Utečte před monstrem

Jeden (1)

========================

Jeden

========================

Řeka

PAST

MOJE PĚST SE SPOJÍ S KURVOVÝM NOSEM. Křupnutí kosti je uspokojivé, když se pod mými klouby podvolí. Ještě jsem ani nevytáhla pěst z jeho obličeje a už to chci udělat znovu.

Z úst se mu derou výrazy a po nose mu stéká krev. Blikající barevná světla z diskotékových koulí nad námi smývají krev v různých odstínech červené. Jednou rukou si svírá zlomený nos, zatímco druhou se zvedá, aby mě zezadu udeřil. Zrychlím, připravená facku přijmout, ale ruka vystřelí a chytí ho za paži. Zmíněná ruka je přiložena k muži, který svým vzhledem konkuruje bohu. Prohlédnu si ho a okamžitě mě zaujme.

Je to tmavý, drsný typ. Ten typ, o kterém tvoje máma tvrdí, že je pro tebe špatný, i když by ho tajně chtěla taky ošukat. Hodně přes metr osmdesát, s tmavými vlasy a hezkýma očima. Jsem ochotná vsadit falešný diamantový prsten na svém prstu, že má šibalský úšklebek schopný rozložit kalhotky každé heterosexuální ženy.

Otočím se a odcházím. Ani nepoděkuju.

"Holka, můžeme si aspoň jednou vyjít, aniž bys někomu zavraždila nos?" žadoní vedle mě hravě moje nejlepší kamarádka Amelie. Jsme v prváku na vysoké a mně se podařilo získat nejlepší spolubydlící. Před ní jsem nikdy neměla kamarádky.

Odfrknu si. "Zřejmě ne. Nemůžu za to, že mě chytal za prsa. Tancovali jsme doslova osmatřicet vteřin," řeknu podrážděně.

"Třicet osm vteřin, jo?" Amelia zopakuje a nakrčí dokonale tvarované obočí. Za její obočí bych zabíjel.

"Počítala jsem do vhodného času, kdy přejít k dalšímu klukovi, ale příště bych asi neměla být tak milostivá."

Zakloní hlavu a zasměje se. Chytnu ji za ruku a vedu ji zbytek cesty davem až k baru. Cestou jich pár zkontroluju přes rameno, protože zdvořilé "promiňte" mi vynese jen sprostý pohled a ticho.

Stejně jsem nikdy nebyl trpělivý typ.

Když dojdu k baru, nakloním se, ukážu dostatečně velký výstřih a čekám, až si mě barman všimne. Netrpělivě, dodávám.

Barmanka, která si mě všimne jako první, je kočka. Medově blond vlasy, oříškové oči a jemný kroužek v nose. Podívá se na to, co jí nabízím. Když jsem si vybírala své těsné, smaragdově zelené šaty, bylo to speciálně kvůli tomu, jak v nich můj zadek a prsa vypadají jako upravené ve photoshopu.

Jedna... dvě... a už je tady.

Opětuji její šibalský úsměv.

"Dva Dlouhé ostrovy, prosím," nařizuji.

"Jasná věc," řekne a přidá drzý úsměv. Líbí se mi.

"A dvě citronové kapky!" Amelia křičí vedle mě, když se barman otočí, aby nám udělal pití. Ameliinu žádost kvituje sexy mrknutím. V odpověď si olíznu rty.

"Jsi odhodlaná mi způsobit kocovinu, že jo?" ptám se. Postěžuju si Amelii a stále si barmanku prohlížím. Její zadek dokonale obepínají roztrhané džínové šortky. Odtáhnu oči a odmítám se na ni dívat jako ti špinavci, kteří napadají tenhle klub jako švábi.

"Říká ta mrcha, co si objednává Long Island. Stačí ti dvě a máš to na háku."

Přičichnu si. "To je fuk."

Barman se vrací s našimi žádostmi a posouvá je k nám. Než stihnu poděkovat, už ji volá jiná holka pryč. Jedna s mnohem kypřejším tělem a nádhernými zrzavými vlasy.

I kvůli ní bych se ignorovala.

"River, přestaň šukat barmana očima. Vždyť ani nejsi na holky," okřikne mě Amelia. Chlemtám svůj Long Island a ignoruju lidi, kteří si chtějí objednat pití.

Má tak trochu pravdu. Nikdy jsem s žádnou holkou nebyl. Ale to neznamená, že jsem o tom nepřemýšlel. Neznamená to, že bych to neudělal.

"Jak se máte s Davidem?" Zeptám se a změním téma. Se svým přítelem jsou spolu už několik let a ještě déle byli nejlepšími přáteli. Štěněcí láska nevyprchala ani dnes, přestože ji jeho rodiče neschvalují.

