nelhala. Suzanne se sevřelo hrdlo. Pickup odbočil doprava na hlavní silnici. Když Suzanne zastavila, aby ho následovala, zazvonil jí telefon. Sebrala ho ze sedadla. BRYNN: ???? Suzanne upustila telefon do klína. V koloně se otevřela mezera. Zastavila se, zamrkala proti slzám a zadívala se na hnědou, matnou pastvinu za silnicí, ohraničenou černým plotem s trojitým zábradlím. Z auta za ní se ozvalo zatroubení. Brynn u snídaně před několika hodinami, její tvář, pleť hladkou jako poleva, rámovaly vlasy barvy šampaňského, jedna strana se jí pásla na obočí jednoho oka, druhá se jí úhledně rozestupovala přes rameno, jako by to nebyly vlasy, ale dvě hedvábná prostěradla. Obočí se jí úhledně klenulo nad oříškovýma očima, řasy měla natřené řasenkou. Ústa měla pevně stažená, jako by zadržovala plnou míru svého opovržení. Ty jsi takový nástroj, mami. Suzanne sešlápla směrovku úplně dolů, čímž naznačila doleva, přejela křižovatku a zamířila na východ, pryč od domova. Stiskla plynový pedál a ucítila pod sebou váhu a sílu auta, uslyšela vrčení motoru. Za pár okamžiků oplocená pastvina ustoupila lesu, tmavým rovným kmenům a spletitým holým větvím, které od krajnice odděloval plevelný okraj. Před ní se zvedalo úpatí pohoří Blue Ridge Mountains, huňatý koberec blátivé šedi, který na sluncem ozářených místech přecházel do olivové barvy. Suzanne pevně sevřela volant a jela rychleji, vítr jí šlehal vlasy z obličeje a pak je posílal zpátky, aby ji štípaly do tváří. Vzduch jí ostře proudil do plic.
Kapitola 2 (2)
Už necítila vůni hyacintů. Překvapila ji cedule označující vjezd na Blue Ridge Parkway. Věděla, že tam je, ale nevěnovala jí pozornost, byla příliš zaneprázdněná ovládáním svých emocí a auta, které se řítilo rychlostí výrazně překračující povolenou rychlost pětačtyřiceti mil za hodinu. Než si to uvědomila, odbočila Suzanne doprava na nájezd a prudce zastavila na křižovatce ve tvaru T. Najednou se objevil nápis Parkway. Na silnici nebyl žádný provoz. Odbočila na jih na parkway a přejela po klenutém kamenném mostě. Jela, dokud se jí nechtělo otočit, dokud se jí nechtělo domů. Představa takového mlhavého plánu ji zneklidňovala; nevěřila si, že pozná, kdy už je dost daleko. Její den by byl v háji. Kdyby v tuhle chvíli obrátila směr, bylo by už pozdě na to, aby před schůzkou s Rorym, pokladníkem Boosters, na obědě odevzdala květiny ve venkovském klubu, a to nebrala v úvahu Brynnin zapomenutý papír. Suzanniny myšlenky se zmítaly podél padajícího domina porušených závazků. Zahlédla vyhlídku, sjela ze silnice a zastavila. Její auto bylo jediné. Napsala všem SMS, zkrátila si cestu, otočila se a pokračovala v nezbytném zběsilém postupu dne. Přejela prstem po displeji, aby aktivovala obrazovku, a zastavila se. Žádný příjem. Ani jedna malá čárka. Textovky by mohly projít bez ohledu na to, to věděla, ale její prst balancoval na hraně. Suzanne zvedla hlavu. Úpatí kopců se mírně svažovalo ke dnu údolí, zvlněná plocha, zemědělská půda a les, zamlžená přetrvávající mlhou, tichá a němá. Na vzdálenější straně se opět zvedaly hory, oceánská vlna matného okru. Nebe nad pohořím mělo na obzoru neurčitý odstín, přecházející do ponuré modři nad hlavou. Byla sama. Hrudník se jí sevřel a srdce se jí rozbušilo. Sáhla po ovládání oken, zvedla obě přední okna, nastavila zámky dveří a zabodla prst do tlačítka rádia. Vůz naplnil ženský hlas, věcný a vyrovnaný. Suzanne se zpomalil dech. Auto bylo v bezpečí. Byla sama, ale neuvízla. Její auto právě prošlo servisem; každý měsíc ho tam nábožně přivážela. Mohla se hned teď vrátit do Charlottesvillu, za svými schůzkami a povinnostmi - řetězem, který si sama uložila a který ji držel ve spojení s ostatními