Tajemství Brighton Academy

"Haha, konečně jsem se dostal na Brightonskou akademii!"
"Cože?" Liam Weston, který odpočíval u okna od podlahy ke stropu se zkříženýma nohama a usrkával kávu, náhle vyvrhl kávu, kterou pil, do úst.
"Chci říct, Brightonská akademie, konečně jsem se tam dostal! Jsi hluchý, nebo ne? Ach bože..." Ta šokující zpráva mi přišla jako blesk z čistého nebe a Liam se tvářil šokovaně.
"Proč?" "Jak je to možné? A proč chodíš na stejnou školu jako já?" zeptal jsem se. Liam nespokojeně svraštil čelo.
"Je to velký talent s vizí, víš?" "Ne. "Proč bych měl chtít být ve stejné škole jako ty?" vyhrkla jsem a zamyslela se. Není to proto, že mi táta od začátku školy vyhrožuje, že mě nechá na pokoji, pokud se nedostanu na dobrou střední školu? Říkal jen, že mi zaplatí školné, ale co se týče mých problémů s bydlením a životem, tak prostě řekl: "O to se postarám sám!" A já jsem mu to řekla!
Dřel jsem se, abych se dostal na nejlepší střední školu na světě, Brighton Academy, jen abych měl co jíst a kde bydlet.
"Neobtěžuj mě, jen mi řekni, jestli se tu snažíš zůstat?" "Ne," odpověděl jsem. Liam to řekl chladně.
"Bingo, přesně tak!" Přiznala jsem bez ostychu. V období po pololetí jsem předstírala, že si chci hrát na jihu města, takže bylo přirozené, že jsem zůstala ve vile toho kluka Liama. Táta je strašně zaujatý. Je teprve ve druhém ročníku střední školy, proč si koupil vilu? Chudák já, táta mě nemá rád, jak můžu bydlet venku? Copak umřu v takovéhle temné a větrné noci? A navíc si musím sama platit nájem. Ale ne, to je typický patriarchát!
"V žádném případě!" Liam odloží kávu a plný opovržení vejde do kuchyně s talířem toastů.
"Bratře, nebuď takový! Musíš si uvědomit, jak ubohé je, že žiju na ulici a nemám kde bydlet! Jestli mě jednou tví spolužáci nebo kamarádi uvidí na kraji silnice, špinavého pod nadjezdem, budeš se cítit poníženě! V zájmu své pověsti mě prosím přijmi," snažila jsem se ze sebe vymáčknout pár slz a pohnout bratrem, který seděl naproti mně jako socha.
Ano, tahle andělská tvář je můj skutečný bratr.
"Cože? Budeš žít na ulici? Myslím, že se vrátíš bez úhony, i kdybys zůstal sám na severu města. A nikomu neříkej, že jsi moje sestra, bylo by to trapné."
Takhle by měl mluvit opravdový bratr? Za takovou ránu jsem se styděl. On má dobrou pleť, kterou mu všechny holky závidí, zatímco já jsem trochu zažloutlá a mám malé pupínky; on měří metr osm, má dokonalé tělo, zatímco já jen metr šedesát a trochu dětského tuku; on má znamenité rysy, je školní bylinkář, zatímco já jsem jen obyčejný člověk v davu, kterého si snadno nevšimnou.
Uh... stejní rodiče, jak může být takový rozdíl? Je to hřích.
"Bratře, opravdu chceš, abych žil na ulici? No, když mě tak nenávidíš, tak prostě odejdu." "No, to je pravda. Šel jsem nahoru se skloněnou hlavou a říkal jsem si: "Jestli mě nezastaví, skončím na ulici... Drahý bratře, ach můj bože.
"Vrať se!"
"Věděl jsem, že můj bratr je nejlepší na světě." Otočil jsem se a vzrušeně se posadil.
Samozřejmě jsem si v duchu odplivl, ale v zájmu svého budoucího života jsem to vydržel.
