1. Vrbový strom (1)
---------- 1 ---------- ========== Vrba ========== "Hej! Dávej pozor! Tohle jsou moje nejlepší zasraný kalhoty!" Ošuntělý chlapík měl napůl přivřené oči a snažil se na mě zaostřit. Zamračil se a neohrabaně si otřel pivní skvrnu na rozkroku. Kousl jsem se do rtu a zkroutil tvář do zkroušeného výrazu, zatímco jsem na dlani balancoval tác s pitím. "Panebože, já se tak omlouvám, pane! To byla moje chyba. Neviděla jsem vás tam." "To máš sakra pravdu, byla to tvoje chyba," zahuhlal a stále si zuřivě třel kalhoty. Pak se naklonil nad blondýnku, kterou měl posledních pět minut v boxu u rohu baru. "Nikam nechoď, zlato. Hned jsem zpátky." Ještě jednou ji osahal na zadku, než se odpotácel ke koupelně. Blondýnka se ke mně otočila a vděčně se usmála, když zničeně zavrtěla hlavou. "Díky za to." "Žádný problém." Usmál jsem se. "Vypadalo to, že mu to nedochází." Povzdechla si. "To mě naučí, že do baru v Brooklynu se chodí bez holek v záloze. Právě jsem prožila špatný rozchod a myslela jsem, že mě drink zbaví stresu. Měla jsem to vědět líp." Její slova a pohled do očí zasáhly až příliš blízko domova. Od vlastního těžkého rozchodu mě dělily měsíce, ale pocity byly stále ještě nezpracované. "Zažil jsem to, zlato. Zlepší se to," řekl jsem a doufal, že to nebyla lež. Pak jsem si z tácu, který jsem nesla, utrhla panáka whisky. "Tady. Na dům. Jako odškodnění za pana Creepolu." Vděčně drink přijala, vypila ho jedním douškem jako profesionálka a jemně mi stiskla ruku, než se vytratila davem ke dveřím. Vrátil jsem se k baru, abych vzal náhradu za panáka, kterého jsem rozdal, a pak jsem roznesl pití ke stolu plnému frajerů s důvěrou. Všichni mluvili příliš nahlas a byli tak obecně hezcí, že jsem si říkala, jestli se vůbec dokážou rozeznat. Když jsem se vracela plným sálem a obcházela taneční parket, na rameno mi dopadla těžká ruka. "Hej! Kam se poděl můj doprovod? To jsi ji kurva vyděsil?" Podívala jsem se přes rameno na opilého kluka s rozcuchanými hnědými vlasy. Kalhoty si už z větší části osušil, ale nějak se mu přitom na košili udělala obrovská skvrna od vody. Vypadal jako nedbalý bordelář. Odolala jsem nutkání poukázat na to, že to nebyla jeho partnerka a že to byl on, kdo ji vyděsil, a kousla jsem se do rtu. "Nejsem si jistá, kam šla, pane. Musela jsem roznést pití. Omlouvám se." Otočila jsem se, ale on mě znovu chytil za rameno a otočil mě. Vnikl do mého osobního prostoru a přitiskl se ke mně. "No, když je to tvoje chyba, že jsem vyrazil, tak mi to aspoň můžeš vynahradit. Obvykle si na brunety nepotrpím, ale co už. Udělám kvůli tobě výjimku." Jeho ruce mi sevřely boky a do tváře mi zavanul jeho pivní dech. Ušklíbla jsem se, vykroutila se z jeho sevření a držela prázdný tác před sebou jako štít. "Promiň. Pracuju. A nemáme dovoleno bratříčkovat se se zákazníky." S touto chabou výmluvou jsem se vrhla pryč do davu a zamířila zpátky k baru. Barmani, kteří měli dnes večer