lidmi a imunní vůči samotě, jejímu nepříteli. Položila nohu na brzdu, zařadila rychlost a znovu si vzpomněla na dceřin opovržlivý pohled, na její pohrdavá a hrubá slova. Myslela na manželovu nelibost, kdyby složitý hodinový strojek jejich života nefungoval hladce, a na to, s jakou lehkostí se jeho povinnosti staly jejími. (Nemohla mu to však zazlívat, protože on měl práci a ona jen povinnosti). Myslela na svého syna, který nezapadal (nechtěl zapadnout?), což ji bolelo a frustrovalo stejnou měrou. V autě byla sama, ale to jí nikdy nevadilo. A dnes by se jí nepodařilo napsat zprávu o její nepřítomnosti. Nepodařilo by se jí zachránit dceru. Nechala by padat domino, aniž by měla důvod, který by někdo pochopil. Řídila by. Suzanne se znovu napojila na dálnici a jela rychle, nedbala na zpomalování v zatáčkách, trhala volantem, aby cítila, jak auto trochu zadrhává, jako popostrčené zvíře. Nepřekročila hranici bezohlednosti, ale přála si, aby silnice byla klikatější a její auto se do zatáček hbitěji schovávalo. Navigátor byl Whitův nápad a jí bylo jedno, že s tím nesouhlasí. Začala oceňovat právě ty vlastnosti tanku, které jí dříve vadily. Když míjela letovisko Wintergreen a odbočku na Love, vypnula rádio. Na ceduli stálo: PŘIJEĎTE DO LOVE . ZŮSTAŇTE V LÁSCE . ODJEĎTE ZAMILOVANÍ . Zpomalila. Cesta, po které jela, se vinula hustým lesem, okružní cestou, kterou by žádné zvíře nešlo. Snad sledovala obrysy nebo se vyhýbala skalním římsám . To nemohla vědět. Viděla jen tunel z holých kmenů a věčně zelených větví, který ji obklopoval a nad nímž se s nechutí otevírala obloha. Její telefon pravidelně odfukoval, jako rozčilený pasažér kojence. Suzanne si ho nevšímala a jela dál, po serpentinách skrz bludiště kopců a zase ven na hřeben, kde se stromy táhly ke křídlům jeviště, kde údolí na východě nebo to na západě leželo odhalené, aby se za pár vteřin zase zahalilo. Když míjela odbočku vpravo, zahlédla něco velkého ležet mezi štěrkovým parkovištěm a lesem. Zkontrolovala zrcátka a zastavila. Nebylo kam odbočit, a tak nasadila blinkry a s pohledem upřeným do zpětného zrcátka zacouvala nahoru po silnici, zacouvala na odbočku a zacouvala za vjezd na stezku. Suzanne přeřadila auto na parkovací místo a nahlédla přes čelní sklo. Objekt vzdálený snad třicet metrů byl určitě člověk, schoulený v podřepu a obrácený na druhou stranu. Prozkoumala travnatou plochu, která lemovala odbočku, a hledala motorku, kolo, batoh, ale viděla jen medvědům odolný odpadkový koš a piknikový stůl. Postava oděná do tmavého oblečení se nehýbala. Spí? Zraněná? Mrtvá? Suzanne zaťukala na klakson. Postava se pohnula. Najednou si uvědomila, jak je malá. Suzanne stáhla okénko u spolujezdce. "Jsi v pořádku?" Tělo se rychle sebralo na všechny čtyři a odcupitalo pryč, nahoru po kamenných schodech. Bylo drobné, možná dokonce dítě. Vlasy mělo tmavé a rozcuchané. "Hej!" Suzanne vypnula motor, popadla klíčky a telefon a vyskočila z auta. Postava se vzdalovala, mrštná, ale nejistá. "Počkej! Chci ti pomoct!" Suzanne se rozběhla po cestě a zdolávala hrubé schody, které končily u dřevěných železničních kolejí vedoucích souběžně se silnicí. Koleje, zalité němým slunečním světlem, se ohýbaly v ladném oblouku a mizely za svahem. Vedle kolejí, rozvalené na remízcích, leželo dítě - dívka, hádala Suzanne, ale dětská tvář byla tak špinavá a rysy tak hubené a ostré, že si Suzanne nebyla jistá. Dítě se podepřelo na jedné ruce a zkroutilo se, aby na Suzanne zíralo s krajním strachem. Napětí v jejím těle signalizovalo, že každou chvíli vyskočí na nohy.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zachránila Iris"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️