Její oči ovládne zasněný pohled a já mám jen na zlomek vteřiny chuť zabodnout do nich brčko. Není to žádná úvaha o ní ani o jejím příteli. Miluju je oba.

Ale žárlím.

To jsem nikdy nezažil. Ne s žádným mužem. A někdy - no, někdy to sakra bolí.

Pocit se rozplyne v oblacích kouře, když se jí na tváři rozhostí nádherný úsměv. Její štěstí mi přece jen přináší klid. Když se zmíním o Davidovi, v jejích očích se zatřpytí hvězdy. Kdybych jich mohl pár vytrhnout z oblohy a vložit jí je do očí, jen by to tu záři zkalilo. Ani Amelie neměla nejsnadnější dětství. Zaslouží si někoho, kdo ji bude bezpodmínečně milovat.

"Je úžasný," hlesne. "Zítra mě vezme na nečekané rande. Neřekne mi, o co jde. Dokonce jsem ho donutila, aby mi ho vykouřil."

Povytáhnu obočí. "A nefungovalo to?"

Do tváří se jí vkrádá ruměnec a na rtech se jí objevuje provinilý úsměv. "Tak trochu se to vymstilo. Vlastně to skončilo tak, že jsem na to úplně zapomněla."

Zasměju se jejímu ovčáctví. "To zní jako dobrý problém," poznamenám a polknu do sebe další Long Island.

Měla bych zpomalit.

"Měl bys zpomalit," řekne Amelia a přesně opakuje moje myšlenky. Přísahám, že mi ta mrcha někdy dokáže číst myšlenky.

"Měla bych," souhlasím napůl.

Ale neudělám to.

CALABRIA BY ENUR PULSUJE prostorovým zvukem do mých žil. Vidím rozmazaně a Amélie se vleče někde za mnou, stejně opilá jako já. Mé tělo se hrozí pohnout do rytmu dřív, než se úplně dostanu na taneční parket. Dav tleská do rytmu a já zahlédnu pár holek, které předvádějí pohyby, za které bych skončila v nemocnici.

Ztratím se v davu a konečně se odvážu.

Ruce se mi zvedají, jak mé boky hledají každý rytmus. Houpám se a točím se do rytmu písničky a směju se, jak se mi točí svět. Jsem volná. Odpoutaná od života a všech jeho očekávání, když mě nohy nesou po špinavém tanečním parketu.

Nejdřív cítím dotek na svých stále ještě zdvižených rukou, lehký a smyslný. Jeho prsty přejedou po prstenu na mém prstu, ale neodradí ho to. Přesně za tímhle účelem ho nosím, ale ne vždycky to funguje. Něco mi říká, že ví, že je falešný. Nevím jak, ale cítím to ve způsobu, jakým jeho ruce sledují mé tělo, jako by si troufal říct ne.

Jeden (2)

Neodvažuji se podívat na svou další oběť za mnou. Začínám počítat, jak mi jeho ruce sjíždějí po pažích a zanechávají za sebou husí kůži. Po bocích a přes boky.

Osm, devět, deset...

Jeho ruce majetnicky svírají mé boky, jako by konečně chytil vzácný klenot uprostřed nebezpečné pasti. Přitahuje mě k tělu, které je mnohem větší než to moje. Do těla se mi vpíjí teplo a mé smysly naplňuje omamná vůně. Kořeněná kolínská s nádechem potu. Naprosto božská.

Patnáct, šestnáct, sedmnáct...

Naše boky se střetnou a já s potěšením zjišťuji, že se mi do zad nezaryl tvrdý penis. Mám ráda muže, kteří se ovládají.

Pohupuji se proti němu, jeho boky dokonale odpovídají mým pohybům. Překvapivě se mi na tváři objeví úsměv. Začíná malým a rozšiřuje se, až se zase skoro směju. A někde mezi koncem Calabrie a polovinou další písně přestávám počítat.

Přesto se mu nepodívám do tváře.

Jeho dotek zůstává silný a sebejistý, ale nikdy nepřekročí hranici ani nezabloudí do nevhodných teritorií. Měkkými rty mi přejíždí po krku a ramenou, ale nikdy se nezaboří zuby do jablka. Nikdy neztrácí kontrolu.

Ach, jak bych si to přála.

Zanechává ve mně toužící, svíjející se zmatek. Pulzující horko mezi mýma nohama sílí s každou písní, která nás míjí.

Jsem v něm ztracená. Tak ztracená.

Chci ho. Chci, aby se kolem mě ovinul, když se ve mně ztrácí. Chci být omotaná kolem něj, když ho chytím do pasti a nepustím, dokud se ranní světlo neprokrade okny. Teprve pak ukážu jeho ztracené duši, jak odejít.

To všechno mě bolí, aniž bych viděla jeho tvář. Chemie jeho těla mi říká, že je přitažlivý. Je sebevědomý. Hladký a lenošný.