službu, byli oba statní chlapi, což, jak jsem doufala, odradí pana Creepolu od toho, aby mě sledoval. Moje kamarádka Grace, další koktejlová servírka v Osirisu, by tomu chlápkovi dala co proto, kdyby s ní takhle mluvil. Nebyla jsem dost odvážná na to, abych udělala něco víc než řekla rozhodné "ne", ale na holku z Ohia, která byla v New Yorku teprve osm měsíců, jsem si myslela, že si vedu dobře. Naneštěstí byl tenhle konkrétní úchylák pekelně vytrvalý. Nechodil za mnou do baru, ale pokaždé, když jsem se odvážila přinést pití, vydal se za mnou, koukal mi na prsa a dělal opravdu špatné sexuální hříčky. Jmenoval se John nebo Tom nebo tak nějak a byl cítit kyselým mlékem a zklamáním. Chtěla jsem ho praštit tácem po hlavě, ale opravdu jsem si nemohla dovolit přijít o tuhle práci. Tak jsem se ho snažila ignorovat. Prostě další sobotní večer v New Yorku, že? Než přišel poslední telefonát, byl John nebo Tom víc než opilý. Zdržoval se u dveří, olizoval si rty a zíral na mě, dokud se nerozsvítila světla a posledních pár hostů se nevypotácelo ven. Nakonec. Byl jsem rád, že jsem zachránil tu nešťastnou blondýnku, ale měl jsem to čekat. Zdálo se, že mě blbci přitahují jako straky kusy alobalu. Chtěla jsem dát panu Creepolovi spoustu času, aby se odpotácel domů, a tak jsem se nabídla, že to tu dodělám. Barmani mě s radostí přijali a vyklouzli ven, aby se setkali s přáteli nebo pokračovali v pití někde jinde. Potřásl jsem nechápavě hlavou a začal skládat rohože, abych mohl vytřít za barem. Jejich výdrž na večírcích ve mně vyvolávala pocit stáří, a na to jsem byla příliš mladá. Bylo po páté ráno, když jsem konečně odešel z práce. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem vycházela z baru, a podívala se na ulici, abych se ujistila, že Tom - udělala jsem výkonné rozhodnutí, že se tak jmenuje - je pryč. Bohužel, na blbce jako on nebylo ve městě těžké narazit. Trvalo mi měsíce, než jsem si zvykla na hozenou rukavici chození po newyorských ulicích. Alespoň jednou denně mě obtěžoval nějaký chlap, který si myslel, že cesta k ženskému srdci vede přes pokřikování o jejím zadku, když nastupovala do metra. To byla jedna z věcí, která mi v Ohiu chyběla. Lidé nebyli tak otevřeně nechutní. Většinou si nechávali své nechutné myšlenky pro sebe. Zkontrolovala jsem si telefon. Pět patnáct. Fuj. Zatraceně, Tome! Než se dostanu domů, bude už skoro čas zase vstávat. Prudce jsem škubla za kliku a ujistila se, že je za mnou mříž pevně zamčená. V okolí byl teď klid, ulice byly většinou prázdné. Dokonce i velkoměsto v tuhle hodinu trochu zpomalilo. Rozhodl jsem se, že si nevezmu taxíka k sobě domů - bylo by to třicet dolarů nebo víc, které bych mohl dát na něco lepšího. Právě teď jsem se snažila štípat každou korunu a nejen vyjít s penězi, ale i našetřit si na budoucnost. Kromě toho jsem už mnohokrát šla domů sama. Pěšky bych se nejspíš domů dostala rychleji, než kdybych musela čekat na taxík.