"Nechám tě vrátit, protože se bojím, že ztratím tvář, až se mě lidé budou ptát na mou žebravou sestru. Nemysli si, že budeš žít zadarmo, musíš každý měsíc platit nájem, nemůžeš být v prodlení. Jinak zavolám mámě a tátovi a pošlu tě domů za to, že mi překážíš ve studiu!" Liam mu potřásl nohou.
"Cože, ty musíš platit nájem?" "Ten nájem, můžeš být shovívavější?" zeptala jsem se šokovaně.
"A nikomu neříkej, že se známe. Nájemné je polovina toho, co ti táta každý měsíc dává."
Liame, ty ses zbláznil. Když ti musím dávat polovinu svého měsíčního kapesného, co mi zbývá? Měla jsem chuť mu rozbít ten toast na stole o obličej! Ale pak jsem si to rozmyslel, a tak jsem řekl: "Milý bratře, jsme rodina, peníze bolí, ne? Můj hodný bratr, tátovy životní náklady nejsou vysoké, tak mi, prosím, dej pokoj." A tak jsem se na něj podíval. Lidé pod střechou museli sklonit hlavu ach ach ach.
"Aha, chápu..." řekl Liam zamyšleně.
"No tak, nemluv nesmysly, odteď tu zůstanu, je to tvoje čest, neotravuj mě. Jsem žena, a navíc tvoje vlastní sestra! Jsem žena, a navíc tvoje vlastní sestra! Neměla bych dělat ostudu vlastní rodině. Jdu nakoupit věci na zítřejší zápis do školy." "Cože?" zeptala jsem se. Upustila jsem tento řetězec slov, nechala překvapeného bratra za sebou a vyrazila krokem ze dveří.
Uf, to bylo dobré leknutí, věděla jsem, že mě bratr nenechá odejít. Vím, že mě nikdy nenechá jít. Dávám si pozor, abych s ním mluvila takové nesmysly. Hm... myslíš, že jsem nemocná kočka, když nedám najevo svou sílu?

Liam Weston se ve šťastné náladě díval na oslnivé sluneční světlo, jako by se na něj usmívalo. Tak tohle bylo příjemné, opravdu příjemné! Všechno, co viděl, mu rozbušilo srdce, takže si později půjdeme koupit nějaké pití.
"Jogurt, jogurt!" Pomyslel si a usmál se, těšil se, až si koupí svůj oblíbený jogurt. Tak jdeme na to!
Když kráčel k oddělení s nápoji, jeho tvář se změnila: "Cože? Jak to, že tu není žádný jogurt?" "Ne," odpověděl. Znepokojeně vykřikl: "Jogurte, ukaž se!" "Jogurte, ukaž se," odpověděl. Když konečně našel láhev jogurtu, chtěl po ní sáhnout, ale uvědomil si, že mu ji rychle vytrhl nějaký urostlý muž, a v tu chvíli měl pocit, že se mu roztrhne srdce. To jen tak stál a díval se, jak mu někdo vytrhává jeho oblíbený jogurt? To rozhodně ne!
"Ten... velký bratr, ta láhev jogurtu byla první věc, kterou jsem viděl." Snažil se to říct co nejmírnějším tónem.
Ale on neodpověděl, ani neotočil hlavu, prostě odešel a Liamovo srdce hořelo hněvem, cítil se tou ignorancí uražený.
"Hej, hej, kamaráde, ty se mnou vážně nemluvíš?" "Ne," řekl Liam. Zatahal ho za košili.
Muž se na něj chladně zadíval, jako by mu Liam nestál za pozornost. "Proč?"
Liam podvědomě polkl, ledový postoj toho muže v něm vyvolával pocit strachu. V tu chvíli si všiml, že muž před ním má znamenité rysy a arogantní povahu, prostě mimořádně krásný muž.
"Už jsi viděl dost? Nymfomanka." Jeho sexy rty vyplivly taková slova.
Nymfomanka? Mluvil snad o sobě? "Ne... já vlastně nejsem narcis, jen jsem ti chtěl říct, že tenhle jogurt byl první, co jsem viděl," neudržel se Liam a protestoval.
"Můj? Tenhle supermarket patří mé rodině." Zvedl obočí, jako by se mu vysmíval.