A taky po mně touží.

Ze sladké fantazie mě vytrhne zoufalé škubnutí, které mě málem vytrhne z vesmíru, který naše těla vytvořila. Oči se mi otevřou a přede mnou se objeví Ameliina zelená tvář. Aniž bych o to musela žádat, ruce opouštějí mé tělo a já zůstávám opuštěná a chladná až na kost.

Nechci odejít. Můj přítel mě ale potřebuje. Odcházím, aniž bych se ohlédla. Bolí to, ale nechci, aby se k té představě připojila tvář. Raději bych, aby zůstal v anonymitě, abych ho nehledala na každém místě, kam jdu, a v každé tváři, která mě mine.

ANDĚLÉ PLUJÍ KOLEM MĚ a lákají mě, abych přišla blíž. Abych vlezl do světla - bolestivého oslepujícího světla, které v mé hlavě odpaluje spoustu ohňostrojů. Rozhodně teď nejsem schopná kurva stát.

Kdybych to udělal, rozmetal bych všude kousky.

Zasténám a převalím se v posteli. Postel na koleji není normálně nejpohodlnější, ale teď mám pocit, že ležím na kamenné posteli. Přikrývky mi připadají jako mokrý nylon a mám pocit, že se mi v polštáři prodírají malá peříčka.

Pořád mám na sobě šaty ze včerejšího večera, make-up mám rozmazaný po celém obličeji a moje ústa chutnají jako mrtvý skunk.

Nikdy jsem mrtvého skunka nejedla, ale jsem si jistá, že takhle chutná.

Z druhé strany místnosti, kde je Ameliina postel, se ozve odpovídající zasténání.

"Já tě kurva nenávidím," zavrčí Amelie a hlas má rozespalý. Podívám se na její vlny zlatavých blond vlasů, které se jí rozlévají po obličeji, a některé prameny jí uvíznou v puse. Obvykle je Amelie vždycky políbená sluncem, ale teď vypadá jako bledá zombie. Nepomáhá jí ani to, že má po tváři rozmazaný make-up. Jsem si jistá, že její mývalí oči vypadají přesně jako ty moje. Mohly bychom vejít na plac hororu a okamžitě by nás na místě najali.

"Já se taky nenávidím."

I když teď mluvím, hlavou mi projede ostrá bolest. Snažím se vzpomenout, jestli mám dneska nějaké vyučování, ale všechny moje myšlenky jsou zanesené toxiny alkoholu. Vzdávám se snahy přemýšlet a rozhodnu se, že je mi úplně jedno, jestli dneska budu mít hodinu, nebo ne. Ať už je dneska jakýkoli den.

Hlava mi třeští a v žaludečních příkopech mi víří nevolnost, když se pokouším posadit. Beznadějně se podívám na noční stolek a najdu prázdnou láhev od vody.

Fuj. Do hajzlu s opilou River. Ani se nedokázala připravit na úspěch, než omdlela.

Ty zatracené Dlouhé ostrovy. Jsou jako ďábel zabalený do krásné mašle.

"Potřebujeme mastné jídlo," řekne Amelie a usrkne plnou láhev vody. Ten pohled mě iracionálně frustruje, skoro až k slzám. Proč je opilá Amelie o tolik úspěšnější než já?

Amelie si všimne mého rozrušení, láhev zavírá a hodí mi ji. Z boží milosti přistane vedle mě na posteli místo na podlaze, kam jsem si byla jistá, že tím smutným hodem dopadne. Vděčně se napiju vody a odolávám nutkání ji vypít.

Při pomyšlení na jídlo se mi chce následovat ty otravné anděly na světlo. Kdo vůbec potřebuje být naživu? Ať si divočina nechá tuhle zasranou planetu zpátky. Příroda si tuhle planetu stejně zaslouží víc než my.

"Kdo se první pozvrací, ten kupuje," říkám.

"Platí, děvko."

PŘES kopec kečupu přetáhnu hranolky a strčím si je do pusy. Trvá mi věčnost, než je rozžvýkám, vzhledem k tomu, že můj krk odmítá polykat. Obvykle slaná dobrota mi na jazyku chutná jako jed na krysy. Přinutím se hranolky sníst a strčím jich do sebe ještě několik.

Nehodlám plýtvat jídlem zdarma.

Když už jsem vyhrála, vybrala jsem si to místo. Marty's Diner, nejlepší restauraci v díře, jakou v Severní Karolíně najdete. Mastnota je tu trvale vyrytá do každého povrchu, včetně popraskaných červených kabinek a stolů ozdobených náhodnými výstřižky z časopisů. Normálně mě ten zápach uklidňuje, ale právě teď chemie mezi obsahem mého žaludku a výpary tuku vyvolává v žaludku epický kočičí boj. Můj závislý mozek bloudí a vyvolává představu skutečné bojové jámy s koulí výparů a zelenou kyselou kapkou s rukama, které se plácají jako dvě žákyně základní školy.