1. Vrba (2)
Chladný vánek mi čechral vlasy a já se snažila nechat ze sebe spadnout ten mizerný večer. Na tom nezáleží. Nenech se tím rozhodit. Moje práce v baru byla jen něco, co mi mělo pomoct zaplatit nájem. Mou skutečnou vášní nebylo roznášet drinky opilým zákazníkům a sladce se usmívat, když mi chlípní muži zírali na hruď. Ze všeho nejvíc jsem milovala pečení. Práce v Carly's Confections, rozkošném malém rodinném obchůdku ve Flatbushi, sytila mou duši tak, jak by to číšnice s koktejly nikdy nedokázala. A jednou - možná ne brzy, ale jednou - budu mít vlastní pekárnu. To byl sen, o kterém jsem začala nahlas mluvit teprve nedávno. Celé roky jsem si připadala hloupě, když jsem na to jen pomyslela. Ale mohlo by se to stát, kdybych po tom dost toužila a pracovala na tom. Už jsem si dokázala, že jsem dost odvážná na to, abych udělala drastické změny ve svém životě - opustit Kyla a přestěhovat se do New Yorku byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala, ale byla to naprosto správná volba. Při té myšlence se mi ulevilo. Už jsem nebyla "Willow Pearsonová, smutná žena v domácnosti". Byla jsem "Willow Tateová, drsná zachránkyně blondýnek v barech". A to mi bylo teprve sedmadvacet. Pořád jsem měla spoustu času na to, abych si vybudovala úžasný život. Zezadu na mě zatlačil poryv chladného větru a na obnažené kůži mi naskočila husí kůže. Objala jsem se kolem ramen a přidala do kroku a přála si, abych si nezapomněla vzít bundu. Jaro se blížilo, ale noci byly stále chladné. Některé z ostatních koktejlových servírek měly na sobě těsné šaty, které jim strkaly prsa prakticky až k bradě a ukazovaly tolik nohou, že se nemohly ohnout, aniž by se místnost rozzářila. Rozhodně si vydělávaly lepší spropitné než já, ale já jsem se nedokázala odhodlat k tomu, abych jejich módní volbu zrcadlila. Moje hedvábné fialové tílko a tmavé úzké džíny byly tak sexy, jak můj pracovní outfit obvykle bývá, a stejně jsem nějak skončila u toho, že mě agresivně balil takový úchylák jako Tom. Grace se mě už nějakou dobu snažila přimět, abych rozšířila svůj pracovní šatník. Její filozofie ohledně randění byla, že člověk musí chodit s nějakými žábami, aby našel prince, takže by se těmi žábami měl co nejrychleji prokousat. Lhala jsem, když jsem Tomovi řekla, že se nemůžeme bratříčkovat se zákazníky - žádné takové pravidlo neexistovalo. A Grace se s nimi bratříčkovala jako o život. Často mi vyprávěla historky o svých žhavých nebo zklamávajících známostech na jednu noc s návštěvníky barů. Když jsem jí řekla, že jsem neměla s nikým sex od té doby, co jsem se před osmi měsíci rozvedla, její čelist prakticky spadla na zem. Byla skálopevně rozhodnutá dostat mě "zpátky na koně", jak se vyjádřila, a zdálo se, že nedokáže pochopit, jak jsem dokázal žít bez sexu osm měsíců. Neřekl jsem jí, že ve skutečnosti to bylo spíš dvanáct měsíců od mého posledního sexuálního styku. Nebo že předtím to bylo devět let rychlého, nevýrazného sexu. Myslím, že bych nezvládl pohled na lítost v jejích očích. Udeřil do mě další poryv větru, studenější než ten první, a já zalapala po dechu, až mi zacvakaly zuby. Tak jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem přestal vnímat okolí, ale kousavý vítr mě přiměl k tomu, abych už byl doma. Náhle štěkot psa v dálce ustal a do uší mi pronikl nový zvuk. Kroky. Lehké a rychlé. Blízko. Chloupky na zátylku se mi zježily. Do prdele. To nemůže být Tom Creep, že ne? Možná byl trpělivější, než jsem si myslel. Zrychlil jsem tempo. Tuhle trasu jsem v noci prošla už desítkykrát a užívala si tiché uličky v sousedství osvětlené občasnými kalužemi světla. Byla to jediná chvíle, kdy mi tohle obrovské město, obvykle plné shonu, připadalo klidné. Ale právě teď se klidně necítilo. Kroky se zrychlovaly a přizpůsobovaly se mému tempu. Přicházely zezadu spolu s tichým zvukem, který mohl být šustěním oblečení nebo možná něčím dechem. Zrychlil se mi tep, krev mi bušila v uších. Možná, že jít domů sama nebyl úplně nejlepší nápad. Příliš jsem si zvykla na prázdné ulice a iluzi bezpečí. Ale všude byli zlí lidé. Na to jsem nikdy neměla zapomínat. Uklidni se, Willow. Možná to nic není. Jen nějaký běžec, který si vyšel brzy ráno zaběhat nebo tak něco. Zrychleně jsem dýchala a vrhla pohled za sebe. Nic tam nebylo. Zastavil jsem se a přejel pohledem celou ulici. Nic. Tělo mě brnělo, jak mi v těle koloval nevyužitý adrenalin. Roztřeseně jsem se zasmála a přitiskla si ruku na hruď. Takhle jsem se nevyděsila od prvních pár dní v New Yorku, kdy jsem byla přesvědčená, že nebezpečí číhá za každým rohem. "Ježíši, Willow. Vzpamatuj se." Pokračovala jsem v chůzi, ale ušla jsem jen pár kroků, když se za mnou ozval nový zvuk. Tiché, dýchavičné syčení. Otočila jsem se tak rychle, až mě konce culíku štípaly do kůže. "Kdo je tam? Já nejsem..." Slova mi odumřela na rtech. Žilami mi projel mráz. To, co se vynořilo na ulici za mnou, nebyl Tom ani John nebo jak se jmenoval ten z baru. Sakra, přál jsem si, aby to byl on. Protože tohle bylo mnohem horší.