"Ne, ale jogurt jsem viděl první." "Prostě jsi mě předběhl," namítl Liam.
"Tak si nech ty kecy." Muž mu odhrnul ruku, urovnal si oblečení a chystal se odejít.
"Hej, hej, hej, to je můj jogurt, nechoď!" "To je můj jogurt," řekl Liam. Liam začínal být nervózní a došlo mu, že se v žádném případě jen tak nevzdá.
"Co sakra chci? Vždyť tady o nic nejde, proč ho tahám zpátky?" "Ne," řekl Liam. Muž zamumlal tichým, netrpělivým hlasem.
"Jestli mi ho nechceš dát, udělám všechno, co je v mých silách, abych tě donutil ten jogurt vydat!" Liam byl neodbytný.
"A když to neudělám?" Druhý muž mírně zúžil oči a díval se na Liama poněkud nebezpečným způsobem.
Jeho slova Liama znervóznila, ale nechtěl ustoupit: "Musím? Opravdu čekáš moje dítě a chceš uhasit žízeň jogurtem?" "Ano," odpověděl. Napůl žertoval, snažil se odlehčit náladu.
"Budoucí hollywoodská hvězda je tady kvůli jogurtu!" "Ne," odpověděla. Vykřikl, aby upoutal pozornost ostatních zákazníků, a skutečně, lidé otáčeli hlavy, aby se ohlédli. Tváře mužů se okamžitě zkomplikovaly a Liam, potěšený, využil příležitosti, vrhl se k nim, popadl řadu pochutin a láhev jogurtu a rozběhl se k pokladně.
"Přestaň, ty děvko!" Z dálky se ozval mužský řev, ale Liam ho ignoroval a dál tlačil nákupní vozík.
"No tak, no tak!" Pobídne pokladní, aby se odhlásila, a pak se jako osvobozený voják řítí domů s obrovskou taškou svačin. "Přineste mi sklenici vody, jsem vyčerpaný." Všechno odhazuje a rozvaluje se na gauči jako vypuštěný balon.
"Vykrádám snad obchoďák?" Nevěděl to.
"Věci jsou tak přehnané." Liam Weston se sklenicí vody v ruce se opřel o pohovku a pozoroval ho.
Potlačil kašel, dal si pár doušků vody a odfrkl si: "Nemyslel jsem si, že poběžím tak rychle, jsem opravdu vyčerpaný."
Liam Weston k němu pomalu přistoupil, s úšklebkem rozbalil sáček chipsů a řekl: "Vypadá to, že si vždycky nezapomeneš koupit potřebné svačiny, abys odteď nemusel každý den jíst instantní nudle."
Liam po něm hodil nespokojený pohled, vždyť to byla svačina, kterou si připravil sám!
"Pojďme se zítra taky zapsat." Liam Weston to dořekl a otočil se, koketujíc: "Neboj, doprovodím tě před školu, takže tam dojdeš sám." Liam se usmál.
"Já s ním nechci mít nic společného, to je smutná představa!" Stěžoval si muž s rozhořčením v srdci.
Na schodech se ozvaly rozzlobené kroky, Liamova mysl byla podrážděná jako konopí, chtěl být klidný, ale čím víc o tom přemýšlel, tím víc se zlobil.
Liam Weston bezmocně zavrtěl hlavou, znal Liamovu povahu, jaká je to pro jeho malou sestru bolest hlavy, snad se ve škole dostane do menších problémů, povzdechl si a pomyslel si, že den ještě musí pokračovat.

"Chelsea Westová, máš přesně tři minuty na to, abys odsud vypadla!"
Uh... Cítila jsem, jak se dům zachvěl, když se znovu ozval bratrův působivý výkřik. Opravdu se v tom zlepšoval.
"Už jdu, už jdu!" Zakřičela jsem zpátky a spěšně spolkla poslední kousek včerejší ukradené snídaně.
"Copak to nepřichází? Co když se udusím jídlem?" Pořád do mě po ránu strkal, neuvědomoval si, jak pomalé holky dokážou být. S jeho přístupem jsem byla opravdu zvědavá, jak se švagrové povede v jejich manželství; tiše jsem oplakávala její budoucnost.