"Tak co, River, kdo bude tvůj doprovod na večírek?" ptám se. Amelie se zeptá kolem jídla a odvede mou pozornost od myšlenek vyvolaných alkoholem. Jsem si docela jistá, že jsem pořád opilá.

Jeden (3)

Při žvýkání se šklebí, trochu zezelená a musí jídlo dusit. Odvrátím pohled, než její nevolnost zhorší tu mou. Jsem soucitný zvraceč.

Nesmlouvavě pokrčím rameny. Upřímně řečeno, ani se mi tam nechce. Ten den se mám setkat s mámou. Ne že by to byl dobrý důvod, proč zmeškat večírek. Raději si udělám Vennův diagram chuti mrtvého skunka a svého ranního dechu, než abych se sešla s Barbie.

"Možná se zeptat Ryana?" ohradí se. Můj pohled na ni se změní z dehtově žluté na roztavené zlato. Vím to, protože Amelia mě na to milostivě donekonečna upozorňovala. Ryan ve mně tuhle reakci vyvolává bez mého svolení, a to je zatím ta nejotravnější věc.

"Víš, že chodí s Alison," zabručím. Nesnáším, že vidí, že se o něj zajímám. Zájem o mužský druh je na nic, když neudělali nic jiného, než že je chci nenávidět. Bohužel jsem tady a vlhnu kvůli zadanému muži. Muž, o kterém si vždycky myslím, že se mi daří hvězdně skrývat svůj zájem, ale ve skutečnosti bych se mohla rovnou navléknout do kostýmu a tancovat jako ty ubohé duše, které vídáte na kraji silnice, a přitom mávat cedulí, která ukazuje přímo na mou vagínu. Otevřeno pro obchod.

Do myšlenek se mi vkrádá muž ze včerejšího večera, ale vytěsním ho z mysli dřív, než budu posedlá cizincem bez tváře.

Amelia mávne nevzrušeně rukou ve vzduchu a střelí po mně podrážděným pohledem.

"Minulý víkend se rozešli," řekne nevzrušeně.

Hranolky, které svírám v ruce, mi zamrznou na půli cesty k ústům, kečup z nich odkapává a padá mi do klína.

"Rozešli se?" Nonšalantně zopakuju a obrátím pozornost na kečup na svých už tak potřísněných teplácích v naději, že to zakryje můj podrážděný zájem. Schovávám se před ní a ona to ví. Upřímně řečeno, jsem z toho na větvi. Ryan a jeho přítelkyně byli středoškolští milenci. Byli spolu odjakživa. Jsem si docela jistá, že byli dokonce zasnoubení.

"Jo," cvrliká a úsměv na tváři jí padá kvůli tomu, že se musí hodně snažit, aby se všude nepozvracela.

Znovu.

"Co se stalo?" Zeptám se a snažím se, aby to znělo nenuceně. Kurva, to se mi nepovedlo. Nevypadám tak bezstarostně, jak jsem doufal. Nechci se třepat, sakra.

Pokrčí rameny. "Nejsem si jistá," odpoví. "Jediné, co vím, je, že se kolem něj už teď shlukuje horda nadržených děvek všude, kam přijde. A Cindy říkala, že včera večer byl večírek bratrstva a on už se líbal s jinou holkou, zatímco Alison byla ve stejné místnosti."

Oči se mi rozšíří na talířky. Kašlu na snahu vypadat cool, už je mi to jedno. "To jako vážně? Ona se naštvala?"

Amelia pomalu zavrtí hlavou a po tváři jí přeběhne zvláštní výraz. "To je právě to divné. Cindy říkala, že vypadala, jako by jí to bylo úplně jedno."

V hrudi se mi zachvěje naděje. Možná to znamená, že se nebudu muset potýkat s bláznivým bývalým, pokud si s ním někdy zkusím štěstí. Zapomeň na to, že se na mě dvakrát nepodíval, to se dá snadno změnit. Kluci jako Ryan se dají snadno chytit do pasti, když víte, jak ji nastražit.

S touhle myšlenkou v koutku duše změním téma na Ameliin umělecký projekt - nikdy jsem nebyla typ drbny. Každopádně mě její umění upřímně zajímá. Maluje jako Michelangelo a zatraceně dobře to ví.

Teď jen kdybych si našla vlastní zatracený koníček.

"Jdeš pozdě," zavrčí BARBIE a z koutku zkřivených úst jí visí napůl vykouřená cigareta. Dokážu si jen představit, jakou zasranou špinavou látku si omotala kolem rtů - asi něco dost chutného na to, aby si nechala udělat kůrku.

Pokrčím ramenem, aniž by mě zajímalo její nadávání.

"Co s tím hodláš dělat?" Zeptám se suše. Nepamatuji si, kdy ve mně matka naposledy vyvolala nějaké skutečné emoce kromě podráždění a přání, aby už umřela.

Nadává mi několika vybranými jmény - a já ji poslušně ignoruju. Její rty se sevřou kolem cigarety a ona vdechuje, dokud není cigareta téměř vyčerpaná.

Dobře. Možná umře rychleji.

"Měla jsem tě potratit," zamumlá a její korálkové oči do mě dělají díry.

"No vida. Na něčem se shodneme," odpovím jako vždy bez emocí. "Máš ty zatracený prachy, nebo co?" ptám se.

Sáhne do kapsy své špinavé noční košile a vytáhne několik smotaných bankovek.

Přesněji řečeno dolarové bankovky.

"Prosím, řekni mi, že si děláš srandu."

Po tváři jí sklouzne ďábelský úsměv. Část kůry praskne a odletí jí do klína. Sotva cítím znechucení.

"Víc si nezasloužíš."

Převrátím oči v sloup. Kdyby bylo po jejím, nedala by mi ani půl penny. Ne že by ta ženská vynaložila nějaké úsilí na to, aby ten peníz stejně přepůlila - ne když musí šetřit síly na šukání chlapů kvůli drogám.

"To, co si zasloužím, a to, co se po tobě chce, jsou dvě různé věci, Barbie," opáčím a snažím se zachovat chladnou hlavu, ale nedaří se mi to. Ani se nezlobím, že nemá moje peníze. Vlastně jsem to čekala. Ale kurva, to, že musím být v blízkosti téhle ženské víc, než je nezbytně nutné, mi působí podrážděně na duši. To, že Barbie nemá všechny peníze, znamená, že se musím vrátit.

Ještě si na naše nové uspořádání nezvykla, ale nezbývá jí nic jiného než se s tímhle novým vztahem mezi námi sblížit.

"Kde je zbytek?" Ptám se a zároveň prosím Ježíše o trpělivost. A možná o nějaký božský zásah. Kdyby do stromu uhodil blesk a spadl přímo na dům přesně tam, kde stojí ona, stala by se ze mě jeptiška.

"V žilách," odsekne a otočí se, aby otevřela ledničku. Zkřivím ret, když z té staré věci zavane plíseň. Lednička byla rozbitá, když jsem tu ještě bydlela, a Bůh ví, že si nemůže dovolit novou, když všechny peníze, které mi neprostrčí, šňupe nebo píchne injekcí.

Vytáhne poloprázdnou láhev od vody.

Nikdy jsem nebyla typ holky, co má sklenici napůl plnou.

Ušklíbnu se, když zahlédnu tu naprostou prázdnotu v lednici, než se za ní zavřou dveře. Což znamená, že tam už nějakou dobu byla plíseň a ona ji prostě nikdy neuklidila. Veškerý úklid přestal existovat v okamžiku, kdy jsem se odstěhovala.

Čísla.

"Nech mě hádat: neměla dost klientů? To ti konečně vyschla kasička od všech těch pohlavně přenosných ptáků, které do ní strkáš?"

"Jdi do prdele, River," zasyčí a hodí po mně prázdnou láhev. Ta dopadne těsně vedle a bez užitku se rozplácne o zem. Jak poetické.

"To bylo jen trapné sledovat," řeknu a usměju se jejímu vzteku. Vypadá v pokušení na mě zaútočit, ale obě víme, že bych ji snadno omráčila.

V dětství jsem se poprala dost na to, abych ze sebe vychovala rvavou mrchu. Ne že bych se musela umět prát, když jde o polomrtvý přízrak, jako je ona, který se mi snaží ublížit. Ty boje byly lekce a nebyly by tak životně důležité jako kyslík v mých plicích, kdyby to nebylo kvůli ní a jejím klientům. Je to něco, za co jí nikdy nepoděkuju, ale ona si může poděkovat, jestli bude mít někdy tu smůlu, že narazí na mou pěst.

"Měla jsem..."

"Obě dobře víme, co jsi měla udělat, Barbie. Ale to bohužel nic nemění na tom, že nemáš moje podělaný peníze," odseknu a konečně začínám mít tohohle kolotoče, na kterém se neustále ocitáme, plné zuby.

Otevře pusu, aby na mě vychrlila další jedovatá slova, ale zaklepání na vchodové dveře ji přeruší. Zkroutí se jí ret.

"Vypadni, mám klienta."

Házím po ní zpátky zbytečné dolarové bankovky, zmačkané papírové koule jí padají k nohám.

"Dneska večer pracuj extra tvrdě. Chci své peníze do úterý."

Tři dny by pro takovou děvku měly stačit.