2. Vrba
---------- 2 ---------- ========== Vrba ========== Ze stinného ústí uličky se vynořilo monstrum téměř dvakrát větší než já. Bylo z kouře a stínů, tak temné, že bylo téměř nemožné odhadnout jeho skutečný tvar. Na okamžik se moje mysl zarazila nad tím, co jsem viděla, a odmítala to zpracovat jako skutečnou bytost. Není to skutečné. Je to jen stín, který vrhá... nic. Nebo trik světla! Nebo jsem tak unavená, že mám halucinace. Zatímco se mé myšlenky honily v kruhu, stínová bytost stála nehybně a mlčky a pozorovala mě. Nedokázal jsem rozeznat jeho tvář. Pokaždé, když se mi zdálo, že vidím nějaký náznak jeho rysů, světlo se změnilo a pohltila je zpět tma. Polkl jsem a ztuhl na místě. Vždycky jsem byla plánovač a bázlivec, měla jsem sklon přehrávat si v hlavě katastrofické situace. Představovala jsem si, co bych dělala, kdyby se mě někdo pokusil přepadnout, kdyby mě napadl násilník nebo kdybych uvízla v metru. Plánovala jsem si tyto situace, jak nejlépe jsem uměla. Ale nikdy v životě jsem neplánovala něco takového. Krev jsem měla jako ledovou vodu, řídkou a studenou. Snažila jsem se dýchat, ale můj hrudník jako by byl zablokovaný, neschopný pojmout vzduch. Tohle není skutečné. To není možné. Čas jako by visel ve vzduchoprázdnu, když jsme na sebe s tím tvorem zírali. Cítila jsem se v tomto okamžiku uvězněná, neschopná se z něj vymanit. Nějaká část mého mozku na mě křičela, abych utekl, zatímco ta část, která skutečně ovládala mé svaly, se vypnula jako umírající stroj. Pak se stínová bytost vrhla vpřed a máchla mohutnou rukou zakončenou drápy. Instinktivně jsem se přikrčil a klopýtl několik stop dozadu. Ten pohyb šokoval mé tělo zpět k životu. Znovu jsem se postavil na nohy, otočil se a sprintoval pryč. Hrudník mě pálil, jak mi pumpovaly pěsti, a nohy s ostrým plesknutím dopadaly na chodník. Sotva jsem věnoval pozornost tomu, kam běžím, jen matně jsem si uvědomoval, že musím jít na jih a na západ, abych se dostal do svého bytu. Přes zvuk mého dechu a krev, která mi bušila v uších, nebylo možné nic slyšet a já se neodvažovala ohlédnout, jestli je ta příšera za mnou. Neměla jsem žádný plán, žádnou strategii, jen se dostat co nejdál od té nepopsatelné hrůzy. Když jsem vyjel zpoza rohu do boční ulice, málem jsem zakopl o obrubník. Byla tu větší tma, pouliční lampy byly od sebe více vzdálené. Bylo však pozdě zvolit jinou cestu. Vrhla jsem se vpřed a v plicích mě bodala bolest. Téměř jsem si nevšiml stínového tvora, dokud nebylo pozdě. Zdálo se, že se přede mnou zvedá ze země a jeho velká, široká postava mi blokuje cestu. Nohy mi drhly o chodník, když jsem se smykem zastavil a šokovaně na tu věc zíral. Bylo to za mnou, že ano? Jak se to sakra mohlo pohybovat tak rychle? Stínová postava se po mně natáhla, její dlouhé paže se vymrštily jako biče. Když se její chladné prsty dotkly mých ramen, tělem mi projela panika a zevnitř mě zapálila. Místo abych se schoulila do klubíčka nebo beznadějně utekla, vrhla jsem se s prvotním výkřikem vpřed. Navzdory svému stínovému vzhledu byla ta věc hmotná. Když jsem zasadil první ránu, uvědomil jsem si, že je stejně pevná jako