"Jestli nechceš přijít pozdě, rychle nasedni do auta." "To je v pořádku.
"Dobře."
Další rána mému sebevědomí. Proč jsem neměla jedno z těch nablýskaných sportovních aut? Bylo to příliš bolestivé...
Po krátké jízdě jsme dorazili na místo, kde zaparkoval auto.
"Jeďte po téhle silnici rovně a brzy uvidíte ceduli se školou. Jakmile tam dorazíte, zeptejte se někoho na cestu," instruoval mě, a než jsem stačila říct jediné slovo, naskočil zpátky do auta a zmizel mi z dohledu.
Hej, odjel, aniž by mě nechal promluvit! Jak neslušné!!
-------------------------------------------
Liam Weston se podíval do zpětného zrcátka na Chelsea Westovou, která vypadala naprosto poraženě. Jak může někdo s tak mizerným orientačním smyslem nedokázat jít rovně ani pět minut? Zavrtěl hlavou, zamračil se, když vjížděli do Brightonské akademie, a protřel si spánky.
"Ááá, Liam Weston je tady!" Dívka vykřikla a vyvolala vlnu nadšených výkřiků z hloučku za sebou.
"To je opravdu on, to je opravdu Liam Weston! Miluju tě!" Hejno dívek se vrhlo k Liamovu autu.
Co to sakra? Už pět minut jdu rovně a pořád nevidím vchod? K čertu s tebou, Liame!
Co? Co je to před námi za rozruch? Že by uvítání nových studentů? Páni, slyšel jsem, že Brightonská akademie má pověst aristokratické školy, ale nečekal jsem, že uvítání bude takhle extravagantní! Bylo mi skoro trapně. (plachý)
"Liame Westone, miluju tě!"
"Ach jo, Liame, ty jsi náš idol!"
Liam Weston? Cože? Kdo to je? Počkat... Liam Weston? Panebože, že by to byla náhoda? Jistě, uznávám, že můj bratr je hezký, ale že by opravdu způsobil takový rozruch? Protlačila jsem se šíleným davem dívek a byl tam - můj drahý bratr. Haha, s tím podrážděným výrazem ve tváři musí být ze všech těch fangliček ohromený. Jaká příhodná karma!
"Liame Westone, ty jsi takový fešák!"
(─.─|||Promiňte, mladá dámo, ale váš hlas mi málem roztříštil ušní bubínky. Jestli budeš takhle řvát dál, určitě jim nakonec odhalíš jeho pravé já a oni už nebudou tak ochotně křičet.
Vytřeštila jsem oči a otočila se k odchodu, když do mě náhle v divokém záchvatu vzrušení vrazila dívka a křičela: "Rychle, rychle, Derek Sutton přichází, přichází!" A já jsem se na ni podívala.
Au, to bolelo! Vážně, jestli odsud rychle nevypadnu, mohla bych skončit ušlapaná těmi přehnaně nadšenými holkami!!!

"Ach, Derek, Derek!"
"Max je tady taky, a panebože, panebože, já omdlím štěstím." Tlustá dívka doslova omdlela.
"Ach můj bože, je na téhle škole hezčí kluk než můj bratr?"
Vedle Liamova auta zastavilo červené sportovní auto.
"Ahoj všichni," sundal si teenager brýle a zamával dívkám kolem sebe.
To vyvolalo další vlnu výkřiků: "Maxi, Maxi, milujeme tě navždy!"
Copak jste právě nemilovali mého bratra? A teď se mění v někoho jiného, velmi rychlý obrat, Maxi, což mě přiměje, abych se na toho kluka s jistou nelibostí podívala.
Jistě, je to další muž, který je pohromou pro svět, a jeho krása je rozhodně srovnatelná s krásou mého bratra, ale tenhle chlap má na tváři okouzlující úsměv, a to prostě moji duši svádí pryč.
Vedle usmívajícího se teenagera se zamračil chlapec ve slunečních brýlích a nevrle si odplivl: "Dost, je to hlučné!" "To je dost," řekl jsem.
Pak otočil hlavu k Liamovi vedle sebe a řekl: "Liame, jdeme." "Ahoj.