Dva (1)

========================

Dva

========================

Řeka

SOUČASNOST - O DVA ROKY POZDĚJI

VSTUPUJU do auta se zářivým úsměvem na tváři, oči už mám upřené na svého přítele. Tmavě blond vlasy rozhozené na stranu, kaštanový svetr s límečkem z flanelky vykukující kolem výstřihu a zápěstí, nažehlené khaki kalhoty, mokasíny a náramkové hodinky. Vyzařuje z něj elegance a noblesa.

Obvykle se na hezké chlapce nehodím. Ryan je ale jiný. Nosí se s takovou sebejistotou a lehkostí - způsobem, který naznačuje, že se ničeho nebojí. To mě tak hluboce přitahovalo.

Když nic nedokáže vyděsit jeho, pak to jistě nedokážou ani příšery, které se skrývají v mé hlavě.

Ryanovy oči se setkaly s mýma, matně modré vířily tajemstvím a něčím temným, co mě přitahovalo jako můru plamen. Po téměř dvou letech společného života mám pocit, že jsem s ním teprve poškrábala povrch.

A konečně se setkávám s jeho rodiči. Tak dlouho to odkládal a tvrdil, že nechce rodičům představit další dívku, dokud si nebude jistý, že je to ta, kterou si vezme. Den, kdy mi řekl, že chce, abych se s nimi seznámila, byl jedním z nejšťastnějších dnů mého života.

Říkal, že mě budou milovat. Já říkám, že oni mě budou milovat taky.

Rodiče obvykle ano.

"Máš na sobě hodně make-upu," poznamenává. Úsměv se mi rozpustí z tváře jako máslo na pánvi.

Zamrkám.

"Ne víc než obvykle," namítnu jemně. Neodvracím pohled, když si nasazuji bezpečnostní pás.

Stejně se ode mě odvrátí, zařadí své BMW do režimu jízdy a s lehkostí vyrazí vpřed. Zastrčím si pramen kudrnatých černých vlasů za ucho, najednou se cítím nesvá. Nebyla jsem příliš silná? Vypadá můj obličej jako dort s důlky? Možná jsem se měla obejít bez očních linek.

"Třeba se to povede," řekne Ryan po několika minutách ticha. Oči mi znovu sklouznou k němu. Někdy si připadám, jako bych se příliš přiblížila k černé díře. Vcucne vás dovnitř, tělem i duší, bez šance na únik, zatímco vás ničí do posledního kousku.

"Jak to?"

"Bude sexy vidět, jak ti stéká po tváři, až mi ho vykouříš." Říká to nenuceně, ale s dostatečnou dávkou temnoty, která se do toho vkrádá.

Moje dokonale tvarované obočí se stáhne do malého V. Stále se dívá před sebe, jednu ruku má na volantu, druhou ležérně položenou na řadicí páce. Je obrazem sexy a síly. Koutek jeho tenkých rtů zatahá drobný úsměv. To je jeho poznávací znamení. Dnes večer se cítí obzvlášť divoce.

"Myslíš po večeři?" Upřesním a doufám, že mám pravdu.

Koutkem oka mi věnuje malý pohled a jeho úsměv se napíná.

"Hned teď, River."

Naděje - jak zbytečná emoce.

Trestá mě za to, že jsem se příliš nalíčila. Říká, že jsem přirozeně krásná a že díky make-upu vypadám jako děvka. Ale já jsem si vždycky ráda oblékala obličej do barev. Dávám si záležet, abych to nepřeháněla, ale Ryanovi je to jedno. Zesílení mé krásy znamená zesílení pohledů ostatních mužů. Je majetnický a začíná být teritoriální, když mě ostatní muži balí. Ještě mě z toho nošení nevyčerpal.

Někdy se mi líbí, když to zkouší. A někdy ne.

Jeho penis už je tvrdý a napíná se proti jeho khaki kalhotám. Je to průměrný chlap, ale používá ho jako zbraň.

"Ryane..." Jeho obočí se při mém váhání chvěje výzvou, odvažuje se mu vzepřít. Olíznu si rty, jak se mi v hrudi hromadí odporný pocit. Jak se z toho mám dostat, aniž bych ho naštvala? Když odmítnu, zklamu ho, a to je to poslední, co chci.

"Poprvé se setkávám s tvými rodiči. Musím udělat dobrý první dojem." Můj argument je platný. Ale přesto vyznívá slabě. Proč je to tak? Zní to, jako bych říkal, že mi smrdí z pusy, takže mu teď nemůžu kouřit ptáka.

Za normálních okolností bych se té příležitosti chopil. Když jde o sex s Ryanem, je v tom vždycky zdravá dávka obav. Má zvláštní apetit a já se pořád učím, jak s ním zacházet. Jediné, co chci, je uspokojit ho. Udělat ho šťastným. Dát mu něco, co žádná jiná žena přede mnou.

Snaha o Ryanovo uznání je pro mě prioritou číslo jedna ode dne, kdy jsem vyhodila dívku z místa vedle Ryana a nahradila ji. Jeho chuťovka týdne to neocenila a já ji okamžitě poslala do háje. Díval se na mě, jako by poprvé viděl skutečnou ženu. Úcta, obdiv a spousta potřeb.

Něco to ve mně zažehlo. Vlastně to zažehlo celé peklo. Od toho dne jsem chtěla, aby se na mě Ryan takhle díval každý den. Jako by každý den byl novým objevem.

Ryanovi se tehdy moje nestydatost líbila. Ale teď se mu líbím poddajná. Make-up stékající po mé tváři není možná - je to slib. Takový, který by se bezpochyby snažil splnit. Přesto mě mé tělo zrazuje, horko mezi nohama mi vlhne.

Jsem ze sebe zklamaná. Zklamaná z toho, že i když to upřímně nechci udělat, moje tělo říká opak.

Ryan to ví taky. Vypouštím duši. Tenhle pohled z Ryana nevytáhnu, když ho odmítnu.

"Máš deset minut, než tam budeme," řekne ledově. Ani se neobtěžuje rozepnout mi knoflíky. Byl by radši, kdybych ztrácela čas.

Do nervů mi proniká úzkost. Moje ruce se třesou a šmátrají po knoflíku, což mu z hrdla vytrhne kruté zachichotání. Do očí mě píchají slzy, cítím se trapně. Ryan je tak zkušený a já si kvůli němu vždycky připadám jako panna.

Udělám, co mi řekne. A on taky drží slovo. Tlačí mi hlavu dolů, až se dusím a lapám po dechu. A když už si myslím, že omdlím, zatlačí mi hlavu dolů ještě víc. Z očí mi vytékají slzy, z nosu mi tečou soply a ústa mám oslintaná.

Trvá to devět minut, než se ten kretén udělá.

Když vjíždíme na příjezdovou cestu, lapám po dechu. Stáhnu stínítko a prohlížím si škody.

Jsem úplně na dně.

Otírám důkazy, jak nejlépe umím, ale nevypadám tak hezky, jako když jsem nastupovala do auta. Myslím, že se mu líbím ošklivá.

Dva (2)

"Ujistěte se, že vypadáte reprezentativně," nařídí. V krku mi zavrčí a do očí mi znovu vyhrknou slzy, tentokrát zklamání. Proč musí ten nůž zarýt ještě hlouběji? Dostal, co chtěl. A já očividně musím vypadat reprezentativně. Kvůli vlastní důstojnosti, ne kvůli němu. Navzdory svému vzteku to neříkám nahlas. Mohlo by ho to naštvat a já už jsem vyčerpaná.

Ryan je teď uvolněný, svaly má ochablé, jak mě pozoruje, jak uklízím. Naštěstí mám v kabelce náhradní nezbytnou kosmetiku. Přepudruju si obličej. Přejedu si tubičkou červené rtěnky po svých našpulených rtech, jen abych ho pozlobila. A špičkou Q-tip odstraním zbytek očních linek, aniž bych si rozmazala cokoli jiného.

Q-tip je život.

Když skončím, jeho ruka mě jemně pohladí po tváři, i když mu v očích zajiskří výsměch, když si všimne červené rtěnky.

"Miluju tě," zašeptá.

Dívá se na mě, jako bych byla majetek. Líbí se mi, že mě vlastní. Ta tři slova zahladí veškerý přetrvávající hněv nebo rozpaky. Jsem kurevsky ubohá.

"Taky tě miluju," řeknu, ten ztracený úsměv se znovu našel a znovu mi zdobí tvář. Jsem připravená setkat se s jeho rodiči. Možná se jednoho dne stanou mými tchyněmi. Budou to první rodiče, které jsem kdy měla.

Ryan se před třemi týdny seznámil s mou matkou. Bylo to všechno, co se dá očekávat, když vstoupíte do jámy zmijí. Pohrdavě se na něj ušklíbla. Naklonil bradu a stejnou měrou se na ni podíval, zatímco já nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Když mi nařídil, abych se nehýbala, a potvrdil tak svou nadvládu nade mnou, poslechla jsem. Barbie zavrčel a nazval mě slabochem. Část mého já s ní musela souhlasit.

Vyrůstat v podělaném městě, v podělaném domě s ještě podělanější matkou vás naučí být nezávislý. Shallow Hill je líheň gangů, prostitutek a bezdomovců. Naučila jsem se přežít. Ale chybí mi lidský kontakt. Někdy mi připadá, že Ryan si tuhle moji ubohou potřebu přivlastňuje a využívá ji ve svůj prospěch.

Zatímco Barbie žije mezi šváby, Fitzgeraldovi žijí v pohodlí a stylu. Ryanův dům z dětství je třípatrový šedivý dům s akcentovanými kamennými zdmi a kamenným vchodem. Roztomilé světelné sloupky lemují chodník vedoucí k jasně červeným vstupním dveřím. Okny proniká teplé zářící světlo a zve každého do svého tepla.

A je tu tráva. Přesněji řečeno zelená tráva. A kolem ní bílý plot. Tak zelenou trávu můj dům nikdy neměl. Jen přerostlé chomáče hnědých, křehkých stébel, potlučených náhodným harampádím, které se válelo na dvoře.

Dveře se otevřou hned, jakmile naše nohy dopadnou na první schod. První, co zaútočí na mé smysly, je vůně domácího jablečného koláče. Voní naprosto božsky, až se mi málem protočí oči dozadu do hlavy, stejně jako Ryanovi před pár minutami. Jako další nás vítá rozzářená, usměvavá tvář.

Ryanova matka je úžasná. Blonďaté vlasy, jasně modré oči a jemné vrásky smíchu, které se kroutí kolem upřímného úsměvu. Vyzařuje z ní čistá pozitivní energie - něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Mohla bych se k ní přivinout v hřejivém objetí a cítila bych se jako doma.

Jo.

Mohla by být moje máma.

"Vítej doma, zlato," řekne Ryanovi jako první a vystrčí tvář, aby přijala cudný polibek. Obrátí se ke mně a rozplývá se: "No, nejsi krásná. Jmenuji se Julie, pojď prosím dál."

Krásná.

To slovo mě rozechvěje. Příliš mnohokrát se to slovo vyklubalo z popraskaných rtů, zažloutlých zubů a doprovázelo ho žluklý dech. Nedovolím, aby mi to slovo zkazilo úsměv. Vytrvalost.

"Je skvělé vás poznat, paní Fitzgeraldová. Děkuji, že jste mě pozvala," řeknu zdvořile a má slova pronásleduje zářivý úsměv.

"Ale prosím tě, říkej mi Julie," opraví mě a mávne rukou na můj pozdrav.

"Myslím, že to zvládnu." Dodám roztomilé mrknutí. Když se rozesměje, společně se rozplýváme na konečcích prstů. Okamžitě k ní pocítím pouto, které mi tolik připomíná Camillu.

Ryan pozorně sleduje naši interakci. Když se mé zlaté oči střetnou s jeho, souhlasně přikývne. Nepotřebovala jsem jeho ujištění - už jsem věděla, že mám Juliin souhlas. Ale jeho pochvala mi vžene do žil hrdost jako dávka morfia.

Pan Fitzgerald je vysoký, obtloustlý muž s hlubokými vráskami od smíchu, jiskřivýma hnědýma očima a něžnou rukou, když pohltí mou jemnou ruku ve své. Představí se jako Matt. Jeho energie je na stejné vlnové délce jako Juliina. Hřejivá a bezpečná.

"Já jsem River, moc ráda tě poznávám."

"To je zajímavé jméno," podotkne lehce.

"To je místo, kde jsem se narodila," pokrčím rameny. Jeho obočí tázavě vyletí vzhůru, jeho pozornost je nyní upoutána.

V řekách se moc lidí nerodí. Je to dost nehygienické. Ale to slovo vystihuje celý Shallow Hill.

"Ale to je příběh na jindy," zasměju se a doufám - modlím se -, aby šel dál. Udělá to s náznakem neochoty, neobvyklé místo narození ho zaujalo. Ryanovi jsem ten příběh ještě ani nevyprávěla. Ne že by se mě na to někdy zeptal.

Stejně to není veselý příběh. Možná to předpokládá a nechce o mém trápení slyšet, protože mě miluje.

Nebo je to jenom blbec a já mám iluze.

Zrovna když si oddechnu, projde předsíní bůh. Nejdřív jsem přesvědčená, že jsem jediná, kdo ho vidí. Jistě, poukázat na to, že Diovo zlé, sexy dvojče se prochází v lidské říši, by ze mě udělalo blázna.

Ale pak se Ryan vedle mě napne do pevného kamene. Možná má Medusiny schopnosti?

Julie ho popohání dopředu a vybízí k představení.

Prosím, nedělej to.

Je vysoký - přes metr osmdesát, ale já nikdy nebyla dobrá v odhadování výšky. Inkoustově černé vlasy, nahoře o něco delší než po stranách, živě zelené oči, které konkurují trávě venku, a tetování. Tetování všude.

"Ty jsi jeho bratr?" Otázka je venku dřív, než ji stihnu zastavit. Pečlivě upravím tvář do nevinné zvědavosti. Ryanovy kamenné končetiny se uvolní na tak dlouho, aby otočil hlavu a zadíval se na mě. Souhlas mizí jako kouř ve větru.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Utečte před monstrem"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️