já. Bojoval jsem jako berserker a v přívalu pěstí a končetin jsem udeřil znovu a znovu. Strach a zoufalá vůle žít mě popoháněly dál, i když mi ubývalo sil ve svalech. Ale nestačilo to. Zdálo se, že mé první údery zastihly tvora nepřipraveného, ale rychle se vzpamatoval. Jeho chladné ruce mě chytily a já jsem vyrazil ze sebe výkřik. Nikdo mě neslyšel. V dálce se neozývaly žádné sirény. Nikdo mi nepřiběhl na pomoc. Stínové stvoření bylo silné, mnohem silnější než já. Z drsné kůže jeho dlaní a prstů mi přeběhl mráz po zádech, když kolem mě sevřelo ruce jako dvojčata. Nebylo možné se vykroutit. Ne. Ne, prosím, ne! Nechala jsem jeho sevření, aby mi podepřelo horní část těla, vymrštila jsem nohy nahoru a oběma chodidly silně vyrazila. Ty se spojily se středem těla toho tvora a ten ze sebe vydal udýchané zachrčení a pustil mě. S žuchnutím jsem dopadla na záda. Všechen vzduch mi opustil plíce a já jsem nasávala drobné, lapavé nádechy, zatímco jsem se převracela na břicho. Odlepila jsem se na loktech, strach ve mně stoupal jako vlna oceánu a hrozil, že mě stáhne pod hladinu. Konečně mi přestaly selhávat plíce. Se zoufalým vzlykem jsem se začala zvedat a napůl se plazila dopředu. Nevěděla jsem, kam mám jít. Můj byt byl ještě několik bloků daleko. A proč bych tam měla být ve větším bezpečí? Skutečné noční můry, ty, které měly formu a obsah jako tahle, nezmizely, když jste schovali hlavu pod peřinu. Než jsem se stačila vzpamatovat, udeřila mě zezadu mohutná pěst. Zhroutila jsem se na chodník a udeřila se bokem obličeje o dlažbu. Bolest mi prozařovala tváří a celými zády. Zasténala jsem, překulila se a nešikovně se odkulila na zadek. Vidění se mi rozmazalo, jak mi třeštila hlava. Když se ta věc přiblížila, znovu jsem vykopl. Ale ztrácel jsem sílu a koordinaci. Chytilo mě to za nohu a prudce se to zkroutilo. Ze rtů se mi vydral mučivý výkřik, jak něco prasklo. Dech mi přicházel v prudkých nárazech a pálil mě v plicích jako oheň. Stínové stvoření zatáhlo a vyslalo do mě novou vlnu bolesti, když mě táhlo po hrubém chodníku k místu, kde se krčilo. Tyčilo se nade mnou a jeho stinná tvář zakrývala pouliční lampy nad námi. Na okamžik se mi zdálo, že za temnou maskou vidím rysy člověka - pak jsem zamrkal a ony zmizely. "Počkejte! Prosím, nedělejte to! Pomozte mi někdo!" Můj hlas byl k nepoznání, tenký a zoufalý. Sotva jsem dýchala, ale pořád jsem křičela, aby to přestalo, aby někdo přišel. Zachránit blondýnku před panem Creepolem v baru mi teď připadalo jako před celým životem, i když to bylo jen pár hodin. Bože, přála jsem si, abych se mohla vrátit zpátky. Vrátit se do doby, kdy jsem měla pocit, že zvládnu všechno, co mi život přichystá. Předtím, než se všechno, co jsem si myslela, že o světě vím, postavilo na hlavu. Zpátky do doby, kdy jsem se nechystala zemřít. Tíha stínového tvora na mě dolehla a přišpendlila mě k zemi. Naklonilo se blíž a zasáhlo všechny mé smysly. Uši mi naplnil šepot jeho dechu a do tváře mě udeřily obláčky chladného, páchnoucího vzduchu. Jeho velká postava na mě vrhala stín a zdálo se, že pohlcuje všechno světlo kolem nás. Jeden chladný, ostrý dráp mi přejel po tváři. Pak mi druhou rukou přejel po těle. Obklopila mě agónie. Znovu jsem vykřikla, i když mě už bolelo v krku a bylo syrové. Ta bolest se nepodobala ničemu, co jsem kdy cítila. Zdrcující a mučivá. Šok mi ukradl poslední zbytky sil. Hlava mi s tvrdým nárazem dopadla na zem, ale skoro jsem to necítila. Tělo se mi prohnulo proti váze stínového stvoření, které mě drželo na zemi, jako by se mé atomy snažily roztrhnout, aby unikly. Krvavýma očima jsem zahlédl záblesk čepele, jak ji stínová bytost zvedla do výšky. K čemu to sakra potřebuje? Má to... zasraný drápy. Poslední nesouvislá myšlenka mi vylétla z hlavy, když se mi nůž zakousl do kůže. Moje tělo toho zažilo příliš mnoho. Už nedokázalo zpracovat další bolest, další strach. Tlukot srdce se mi zpomalil a oči se mi stočily dozadu. Už jsem se ani nebála. Jen unavená. Tak unavená.
3. Jerrett (1)
---------- 3 ---------- ========== Jerrett ========== Toho tvora jsme pronásledovali už skoro týden. Každou noc jsme mu my tři - Sol, Malcolm a já - byli v patách. Ale pokaždé, když jsme se k němu dostali zatraceně blízko, unikl nám z dosahu. Bylo to rychlé, skoro upíří, a chytré. Frustrovaně jsem vyrazil a udeřil pěstí do boku budovy, když jsme procházeli kolem. Cihla se pod náporem úderu rozpadla a ve zdi zůstal zející kus. "Už dost s tím poškozováním majetku, Jerrette," zavrčel Malcolm. Neonová světla z nedalekého baru mu rozzářila tmavě hnědé vlasy do fialova. "Jsem stejně frustrovaný jako ty, ale tohle mi nepomáhá." "Tohle je v pořádku. "Jo? Dovolím si nesouhlasit. Mně to nesmírně pomohlo." S úsměvem jsem natáhla ruku. Úlomky cihel a prachu dopadly na zem, ale cítil jsem se o něco lépe. "Ten stín se nemůže takhle potulovat po ulicích. Někoho to zabije. Nebo něco horšího." Malův výraz byl tvrdý. "Zdá se mi to jen, nebo to taky sílí?" "To není tvoje představivost," potvrdil Sol. Pokaždé, když jsme se se stínem setkali, zvětšil se a zesílil. Byl také chytrý. Věděl, kdy má bojovat a kdy se stáhnout. A když byl zahnán do kouta třemi upíry, zdálo se, že je to pro něj ideální doba k ústupu. I když mi to zatraceně lichotilo, byla to královská osina v zadku sledovat, jak nám znovu a znovu proklouzává mezi prsty. Nemohli jsme to nechat pokračovat. Sol se přesunul stínem přede mnou. "Cítíš něco?" Zašeptal jsem. Přikývl a oči se mu zavřely, jak ochutnával noční vzduch. Můj nejmladší bratr byl na pokraji smrti, než jsem ho před lety proměnil. Na záchranu zraku už bylo pozdě, ale na záchranu života ne. Nenarodili jsme se jako bratři, my tři, ale prožili jsme toho spolu tolik, že jsme se jimi stali. Jaký výraz používali lidé? Krev je hustší než voda. My tři jsme společně prolili tolik krve, že naše pouto nemohlo být nikdy přerušeno. Žil jsem už přes dva tisíce let a tihle dva muži byli jediní, kterým jsem svěřil svůj život. Bojovali jsme spolu, pili spolu a lovili spolu. Sol znovu přičichl ke vzduchu a zamyšleně nakrčil nos. Ať už byl slepý, nebo ne, byl to jeden z nejlepších lovců, jaké jsem kdy potkal. Jeho ostatní smysly, posílené upíří mocí, více než vynahrazovaly nedostatek zraku. Měl také zvláštní