Liam přikývl a obě auta s řevem motoru vjela do areálu.
Dav, který se právě shromáždil do klubka, se rozprchl, ušní bubínky konečně zachráněny! Musel jsem spěchat do třídy.
"Promiňte, nevíte, kde je šestá třída pro mladší?" zeptal jsem se.
Ohlédl jsem se a tam stála opravdu hezká dívka. Brightonská akademie je plná nejen hezkých kluků, ale i krásných holek! Tvář měla tak červenou, že jsem ji chtěl štípnout do obličeje, a oči jí tak zářily a blýskaly.
"Ehm, znáš cestu?" Panenka se stydlivě zeptala.
"Co?" Mimo mísu, mimo mísu: "Já jsem tu taky nová, ty jsi mladší třída 6? Já taky!" Vzrušeně jsem ji zatahala za ruku, wow wow wow~ Netušila jsem, že ve stejné třídě může být tak roztomilá spolužačka.
"Tak co kdybychom se po ní podívali společně?" Řekla s rozpačitým úsměvem.
"Jo, jo!" Ztratit se ve dvou je lepší, než kdybych se ztratil sám, hahaha.
"Ahoj, jmenuju se Chelsea Westová a jsem ráda, že jsem tvoje kamarádka."
"Co?" Překvapeně se na mě podívá a pak se usměje: "Já jsem Emily Dawsonová a jsem... Jsem čínsko-japonská směs." Znovu se rozpačitě podrbala ve vlasech.
Páni~ Smíšená krev, ještě víc mě to vzrušilo: "Vážně? Není divu, že ti to tak sluší."
"No, myslela jsem, že vy Číňani všichni nesnášíte Japonce, takže ....... " Emily sklonila hlavu a hrála si s rohem kabátu.
Byla tak šťastná, když jsem jí řekla, že se s ní chci kamarádit. "Ne... aspoň se mi moc líbíš, roztomilá holčičko." Po těch slovech jsem ji vzala za ruku: "Pojďme, půjdeme společně najít třídu."
Emily se sladce usmála: "Dobře."

Konečně, tahle škola je obrovská, a tak dlouho mi trvalo, než jsem uviděla třpytivý nápis Junior Class 6, usmála jsem se na Emily Dawsonovou. "Z cesty, z cesty!"
V tu chvíli do mě někdo strčil a já se poprvé v tomto školním roce objala se dveřmi třídy!
"Au, au, au!" Zlostně jsem se na viníka podívala.
Dívka?
Má blonďaté vlnité vlasy, malý nos a třešňovou pusu a obličej, který nepotřebuje žádný make-up, aby ukázal její půvaby. Její velké oči na mě hledí se zmatkem a překvapením ve tváři. "Ty...?"
Podrážděně jsem na tu krásku zíral a rukou si hladil paži, která mě bolela od nárazu.
"Chelsea, jsi v pořádku?" Emily Dawsonová se mě starostlivě zeptala.
Věnovala jsem jí malý úsměv, kterým jsem dávala najevo, že jsem v pořádku.
"Ahoj, jsi opravdu v pořádku?"
Já-já-já-já, o čem to mluvím?
Emily a ta holka, která do mě vrazila, se na mě taky překvapeně podívaly a já jsem si chtěla nafackovat, byl to očividně trapný první školní den a já říkám takové věci!
"Proč vy tři stojíte u dveří?" zeptala jsem se.
Tlustá žena kolem třicítky v přiléhavých profesionálních šatech, šaty skoro praskaly, na obličeji měla brýle s černými obroučkami. Při řeči si nezapomněla upravit obroučky, typický obraz děkanské stařeny. "Co čumíte, ve třídě nejsou místa k sezení, vy tři jste přišli tak pozdě, rovnou postavte tři stoly k sobě na konec sedadla ke zdi."
Ukázala na určené místo.
"Aha~," odpověděli jsme všichni tři jednohlasně a vešli do třídy.
Hm, všichni ostatní sedí ve dvojicích, ale nás tři posadili do poslední řady jako vrstevníky... Vypadáme snad, že jsme ostrakizováni jako delikventi? (┬___┬) Jsem tu, abych se pilně učila.