spojení se světem, které většina upírů neměla - šestý smysl, který mu umožňoval vnímat aury a vycítit okolí. Člověk, který by ho potkal na ulici, by pravděpodobně ani nepoznal, že je slepý. "Je to blízko." Oči se mu otevřely, zelené duhovky rámovaly čistě bílé zorničky. "A není to samo. Cítím i něco jiného. Člověka. Myslím, že ženského." "Zatraceně. Jdeme!" Pobídl jsem ho a šel těsně za ním. My tři jsme stínově běželi tichými ulicemi a pohybovali se tiše jako duchové. Tohle samozřejmě neměla být naše posraná práce. Zodpovědnost padla na nás, protože upíří král Severní Ameriky, ten, který měl být naším vůdcem, se necítil na to, aby převzal otěže. Místo toho trávil dny oddáváním se tělesným rozkoším a hodováním na čerstvé krvi. Nikdo nepohrdal králem Carrickem víc než Malcolm, ale Sol a já jsme se k tomu přiblížili. Kdysi dávno byli upíři skutečně vůdci všech nadpřirozených bytostí. Upíří dvůr urovnával spory mezi ostatními rasami, zajišťoval bezpečnost nadpřirozených a dohlížel na to, aby lidé o naší existenci nevěděli. Carrickova vláda nebyla o ničem z toho. Jeho moc prospívala jemu a prospěla patolízalům, kteří se mu vrhali k nohám. Ale nezdálo se, že by se příliš staral o to, co se děje mimo Penumbru, stinný pruh země, kde sídlil jeho dvůr. Kdybychom čekali, až s tím král něco udělá, po ulicích New Yorku by se potulovaly tisíce zlotřilých nadpřirozených bytostí a vybíraly by si z nabízených lidí. Tahle konkrétní příšera se ukázala být o něco obtížnější, než jsme předpokládali. Mělo sílu a rychlost, které se téměř vyrovnaly našim, což z něj dělalo hrozivého protivníka. Když jsem se hnal ulicí za Solem, pod nosem jsem si odfrknul. To je v pořádku. Mám rád výzvy. Dlouhý lov by byl o to uspokojivější, kdybychom tu bestii konečně dostali. A kdyby bylo po mém, stalo by se to brzy. "Cítím krev," zamumlal jsem a mírně zpomalil. "Sol? Co cítíš?" Vůně mě šimrala v nozdrách, jak mi obavy napínaly svaly. Krev byla čerstvá a sladká. Tohle nebylo nějaké nebohé zvíře, které srazilo auto a které už bylo napůl rozložené. Byl to člověk, kterého Sol vycítil, a soudě podle síly pachu vykrvácel. Vsadil bych svou poslední zasranou láhev Glenfiddichu, že ji napadl stín, ale i kdybych se mýlil, pořád potřebovala naši pomoc. Ať už byla ta dívka kdokoli, neměla moc času. Ujal jsem se vedení a všichni tři jsme se vrhli k další ulici. Když jsme zahnuli za roh, smykem jsem se zastavil. Nemrtvá bytost z temnoty se krčila nízko nad tělem a dlouhými prsty třímala špičatou čepel. Moje oči to zachytily letmým pohledem, ale to, co zastavilo můj pohyb, byl pohled na ženu. Ležela rozvalená na zemi a stín jí vyřezával do krásné kůže zvrácené obrazce. Malcolm promluvil dřív než já a dal hlas mým myšlenkám. "To je... ona." Měl pravdu. Tu ženu jsem poznal - a byl jsem si jistý, že moji bratři také. Viděl jsem ji během několika posledních lovů. Teda, kurva, viděl jsem spoustu lidí, ale všiml jsem si jí. Pořád se nám objevovala na cestě a její nevinná krása byla příjemným rozptýlením při našem neúnavném hledání stínu. Před pár dny jsme ji minuli, když procházela parkem několik bloků odsud.
3. Jerrett (2)
Byla poměrně vysoká, štíhlé postavy a jemných křivek, které dokonale vyplňovaly její šaty. Měla tmavě hnědé vlasy hraničící s černou barvou, a když se usmála, rozzářily se jí oči. Na nás se ovšem neusmívala. Byli jsme schovaní ve stínech, vzdáleni lidským zrakům. Ale když procházela kolem, pocítil jsem zvláštní nutkání vstoupit jí do cesty a vyhřívat se v záři jejího světla. Sol nemlčel o tom, jak zatraceně krásně voní, a i když měl mnohem bystřejší smysly než já, nepotřeboval jsem, aby mi to říkal. Mal byl příliš stoický na to, aby něco řekl, ale věděl jsem, že i jeho zaujala. Jak by ne? Všichni jsme za ta léta viděli stovky úžasných žen, zejména předtím, než jsme opustili královský dvůr. Carrick měl oko na krásu, to se starému králi musí nechat. Ale tahle žena je všechny zahanbila. Ano, byla krásná, ale bylo v ní něco víc. Její vůně byla omamná, sytá a sladká s nádechem něčeho zemitého, co jsem nedokázal přesně zařadit. Byla v ní nevinnost a upřímnost, která mě přitahovala - bolelo mě tu nevinnost zničit a zároveň jsem ji chtěl za každou cenu chránit před drsným světem. Byla okouzlující. Okouzlující. A za chvíli bude mrtvá, pokud nebudeme jednat rychle. Tvor si nás nevšímal, soustředil se výhradně na podivné obrazce, které vyřezával do ženiny kůže. Rty se mi zkroutily vzteky, ale stínova roztržitost nám dobře poslouží. Teď jsme měli šanci ho zničit. Podívala jsem se na Malcolma a setkala se s jeho pohledem. Jeho oči se zlostně zúžily a mezi hustým obočím se mu udělala čára. Nesnášel, když viděl prolitou krev nevinného. To, že byla tak magnetická, z toho dělalo ještě větší tragédii. Museli jsme ji zachránit. A kdybychom přišli pozdě, alespoň by ta zrůda trpěla za to, co té dívce provedla. Stiskla jsem Solovi rameno a on prudce přikývl. Už věděl, jaký je plán. Na tuhle píseň násilí jsme tančili už stokrát. "Teď!" Na můj povel jsme se jako blesk rozběhli vpřed a vrhli se na stín. Mal a Sol ho odtrhli od dívky a já jsem zasadil ránu, která ho poslala dozadu. Stín se nadechl, když proletěl vzduchem. Jeho čepel dopadla na chodník. Tvor se napřímil a shrbil se jako divoké zvíře, které se chystá zaútočit. Pak se bez varování vrhlo pryč, vylezlo na bok vysoké budovy a zmizelo nad střechou. "Zasranej zbabělec!" Rozběhl jsem se k budově a pak se zastavil. Instinkty dravce mě nabádaly, abych se dal do pronásledování, abych tu zasranou věc ulovil a pomalu a bolestivě zabil. Ale jiný instinkt, kterému jsem tak docela nerozuměl, mě zmrazil na místě. "Sakra. Ona umírá. Malcolme?" Solův hlas byl napjatý. Čelist se mi sevřela a já si odhrnula vlasy z očí, když jsem zírala na temnou střechu a čekala na Malovu odpověď. Měli jsme na vybranou a museli jsme to udělat rychle. Mohli jsme se vyšplhat na budovu a sledovat stín, a tentokrát bychom ho nejspíš chytili. Tohle bylo nejblíž, kam jsme se za poslední dny dostali. Mohli bychom to udělat... Nebo jsme se mohli pokusit zachránit tu dívku. Když se mé nohy otočily a vedly mě pryč od lovu, zpátky ke krásné, krví zbrocené ženě, která ležela na chodníku jako zlomený anděl, uvědomil jsem si, že to vůbec není volba. Mal nic neřekl, ale klesl před ní na kolena. A to byla dostatečná odpověď.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Znovuzrození jako upír"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️