No... jsem opravdu ospalá, mám pocit, že se mi víčka perou. Podle stařenky, která přede mnou prská, si uvědomím, že je to naše budoucí třídní učitelka a také vedoucí učitelského sboru, neprovdaná stařenka.
Podívám se na Ashley Myersovou vlevo, tu, která mě právě udeřila, teď hluboce spí, ╭(′▽`)╯Emily Dawsonovou vpravo přepadá ospalost, snaží se zadržet zívání, je tak roztomilá, že si nemůžu pomoct, ale natáhnu k ní ruku a štípnu ji do růžové tvářičky.
"Ach~"Emily se okamžitě posadila, ⊙﹏⊙‖ ∣ To se člověk opravdu zapotí, ta stará se bude zlobit.
"Emily, co to sakra děláš?" Dean zvedl rám zrcadla.
"Já... já... já..." Emily se rozrušeně začervenala.
Měl bych vstát a přiznat to? Je první školní den a já nechci na starou paní udělat špatný dojem, ale Emily... jediné, na co se zmůžu, je koktání: "No, to já jsem ji vyděsila."
"Co?" Děkanův pohled se okamžitě stočil ke mně, a když na mě zírala celá třída, měla jsem chuť najít díru a hned do ní vlézt(┬╦┬╦┬╦┬╦┬╦┬╦┬╦┬╦┬╦).
"Vyrušování ve třídě? Chceš mě konfrontovat hned první den školy? Vypadá to, že vám dvěma jsem jako třídní učitelka a vedoucí sborovny ukradená, že?" "Ne," řekla jsem.
Narušování pořádku ve třídě? Je to tak přehnané?
"Já... omlouvám se... "Promiň." Emily sklopila hlavu a zrudla tak, že se málem zabořila do hrudi.
"Hm... vy dvě okamžitě vyjděte ven a přeneste učebnice ven do protější školní budovy, to je kompenzace za chybu, kterou jste udělaly v této třídě," ukázal Dean na dveře třídy.
"Hned, hned, hned!"
S nevrlým výrazem ve tváři jsem táhla Emily ven z místnosti a nejspíš jsem vzbudila Ashley, která spala vedle mě, protože jsem vstávala příliš hlasitě.
Pomalu zvedla hlavu od stolu a zamračila se. "Kam to jdete? Skončila škola?"
Třída propukla v přehnaný smích ⊙﹏⊙. Milá Ashley, mám říct, že jsi naivní a roztomilá, nebo ignorantská a směšná, zamračila jsem se.
"Je to vtipné?" Ashley zúžila oči a prohlédla si třídu, smích okamžitě ustal.
"Hej... Ashley-san, slyšela jsem, že ti vadí můj trest pro ty dva?" "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
Ashley se postavila, pokrčila rameny a koketně se usmála: "Žádný problém, byli potrestáni, jako spolužačka bych měla taky pomoct projevit trochu spolužácké lásky, ne?"
"Když už chceš tak moc projevovat bratrství, tak vás tři před koncem školního dne obtěžuju, abyste všechny knihy přestěhovaly ven, Vypadněte!"
---------- ---------- ---------- -------
Ve třídě jsem hluboce litoval, proč se to stalo! Tolik starých knih, ach jo. "Netvař se tak smutně, prostě to přesuň."
Ashley, zajímalo by mě, proč nám vyšla vstříc.
"Na co se to díváš? Jestli si myslím, že vy dvě jste naprosto schopné to všechno přesunout samy, tak já už půjdu." "Ahoj.
"Ne, ne, ne... děkuji."
"Děkuji vám za co? Copak si nemyslíš, že jsem přítel?"
Páni? Přátelé? Takže ona si myslí, že jsme přátelé? "Ne, ne, samozřejmě že ano, Emily, že ano."
"Uh-huh, jo, Ashley, jsi tak hezká, co?"
"Dobře, dobře, přestaň se chichotat, jdeme." Ashley se usmála a bylo to krásné.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Tajemství Brighton Academy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu